×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Druhá vlast - Jules Verne, XVI. KAPITOLA

XVI. KAPITOLA Jackovo vypravování - Zabloudil v lese - Divoši na ostrově - Rostoucí nepokoj - Otálení Unicornu - Tři týdny čekání Ve felsenheimské kapli Obě rodiny se vrátily do jídelny. Jejich srdce byla plna radosti, navzdory Jackově znepokojující zvěsti!... Všichni měli na mysli jen: Jack se vrátil!

A přece si těžko někdo mohl představit vážnější událost!... Pobřeží Nového Švýcarska navštívili domorodci!... A bylo tedy nutné uznat, že lehký dým, který zahlédl pan Wolstone, když pinasa vyplula z ústí řeky Montrose, i pak, když byl na vrcholku útesu, byl kouř z tábora rozbitého v této části pobřeží... Jack padal hladem. Musel opět nabýt nových sil u společného stolu, a pak začal líčit svá dobrodružství těmito slovy: „Drazí rodiče, odpusťte mi, prosím, zármutek, který jsem vám způsobil... nechal jsem se strhnout žádostí chytit sloní mládě... neposlouchal jsem ani pana Wolstonea, ani Ernesta, kteří mne volali, a je zázrak, že jsem se vrátil živa zdráv!... Ale moje neopatrnost měla snad něco dobrého v tom, že budeme moci organizovat vážnou obranu pro případ, kdyby se divoši přiblížili až k Zaslíbené zemi a objevili Felsenheim... Vnikl jsem tedy do nejhustšího jedlového lesa a začal jsem pronásledovat tři slony, aniž jsem, přiznám se, věděl, jak by se mi mohlo podařit zmocnit se toho nejmenšího. Otec i matka kráčeli klidně, razili si cestu keři a ani nepozorovali, že jdu za nimi. Skrýval jsem se ovšem podle možností jejich zrakům, šel jsem a nemyslel vůbec na to, kterým směrem jdou, i s Falbem, stejně pošetilým, jako jsem byl já sám, nebo jak a kudy se vrátím!... Neodolatelná síla mne hnala kupředu, plné dvě hodiny jsem se neustále vzdaloval a marně hledal prostředek, jak sloní mládě odlákat stranou.

Opravdu, kdybych se pokusil mláděti skolit otce i matku, kolik kulek bych potřeboval, než by se mi to podařilo, a nemělo by to snad jiný výsledek, že by se obě zvířata rozzuřila... a vrhla se na mne?...

Nicméně, vnikal jsem stále více do hlubin jedlového lesa, nedbal ani uplynutého času, ani uběhlé vzdálenosti, ani těžkostí, za jakých budu muset dostihnout pana Wolstonea a Ernesta, ani - ať se proto na mne nehněvají - nesnází, do jakých je uvádím, když mě začnou hledat.

Počítám, že jsem takto uběhl dobré dvě míle k východu, a zbytečně... Snad jsem si v té chvíli uvědomil situaci... Ale moje moudrost přicházela poněkud pozdě; protože však sloni nejevili úmysl se zastavit, řekl jsem si, že bude nejlepší, když se vrátím stejnou cestou. Byly asi čtyři hodiny. Les kolem mne byl méně hustý... stromy se rozestupovaly, nechávaly mezi sebou široké mýtiny. A mimochodem, můj názor je, že je třeba jít přímo k jihovýchodu, když jde o to, dosáhnout Útesu Johana Zermatta...“ „Ano... zjistili jsme to z Ernestova lístku... dali jste mu mé jméno...“ pravil pan Zermatt. „Otče,“ odpověděl Ernest, „stalo se tak na návrh pana Wolstonea...“ „Není to přirozené, milý příteli,“ pravil pan Wolstone, „že nejvyšší vrcholek Nového Švýcarska nese jméno hlavy rodiny?...“ „Nu, ať je tedy Útesem Johana Zermatta,“ pravil pan Zermatt a tiskl ruku pana Wolstonea. „Ale pokračuj, Jacku, ve vypravování a sděl nám něco o divoších...“ „Nejsou daleko...“ řekl Jack. „Že nejsou daleko?...“ zvolala paní Zermattová.

„V mém příběhu... v mém příběhu, milá matko, protože ve skutečnosti jsou od Felsenheimu dosud vzdáleni aspoň deset mil.“ Tato odpověď byla do jisté míry uspokojivá a Jack vyprávěl dále: „Nacházel jsem se v té chvíli před dost velkou mýtinou jedlového lesa a chtěl jsem se zastavit, odhodlán už nejít dále, když vtom se sloni zastavili také. Zadržel jsem rychle Falba, který se na ně chtěl vrhnout.

Bylo to snad zde, v této části lesa, kde zvířata obyčejně přespávala?

Právě v těchto místech tekl potůček mezi vysokou trávou... Moji... - říkám moji! - sloni zde začali hasit žízeň, nabírali vodu choboty.

Co chcete, jakmile jsem je viděl bez hnutí a důvěřivé, nabyla moje vášeň opět vrcholu... Napadla mne neodolatelná touha oddělit od nich mládě, až bych skolil oba starší, i kdybych měl vypálit své náboje do posledního... Ostatně by snad stačily dvě kulky, kdyby trefily na dobré místo, a který lovec nevěří na šťastné rány?... Nepřišla mi ani na mysl otázka, jak po smrti samce i samice chytit mládě a jak ho dopravit do Felsenheimu... Namířil jsem ručnici, nabitou kulkou... Ozval se dvojí výstřel, ale sloni, jestli byli ranění, tak jen zcela lehce, protože jen zatřásli ušima a vlili do hrdla poslední lok vody... Zkrátka, ani se neohlédli, z které strany rána vyšla, a Falbův štěkot je nijak nepolekal... Než jsem mohl vystřelit podruhé, dali se znovu na pochod, a tentokrát tak rychlým krokem, skoro koňským klusem, že jsem se musel jejich pronásledování vzdát... Zahlédl jsem ještě na minutu jejich hřmotná těla mezi stromy, nad křovinami, i jejich vztyčené choboty, lámající nižší větve, a pak mi zmizeli. Teď šlo o můj návrat, a především o stanovení, kterým směrem je nutné se dát. Slunce se rychle sklánělo k západu a brzy se bude jedlový les halit do temnoty. Že bylo třeba jít k západu bylo samozřejmé, ale nic mi nedovedlo označit, jestli mám jít víc vpravo nebo vlevo... Neměl jsem Ernestův kompas ani jeho orientační smysl, jakým je nadán... jako opravdový Číňan... Byl jsem tedy ve velkých rozpacích.

Konečně jsem si pomyslel, že snad nebude nemožné objevit nějaké stopy mé cesty, nebo spíš cesty slonů. Obhlídku ovšem značně komplikovalo to, že se v lese začínalo stmívat. Četné stopy se ostatně křížily všemi směry. Kromě toho jsem slyšel v dálce troubení, a patrně se každého večera scházelo stádo slonů na březích potoka. Pochopil jsem, že se mi nepodaří svou cestu najít před východem slunce, a Falb se už také nevyznal, i přes svůj psí čich.

Bloudil jsem takto asi hodinu nazdařbůh a nevěděl, jestli se blížím k pobřeží, nebo se od něj vzdaluji..., drahá matko, věř mi, že jsem si za svoji neopatrnost nadával, a velkou bolest mi působila myšlenka, že pan Wolstone a Ernest se nemohli odhodlat opustit mne, když mne marně hledali!... Byl jsem to já, který jsem zdržoval jejich návrat do Felsenheimu, a co si asi o tomto prodlení pomyslíte vy?... Jak budete znepokojení, když nás neuvidíte vracet se ve lhůtě, udané v Ernestově lístku?... Konečně, znamená to i novou únavu pro pana Wolstonea i pro Ernesta, a to vše mou vinou...“ „Ano... zcela tvou vinou, mé dítě,“ pravil pan Zermatt, „a jestliže jsi nemyslel na sebe, když jsi je opouštěl, měl jsi myslet na ně... na nás...“ „Je jisté,“ pravila paní Zermattová a objímala syna, „že provedl velikou neopatrnost... mohla ho stát život... Ale jelikož je zde, odpusťme mu...“ „Teď se dostávám,“ pokračoval Jack, „k části svých dobrodružství, kde se mé postavení zhoršilo. Až doposud jsem vlastně nebyl v žádném zvláštním nebezpečí... Byl jsem si jist, že si pomocí ručnice opatřím potravu, i kdyby to mělo trvat i týden, než bych našel cestu do Felsenheimu... I kdybych šel podél pobřeží, dříve nebo později bych sem došel... Co se týče šelem, v této části ostrova četných, doufal jsem, že se v případě útoku ubráním nejhoršímu, jak se to už mnohokrát stalo...

Ne!... Co mne nejvíce popouzelo proti mně samotnému, byla myšlenka, že pan Wolstone a Ernest marně zoufale hledají mou stopu... Soudil jsem, že se asi odebrali do té východní části lesa, která byla méně hustá... V tom případě bylo možné, že nebyli daleko od místa, kde jsem se zastavil... Nejhorší bylo, že už nadcházela noc. Pomyslel jsem si tedy, že bude nejlepší utábořit se na místě, zapálit oheň, hlavně proto, aby ho pan Wolstone a Ernest mohli vidět, a za druhé, aby jeho zář odrazovala zvířata, jejichž řev se nablízku ozýval... Ale nejprve jsem několikrát zavolal a obracel se všemi směry... Žádná odpověď. Zbýval prostředek vystřelit několik ran z ručnice, a vystřelil jsem dvakrát... Žádný výstřel mi neodpověděl. Přece se mi však zdálo, že slyším zprava v trávě jakýsi šustot... Naslouchal jsem a už jsem chtěl vykřiknout... Ale uvážil jsem, že to ani pan Wolstone, ani můj bratr nebyli, kdo se blížil z této strany... Volali by na mne, a už bychom si leželi v náručí. Byla to tedy zvířata, která se blížila... dravé šelmy... nebo snad nějaký had... Neměl jsem čas chystat se k obraně... Ze stínu se vynořili čtyři lidští tvorové... ne opice, jak jsem se v prvním okamžiku domníval... Vrhli se na mne, zlostně křičeli v řeči, které jsem nerozuměl, a bylo až příliš jisté, že jsem měl co do činění s divochy. Divoši na našem ostrově!... V okamžiku jsem byl poražen a ucítil jsem dvě kolena opírat se o má prsa... Pak mi svázali ruce, pozdvihli mne, drželi za ramena a strkali kupředu. Musel jsem kráčet rychlým krokem.

Jeden z mužů se zmocnil mé ručnice, druhý mé lovecké brašny... Nezdálo se, že by usilovali o můj život... aspoň ne v tuto hodinu... Šli jsme celou noc... Nepodařilo se mi uvědomit si, kterým směrem... Pozoroval jsem jen, že les stále více řídl... Měsíční světlo pronikalo až k zemi, a jistě jsme se blížili k pobřeží... Ah! Na sebe jsem moc nemyslel, drazí rodiče, drazí přátelé!... Myslel jsem na vás, na nebezpečí, která vzejdou z přítomnosti domorodců na našem ostrově!... Potřebovali by jen postoupit podél pobřeží až k Montrose a přejít přes ni, aby se dostali k Východnímu mysu a odtud sešli k Felsenheimu!... Kdyby sem přišli před návratem Unicornu, nebyli byste dost silní k odporu proti nim!...“ „Ale neřekl jsi, Jacku,“ pravil pan Zermatt, „že jsou divoši od Zaslíbené země daleko?...“ „Ovšem, otče, pět až šest mil na jih od Montrose... tedy deset mil odtud...“ „Nuže, za čtrnáct dní, snad za týden, zakotví Unicorn v zálivu Spásy,“ podotkl pan Zermatt, „a nebudeme se ničeho bát... Ale dokonči své vypravování.“ Jack pokračoval těmito slovy: „Teprve k ránu po dlouhém pochodu, když jsme si ani na okamžik neodpočinuli, jsme přišli k úbočím, které strmí na břehu. U jejich paty byl rozbit tábor, ve kterém bylo asi sto těchto divochů, černých jako eben... vesměs mužů, polonahých, schoulených v jeskyních, které byly vyhloubeny na úpatí úbočí... Byli to rybáři - tak jsem se alespoň domníval - kteří byli k našemu ostrovu zahnáni východními větry a jejichž pirogy byly vytaženy na písek... Všichni mi běželi naproti... Prohlíželi si mne překvapeně i zvědavě, jako by poprvé viděli bělocha... není to ostatně k podivu, protože touto částí Indického oceánu evropské lodi projíždějí jen málo.

Prohlédli si mne hodně zblízka a tvářili se podle své povahy opět lhostejně... Netýrali mne... Dali mi několik pečených ryb, které jsem hltavě snědl, protože jsem umíral hladem, a uhasil jsem žízeň vodou z potoka, pramenícího z úbočí.

Pocítil jsem jisté uspokojení, když jsem viděl, že moje ručnice, jejíž účel divoši neznali, a má brašna, kterou nechali neporušenou, byly složeny u paty skaliska... Slíbil jsem si proto, že jestli se naskytne příležitost, obdaruji divochy několika výstřely... Celou situaci však brzy změnila neočekávaná okolnost.

K deváté hodině večer se na pokraji lesa, hraničícího s úbočím, ozval velký hluk, který způsobil mezi divochy zděšení... A jaké bylo mé překvapení, když jsem poznal, že ten hluk způsobil příchod stáda slonů - nejméně třiceti kusů - kteří šli klidným krokem na pobřeží k ústí potoka.

Hoj! To byl úděs!... Nebylo pochyb, že se divoši nacházejí poprvé v přítomnosti těchto ohromných zvířat... s tak dlouhými nosy... a jako s rukou na jejich konci... A když se pak choboty zdvihly, skrčily, proplétaly, když z nich vycházel třeskot polnic, nastal všeobecný útěk... Jedni lezli přes skaliska, druzí se snažili dostat na vodu své pirogy, -zatímco sloni stáli dobrácky nad tímto zmatkem... Viděl jsem v tom jen příležitost, kterou jsem musel rychle využít a nežádat si ani odpočinek, neptát se, co může vzejít z tohoto vmísení se mezi slony a divochy, běžel jsem k úbočí, vylezl vzhůru do rokle a vešel do lesa, kde jsem se setkal se svým dobrým Falbem, který tu bloudil, očekával mne... Je jasné, že jsem se zmocnil své ručnice i brašny, které byly pro mne nanejvýš užitečné. Šel jsem celou noc a celý následující den, lovil jsem, abych si sehnal potravu, nezastavoval jsem se jindy, než při přípravě a jídle zvěřiny. Za čtyřiadvacet hodin jsem se ocitl u pravého břehu řeky Montrose, nedaleko hráze... To už jsem věděl, kde jsem... sestoupil jsem až k potoku, proti jehož proudu jsem tehdy šel s otcem... Musel jsem přejít pláně i lesy směrem k údolí Grünthalu, kam jsem došel dnes odpoledne... prošel jsem soutěskou Úžlabí, a jak bych se zarmoutil, drazí rodiče, milí přátelé, kdybyste se už vydali hledat mne podél pobřeží... Kdybych vás už ve Felsenheimu nenašel!“ Toto Jack vyprávěl s dostatečnou obšírností - a jeho vypravování bylo několikrát přerušeno. Teď především, jací to byli divoši?... Odkud přicházeli?... Patrně ze západního pobřeží Austrálie, jakožto nejbližšího, jestli ovšem v této části Indického oceánu neexistovalo nějaké neznámé souostroví, stejně jako Nové Švýcarsko před příjezdem anglické korvety... Jestli byli tito divoši Australané, jestli patřili k té rase, která je na posledním stupni lidského žebříčku, těžko bychom si vysvětlili, jak vykonali plavbu tří set mil na palubě svých pirog... jedině že by je do takové dálky zahnala bouře... A teď se setkali s Jackem, věděli, že je ostrov obydlen lidmi jiné rasy, než je jejich... Co udělají?... Nebyla obava, že se v pirogách vydají na moře podél pobřeží, že konečně objeví záliv Spásy a příbytek Felsenheim?...

Ovšem, příjezd Unicornu nemohl už dlouho trvat... Za týden, nejpozději za dva, zahřmí jeho děla... A až zakotví na několik sáhů, není se proč bát nebezpečí... Opravdu, dne 5. října byl tomu skoro už rok, kdy korveta odplula. Bylo ujednáno, že se její nepřítomnost neprodlouží přes rok. Všichni proto denně čekali, že se objeví na moři, a baterie na Žraločím ostrůvku byla připravena k odpovědi na pozdrav poručíka Littlestonea vlajce, vztyčené na špici Útesu Johana Zermatta.

Zdálo se tedy, že přípravy k obraně proti útoku divochů nejsou tak bezprostředně nutné. Kromě toho bylo možné, že byli poděšeni spatřením slonů, vstoupili do loděk, aby se vrátili na australské pobřeží, nebo na jiný ostrov v těchto končinách. Za těchto okolností nebylo třeba nic měnit na zvycích obou rodin a stačilo jen dávat pozor na širé moře před Felsenheimem.

Proto po několikadenním vzrušení se dali nazítří opět všichni do práce a snažili se především dokončit kapli.

Všichni přiložili ruku k dílu. Záleželo na tom, aby byla hotová do příjezdu Unicornu. Čtyři stěny se už zdvíhaly do výšky střechy a v pozadí osvětlovalo oltář široké okno. Pan Wolstone tesal krov, a ten byl kryt bambusem, kterým nemohly proniknout ani nejprudší lijáky. Co se týče vnitřku, vzaly si paní Zermattová, paní Wolstoneová i Anne na starost vyzdobit ho, jak se slušelo, a mohlo se spoléhat na jejich dobrý vkus.

Tyto práce trvaly až do 15. října, kterýžto den byl stanoven k návratu Unicornu. Vezme-li se v úvahu délka plavby, nebylo třeba nijak se znepokojovat, jestli to bude snad o čtrnáct dní později. Netrpělivost tu ovšem byla zcela na místě a je nutné přiznat, že ve Felsenheimu denně vzrůstala.

Nadešel den 19. října a korvetu neoznamoval žádný výstřel. Jack tedy vsedl na osla a jel k Prospect Hillu, odtud pak k mysu Zklamané naděje.

Jeho cesta byla marná. Moře bylo prázdné až k nejzazším hranicím obzoru.

Stejná vyjížďka, opakovaná dne 27. října, neměla také žádný výsledek... Nebylo tedy divu, že netrpělivost začala ustupovat neklidu. „Nu... nu...“ opakoval pan Zermatt, když chtěl uklidnit svůj malý svět, „čtrnáct dní, dokonce ani tři neděle, neznamenají žádné vážné prodlení...“ „Ostatně,“ dodal pan Wolstone „jsme si jisti, že Unicorn mohl vyplout z Anglie v ustanovenou dobu?...“ „Ale,“ odpověděla prostosrdečná paní Zermattová. „Armáda by si měla přece pospíšit, aby zabrala svou novou kolonii...“ A pan Wolstone se usmál nápadu, že by armáda měla někdy naspěch něco udělat!

Nicméně jestliže pozorovali moře ze strany mysu Zklamané naděje, nezapomněli ho pozorovat ze strany Východního předhoří. Několikrát za den se dalekohledy obracely směrem ke Slonímu zálivu - toto jméno dali té části pobřeží, kde tábořili divoši.

Až doposud se však žádná piroga neukázala. Jestliže domorodci vůbec do loděk nasedli a jestli neodpluli, zdálo se alespoň, že je nenapadlo opustit tábor. Ostatně, kdyby se proti všemu předpokladu objevili u Východního mysu a zamířili k zálivu Spásy, nebylo by možné je zadržet baterií na Žraločím ostrůvku a děly, rozestavenými na výšinách Felsenheimu?... Ve všech případech by bylo lepší se proti nim bránit z mořské strany než z pevné země, a největším nebezpečím by bylo, kdyby přišli z nitra, po provalení soutěsky Úžlabí.

Vpádu sta těchto černochů a jejich útoku na Felsenheim by patrně jeho obyvatelé nemohli odolat. Snad by pak bylo třeba se uchýlit na Žraločí ostrůvek, kde by mohli klást odpor až do příjezdu anglické korvety.

A Unicorn se neobjevoval, i když se už blížil konec října. Každé ráno čekali pan Zermatt, Ernest a Jack, že je probudí dělostřelecké salvy. Počasí bylo nádherné. Průhledné mlhy na obzoru se rozptylovaly s východem slunce. Proto, jak daleko mohl zrak dohlédnout přes širé moře, hledaly všechny oči Unicorn... Dne 7. listopadu, po vyjížďce na Prospect Hill, které se zúčastnili všichni, museli přiznat, že se na širém moři zálivu neukazovala ani jediná plachta... Marně zraky pátraly po obzoru na západ, východ i sever... Nečekali směrem od mysu Zklamané naděje uskutečnění nejvřelejších přání, a nemohlo je ze strany východního pobřeží přepadnout neštěstí?... Proto setrvali všichni na vrcholku kopce v mlčení a podléhali citu, ve kterém se mísil strach s nadějí.


XVI.  KAPITOLA

 

Jackovo vypravování - Zabloudil v lese - Divoši na ostrově - Rostoucí nepokoj - Otálení Unicornu - Tři týdny čekání Ve felsenheimské kapli

 

 Obě rodiny se vrátily do jídelny. Jejich srdce byla plna radosti, navzdory Jackově znepokojující zvěsti!... Všichni měli na mysli jen: Jack se vrátil!

 A přece si těžko někdo mohl představit vážnější událost!... Pobřeží Nového Švýcarska navštívili domorodci!... A bylo tedy nutné uznat, že lehký dým, který zahlédl pan Wolstone, když pinasa vyplula z ústí řeky Montrose, i pak, když byl na vrcholku útesu, byl kouř z tábora rozbitého v této části pobřeží...

 Jack padal hladem. Musel opět nabýt nových sil u společného stolu, a pak začal líčit svá dobrodružství těmito slovy:

 „Drazí rodiče, odpusťte mi, prosím, zármutek, který jsem vám způsobil... nechal jsem se strhnout žádostí chytit sloní mládě... neposlouchal jsem ani pana Wolstonea, ani Ernesta, kteří mne volali, a je zázrak, že jsem se vrátil živa zdráv!... Ale moje neopatrnost měla snad něco dobrého v tom, že budeme moci organizovat vážnou obranu pro případ, kdyby se divoši přiblížili až k Zaslíbené zemi a objevili Felsenheim...

 Vnikl jsem tedy do nejhustšího jedlového lesa a začal jsem pronásledovat tři slony, aniž jsem, přiznám se, věděl, jak by se mi mohlo podařit zmocnit se toho nejmenšího. Otec i matka kráčeli klidně, razili si cestu keři a ani nepozorovali, že jdu za nimi. Skrýval jsem se ovšem podle možností jejich zrakům, šel jsem a nemyslel vůbec na to, kterým směrem jdou, i s Falbem, stejně pošetilým, jako jsem byl já sám, nebo jak a kudy se vrátím!... Neodolatelná síla mne hnala kupředu, plné dvě hodiny jsem se neustále vzdaloval a marně hledal prostředek, jak sloní mládě odlákat stranou.

 Opravdu, kdybych se pokusil mláděti skolit otce i matku, kolik kulek bych potřeboval, než by se mi to podařilo, a nemělo by to snad jiný výsledek, že by se obě zvířata rozzuřila... a vrhla se na mne?...

 Nicméně, vnikal jsem stále více do hlubin jedlového lesa, nedbal ani uplynutého času, ani uběhlé vzdálenosti, ani těžkostí, za jakých budu muset dostihnout pana Wolstonea a Ernesta, ani - ať se proto na mne nehněvají - nesnází, do jakých je uvádím, když mě začnou hledat.

 Počítám, že jsem takto uběhl dobré dvě míle k východu, a zbytečně... Snad jsem si v té chvíli uvědomil situaci... Ale moje moudrost přicházela poněkud pozdě; protože však sloni nejevili úmysl se zastavit, řekl jsem si, že bude nejlepší, když se vrátím stejnou cestou. Byly asi čtyři hodiny. Les kolem mne byl méně hustý... stromy se rozestupovaly, nechávaly mezi sebou široké mýtiny. A mimochodem, můj názor je, že je třeba jít přímo k jihovýchodu, když jde o to, dosáhnout Útesu Johana Zermatta...“

 „Ano... zjistili jsme to z Ernestova lístku... dali jste mu mé jméno...“ pravil pan Zermatt.

 „Otče,“ odpověděl Ernest, „stalo se tak na návrh pana Wolstonea...“

 „Není to přirozené, milý příteli,“ pravil pan Wolstone, „že nejvyšší vrcholek Nového Švýcarska nese jméno hlavy rodiny?...“

 „Nu, ať je tedy Útesem Johana Zermatta,“ pravil pan Zermatt a tiskl ruku pana Wolstonea.

 „Ale pokračuj, Jacku, ve vypravování a sděl nám něco o divoších...“

 „Nejsou daleko...“ řekl Jack.

 „Že nejsou daleko?...“ zvolala paní Zermattová.

 „V mém příběhu... v mém příběhu, milá matko, protože ve skutečnosti jsou od Felsenheimu dosud vzdáleni aspoň deset mil.“ Tato odpověď byla do jisté míry uspokojivá a Jack vyprávěl dále:

 „Nacházel jsem se v té chvíli před dost velkou mýtinou jedlového lesa a chtěl jsem se zastavit, odhodlán už nejít dále, když vtom se sloni zastavili také. Zadržel jsem rychle Falba, který se na ně chtěl vrhnout.

 Bylo to snad zde, v této části lesa, kde zvířata obyčejně přespávala?

 Právě v těchto místech tekl potůček mezi vysokou trávou... Moji... - říkám moji! - sloni zde začali hasit žízeň, nabírali vodu choboty.

 Co chcete, jakmile jsem je viděl bez hnutí a důvěřivé, nabyla moje vášeň opět vrcholu... Napadla mne neodolatelná touha oddělit od nich mládě, až bych skolil oba starší, i kdybych měl vypálit své náboje do posledního... Ostatně by snad stačily dvě kulky, kdyby trefily na dobré místo, a který lovec nevěří na šťastné rány?... Nepřišla mi ani na mysl otázka, jak po smrti samce i samice chytit mládě a jak ho dopravit do Felsenheimu... Namířil jsem ručnici, nabitou kulkou... Ozval se dvojí výstřel, ale sloni, jestli byli ranění, tak jen zcela lehce, protože jen zatřásli ušima a vlili do hrdla poslední lok vody...

 Zkrátka, ani se neohlédli, z které strany rána vyšla, a Falbův štěkot je nijak nepolekal... Než jsem mohl vystřelit podruhé, dali se znovu na pochod, a tentokrát tak rychlým krokem, skoro koňským klusem, že jsem se musel jejich pronásledování vzdát...

 Zahlédl jsem ještě na minutu jejich hřmotná těla mezi stromy, nad křovinami, i jejich vztyčené choboty, lámající nižší větve, a pak mi zmizeli.

 Teď šlo o můj návrat, a především o stanovení, kterým směrem je nutné se dát. Slunce se rychle sklánělo k západu a brzy se bude jedlový les halit do temnoty. Že bylo třeba jít k západu bylo samozřejmé, ale nic mi nedovedlo označit, jestli mám jít víc vpravo nebo vlevo... Neměl jsem Ernestův kompas ani jeho orientační smysl, jakým je nadán... jako opravdový Číňan... Byl jsem tedy ve velkých rozpacích.

 Konečně jsem si pomyslel, že snad nebude nemožné objevit nějaké stopy mé cesty, nebo spíš cesty slonů. Obhlídku ovšem značně komplikovalo to, že se v lese začínalo stmívat. Četné stopy se ostatně křížily všemi směry. Kromě toho jsem slyšel v dálce troubení, a patrně se každého večera scházelo stádo slonů na březích potoka. Pochopil jsem, že se mi nepodaří svou cestu najít před východem slunce, a Falb se už také nevyznal, i přes svůj psí čich.

 Bloudil jsem takto asi hodinu nazdařbůh a nevěděl, jestli se blížím k pobřeží, nebo se od něj vzdaluji..., drahá matko, věř mi, že jsem si za svoji neopatrnost nadával, a velkou bolest mi působila myšlenka, že pan Wolstone a Ernest se nemohli odhodlat opustit mne, když mne marně hledali!... Byl jsem to já, který jsem zdržoval jejich návrat do Felsenheimu, a co si asi o tomto prodlení pomyslíte vy?... Jak budete znepokojení, když nás neuvidíte vracet se ve lhůtě, udané v Ernestově lístku?... Konečně, znamená to i novou únavu pro pana Wolstonea i pro Ernesta, a to vše mou vinou...“

 „Ano... zcela tvou vinou, mé dítě,“ pravil pan Zermatt, „a jestliže jsi nemyslel na sebe, když jsi je opouštěl, měl jsi myslet na ně... na nás...“

 „Je jisté,“ pravila paní Zermattová a objímala syna, „že provedl velikou neopatrnost... mohla ho stát život... Ale jelikož je zde, odpusťme mu...“

 „Teď se dostávám,“ pokračoval Jack, „k části svých dobrodružství, kde se mé postavení zhoršilo.

 Až doposud jsem vlastně nebyl v žádném zvláštním nebezpečí... Byl jsem si jist, že si pomocí ručnice opatřím potravu, i kdyby to mělo trvat i týden, než bych našel cestu do Felsenheimu... I kdybych šel podél pobřeží, dříve nebo později bych sem došel... Co se týče šelem, v této části ostrova četných, doufal jsem, že se v případě útoku ubráním nejhoršímu, jak se to už mnohokrát stalo...

 Ne!... Co mne nejvíce popouzelo proti mně samotnému, byla myšlenka, že pan Wolstone a Ernest marně zoufale hledají mou stopu...

 Soudil jsem, že se asi odebrali do té východní části lesa, která byla méně hustá... V tom případě bylo možné, že nebyli daleko od místa, kde jsem se zastavil... Nejhorší bylo, že už nadcházela noc. Pomyslel jsem si tedy, že bude nejlepší utábořit se na místě, zapálit oheň, hlavně proto, aby ho pan Wolstone a Ernest mohli vidět, a za druhé, aby jeho zář odrazovala zvířata, jejichž řev se nablízku ozýval...

 Ale nejprve jsem několikrát zavolal a obracel se všemi směry...

 Žádná odpověď.

 Zbýval prostředek vystřelit několik ran z ručnice, a vystřelil jsem dvakrát...

 Žádný výstřel mi neodpověděl.

 Přece se mi však zdálo, že slyším zprava v trávě jakýsi šustot...

 Naslouchal jsem a už jsem chtěl vykřiknout... Ale uvážil jsem, že to ani pan Wolstone, ani můj bratr nebyli, kdo se blížil z této strany... Volali by na mne, a už bychom si leželi v náručí.

 Byla to tedy zvířata, která se blížila... dravé šelmy... nebo snad nějaký had...

 Neměl jsem čas chystat se k obraně... Ze stínu se vynořili čtyři lidští tvorové... ne opice, jak jsem se v prvním okamžiku domníval... Vrhli se na mne, zlostně křičeli v řeči, které jsem nerozuměl, a bylo až příliš jisté, že jsem měl co do činění s divochy.

 Divoši na našem ostrově!... V okamžiku jsem byl poražen a ucítil jsem dvě kolena opírat se o má prsa... Pak mi svázali ruce, pozdvihli mne, drželi za ramena a strkali kupředu. Musel jsem kráčet rychlým krokem.

 Jeden z mužů se zmocnil mé ručnice, druhý mé lovecké brašny...

 Nezdálo se, že by usilovali o můj život... aspoň ne v tuto hodinu...

 Šli jsme celou noc... Nepodařilo se mi uvědomit si, kterým směrem... Pozoroval jsem jen, že les stále více řídl... Měsíční světlo pronikalo až k zemi, a jistě jsme se blížili k pobřeží...

 Ah! Na sebe jsem moc nemyslel, drazí rodiče, drazí přátelé!... Myslel jsem na vás, na nebezpečí, která vzejdou z přítomnosti domorodců na našem ostrově!... Potřebovali by jen postoupit podél pobřeží až k Montrose a přejít přes ni, aby se dostali k Východnímu mysu a odtud sešli k Felsenheimu!... Kdyby sem přišli před návratem Unicornu, nebyli byste dost silní k odporu proti nim!...“

 „Ale neřekl jsi, Jacku,“ pravil pan Zermatt, „že jsou divoši od Zaslíbené země daleko?...“

 „Ovšem, otče, pět až šest mil na jih od Montrose... tedy deset mil odtud...“

 „Nuže, za čtrnáct dní, snad za týden, zakotví Unicorn v zálivu Spásy,“ podotkl pan Zermatt, „a nebudeme se ničeho bát... Ale dokonči své vypravování.“ Jack pokračoval těmito slovy:

 „Teprve k ránu po dlouhém pochodu, když jsme si ani na okamžik neodpočinuli, jsme přišli k úbočím, které strmí na břehu.

 U jejich paty byl rozbit tábor, ve kterém bylo asi sto těchto divochů, černých jako eben... vesměs mužů, polonahých, schoulených v jeskyních, které byly vyhloubeny na úpatí úbočí... Byli to rybáři - tak jsem se alespoň domníval - kteří byli k našemu ostrovu zahnáni východními větry a jejichž pirogy byly vytaženy na písek... Všichni mi běželi naproti... Prohlíželi si mne překvapeně i zvědavě, jako by poprvé viděli bělocha... není to ostatně k podivu, protože touto částí Indického oceánu evropské lodi projíždějí jen málo.

 Prohlédli si mne hodně zblízka a tvářili se podle své povahy opět lhostejně... Netýrali mne... Dali mi několik pečených ryb, které jsem hltavě snědl, protože jsem umíral hladem, a uhasil jsem žízeň vodou z potoka, pramenícího z úbočí.

 Pocítil jsem jisté uspokojení, když jsem viděl, že moje ručnice, jejíž účel divoši neznali, a má brašna, kterou nechali neporušenou, byly složeny u paty skaliska... Slíbil jsem si proto, že jestli se naskytne příležitost, obdaruji divochy několika výstřely... Celou situaci však brzy změnila neočekávaná okolnost.

 K deváté hodině večer se na pokraji lesa, hraničícího s úbočím, ozval velký hluk, který způsobil mezi divochy zděšení... A jaké bylo mé překvapení, když jsem poznal, že ten hluk způsobil příchod stáda slonů - nejméně třiceti kusů - kteří šli klidným krokem na pobřeží k ústí potoka.

 Hoj! To byl úděs!... Nebylo pochyb, že se divoši nacházejí poprvé v přítomnosti těchto ohromných zvířat... s tak dlouhými nosy... a jako s rukou na jejich konci...

 A když se pak choboty zdvihly, skrčily, proplétaly, když z nich vycházel třeskot polnic, nastal všeobecný útěk... Jedni lezli přes skaliska, druzí se snažili dostat na vodu své pirogy, -zatímco sloni stáli dobrácky nad tímto zmatkem...

 Viděl jsem v tom jen příležitost, kterou jsem musel rychle využít a nežádat si ani odpočinek, neptát se, co může vzejít z tohoto vmísení se mezi slony a divochy, běžel jsem k úbočí, vylezl vzhůru do rokle a vešel do lesa, kde jsem se setkal se svým dobrým Falbem, který tu bloudil, očekával mne... Je jasné, že jsem se zmocnil své ručnice i brašny, které byly pro mne nanejvýš užitečné.

 Šel jsem celou noc a celý následující den, lovil jsem, abych si sehnal potravu, nezastavoval jsem se jindy, než při přípravě a jídle zvěřiny. Za čtyřiadvacet hodin jsem se ocitl u pravého břehu řeky Montrose, nedaleko hráze...

 To už jsem věděl, kde jsem... sestoupil jsem až k potoku, proti jehož proudu jsem tehdy šel s otcem... Musel jsem přejít pláně i lesy směrem k údolí Grünthalu, kam jsem došel dnes odpoledne... prošel jsem soutěskou Úžlabí, a jak bych se zarmoutil, drazí rodiče, milí přátelé, kdybyste se už vydali hledat mne podél pobřeží... Kdybych vás už ve Felsenheimu nenašel!“ Toto Jack vyprávěl s dostatečnou obšírností - a jeho vypravování bylo několikrát přerušeno.

 Teď především, jací to byli divoši?... Odkud přicházeli?... Patrně ze západního pobřeží Austrálie, jakožto nejbližšího, jestli ovšem v této části Indického oceánu neexistovalo nějaké neznámé souostroví, stejně jako Nové Švýcarsko před příjezdem anglické korvety... Jestli byli tito divoši Australané, jestli patřili k té rase, která je na posledním stupni lidského žebříčku, těžko bychom si vysvětlili, jak vykonali plavbu tří set mil na palubě svých pirog... jedině že by je do takové dálky zahnala bouře...

 A teď se setkali s Jackem, věděli, že je ostrov obydlen lidmi jiné rasy, než je jejich... Co udělají?... Nebyla obava, že se v pirogách vydají na moře podél pobřeží, že konečně objeví záliv Spásy a příbytek Felsenheim?...

 Ovšem, příjezd Unicornu nemohl už dlouho trvat... Za týden, nejpozději za dva, zahřmí jeho děla... A až zakotví na několik sáhů, není se proč bát nebezpečí...

 Opravdu, dne 5. října byl tomu skoro už rok, kdy korveta odplula.

 Bylo ujednáno, že se její nepřítomnost neprodlouží přes rok. Všichni proto denně čekali, že se objeví na moři, a baterie na Žraločím ostrůvku byla připravena k odpovědi na pozdrav poručíka Littlestonea vlajce, vztyčené na špici Útesu Johana Zermatta.

 Zdálo se tedy, že přípravy k obraně proti útoku divochů nejsou tak bezprostředně nutné. Kromě toho bylo možné, že byli poděšeni spatřením slonů, vstoupili do loděk, aby se vrátili na australské pobřeží, nebo na jiný ostrov v těchto končinách. Za těchto okolností nebylo třeba nic měnit na zvycích obou rodin a stačilo jen dávat pozor na širé moře před Felsenheimem.

 Proto po několikadenním vzrušení se dali nazítří opět všichni do práce a snažili se především dokončit kapli.

 Všichni přiložili ruku k dílu. Záleželo na tom, aby byla hotová do příjezdu Unicornu. Čtyři stěny se už zdvíhaly do výšky střechy a v pozadí osvětlovalo oltář široké okno. Pan Wolstone tesal krov, a ten byl kryt bambusem, kterým nemohly proniknout ani nejprudší lijáky. Co se týče vnitřku, vzaly si paní Zermattová, paní Wolstoneová i Anne na starost vyzdobit ho, jak se slušelo, a mohlo se spoléhat na jejich dobrý vkus.

 Tyto práce trvaly až do 15. října, kterýžto den byl stanoven k návratu Unicornu. Vezme-li se v úvahu délka plavby, nebylo třeba nijak se znepokojovat, jestli to bude snad o čtrnáct dní později. Netrpělivost tu ovšem byla zcela na místě a je nutné přiznat, že ve Felsenheimu denně vzrůstala.

 Nadešel den 19. října a korvetu neoznamoval žádný výstřel. Jack tedy vsedl na osla a jel k Prospect Hillu, odtud pak k mysu Zklamané naděje.

 Jeho cesta byla marná. Moře bylo prázdné až k nejzazším hranicím obzoru.

 Stejná vyjížďka, opakovaná dne 27. října, neměla také žádný výsledek...

 Nebylo tedy divu, že netrpělivost začala ustupovat neklidu.

 „Nu... nu...“ opakoval pan Zermatt, když chtěl uklidnit svůj malý svět, „čtrnáct dní, dokonce ani tři neděle, neznamenají žádné vážné prodlení...“

 „Ostatně,“ dodal pan Wolstone „jsme si jisti, že Unicorn mohl vyplout z Anglie v ustanovenou dobu?...“

 „Ale,“ odpověděla prostosrdečná paní Zermattová.

 „Armáda by si měla přece pospíšit, aby zabrala svou novou kolonii...“ A pan Wolstone se usmál nápadu, že by armáda měla někdy naspěch něco udělat!

 Nicméně jestliže pozorovali moře ze strany mysu Zklamané naděje, nezapomněli ho pozorovat ze strany Východního předhoří. Několikrát za den se dalekohledy obracely směrem ke Slonímu zálivu - toto jméno dali té části pobřeží, kde tábořili divoši.

 Až doposud se však žádná piroga neukázala. Jestliže domorodci vůbec do loděk nasedli a jestli neodpluli, zdálo se alespoň, že je nenapadlo opustit tábor. Ostatně, kdyby se proti všemu předpokladu objevili u Východního mysu a zamířili k zálivu Spásy, nebylo by možné je zadržet baterií na Žraločím ostrůvku a děly, rozestavenými na výšinách Felsenheimu?... Ve všech případech by bylo lepší se proti nim bránit z mořské strany než z pevné země, a největším nebezpečím by bylo, kdyby přišli z nitra, po provalení soutěsky Úžlabí.

 Vpádu sta těchto černochů a jejich útoku na Felsenheim by patrně jeho obyvatelé nemohli odolat. Snad by pak bylo třeba se uchýlit na Žraločí ostrůvek, kde by mohli klást odpor až do příjezdu anglické korvety.

 A Unicorn se neobjevoval, i když se už blížil konec října. Každé ráno čekali pan Zermatt, Ernest a Jack, že je probudí dělostřelecké salvy. Počasí bylo nádherné. Průhledné mlhy na obzoru se rozptylovaly s východem slunce. Proto, jak daleko mohl zrak dohlédnout přes širé moře, hledaly všechny oči Unicorn...

 Dne 7. listopadu, po vyjížďce na Prospect Hill, které se zúčastnili všichni, museli přiznat, že se na širém moři zálivu neukazovala ani jediná plachta... Marně zraky pátraly po obzoru na západ, východ i sever... Nečekali směrem od mysu Zklamané naděje uskutečnění nejvřelejších přání, a nemohlo je ze strany východního pobřeží přepadnout neštěstí?...

 Proto setrvali všichni na vrcholku kopce v mlčení a podléhali citu, ve kterém se mísil strach s nadějí.