VII. KAPITOLA První den v roce - Procházka do Falkenhorstu - Plán kapleNávrhy cesty - Diskuse - Přípravy pinasy - Odplutí dne 15. března Dne 1. ledna si rodiny Zermattova a Wolstoneova vyměnily blahopřání. Dokonce se i navzájem obdarovaly dárky, které měly spíš cenu morální než skutečnou - těmi maličkostmi, které čas proměňuje na vzpomínky. Byly i pozdravy a stisknutí rukou od svítání tohoto všude slaveného dne, kdy nový rok „vystupuje poprvé na neznámé budoucnosti divadla“, jak to vyslovil sedmistopým veršem francouzský básník. Tentokrát se ovšem novoroční den lišil od dvanácti předchozích kvůli příchodu trosečníků z Landlordu na pobřeží Zeltheimu. Pohnutí se střídalo s upřímnou radostí. Byl to koncert nespoutané veselosti, ve kterém hrál Jack svou úlohu s onou živou bodrostí, kterou vkládal do všeho.
Pánové Zermatt a Wolstone se objali. Byli již staří přátelé, kteří se navzájem dovedli ocenit i ctít ve společném životě. První projevoval otcovskou přízeň Anne a druhý jednal s Ernestem a Jackem jako se svými syny. Stejně tomu bylo i u obou matek, které zahrnovaly své děti stejnými polibky.
Anne Wolstoneová pak byla obzvláště dojata poklonami, které jí uštědřoval Ernest. Nesmíme zapomínat, že tento mladý muž se trochu oddával i poezii. Už jednou, u příležitosti smrti dobrého ušáčka po osudném setkání s hroznýšem, ozdobil jeho hrob několika dost zdařilými rýmy... Nuže, na počest mladé dívky mu posloužilo nadšení ještě šťastněji a mladé tváře Anne se zbarvily, když jí učenlivý Apollonův žák blahopřál, že našla zdraví v blahém ovzduší Zaslíbené země.
„Zdraví... a štěstí!“ odpověděla a políbila paní Zermattovou.
Ten den, který byl pátek, světili jako neděli díkůvzdáním Nejvyššímu, kterého ochrany se dovolávali i pro nepřítomné a projevovali hlubokou vděčnost za Jeho dobrotu.
Vtom Jack zvolal: „A co naše zvířátka?...“ „Jak to... naše zvířátka?...“ ptal se pan Zermatt. „Nu, ano... Turek, Falb, Braun, naši buvoli Sturm a Brummer, náš býk Briill, kravička Blass, osel Leichtfuss, oslátka Pfeil, Fling, Rasch, náš šakal Coco, pštros Brausewind, opičák Knips II., vůbec všichni naši dobří dvounozí i čtyřnozí přátelé...“ „Nu, Jacku,“ řekla mu paní Zermattová, „neděláš si snad nároky, aby se tvůj bratr poeticky namáhal pro stáj a drůbežárnu...“ „Zajisté ne, matko, a nemyslím si, že by naše dobrá zvířata byla citlivá vůči krásným rýmům!... Ale zaslouží si, abychom jim blahopřáli do nového roku dvojnásobnou porcí a čerstvým podestláním...“ „Jack má pravdu,“ pravil pan Wolstone, „a sluší se, aby dnes všechna naše zvířata...“ „Nezapomínejte na šakala a kormorána Jenny!“ podotkla Anne Wolstoneová. „Máš pravdu, dceruško,“ pravila paní Wolstoneová.
„I chráněnci Jenny budou mít svůj díl...“ „A protože je dnes na celé Zemi novoroční den,“ prohlásila paní Zermattová, „mysleme na ty, kteří nás opustili a kteří na nás jistě myslí!“ A k drahým cestovatelům Unicornu zaletěla něžná vzpomínka obou rodin. Zvířata dostala po zásluze a nešetřilo se u nich cukrem a lichotným pohlazením.
Pak zasedli felsenheimští hodovníci v jídelně k šťavnaté snídani, jejíž dobrý rozmar oživilo několik sklenic starého vína, zanechaného zde velitelem korvety.
Ani nemluvili o tom, aby šli v tento zasvěcený den dělat obvyklou práci. Proto pan Zermatt navrhl pěší procházku až do Falkenhorstu - malou míli odtud, bez velké únavy, ve stínu krásného stromořadí, které spojovalo letní příbytek se zimním.
Počasí bylo nádherné a vedro veliké. Ale dvojí řada stromů nedovolila slunečním paprskům, aby pronikaly jejich hustým listím. Byl by to jen příjemný výlet podél pobřeží, s mořem po pravé a s širým krajem po levé straně.
Vyšli v jedenáct hodin, aby mohli celé odpoledne zůstat ve Falkenhorstu a vrátit se k obědu. Tento rok, když nebudou rodiny bydlet ani ve Waldeggu, ani v Prospect Hillu nebo v Eberfurtské poustevně, budou tato hospodářství potřebovat jistá rozšíření, které se podniknou až po návratu Unicornu. Dalo se i předvídat, že možný příchod nových kolonistů změní nynější oblast Zaslíbené země.
Když vyšli z ohrady zelinářské zahrady, šli přes potok Šakalů po Rodinném mostě a procházeli alejemi ovocných stromů bujného tro- pického vzrůstu.
Příliš nespěchali, protože do Falkenhorstu měla stačit hodina cesty.
Psi Braun a Falb, kterým bylo dovoleno své pány doprovázet, běželi vesele napřed. Po obou stranách rozkládala své bohatství pole kukuřice, pohanky, ovsa, žita, ječmene, brambor a kasavového keře. Druhá žeň slibovala, že bude vydatná, nehledě k tomu, co skýtaly severnější pozemky, svlažované odváděním vody z Labutího jezera.
„Jaký to byl nápad, využít vodu potoka Šakalů, která se dosud ztrácela beze všeho užitku, protože ji moře nijak nepotřebovalo!“ podotkl Jack moudře k panu Wolstoneovi.
A zastavovali se každých dvě stě, tři sta kroků, a za těchto zastávek se rozpřádal hovor teprve jak náleží. Anne se zálibou trhala některé krásné květiny, jejichž vůně se šířila alejí. Na sta ptáků tlouklo křídly ve větvích, těžkých ovocem a listím. Zvěř probíhala trávou, zajíci, králíci, tetřevi, sluky, jeřábci. Ernestovi ani Jackovi nebylo dovoleno s sebou vzít ručnice a zdálo se, že to ptačí národ dobře věděl. Šlo se na procházku, a ne na hon.
„Přeji si,“ řekla na odchodu paní Zermattová, když se opírala o rámě Anne, „aby byli všichni ti nevinní tvoři dnes ušetřeni...“ Ernest, kterého lovecké úspěchy tak příliš nenadchly, rád svolil; ale Jack se dal prosit. Vyjít bez ručnice, která, jak říkal, byla částí jeho samého, se mu zdálo jako mít uříznutou ruku nebo nohu.
„Mohu ji přece vZÍt s sebou a zaručit se, že ji nepoužiji,“ pravil.
„I kdyby se na dvacet kroků přede mnou objevilo celé hejno koroptví, zavazuji se, že nevystřelím...“ „Nebyl byste schopen dostát svému slibu, Jacku,“ odpověděla mladá dívka. „U Ernesta se není čeho obávat... ale u vás...“ „A jestli se objeví nějaká šelma, pardál, medvěd, tygr, lev... Jsou na ostrově...“ „Ale ne v Zaslíbené zemi,“ pravila paní Zermattová. „No, Jacku, udělej nám tento ústupek... Zbude ti tři sta šedesát čtyři dnů v roce...“ „Je aspoň přestupný?...“ „Ne...“ odpověděl Ernest. „Žádná vyhlídka!“ zvolal mladý lovec.
Byla jedna hodina, když se rodiny, které prošly lesem kořenovníků, zastavily u Falkenhorstu.
Pan Zermatt se nejprve přesvědčil, že ohrada zvířat v kuřím dvoře byla v dobrém stavu. Ani opice, ani divocí kanci se tu neoddali svým obvyklým ošklivým pudům pustošení. Jack by ani neměl příležitost záškodníkům se pomstít.
Výletníci začali odpočívat na polokruhovité terase z hlíny, vystavěné nad kořeny ohromného kořenovníku; směs pryskyřice a dehtu dobře zajišťovala její nepromokavost. Všichni se zde občerstvili ze zásob soudků medoviny, uložených pod terasou. Po točitých schodech, zavedených dovnitř stromu, se potom dostali na plošinu asi čtyřicet stop nad zemí.
Jaké blaho vždy pociťovala Zermattova rodina, když se sešla pod širokým listovím stromu... Vždyť to bylo její první hnízdo, na které měli tolik vzpomínek!... Se svými mřížovanými balkony, dvojí podlahou, místnostmi krytými střechou z dobře sbité kůry, svým lehkým nábytkem se hnízdo stalo půvabným a svěžím příbytkem. Teď už to bude jen zastávka. Mnohem prostornější byty měly být zřízeny v Prospect Hillu. Ale pan Zermatt si chtěl staré „sokolí hnízdo“ ponechat, dokud ho jen obrovský strom udrží ve svých větvích, a až do okamžiku, kdy se zřítí stářím.
Dnes odpoledne při hovoru na balkoně učinila paní Wolstoneová návrh, zasluhující pozornost. Nikdo nebyl překvapen, když znal její osvícenou, náboženskými city prodchnutou zbožnost, a když pronesla tato slova: „Milí přátelé!“ pravila, „často jsem obdivovala a obdivuji se dosud všemu, co jste na tomto cípu vašeho ostrova udělali... Felsenheim, Falkenhorst, Prospect Hill, vaše hospodářství, plantáže a pole, to vše svědčí o píli i o odvaze k práci. Ale ptala jsem se už paní Zermattové, proč zde chybí...“ „Kaple?...“ odpověděla jí rychle Betsie. „Máte pravdu, drahá Mary, měli bychom opravdu Všemohoucímu zasvětit...“ „Víc než kapli... chrám!“ zvolal Jack, který o ničem nepochyboval, „monumentální stavbu s nádhernou zvonicí!... Kdy začneme, otče?...
Materiálu máme nazbyt... Pan Wolstone nakreslí plány... My je provedeme...“ „Dobře!“ odpověděl pan Zermatt s úsměvem, „jestli už v duchu vidím chrám, nevidím pastora... kazatele...“ „To bude François, až se vrátí,“ pravil Ernest. „Ať vám to zatím nepůsobí starosti, pane Zermatte,“ odpověděla paní Wolstoneová.
„Spokojíme se s modlitbou v naší kapli.“ „Paní Wolstoneová, váš nápad je výborný a nesmíme také ovšem zapomínat, že brzy přijdou noví kolonisté... Ve volných hodinách v deštivé době o tom budeme uvažovat... Budeme hledat vhodné místo...“ „Myslím, milý Johane,“ řekla paní Zermattová, „že nemá-li nám Falkenhorst dál sloužit jako obydlí, mohl by se snadno přeměnit na vzdušnou kapli.“ „A naše modlitby by byly tak už na půli cestě k nebi... jak by řekl náš milý François...“ dodal Jack. „Bylo by to od Felsenheimu trochu daleko,“ odpověděl pan Zermatt; „zdálo by se mi vhodnější vystavět kapli v blízkosti našeho hlavního obydlí, kolem kterého se pomalu seskupí nová obydlí. Konečně, opakuji, že budeme o návrhu uvažovat.“ Po tři nebo čtyři měsíce, kdy ještě trvalo krásné počasí, se tužily při naléhavých pracích paže všech a od 15. března do konce dubna nebylo jediného dne odpočinku. Pan Wolstone se nešetřil, ale při veškeré snaze nemohl nahradit Fritze a Françoise, aby zásobil hospodářství pící a zabezpečil vše potravou pro zimu. Ovce, kozy, vepři byli teď v počtu jednoho sta ve Waldeggu, v Eberfurtské poustevně, v Prospect Hillu, a chlévy ve Felsenheimu by nestačily k umístění celého stáda. Byla tu dále ještě drůbež, která před špatnou roční dobou byla vháněna do drůbežárny, kde nechyběla denní péče slepicím, dropům, holubům. Co se týče hus a kachen, mohly se brouzdat v kaluži, vzdálené asi na dva dostřely. Jen tažný dobytek, osli a buvoli, krávy a telata, nikdy Felsenheim neopouštěli. Tak, nehledě k honu a rybolovu, které nepřestávaly být výnosné od dubna do září, byla obživa zabezpečena samotnými produkty drůbežárny.
Nicméně scházelo ještě osm dní do 15. března, od kdy budou venkovské práce vyžadovat účast všech. Nebylo by nijak na závadu strávit ten týden výletem za hranice Zaslíbené země. To bylo předmětem hovoru, kterého se toho večera zúčastnily obě rodiny. Názory se zprvu lišily, než se sjednotily v konečný, který doznal všeobecného schválení.
Pan Wolstone znal jen část, která se rozkládala mezi potokem Šakalů a předhořím Zklamané naděje a kde byla hospodářství Waldeggu, Eberfurtská poustevna, Zuckertop a Prospect Hill.
„A divím se, milý Zermatte,“ pravil jednoho dne, „že jste se po celých dvanáct let nepokusili, ani vy, ani vaše děti, vniknout do nitra Nového Švýcarska...“ „A proč bychom to dělali, drahý Wolstone?...“ ptal se pan Zermatt. „Uvažujte: když nás ztroskotání Landlordu uvrhlo na toto pobřeží, byli moji synové pouhé děti, a nebyli schopni mi být na nějaké výpravě k ruce... moje žena by mne nemohla doprovázet, a bylo by neopatrné nechávat ji samotnou...“ „Samotnou s Françoisem, kterému bylo teprve pět let...“ dodala paní Betsie, „a nepozbývali jsme ostatně naději, že nás některá loď vezme na palubu...“ „Především,“ pokračoval pan Zermatt, „šlo o opatření našich nevyhnutelných potřeb, a museli jsme zůstávat poblíž lodi, dokud jsme z ní nevybrali vše, co nám mohlo být prospěšné. U ústí potoka Šakalů jsme měli sladkou vodu, na levém břehu pole, které se dalo lehce obdělávat, a nedaleko bohaté plantáže. Náhodou jsme brzy přišli na tento zdravý a bezpečný útulek Felsenheimu. Měli jsme ztrácet čas ukájením své zvědavosti?...“ „Ostatně,“ pravil Ernest, „vzdálit se ze zálivu Spásy znamenalo vydávat se do nebezpečí setkání s domorodci, jako jsou andamanští a nikobarští, kteří mají pověst zlých divochů...“ „Konečně,“ pokračoval pan Zermatt, „každý den s sebou přinášel práci, jejíž nutnost nám nedovolovala sebemenší odklad... Každý nový rok nám ukládal práce z předešlého roku... A pak tady už byl zvyk, přivykli jsme blahobytu a takřka tady zapustili kořeny... a proto jsme se nikdy nehnuli z místa!... Léta tak plynula, a nám se zdá, že jsme přišli včera. Co chcete, milý Wolstone, vedlo se nám v tomto obvodu dobře a nemysleli jsme si, že by bylo moudré hledat něco lepšího jinde!“ „To je správné,“ odpověděl pan Wolstone, „ale já na vašem místě bych během tolika let neodolal touze prozkoumat krajinu na východ, západ i jih...“ „Protože máte anglickou krev,“ odpověděl pan Zermatt, „a žene vás pud k cestování. Ale my jsme z rodu těch usedlých klidných Švýcarů, kteří jen neradi opouštějí své hory... jsme z lidí, kteří jsou rádi doma, a nebýt okolností, které nás donutily opustit Evropu...“ „Protestuji, otče,“ pravil Jack, „protestuji, pokud se týká mne!... Jakkoliv jsem Švýcar, prošel bych rád celý svět!...“ „Jsi hoden být Angličanem, milý Jacku,“ pravil Ernest, „a věř mi, že tě nijak za tuto chuť ke změně místa nekárám. Ostatně si myslím, že má pan Wolstone pravdu. Je nutné, abychom provedli dokonalou obhlídku našeho Nového Švýcarska...“ „Které je ostrovem Indického oceánu, jak teď víme,“ dodal pan Wolstone, „a bude dobré, když se tak stane před návratem Unicornu.“ „Kdy bude otec chtít!...“ zvolal Jack, vždy připravený pustit se na výzvědy. „Promluvíme si o tom po době dešťů,“ prohlásil pan Zermatt zamyšleně.
„Nejsem nijak proti cestě do nitra... Nicméně si přiznejme, že nám přálo štěstí, že jsme přistáli na tomto zdravém a úrodném pobřeží!... Je nějaké jiné, které by se mu vyrovnalo?...“ „A co o tom víme?...“ odpověděl Ernest. „Ovšem, když jsme objížděli Východní mys, abychom se dostali do zálivu Unicornu, plula naše pinasa jen podél holých skal a kolem nebezpečných úskalí, a kde zakotvila korveta, byly jen písčité břehy. Je možné, že na druhé straně, k jihu, poskytuje Nové Švýcarsko méně neutěšený pohled...“ „Jediný prostředek, jak v tomto ohledu nabýt jistotu,“ pravil Jack, „je obeplout je v pinase. Pak zjistíme, jaký je jeho útvar...“ „Ale,“ namítal pan W olstone, „jestli jste došli na východ jen k zálivu Unicornu, sledovali jste zato severní břehy ve větší rozloze...“ „Ano... v obvodu asi patnácti mil,“ odpověděl Ernest, „od předhoří Zklamané naděje, až k Perlové zátoce.“ „A nebyli jsme ani tak zvědaví,“ pravil Jack, „abychom navštívili Soptící skálu...“ „Pustý ostrůvek,“ podotkla Anne, „po jehož spatření Jenny už nikdy ani nezatoužila!“ „Celkem,“ pokračoval pan Zermatt, „nejprospěšnější bude prozkoumat území, které sousedí s Perlovou zátokou až k pobřeží, protože za ním následují zelená luka, vlnité pahorky, bavlníková pole, husté lesy…“ „Kde se nacházejí lanýže!“ pravil Ernest. „Ah! Labužníku!“ zvolal Jack.
„Opravdu, lanýže,“ odtušil se smíchem pan Zermatt „a kde se také nacházejí ti, kdo je vyrýpávají…“ „Nemluvě o pardálech a lvech!...“ připojila Bestie. „Nuže, z toho všeho vyplývá,“ prohlásil pan Wolstone, „že se bez náležitých opatření nesmíme odvážit na žádnou stranu. Ale protože bude třeba naši budoucí kolonii rozšířit za Zaslíbenou zemi, zdá se mi výhodnější poznat vnitřek ostrova, než plout kolem něho po moři...“ „A to dřív, než se vrátí korveta,“ dodal Ernest. „Podle mého názoru bude nejlépe překročit průsmyk Úžlabí a projít údolím Grünthalu tak, abychom se dostali až k horám, které vidíme z výšin Eberfurtu.“ „Nezdály se vám velmi vzdálené?…“ ptal se pan Wolstone. „Ano... asi na deset mil...“ odpovídal Ernest.
„Jsem si jist, že Ernest měl už cestovní plán,“ řekla Anne Wolstoneová s úsměvem.
„Přiznávám se,“ odpověděl mladík, „a toužím i po tom, abych mohl stanovit přesnou mapu celého našeho Nového Švýcarska.“ „Přátelé,“ pravil pan Zermatt, „abychom dali podnět k uspokojení pana Wolstonea, navrhuji…“ „Přijímá se předem...“ vpadl mu do řeči Jack. „Počkej přece, netrpělivče... Zbývá ještě dvanáct dní, než nás budou vyžadovat práce druhých žní, a jestli souhlasíte, věnujeme polovinu tohoto času k návštěvě části ostrova podél východního pobřeží...“ „A to,“ podotkla paní Wolstoneová málo schvalujícím tónem, „zatímco budou pan Zermatt, jeho dva synové a pan W olstone na výletě, zůstaneme s paní Zermattovou a Anne ve Felsenheimu samy?...“ „Ne, paní Wolstoneová,“ řekl pan Zermatt, „pinasa nás vezme na palubu všechny…“ „Kdy odplujeme?...“ zvolal Jack. „Dnes...“ „Proč ne včera?...“ zasmál se pan Zermatt. „Jelikož jsme už obhlédli vnitřek Perlové zátoky,“ pravil Ernest, „bude opravdu lepší, když budeme sledovat východní pobřeží. Pinasa by mohla plout přímo do zálivu Unicornu a pokračovala by v plavbě dolů k jihu. Snad objevíme i ústí nějaké řeky, a proti jejímu proudu bychom mohli plout...“ „To je výborný nápad,“ potvrdil pan Zermatt. „Nebylo by přece jenom mnohem lepší ostrov obejít?...“ podotkl pan Wolstone.
„Obejít?...“ pravil Ernest.
„Eh! Bylo by třeba víc času, než ho máme nazbyt, protože při našem prvním výletu do údolí Grünthalu jsme na obzoru rozeznávali jen vrcholky hor...“ „Záleží tedy právě zde na přesném vyšetření...“ trval na svém pan Wolstone. „A to jsme měli znát už dávno!“ pravil Jack.
„Tedy ujednáno,“ končil pan Zermatt, „a snad objevíme na pobřeží ústí řeky, aby bylo možné plout proti jejímu proudu, když ne v pinase, tak aspoň ve člunu.“ Po přijetí tohoto plánu byl odjezd ustanoven na pozítří.
Ostatně, třicet šest hodin nebyla dlouhá doba k přípravám. Nejdříve bylo třeba přichystat Elisabeth pro tuto plavbu, a zároveň se postarat o potravu domácím zvířatům za nepřítomnosti, která se třeba mohla prodloužit nepředvídanými okolnostmi.
Byla to tedy dost dlouhá práce pro všechny.
Pan Wolstone a Jack si vzali na starost návštěvu pinasy, zakotvené v malé zátoce. Nebyla na moři od své plavby k zálivu Unicomu. Byly nutné jisté opravy a pan Wolstone se v nich vyznal. Plavba pro něho už také nebude novou věcí, a copak nebylo možné se spolehnout na Jacka, neohroženého Fritzova nástupce, který řídil Elisabeth jako kajak?... A bude spíš třeba tlumit jeho horlivost, která by ho lehce svedla k nějaké neprozřetelnosti. Pan Zermatt a Ernest, paní Zermattová, paní Wolstoneová a Anne, kterým bylo uloženo zásobit chlévy a drůbežinec, vše pečlivě obstarali. Zbývala veliká zásoba z předešlých žní.
Býložravcům, buvolům, divokému oslovi, oslátkům, kravám ani pštrosovi tedy nebude nic chybět. Stejně byla potrava zabezpečena i slepicím, husám, Jennyninu kormoránovi, oběma šakalům, opici a psům.
Jen Braun a Falb měli být vzati s sebou, protože by se na výletě mohla naskytnout příležitost k honu, kdyby se pinasa zastavila na některém místě pobřeží.
Je jasné, že tato opatření vyžadovala návštěvu hospodářství ve Waldeggu, v Eberfurtské poustevně, Zuckertopu a Prospect Hillu, kde byla rozdělena různá zvířata. Dbalo se, aby hospodářství byla vždy připravena na příchod návštěvníků. Za pomoci povozu nebyla překročena lhůta třiceti šesti hodin, vyžádaná panem Zermattem.
Nezbývalo ovšem mnoho času. Žloutnoucí pole dozrávala. Se žněmi se nesmělo čekat déle než dvanáct dní, a nebylo pochyby, že se pinasa vrátí před touto dobou.
Konečně večer dne 14. března byla na palubu dopravena bedna s naloženým masem, pytel kasavové mouky, bečka medoviny, soudek palmového vína, čtyři ručnice, čtyři bambitky, střelný prach, olovo, náboje v dostatečném množství i pro obě malá děla na Elisabeth, pokrývky, prádlo, šaty k převléknutí, blůzy z voskovaného plátna i kuchyňské nádobí.
Když už bylo vše připraveno k odplutí, nezbývalo než použít prvního úsvitu dne a větru, který by vál od ostrova, aby se tak dostali až k Východnímu předhoří.
Po klidné noci, v pět hodin ráno, vstoupily rodiny na loď, provázeny oběma mladými psy, kteří prováděli radostné skoky.
Cestující usedli na palubě a na záď bylo vytaženo dělo. Pak, s připravenou přední plachtou i stěhovkou, s panem Zermattem u opačiny (opačina - zadní veslo) a panem Wolstonem a Jackem u plachet, se hnala pinasa po větru a za Žraločím ostrůvkem brzy zmizely všem z očí Felsenheimské výšiny.
