XI. KAPITOLA Před dobou dešťů - Návštěva ve dvorcích na ostrůvcích - První bouřky - Večery na Felsenheimu - Kaple - Ernestův objev a uvítání, jakého se mu dostalo - Trvale špatné počasí - Dva výstřely z děla Na Žraločím ostrůvku Čtyři a půl dne trvala nepřítomnost felsenheimských hospodářů. Mohla se prodloužit o dvojnásobnou lhůtu, aniž by domácí zvířata trpěla, protože chlévy byly zásobeny na dlouhou dobu. Na takovém výletu by měl pan Wolstone dost času prozkoumat krajinu až k úpatí hor, od kterých už nebyl příliš daleko. Pravděpodobně by i panu Zermattovi navrhl, aby setrval o tři nebo čtyři dny déle na kotvišti Montrose, kdyby člun nenarazil na překážku další plavby proti proudu.
Celkem měla výzkumná cesta přece jen výsledek. Pinasa mohla prozkoumat východní pobřeží na deset mil, počínaje východním mysem. Když k tomu připojíme stejnou rozlohu pobřeží, navštíveného na severu až k Perlovému zálivu, bylo to prozatím vše, co bylo známo z obrysu ostrova. Co se týče jeho obvodu na západě i na jihu, jaký tam má vzhled, když ohraničuje pusté či úrodné končiny, o tom se mohly obě rodiny přesvědčit jen po okružní plavbě, nebo že by jim výstup na hory dovolil přehlédnout celé Nové Švýcarsko.
Byla tu ovšem i možnost, že Unicorn, který se znovu vydával na moře, stanovil jeho rozlohu i tvar. Nuže v případě, že by výprava, vedená panem Wolstonem, nedocílila dokonalého poznání ostrova, bude nutno jen vyčkat návratu anglické korvety, aby nebylo v tomto ohledu pochybnosti.
Teď, po sedm až osm týdnů, zabere celé dny senoseč a žně, mlácení obilí, vinobraní, svážení úrody do stodol. Pan Zermatt a jeho společníci si nesměli dopřát jediného volného dne, jestli chtěli, aby bylo hospodářství v pořádku, než nastane ona neklidná doba, která v této zeměpisné šířce jižní polokoule znamená zimu.
Všichni se tedy dali do práce a nejprve se obě rodiny přestěhovaly do Falkenhorstu. To přestěhování je přiblížilo k Waldeggu, Zuckertopu i k Prospect Hillu. V letním bytě nechybělo ani místo, ani pohodlí od doby, kdy mezi obrovskými kořeny kořenovníku byly zřízeny nové místnosti, ani nemluvě o vzdušném patře, tak příjemném v okolní zeleni. Na úpatí stromu byl prostorný dvůr určen se stájemi i kůlnami pro zvířata, který obepínala neproniknutelná bambusová a z trnitých křovin rostlá hradba.
Není možné dopodrobna líčit práce, které se konaly, a dokonce provedly, během těchto dvou měsíců. Bylo třeba chodit od jednoho hospodářství ke druhému, svážet a ukládat obilniny i píci, trhat zralé ovoce a zařizovat vše, aby se neměla opeřená čeládka z drůbežáren čeho obávat při nastávající nepohodě.
Sluší se poznamenat, že díky svlažování z Labutího jezera, hojně zásobovaného průplavem, značně vzrostl výnos hospodářství. Tento okrsek Zaslíbené země by mohl zajistit existenci aspoň stu kolonistů, a lze pochopit, že hospodáři byli zavaleni prací, když nechtěli nic ztratit.
V předtuše atmosférických zmatků, které měly potrvat osm až devět týdnů, bylo načase pamatovat na ochranu hospodářství před škodami deštěm nebo větrem. Přepážky ohrad, dveře i okna obydlí byly hermeticky uzavřeny, ucpány, podepírány toporkami; střechy, obtěžkané mocnými balvany, odolají prudkým východním vichřicím. Stejná opatření se konala i u kůlen, stodol, chlévů a drůbežáren, jejichž dvounozí nebo čtyřnozí obyvatelé byli příliš četní, než aby mohli být převedeni do místností Felsenheimu.
Také hospodářství na Velrybím a Žraločím ostrůvku byla uvedena do takového stavu, aby odolala strašlivým bouřím, kterým byla kvůli své poloze u přímoří bezprostředně vydána.
Na Velrybím ostrůvku nyní tvořily pryskyřičnaté stromy a přímořské sosny vytrvale zelené, husté lesy. Sazenicím kokosovníků a jiných podobných druhů se dařilo znamenitě do té doby, kdy je chránily trnité ploty. Teď už nebyly obavy před sty králíků, kteří v prvních dobách ohlodali všechny výhonky. Mořské trávy poskytovaly dostatek potravy těmto žravým hlodavcům - zvláště fucus saccharinus, který jim obzvlášť chutnal. Jenny by zjistila, že vedení ostrůvku, který jí do úplného vlastnictví svěřil pan Zermatt, je naprosto dokonalé.
Na Žraločím ostrůvku si také nebylo možné přát lepší plantáže kořenovníků, kokosových palem a sosen. Bylo třeba jen opevnit ohrady, ve kterých byly chovány antilopy, aby zdomácněly. Trávy a listí, které tvoří potravu těchto přežvýkavců, se po celou zimu nebude nedostávat - také sladké vody bude dost díky nevysychajícímu pramenu, který byl objeven na druhém konci ostrůvku. Pan Zermatt dal ze silných prken vystavět ústřední kůlnu, ve které byly složeny zásoby všeho druhu. Konečně baterie, postavená na plošině pahorku, byla krytá pevnou střechou, chráněnou zelenými stromy, nad kterými se vypínal vlajkový stožár.
V den návštěvy zde Ernest a Jack vypálili dvě rány z děla podle zvyku, přijatého na počátku a na konci deštivé doby. Tentokrát od moře neodpovídal žádný výstřel, jak tomu bylo před šesti měsíci po příchodu anglické korvety.
Když obě děla dostala nové náboje i doutnáky, zvolal Jack: „Teď bude řada na nás odpovědět Unicornu, až pozdraví Nové Švýcarsko. S jakou radostí mu pošleme svou odpověď!“ Poslední sklizeň pšenice, ječmene, žita, kukuřice, ovsa, sága, brambor, prosa a manioku měla být zanedlouho uložena ve stodolách a felsenheimských sýpkách. Hrách, boby, mrkev, vodnice, párek, kapustu a čekanku poskytne v hojnosti zelinářská zahrada, kterou střídavé osívání udělalo neobyčejně plodnou. Pro cukrovou třtinu a ovocné stromy tu byly pole a plantáže v blízkosti obydlí na obou březích potoka. Vinobraní na falkenhorstské vinici bylo také zavčas provedeno a co se týká medoviny, nechyběl med ani koření a žitné koláče, určené k urychlení kvašení. Byla tu i hojnost palmového vína, ani nemluvě o zásobě vína z Kanárských ostrovů. Co se týká kořalky, kterou tu zanechal poručík Littlestone, bylo jí několik soudků v čerstvém podzemí skalní jeskyně. Palivo pro kuchyňskou pec poskytlo suché dříví, narovnané v hranicích; vichřice se ostatně postarají o to, aby posely větvemi felsenheimské pobřeží, kromě toho, co příliv nanese na břehy zálivu Spásy. Nebylo nad to použít tohoto paliva k vytápění salonu a pokojů. V tropech, na devatenáctém stupni šířky, se není nikdy co obávat zimy. Oheň byl pro kuchyň, prádelnu a jiné domácí úkony.
Nadešla druhá polovina května a bylo načase, aby práce byly skončeny. Nebylo možné klamat se v předchozích známkách nastávajícího špatného počasí. Při západu slunce se začínala obloha pokrývat mlhami, které den ode dne houstly. Vítr jevil sklon ustálit se na východě, a když začal jednou vát z této strany, vrhaly se všechny bouře od moře prudce na ostrov.
Než se všichni uzavřou ve Felsenheimu, chtěl pan Zermatt věnovat den 24. května výletu k Eberfurtské poustevně, kterého se měli zúčastnit i pan Wolstone s Jackem.
Bylo třeba se přesvědčit, jestli je soutěska Úžlabí dost pevně zatarasena, aby jí nemohly divoké šelmy proniknout. Nad tuto ochranu před jejich vpádem, jehož následkem by bylo úplné zpustošení plantáží, nebylo nic nutnějšího udělat.
Tento dvorec, nejvzdálenější na hranici okrsku, se nacházel asi tři míle od Felsenheimu.
Návštěvníci, kteří usedli na buvola, osla a pštrosa, dojeli k poustevně Eberfurtu za dvě hodiny. Zjistili, že ohrada je v dobrém stavu, ale z opatrnosti zesílili hradbu v ústí Úžlabí několika příčkami. Nebylo nutné se obávat žádného vpádu šelem nebo tlustokožců, dokud se jim nepodařilo proniknout soutěskou.
Ostatně nikde neviděli podezřelé stopy a sluší se přiznat, že k živé Jackově lítosti. Horlivý lovec si vždy sliboval, že aspoň zajme sloní mládě. Až by je zkrotil, ochočil, zapřáhl do těžkých vozů, dovedl by si je také ochočit, aby nosilo jeho vzácnou osobu.
Konečně dne 25. května, jakmile se na ostrov snesl první déšť, rodiny definitivně opustily Falkenhorst a usadily se ve Felsenheimu.
Žádná země by neposkytla bezpečnější obydlí, chráněné přede všemi nepohodami, a zároveň i příjemnější polohy. Jak bylo zkrášleno ode dne, kdy Jackovo kladivo poprvé prorazilo skálu! Ze solné jeskyně se stal pohodlný příbytek. Na přední straně skalnatého zdiva bylo stále totéž uspořádání místností v řadě za sebou, s otvory pro dveře a okna.
Knihovna, Ernestovi tak drahá, se dvěma okny, otvírajícími se k východu směrem k potoku Šakalů, byla převýšena úpravným holubníkem. Rozsáhlý salon s okny, ověšenými zelenou látkou natřenou lehkou vrstvou kaučuku, se stoly, židlemi, křesly a pohovkami i s jiným nábytkem, zachráněným z kajuty Landlordu, sloužil stále jako modlitebna, než by pan Wolstone postavil kapli.
Nad místnostmi se rozkládala terasa, ke které vedly dvě stezky, a zepředu byla galerie krytá střechou s přístřeškem, který podpíralo čtrnáct bambusových sloupů. Po sloupech se vinuly výhonky pepřovníků a jiných keřů, šířících jemnou vůni vanilky, a mezi ně se mísily liány a jiné popínavé rostliny, teď úplně zelené.
Vedle jeskyně, proti proudu potoka, byly soukromé felsenheimské zahrady. Byly obehnány trnitými ploty, dělily se na zeleninové a květinové záhony, na sady ovocných stromů, pistácií, mandloní, ořechů, pomerančovníků a citronových stromů, banánů, gujav a různých jiných druhů stromů horského pásma. Pokud se týče stromů z mírnějšího evropského podnebí, třešní, hrušní, fíkovníků, stačilo se odebrat na širokou cestu, kterou vroubily až do Falkenhorstu.
Za třináct let přešla mnohá deštivá doba přes tento příbytek, který nikdy netrpěl větrem ani mořem. Znovu zde mělo uplynout několik týdnů za stejných podmínek, ale s novými hosty. Ovšem zase scházeli Fritz, François a rozmilá Jenny, radost a oživení tohoto malého světa.
Od 25. května už deště nepřestávaly. Zároveň se i rozpoutávaly svištící a bičující vichřice, které se hnaly od moře přes planiny Východního mysu. Jakýkoliv výlet tu byl vyloučen a nezbývalo než se věnovat různým domácím pracím. Jistě bylo důležité pečovat o zvířata, o buvoly, osla, krávy, telata, oslátka i o zvířata, přijatá do důvěrného přátelství, o opičáka Knipse II., šakala Jagera i šakala a kormorána Jenny, oba vždy pečlivě ošetřované kvůli ní. Byly tu konečně i drobné hospodářské práce, příprava konzerv, a když dovolilo nějaké krátké vyjasnění, i rybolov v ústí potoka Šakalů a na úpatí felsenheimských skal.
V prvním týdnu června se vichřice zdvojnásobily, drobné deště, které splývaly z oblohy v hustých provazcích, i bouřlivé lijáky, které dopadaly na půdu v mnohonásobných přívalech. Nebylo možné vyjít bez nepromokavých plášťů s kápí.
Celé okolí, zelinářské zahrady, řady sazenic i pole byly zaplaveny těmito přívaly a z výše obrub zdiva Felsenheimu stékalo na tisíc pramínků s hlukem vodopádu.
I když nikdo nevycházel ven, kromě případu největší nutnosti, ubíhaly přesto hodiny bez nudy. Mezi rodinami panovala dokonalá shoda, totožnost názorů, která nikdy nemohla vyvolat spory. Je zbytečné se zmiňovat o upřímném přátelství, které k sobě navzájem pociťovali pan Zermatt a pan Wolstone, a které se už po šest měsíců osvědčovalo ve všech stycích všedního života. Stejně tomu bylo u obou matek, jejichž vlastnosti i schopnosti se doplňovaly. Konečně tu byl i šprýmař Jack. Vždy veselý, vždy pozorný, vždy hledal dobrodružství, reptal jen proti nemožnosti ukojit své lovecké choutky.
Co se týče Ernesta a Anne, nemohli jejich rodiče nepozorovat, že je k sobě poutal živější pocit než přátelství. Mladá dívka, tehdy sedmnáctiletá, poněkud vážná a prozíravá, se nutně musela líbit vážnému a prozíravému mladému muži příjemného zevnějšku, který se jí nemohl nelíbit. Zermattovi a Wolstoneovi mohli jen s radostí hledět na možnost tohoto spojení ve víceméně blízké budoucnosti, které by obě rodiny spojilo ještě užšími svazky. Doposud se ale o ničem nemluvilo, vše se ponechávalo přirozenému vývoji. Čekalo se na návrat Unicornu, který měl Fritze a Jenny přivézt jako muže a ženu. Jestli se ozvaly nějaké škádlivé narážky, přicházely od šibala Jacka. Byl ostatně neústupný ve své myšlence na mládenectví a nijak na Ernesta nežárlil. Při jídle i za večerů byli nepřítomní stálým předmětem hovoru. Nezapomínalo se ani na plukovníka Montrosea, na Jamese a Susan Wolstoneovy, ani na Dolly a Françoise, vůbec na žádného, kdo si umínil z Nového Švýcarska udělat svou druhou vlast. Jednoho večera stanovil pan Zermatt následující rozpočet: „Přátelé, máme dnes 15. června. Unicorn odplul loni dne 20. října, což je dobrých osm měsíců... Chystá se tedy už k vyplutí z evropských moří... „Co tomu říkáš, Erneste?...“ ptala se paní Zermattová. „Myslím,“ odpověděl, „že když počítáme zastávku u Mysu, mohla korveta veplout do anglického přístavu do třech měsíců. Nuže, bude potřebovat stejnou cestu k návratu, a protože bylo smluveno, že se vrátí za rok, musela půl roku zůstat v Evropě. Myslím si tedy, že tam dosud je...“ „Ale bezpochyby už koná přípravy k vyplutí...“ podotkla Anne. „To je možné, drahá Anne,“ odpověděl Ernest.
„Je také možné, že zkrátila svůj pobyt v Anglii...“ pravila paní Wolstoneová.
„Zajisté,“ řekl pan Wolstone, „i když šest měsíců není příliš dlouhá doba na všechno, co měla vykonat... Naši páni z admirality nejsou příliš rychlí...“ „Ale když se jedná o převzetí vlastnictví...“ pravil pan Zermatt. „Jde to rychle!...“ zvolal Jack.
„Ostatně, vězte, pane Wolstone, že je to krásný dárek pro vaši vlast...“ „Souhlasím, milý Jacku.“ „A přece,“ pokračoval mladý muž, „jaká to byla příležitost pro naši starou Helvecii pokusit se na dráze osadnické expanze... je tu ostrov, který má všechno bohatství zvířeny i květeny horského pásma... ostrov, tak podivuhodně umístěný v širém Indickém oceáně pro obchod s nejzazší Asií a Tichým oceánem...“ „Podívejme, jak se náš Jack nechává unášet, jako by seděl na Brummerovi nebo Leichtfussovi!...“ pravil pan Wolstone. „Nuže, Erneste,“ ptala se Anne, „co máme z vašich výpočtů o Unicornu soudit?...“ „Že korveta vypluje nejpozději v prvních dnech července, aby se vrátila s našimi přáteli i s kolonisty, kteří se rozhodnou jít s nimi. Jelikož se zastaví u Mysu, milá Anne, zdrží ji tato zastávka pravděpodobně až do poloviny srpna. Nečekám tedy, že ji uvidím u mysu Zklamané naděje před polovinou října...“ „Ještě čtyři nekonečné měsíce!...“ pravila paní Zermattová. „Při myšlence, že jsou na moři všichni, které milujeme, je třeba mnoho trpělivosti!... Bůh je opatruj!“ Když ženy neztrácely ani hodinu, protože byly zaměstnány domácími pracemi, nesmíme z toho vůbec soudit, že muži nějak zaháleli.
Nejčastěji bylo slyšet hukot kovárny a vrčení soustruhu. Pan Wolstone, velice dovedný soustružník, dělal za pomoci pana Zermatta, někdy i Ernesta, méně často Jacka, který vybíhal ven, jakmile se jen trochu vyjasnilo, množství předmětů běžné potřeby, určených k doplnění vybavení Felsenheimu.
Plán, důkladně probíraný a konečně pevně stanovený, se týkal stavby kaple. Otázka umístění zavdala příčinu k některým debatám. Jedni ji chtěli mít proti moři na jednom z úbočí pobřeží, na polovině cesty mezi Felsenheimem a Falkenhorstem, tak, aby se do ní bez dlouhé cesty mohli odebrat z obou těchto příbytků. Druzí tvrdili, že by kaple na tom místě byla příliš vydána mořským poryvům a že by bylo výhodnější ji postavit u potoka Šakalů směrem dolů k vodopádu. Ale paní Zermattová a Wolstoneová shledávaly ne bez důvodu, že je to místo příliš vzdálené. Bylo tedy konečně rozhodnuto vystavět kapli na konci zelinářské zahrady, na místě dobře chráněném výškou skal.
Pana Wolstonea napadlo použít trvalejší a pevnější materiál, než je dřevo a bambus. Proč by se nemohly použít vápencové balvany nebo i pobřežní kameny, jak to vídáme v přímořských vesnicích. Co se týče lastur a korálů, na pobřeží velice četných, proměnily by se ve vápno, kdyby se rozpálily tak, aby se z nich vypudila kyselina uhličitá. Až tedy dovolí počasí, dá se do této práce a stačí dva nebo tři měsíce, aby byla skončena k všeobecné spokojenosti.
S měsícem červencem, v této zeměpisné šířce uprostřed doby dešťů, se frontální poruchy stávaly dvojnásobně silnými. Často ani nebylo možné odvážit se ven. Poryvy a lijáky bičovaly pobřeží s prudkostí, o které si nelze udělat představu. Když se k nim přimísilo krupobití, bylo to jako zuřivost kartáčové palby. Moře se vzdouvalo v obrovských pěnících se vlnách a jejich hukot se odrážel v pobřežních jeskyních.
Kolikrát spadal jejich drobný déšť, stříkající až na výšinu úbočí, v hustých proudech k patě stromů! Bývaly hodiny, kde za společného úsilí větru a moře vznikal náhlý příliv, který hnal vody potoka Šakalů zpět až k úpatí vodopádu. Pan Zermatt se znepokojoval ohledně sousedních polí. Bylo třeba přerušit vodovod, který spojoval potok s Labutím jezerem, odkud by přebytek vod zaplavil okolí Waldeggu. Postavení pinasy a šalupy v zátoce také budilo obavy. Bylo třeba několikrát se přesvědčovat, jestli kotvy dobře drží, a upevnit kotevní lana, aby se zabránilo nárazu na skály. Z této stránky tedy nebyly celkem žádné škody. Ale v jakém stavu byly asi dvorce, hlavně Waldegg a Prospect Hill, více vydané větrům než ostatní, vzhledem k jejich blízkosti pobřeží, které vichr bičoval s děsnou zuřivostí?
Proto chtěli pan Zermatt, Ernest, Jack a pan Wolstone využít jeden den volna a vystoupit až k mysu Zklamané naděje.
Obavy byly až příliš oprávněné. Oba dvorce už utrpěly a vyžadovaly opravy, které nemohly být v této době podnikány a byly odloženy na konec doby dešťů.
Rodiny trávily večery obyčejně v sále knihovny. Víme, že v ní nechyběly knihy, ty, které pocházely z Landlordu, i jiné, novější, které tu zanechal poručík Littlestone, cestopisy, přírodopisná díla, zoologické a botanické knihy, které znovu a znovu předčítal Ernest, ani konečně takové, které patřily panu Wolstoneovi, příručky mechaniky, meteorologie, fyziky a chemie. Byly zde rovněž k nalezení i lovecké příběhy z Indie a Afriky, které plnily Jacka neodolatelnou chutí odjet do těchto krajů!
Zatímco venku trval řev bouře, předčítalo se zde nahlas. Hovořilo se tu anglicky, tu německy - v řečech, kterými už teď mluvili všichni plynně, i když někdy bylo třeba nahlédnout do slovníků. Byly večery, kdy se výhradně užívalo buď angličtiny, nebo němčiny, a také, i když s menší snadností, francouzštiny. Jediní Ernest a Anne udělali veliké pokroky ve studiu této krásné řeči, tak čisté, přesné, ohebné, tak vhodné k inspiraci básníků a přizpůsobivé s takovou správností ke všemu, co se týká umění a věd. Bylo radostí naslouchat francouzskému hovoru mladého muže i dívky, i když jim někdy všichni ani nerozuměli.
Řekli jsme, že měsíc červenec byl nejhorší v této části Indického oceánu. Sotvaže se zmírnily vichřice, objevily se husté mlhy, které zahalovaly celý ostrov. Loď, která by se mu přiblížila na několik uzlů, by nemohla spatřit ani hory v jeho středu, ani pobřežní předhoří. Ty mlhy se rozkládaly daleko od moře východním směrem. Reálná byla i obava, že některá loď v těchto končinách ztroskotá jako Landlord a Dorcase... Budoucnost jistě uloží novým kolonistům nutnost osvětlit pobřeží Nového Švýcarska, jehož náplavek by byl velice usnadněn, alespoň k severu.
„A proč nevystavíme maják?...“ pravil Jack.
„Maják na mysu Zklamané naděje například a druhý na Východním mysu?... Za pomoci palby ze Žraločího ostrůvku by se mohly lodi bez obtíží přiblížit k zálivu Spásy...“ „To všechno bude, milý synu,“ odpověděl pan Zermatt, „všechno se časem udělá. Naštěstí nemá poručík Littlestone zapotřebí ani maják, aby poznal náš ostrov, ani střelbu, aby zakotvil naproti Felsenheimu.“ „Konečně,“ pokračoval Jack, „si myslím, že bychom dovedli pobřeží osvětlit...“ „Rozhodně, náš přítel Jack nepochybuje o ničem!...“ zvolal pan Wolstone. „A proč bych pochyboval, pane Wolstone, po všem, co jsme až dosud vykonali, a co bychom ještě mohli vykonat za vašeho vedení?“ „Slyšíte tu poklonu, milý příteli?...“ pravil pan Zermatt. „A nezapomínám ani na paní Wolstoneovou,“ dodal Jack, „ani na Anne...“ „V každém případě,“ odpověděla dívka, „z nedostatku vědomostí se neprohřeším nedostatkem dobré vůle...“ „A s dobrou vůlí...“ pokračoval Ernest. „Staví se majáky na dvě stě stop nad hladinou oceánu!...“ dodal k tomu hbitě Jack.
„Však také počítám s Anne, aby položila první kámen...“ „Kdy jen budete chtít, milý Jacku!...“ odpověděla dívka se smíchem. Je vhodné podat zde zprávu o rozmluvě, která se konala ráno dne 25. července.
Pan a paní Zermattovi byli ve svém pokoji, když tam za nimi přišel Ernest s vážnější tváří než obyčejně a s živým leskem v očích.
Přál si sdělit otci objev, jehož zužitkování by podle jeho názoru mohlo mít v budoucnosti nanejvýš důležité výsledky.
Ernest držel v ruce předmět, který odevzdal panu Zermattovi, a ještě naposled se na něho podíval.
Byl to jeden z kamínků, sebraných v bystřině kdysi na výletě ve člunu, ve společnosti pana Wolstonea, na horním toku řeky Montrose.
Pan Zermatt vzal křemen a jeho těžká váha ho překvapila. Pak se zeptal syna, proč mu ho přináší s tak tajuplnou tváří.
„Protože stojí za povšimnutí,“ odpověděl Ernest.
„A proč?...“ „Protože ten křemen je zlatá ruda...“ „Zlatá ruda!...“ opakoval pan Zermatt. Přiblížil se k oknu a prohlížel si kámen na lepším světle.
„Jsem si svým tvrzením jist,“ pravil Ernest.
„Zkoumal jsem křemen, analyzoval jsem jeho části a mohu dokázat, že se z velké části skládá z ryzího zlata...“ „Jsi si jistý, že se nemýlíš, můj synu?..“ ptal se pan Zermatt. „Ano... otče... ano!“ Paní Zermattová této rozmluvě naslouchala beze slova; nenatáhla ani ruku, aby do ní vzala draho cenný předmět. Zdálo se, že jevila lhostejnost.
„Když jsme proplouvali bystřinou Montrose nahoru i dolů,“ pokračoval Ernest, „objevil jsem tam mnoho křemenů tohoto druhu. Je tedy zřejmé, že je v této části ostrova hojnost zlaté rudy...“ „A co je nám po tom?...“ řekla paní Zermattová. Pan Zermatt se podíval na svou choť a cítil v této odpovědi její veškeré opovržení.
„Milý Erneste,“ pravil pak, „o svém objevu jsi nikomu neřekl?...“ „Nikomu.“ „Schvaluji to... ne, že bych neměl důvěru k tvému bratrovi nebo k panu Wolstoneovi... Ale toto tajemství zasluhuje, aby se o něm uvažovalo, než se rozhlásí...“ „Čeho se můžeme obávat, otče?...“ ptal se Ernest. „Teď ničeho, ale v budoucnu nastávající osady!... Když se někdo o existenci tohoto zlatonosného území dozví, když bude vědět, že je Nové Švýcarsko plné zlata, přivalí se sem celé houfy zlatokopů, a s nimi se projeví všechno zlo, všechna prostopášnost, všechny zločiny, které s sebou nese dobývání tohoto kovu!... Můžeme se domnívat, že co neuniklo tobě, neujde i jiným, a že budou jednou ložiska Montrose objevena... Nuže, ať je to co nejpozději... Udělal jsi dobře, synu, že jsi tajemství zachoval, a my ho zachováme také...“ „To je moudře řečeno, Johane,“ pravila paní Zermattová, „a mohu tvá slova jen schvalovat... Ne! Neříkejme nic a nevracejme se k bystřině Montrose... Ponechme vše náhodě, či spíše Bohu, který vládne poklady tohoto světa a rozděluje je podle své libosti!“ Otec, matka i syn se na několik okamžiků zamysleli, byli ostatně pevně odhodláni tohoto zlata nevyužít. Ať křemeny zůstanou tam, kde leží. Pustá končina mezi hořejším tokem řeky a úpatím horského pásma nebude tak brzo vábit nové obyvatele ostrova a bude tedy mnohému nebezpečí vzdálena... Doba dešťů dospěla k svému vrcholu. Bylo nutné mít strpení ještě tři neděle. Zdálo se, že krásné dny se letos opozdí. Po úlevě dvaceti čtyř hodin zaburácela vichřice s novou silou pod vlivem atmosférických poruch, které rozrušovaly sever Indického oceánu. Teď byl srpen.
Jestli je tento měsíc na severní polokouli totéž co únor, pak v této době mezi tropy a rovníkem začínají větry a deště už ochabovat a širý kraj se probírá z hustých mlh.
„Po dvanáct let,“ pravil jednoho dne pan Zermatt, „jsme nezažili tak dlouhou řadu bouří... Dokonce i mezi květnem a červencem bývaly celé týdny klidu... Co se týče západního větru, ustálil se vždy už začátkem srpna...“ „Milá Mary,“ dodala paní Zermattová, „získáte o našem ostrově špatnou představu...“ „Uklidněte se, Betsie,“ odpověděla paní Wolstoneová. „Copak nejsme v naší Anglii zvyklí na špatné počasí celého půl roku?...“ „I když,“ prohlásil Jack, „stejně je to hanebné... podobný srpen v Novém Švýcarsku!... Měl jsem už tři týdny být na lovu a moji psi se mne každé ráno ptají, co to znamená!“ „Brzo bude tomuto období konec,“ tvrdil Ernest. „Jestliže můžeme věřit tlakoměru a teploměru, brzo nastane doba bouřek, kterými obyčejně končí doba dešťů.“ „Ať je tomu jakkoliv,“ pravil rozčileně Jack, „toto hanebné a nesnesitelné počasí se příliš prodlužuje... To není to, co jsme panu a paní Wolstoneovým slibovali, a Anne nám jistě bude vyčítat, že jsme ji oklamali...“ „Ne... Jacku... ne...“ „A že by raději šla odtud!“ Dívčiny oči odpovídaly za ni. Pravily, jak se tady, v srdečném pohostinství Zermattovy rodiny, cítí šťastná. Její touhou bylo, aby ji a její rodiče nikdy nic neodloučilo!...
Jak dobře Ernest vypozoroval, končila doba dešťů obyčejně prudkými bouřkami, trvajícími pět až šest dní. Nebe tu vždy vzplanulo blesky, po kterých následovaly údery hromu, až se zdálo, že se zřítí nebeská klenba. Ozvěny pobřeží mnohonásobně opakovaly rachot.
Bylo to dne 17. srpna, kdy se bouře ohlásily zvýšením teploty, tlakem vzduchu a hromaděním těžkých mraků na severozápadě. Tato šedivá mračna označovala vysoké elektrické napětí.
Felsenheim pod ochranou svého skalního štítu vzdoroval větru i dešti. Nebylo proč se zde bát úderů hromu, tak obávaných v širém kraji nebo v lesích, které přitahují elektřinu. Paní Zermattová, paní Wolstoneová a Anne sice neunikly čistě fyzickému dojmu, který vyvolávají bouřky, ale příliš se neděsily.
Na druhý den k večeru byl prostor vzrušen nejděsnějším vzdušným úkazem, jaký se až dosud rozpoutával. Všichni shromáždění v sále knihovny se při třesku suchého, srdcervoucího úderu blesku vztyčili, protože se při vysokých pásech oblohy prodlužoval v dlouhotrvající hřmění.
Trvalo to asi minutu, potom venku následovalo hluboké ticho.
Nebylo pochyb, že hrom udeřil nedaleko Felsenheimu.
Vtom se ozval výstřel.
„Co je to?...“ zvolal Jack.
„To není hrom...“ pravil pan Zermatt.
„Určitě ne,“ řekl pan Wolstone a přiblížil se k oknu.
„Byla to vypálená rána z děla na širém moři proti zálivu?...“ ptal se Ernest.
Naslouchali s tlukoucím srdcem. Snad to byl omyl... akustický klam... nějaký poslední ohlas hromu v prostoru? Ale jestli to byla rána z ohnivého jícnu, znamenala, že se nablízku ostrova nalézá loď, zbavená stěžňů i kormidla, snad blízká záhubě... Zazněla druhá rána. Byl to stejný zvuk, tedy ve stejné vzdálenosti, a tentokrát mu nepředcházel žádný blesk... „Ještě jedna...“ opakoval Jack, „a tentokrát si myslím, že není pochyb...“ „Opravdu,“ potvrzoval pan Wolstone, „to, co jsme slyšeli, je rána z děla!“ Anne se rozběhla ihned ke dveřím a mimoděk volala: „Unicorn... to může být jen Unicorn!“ Následovalo několik vteřin němého úžasu. Unicorn poblíž ostrova a volá o pomoc?... Ne... ne!... Mohla tu být domněnka, že byla některá loď zahnána k severovýchodu, loď bez stěžňů a kormidla, stržena mezi skaliska mysu Zklamané naděje nebo Východního mysu.
Ale bylo zcela nemyslitelné, že by to byla anglická korveta. Musela by z Evropy vyplout nejméně před třemi měsíci a zkrátit značně svůj pobyt v Anglii... Ne... ne!... A pan Zermatt to tvrdil s takovým přesvědčením, že se všichni přidali k jeho názoru: nemůže to být Unicorn!
Nicméně nebyla méně hrozná myšlenka, že byla nablízku loď v nebezpečí... že ji bouře hnala na úskalí, kde ztroskotal Landlord... a že marně volá o pomoc... Pánové Zermatt a Wolstone, Ernest a Jack vyšli v dešti a vystoupili na ochranný násep za Felsenheimem. Venku byla taková tma, že bylo vidět sotva na několik sáhů k moři.
Všichni čtyři se museli skoro ihned vrátit, aniž by něco zahlédli na vodě zálivu Spásy.
„A co bychom ostatně pro tuto loď mohli udělat?...“ ptal se Jack.
„Nic,“ odpověděl pan Zermatt.
„Modleme se za nešťastníky, kteří jsou v nebezpečí,“ pravila paní Wolstoneová, „ať je chrání Všemohoucí!“ Všechny tři ženy poklekly u okna a muži zůstali stát se skloněnými hlavami vedle nich.
Protože se neozval žádný další výstřel z děla, soudili, že loď se vším všudy zahynula, nebo že odplula do širého moře.
Nikdo té noci neopustil velký sál, a jakmile se rozednilo a bouře ustala, vyběhli všichni ven z felsenheimské ohrady.
Nebylo vidět žádnou plachtu ani v zálivu, ani v mořské úžině mezi Východním mysem a mysem Zklamané naděje.
Také na tři míle odtud nebyla vidět žádná loď, která by ztroskotala na úskalí.
„Pojďme na Žraločí ostrůvek...“ pravil Jack.
„Máš pravdu,“ odpověděl pan Zermatt. „Z výšky baterie dohlédneme o hodně dále...“ „Ostatně,“ dodal Jack, „bylo by snad dobře vypálit několik ran z děla! Kdo ví, jestli nebudou slyšeny na širém moři a jestli na ně nepřijde odpověď?...“ Obtíž byla zřejmě v tom, jak se dostat na Žraločí ostrůvek, protože záliv byl ještě velice rozbouřen. Ale vzdálenost obnášela sotva jednu míli a šalupa se toho mohla odvážit.
Paní Wolstoneová a Zermattová tlumily své znepokojení a nijak se tomuto plánu nechtěly postavit. Vždyť tu snad šlo o spásu bližních!
V sedm hodin vyplula šalupa z malé zátoky. Pánové Zermatt a Wolstone, Ernest a Jack statně veslovali pomocí odlivu. Příval vln na příď lodi je nedonutil, aby se vrátili.
Jakmile dosáhli ostrůvku, vystoupili všichni čtyři na nízká skaliska.
Jaká změna, jaká spoušť!... Všude stromy vyvrácené větrem, antilopí ohrady pobořeny a vyděšená zvířata sbíhající se ze všech stran!
Pan Zermatt a jeho přátelé došli k úpatí pahorku, kde byla umístěna baterie, a Jack se ovšem objevil na vrcholku první.
„Pojďte... pojďte!...“ volal netrpělivým hlasem.
Pan Zermatt, pan Wolstone a Ernest spěchali za ním.
Kůlna, pod kterou byla postavena obě děla, byla v noci zapálena bleskem a zbyly po ní jen kouřící se trosky.
Vlajkový stěžeň, rozštípnutý po celé délce, ležel ve spoustě travin a houští, napůl spálených. Co se týče stromů, jejichž větve se proplétaly nad baterií, byly roztříštěny bleskem až ke kořenům a bylo vidět stopy plamenů, které strávily jejich nejvyšší větve.
Obě děla ležela na svých lafetách, protože byla příliš těžká, než aby je mohla vichřice porazit.
Ernest a Jack s sebou přinesli doutnáky a opatřili se několika patronami, aby mohli pokračovat v palbě, kdyby zaslechli výstřely z moře.
Jack, který stál u prvního děla, zapálil doutnák.
Doutnák vyhořel až k ústí, ale rána nevyšla.
„Náboj byl zvětralý,“ podotkl pan Wolstone, „a nemohl se vznítit...“ „Vyměňme ho,“ pravil pan Zermatt. „Jacku, vezmi těrku a vytáhni náboj z děla... Vložíš tam pak novou patronu.“ Ale jakmile byla těrka zavedena do děla, pronikla k velikému Jackovu překvapení až na dno. Starý náboj, který tam byl vložen na konci pěkného počasí, tam už nebyl. Stejně tomu bylo i u druhého děla.
„Rány byly tedy vypáleny?...“ zvolal pan Wolstone.
„Vypáleny?...“ opakoval pan Zermatt.
„Ano... obě...“ pravil Jack.
„Ale kým?...“ „Kým?...“ odpovídal Ernest po rychlé úvaze, „samotným bleskem...“ „Bleskem?...“ opakoval pan Zermatt. „Ovšem, otče... Poslední hromová rána, kterou jsme včera slyšeli, dopadla na pahorek... Kůlna se vzňala, a když oheň došel k oběma dělům, vyšly obě rány, jedna po druhé...“ Toto vysvětlení bylo nasnadě při pohledu na trosky, které pokrývaly půdu.
Ale jakými hodinami úzkosti prošli obyvatelé Felsenheimu během této nekonečné bouřlivé noci!
„Podívejme se: blesk, který se stává dělostřelcem...“ zvolal Jack.
„Bůh Perun se plete do věcí, do kterých mu nic není!“ Když byla děla znovu nabita, opustila šalupa Žraločí ostrůvek, kde bude muset pan Zermatt zhotovit novou kůlnu, jakmile to počasí dovolí.
Na pobřeží ostrova se za předešlé noci tedy neobjevila žádná loď, žádný koráb na úskalích Nového Švýcarska neztroskotal...
