XV. KAPITOLA Očekávání ve Felsenheimu - Znepokojivé zpoždění - Odjezd k Eberfurtské poustevně Pan Wolstone a Ernest - Co se stalo Na honu za slony - Návrh pana WolstoneaProtivné větry - Jack Večer téhož dne seděli pan Zermatt a jeho choť, paní Wolstoneová a její dcera po zdatném dni práce v sále knihovny. Tyto čtyři osoby hovořily u okna, otevírajícího se na pravý břeh potoka Šakalů, a o čem jiném by mluvily, když ne o těch, kteří odešli před třemi dny? O zdaru této výpravy do nitra ostrova je ujišťovalo to, že od začátku panovalo příznivé počasí, protože vedro na počátku pěkného počasí nebylo nesnesitelné.
„Kde asi jsou naši dva synové a pan Wolstone v tomto okamžiku?...“ ptala se paní Zermattová.
„Podle mého názoru už dosáhli vrcholku řetězu,“ odpověděl pan Zermatt.
„Jestli je nic nezdrželo, stačí jim tři dny, aby se dostali k úpatí, a čtvrtý den se mohli věnovat výstupu...“ „Za cenu mnohé únavy, mnohého nebezpečí, kdo ví?“ řekla Anne. „Nebezpečí? Ne, milé dítě,“ odpověděl pan Zermatt.
„Co se týče únavy, je váš otec ještě v plné síle věku a moje děti už vydržely jinou námahu!“ „Ernest není tak otužilý jako jeho bratr...“ nezdržela se dívka odpovědi. „Úplně ne,“ dodala paní Zermattová, „vždy dával přednost učení před tělesným cvičením...“ „Prosím tě, Betsie,“ pravil pan Zermatt, „nedělej ze svého syna babu, ani stařečka!... Jestliže pracoval hlavou, nepracoval méně rukama a nohama... Proto si myslím, že tento výlet pro ně bude jen turistická procházka... Kdybych se neobával nechat vás samotné ve Pelsenheimu, paní Wolstoneovou, Anne a tebe, má drahá, i přes svých čtyřicet sedm let bych rázně vykročil a zúčastnil bych se výzkumné cesty.“ „Počkejme do zítřka,“ řekla paní Wolstoneová. „Snad ráno přilétne s dopisem pro nás holub, kterého Ernest vzal s sebou...“ „Proč ne dnes večer?...“ přerušila ji Anne. „Holub by jistě snadno našel holubník i v noci... je to tak, pane Zermatte?...“ „O tom není pochyb, Anne. Rychlost tohoto ptáka je značná dvacet mil za hodinu, říká se - takže by mohl vzdálenost, dělící nás od hor, přeletět za čtyřicet nebo padesát minut!“ „Co kdybych čekala na jeho návrat až do rána?...“ navrhovala dívka.
„Aj!“ pravila paní Zermattová, „naše milá dívenka je velice dychtivá na zprávy o svém otci...“ „A též o Jackovi a Ernestovi, paní Zermattová,“ dodala Anne a objala ji. „Lze jen litovat,“ podotkla paní Wolstoneová, „že pásmo hor není vidět z výšiny Pelsenheimu. Snad bychom se už mohli přesvědčit dalekohledem, jestli na vrcholku útesu vlaje prapor...“ „Je to opravdu škoda, paní Wolstoneová,“ odpověděl pan Zermatt. „Jestli se nevrátí holub do rána, mám v úmyslu osedlat Leichtfusse a jet až k poustevně Eberfurtu, odkud je vidět pásmo...“ „Ujednáno, drahý,“ řekla paní Zermattová, „ale nemějme zbytečné plány. Protože je čas k obědu, zasedneme za stůl... Kdo ví, jestli nepřiletí holub se zprávou od Ernesta ještě večer, než půjdeme spát...“ „Eh!“ pravil pan Zermatt, „není to poprvé, kdy si takto dopisujeme! Pamatuješ se, Betsie, je tomu už dávno, jak nám naši synové posílali zprávy z Waldeggu, Prospect Hillu a Zuckertopu - špatné zprávy, například o škodách, způsobených prokletými opicemi a jinými škodlivými zvířaty - a také jsme je dostávali prostřednictvím holuba... Doufám, že nám tentokrát posel donese lepší...“ „Už je tady!...“ zvolala Anne, vyskočila a běžela k oknu. „Viděla jsi ho?...“ ptala se jí matka.
„Ne... ale slyšela jsem, jak se vrátil...“ odpověděla dívka.
Opravdu, dutý zvuk upoutal její pozornost. Byla to malá past, která sklapla u holubníku nad knihovnou.
Pan Zermatt ihned vyšel ven a za ním Anne, paní Zermattová i paní Wolstoneová. U paty holubníku opřel žebřík o skálu, rychle po něm vylezl, nahlédl dovnitř a zvolal: „Vrátil se...“ „Vezměte ho... vezměte ho... pane Zermatte!“ opakovala Anne netrpělivě. Jakmile měla holuba v rukou, políbila ho na šedomodrou hlavičku, odvázala z jeho nohy malý, pečlivě složený lístek a políbila ho znovu.
Potom byl pták opět puštěn a vrátil se do budky, kde ho čekala hrst zrní.
Anne předčítala nahlas Ernestův lístek. Několik řádek jeho obsahu poskytlo upokojení stran nepřítomných a ohlašovalo zdar jejich výpravy. Každý v něm nacházel pro sebe něco milého a Anne, jak víme, tu měla rovněž svůj díl.
S blaženou myšlenkou, že se návrat uskuteční do čtyřiceti osmi hodin, se pan a paní Zermattovi, paní Wolstoneová a její dcera odebrali do pokojů. Dostali poselství, zprávy byly výborné, poděkovali Bohu a všichni klidným spánkem spali až do východu slunce.
Následující den se od rána až do pozdního večera věnovali domácím pracím. Je jasné, že když přiletěl holub, zřekl se pan Zermatt svého plánu jet na výšiny soutěsky Úžlabí. I kdyby silný dalekohled dovolil spatřit prapor, vlající na špici útesu, nezjistilo by se tím nic nového.
Nebylo pochybnosti, že pan Wolstone, Ernest i Jack jsou už na cestě k Pelsenheimu.
Ostatně, všichni měli v ten den velkou práci, kterou nebylo možné odložit. Hejno lososů uvízlo v ústí potoka Šakalů, proti jehož proudu v této době ty ryby obyčejně plavaly. Bylo jistě namístě litovat nepřítomných, jejichž paže tu velice scházely. Následek byl, že nebyl rybolov tak vydatný, jak by mohl být.
Odpoledne své práce zanechali, přešli Rodinný most a ubírali se po cestě směrem k Eberfurtské poustevně. Pan Wolstone, Ernest i Jack byli teď už v soutěsce Úžlabí a mohli nanejvýš za dvě hodiny přejít vzdálenost, dělící dvorec od Pelsenheimu.
Ale den míjel a nic neoznamovalo jejich příchod, ani štěkot psů, kteří by ucítili své pány, ani rány z ručnice, které by jistě Jack vypálil, aby oznámil svůj návrat.
V šest hodin byl připraven oběd - vybraný a vydatný, aby ukojil největší hlad. Čekali výletníky, a když ti nepřicházeli, neměl nikdo ani pomyšlení zasednout za stůl.
Pan a paní Zermattovi, paní Wolstoneová a Anne vyšli naposled asi na čtvrt nule cesty proti potoku Šakalů. Turek a Braun, kteří je provázeli, zůstávali klidní a němí, ač by se jistě rozskákali, kdyby byli oba bratři jen na několik set kroků od nich! Všichni se museli vrátit do Felsenheimu, ne bez znepokojení, i když si říkali, že prodlení nemůže už dlouho trvat. Smutně zasedali ke stolu se sluchem napjatým a sotva se dotýkali jídel, ze kterých by jistě jejich nepřítomní nejbližší nenechali nic.
„Nu... jen trochu klidu...“ řekl konečně pan Zermatt. „Snažme se neukvapovat... Jestliže potřebovali tři dny, aby došli k úpatí hor, proč by nepotřebovali stejně dlouhou dobu k návratu?...“ „Máte pravdu, pane Zermatte,“ odpověděla Anne, „ale copak Ernestův lístek neoznačuje, že jim stačí čtyřicet osm hodin?...“ „Připouštím, milé dítě,“ pravila paní Zermattová. „Ale ten dobrý hoch jeví takovou touhu po shledání s námi, že snad slíbil víc, než může splnit...“ Celkem nebylo dosud proč se vážně znepokojovat. Pan Zermatt to tvrdil ne bez oprávněnosti. Ale přece té noci nenašel nikdo z obyvatel Felsenheimu klidný spánek předešlé noci.
Konečně to, co zprvu mohlo být jen obavou, vzrostlo v nepokoj, dokonce i úzkost, když nadešel následující večer dne 3. října. Neobjevil se ani pan Wolstone, ani Ernest, ani Jack. Nebylo toto prodlení statných a neúnavných chodců nevysvětlitelné?... Přímo se vnucovala domněnka nějaké nehody... Překážek nemohlo být při návratu víc než při cestě tam, a cestu znali... Nebo se rozhodli jít nějakou jinou, obtížnější... delší?...
„Ne... ne...“ opakovala Anne. „Kdyby chtěli volit jinou cestu, neoznamoval by Ernest, že zde budou ve čtyřiceti osmi hodinách!“ Co na to odpovědět?... Betsie a paní Wolstoneová začínaly pozbývat naděje, Anne se už nemohla zdržet slz, a co jim mohl pan Zermatt říci jako útěchu?...
Bylo tedy ujednáno, že když se nevrátí přítomní zítra do Felsenheimu, odeberou se všichni k Eberfurtské poustevně, protože se nutně musel návrat uskutečnit soutěskou Úžlabí. Jít jim takto naproti znamenalo obejmout je o dvě hodiny dříve.
Nadešel večer, uplynula noc. O panu Wolstoneovi, Ernestovi a Jackovi nebyla žádná zpráva! Teď už nic nemohlo zdržet ve Felsenheimu ty, kteří je tam očekávali ve smrtelných úzkostech, a jak mohly být teď přemrštěné?...
Ráno byly rychle vykonány přípravy. Zapřáhli do vozu, do kterého vložili zásoby potravin a všichni se v něm usadili. Buvol se hnul, provázen Braunem. Po přejezdu přes potok Šakalů jel podél lesů a polí, vroubících cestu k Eberfurtu, největší možnou rychlostí.
Povoz ujel asi míli, když blíž můstku přes odvodňovací průplav, který ústil do Labutího jezera, pan Zermatt zastavil.
Braun za zdvojeného radostného štěkotu běžel kupředu.
„Tady jsou... tady jsou!“ volala paní Wolstoneová.
Opravdu, v záhybu skupiny stromů, asi na tři sta kroků, se objevili dva muži... Byli to pan Wolstone a Ernest. Kde je Jack?... Nemohl být daleko... snad jen na několik dostřelů za nimi.
Pana Wolstonea i Ernesta uvítal radostný pokřik. Ale oni nepostoupili ani o krok a bylo nutné k nim běžet.
„Kde je Jack?...“ ptala se paní Zermattová.
Nebyl tady ani Jack, ani jeho pes Falb.
„Nevíme, co se s naším Jackem stalo...“ odpověděl nešťastně pan Wolstone.
A začal vyprávět. Jeho vypravování bylo často přerušováno vzlykem posluchačů.
Sestup ze špice útesu až k úpatí pohoří byl vykonán za dvě hodiny... Jack, který sestoupil nejdříve, zastřelil nějakou zvěř na pokraji jedlového lesa... Povečeřeli jsme před jeskyní, rozdělali venku oheň a uchýlili se dovnitř... Jeden bděl u vchodu, zatímco oba druzí spali, dobře zabezpečeni a na vše připravení... Ticho noci rušilo jen vzdálené vytí divokých šelem. Ráno za svítání se pan Wolstone a oba bratři vydali na cestu.
Z výšky útesu pozoroval Ernest, že k východu se les zdál být řidší, a na jeho návrh se všichni tři obrátili v tuto stranu. Chůze zde mohla být rychlejší a cesta mezi horským pásmem a údolím Grünthalu by se tím prodloužila asi jen o míli.
V jedenáct hodin udělali zastávku... Po snídani šli všichni tři tímto lesem, kde byl volnější pohyb.
Asi ve dvě hodiny zaslechli těžký dupot a zároveň se ozvaly mezi stromy táhlé zvuky jako zvučné trouby... Nebylo možné se mýlit... Jedlovým lesem zcela jistě kráčelo stádo slonů. Stádo?... ne... Objevili se jen tři sloni. Z nich byli dva velcí, otec a matka, a třetí sloní mládě, které šlo za nimi... Nesmí se zapomínat, že nejživější Jackovou touhou vždy bylo chytit jedno z těchto zvířat a ochočit je. Smělý mladík chtěl využít příležitosti, naskytující se mu, a to zavinilo jeho záhubu.
Předvídali útok a přichystali si ručnice k obraně, i když měli málo naděje na úspěch v boji s těmi obrovskými zvířaty.
Když sloni došli k východu z mýtiny, zastavili se. Spatřili tři muže, zvolna odbočili nalevo a vnikli do hlubin lesa.
Bylo tedy po nebezpečí, ale Jack se dal unést svou nepřemožitelnou vášní a zmizel beze stopy i se psem Falbem.
„Jacku... Jacku!...“ volal pan Wolstone.
„Vrať se... Jacku... vrať se!...“ volal Ernest.
Buď nerozvážlivec neslyšel, nebo - což je pravděpodobnější nechtěl slyšet. Zahlédli ho ještě jednou skrz husté křoví, a pak jim zmizel z očí.
Pan Wolstone a Ernest, velice znepokojení, se museli pustit za ním a v několika okamžicích doběhli na mýtinu... Byla pustá... V té chvíli se tímto směrem ozval nový lomozný dusot, ale nebylo slyšet výstřel... Nechtěl Jack ještě použít ručnice, nebo už nemohl?... V každém případě bylo těžké ho dohonit a nemožné najít stopu jeho kroků v půdě, poseté suchými větvemi a listím... Hluk v dálce znenáhla umlkal, větve, které se před nedávnem ještě pohybovaly, byly opět nehybné a nic nerušilo klid lesa. Pan Wolstone a Ernest pátrali až do večera v okolí mýtiny, vnikali do nejhustšího porostu, volali hlasitě Jacka... Stal se nešťastník obětí své neopatrnosti?... Nemohl se ubránit útoku slonů?... Ležel bez hnutí, bez života, někde v hlubině temného lesa?...
Žádný křik, žádné volání k uším pana Wolstonea a Ernesta nedolehly... Několikrát opětované výstřely z ručnic zůstávaly bez odpovědí... S nastalou nocí oba klesli, vysíleni únavou a stiženi nepokojem, u paty stromu a stále naslouchali každému nejmenšímu šelestu. Zapálili veliký oheň v naději, že se Jack bude řídit jeho září a že se mu podaří dostat se k nim. Do rána nezamhouřili oči.
A za těchto dlouhých hodin nepřestávalo vytí a řev ohlašovat přítomnost šelem v poměrné blízkosti. Byla nasnadě myšlenka, že jestli se nemusel bránit proti slonům, mohl podlehnout ještě nebezpečnějšímu útoku tygrů, lvů a levhartů... Nemohli však les přece opustit. Celý následující den strávili hledáním jeho stop v lese. Byla to marná námaha. Pan Wolstone a Ernest dobře rozeznali těžké stopy v půdě, kudy sloni šli, ušlapanou trávu, polámané nízké větve, rozdrcená křoví. Ale po Jackovi nebylo ani stopy, ani předmět, který měl u sebe, ani ručnice, ani torna... také nic, co by označovalo, že byl raněn... ani stopy krve, ani stopa, podle které by bylo možné ho vystopovat.
Po těchto marných pokusech bylo třeba se rozhodnout, jakkoliv byla tato myšlenka bolestná, jestli se mají vrátit bez něho. Pan Wolstone se snažil vysvětlit Ernestovi to, že je nutné vrátit se do Felsenheimu a odtud začít nové pátrání, za příznivějších podmínek... Ernest neměl sílu se vzepřít... cítil, že má pan Wolstone pravdu, a sledoval ho, ani nevěděl, co dělá... Oba naposled prošli tou částí jedlového lesa, kterou urazili včera večer... Šli celou noc a celý den... Ráno byli u vchodu do soutěsky... „Můj syn... můj ubohý syn!...“ opakovala několikrát paní Zermattová. A tato slova jí ještě přešla přes rty, když klesla do náruče paní Wolstoneové a její dcery, které klečely vedle ní.
Pan Zermatt a Ernest, pohrouženi do své bolesti, nemohli pronést ani slovo.
„Je nutné něco udělat a neztrácet ani minutu,“ řekl konečně pan Wolstone rozhodným hlasem.
Pan Zermatt pokročil k němu.
„Co?...“ ptal se.
„Vrátíme se do Felsenheimu a vyjdeme odtamtud znovu, ještě dnes, abychom hledali Jackovy stopy... Rozvážil jsem vše dobře, milý Zermatte, a prosím vás, abyste můj návrh přijal...“ Ano! Spolehnou se na pana Wolstonea. On jediný si zachoval dost chladnou hlavu, aby mohl udělit moudrou radu, a bylo jen třeba slepě ho poslechnout.
„Jack zmizel v části lesa, sousedící s pobřežím,“ pokračoval.
„Musíme tedy jít tam, co nejdříve a co nejkratší cestou... Vrátit se cestou za soutěskou Úžlabí by trvalo pn1iš dlouho!... Vsedněme na pinasu... Vítr je příznivý k obeplutí Východního mysu, a pak nás vítr od širého moře požene podél pobřeží... Když vyplujeme dnes večer, budeme přede dnem u ústí Montrose, přeplujeme ho a přistaneme v té části pobřeží, kde se opírá jeden konec horského pásma!... Tím směrem v jedlovém lese Jack zmizel... Když se tam vydáme po moři, získáme dva dny!...“ Návrh byl bez odporu přijat. Protože měl výhodu úspory času, nemohli váhat, když chtěli využít větru, který by Elisabeth pomohl dostat se hravě přes Východní mys.
Obě rodiny tedy znovu vstoupily do vozu a spřežení bylo řízeno tak rychle, že se za půldruhé hodiny zastavilo před vchodem do Felsenheimu.
První starostí bylo uvést pinasu do stavu, aby se mohla ihned vydat na několikadenní námořní cestu, které by se zúčastnily i paní Zermattová, paní Wolstoneová a Anne. Zdráhaly by se zůstat ve Felsenheimu, a pana Zermatta ani nenapadlo jim to navrhnout.
Zajistili potravu zvířatům na týden a pinasa měla odpoledne vyplout, ale zabránila jí v tom nepříznivá okolnost.
Vítr, který utichl, se obrátil k východu a začal ke třetí hodině prudce svištět. Nicméně, ač bylo moře asi venku silně vzbouřené, neváhala by Elisabeth se vydat na ně za Východním mysem. Ale jak se dostat až k tomuto předhoří proti prudkému vlnobití, přicházejícímu od širého moře?... Sotva by opustila kotviště, narazila by na nesmírné obtíže, a asi by nebylo možné dostat se přes Žraločí ostrůvek.
Bylo to zoufalé!... Čekat, čekat, když z nejmenšího odkladu mohl snad vzniknout neúspěch pátrání!... A jestli tyto protivné větry potrvají, jestli se nezmění večer nebo aspoň v noci počasí, jestli se dokonce zhorší... „Nuže!“ pravil pan Wolstone, odpovídaje tak vlastně na otázky, které byly v mysli všech, „čeho se nemůžeme odvážit na moři, zkusíme po souši... Povoz místo pinasy!... Mějme ho připravený na cestě do Eberfurtu.“ Vykonali přípravy vzhledem k této možnosti. Jestli se uskuteční cesta povozem, bude třeba se obrátit k jihovýchodu, aby objeli jedlový les. Spřežení by tam nemohlo vniknout, aspoň ne v části, kterou pan Wolstone a Ernest prozkoumali před horským pásmem. Odtud by se snažili dosáhnout východního konce lesa, tedy místa, kde by přistála Elisabeth, kdyby jí změna větru dovolila přichystat se k odplutí. Znamenalo by to bohužel zpoždění třiceti šesti hodin, ale jak se mu vyhnout?...
Naděje na změnu počasí se nevyplnila. Vítr nepřestal vát od severovýchodu a fičel stále silněji. S večerem bičovaly mocné vlny felsenheimské pobřeží. Vypadalo to, že bude zlá noc, a za takového stavu bylo nutné zříci se plánu plavby.
Pan Wolstone dal tedy vyložit zásoby potravin, které už byly na palubě, a přenést je na vůz. Zároveň obstarali ještě i oba buvoly a osla, vzhledem k odjezdu na úsvitě.
Paní Zermattová budila soustrast a její rty se jen otvíraly, aby přes ně přecházela slova: „Můj syn... můj ubohý syn!“ Pojednou, asi k osmé hodině, začali psi Turek a Braun jevit jisté známky nepokoje. Pan Wolstone, který je pozoroval, byl velice překvapen, když je viděl běžet krytou chodbou k ohradě. Zvláště Braun se nedal zadržet.
„To je Falb!...“ zvolal Ernest.
Falb... Jackův pes!... Braun a Turek ho také poznali, protože mu odpovídali plnými hlasy.
Pan a paní Zermattovi, paní Wolstoneová, Anne, všichni se vyřítili ven z kryté chodby.
Skoro současně se u vchodu objevil Jack a vrhl se do matčiny náruče.
„Ano... zachráněn...“ zvolal, „ale snad nám hrozí velké nebezpečí...“ „Nebezpečí?... Jaké?...“ ptal se pan Zermatt a tiskl syna k hrudi.
„Divoši...“ odpovídal Jack, „divoši, kteří přistáli u ostrova!“
