×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Druhá vlast - Jules Verne, VI. KAPITOLA

VI. KAPITOLA Po odjezdu - Co bylo známo z Nového Švýcarska - Wolstoneova rodina - Plány nových zařízení - Stavba průplavu mezi potokem Šakalů a Labutím jezerem Konec roku 1816 První dny po odjezdu Unicornu vládl ve Felsenheimu hluboký smutek. Jak jinak tomu mohlo být? Zdálo se, jako by se na tento skrovný koutek země, dosud tak zahrnovaný přízní Prozřetelnosti, sneslo neštěstí! Pan a paní Zermattovi se nemohli utěšit nad tím, že nechali odejít dvě ze svých dětí, i když by nebylo rozumné oddalovat toto rozhodnutí, které ukládaly okolnosti a kterého provedení se nesmělo zmeškat ani odkládat.

Ale je samozřejmé, že se nesmí také žádat na srdci otce a matky víc, než mohou snést. Fritz, tento neohrožený mladý muž, zde už nebyl, Fritz, statečná opora této rodiny, která v něm viděla svou budoucí hlavu. Nepřítomen byl i François, který kráčel ve šlépějích nejstaršího bratra.

Zbývali ovšem ještě Ernest a Jack. První si nepřestával libovat ve studiu, a díky výborné četbě bylo jeho vzdělání stejně vážné, jako praktické. Druhý sdílel Fritzovy choutky, hon, rybolov, jízdu, plavání, - byl dychtivý proniknout posledními taji Nového Švýcarska a zastupovat tak svého bratra v dobrodružných výletech. Konečně zde už nebyla ona půvabná a zbožňovaná Jenny, jejíž nepřítomnosti Betsie želela jako milované dcery. Při pohledu na prázdná místa ve felsenheimských místnostech, u společného stolu, v síni, kde se všichni setkávali každý večer, pukalo srdce. Zdálo se, jako by všechno štěstí tohoto krbu, ochlazeného rozlukou, uhaslo jako oheň, který už neoživuje rodinný dech!

Ale všichni se bezpochyby vrátí, a to se zapomene na zármutek odchodu, na smutek nepřítomnosti. Vrátí se a s nimi noví přátelé plukovník Montrose, který se nebude chtít odloučit od dcery, když jí dá jejího zachránce za manžela, pak Dolly Wollstoneová, její bratr James, jeho žena a dítě, kteří se nebudou váhat usadit na této zemi.

Konečně i vystěhovalci neomeškají zalidnit tuto vzdálenou kolonii Velké Británie!

Ano! Nejdéle za rok se jednoho krásného dne na širém moři objeví u předhoří Zklamané naděje loď, připlouvající od západu, a nebude mít úmysl, aby zmizela k severu nebo k východu! Bude manévrovat, aby se přiblížila k zálivu Spásy. Bude to pravděpodobně Unicorn.

Ostatně, ať kterákoliv loď přiveze plukovníKa Montrosea a jeho dceru, přiveze Fritze a Françoise, přiveze děti pana a paní Wolstoneových!

Situace se tedy docela změnila. Obyvatelé Nového Švýcarska tedy už nebyli těmi trosečníky z Landlordu, kteří nalezli útočiště na neznámém pobřeží a očekávali náhodnou pomoc, která až příliš často vůbec nepřicházela. Poloha této země byla nyní stanovena úplně přesně.

Poručík Littlestone o ní měl přesný soupis. Sdělí ho v kanceláři admirality, která dá nutné rozkazy k ujmutí se vlastnictví. Když korveta opouštěla Nové Švýcarsko, bylo to, jako by se za její zádí rozvíjela páska několika tisíc mil - páska, která Nové Švýcarsko spojovala se starou pevninou a kterou nešlo v budoucnosti přetrhnout.

Dosud byla ovšem známa jen část severního pobřeží - nanejvýš patnáct až šestnáct mil mezi zálivem Unicornu a východními končinami Soptící skály. Pinasa, šalupa i kajak nikdy ani nepropluly třemi hlubokými zálivy Spásy, Argonautů a Perlové zátoky po celé jejich rozloze. Za celých jedenáct let nepřekročili pan Zermatt a jeho synové hradbu skal za průsmykem Úžlabí. Spokojili se „thalwegem“ údolí Grünthalu, aniž kdy překročili protější výšiny... Díky přítomnosti Wolstoneovy rodiny se odplutím Unicornu nesnížil počet obyvatel Felsenheimu. Pan Norman Wolstone, tehdy pětačtyřicetiletý, byl muž silné tělesné soustavy. Zesláblý zimnicí, kterou získal v Austrálii, v Nové Kaledonii, doufal, že péče, kterou byl obklopen, mu navrátí zdraví. Jeho vědomosti a zkušenost stavitele strojů zde mohly být velice užitečné, a pan Zermatt si předsevza1 využít jich při melioračních pracích, které až dosud nemohl provádět. Ale především bylo třeba, aby se řádně zotavil pan Wolstone, ke kterému se Ernest cítil váben jistou příbuzností zálib i povahy.

Paní Mary Wolstoneová byla o několik let mladší než Betsie Zermattová. Obě ženy se jedna druhé zamlouvaly a jejich přátelství mohlo jen růst bližším seznámením se. Ani jedna nebyla lehkomyslná, měly tytéž sklony k činnosti a pořádku, stejnou lásku k manželovi a dětem.

Péče o domácnost je obě ve Felsenheimu zaměstnávala a dělily se o domácí práce při návštěvách hospodářství ve Waldeggu, v Eberfurtské poustevně a v Zuckertopu.

Co se týká Anne Wolstoneové, bylo to sedmnáctileté děvče. Její zdraví bylo poněkud otřeseno, stejně jako otcovo, a pobyt v Zaslíbené zemi na ni jistě působil velmi dobře, posiloval její tělesnou soustavu a zbarvoval její poněkud pobledlá líčka. Rusovlasá, půvabných rysů, rychle nabývala svěžesti, pěkného pohledu modrých očí, pružné chůze, slibovala dospět ve velmi příjemnou ženu. Jaký to byl kontrast mezi ní a její sestrou, neposednou čtrnáctiletou Dolly, s jejím svěžím, zvučným smíchem, který plnil všechny felsenheimské místnosti, s touto brunetkou stále zpívající, stále hovořící, plnou trefných odpovědí! Nuže, i tento ulétlý ptáček se vrátí za několik, ovšem dlouhých, měsíců a jeho cvrlikání znovu potěší celý tento malý svět!

Teď šlo o to, přikročit ke zvětšení Felsenheimu. S návratem Unicornu by dosavadní byt už nestačil. To počítáme jen plukovníka Montrose a Jenny, Fritze a Françoise. James Wolstone,jeho sestra, žena a dítě, by nemohli bydlet společně bez zvláštní úpravy některých částí jeskyně k jejich potřebě. Jestli je budou provázet nějací kolonisté, je jasné, že bude třeba vystavět nová obydlí. Místa bylo dostatek na levém břehu potoka Šakalů, na pobřeží, vzhůru k zálivu Plameňáků, i podél stinné cesty, vedoucí z Felsenheimu do Falkenhorstu.

Mezi pány Zermattem a Wolstonem to bylo předmětem častých hovorů, na kterých se také rád účastnil Ernest, jehož návrhy také zasluhovaly pozornost.

Jackovi zatím samotnému připadly povinnosti, které dříve plníval společně s bratrem. Nepřestával se starat o potřeby kuchyně. V doprovodu psů Brauna a Falba probíhal každý den lesy a pláně, kde byla hojnost zvěře; brodil se v bažinách, ze kterých kachny a sluky přispívaly k rozmanitosti denního jídelního lístku, a to nemluvíme o drůbeži.

Jackův šakal Coco soupeřil se psy, kterým byl na těchto loveckých výletech stálým přítelem. Mladý lovec si osedlával buď divokého osla Leichtfusse, který si právem vysloužil jméno „Rychlonohý“, pštrosa Brausewinda, nebo i buvola Sturma, který se hnal lesy jako vichřice.

Odvážlivci bylo vždy výslovně připomínáno, aby se nikdy neodvažoval za hranice Zaslíbené země, aby nepřekračoval průsmyk Úžlabí, otvírající se do údolí Grünthalu, kde by byl vydán nebezpečí, že se setká s šelmami. Na matčino naléhání musel slíbit, že svůj pobyt venku neprodlouží do večera a že se vrátí domů k večeři. Přestože tak chodil, netajila se Betsie obavami, kdykoliv ho viděla mizet s rychlostí šipky za prvními stromy Felsenheimu.

Ernest dával přednost rybolovu. Usadil se buď na břehu potoka Šakalů, nebo u paty skal zálivu Plameňáků. Byla tu hojnost krabů, měkkýšů i ryb, lososů, slanečků, makrel, mořských raků, ústřic i slávek jedlých. Někdy se k němu, k jeho radosti, přidala i Anne Wolstoneová.

Není třeba se zmiňovat, že mladá dívka pečlivě ošetřovala kormorána i šakala, které si Jenny přivedla ze Soptící skály. Jenny je Anne svěřila před odjezdem a je možné věřit, že byli v dobrých rukou. Při návratu shledá Jenny při kvetoucím zdraví oba věrné druhy, kteří se mohli zcela volně pohybovat v ohradě Felsenheimu. Ale jestliže se kormorán s obyvateli dvora snášel, šakal se nesnášel s Jackovým šakalem, který se je oba marně snažil spřátelit. Žárlili na sebe a nešetřili se navzájem tlapami ani zuby.

„Vzdávám se toho je sjednotit,“ řekl jednoho dne Anne, „a přenechávám je vám!“ „Spolehněte se na mne, Jacku,“ odpověděla Anne. „S trochou trpělivosti se mi snad podaří jim vštípit lepší pocity...“ „Zkuste to, drahá Anne, protože šakali by měli být přátelé...“ „Zdá se mi také, Jacku, že váš opičák...“ „Knips II.?... Oh! Ten se snaží chráněnce Jenny kousnout!“ Knips II. jevil opravdu špatnou náladu vůči nově příchozímu, a bylo těžké tato zvířata sjednotit, i když byla ochočena. Tak ubíhaly dny.

Betsie a Mary neměly volnou ani hodinu. Zatímco paní Zermattová spravovala různé prádlo, zhotovovala paní Wolstoneová, velice dovedná švadlena, šaty a sukně z látek, pečlivě uschovaných od ztroskotání Landlordu.

Počasí bylo nádherné, vedro ještě snesitelné. Dopoledne vál vítr od země, odpoledne od moře. Noci zůstávaly svěží a dopřávající oddechu. Poslední týden října - v těch severních šířkách dubna - měl ustoupit listopadovým týdnům, měsíci obnovy, měsíci jara na této druhé polokouli.

Obě rodiny nezanedbávaly často docházet k hospodářstvím, buď pěšky, nebo ve voze, taženém spřežením buvolů. Ernest jezdil nejčastěji na oslíkovi Rashovi a Jack na pštrosovi. Panu Wolstoneovi tyto procházky svědčily. Zimnice se projevovala jen řídkými a lehkými záchvaty. Z Felsenheimu do Falkenhorstu chodívali krásnou cestou, osázenou od desíti let kaštany, ořechy a třešněmi, které ji stínily. Někdy se pobyt ve vzdušném hradě prodloužil na čtyřiadvacet hodin, a jaká to byla rozkoš, když se vystoupilo po vnitřních schodech a hosté se ocitli na plošině, chráněné pod listím nádherného kořenovníku! Snad byl teď příbytek poněkud těsný, ale podle názoru pana Wolstonea nebylo třeba teď pomýšlet na jeho zvětšení. A jednoho dne mu pan Zermatt odpověděl: „Máte pravdu, milý Wolstone. Bydlet ve větvích stromu bylo dobré pro robinsony, kteří museli dbát především na to, aby našli útulek před dravou zvěří, což jsme také od začátku pobytu na ostrově dělali. Ale dnes jsme osadníci... skuteční osadníci...“ „A ostatně,“ pravil pan Wolstone, „je třeba myslet na návrat našich dětí, a nezbývá nám mnoho času upravit Felsenheim k přijetí všech.“ „Ano,“ řekl Ernest, „jestli je třeba zvětšení, je to ve Felsenheimu... Kde bychom našli bezpečnější útulek pro dobu dešťů?... Souhlasím s panem Wolstonem, Falkenhorst se stal nedostatečným, a v létě by bylo, myslím, lepší usadit se ve Waldeggu nebo Zuckertopu...“ „Dala bych přednost Prospect Hillu,“ podotkla paní Zermattová. „Dodatečnými místnostmi by se snadno dalo...“ „Výborný plán!“ zvolal Jack. „Z Prospect Hillu je skvostná vyhlídka, rozprostírající se na širé moře až k zálivu Spásy. Ten pahorek je přímo určený k tomu, aby na něm stála vila...“ „Nebo pevnůstka,“ odpověděl pan Zermatt, „která by shlížela z této špice ostrova...“ „Tedy... fort?..“ opakoval Jack.

„Eh! Můj synu,“ pravil pan Zermatt, „nesmíme zapomínat, že Nové Švýcarsko bude anglickým majetkem a že bude v zájmu Angličanů, aby je opevnili. Baterie na Žraločím ostrůvku by nemohla uchránit budoucí město, které bude patrně založeno mezi Felsenheimem a zálivem Plameňáků. Zdá se mi tedy nevyhnutelné, aby napříště sloužil pahorek Prospect Hillu ke zřízení fortu...“ „Prospect Hill... nebo trochu dál k předhoří Zklamané naděje,“ ozval se pan Wolstone. „V tom případě by mohla být vila zachována...“ „To by se mi líbilo víc...“ prohlásil Jack. „A mně také,“ dodala paní Zermattová.

„Hleďme si zachovat vzpomínky na své první dny, Prospect Hill, stejně jako Falkenhorst... Velice by mne mrzelo, kdybych je viděla mizet!“ Cit Betsie byl jistě zcela přirozený! Ale situace se změnila. Dokud Nové Švýcarsko nepatřilo nikomu jinému než trosečníkům z Landlordu, nebylo nikdy řeči o tom, uvést je do stavu obrany. Od chvt1e, kdy bude patřit Anglii a bude mít své označené místo v zámořském panství Velké Británie, bude nutno zřídit zde pobřežní baterie.

Mohli jeho první držitelé litovat následků příjezdu Unicornu do mořských končin Nového Švýcarska?...

„Ne,“ rozhodl pan Zermatt, „a ať budoucnost přivodí znenáhla různé změny, jak se právě bude hodit.“ Nadto tu byly mnohem naléhavější práce než obnova Falkenhorstu a Prospect Hillu. Blížila se doba, kdy bylo třeba vozit domů žeň, nemluvě o péči o zvířata v ohradách Waldeggu, Eberfurtské poustevny a Zuckertopu. A mimochodem, při první návštěvě na Velrybím ostrůvku byli pánové Zermatt a Wolstone překvapeni množstvím králíků, kteří se tu nacházeli. Bylo tu na sta těch plodných hlodavců. Naštěstí měl ostrůvek dost travnatých bylin a kořínků, aby měli zajištěnou potravu. Protože pak pan Zermatt daroval tento ostrůvek dceři plukovníka Montrosea, najde ho Jenny při návratu v plné hojnosti.

„A udělal jste moudrou věc,“ pravil pan Wolstone, „že jste tu králíky uzavřel. Bude jich jednoho dne na tisíce a snědli by všechna pole Zaslíbené země! A Austrálii, odkud přicházím, hrozí, že se tato zvířata stanou horší metlou než kobylky v Africe, a jestli nebudou provedena nejpřísnější opatření proti pustošení tímto plemenem, bude australská půda ohlodána na celém svém povrchu!“ (Pan Wolstone se nemýlil, když toto říkal; o 70 let později se stalo neobyčejné rozmnožení králíků pro Austrálii takovým nebezpečím, že bylo nutné přikročit k jejich hubení nejenergičtějšími prostředky) Za posledních měsíců tohoto roku 1816 si všichni vícekrát uvědomili, že tady scházejí Fritzovy a Françoisovy ruce, i když Wolstoneova rodina nešetřila svých sil. Tato doba žní byla vždy obtížná. Co práce vyžadovalo udržování polí kukuřice a manioku, rýžoviště za bažinou u zálivu Plameňáků, česání evropských i domácích druhů ovocných stromů jako banánů, gujav hruškových, kakaovníků, skořicovníků a jiných; výtažek sága a manipulace s ním, konečně sklizeň obilnin, žita, rýže, pohanky, ječmene, žeň cukrové třtiny, přehojně rostoucí na pozemcích hospodářství v Zuckertopu. Byla to skutečně těžká práce i pro čtyři muže, kterým také statečně pomáhaly tři ženy. A po několika měsících začínalo všechno znovu, protože půda tak mocně podporovala vzrůst rostlin, že nebylo vůbec obavy, aby ji dvojí žeň ročně vyčerpala.

Jinak bylo nutné, aby paní Zermattová, paní Wolstoneová a Anne neopouštěly tak zcela svá domácí zaměstnání, správky, úklid, prádlo, přípravu jídla a vše, co vyžaduje domácí hospodářství. Proto zůstávaly nejčastěji ve Felsenheimu, zatímco pan Wolstone, pan Zermatt a oba jeho synové odcházeli ven za prací.

Jakkoliv byla půda Zaslíbené země plodná, bylo možné, že by výtěžek mohl být poškozen nesmírným suchem v létě. Scházela tu jmenovitě zavlažovací soustava, vhodně rozdělená po povrchu této plochy několika set hektarů. Nebyly tady jiné vodní proudy než potok Šakalů a Falkenhorstský na východě, a pak na západě Východní řeka, která ústila do moře na jižním konci zálivu Argonautů. Tento nedostatek pana Wolstonea překvapil a dne 9. listopadu po obědě zavedl hovor na tento problém.

„Nebylo by nic lehčího,“ pravil, „než sestrojit vodní kolo s využitím vodopádu potoka Šakalů, půl míle nad Felsenheimem. Mezi materiálem, který jste vytáhli z Landlordu, můj milý Zermatte, se nacházejí i dvě lodní pumpy. Tedy kolo jednou sestrojené by je mohlo s dostatečnou silou uvádět do činnosti, čerpat vodu do nádrže a rozvádět ji pak vodovody až na pole Waldeggu a Zuckertopu...“ „Ale,“ podotkl Ernest, „jak chcete zhotovit vodovody?“ „Provedli bychom ve velkém, co se už udělalo v malém, aby se zavedla voda z potoka Šakalů do zelinářské zahrady ve Felsenheimu,“ odpověděl pan Wolstone. „Místo bambusu bychom použili kmenů ságovníku, zbavených dřeně, a takové zařízení by jistě nebylo nad naše síly!“ „Výborně!“ zvolal Jack. „Až budou naše pozemky ještě úrodnější, budou dávat ještě větší úrodu, až příliš velkou, a nebudeme si se svou sklizní vědět rady, protože ve Felsenheimu dosud nejsou trhy...“ „Ale budou, Jacku,“ odpověděl pan Zermatt, „jako zde bude později město, více měst, nejen v Zaslíbené zemi, ale v celém Novém Švýcarsku... To se dá předvídat, můj chlapče...“ „A až budou města,“ dodal Ernest, „budou obyvatelé, kteří musí mít zabezpečenou potravu. Je tedy nutné z půdy vytěžit vše, co může dát...“ „A vytěžíme to,“ připojil pan Wolstone, „díky zavlažovací soustavě, o které, jestli chcete, budu přemýšlet.“ Jack mlčel a nepodvolil se. Nebylo mu příliš po chuti, že by měla jednoho dne anglická kolonie četné obyvatelstvo, bezpochyby různého původu, a kdyby bylo možno číst v hloubi srdce paní Zermattové, snad by se tam našla stejná obava před budoucností... Ať tomu bylo jakkoliv, pan Wolstone, pan Zermatt a Ernest, kteří se o věc velice zajímali, projednávali tuto otázku zavlažování ve vzácných volných chvílích, které jim někdy dopřávaly polní práce. Když změřili nivelační čáru pozemku, zjistili, že se jeho poloha hodí ke zřízení průplavu.

Na čtvrt míle na jih od Waldeggu se rozkládalo Labutí jezero, které po dobu špatného počasí naplňovaly deště, ale jehož hladina za sucha klesala na nejnižší neupotřebitelný stav. Trativody zde zavedené by nikdy nedocílily odtok vody, které bylo málo. Výpůjčkou u potoka Šakalů se však podařilo udržet v jezeře neustálý nadbytek, takže by bylo lehké rozlít ho na okolní pozemky a dodat jim takto, při vhodné soustavě odvádění vod, nový živel plodnosti.

Vzdálenost mezi vodopádem a jižní špicí jezera byla ovšem na dobrou míli, a bylo by těžké udělat vodovod této délky. Kolik by tu bylo třeba porazit ságovníků!

Naštěstí objevili Ernest a pan Wolstone novým zkoumáním půdy, že se dá délka vodovodů značně zkrátit.

A tak jednoho večera Ernest pravil, když se obě rodiny sešly, po dni, řádně stráveném venku i doma, ve společné síni: „Otče, stanovil jsem s panem Wolstonem nivelaci. Stačí vyzdvihnout vodu potoka Šakalů na třicet stop, abychom ji pohodlně dovedli na prostor dvou set sáhů na místě, kde se půda začíná opět sklánět k Labutímu jezeru. Od tohoto místa začne kanál a svede vodu přímo do jezera.“ „Dobře,“ prohlásil pan Zermatt, „práce by byla za těchto okolností velice zjednodušena...“ „A pak,“ dodal pan Wolstone, „bude to Labutí jezero, které bude sloužit jako nádrž k zalévání polí Waldeggu, Zuckertopu i polí kolem Eberfurtské poustevny. Poskytneme mu ostatně jen množství vody, potřebné k svlažování, a v případě, že by se vyskytl nadbytek, necháme ho snadno odtéci do moře.“ „To je zřejmé,“ pravil pan Zermatt, „a po dokončení průplavu budeme mít právo na díky budoucích kolonistů...“ „Ale ne starých, kteří se spokojovali s tím, co jim poskytla příroda!...“ podotkl Jack. „Ubohý potok Šakalů, budou ho teď unavovat otáčením kola... vezmou z něho část jeho samého... a vše proto, aby se obohatili lidé, které ani neznáme!“ „Jack rozhodně není pro kolonizaci!...“ řekla přesvědčivě paní Wolstoneová. „Naše dvě rodiny, usazené v tomto okrsku, se zajištěnou existencí, co bychom si ještě mohli přát víc, paní Wolstoneová?...“ „Nuže!... Jackovy obavy se zmírní zlepšeními, které provedete,“ pravila Anne Wolstoneová.

„Vy to už vidíte, slečno!...“ smál se Jack.

„A kdy tuto velkou práci začnete?...“ ptala se Betsie.

„V nejbližších dnech, má drahá,“ řekl pan Zermatt.

„Po skončených prvních žních budeme mít do druhých tři měsíce času.“ Výsledkem tohoto usnesení byla namáhavá práce od 15. listopadu do 15. prosince, to je plných pět týdnů.

Bylo nutné vykonat množství cest do Prospect Hillu, aby se porazilo několik set ságovníků v sousedních lesích. Nebylo těžké je vyprázdnit a jejich dřeň se pečlivě uschovala do bambusových soudků. Dovoz kmenů tvořil opravdu nejobtížnější část práce. Panu Zermattovi a Jackovi se zdařil až za pomoci dvou buvolů, divokého osla a oslátka, kteří táhli nákladní vůz, druh valníku, jaký se později užíval v Evropě. Byl to Ernestův nápad, zavěsit těžké kmeny na nápravu obou kol vozu.

Jestli kmeny skřípaly o půdu, stalo se tak jen na jednom konci a převoz se děl za nekonečně lepších podmínek.

Přesto měli buvoli, osel a oslík těžkou práci, takže Jack jednoho dne řekl: „Otče, lze litovat, že nemáme pár slonů na práci... Kolik námahy by se tím našim ubohým zvířatům ušetřilo...“ „Ale ne ctihodným tlustokožcům, ze kterých by se pak také stala naše ubohá zvířata...“ odpověděl pan Zermatt. „Ah! Sloni mají sílu,“ pravil Jack, „a táhli by kmeny ságovníků jako třísky!... Protože asi v Novém Švýcarsku jsou, kdyby se nám podařilo...“ „Nechci, aby tato zvířata vnikla do okrsku Zaslíbené země, Jacku!... Sloni by uvedli naše pole brzy do zbědovaného stavu!“ „Zajisté, otče! Ale kdyby se naskytla příležitost se s nimi v písčinách Perlového zálivu nebo na rovinách, kde ústí údolí Grünthalu, setkat...“ „Využili bychom toho,“ odpověděl pan Zermatt. „Ale nevyvolávejme tuto příležitost... Je to moudřejší.“ Zatímco pan Zermatt se synem obstarávali četné dovozy, zabývali se pan Wolstone a Ernest zařízením zdvihacího přístroje. Stavitel strojů projevil velkou dovednost při zhotovování vodního kola, což zajímalo obzvláště Ernesta, který měl velikou náklonnost ke strojnictví a mohl jen získat z lekcí u pana Wolstonea.

Kolo bylo umístěno u paty vodopádu potoka Šakalů tak, aby mohlo hnát táhla pump z Landlordu. Voda, vyzdvižená do výšky třiceti stop, se hromadila v nádrži, vyhloubené mezi skalami na levém břehu. K ní se přiložilo potrubí ze ságovníků, jehož první část se brzy kladla podél vysokého srázu.

Práce byly konány s pravidelností a promyšlením, takže byly dne 20. prosince už hotovy i s průkopem, zřízeným na povrchu půdy až k jižnímu cípu Labutího ostrova.

„Budeme mít slavnost zasvěcení?“ ptala se v ten večer Anne Wolstoneová.

„To si myslím,“ odpověděl Jack, „stejně jako by se jednalo o zasvěcení v našem starém Švýcarsku...“ „Jak chcete, děti,“ řekla Betsie. „Ujednáno,“ pravil pan Zermatt, „a slavnost započne zítra uvedením našeho stroje do pohybu...“ „A jak skončí?...“ ptal se Ernest. „Vybranou hostinou na počest pana Wolstonea...“ „A vašeho syna Ernesta,“ pravil pan W olstone, „který si zaslouží za svou horlivost a píli jen chválu.“ „Těší mne vaše poklony, pane Wolstone,“ řekl mladý muž, „ale byl jsem v dobré škole.“ Druhý den v deset hodin byl průplav zasvěcen v přítomnosti obou rodin, shromážděných u vodopádu. Kolo, hnané vodopádem, se pravidelně točilo, obě pumpy pracovaly a voda byla vedena do nádrže, která se naplnila za hodinu a půl. Když se pak zdvihla stavidla, tekla voda potrubím v délce dvou set sáhů.

Všichni se na toto místo odebrali a zat1eskali, když první tekuté pruhy zaplavily část průplavu, nalézající se pod širým nebem. Ernest zde hodil do vody malý poplavek; rodiny vsedly do povozu, který tady čekal, a ujížděl, potom směrem k Labutímu jezeru, zatímco Jack letěl napřed na hřbetě pštrosa.

Vůz ujížděl tak dobře, že i když musel objíždět zatáčku, dosáhl konce průplavu v okamžiku, kdy se poplavek objevil na povrchu jezera.

Pozdravili ho jásotem, protože práce byla dovedena k dobrému konci. Stačí několik průlomů ve břehu a voda i za největšího sucha bude dostatečně zavlažovat okolní krajinu po celou dobu horké roční doby.

V tu dobu uplynuly tři měsíce od odplutí Unicornu. Když nebude mít žádné zpoždění, objeví se ve vodách zálivu Spásy za třikrát tak dlouhou dobu. Neminul den, aby se nemluvilo o nepřítomných. Sledovali je na jejich cestě... V ten a ten čas připluli k mysu Dobré naděje, kde James Wolstone čekal na svou sestru Dolly... V jiné době plula korveta At1antským oceánem podél afrického břehu... Konečně připlula do Portsmouthu... Jenny, Fritz a François vystoupili a odjížděli do Londýna... Tam otvíral plukovník Montrose náruč, aby uvítal svou dceru, o které si myslel, že ji už nikdy nespatří, a s ní i toho, který ji našel na Soptící skále; a teď už i žehnal jejich spojení... Ještě devět měsíců a všichni se vrátí. Obě rodiny nebudou nikoho ze svých postrádat, a v nejbližší budoucnosti budou snad i spojeny užšími svazky?... Tak končil tento rok 1816, tak význačný událostmi, jejichž důsledky měly hluboce změnit postavení Nového Švýcarska.


VI.  KAPITOLA

 

Po odjezdu - Co bylo známo z Nového Švýcarska - Wolstoneova rodina - Plány nových zařízení - Stavba průplavu mezi potokem Šakalů a Labutím jezerem Konec roku 1816

 

 První dny po odjezdu Unicornu vládl ve Felsenheimu hluboký smutek. Jak jinak tomu mohlo být? Zdálo se, jako by se na tento skrovný koutek země, dosud tak zahrnovaný přízní Prozřetelnosti, sneslo neštěstí! Pan a paní Zermattovi se nemohli utěšit nad tím, že nechali odejít dvě ze svých dětí, i když by nebylo rozumné oddalovat toto rozhodnutí, které ukládaly okolnosti a kterého provedení se nesmělo zmeškat ani odkládat.

 Ale je samozřejmé, že se nesmí také žádat na srdci otce a matky víc, než mohou snést. Fritz, tento neohrožený mladý muž, zde už nebyl, Fritz, statečná opora této rodiny, která v něm viděla svou budoucí hlavu. Nepřítomen byl i François, který kráčel ve šlépějích nejstaršího bratra.

 Zbývali ovšem ještě Ernest a Jack. První si nepřestával libovat ve studiu, a díky výborné četbě bylo jeho vzdělání stejně vážné, jako praktické. Druhý sdílel Fritzovy choutky, hon, rybolov, jízdu, plavání, - byl dychtivý proniknout posledními taji Nového Švýcarska a zastupovat tak svého bratra v dobrodružných výletech. Konečně zde už nebyla ona půvabná a zbožňovaná Jenny, jejíž nepřítomnosti Betsie želela jako milované dcery. Při pohledu na prázdná místa ve felsenheimských místnostech, u společného stolu, v síni, kde se všichni setkávali každý večer, pukalo srdce. Zdálo se, jako by všechno štěstí tohoto krbu, ochlazeného rozlukou, uhaslo jako oheň, který už neoživuje rodinný dech!

 Ale všichni se bezpochyby vrátí, a to se zapomene na zármutek odchodu, na smutek nepřítomnosti. Vrátí se a s nimi noví přátelé plukovník Montrose, který se nebude chtít odloučit od dcery, když jí dá jejího zachránce za manžela, pak Dolly Wollstoneová, její bratr James, jeho žena a dítě, kteří se nebudou váhat usadit na této zemi.

 Konečně i vystěhovalci neomeškají zalidnit tuto vzdálenou kolonii Velké Británie!

 Ano! Nejdéle za rok se jednoho krásného dne na širém moři objeví u předhoří Zklamané naděje loď, připlouvající od západu, a nebude mít úmysl, aby zmizela k severu nebo k východu! Bude manévrovat, aby se přiblížila k zálivu Spásy. Bude to pravděpodobně Unicorn.

 Ostatně, ať kterákoliv loď přiveze plukovníKa Montrosea a jeho dceru, přiveze Fritze a Françoise, přiveze děti pana a paní Wolstoneových!

 Situace se tedy docela změnila. Obyvatelé Nového Švýcarska tedy už nebyli těmi trosečníky z Landlordu, kteří nalezli útočiště na neznámém pobřeží a očekávali náhodnou pomoc, která až příliš často vůbec nepřicházela. Poloha této země byla nyní stanovena úplně přesně.

 Poručík Littlestone o ní měl přesný soupis. Sdělí ho v kanceláři admirality, která dá nutné rozkazy k ujmutí se vlastnictví. Když korveta opouštěla Nové Švýcarsko, bylo to, jako by se za její zádí rozvíjela páska několika tisíc mil - páska, která Nové Švýcarsko spojovala se starou pevninou a kterou nešlo v budoucnosti přetrhnout.

 Dosud byla ovšem známa jen část severního pobřeží - nanejvýš patnáct až šestnáct mil mezi zálivem Unicornu a východními končinami Soptící skály. Pinasa, šalupa i kajak nikdy ani nepropluly třemi hlubokými zálivy Spásy, Argonautů a Perlové zátoky po celé jejich rozloze. Za celých jedenáct let nepřekročili pan Zermatt a jeho synové hradbu skal za průsmykem Úžlabí. Spokojili se „thalwegem“ údolí Grünthalu, aniž kdy překročili protější výšiny...

 Díky přítomnosti Wolstoneovy rodiny se odplutím Unicornu nesnížil počet obyvatel Felsenheimu.

 Pan Norman Wolstone, tehdy pětačtyřicetiletý, byl muž silné tělesné soustavy. Zesláblý zimnicí, kterou získal v Austrálii, v Nové Kaledonii, doufal, že péče, kterou byl obklopen, mu navrátí zdraví. Jeho vědomosti a zkušenost stavitele strojů zde mohly být velice užitečné, a pan Zermatt si předsevza1 využít jich při melioračních pracích, které až dosud nemohl provádět. Ale především bylo třeba, aby se řádně zotavil pan Wolstone, ke kterému se Ernest cítil váben jistou příbuzností zálib i povahy.

 Paní Mary Wolstoneová byla o několik let mladší než Betsie Zermattová. Obě ženy se jedna druhé zamlouvaly a jejich přátelství mohlo jen růst bližším seznámením se. Ani jedna nebyla lehkomyslná, měly tytéž sklony k činnosti a pořádku, stejnou lásku k manželovi a dětem.

 Péče o domácnost je obě ve Felsenheimu zaměstnávala a dělily se o domácí práce při návštěvách hospodářství ve Waldeggu, v Eberfurtské poustevně a v Zuckertopu.

 Co se týká Anne Wolstoneové, bylo to sedmnáctileté děvče. Její zdraví bylo poněkud otřeseno, stejně jako otcovo, a pobyt v Zaslíbené zemi na ni jistě působil velmi dobře, posiloval její tělesnou soustavu a zbarvoval její poněkud pobledlá líčka. Rusovlasá, půvabných rysů, rychle nabývala svěžesti, pěkného pohledu modrých očí, pružné chůze, slibovala dospět ve velmi příjemnou ženu. Jaký to byl kontrast mezi ní a její sestrou, neposednou čtrnáctiletou Dolly, s jejím svěžím, zvučným smíchem, který plnil všechny felsenheimské místnosti, s touto brunetkou stále zpívající, stále hovořící, plnou trefných odpovědí! Nuže, i tento ulétlý ptáček se vrátí za několik, ovšem dlouhých, měsíců a jeho cvrlikání znovu potěší celý tento malý svět!

 Teď šlo o to, přikročit ke zvětšení Felsenheimu. S návratem Unicornu by dosavadní byt už nestačil. To počítáme jen plukovníka Montrose a Jenny, Fritze a Françoise. James Wolstone,jeho sestra, žena a dítě, by nemohli bydlet společně bez zvláštní úpravy některých částí jeskyně k jejich potřebě. Jestli je budou provázet nějací kolonisté, je jasné, že bude třeba vystavět nová obydlí. Místa bylo dostatek na levém břehu potoka Šakalů, na pobřeží, vzhůru k zálivu Plameňáků, i podél stinné cesty, vedoucí z Felsenheimu do Falkenhorstu.

 Mezi pány Zermattem a Wolstonem to bylo předmětem častých hovorů, na kterých se také rád účastnil Ernest, jehož návrhy také zasluhovaly pozornost.

 Jackovi zatím samotnému připadly povinnosti, které dříve plníval společně s bratrem. Nepřestával se starat o potřeby kuchyně. V doprovodu psů Brauna a Falba probíhal každý den lesy a pláně, kde byla hojnost zvěře; brodil se v bažinách, ze kterých kachny a sluky přispívaly k rozmanitosti denního jídelního lístku, a to nemluvíme o drůbeži.

 Jackův šakal Coco soupeřil se psy, kterým byl na těchto loveckých výletech stálým přítelem. Mladý lovec si osedlával buď divokého osla Leichtfusse, který si právem vysloužil jméno „Rychlonohý“, pštrosa Brausewinda, nebo i buvola Sturma, který se hnal lesy jako vichřice.

 Odvážlivci bylo vždy výslovně připomínáno, aby se nikdy neodvažoval za hranice Zaslíbené země, aby nepřekračoval průsmyk Úžlabí, otvírající se do údolí Grünthalu, kde by byl vydán nebezpečí, že se setká s šelmami. Na matčino naléhání musel slíbit, že svůj pobyt venku neprodlouží do večera a že se vrátí domů k večeři. Přestože tak chodil, netajila se Betsie obavami, kdykoliv ho viděla mizet s rychlostí šipky za prvními stromy Felsenheimu.

 Ernest dával přednost rybolovu. Usadil se buď na břehu potoka Šakalů, nebo u paty skal zálivu Plameňáků. Byla tu hojnost krabů, měkkýšů i ryb, lososů, slanečků, makrel, mořských raků, ústřic i slávek jedlých. Někdy se k němu, k jeho radosti, přidala i Anne Wolstoneová.

 Není třeba se zmiňovat, že mladá dívka pečlivě ošetřovala kormorána i šakala, které si Jenny přivedla ze Soptící skály. Jenny je Anne svěřila před odjezdem a je možné věřit, že byli v dobrých rukou. Při návratu shledá Jenny při kvetoucím zdraví oba věrné druhy, kteří se mohli zcela volně pohybovat v ohradě Felsenheimu. Ale jestliže se kormorán s obyvateli dvora snášel, šakal se nesnášel s Jackovým šakalem, který se je oba marně snažil spřátelit. Žárlili na sebe a nešetřili se navzájem tlapami ani zuby.

 „Vzdávám se toho je sjednotit,“ řekl jednoho dne Anne, „a přenechávám je vám!“

 „Spolehněte se na mne, Jacku,“ odpověděla Anne.

 „S trochou trpělivosti se mi snad podaří jim vštípit lepší pocity...“

 „Zkuste to, drahá Anne, protože šakali by měli být přátelé...“

 „Zdá se mi také, Jacku, že váš opičák...“

 „Knips II.?... Oh! Ten se snaží chráněnce Jenny kousnout!“

 Knips II. jevil opravdu špatnou náladu vůči nově příchozímu, a bylo těžké tato zvířata sjednotit, i když byla ochočena. Tak ubíhaly dny.

 Betsie a Mary neměly volnou ani hodinu. Zatímco paní Zermattová spravovala různé prádlo, zhotovovala paní Wolstoneová, velice dovedná švadlena, šaty a sukně z látek, pečlivě uschovaných od ztroskotání Landlordu.

 Počasí bylo nádherné, vedro ještě snesitelné. Dopoledne vál vítr od země, odpoledne od moře. Noci zůstávaly svěží a dopřávající oddechu. Poslední týden října - v těch severních šířkách dubna - měl ustoupit listopadovým týdnům, měsíci obnovy, měsíci jara na této druhé polokouli.

 Obě rodiny nezanedbávaly často docházet k hospodářstvím, buď pěšky, nebo ve voze, taženém spřežením buvolů. Ernest jezdil nejčastěji na oslíkovi Rashovi a Jack na pštrosovi. Panu Wolstoneovi tyto procházky svědčily. Zimnice se projevovala jen řídkými a lehkými záchvaty. Z Felsenheimu do Falkenhorstu chodívali krásnou cestou, osázenou od desíti let kaštany, ořechy a třešněmi, které ji stínily. Někdy se pobyt ve vzdušném hradě prodloužil na čtyřiadvacet hodin, a jaká to byla rozkoš, když se vystoupilo po vnitřních schodech a hosté se ocitli na plošině, chráněné pod listím nádherného kořenovníku! Snad byl teď příbytek poněkud těsný, ale podle názoru pana Wolstonea nebylo třeba teď pomýšlet na jeho zvětšení. A jednoho dne mu pan Zermatt odpověděl:

 „Máte pravdu, milý Wolstone. Bydlet ve větvích stromu bylo dobré pro robinsony, kteří museli dbát především na to, aby našli útulek před dravou zvěří, což jsme také od začátku pobytu na ostrově dělali. Ale dnes jsme osadníci... skuteční osadníci...“

 „A ostatně,“ pravil pan Wolstone, „je třeba myslet na návrat našich dětí, a nezbývá nám mnoho času upravit Felsenheim k přijetí všech.“

 „Ano,“ řekl Ernest, „jestli je třeba zvětšení, je to ve Felsenheimu...

 Kde bychom našli bezpečnější útulek pro dobu dešťů?... Souhlasím s panem Wolstonem, Falkenhorst se stal nedostatečným, a v létě by bylo, myslím, lepší usadit se ve Waldeggu nebo Zuckertopu...“

 „Dala bych přednost Prospect Hillu,“ podotkla paní Zermattová.

 „Dodatečnými místnostmi by se snadno dalo...“

 „Výborný plán!“ zvolal Jack.

 „Z Prospect Hillu je skvostná vyhlídka, rozprostírající se na širé moře až k zálivu Spásy. Ten pahorek je přímo určený k tomu, aby na něm stála vila...“

 „Nebo pevnůstka,“ odpověděl pan Zermatt, „která by shlížela z této špice ostrova...“

 „Tedy... fort?..“ opakoval Jack.

 „Eh! Můj synu,“ pravil pan Zermatt, „nesmíme zapomínat, že Nové Švýcarsko bude anglickým majetkem a že bude v zájmu Angličanů, aby je opevnili. Baterie na Žraločím ostrůvku by nemohla uchránit budoucí město, které bude patrně založeno mezi Felsenheimem a zálivem Plameňáků. Zdá se mi tedy nevyhnutelné, aby napříště sloužil pahorek Prospect Hillu ke zřízení fortu...“

 „Prospect Hill... nebo trochu dál k předhoří Zklamané naděje,“ ozval se pan Wolstone.

 „V tom případě by mohla být vila zachována...“

 „To by se mi líbilo víc...“ prohlásil Jack.

 „A mně také,“ dodala paní Zermattová.

 „Hleďme si zachovat vzpomínky na své první dny, Prospect Hill, stejně jako Falkenhorst...

 Velice by mne mrzelo, kdybych je viděla mizet!“ Cit Betsie byl jistě zcela přirozený! Ale situace se změnila. Dokud Nové Švýcarsko nepatřilo nikomu jinému než trosečníkům z Landlordu, nebylo nikdy řeči o tom, uvést je do stavu obrany. Od chvt1e, kdy bude patřit Anglii a bude mít své označené místo v zámořském panství Velké Británie, bude nutno zřídit zde pobřežní baterie.

 Mohli jeho první držitelé litovat následků příjezdu Unicornu do mořských končin Nového Švýcarska?...

 „Ne,“ rozhodl pan Zermatt, „a ať budoucnost přivodí znenáhla různé změny, jak se právě bude hodit.“ Nadto tu byly mnohem naléhavější práce než obnova Falkenhorstu a Prospect Hillu. Blížila se doba, kdy bylo třeba vozit domů žeň, nemluvě o péči o zvířata v ohradách Waldeggu, Eberfurtské poustevny a Zuckertopu. A mimochodem, při první návštěvě na Velrybím ostrůvku byli pánové Zermatt a Wolstone překvapeni množstvím králíků, kteří se tu nacházeli. Bylo tu na sta těch plodných hlodavců. Naštěstí měl ostrůvek dost travnatých bylin a kořínků, aby měli zajištěnou potravu. Protože pak pan Zermatt daroval tento ostrůvek dceři plukovníka Montrosea, najde ho Jenny při návratu v plné hojnosti.

 „A udělal jste moudrou věc,“ pravil pan Wolstone, „že jste tu králíky uzavřel. Bude jich jednoho dne na tisíce a snědli by všechna pole Zaslíbené země! A Austrálii, odkud přicházím, hrozí, že se tato zvířata stanou horší metlou než kobylky v Africe, a jestli nebudou provedena nejpřísnější opatření proti pustošení tímto plemenem, bude australská půda ohlodána na celém svém povrchu!“ (Pan Wolstone se nemýlil, když toto říkal; o 70 let později se stalo neobyčejné rozmnožení králíků pro Austrálii takovým nebezpečím, že bylo nutné přikročit k jejich hubení nejenergičtějšími prostředky)

 Za posledních měsíců tohoto roku 1816 si všichni vícekrát uvědomili, že tady scházejí Fritzovy a Françoisovy ruce, i když Wolstoneova rodina nešetřila svých sil. Tato doba žní byla vždy obtížná. Co práce vyžadovalo udržování polí kukuřice a manioku, rýžoviště za bažinou u zálivu Plameňáků, česání evropských i domácích druhů ovocných stromů jako banánů, gujav hruškových, kakaovníků, skořicovníků a jiných; výtažek sága a manipulace s ním, konečně sklizeň obilnin, žita, rýže, pohanky, ječmene, žeň cukrové třtiny, přehojně rostoucí na pozemcích hospodářství v Zuckertopu. Byla to skutečně těžká práce i pro čtyři muže, kterým také statečně pomáhaly tři ženy. A po několika měsících začínalo všechno znovu, protože půda tak mocně podporovala vzrůst rostlin, že nebylo vůbec obavy, aby ji dvojí žeň ročně vyčerpala.

 Jinak bylo nutné, aby paní Zermattová, paní Wolstoneová a Anne neopouštěly tak zcela svá domácí zaměstnání, správky, úklid, prádlo, přípravu jídla a vše, co vyžaduje domácí hospodářství. Proto zůstávaly nejčastěji ve Felsenheimu, zatímco pan Wolstone, pan Zermatt a oba jeho synové odcházeli ven za prací.

 Jakkoliv byla půda Zaslíbené země plodná, bylo možné, že by výtěžek mohl být poškozen nesmírným suchem v létě. Scházela tu jmenovitě zavlažovací soustava, vhodně rozdělená po povrchu této plochy několika set hektarů. Nebyly tady jiné vodní proudy než potok Šakalů a Falkenhorstský na východě, a pak na západě Východní řeka, která ústila do moře na jižním konci zálivu Argonautů. Tento nedostatek pana Wolstonea překvapil a dne 9. listopadu po obědě zavedl hovor na tento problém.

 „Nebylo by nic lehčího,“ pravil, „než sestrojit vodní kolo s využitím vodopádu potoka Šakalů, půl míle nad Felsenheimem. Mezi materiálem, který jste vytáhli z Landlordu, můj milý Zermatte, se nacházejí i dvě lodní pumpy. Tedy kolo jednou sestrojené by je mohlo s dostatečnou silou uvádět do činnosti, čerpat vodu do nádrže a rozvádět ji pak vodovody až na pole Waldeggu a Zuckertopu...“

 „Ale,“ podotkl Ernest, „jak chcete zhotovit vodovody?“

 „Provedli bychom ve velkém, co se už udělalo v malém, aby se zavedla voda z potoka Šakalů do zelinářské zahrady ve Felsenheimu,“ odpověděl pan Wolstone.

 „Místo bambusu bychom použili kmenů ságovníku, zbavených dřeně, a takové zařízení by jistě nebylo nad naše síly!“

 „Výborně!“ zvolal Jack. „Až budou naše pozemky ještě úrodnější, budou dávat ještě větší úrodu, až příliš velkou, a nebudeme si se svou sklizní vědět rady, protože ve Felsenheimu dosud nejsou trhy...“

 „Ale budou, Jacku,“ odpověděl pan Zermatt, „jako zde bude později město, více měst, nejen v Zaslíbené zemi, ale v celém Novém Švýcarsku... To se dá předvídat, můj chlapče...“

 „A až budou města,“ dodal Ernest, „budou obyvatelé, kteří musí mít zabezpečenou potravu. Je tedy nutné z půdy vytěžit vše, co může dát...“

 „A vytěžíme to,“ připojil pan Wolstone, „díky zavlažovací soustavě, o které, jestli chcete, budu přemýšlet.“

 Jack mlčel a nepodvolil se. Nebylo mu příliš po chuti, že by měla jednoho dne anglická kolonie četné obyvatelstvo, bezpochyby různého původu, a kdyby bylo možno číst v hloubi srdce paní Zermattové, snad by se tam našla stejná obava před budoucností...

 Ať tomu bylo jakkoliv, pan Wolstone, pan Zermatt a Ernest, kteří se o věc velice zajímali, projednávali tuto otázku zavlažování ve vzácných volných chvílích, které jim někdy dopřávaly polní práce. Když změřili nivelační čáru pozemku, zjistili, že se jeho poloha hodí ke zřízení průplavu.

 Na čtvrt míle na jih od Waldeggu se rozkládalo Labutí jezero, které po dobu špatného počasí naplňovaly deště, ale jehož hladina za sucha klesala na nejnižší neupotřebitelný stav. Trativody zde zavedené by nikdy nedocílily odtok vody, které bylo málo. Výpůjčkou u potoka Šakalů se však podařilo udržet v jezeře neustálý nadbytek, takže by bylo lehké rozlít ho na okolní pozemky a dodat jim takto, při vhodné soustavě odvádění vod, nový živel plodnosti.

 Vzdálenost mezi vodopádem a jižní špicí jezera byla ovšem na dobrou míli, a bylo by těžké udělat vodovod této délky. Kolik by tu bylo třeba porazit ságovníků!

 Naštěstí objevili Ernest a pan Wolstone novým zkoumáním půdy, že se dá délka vodovodů značně zkrátit.

 A tak jednoho večera Ernest pravil, když se obě rodiny sešly, po dni, řádně stráveném venku i doma, ve společné síni:

 „Otče, stanovil jsem s panem Wolstonem nivelaci. Stačí vyzdvihnout vodu potoka Šakalů na třicet stop, abychom ji pohodlně dovedli na prostor dvou set sáhů na místě, kde se půda začíná opět sklánět k Labutímu jezeru. Od tohoto místa začne kanál a svede vodu přímo do jezera.“

 „Dobře,“ prohlásil pan Zermatt, „práce by byla za těchto okolností velice zjednodušena...“

 „A pak,“ dodal pan Wolstone, „bude to Labutí jezero, které bude sloužit jako nádrž k zalévání polí Waldeggu, Zuckertopu i polí kolem Eberfurtské poustevny. Poskytneme mu ostatně jen množství vody, potřebné k svlažování, a v případě, že by se vyskytl nadbytek, necháme ho snadno odtéci do moře.“

 „To je zřejmé,“ pravil pan Zermatt, „a po dokončení průplavu budeme mít právo na díky budoucích kolonistů...“

 „Ale ne starých, kteří se spokojovali s tím, co jim poskytla příroda!...“ podotkl Jack.

 „Ubohý potok Šakalů, budou ho teď unavovat otáčením kola... vezmou z něho část jeho samého... a vše proto, aby se obohatili lidé, které ani neznáme!“

 „Jack rozhodně není pro kolonizaci!...“ řekla přesvědčivě paní Wolstoneová.

 „Naše dvě rodiny, usazené v tomto okrsku, se zajištěnou existencí, co bychom si ještě mohli přát víc, paní Wolstoneová?...“

 „Nuže!... Jackovy obavy se zmírní zlepšeními, které provedete,“ pravila Anne Wolstoneová.

 „Vy to už vidíte, slečno!...“ smál se Jack.

 „A kdy tuto velkou práci začnete?...“ ptala se Betsie.

 „V nejbližších dnech, má drahá,“ řekl pan Zermatt.

 „Po skončených prvních žních budeme mít do druhých tři měsíce času.“ Výsledkem tohoto usnesení byla namáhavá práce od 15. listopadu do 15. prosince, to je plných pět týdnů.

 Bylo nutné vykonat množství cest do Prospect Hillu, aby se porazilo několik set ságovníků v sousedních lesích. Nebylo těžké je vyprázdnit a jejich dřeň se pečlivě uschovala do bambusových soudků. Dovoz kmenů tvořil opravdu nejobtížnější část práce. Panu Zermattovi a Jackovi se zdařil až za pomoci dvou buvolů, divokého osla     a oslátka, kteří táhli nákladní vůz, druh valníku, jaký se později užíval v Evropě. Byl to Ernestův nápad, zavěsit těžké kmeny na nápravu obou kol vozu.

 Jestli kmeny skřípaly o půdu, stalo se tak jen na jednom konci a převoz se děl za nekonečně lepších podmínek.

 Přesto měli buvoli, osel a oslík těžkou práci, takže Jack jednoho dne řekl:

 „Otče, lze litovat, že nemáme pár slonů na práci... Kolik námahy by se tím našim ubohým zvířatům ušetřilo...“

 „Ale ne ctihodným tlustokožcům, ze kterých by se pak také stala naše ubohá zvířata...“ odpověděl pan Zermatt.

 „Ah! Sloni mají sílu,“ pravil Jack, „a táhli by kmeny ságovníků jako třísky!... Protože asi v Novém Švýcarsku jsou, kdyby se nám podařilo...“

 „Nechci, aby tato zvířata vnikla do okrsku Zaslíbené země, Jacku!... Sloni by uvedli naše pole brzy do zbědovaného stavu!“

 „Zajisté, otče! Ale kdyby se naskytla příležitost se s nimi v písčinách Perlového zálivu nebo na rovinách, kde ústí údolí Grünthalu, setkat...“

 „Využili bychom toho,“ odpověděl pan Zermatt.

 „Ale nevyvolávejme tuto příležitost... Je to moudřejší.“ Zatímco pan Zermatt se synem obstarávali četné dovozy, zabývali se pan Wolstone a Ernest zařízením zdvihacího přístroje. Stavitel strojů projevil velkou dovednost při zhotovování vodního kola, což zajímalo obzvláště Ernesta, který měl velikou náklonnost ke strojnictví a mohl jen získat z lekcí u pana Wolstonea.

 Kolo bylo umístěno u paty vodopádu potoka Šakalů tak, aby mohlo hnát táhla pump z Landlordu. Voda, vyzdvižená do výšky třiceti stop, se hromadila v nádrži, vyhloubené mezi skalami na levém břehu. K ní se přiložilo potrubí ze ságovníků, jehož první část se brzy kladla podél vysokého srázu.

 Práce byly konány s pravidelností a promyšlením, takže byly dne 20. prosince už hotovy i s průkopem, zřízeným na povrchu půdy až k jižnímu cípu Labutího ostrova.

 „Budeme mít slavnost zasvěcení?“ ptala se v ten večer Anne Wolstoneová.

 „To si myslím,“ odpověděl Jack, „stejně jako by se jednalo o zasvěcení v našem starém Švýcarsku...“

 „Jak chcete, děti,“ řekla Betsie.

 „Ujednáno,“ pravil pan Zermatt, „a slavnost započne zítra uvedením našeho stroje do pohybu...“

 „A jak skončí?...“ ptal se Ernest.

 „Vybranou hostinou na počest pana Wolstonea...“

 „A vašeho syna Ernesta,“ pravil pan W olstone, „který si zaslouží za svou horlivost a píli jen chválu.“

 „Těší mne vaše poklony, pane Wolstone,“ řekl mladý muž, „ale byl jsem v dobré škole.“ Druhý den v deset hodin byl průplav zasvěcen v přítomnosti obou rodin, shromážděných u vodopádu. Kolo, hnané vodopádem, se pravidelně točilo, obě pumpy pracovaly a voda byla vedena do nádrže, která se naplnila za hodinu a půl. Když se pak zdvihla stavidla, tekla voda potrubím v délce dvou set sáhů.

 Všichni se na toto místo odebrali a zat1eskali, když první tekuté pruhy zaplavily část průplavu, nalézající se pod širým nebem. Ernest zde hodil do vody malý poplavek; rodiny vsedly do povozu, který tady čekal, a ujížděl, potom směrem k Labutímu jezeru, zatímco Jack letěl napřed na hřbetě pštrosa.

 Vůz ujížděl tak dobře, že i když musel objíždět zatáčku, dosáhl konce průplavu v okamžiku, kdy se poplavek objevil na povrchu jezera.

 Pozdravili ho jásotem, protože práce byla dovedena k dobrému konci. Stačí několik průlomů ve břehu a voda i za největšího sucha bude dostatečně zavlažovat okolní krajinu po celou dobu horké roční doby.

 V tu dobu uplynuly tři měsíce od odplutí Unicornu. Když nebude mít žádné zpoždění, objeví se ve vodách zálivu Spásy za třikrát tak dlouhou dobu. Neminul den, aby se nemluvilo o nepřítomných. Sledovali je na jejich cestě... V ten a ten čas připluli k mysu Dobré naděje, kde James Wolstone čekal na svou sestru Dolly... V jiné době plula korveta At1antským oceánem podél afrického břehu... Konečně připlula do Portsmouthu... Jenny, Fritz a François vystoupili a odjížděli do Londýna... Tam otvíral plukovník Montrose náruč, aby uvítal svou dceru, o které si myslel, že ji už nikdy nespatří, a s ní i toho, který ji našel na Soptící skále; a teď už i žehnal jejich spojení...

 Ještě devět měsíců a všichni se vrátí. Obě rodiny nebudou nikoho ze svých postrádat, a v nejbližší budoucnosti budou snad i spojeny užšími svazky?... Tak končil tento rok 1816, tak význačný událostmi, jejichž důsledky měly hluboce změnit postavení Nového Švýcarska.