XIV. KAPITOLA Výstup na vrchol kužele - Rozhled všemi směry - Co je vidět na sever, východ i západ Jižní končina - Loď na obzoru - Britská vlajka Tato výška šesti set stop převyšuje skoro o třetinu výšku velké egyptské pyramidy. Tato pyramida je ovšem na svazích opatřena obrovskými schody, které usnadňují vzestup a bez kterých by bylo takřka nemožné dosáhnout nejvyššího bodu faraonského pomníku v Gizehu. Úhel, který tvořily příčné linie kužele s kolmicí, byl ještě otevřenější než úhel velké pyramidy.
Bylo to opravdu jen obrovské nakupení skal, udržujících se sotva v rovnováze, nebo, chceme-li, nesmírná spousta kamení neladně nahromaděná. Byly tu však četné výstupky, hrany a vydutiny, na kterých mohla najít noha dobrou oporu. Jack, který byl neustále vpředu, se o jejich pevnosti přesvědčoval, hmatal napravo i nalevo, a pan Wolstone a Ernest, kteří za ním šli bez velkého spěchu, stoupali z balvanu na balvan.
Jaká zoufalá spoušť byla na povrchu toho třetího pásma! Ani stopy po rostlinné říši, jenom sem tam nějaký trs oněch sporných drnovců, kterým stačí několik špetek hlíny, i široké trsy suchého lišejníku, který barvil skály šedavou zelení.
Obtíž byla v tom, neuklouznout podél svahu, často hladkého jako zrcadlo. Pád by byl smrtelný, protože by se svalili až k úpatí kužele.
Museli také dbát, aby nepohnuli kamením, porůznu rozházeným, a nezpůsobili tak laviny, které by se valily až k patě horského řetězu.
Ostatně, podstatnou součástí této mocné horské kostry byly žula a vápenec. Nic zde neprozrazovalo sopečný původ takového rázu, který by ohrožoval Nové Švýcarsko výbuchy nebo zemětřesením.
Bez nehody se pan Wolstone, Jack i Ernest dostali do poloviny výše kužele. Slézali schůdná místa a vždy se nemohli vyhnout zřícení kamenů.
Tři nebo čtyři velké balvany takto zprvu divoce odskakovaly od svahů a řítily se pak do hlubin lesa s hromovým rachotem, který opakovaly četné horské ozvěny.
V těchto výšinách se ještě vznášelo několik ptáků, jediných představitelů zvířecího života tohoto třetího pásma, na kterém vlastně nechtěli odpočívat. Nebylo to drobné ptactvo, které nikdy neopouštělo jedlové lesy. Několik párů mocných letounů velkého rozpětí křídel proráželo vzduch pomalými údery perutí na přeletu přes vrchol kužele. Jaké pokušení pociťoval Jack, aby je sestřelil, a s jakou radostí by trefil kulkou tyto supy druhu „umbu“ nebo obrovské kondory, které uváděla v úžas přítomnost člověka, v těchto teskných samotách tak neobvyklá.
Několikrát udělal mladý lovec pohyb, jako by bral ručnici do ruky.
„K čemu?..“ volal na něho pan Wolstone.
„Jak?... k čemu?...“ opakoval Jack, „ale přece...“ Nedokončil větu a přehodil zbraň opět přes rameno a vrhal se dále vzhůru do skalisek.
Tak byl ušetřen život nádherného malabarského orla. Ostatně, bylo by lepší se ho zmocnit, než ho skolit. Mohl by nahradit Fritzova věrného přítele, který zahynul v zápase s tygrem na cestě k objevu Soptící skály.
Čím více svah stoupal k nejvyššímu hřebenu, tím byl i příkřejší opravdová homole cukru. Pan Wolstone se i ptal, jestli bude na jeho špici dost místa pro tři osoby. Bylo teď nutné si navzájem pomáhat, nebo spíš jeden druhému. Jack začal vytahovat Ernesta, který vytahoval pana Wolstonea. Marně zkoušeli obejít úpatí kužele. Vzestup na severní straně byl ještě poměrně nejméně obtížný.
Konečně ke druhé hodině odpolední se ozval chvějící se Jackův hlas - jistě první, který kdy na tomto vrcholku zazněl: „Ostrov... je to skutečně ostrov!“ Pan Wolstone a Ernest se pozdvihli posledním úsilím až k Jackovi. Zde, na úzkém prostoru dvou čtverečních sáhů, se zemdlení, udýchaní a skoro neschopní řeči zastavili, aby opět nabrali dech.
Otázka, jestli je Nové Švýcarsko ostrov, byla vlastně rozluštěna už od příjezdu Unicornu. Ale jestliže je obklopovalo moře ze všech stran, bylo to v nestejných délkách od hor. Velice rozvinutý k jihu, zúženější k východu i západu, a na severu se omezuje prostou modravou obrubou. Ostrov zářil v paprscích slunce, které se nalézalo několik stupňů pod kulminačním bodem.
Především musel Ernest konstatovat, že horské pásmo nezaujímalo střední část ostrova. Zdvihalo se naopak v jeho severní části a sledovalo dost pravidelnou křivku, kreslící se od východu na západ.
Z tohoto vysokého místa patnácti set stop nad hladinou moře měřil viditelný obvod sedmnáct až osmnáct mil až po obzor. Ale plošný obsah Nového Švýcarska měřil daleko víc.
Podle toho odpovídal i Ernest, když mu pan Wolstone položil v tom směru otázku.
„Podle mého odhadu má náš ostrov šedesát až sedmdesát mil v obvodu... Což by byla plocha, rovnající se objemu Luzernského kantonu.“ „A jaká by byla přibližně jeho rozloha?...“ ptal se pan Wolstone. „Pokud mohu odhadnout,“ odpovídal Ernest, „když mám na paměti jeho vnější tvar obdélníku, kreslícího se od východu k západu, může měřit čtyři sta čtverečních mil, tedy aspoň o polovinu méně než Sicílie...“ „Eh!...“ pravil Jack, „je spousta ostrovů přesněji označených, které se mu nevyrovnají...“ „Zcela správně,“ pokračoval Ernest, „a mezi jinými, jestli jsou mé vzpomínky přesné, jeden z hlavních ostrovů Středozemního moře, který je hlavně důležitý pro Anglii, měří jen devět mil na délku a čtyři na šířku.“ „Který?...“ „Malta.“ „Malta!...“ zvolal pan Wolstone, ve kterém se po tomto slově probudil veškerý „britanismus“. „Nuže, proč by se nemohlo stát Nové Švýcarsko Maltou Indického oceánu?...“ Jack zatím potají vážně uvažoval, že si mohlo nechat staré Švýcarsko ostrov pro sebe a založit zde krásnou helvetskou kolonii.
Nebe bylo vyjasněné, vzduch úplně čistý až k nejzazším hranicím.
V celém ovzduší nebylo ani stopy vlhkosti a reliéf půdy se kreslil s dokonalou určitostí.
Protože k sestupu bylo už třikrát méně času než k výstupu, zbývalo panu Wolstoneovi a oběma bratrům několik hodin, než by nadešla chvíle návratu k jedlovému lesu. Podávali si dalekohled z ruky do ruky a bedlivě pozorovali širý kraj, prostírající se u jejich nohou.
Ernest, se zápisníkem a tužkou v ruce, si kreslil linie tohoto obdélníku, který přetínala dvacátá devátá rovnoběžka severní polokoule o délce asi dvaceti čtyř mil a sto čtrnáctý poledník v délce devatenácti mil.
Dalo se to velice snadno rozeznat severním směrem na vzdálenost, která se mohla zdát deset až jedenáct mil vzdušnou čarou.
Především, za pobřežím omýval úzký pruh moře část mezi mysem Zklamané naděje a výběžkem, který uzavíral Perlový záliv na západě.
„Ne, není možný žádný omyl,“ opakoval Jack, „a nepotřebuji dalekohled, abych rozeznal Zaslíbenou zemi a pobřeží až k zálivu Spásy!...“ „Opravdu,“ dodal pan Wolstone, „a na druhém konci protějšího úhlu je Východní mys, který zakrývá záliv Unicornu.“ „Naneštěstí,“ pokračoval Jack, „ani za pomoci výborného Ernestova dalekohledu není možno spatřit nic z části, sousedící s potokem Šakalů...“ „To proto,“ odpověděl Ernest, „že je ukryta za pomezím skal, které ji ohraničují na jihu. Protože z Felsenheimu a z Falkenhorstu není možné vidět vrchol horského řetězu, nemůže být z výšin tohoto pásma ke spatření ani Felsenheim, ani Falkenhorst... To je přece logické... myslím...“ „Úplně, ty trojnásobný logiku!...“ pravil Jack. „Ale mělo by to být stejné jako u mysu Zklamané naděje, a je to přece on, ten výběžek, vystupující na severu, který vidíme...“ „I když je to jisté,“ odpověděl Ernest, „že je z tohoto mysu, dokonce i z Prospect Hillu, vidět kužel, je přece první podmínkou postřehnutí. Je možné, že jsme se nikdy nedívali dost pozorně...“ „Z toho všeho,“ dodal pan Wolstone, „se dá soudit, že vlastní horské pásmo může být pozorováno jen z kopců nad údolím Grünthalu... “ „Tak tomu je, pane Wolstone,“ prohlásil Ernest, „a tyto kopce zakrývají našim zrakům Felsenheim.“ „Lituji toho,“ pravil Jack, „protože jsem si jist, že bychom rozeznali otce, matku, paní Wolstoneovou i Anne... A kdyby je napadlo jít do Prospect Hillu, mohli bychom je rozeznat... dalekohledem, rozumí se... Protože tam v dáli jsou, mluví o nás, počítají hodiny a říkají si: Naši vzdálení byli asi včera u paty pohoří a dnes snad vystoupí na vrchol... Ptají se, jaká je asi velikost Nového Švýcarska... a jestli vystupuje okázale z Indického oceánu...“ „Máš pravdu, chlapče, je to, jako bychom je slyšeli...“ řekl pan Wolstone. „A jako bychom je viděli...“ tvrdil Jack. „Nevadí! Nepřestávám litovat, že nám skály zakrývají potok Šakalů a naše obydlí ve Felsenheimu...“ „Zbytečná lítost,“ pravil Ernest, „při které je třeba se odevzdat osudu!“ „Jen ten kužel je vinen!“ pokračoval Jack. „Proč není vyšší? Kdyby byl ještě o několik stop vyšší, viděly by nás naše rodiny tam v dálce... Dávaly by nám znamení... vztyčily by vlajku na felsenheimském holubníku!... Pozdravovali bychom je naší vlajkou...“ „Jack se dává unášet!...“ podotkl pan Wolstone. „A Ernest by jistě uviděl Anne...“ „Vždyť ji vidím ustavičně...“ „Ovšem... i bez dalekohledu,“ zvolal Jack. „Ej, jak ty oči srdce vidí daleko!“ Celkem nebylo možné ze Zaslíbené země rozeznat žádné podrobnosti. Za těchto okolností nemohli pozorovatelé udělat nic jiného, než získat přesný pohled ostrova, jeho obrysů a geologické seskupení.
Východní pobřeží na druhé straně zálivu Unicomu představovalo skalnatý lem, který vroubil tuto neúrodnou krajinu, prozkoumanou už dříve za první plavby s pinasou. Pak se úbočí snižovala, pobřeží se zvyšovalo až k ústí Montrose, aby skončilo špičatým výběžkem a zahýbalo se na místě, kde vznikalo horské pásmo na jihovýchodě.
Jako světlý pruh probleskovala křivolaká řeka. Na svém dolejším toku svlažovala lesnatý, zelený kraj - na hořejším krajinu zcela holou.
Byla tvořena četnými potůčky, sestupujícími z posledních pater jedlového lesa, a tvořila četné malebné záhyby. Za vysokými lesy, houštinami a skupinami jednotlivých stromů se střídaly louky, roviny až k nejzazším západním hranicím ostrova, kde byl vysoký kopec, o který se opíral druhý konec horského řetězu ve vzdálenosti pěti až šesti mil.
V geometrickém plánu jevil ostrov dost přesně podobu stromového listu, širšího než delšího, jehož řapík se prodlužoval k jihu, jeho žilnaté tkanivo kreslily hřbety hor a jeho buničinu představovala ta zelená krajina, zaujímající největší část jeho povrchu.
Na západě se v paprscích slunce blyštěly jiné proudy vod, tvořící důležitou vodní soustavu, dokonalejší než ta na Severu a východě, která se omezovala na Montrose a Východní řeku.
Stručně shrnuto: Nové Švýcarsko mělo tedy ve své rozloze na sever od horského pásma aspoň z pěti šestin podivuhodnou úrodnost a mohlo uživit několik tisíc obyvatel.
Pokud se týče jeho postavení uprostřed vod Indického oceánu, bylo zřejmé, že nepatří k žádné skupině ostrovů, k žádnému souostroví.
Dalekohled neobjevoval žádné zdání země až do nejzazšího obzoru mořské hladiny. Teprve až na tři sta mil bylo nutno hledat nejbližší pobřeží, které, jak víme, bylo Nové Holandsko.
Jestliže u ostrova nebyly žádné družiny ostrůvků, odtržených od jeho pobřeží, i tak na západě vyčníval asi na čtyři míle od Perlového zálivu skalnatý bod. Jack obrátil dalekohled tímto směrem.
„Soptící skála... která nesoptí...“ zvolal, „a ručím za to, že Fritz by ani nepotřeboval dalekohled, aby ji poznal!...“ Nové Švýcarsko se ve své rozloze tedy ke zřízení důležité kolonie hodilo. Nicméně, co poskytovaly sever, východ a západ, by se nedalo žádat na jihu.
Oba konce horského pásma se zahýbaly do oblouku a opíraly se o pobřeží ve skoro stejné vzdálenosti od paty kužele tvořícího jeho střed. Část, vroubená tímto obloukem, byla ohraničena řadou úbočí, jejichž úpatí nebylo možné spatřit, a která se zdála být velice srázná.
Jaký to byl kontrast mezi touto šestinou ostrova a pěti ostatními, tak štědře obdařenými přírodou! Zde se rozkládala úplná hlušina pouště, veškerá hrůza chaosu. Vyšší pruh horského řetězu pokračoval až k jižnímu konci - pruh, který se zdál být nepřekročitelný. Nicméně bylo možné, že se připojoval z této strany k pobřežnímu pruhu soutěskami, roklemi, úžlabími a příkrými, roklinatými srázy. Co se' týče pobřeží, písčitých nebo skalnatých břehů, které by dovolily přistát, omezovaly se snad jen na úzký pruh, který se objevoval za odlivu. Pan Wolstone, Ernest i Jack podléhali smutnému dojmu, kterým působila tato krajina; zůstávali zamlklí, zatímco po ní bloudily jejich zraky. Není pak divu, že Ernesta přiměla k této úvaze: „Kdybychom po ztroskotání Landlordu byli vrženi na toto pobřeží, náš člun z kádí by se rozbil a nás by čekala hrozná smrt... hladem!“ „Máte pravdu, milý Erneste,“ odpověděl pan Wolstone, „na tomto pobřeží byste se nezachránili... Ovšem, kdyby se vám podařilo přistát jen o několik mil dál k severu, vašim zrakům by se objevila úrodná země, kraj bohatý na zvěř... Je však obava, že tato hrůzná končina nemá žádné spojení s nitrem, a nevím, jestli by bylo možné sestoupit tam na jižní opačné straně horského řetězu...“ „Není to pravděpodobné,“ dodal Jack, „ale kdybychom šli kolem břehů, určitě bychom dorazili k ústí Montrose a k úrodné části ostrova...“ „Ano...“ řekl Ernest, „s podmínkou, že by naše loď mohla plout na východ nebo na západ... Jižní pobřeží by jí neposkytlo takový záliv, jakým je záliv Spásy, kde mohla bez velké námahy přistát!“ Bylo opravdu štěstí, že byli trosečníci z Landlordu hnáni k severnímu pobřeží Nového Švýcarska. Nebýt této okolnosti, jak by mohli uniknout nejhroznější smrti na úpatí tohoto obrovského nahromadění skal?...
Pan Wolstone, Ernest i Jack chtěli zůstat na špici kužele až do čtyř hodin odpoledne. Udělali tedy všechny nutné záznamy k sestavení mapy Nového Švýcarska - mapy, která by však zůstala neúplnou v jižní části, protože ta unikala jejich zrakům. Ale tato práce se dokončí po připlutí Unicornu, až bude poručík Littlestone hotov s vodocestným prozkoumáním ostrova.
V té chvíli vytrhl Ernest list ze svého zápisníku a napsal na něj tyto řádky: Dnes, dne 30. září 1817, ve čtyři hodiny odpoledne, na vrcholku kužele… Vtom se přerušil: „Jak kužel nazveme?...“ ptal se. „Ostatně se mi zdá, že by se mělo říci spíš útes než kužel...“ „Budiž... útes Lítosti,“ pravil Jack, „protože jsme nemohli spatřit Felsenheim...“ „Ne... Útes Johana Zermatta, na počest vašeho otce, přátelé...“ navrhoval pan Wolstone. Tento návrh byl přijat s radostí. Jack vytáhl ze své brašny kalíšek.
Pan Wolstone a Ernest udělali totéž. Nalil do nich po několika kapkách kořalky z polních lahví a vypili po trojnásobném hurrá!
Ernest pak psal dále: ... na vrcholku Útesu Johana Zermatta píšeme Vám, drazí rodiče, Vám, paní Wolstoneová, i Vám, drahá Anne, tento lístek a svěřujeme ho našemu věrnému poslu, který je šťastnější než my, protože se brzy vrátí do Felsenheimu. Naše Nové Švýcarsko, osamocené ve vodách Indického oceánu, může měřit šedesát až sedmdesát mil po obvodu. Velice úrodné na většině svého povrchu, je pusté a zdá se být neobydlitelné na jižní straně horského pásma.
Za dvakrát čtyřiadvacet hodin, jelikož zpáteční cesta bude rychlejší, budeme snad už u všech těch, které milujeme, a za tři týdny, jestli dovolí Prozřetelnost, je naděje, že se shledáme se svými vzdálenými, tak netrpělivě očekávanými.
Od pana Wolstonea, od bratra Jacka i od vašeho vděčného syna pozdravy Vám, drazí rodiče, paní Wolstoneová, i milá Anne.
Ernest.
Vyndali holuba z klícky, přivázali mu k levé nožce lístek a nechali ho vzlétnout.
Pták se zprvu vznesl na třicet až čtyřicet stop nad kužel, jako by chtěl přehlédnout zrakem větší vzdálenost. Potom, veden podivuhodným orientačním smyslem - šestým smyslem, kterým je zvíře opatřeno - letěl k severu, tloukl rychle křídly a brzy zmizel z dohledu. Zbývalo jen vztyčit vlajku na vrcholku Útesu Johana Zermatta. Za stožár jí měla sloužit dlouhá hůl pana Wolstonea, zastrčená mezi nejvyšší skaliska. Po tomto výkonu už budou muset sejít k úpatí horského řetězu, vyhledat jeskyni, posilnit se dobrou večeří, ke které dává příležitost lov, a konečně se těšit na zcela zasloužený odpočinek po tak namáhavém dni.
Z jeskyně vyjdou nazítří za svítání. Půjdou už známou cestou a není nemožné, že dojdou do Felsenheimu dříve než za čtyřicet osm hodin.
Pan Wolstone a Jack tedy dbali, aby zastrčili hůl co nejpevněji, tak, aby odolala vichřicím, v této výšce tak neobyčejně prudkým.
„Nejdůležitější věcí je,“ podotkl Jack, „aby se naše vlajka udržela na svém místě až do příjezdu Unicornu, tak aby ji poručík Littlestone spatřil, jakmile bude ostrov na dohled korvety... Jak tu zabuší srdce Fritze i Jenny, Françoise i vašich dětí, pane Wolstone, i naše, až uslyšíme jedenadvacet výstřelů z děla, pozdravujících vlajku Nového Švýcarska!“ Bylo snadné upevnit hůl ve skalních mezerách a zaklínovat ji malými kameny.
Ve chvíli, kdy měl pan Wolstone upevnit na jejím konci vlajku, zahleděl se, obrácen k východu, tímto směrem. Když to trvalo už dost dlouho, zeptal se ho Jack: „Co je, pane Wolstone?...“ „Zdálo se mi, že vidím...“ odpovídal a přikládal k oku dalekohled. „Vidíte?...“ opakoval Ernest.
„Kouř nad pobřežím,“ pravil pan Wolstone, „jestli to není jen pára, jako když se pinasa nacházela proti řece Montrose.“ „Nuže,“ ptal se Ernest, „rozptyluje se?...“ „Ne...“ tvrdil pan Wolstone... „a je na stejném místě... na druhém konci horského řetězu... Copak by tam byli po několik týdnů utábořeni trosečníci nebo divoši?...“ Ernest pozoroval rovněž označené místo, ale nic tímto směrem neviděl. „Eh, pane Wolstone, nedívejte se na tu stranu... ale sem... k jihu...“ A Jack natahoval ruku k moři za ohromná úbočí, strmící nad pobřežím. „To je plachta lodi...“ opakoval Jack.
„Loď je v dohledu ostrova,“ pravil Ernest, „a zdá se, že k němu pluje...“ Pan Wolstone rozeznal dalekohledem zcela zřetelně trojstěžník, který plul všemi plachtami asi dvě nebo tři míle od břehu. „Je to Unicorn!...“ volal Jack a mával rukama, „může to být jen Unicorn!... Měl se objevit v polovině října a přichází ke konci září, o čtrnáct dní dříve...“ „Není na tom nic nemožného,“ odpověděl pan Wolstone. „Ale než se vyslovíme, bylo by třeba přesně vědět, na kterou stranu se loď obrací...“ „Obrací se k Novému Švýcarsku...“ tvrdil Jack. „Zítra ráno se objeví na západ od zálivu Spásy, a my tam nebudeme, abychom ji přivítali!... Pojďme... pane Wolstone... pojďme celou noc...“ Následující Ernestova poznámka však Jacka, který se však už chystal spustit po svahu kužele, zadržela.
„Ne,“ pravil, „dívejte se dobře, pane Wolstone... Loď vůbec nemíří k ostrovu...“ „Opravdu,“ prohlásil tento, když několik minut sledoval obraty lodi. „Tedy to nebyl Unicorn?..“ zvolal Jack.
„Ne,“ pravil Ernest.
„Ostatně,“ dodal pan Wolstone, „Unicorn by přistál na severozápadě, kdežto tato loď pluje k jihovýchodu a vzdaluje se od ostrova.“ Nebylo možné se mýlit. Trojstěžník plul k východu a nezdálo se, že by si všímal Nového Švýcarska.
„Ať si,“ pravil Jack, ale Unicorn se objeví brzo, a aspoň budeme doma, abychom korvetě Jejího Veličenstva Jiřího III. vzdali čest podle předpisu!“ Vlajka byla na špici Útesu Johana Zermatta vztyčena, zavlála ve větru, zatímco Jack jí vzdal čest dvěma výstřely z ručnice.
