VIII. KAPITOLA Plavba - Obeplutí úskalí Landlordu - Záliv Unicornu - Elisabeth zakotví - Na vrcholku úbočí - Pustý kraj - Jižní končina Plány na druhý den Jakmile se pinasa dostala přes průplav, pustila se po širokém mořském prostoru mezi mysem Zklamané naděje a Východním předhořím. Bylo krásné počasí. Po šedomodrém nebi se táhlo několik mráčků, skrze které se prodíraly sluneční paprsky.
Vítr v této ranní hodině vál od země a byl příznivý plavbě Elisabeth.
Teprve až obepluje Východní předhoří, ucítí vítr od širého moře.
Lehká loď rozvinula všechno plachtoví i stěhovku a plachty na vrcholku obou stěžňů. Plula s větrem s plně napnutými plachtami, poněkud nahnutá na pravý bok, brázdila předkem vodu, klidnou jako jezerní hladina, a ujížděla svých osm uzlů za hodinu. Za sebou zanechávala dlouhý sled perlící pěny.
Paní Zermattová, paní Wolstoneová a její dcera seděly na vrchní palubě a chvt1emi se ohlížely. Jejich zraky těkaly po pobřeží od Falkenhorstu až ke špici Zklamané naděje, vzdáleností velice snížené. Všichni si libovali v houpavém kouzlu této rychlé plavby za posledního vánku, prosyceného svěží vůní země.
A jakým úvahám se oddávala Betsie, jaké vzpomínky jí v paměti probouzelo uplynulých dvanáct let! Viděla znovu člun z kádí, improvizovaný k záchraně, který mohl nejmenší falešný pohyb překotit... dále viděla, jak se ta křehká kocábka blíží k neznámému břehu se vším, co jí bylo drahé, s manželem i čtyřmi syny, ze kterých bylo nejmenšímu sotva pět let... i jak vystoupili všichni u ústí potoka Šakalů, kde byl postaven první stan na místě nazvaném Zeltheim, než dostal jméno Felsenheim. A jaké mívala smrtelné obavy, když se pan Zermatt s Fritzem vraceli na ztroskotanou loď. A dnes na této pinase, dobře vybavené, dobře řízené, hodně stabilní, se beze všeho strachu účastnila na výzkumné cestě po východním pobřeží ostrova! Ostatně, co tady bylo za těch pět měsíců změn, a jaké jiné, důležitější snad, se daly ještě v blízké budoucnosti předvídat!
Pan Zermatt řídil loď tak, aby využil větru, který se chystal uklidnit, čím dál se Elisabeth vzdalovala od ostrova. Pan Wolstone, Ernest a Jack byli u plachet, aby je podle potřeby napnuli nebo uvolnili. Byla by škoda, kdyby se ocitli v bezvětří dřív, než by dosáhli Východního mysu, kde bude mít pinasa vítr od moře.
Proto pan Wolstone řekl: „Obávám se, že nám vítr vypoví službu a naše plachty splasknou...“ „Skutečně,“ odpovídal pan Zermatt, „vítr slábne, ale protože přichází odzadu, použijme přední plachty na jednom boku a brigantinky na druhém!... Získáme tím jistě trochu rychlosti...“ „A řekněme, že je třeba jen malá půlhodina k obeplutí cípu...“ podotkl Ernest.
„Jestli utichne vítr docela,“ navrhoval Jack, „je třeba jen zaujmout místo u vesel a dotáhnout loď až k mysu. Když na to budeme čtyři, pan Wolstone, můj otec, Ernest a já, nezůstane, doufám, pinasa nehybná...“ „A kdo bude u kormidla, když budete všichni u vesel?...“ ptala se paní Zermattová. „Ty... matka... nebo paní Wolstoneová... nebo i Anne,“ odpověděl Jack.
„Nu, proč ne Anne?... Jsem si jist, že by nebyla v rozpacích, kdyby měla řídit opačinu vpravo nebo vlevo, jako starý námořník!...“ „Proč ne...“ odpověděla se smíchem dívka, „zvláště když stačí jenom sledovat vaše pokyny, Jacku...“ „Dobrá! Řídit loď není těžší než spravovat domácnost, a protože všechny ženy se v tomto vyznají od narození...“ pravil Jack.
Nebylo třeba uchylovat se k veslům, ani - což by bylo jednodušší - dát se vléci člunem. Když se obě plachty upravily ve způsobu nůžek, podrobila se pinasa poslušněji účinku větru a ujížděla znatelně k východnímu předhoří.
Navíc nebylo, podle jistých známek, pochybností, že bude za mysem vát západní vítr. Moře z té strany se zelenalo skoro na míli cesty.
Drobné vlnky brázdily moře bílými rýhami a svítily zářivými reflexy.
Plavba tedy pokračovala příznivě a bylo teprve půl deváté, když se Elisabeth ocitla proti mysu.
Po úpravě plachtoví začala loď plout rychleji, v houpavém lehkém kymácení, které nijak nevadilo cestujícím.
Vítr byl teď opět docela svěží a pan Zermatt navrhoval plout k severovýchodu tak, aby obepluli kameniště, o které se nešťastně rozbil Landlord.
„To můžeme bez obtíží,“ pravil pan Wolstone, „a co se mne týče, rád bych viděl úskalí, na které vás uvrhla bouře tak daleko od cesty mezi mysem Dobré naděje a Batávií.“ „Ztroskotání si vyžádalo četné oběti,“ dodala paní Zermattová, jejíž obličej se při této vzpomínce zasmušil. „Jen můj muž, mé děti a já jsme unikli smrti...“ „Nikdy se tedy nezjistilo,“ ptal se pan Wolstone, „že by byl někdo z mužstva sebrán na moři, nebo se uchýlil na sousední pevninu?...“ „Vůbec nikdo, podle prohlášení poručíka Littlestonea,“ odpověděl pan Zermatt, „a dávno se považuje Landlord za ztracený se vším všudy.“ „Je třeba přitom říct,“ pravil Ernest, „že mužstvo Dorcase, na které jela Jenny, na tom bylo lépe než naše, protože byli - podnálodní a dva námořníci dopraveni do Sydney...“ „To je pravda,“ řekl pan Zermatt. „Ale může se tvrdit, že ti, kteří zůstali z Landlordu naživu, nemohli najít útočiště na některém pobřeží Indického oceánu, a že by po tolika letech na tom nebyli dosud tak, jako my v Novém Švýcarsku?...“ „Nebylo by to nic nemožného,“ podotkl Ernest, „protože náš ostrov je jen tři sta mil od Austrálie. Ale poněvadž je západní australské pobřeží málo navštěvované evropskými loděmi, neměli by trosečníci žádnou naději se vyprostit z rukou domorodců.“ „Musíme z toho všeho usoudit,“ pravil pan Wolstone, „že jsou tyto končiny nebezpečné a že se tu často rozpoutávají bouře... V několika letech záhuba Landlordu... záhuba Dorcase...“ „Ovšem,“ řekl Ernest. „Nicméně mějme na mysli, že v době těchto ztroskotání nebyla na mapách zanesena poloha našeho ostrova, a není tedy divu, že na úskalích, která ho obklopují, ztroskotalo více lodí. Ale v blízké době bude provedeno jeho změření s tak dokonalou přesností, jako u jiných ostrovů Indického oceánu...“ „Tím hůř...“ zvolal Jack, „ano... tím hůř, až se stane Nové Švýcarsko obecným majetkem!“ Elisabeth v té chvíli prováděla obrat na západ od úskalí, a protože musela zachycovat vítr, aby se mohla zatočit kolem krajních skal, nezbývalo jí, než přistát v tomto směru. Na protějším svahu tohoto úskalí pan Zermatt ukázal panu Wolstoneovi úzký průtok, do kterého ohromná vlna vehnala Landlord Průlom pod výkroji lodi, udělaný zprvu sekerou a pak výbuchem střelného prachu, dovolil vytáhnout z lodě předměty, které byly v lodi, až pak nadešel den, kdy se dokonala úplná zkáza pomocí posledního náboje střelného prachu.
Na úskalí nezbylo už z trosek lodi nic, protože vlny dopravily vše na břeh, a to jak předměty, které mohly plavat na povrchu, tak i ty, kterých plavání bylo předem zajištěno pomocí prázdných sudů, jako například kotle, kusy železa, mědi, olova, a děla, ze kterých jsou dvě na Žraločím ostrůvku a ostatní na felsenheimské baterii.
Když pluli kolem skal, pátrali cestující pinasy, jestli se v klidných a čistých vodách neobjeví nějaké pozůstatky z lodi. Když se před dvěma a půl roky Fritz plavil v kajaku na výpravu do Perlového zálivu, mohl ještě na dně moře rozeznat několik těžkých děl, lafety, koule, spousty železa, kusy lodního kýlu a klanýře, jejichž vylovení by vyžadovalo potápěcí zvon. Ovšem i v případě, kdyby měl pan Zermatt k dispozici podobný přístroj, neviděl by v tom velký užitek. Dnes nebyl na mořském dně vidět jediný z těchto předmětů, a vrstva písku, smíšená s dlouhými chaluhami, pokrývala poslední trosky Landlordu.
Elisabeth obeplula úskalí a odchýlila se k jihu, aby se dostala dost blízko k Východnímu mysu. Pan Zermatt však řídil loď opatrně, protože jedna ze špic vybíhala do moře uprostřed pobřežních skalisko Za tři čtvrtě hodiny poté, za tímto výběžkem, který patrně znamenal východní konec Nového Švýcarska, mohla pinasa sledovat obrysy pobřeží na vzdálenost půl míle. Přes ostrov se jí dostávalo severozápadního větru.
Během této plavby se musel pan Zermatt znovu přesvědčit, jak pustě vypadalo východní pobřeží ostrova. Na svazích nebyl jediný strom, ani stopy vegetace na úpatí skal, ani jediný potůček, plynoucí mezi holými a pustými břehy. Nic než skály, jednotvárně zvápenatělé sluncem. Jaký kontrast se zeleným pobřežím zálivu Spásy a jejich prodloužením až k mysu Zklamané naděje!
Vtom pan Zermatt řekl: „Co by se z nás stalo, a jak bychom našli živobytí, kdybychom se po ztroskotání Landlordu ocitli na tomto východním břehu?...“ „Nouze,“ pravil pan Wolstone, „by vás byla donutila jít do nitra... Když byste obcházeli záliv Spásy, jistě byste přišli k místu, kde byl postaven stan Zeltheimu...“ „Možná, milý Wolstone,“ odpověděl pan Zermatt, „ale za cenu jakého strádání a jakého zoufalství bychom sem v prvních dnech dorazil.“ „A kdo ví,“ připojil Ernest, „jestli by se naše kocábka z kádí nerozbila o skály!... Jaký je to rozdíl oproti ústí potoka Šakalů, kde se vylodění mohlo provést bez nebezpečí a námahy!“ „Zřejmě vás chránilo nebe,“ tvrdila paní Wolstoneová. „Viditelně, drahá Mary,“ odpověděla paní Zermattová, „a nezapomínám mu za to denně děkovat.“ K jedenácté hodině dosáhla Elisabeth zálivu Unicomu a o půl hodiny později zakotvila u paty skály, poblíž místa, kde přistála anglická korveta.
Pan Zermatt, ve shodě se svými druhy, měl v úmyslu vystoupit z lodi v tomto koutě zálivu, strávit zde zbytek dne, vyplout pak odtud nazítří za svítání a ubírat se dál podél pobřeží.
Když byla kotva spuštěna ke dnu, přitáhlo kotevní lano záď pinasy a vystoupení z lodi se dělo na jemném, tvrdém písku.
Kolem zálivu strmělo vápenaté úbočí, měřící asi sto stop od úpatí k hřebenu, ke kterému byl přístup jen úzkou rozsedlinou uprostřed.
Obě rodiny si nejprve prohlédly pobřeží, na kterém byly dosud viditelné stopy ležení. Tady i jinde se ještě jevily stopy v písku nad suchým místem za odlivu, kusy dříví, zbylých po opravách, konaných na korvetě, díry po kolících, kterými byly připevněny stany, kusy uhlí, roztroušené po pobřežním kamení, i popel z ohnišť.
Tento stav věcí přiměl pana Zermatta k proslovu následujících úvah, jistě omluvitelných okolnostmi: „Dejme tomu,“ pravil, „že bychom tuto návštěvu východního pobřeží ostrova konali dnes poprvé. Jaká lítost, jaký zármutek by se nás zmocnil před těmito nepopíratelnými důkazy přistání, jehož stopy by byly dosud svěží!... Loď tedy zakotvila na tomto místě, mužstvo z ní tábořilo v tomto zálivu a my jsme o tom nevěděli!... A když opustila toto pusté pobřeží, bylo možné doufat, že se sem někdy vrátí?...“ „Je to až příliš pravda,“ odpovídala Betsie. „Jak jsme se vlastně dozvěděli o příjezdu Unicornu?...“ „Náhodou...“ pravil Jack, „pouhou náhodou!“ „Ne, můj synu,“ odpovídal pan Zermatt, „a ať o tom řekl Ernest cokoliv, vděčíme za to jen zvyku střílet v té době každoročně na Žraločím ostrůvku z našich děl, kterým odpověděly tři výstřely z korvety.“ „Rád se vzdávám...“ přiznal se Ernest. „A jaké byly naše nejistota a úzkost,“ pokračoval pan Zermatt, „v prvních třech následujících dnech, když nám bouře bránila vrátit se na ostrůvek, obnovit naše signály, a jaký strach jsme měli, aby loď neodplula, než bychom ji mohli dostihnout!...“ „Ano, přátelé,“ podotkl pan Wolstone, „bylo by to pro vás strašné zklamání! Moci se přesvědčit, že loď zakotvila v tomto zálivu, a že jste se s ní nemohli dorozumět!... Podle mého názoru by však vaše naděje, vrátit se do vlasti, nevzrostly...“ „O tom není pochyb,“ pravil Ernest, „protože by náš ostrov už nebyl neznámý, protože by ta loď zaznamenala jeho polohu a byl by vyznačen na námořních mapách... Ať by jakákoliv loď připlula dnes nebo zítra, přišla by se této země zmocnit...“ „A koneckonců,“ vpadl mu do řeči Jack, „připlul Unicorn, byl signalizován Unicorn, udělali jsme návštěvu Unicornu, Unicorn odplul a Unicorn se vrátí, a nám, myslím, zbývá jen...“ „Nasnídat se?..“ zeptala se se smíchem Anne Wolstoneová. „Zajisté,“ řekl Ernest.
„Tedy ke stolu,“ zvolal Jack, „mám hlad, že bych spolkl talíř... a mám i žaludek, abych ho strávil!“ Všichni souhlasili, že bude nejlepší usadit se na břehu blíž rozsedliny, kde budou chráněni před slunečními paprsky. Snesli zásoby z pinasy, konzervy, uzenou šunku, studenou pečenou drůbež, kasavové koláče a měkký včerejší chléb. Z nápojů měli ve skladu pinasy několik soudků medoviny a několik lahví vína z Falkenhorstu, které měly být odzátkovány při svačinách.
Po vylodění potravin a nádobí prostřely paní Wolstoneová, paní Zermattová a Anne na koberci jemného písku, obloženého hustými chomáči suché mořské trávy. Pak se všichni účastnili hojné snídaně, která jim dovolila vyčkat na oběd až do šesté hodiny večer.
Zajisté, vylodit se na tomto pobřeží, znovu vstoupit na loď, přistát na jiném místě a opustit toto za těchto podmínek, by nestálo za námahu.
Obvod Zaslíbené země musel být celkem jen nejnepatrnější částí Nového Švýcarska.
Proto pan Wolstone po skončené hostině řekl: „Navrhuji, abychom dnešní odpoledne pokročili dál do nitra...“ „A neztráceli čas!...“ zvolal Jack. „Měli jsme už být dobrou míli odtud...“ „Nemluvil byste tak před snídaní,“ podotkla Anne s úsměvem, „protože jste jedl za čtyři...“ „A jsem teď dokonale připraven vykonat cestu za čtyři...“ odpověděl Jack, „dokonce snad jít na konec světa... našeho malého světa, ovšem!“ „Ale když půjdeš tak daleko, můj synu,“ pravila paní Zermattová, „nebudeme tě moci sledovat... Ani paní Wolstoneová, ani Anne, ani tvá matka by se neodvážily tě provázet...“ „Rozhodně,“ prohlásil pan Zermatt a poklepával synovi na rameno, „nevím už ani jak to zaonačit, abych utišil netrpělivost našeho Jacka... Neexistuje žádný prostředek ho zdržet... Myslím, že ani Fritz nejevil tolik...“ „Fritz?...“ opakoval Jack. „Eh! Copak není nutné, abych se ho snažil ve všem nahradit?... Až se vrátí, nebude už tím, čím byl před odjezdem...“ „A proč?...“ ptala se Anne. „Protože bude ženatý, otec rodiny, tatínek, a snad i dědeček... jestli zatouží po návratu...“ „Jak to myslíte, Jacku?...“ ptala se paní Wolstoneová. „Fritz dědečkem po roce nepřítomnosti!...“ „Konečně... dědeček nebo ne, bude ženatý...“ „A proč by nebyl stejný?...“ ptala se znovu Anne Wolstoneová. „Nechte Jacka mluvit, drahá Anne,“ odpověděl Ernest.
„Však i na něho dojde řada, jako na Fritze, stát se výborným manželem!...“ „Stejně jako na tebe, bratře,“ odtušil Jack a hleděl na Ernesta i na mladou dívku. „Co se mne týče, divil bych se tomu, a myslím si, že mne příroda stvořila výslovně k tomu, abych byl strýcem... nejlepším ze všech strýců... strýc Nového Švýcarska!... Ale, pokud vím, nejde o to vypínat se dnes ve svatebních šatech před felsenheimským starostou... Jedná se o provedení obhlídky až za toto úbočí...“ „Myslím,“ podotkla paní Wolstoneová, „že paní Zermattová, Anne a já uděláme lépe, jestliže za vašeho výletu, který bude jistě únavný, když se prodlouží do večera, zůstaneme zde. Toto pobřeží je úplně pusté, a nemusíme se tedy obávat nějaké zlé návštěvy. Ostatně, bylo by snadné vrátit se na palubu pinasy... Takto, když nás zanecháte v táboře, nebudete riskovat zpoždění nebo zdržení...“ „Milá Mary,“ pravil pan Zermatt, „opravdu si myslím, že byste zde byly v úplném bezpečí... A přece bych nebyl klidný, když bychom vás tady zanechali...“ „Výborně!“ pravil Ernest, „nepřeji si nic lepšího, než zůstat... zatímco...“ „Ah!“ Zůstat..., bezpochyby proto, aby mohl strčit nos do knih!... Jistě zahrabal pár svazků na dně lodi!... Nuže, ať zůstane, ale s podmínkou, že Anne půjde s námi!...“ „A paní Wolstoneová a tvoje matka rovněž,“ dodal pan Zermatt. „Po veškerých úvahách, to bude přece jen lepší. Odpočinou si, až budou unaveny...“ „A to bude moci být Ernest jejich společníkem!“ zvolal Jack a hlasitě se smál. „Neztrácejme čas,“ řekl pan Wolstone. „Nejtěžší by bylo překonat toto úbočí, jehož výšku odhaduji na sto až sto padesát stop. Naštěstí nejsou svahy rozsedliny příliš příkré, a z ní bude přístup k vyšší planině.
Jakmile budeme jednou na hřebenu, rozhodneme, co bude nejlepší udělat...“ „Na cestu... na cestu!...“ opakoval Jack. Před odchodem se šel pan Zermatt ještě přesvědčit, jestli je loď dobře zakotvena a přivázána. Ujistil se, že Elisabeth ani za odlivu nenarazí na dno, i že nehrozí žádné nebezpečí, aby se za přílivu rozbila o skály.
Houfec se tedy ubíral k rozsedlině. Je jasné, že muži nesli každý po ručnici, pytlík s olovem, růžek na střelný prach a ostré patrony, připravené Jackem. Zkrátka, mladý lovec zamýšlel skolit nějakou zvěř, snad i šelmu, známou či neznámou, v této části Nového Švýcarska.
Falb a Braun slídili napřed. Ostatní šli za nimi jakousi oklikou, jejíž zakřiveniny mírnily přI1crost cesty. V době dešťů byla rozsedlina asi splavem pro vody planiny, proměněné v proudy. Ale v této době plného léta bylo koryto vyschlé. Bylo třeba jisté opatrnosti, protože kráčeli mezi skalami, které se mohly zřítit v lavinách, jakmile by nějaký náraz porušil jejich rovnováhu.
Bylo třeba asi půl hodiny při těchto oklikách, aby dosáhli vrcholku úbočí. První, kdo vystoupil na hřeben - čemuž se ovšem nelze divit - byl netrpělivý Jack.
Před jeho zraky se k západu prostírala nedohledná širá pláň. Jack se v úžasu zastavil. Otáčel se na všechny strany. Když ho pak dohonil pan Wolstone, zvolal: „To je kraj!... Jaké překvapení a jaké zklamání!“ To nepříjemné překvapení se stalo všeobecným, když se na planině objevil pan Zermatt s ostatními.
Paní Wolstoneová a Zermattová s Anne usedly u paty skalního balvanu. Nebyl tady jediný strom, který by poskytl stín proti žhnoucímu slunci, nebo zelený koberec, aby se na něm rozložili. Kamenitá půda, posetá bludnými balvany, nevhodná pro jakékoliv rostlinstvo, byla místy pokryta tím planým mechem, který nepotřebuje zeminu.
Vypadalo to, jak prohlásil pan Zermatt, jako by poušť kamenné Arábie hraničila s úrodným okrskem Zaslíbené země.
Ano, byl to překvapující kontrast mezi končinou, která se rozkládala od potoka Šakalů až k mysu Zklamané naděje, a tímto krajem za průsmykem Úžlabí, za údolím Grünthalu a za územím, hraničícím s Perlovým zálivem! A musíme po paní Zermattové opakovat, jaká by byla situace rodiny trosečníků, kdyby je kocábka z kádí donesla na východní břeh ostrova!...
Od tohoto úbočí tedy, až k zálivu Spásy, který byl asi dvě míle odtud na západ, viděli jen pustý kraj bez zeleně, bez stromů, bez toku vody.
Nebylo zde vidět žádné zvíře. Zdálo se, že místo je úplně bez zvěře.
„Máme po výletě,“ pravil pan Zermatt, „aspoň v této části ostrova...“ „Zajisté,“ odpovídal pan Wolstone, „a zdá se mi zbytečné snášet toto tropické horko kvůli obhlídce skalnatého kraje, se kterým se nedá nic dělat.“ „Jak je příroda rozmarná a fantastická!...“ podotkl Ernest. „Postupuje jen v kontrastech!... Tam dole jsou všechny její produktivní síly v činnosti... Zde je nejděsnější neplodnost...“ „Myslím,“ pravila paní Zermattová, „že bude nejlépe sestoupit na pobřeží a vstoupit na loď.“ „To je i můj názor,“ dodala paní Wolstoneová. „Budiž,“ řekl Jack, „ale ne dříve, dokud se nevyšplhám na špici posledních skal!“ A začal překonávat nakupení balvanů, strmící nalevo asi na šedesát stop nad zemí. Za pět minut dosáhl vrcholku. Rozhlédl se pak po okolním obzoru a volal na pana Wolstonea, na svého otce i bratra, aby šli za ním.
Měli soudit z toho, že něco objevil směrem k jihovýchodu, jak označoval rukou?...
Pánové Wolstone a Zermatt vystoupili, ne bez jisté námahy, brzy až k němu.
Tímto směrem jevilo pobřeží skutečně zcela jiný pohled.
Dvě míle za zálivem Unicomu se úbočí náhle snižovalo a končilo v širokém údolí, svlažovaném patrně jednou z hlavních řek ostrova. Na protější straně tohoto snížení půdy byla zelená spousta hustých lesů. Mezi nimi a za nimi jevil kraj bujnou vegetaci až k nejzazším dálkám jihu a jihozápadu.
Neúrodná část se dala vytyčit prostranstvím pěti až šesti mil mezi Východním předhořím a zálivem Spásy.
Jestli někdy některá krajina vyžadovala, aby byla prozkoumána, byla to ta, která se tu jevila jejich zrakům. Jaké překvapení a jaké výhody snad chystala, i když nikdy nemohli zapomenout na Zaslíbenou zemi!
„Pojďme...“ pravil Jack.
„Pojďme,“ opakoval pan Wolstone, připraven pustit se směrem k novému údolí.
Ale vyžadovalo by mnoho času, než by ušli dvě dlouhé míle po půdě poseté balvany, než by si prorazili cestu, a jaká by to byla únava, nemluvě o nebezpečí úžehu na této holé planině!
Proto musel pan Zermatt zmírnit horlivost pana Wolstonea i Jacka.
„Dnes ne...“ pravil. „Den už příliš pokročil... Počkejme do zítřka... Místo toho, abychom prošli touto končinou pěšky, odebereme se tam po moři... Údolí, které vidíme, jistě končí nějakým průsekem pobřeží... zátokou, do které ústí některá řeka... Když tam najde pinasa dobré kotviště, věnujeme den nebo dva vážné obhlídce nitra ostrova.“ Bylo to nejmoudřejší usnesení a nikdo nic nenamítal.
Po posledním rozhlédnutí se sestoupili pánové Zermatt a Wolstone i Jack, a řekli ostatním, na čem se usnesli. Výzkum, odložený na zítřek, se uskuteční za podmínek, které dovolí všem účast na něm i bez únavy a nebezpečí.
Zbývalo jen seběhnout po stezce rozsedlinou a stačilo několik minut, aby se ocitli u paty úbočí.
Jestliže na pobřeží zálivu Unicornu nebyla zvěř - což odůvodňovalo Jackovy nářky - ve vodě se hemžily ryby a mezi skalami korýši - s čímž ovšem projevil velkou spokojenost Ernest. Za pomoci Anne roztáhl sítě a měl dobrý lov. K obědu byla tedy dodatkem mísa tlustých krabů s velice jemným masem a smažené kambaly výborné jakosti.
Po obědě se ještě naposled prošli až na druhý konec pobřeží a v devět hodin večer se výletníci vrátili na palubu Elisabeth.
