V. KAPITOLA Návrat do Felsenheimu - Plavba Elisabeth do Perlové zátoky - Divoch - Lidský tvor Jenny Montroseová - Ztroskotání Dorcase Dva roky na Soptící skále - Fritzovo vypravování Lehce si představíme neklid pana Zermatta při myšlence na nebezpečí, které snad čekalo na jeho syna. Protože nebylo možné ho dohonit, pokračovala šalupa v plavbě k mysu Zklamané naděje.
Když se vrátil pan Zermatt s dětmi do Felsenheimu, nechtělo Fritzově výletu svým synům a své ženě říct. Způsobil by jim jen zbytečný strach a vzbudil marné naděje. Mluvil jen o obhlídce, kterou je třeba vykonat na západní straně pobřeží. Když se však nepřítomný neobjevil ani za tři dny, chtěl ho jít pan Zermatt, který měl velký strach, hledat.
Dne 20. dubna se hned za svítání Elisabeth vypravila k vyplutí. Zásobena potravinami s ohledem na tuto cestu, měla na palubě otce, matku, i jejich tři syny.
Nebylo možné si přát příznivější vítr. Od jihozápadu vál pěkný vánek, který dovoloval plavbu podél břehu. Odpoledne obeplula pinasa skaliska oblouku a vjela do Perlové zátoky.
Pan Zermatt zakotvil u pobřeží Ústřic při ústí řeky, kde byly vidět stopy posledního ležení. Všichni se chystali vystoupit z lodi, když vtom Ernest zvolal: „Divoch... divoch!“ A opravdu se na západní straně zátoky, mezi zalesněnými ostrůvky, pohyboval člun, který, jak se zdálo, zachovával k pinase nedůvěru. Dosud nikdy nebyl podnět k domněnce, že je Nové Švýcarsko obydleno. Elisabeth předvídala možný útok a čekala s nabitými děly i ručnicemi, připravenými k výstřelu. Ale sotva se divoch přiblížil na několik provazců, volal Jack: „Je to Fritz!“ Byl to on sám ve svém kajaku. Zdálky nepoznal pinasu, o které neočekával, že by se s ní mohl setkat v těchto končinách, blížil se opatrně, byl i tak obezřetný, že si začernil obličej i ruce.
Když pak přijel k rodině, políbil matku i bratry ne bez částečného počernění jejich tváří a odvedl otce stranou.
„Podařilo se mi...“ pravi1.
„Jak... Angličanka ze Soptící skály?...“ „Je zde... nablízku... na ostrůvku v Perlové zátoce,“ odpověděl Fritz. Dětem ani ženě neřekl pan Zermatt ani slovo a řídil pinasu k ostrůvku, označenému Fritzem blíž břehu na západní straně zátoky. Když se blížili ke břehu, mohli spatřit palmový lesík a v něm chatrč, vystavěnou po hotentotském způsobu.
Všichni vystoupili a Fritz vystřelil z bambitky do vzduchu. Vtom slézal ze stromu mladý člověk, který byl skryt mezi větvemi.
Tajemství se brzy vysvětlilo. Tento lidský tvor - první, kterého trosečníci z Landlordu spatřili za deset let - nebyl mladík. Byla to dvacetiletá dívka v obleku námořního kadeta. Byla to Jenny Montroseová, mladá Angličanka ze Soptící skály.
Paní Zermattová, Ernest, Jack i François se konečně dozvěděli, za jakých okolností se o této opuštěné na sopečném ostrůvku v širém moři za Perlovou zátokou dozvěděl Fritz a odpověděl lístkem, který však dívka nikdy neobdržela, protože se albatros na Soptící skálu nevrátil.
Jak je možné vylíčit přijetí, jakého se dostalo Jenny Montroseové, a s jakou něžností ji paní Zermattová sevřela do náruče! Než mohla vyprávět svůj příběh, věděla už Jenny od Fritze historii Nového Švýcarska i trosečníků z Landlordu.
Pinasa ihned vyplula z Perlové zátoky s celou rodinou, rozmnoženou o mladou Angličanku. Všichni mluvili dostatečně anglicky i německy, aby se dorozuměli. Co bylo na této zpáteční cestě uštědřeno projevů lásky!... Byli to otec, matka a bratři, se kterými se Jenny shledávala. Byla to sestra, kterou si Fritz, Ernest, Jack a François přiváželi do milého felsenheimského domova!
Je samozřejmé, že Elisabeth vezla i několik předmětů, zhotovených mladou Angličankou za jejího pobytu na Soptící skále. Nebylo přirozené, že ubohá opuštěná lpěla na těchto věcech, ke kterým ji pojilo tolik vzpomínek?...
A byly ještě i dvě živé bytosti, dva věrní druhové, od kterých by se Jenny nemohla odloučit - kormorán, vycvičený k rybolovu, a ochočený šakal, který se jistě bude dobře snášet s Jackovým šakalem.
Od svého vyplutí měla Elisabeth příznivý, svěží vítr, který jí dovolil použít všech plachet. Počasí bylo tak jisté, že pan Zermatt nemohl odolat touze přistát u různých zařízení Zaslíbené země, jak se po řadě objevovala, když pinasa obeplula mys Zklamané naděje.
Na prvním místě to byla vila Prospect Hill na zeleném pahorku, odkud bylo možné dohlédnout až do Falkenhorstu. Strávili tam noc a Jenny si už jistě dlouho neodpočinula tak klidným spánkem.
Zatím Fritz a François brzy zrána vypluli na kajaku, aby mohli ve Felsenheimu připravit vše na příchod mladé Angličanky. Pak se vydala na moře i pinasa a přistála nejprve u Velrybího ostrůvku, kde se hemžila kolonie králíků. Pan Zermatt chtěl, aby se mladá dívka stala majitelkou ostrůvku, a ona tento dárek vděčně přijala.
Odtud by mohli námořníci Elisabeth cestovat dál pěšky, navštívit hospodářství ve Waldeggu a vzdušné obydlí ve Falkenhorstu. Ale pan i paní Zermattovi chtěli Fritzovi přenechat tu radost, zavést tam jejich novou společnici.
Pinasa dále sledovala obrysy pobřeží až k ústí potoka Šakalů. Když doplula do zálivu Spásy, byla uvítána salvou tří ran z děl baterie na Žraločím ostrůvku. Zároveň tu Fritz a François vztyčili červenobílý prapor na počest mladé dívky.
Když pinasa odpověděla na tuto salvu výstřely ze svých dvou malých děl, přistál pan Zermatt ke břehu v okamžiku, kdy Fritz a François vystupovali z kajaku. Pak rodina kráčela v plném počtu po břehu k Felsenheimu.
Jakým pocitem obdivu byla Jenny dojata, když vcházela do svěží, zelené kryté chodby, a když viděla hospodářství a zařízení různých místností! - A co když spatřila v jídelně stůl, připravený péčí Fritze a jeho bratra, bambusové šálky, talíře z kokosových ořechů, koflíky z pštrosích vajec vedle nádobí evropského původu z Landlordu.
Oběd se skládal z čerstvé ryby, pečené drůbeže, šunky z pekari, z ovoce, což vše příjemně svlažovala medovina a kanárské víno.
Nově příchozí bylo vykázáno čestné místo mezi panem a paní Zermattovou. A nové slzy se jí lily z očí, slzy něhy a radosti, když četla na praporku nad stolem, ověnčeném květinami, tato slova: Ať žije Jenny Montroseová!... Požehnán budiž její příchod do říše Švýcarského Robinsona!
Poté vyprávěla svůj příběh: Jenny byla jedinou dcerou majora Williama Montrosea, důstojníka armády v Indii, kde ještě zcela mladá, skoro děvče, sledovala otce od posádky k posádce. Matku ztratila už ve věku sedmi let a otec ji vychovával tak pečlivě, aby mohla obstát v životních zápasech, kdyby měla přijít o svou poslední oporu. Byla vzdělaná ve všem, co má vědět mladá dívka, a velikou část její výchovy tvořila i tělesná cvičení - hlavně jízda na koni a honitba, pro které jevila vlohy, zcela neobvyklé u svého pohlaví.
V létě roku 1812 byl major jmenován plukovníkem a dostal rozkaz vrátit se do Evropy na palubě válečné lodi, která měla dopravit do vlasti veterány indo-anglické armády. Protože byl povolán velet pluku na daleké výpravě, měl malou naději, že by se vrátil domů dříve než ve věku, kdy by se odebral na odpočinek. Pro dívku, tehdy sedmnáctiletou, nastala tedy nutnost odebrat se do rodné vlasti, k tetě, sestře plukovníka, bydlící v Londýně. Tam měla vyčkat na otcův návrat, který by si konečně odpočinul od trampot života, celého zasvěceného vojenské službě.
Protože Jenny nemohla vstoupit na loď, určenou k dopravě vojska, svěřil ji plukovník Montrose, pod dohledem komorné, svému příteli kapitánovi Greenfieldovi, veliteli lodi Dorcase. Tato loď vyplula několik dní před lodí, která měla odvézt plukovníka.
Plavba byla od samého začátku zlá; jakmile vypluli z Bengálského zálivu, rozpoutala se bouře s neobyčejnou prudkostí; pak je pronásledovala francouzská fregata, která přinutila Dorcase, aby hledala útulek v přístavu Batávie.
Sotva co nepřítel tyto končiny opustil, napjala Dorcase znovu plachty a zamířila k mysu Dobré naděje. Plavba byla v tuto dobu bouřlivým počasím velice zdržována. Nepříznivé větry se s neobyčejnou vytrvalostí udržovaly. Dorcase se uchýlila z cesty za vichřice, která se přihnala od jihozápadu. Po celý týden nemohl kapitán Greenfield zjistit, kde se nachází. Nedovedl by říci, do kterých končin Indického oceánu ho bouře zahnala, když vtom jeho loď ztroskotala v noci o úskalí.
V nevelké vzdálenosti se zdvihalo neznámé pobřeží a mužstvo, které se uchýlilo do první šalupy, se snažilo především je dosáhnout. Jenny Montroseová, její komorná a několik cestujících vstoupili do druhé.
Loď se už rozestupovala a bylo nutné ji co nejrychleji opustit.
O půl hodiny později se druhá šalupa poryvem větru zvrátila, zatímco první mizela v temnotách.
Když Jenny opět nabyla vědomí, nacházela se na pobřeží, kam ji donesla vlna. Byla patrně jediná, která přežila ztroskotání Dorcase.
Kolik času uplynulo od chvíle, kdy se šalupa potopila?... Mladá dívka by to nemohla říci. Byl zázrak, že si uchovala tolik síly, aby se dovlekla do nitra jakési jeskyně, kde jí, po požití několika vajec, dopřál trochu odpočinku spánek.
Konečně vstala a usušila si na slunci mužské šaty, které oblékla ve chvíli ztroskotání, aby byla volnější v pohybech. V kapse našla křesadlo, kterým si mohla rozdělat oheň.
Vycházka podél břehů ostrůvku nedopřála Jenny spatřit jediného ze spolucestujících. Nebylo tady nic kromě trosek lodi, několika kusů dřeva, kterých použila k udržování ohně.
Nuže, taková byla tělesná i mravní energie této dívky, i moc její skoro mužné výchovy, že se její duše nezmocnilo zoufalství. Zařídila se v jeskyni. Jejími jedinými nástroji bylo pár hřebů, vytržených z trosek Dorcase. Měla velice dovedné ruce a vynalézavého ducha, dovedla si zhotovit různé předměty pro první potřebu. Podařilo se jí vyrobit luk a šípy k honbě zvěře, na tomto pobřeží dost hojné, a opatřit si tak denní potravu. Byla tu i zvířata, která si mohla ochočit, jako šakal a kormorán, kteří ji už neopustili.
Uprostřed ostrůvku, na který moře vyvrhlo trosečnici, se tyčila sopečná hora, jejíž jícen chrlil páry a plameny. I když Jenny vylezla na její vrcholek, asi sto sáhů nad mořskou hladinou, neviděla na obzoru žádnou zemi.
Soptící skála, v obvodu asi dvou mil, jevila k východu jen úzké údolí, kterým protékal potůček. Stromy různých druhů, chráněné před větry, ji pokrývaly hustými větvemi. A na jednom z kořenovníků si Jenny zařídila byt, jako si udělala rodina Zermattova obydlí Falkenhorst.
Lov v okolí, rybolov v potoku a mezi skalami na udice, zhotovené ze hřebů, jedlé lusky a bobule z některých křovin, jakož i několik beden s konzervami a soudky vína, vyvržené na břeh během dvou nebo tří dnů po ztroskotání, pomohly mladé Angličance k výživě, kromě kořínků a škeblí, které byly zprvu její potravou.
Kolik měsíců žila Jenny Montroseová takto na Soptící skále až k hodině svého vysvobození?...
Zpočátku neměla ani pomyšlení na to, aby dbala na čas; nepočítala ani první dny, ani první týdny. Nicméně když si připomínala jisté události a sestavovala jistá data, mohla dost přibližným výpočtem stanovit, že od ztroskotání Dorcase uplynulo dva a půl roku. Takové bylo v její mysli trvání jejího pobytu, a opravdu se nemýlila.
Během všech týdnů, jedněch v době dešťů, druhých v teplém ročním období, neminulo jediného dne, aby mladá dívka nezkoumala obzor.
Nikdy do pozadí oblohy nevystoupila žádná plachta! Z nejvyšší špičky ostrova, za velmi jasného nebe, se jí přece zdálo, že několikrát na východě spatřila zemi... Ale jak se dostat přes tuto vzdálenost?...
A jaká to byla země?...
Přestože nebylo nutné se v této zeměpisné šířce subtropického pásma obávat mrazu, Jenny mnoho trpěla v období dešťů. Musela se uchýlit do nitra jeskyně, odkud nemohla vycházet ani na horu, ani na rybolov, a starat se jinak o svou výživu. Naštěstí měla živobytí zajištěno vejci, kterých bylo ve skalách dost, škeblemi, nahromaděnými u paty jeskyně, i ovocem, uschovaným pro tuto dobu.
Uběhla celkem dvě léta, když ji napadlo - jako vnuknutím shůry - aby přivázala k noze albatrosa, kterého se zmocnila, lístek, oznamující její opuštěnost na Soptící skále. Co se týče označení této polohy, nemohla ji ovšem udat. Jakmile pustila ptáka opět na svobodu, odletěl k severovýchodu, a jaká byla pravděpodobnost, že se někdy vrátí na Soptící skálu?...
Minulo několik dní, aniž se objevil. Slabá naděje, kterou dívka kladla do tohoto pokusu, pozvolna mizela. Nechtěla však zoufat. Jestliže nepřicházela očekávaná pomoc z této strany, mohla přijít odjinud.
Tak znělo podrobné vypravování Jenny Zermattově rodině. Několikrát při něm tekly slzy, protože nebylo možné naslouchat jí bez pohnutí. A kolika polibky obdařila Betsie svou novou dceru, aby usušila její slzy!
Zbývalo zjistit, za jakých okolností objevil Fritz Soptící skálu.
Víme, že když šalupa vyplula z Perlové zátoky, oznámil Fritz, který plul před ní v kajaku, otci lístkem svůj úmysl vyhledat mladou Angličanku. Když tedy doplul před oblouk, místo aby sledoval východní břeh, pustil se opačným směrem.
Pobřeží bylo poseto úskalím a lemováno ohromnými skalami. Za nimi se kupily stromy, stejně krásné jako ve Waldeggu nebo Eberfurtu.
Četné potoky a říčky se vlévaly do malých zátok. Toto severozápadní pobřeží se nijak nepodobalo tomu, které se rozkládalo mezi zálivem Spásy a zálivem Argonautů.
Silné vedro, panující v tento den, přinutilo Fritze, aby vystoupil z lodi a hledal trochu stínu. Nezbavil se jisté opatrnosti, protože několik hrochů, zdržujících se v ústí řek, by snadno rozbilo kajak.
Jakmile tedy Fritz přistál u okraje hustého lesa, vytáhl svou lehkou kocábku k patě stromu. Pak ho přemohla únava a usnul.
Nazítří pokračoval v plavbě až do poledne. Při dalším přistání musel odolávat útoku tygra, kterého zranil do boku, zatímco se jeho orel snažil šelmě vyklovat oči. Dvě rány z bambitky tygra skolily k zemi.
Ale jaký zármutek nastal pro Fritze! Orel, roztrhaný tygřím drápem, nedýchal! Bylo nutné zakopat ubohého Blitze do písku, a jeho pán usedl opět do loďky, neutěšitelný nad ztrátou věrného loveckého druha.
Druhý den věnoval plavbě podél obrysů pobřeží. Žádný kouř na širém moři neoznačoval přítomnost Soptící skály. Protože moře bylo klidné, rozhodl se Fritz plout dále, aby viděl, jestli nevystupuje dým nad jihozápadním obzorem. Zamířil tedy s kajakem přímo tím směrem. Od země vál pěkný vítr a vzdul jeho plachtu. Po dvouhodinové plavbě se už chystal obrátit loď, když vtom se mu zdálo, že zahlédl lehkou páru... Tu Fritz zapomněl na všechno, na únavu, na úzkost, kterou jeho delší nepřítomnost vyvolá ve Felsenheimu, i na nebezpečí, odvážit se tak daleko na širé moře. Za pomoci vesel kajak jen letěl na povrchu vln.
O hodinu později se nacházel na šest provazců od ostrova, na kterém strměl sopečný vrch, ze kterého unikal kouř, smíšený s plameny.
Východní pobřeží ostrova se zdálo pusté. Když je však Fritz objížděl, viděl, že přetínalo ústí potoka, tekoucího ze zeleného údolí. Vjel kajakem do úzké zátoky a vytáhl ho na břeh.
Napravo se otvírala jeskyně, u jejíhož vchodu ležel lidský tvor, pohroužený do hlubokého spánku.
S jakým pohnutím ji Fritz pozoroval! Byla to dívka sedmnácti až osmnáctiletá, oblečená do hrubého plátna, pocházejícího z plachty lodi, ale čisté a vhodně upravené. Rysy jejího obličeje byly půvabné a velice jemné. Fritz se ji neodvažoval probudit, a přece to bylo vykoupení, které ji čekalo při probuzení!
Konečně otevřela dívka oči. Při pohledu na cizince vykřikla hrůzou.
Fritz ji uklidnil posunkem a anglicky k ní pravil: „Ničeho se nebojte, miss... Nechci vám ublížit... Přišel jsem, abych vás zachránil...“ A dřív než mohla odpovědět, vyprávěl, jak se mu dostal do rukou albatros s lístkem, dožadujícím se pomoci pro Angličanku na Soptící skále... Řekl jí, že na několik mil odtud na východ je země, kde žije celá rodina trosečníků. Tu dívka zprvu poklekla na kolena, aby poděkovala Bohu, potom Fritzovi podala ruce a vyslovila mu svou vděčnost. Nato krátce vyprávěla svůj příběh a vyzvala ho k návštěvě svého chudého zařízení.
Fritz svolil s podmínkou, že bude návštěva krátká. Čas kvapil a on už toužil po tom, přivézt mladou Angličanku do Felsenheimu.
„Zítra,“ odpověděla, „zítra odjedeme, pane Fritzi... Nechte mne ještě strávit večer na Soptící skále, když už ji potom nikdy nespatřím...“ „Tedy zítra,“ odpověděl mladý muž. A ze zásob potravin Jenny, ke kterým se přidaly zásoby z kajaku, sdíleli oba večeři, při které si vyprávěli své neobvyklé příběhy... Po vykonané modlitbě se Jenny uchýlila do nitra jeskyně, zatímco Fritz si lehl u vchodu, jako věrný hlídací pes. Na druhý den za svítání dopravili oba do kajaku několik předmětů, kterých se Jenny nechtěla zbavit, a přitom nezapomněla na šakala s kormoránem. Dívka, která oblékla opět své mužské šaty, usedla na záď lehké kocábky. Vztyčili plachtu, vesla pracovala a za hodinu jim na obzoru zmizely poslední páry ze Soptící skály.
Fritz měl v úmyslu zamířit přímo k mysu Zklamané naděje, ale přetížený kajak narazil na hrot skaliska a bylo nutné ho opravit. Fritz tedy musel veplout do Perlového zálivu a zavést svou družku na ostrůvek, kam pro ni dojela pinasa.
Takový byl Fritzův příběh.
Život zatím plynul zcela obvyklým způsobem, tu ve Falkenhorstu, tu opět ve Felsenheimu. Byl ještě šťastnější od doby, kdy byla Jenny Montroseová členem této počestné a pracovité rodiny. Týdny ubíhaly zaměstnáním v hospodářství a v péči o zvířata. Od potoka Šakalů k sídlu Falkenhorstu teď vedla krásná alej ovocných stromů. Ve Waldeggu, Zuckertopu, v Eberfurtské poustevně i v Prospect Hil1u byla vytvořena různá zlepšení. Jaké krásné chvíle trávili v této vile, vystavěné z bambusu podle vzoru dřevěných švýcarských letohrádků! Z vrcholku kopce bylo možné přehlédnout na jedné straně velkou část Zaslíbené země, na druhé obzor osmi až devíti mil, ohraničený čarou nebe a vody.
Nastalo období dešťů, které byly v měsíci červnu velmi hojné. Bylo nutné opustit Falkenhorst a vrátit se do Felsenheimu. Byly to vždy dva nebo tři dost nepříjemné měsíce, smutné vytrvale špatným počasím.
Každodenní venkovní zaměstnání se omezovalo na několik vycházek do hospodářství, jak je vyžadoval chov zvířat, a několik hodin honu, které Fritze a Jacka odváděly do okolí Felsenheimu.
Nicméně ten malý svět nezahálel. Práce se konaly pod vedením paní Zermattové. Jenny jí pomáhala, vedla si přitom s celou důmyslnou anglosaskou čilostí, která se lišila od švýcarské, poněkud šablonovité, metody. Kromě toho se mladá dívka učila německy u pana Zermatta a celá rodina u ní anglicky. Fritz uměl plynně anglicky za několik týdnů. A jak neměl dělat rychlé pokroky u učitele, u kterého byly hodiny tak příjemné?...
Nikdo si tedy na příliš dlouhé dny období dešťů nestěžoval. Přítomnost Jenny dodávala večerům nový půvab. Nikomu se už nechtělo uchýlit se do své místnosti. Paní Zermattová a Jenny se zabývaly šitím, pokud ovšem někdo nepoprosil dívku, aby zazpívala, protože měla rozkošný hlas. Naučila se mnoho švýcarských písní, těch horských melodií, které nestárnou, a jaká to byla rozkoš slyšet je z jejích úst. Po hudbě následovala četba, kterou Ernest čerpal z nejlepších děl knihovny, a tak se zdálo, že hodina odpočinku pomíjela vždy příliš rychle.
V tomto rodinném kruhu se pan Zermatt se ženou i syny dozajista cítili tak šťastně, jak jen to bylo možné. Ovšem jak by bylo možné zapomenout na starosti o budoucnost, na nepravděpodobnost naděje, že by mohla zvenčí přijít spása, a konečně i na vlast!... A nesvíralo se srdce Jenny, když si vzpomněla na otce?... O lodi Dorcase, která ji převážela, už nebylo zpráv, a nebyla snad nasnadě domněnka, že všichni zahynuli v nějakém cyklonu Indického oceánu?... A konečně může být někdy dokonalé štěstí těch, kteří žijí v osamocení, bez styků s bližními, a ostatně, čím byli obyvatelé Nového Švýcarska, když ne trosečníky z Landlordu?...
Víme, jaká neočekávaná událost způsobila hlubokou změnu tohoto postavení.
