×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Druhá vlast - Jules Verne, IV. KAPITOLA

IV. KAPITOLA Françoisovo zvolání - Jaké je to pobřeží? Cestující v šalupě - Země zmizela v mlhách Hrozivé počasí - Země se znovu objevila Bouře od jihu - Na břehu Výkřik: „Země, země!“ pronesl François jako zvolání spásy. Když stál na palubě, zdálo se mu, že v mlze vidí matné obrysy pobřeží.

Chopil se lana na vytahování vlajky, vyšplhal do stožárového koše, usadil se rozkročmo na ráhnu a vytrvale hleděl určeným směrem.

Uplynulo asi deset minut, než znovu spatřil na severu známku země, a pak se teprve pustil po stěžni dolů.

„Uviděl jsi pobřeží?...“ zeptal se ho Fritz.

„Ano!... Tam... pod okrajem onoho mračna, které nyní zakrývá obzor...“ „Nemýlil jste se, pane Françoisi?...“ řekl John Block. „Ne, podnálodní, nemýlil jsem se!... Mrak se na obzoru snížil, ale země je za ním... Viděl jsem ji... jsem si naprosto jistý, že jsem ji viděl...“ Jenny vstala, chytila se manželova ramena a prohlásila: „Je nutné věřit tomu, co François říká. Má pronikavý zrak... Nemohl se splést...“ „Nemýlil jsem se,“ ujišťoval znovu François. „Věřte mi, jako mi věří Jenny... Rozeznal jsem dobře výšinu... Byla ve spoustě mračen viditelná skoro minutu. Nebylo možné zjistit, jak je daleko východ a západ... Ale ať je to ostrov nebo pevnina, je tam země!“ Jak bylo možné pochybovat o tom, co François řekl tak přesvědčivými slovy? A jestli nedůvěřovali, už pouhou potřebou víry na uskutečnění toho, v co doufali?... Proto se i nešťastníci ochotně připojili k modlitbě, se kterou se François obrátil ke Všemohoucímu.

Snad se nyní dozvědí, ke které zemi pobřeží patří, až k němu šalupa připluje. V každém případě z ní vystoupí na toto pobřeží cestující, to znamená pět mužů, Fritz, François, James, kapitán Harry Gould, podnálodní John Block, a tři ženy, Dolly, Jenny, Susan a její dítě, ať je pobřeží jakékoliv.

Neposkytne-li žádné prostředky k živobytí, je-li neobydlené, je-li pro ně nebezpečná přítomnost domorodců, vydá se šalupa znovu na moře, až by podle možnosti obnovila zásoby potravin.

Harry Gould byl ihned o všem informován a přes svoji slabost utrpení žádal, aby ho přenesli na záď lodi.

Fritz pak měl povinnost pronést svá pozorování o oznámené zemi.

„V této chvíli nás nejvíce zajímá její vzdálenost. Vezmeme-li do úvahy výšku, z jaké byla pozorována, a dost zamlžený stav ovzduší, nemůže tato vzdálenost obnášet víc než pět nebo šest mil...“ Kapitán Gould jevil známky souhlasu, které podnálodní provázel zavrtěním hlavy.

„Při dobrém větru,“ pokračoval Fritz, „poplujeme-li k severu, stačí nám k přistání dvě hodiny...“ „Naneštěstí,“ pravil François, „je vítr nejistý a jeví sklon k obratu. Jestliže nepřestane, je zde obava, že nás bude zdržovat...“ „A co vesla?...“ odpověděl Fritz. „Nemohli bychom použít vesel, můj bratr, James a já, zatímco vy byste byl u opačiny, podnálodní?..

Nevyčerpáme své síly, jestliže budeme veslovat několik hodin...“ „K veslům!...“ zavelel Harry Gould slyšitelným hlasem. Bylo mrzuté, že kapitán nemohl řídit loď, protože ve čtyřech by byl výkon cestujících lepší.

Fritz, François a James, ačkoliv byli tak mladí, i podnálodní dosud statný, všichni potom otužilí v tělesné práci, byli přece velmi zesláblí strádáním a únavou. Uplynul týden od doby, kdy je Flag opustil. Zásoba potravin, kterými šetřili, jim zbývala pouze na čtyřiadvacet hodin.

Několikrát poskytl trochu jídla rybolov pomocí dlouhých vlečných udic. Malá kamna, kotlík a samovar byly jedinými potřebami, které měli, kromě kapesních nožů. A co když země byla jen skalnatým ostrůvkem... bude-li třeba, aby šalupa pokračovala po dlouhé týdny v namáhavé plavbě za vypátráním pevniny nebo ostrova, kde by byla možná existence!...

Nicméně po Françoisově zvolání se ve všech probudila naděje. Je třeba projít takovými zkouškami, aby bylo možné pochopit, na jakých maličkostech mohou ulpět lidští tvorové!... Je to topící se, který nachází v dosahu své ruky konec prkna!... Namísto pobytu na této lodi, ohrožované bouřemi, zmítané vlnobitím a zpola naplněné mořskými poryvy, budou jejich nohy šlapat po pevné půdě!... Ubytují se v nějaké jeskyni, chráněné před nebezpečím... snad najdou úrodnou zemi, zeleň, jedlé kořínky, množství ovoce, tak obvyklého v tropickém pásmu... Konečně zde budou moci očekávat objevení nějakého korábu, bez obavy z hladu a žízně!... Koráb uvidí signály... přijde opuštěným na pomoc! Ano! Všechno se to objevovalo v zrcadle naděje!...

Co se týká zahlédnutého pobřeží, patřilo k některé skupině ostrovů za obratníkem Kozoroha?... Fritz a podnálodní o tom tiše mluvili, zatímco Jenny a Dolly opět usedly na dně člunu a chlapec spal ve Wolstoneově náruči. Kapitána Goulda, trápícího horečka, museli přenést pod palubu. Jenny mu namočila obklady na hlavu čerstvou vodou.

Fritz se oddával domněnkám ne příliš uspokojivým. Nepochyboval, že Flag od té doby, kdy na palubě vypukla vzpoura, urazil za ten týden dlouhý kus cesty k východu. V tom případě byla šalupa spuštěna na moře v té části Tichého oceánu, kde mapy označují jen vzácné ostrovy Amsterdam a sv. Paula, nebo jižněji Kerguelenovo souostroví. Ale konečně, i na těchto ostrovech, z části pustých, z části obydlených, by byl zajištěn život i spása, a kdo ví?... snad i v dohledné době návrat do vlasti.

Postoupila-li ostatně šalupa od 8. října k severu, byla poháněna jižním větrem; bylo pak možné, že objevená země patřila k australské pevnině, a šťastnou náhodou to mohly být snad buď Tasmánie, nebo provincie Viktoria, nebo Jižní Austrálie. Kdyby se jim podařilo dostat se do Hobart-Townu, Melbourne nebo Adelaide, byli by zachráněni... Ale pluje-li loď k jihozápadní části, k zálivu krále Georgea nebo k Lewinovu mysu, navštěvovanému divokými kmeny, nebyla by situace horší?... Přinejmenším, byla by naděje potkat se na vlnách tohoto moře s lodí plující do Austrálie, nebo k ostrovům Tichého oceánu?...

„V každém případě, má Jenny,“ řekl Fritz k své choti, která si přišla sednout k němu, „jsme hodně vzdáleni od Nového Švýcarska... snad sto mil...“ „Bezpochyby,“ odpověděla Jenny, „ale je tu už přece něco, když je tu země!... Co vaše rodina dělala na vašem ostrově, co jsem já mohla dělat na Soptící skále, proč bychom to nezkusili znovu?... Přežili-li jsme takové zkoušky, můj drahý, máme právo myslet na svou energii... Oba synové Johana Zermatta nemohou pozbýt odvahy...“ „Drahá ženo,“ odpověděl Fritz, „i kdybych někdy pocítil skleslost, stačí mi, abych tě uslyšel!... Ne... nezeslábneme, a dodávám, že budeme i podporováni!... Podnálodní je muž, na kterého se můžeme spolehnout!... Co se týká našeho ubohého kapitána...“ „Uzdraví se, dostane se z toho, milý Fritzi,“ tvrdila Jenny. „Horečka, kterou trpí, konečně přestane... Na pevné zemi bude lépe ošetřen, nabere síly a najdeme v něm svého velitele...“ „Ach! Moje Jenny,“ zvolal Fritz a tiskl ji k srdci, „dej Bože, aby tato země nám poskytla potřebné prostředky!... Nežádám od ní všechno, co nám dalo Nové Švýcarsko... protože neleží v končinách, kde je možné od přírody očekávat všechno bez námahy!... Nejhorší by bylo, kdyby nás přivítali divoši, proti kterým bychom byli bezmocní, a kdyby bylo nutné vydat se znovu na moře bez obnovení zásob!... Bylo by však lepší vylodit se na pustém pobřeží, i kdyby to byl jenom ostrůvek!... Ve vodách tam budou ryby, na břehu lastury, snad i hejna ptáků, jako se nacházela při našem příchodu na pobřeží Felsenheimu!... Podaří se nám zásobit se potravinami, a po týdnu nebo dvou nedělích, až se zotavíme z únavy a kapitán nabude síly, vyplujeme za objevem pohostinnějšího pobřeží!... Šalupa je pevná a za vůdce máme dobrého námořníka... Doba dešťů je daleko... Zakusili jsme poryvy větrů a dovedeme je zvládnout znovu... S potravinami, které nám tato země poskytne, a s pomocí BoŽÍ...“ „Milý Fritzi,“ odpověděla Jenny a tiskla manželovy ruce svými, „je třeba to všechno říci našim přátelům!... Ať to slyší a nepozbudou víru!“ „Milá ženo, víra jim nechyběla ani na okamžik,“ řekl Fritz, „a i kdyby ochabovali, jsi to ty, nejenergičtější, nejodhodlanější, mladá Angličanka ze Soptící skály, která by jim vrátila naději!“ Co Fritz řekl, to si o statečné Jenny mysleli všichni. Nebyla to snad ona, která povzbuzovala Dolly a Susan, když byly uzavřeny ve svých kajutách, a zachránila je před zoufalstvím?...

Neznámá země měla kromě toho ještě jednu výhodu. Nebylo to s ní jako s Novým Švýcarskem, protože v jejich končinách nikdy nepluly obchodní lodi. I kdyby to bylo jižní pobřeží Austrálie nebo Tasmánie, anebo i ostrov, patřící k souostroví Tichého oceánu, bylo jeho místo označeno na námořních mapách.

Ale i když bude pro kapitána Goulda a jeho přátelé naděje, že tam najdou útulek, jak by se mohli uchránit před hlubokým zármutkem při pomyšlení na vzdálenost, která je dělila od Nového Švýcarska... bezpochyby na sta mil, kterými Flag plul po celý týden k východu?..

A odsoudí-li je nešťastný osud žít tam, kam plují, tak dlouho jako žila Zermattova rodina na svém ostrově, nestačí-li šalupa na dlouhou plavbu, zklame-li je konečně, po tolika zkouškách, důvěra, do jakého zoufalství budou uvrženi ti, kdo je doma očekávají!?...

Na to nepřestávali Fritz i Jenny, François, James i jeho žena a sestra myslet, zapomínali i na nebezpečí, které jim hrozilo, a mysleli jen na své rodiče a přátele.

Bylo již 13. října. Právě rok, kdy Unicorn opustil ostrov, ke kterému se měl vrátit v tuto dobu. Ve Felsenheimu počítali pan a paní Zermattovi, Emest i Jack, pan a paní Wolstoneovi a jejich dcera Anne dny a hodiny... Ano... všichni už vyhlíželi korvetu při záhybu mysu Zklamané naděje, stříleli z děla, na které by baterie na Žraločím ostrůvku odpověděla... A co řeknou za měsíc, za dva!... Nejprve že protivné větry Unicorn zdržely, nebo snad že v udané době nemohl vyplout z Anglie, nebo že nějaká námořní válka znepoKojovala moře a překážela v plavbě... Nikdy nepřipustí, že by loď zahynula se vším všudy!...

Ale za několik týdnů, po zastávce v Capetownu, se ve vodách Nového Švýcarska objeví Unicorn... Zermattova i Wolstoneova rodina zjistí, že nepřítomní se plavili na palubě Flagu, který se neobjevil... Budou tedy moci pochybovat, že loď zahynula v jedné z bouří Indického oceánu, a budou moci doufat v setkání s jejími cestujícími?... To byla ostatně budoucnost, přítomnost poskytovala dost děsné možnosti, na které nemohli nemyslet.

Od chvíle, kdy François ohlašoval zemi, usiloval podnálodní řídit loď směrem k severu, což bylo bez kompasu dost nesnadné. Směr, určený Françoisem, mohl být vždy jen přibližný. Kdyby se rozptýlily mlhy, kdyby se obzor vyjasnil aspoň na severu, bylo by lehké plout ke břehu. Naneštěstí hustá clona vytrvale skrývala onu linii, která pro pozorovatele, nalézající se na moři, byla vzdálena ještě asi na čtyři nebo pět mil.

Nicméně vesla byla připravená. Fritz, François a James veslovali ze všech sil, co mohli. Ačkoliv už byli vyčerpáni, nemohli přece zmoci šalupu s těžkým nákladem; bylo by zapotřebí celého dne, aby se dostali přes vzdálenost, která je dělila od břehu.

A nedej Bože, zmaří-li vítr jejich úsilí? Nejlepší by bylo, kdyby se bezvětří udrželo až do večera. Kdyby zafoukal severní vítr, loď by byla zahnána daleko od pobřeží... V poledne obnášela cesta, kterou od rána urazili, sotva jednu míli. Podnálodní měl ostatně důvody k domněnce, že se proud obrací opačným směrem. Byl to snad jen prostý účinek přílivu. Kdyby bylo šlo o pravidelný proud, bylo by nutné zříci se plavby proti němu.

Ve dvě hodiny odpoledne John Block povstal a zvolal: „Cítím, že se blíží vítr... Naše stěhovka nám teď pomůže víc než vesla!“ Podnálodní se nepletl. Za několik okamžiků se povrch moře z jihozápadní strany zazelenal lehkým poryvem a bělavé nárazy vln se šířily až k bokům šalupy.

„Dávám vám za pravdu, Blocku,“ řekl Fritz.

„Vítr je nicméně tak slabý, že nesmíme přestat veslovat...“ „Nepřestávejme, pane Fritzi,“ odpověděl podnálodní, „veslujme až za chvíli, kdy nás plachty budou moci táhnout ke břehu.“ „Kde je?...“ ptal se Fritz, snažící se marně proniknout mlhou. „Před námi... zcela určitě!“ „Určitě, Blocku?...“ zeptal se Franrrois.

„A kde chcete, aby byl,“ odvětil podnálodní, „ne-li za těmito prokletými mlhami na severu?...“ „My to chceme,“ řekl James Wolstone, „ale nestačí jen chtít!“ Kdyby jen vítr zafoukal svěžeji, konečně by věděli, na čem vlastně jsou. To však nenadcházelo, a byly už víc než tři hodiny, když pleskot napůl vytažené plachty oznamoval, že může být potřebná.

Zastrčili vesla. Fritz a François natáhli přední plachtu, vyzvedli ji do největší možné výšky, zatímco podnálodní držel provaz, který přitloukl o vrchní prkennou palubu.

Nebyl to však jen nestálý vítr, jehož přerývané poryvy nestačily ani k rozehnání mlhy?...

Ještě dvacet minut váhání a vlnobití se zvětšilo, překlánělo šalupu, kterou se podnálodnímu podařilo vztyčit kormidelním veslem. Pak se přední plachta i stěhovka nadmuly, napínajíce své provazy.

Co se týká směru, který bylo nutné sledovat, byl to sever, bude-li vítr tak silný, aby obzor vyjasnil.

Byla naděje, že se to stane, jakmile je vítr dožene. Proto se také všechny zraky obracely na tuto stranu. John Block si jen přál, aby se země objevila jen na jediný okamžik, a ihned by k ní zamířil.

Ale mlha se nerozvírala, ačkoliv se zdálo, že vítr se západem slunce roste. Fritz a podnálodní se dokonce ptali, jestli už nepřepluli ostrov - byl-li to ostrov - nebo neobepluli-li pevninu na východ nebo západ - byla-li to pevnina.

A znovu začali pochybovat... Nemýlil se François?... Spatřil zemi opravdu směrem k severu?..

Ano, a tvrdil to znovu nejrozhodnějším způsobem. Ačkoliv ji viděl jen on sám jediný, viděl ji... viděl ji na vlastní oči... „Byl to zvýšený břeh,“ znovu prohlašoval, „jakési úbočí, na temeni skoro vodorovné; bylo nemožné splést si ho s mrakem...“ „Ale od té doby, kdy k němu směřujeme,“ řekl Fritz, „museli bychom už k němu dorazit... Mohl tedy být vzdálen sotva na pět nebo šest mil...“ „Jste si jistý, Johne Blocku,“ pokračoval François, „že k němu šalupa stále mířila a že byla postavena přesně k severu?...“ „Je možné, že jsme pluli nesprávným směrem,“ prohlásil podnálodní. „Myslím si to proto, že bychom měli raději počkat, až se obzor vyjasní, i kdybychom měli na místě zůstat celou noc...“ Bylo to snad nejlepší rozhodnutí. I když byla šalupa v blízkosti pobřeží, nesměla se uprostřed skalisek, která je lemovala, vystavovat nebezpečí... Všichni napjatě naslouchali, neuslyší-li příboj, odrážený od skal; bylo by největším neštěstím ztroskotat na břehu. Nic... z onoho táhlého, temného hukotu moře nebylo slyšet, když se tříští o semeniště skalisk, nebo se valí ke břehu.

Bylo tedy zapotřebí postupovat s největší opatrností. Proto, asi o půl šesté, nařídil podnálodní svinout hlavní plachtu. Stěhovka zůstala dále napnutá, aby napomáhala akci kormidla.

Nebylo opravdu nic moudřejšího než zmírnit rychlost šalupy, dokud by poloha nebyla přesně určena, což mohlo být jen v okamžiku, až by spatřili zemi.

Ale ovšem v jaké nebezpečí se vydávali s nastalou nocí, za hluboké tmy tím, že se odvažovali do blízkosti pobřeží! V nedostatku větru jim hrozilo, že je protivné proudy budou hnát k pobřeží. Za takových podmínek by koráb nevyčkával večera, protože by v širém moři hledal bezpečí. Ale co je možné lehce provést s lodí, není možné s prostou šalupou. Křižovat proti jižnímu větru, který nyní vál silněji, by znamenalo, nemluvě o těžké námaze, vydávat se na velikou vzdálenost... Lodice tedy téměř bez pohybu zůstala jen při své stěhovce, čelem k severu. Konečně byl vyloučen každý omyl, každé váhání, když se k šesté hodině večer objevilo na okamžik slunce, než zmizelo ve vlnách.

Dne 21. září zapadal jeho kotouč přesně na západě a dne 13. října, za dvacet tři dny po rovnodennosti, zapadal na jižní polokouli. Když se v tom na této straně rozehnaly mlhy, mohl Fritz vidět slunce blížit se k obzoru. O deset minut později se dotýkal plamenný kotouč linie nebe a země.

„Tam je sever!“ řekl Fritz a rukou označoval bod poněkud víc nalevo od místa, ke kterému šalupa směřovala.

Zvolání opakované všemi ústy mu skoro současně odpovědělo: „Země!... Země!“ Mlhy se rozplynuly a pobřeží se rozplývalo asi na půl míle vzdáleno.

Nad ním strmělo povýšené úbočí a nebylo možné rozeznat, prodlužuje-li se k východu a k západu.

Podnálodní k němu zamířil. Hlavní plachta, znovu napnutá, nadmula se za posledního závanu větru.

O půl hodiny později šalupa přistála k písčitému břehu a zakotvila za dlouhým skalnatým výběžkem, kde byla chráněna před příbojem.


IV.  KAPITOLA

 

Françoisovo zvolání - Jaké je to pobřeží? Cestující v šalupě - Země zmizela v mlhách Hrozivé počasí - Země se znovu objevila Bouře od jihu - Na břehu

 

 Výkřik: „Země, země!“ pronesl François jako zvolání spásy.

 Když stál na palubě, zdálo se mu, že v mlze vidí matné obrysy pobřeží.

 Chopil se lana na vytahování vlajky, vyšplhal do stožárového koše, usadil se rozkročmo na ráhnu a vytrvale hleděl určeným směrem.

 Uplynulo asi deset minut, než znovu spatřil na severu známku země, a pak se teprve pustil po stěžni dolů.

 „Uviděl jsi pobřeží?...“ zeptal se ho Fritz.

 „Ano!... Tam... pod okrajem onoho mračna, které nyní zakrývá obzor...“

 „Nemýlil jste se, pane Françoisi?...“ řekl John Block.

 „Ne, podnálodní, nemýlil jsem se!... Mrak se na obzoru snížil, ale země je za ním... Viděl jsem ji... jsem si naprosto jistý, že jsem ji viděl...“ Jenny vstala, chytila se manželova ramena a prohlásila:

 „Je nutné věřit tomu, co François říká. Má pronikavý zrak... Nemohl se splést...“

 „Nemýlil jsem se,“ ujišťoval znovu François. „Věřte mi, jako mi věří Jenny... Rozeznal jsem dobře výšinu... Byla ve spoustě mračen viditelná skoro minutu. Nebylo možné zjistit, jak je daleko východ a západ... Ale ať je to ostrov nebo pevnina, je tam země!“ Jak bylo možné pochybovat o tom, co François řekl tak přesvědčivými slovy? A jestli nedůvěřovali, už pouhou potřebou víry na uskutečnění toho, v co doufali?... Proto se i nešťastníci ochotně připojili k modlitbě, se kterou se François obrátil ke Všemohoucímu.

 Snad se nyní dozvědí, ke které zemi pobřeží patří, až k němu šalupa připluje. V každém případě z ní vystoupí na toto pobřeží cestující, to znamená pět mužů, Fritz, François, James, kapitán Harry Gould, podnálodní John Block, a tři ženy, Dolly, Jenny, Susan a její dítě, ať je pobřeží jakékoliv.

 Neposkytne-li žádné prostředky k živobytí, je-li neobydlené, je-li pro ně nebezpečná přítomnost domorodců, vydá se šalupa znovu na moře, až by podle možnosti obnovila zásoby potravin.

 Harry Gould byl ihned o všem informován a přes svoji slabost  utrpení žádal, aby ho přenesli na záď lodi.

 Fritz pak měl povinnost pronést svá pozorování o oznámené zemi.

 „V této chvíli nás nejvíce zajímá její vzdálenost. Vezmeme-li do úvahy výšku, z jaké byla pozorována, a dost zamlžený stav ovzduší, nemůže tato vzdálenost obnášet víc než pět nebo šest mil...“ Kapitán Gould jevil známky souhlasu, které podnálodní provázel zavrtěním hlavy.

 „Při dobrém větru,“ pokračoval Fritz, „poplujeme-li k severu, stačí nám k přistání dvě hodiny...“

 „Naneštěstí,“ pravil François, „je vítr nejistý a jeví sklon k obratu.

 Jestliže nepřestane, je zde obava, že nás bude zdržovat...“

 „A co vesla?...“ odpověděl Fritz. „Nemohli bychom použít vesel, můj bratr, James a já, zatímco vy byste byl u opačiny, podnálodní?..

 Nevyčerpáme své síly, jestliže budeme veslovat několik hodin...“

 „K veslům!...“ zavelel Harry Gould slyšitelným hlasem.

 Bylo mrzuté, že kapitán nemohl řídit loď, protože ve čtyřech by byl výkon cestujících lepší.

 Fritz, François a James, ačkoliv byli tak mladí, i podnálodní dosud statný, všichni potom otužilí v tělesné práci, byli přece velmi zesláblí strádáním a únavou. Uplynul týden od doby, kdy je Flag opustil. Zásoba potravin, kterými šetřili, jim zbývala pouze na čtyřiadvacet hodin.

 Několikrát poskytl trochu jídla rybolov pomocí dlouhých vlečných udic. Malá kamna, kotlík a samovar byly jedinými potřebami, které měli, kromě kapesních nožů. A co když země byla jen skalnatým ostrůvkem... bude-li třeba, aby šalupa pokračovala po dlouhé týdny v namáhavé plavbě za vypátráním pevniny nebo ostrova, kde by byla možná existence!...

 Nicméně po Françoisově zvolání se ve všech probudila naděje. Je třeba projít takovými zkouškami, aby bylo možné pochopit, na jakých maličkostech mohou ulpět lidští tvorové!... Je to topící se, který nachází v dosahu své ruky konec prkna!... Namísto pobytu na této lodi, ohrožované bouřemi, zmítané vlnobitím a zpola naplněné mořskými poryvy, budou jejich nohy šlapat po pevné půdě!... Ubytují se v nějaké jeskyni, chráněné před nebezpečím... snad najdou úrodnou zemi, zeleň, jedlé kořínky, množství ovoce, tak obvyklého v tropickém pásmu... Konečně zde budou moci očekávat objevení nějakého korábu, bez obavy z hladu a žízně!... Koráb uvidí signály... přijde opuštěným na pomoc! Ano! Všechno se to objevovalo v zrcadle naděje!...

 Co se týká zahlédnutého pobřeží, patřilo k některé skupině ostrovů za obratníkem Kozoroha?... Fritz a podnálodní o tom tiše mluvili, zatímco Jenny a Dolly opět usedly na dně člunu a chlapec spal ve Wolstoneově náruči. Kapitána Goulda, trápícího horečka, museli přenést pod palubu. Jenny mu namočila obklady na hlavu čerstvou vodou.

 Fritz se oddával domněnkám ne příliš uspokojivým. Nepochyboval, že Flag od té doby, kdy na palubě vypukla vzpoura, urazil za ten týden dlouhý kus cesty k východu. V tom případě byla šalupa spuštěna na moře v té části Tichého oceánu, kde mapy označují jen vzácné ostrovy Amsterdam a sv. Paula, nebo jižněji Kerguelenovo souostroví. Ale konečně, i na těchto ostrovech, z části pustých, z části obydlených, by byl zajištěn život i spása, a kdo ví?... snad i v dohledné době návrat do vlasti.

 Postoupila-li ostatně šalupa od 8. října k severu, byla poháněna jižním větrem; bylo pak možné, že objevená země patřila k australské pevnině, a šťastnou náhodou to mohly být snad buď Tasmánie, nebo provincie Viktoria, nebo Jižní Austrálie. Kdyby se jim podařilo dostat se do Hobart-Townu, Melbourne nebo Adelaide, byli by zachráněni...

 Ale pluje-li loď k jihozápadní části, k zálivu krále Georgea nebo k Lewinovu mysu, navštěvovanému divokými kmeny, nebyla by situace horší?... Přinejmenším, byla by naděje potkat se na vlnách tohoto moře s lodí plující do Austrálie, nebo k ostrovům Tichého oceánu?...

 „V každém případě, má Jenny,“ řekl Fritz k své choti, která si přišla sednout k němu, „jsme hodně vzdáleni od Nového Švýcarska... snad sto mil...“

 „Bezpochyby,“ odpověděla Jenny, „ale je tu už přece něco, když je tu země!... Co vaše rodina dělala na vašem ostrově, co jsem já mohla dělat na Soptící skále, proč bychom to nezkusili znovu?... Přežili-li jsme takové zkoušky, můj drahý, máme právo myslet na svou energii... Oba synové Johana Zermatta nemohou pozbýt odvahy...“

 „Drahá ženo,“ odpověděl Fritz, „i kdybych někdy pocítil skleslost, stačí mi, abych tě uslyšel!... Ne... nezeslábneme, a dodávám, že budeme i podporováni!... Podnálodní je muž, na kterého se můžeme spolehnout!... Co se týká našeho ubohého kapitána...“

 „Uzdraví se, dostane se z toho, milý Fritzi,“ tvrdila Jenny. „Horečka, kterou trpí, konečně přestane... Na pevné zemi bude lépe ošetřen, nabere síly a najdeme v něm svého velitele...“ „Ach! Moje Jenny,“ zvolal Fritz a tiskl ji k srdci, „dej Bože, aby tato země nám poskytla potřebné prostředky!... Nežádám od ní všechno, co nám dalo Nové Švýcarsko... protože neleží v končinách, kde je možné od přírody očekávat všechno bez námahy!... Nejhorší by bylo, kdyby nás přivítali divoši, proti kterým bychom byli bezmocní, a kdyby bylo nutné vydat se znovu na moře bez obnovení zásob!... Bylo by však lepší vylodit se na pustém pobřeží, i kdyby to byl jenom ostrůvek!... Ve vodách tam budou ryby, na břehu lastury, snad i hejna ptáků, jako se nacházela při našem příchodu na pobřeží Felsenheimu!... Podaří se nám zásobit se potravinami, a po týdnu nebo dvou nedělích, až se zotavíme z únavy a kapitán nabude síly, vyplujeme za objevem pohostinnějšího pobřeží!... Šalupa je pevná a za vůdce máme dobrého námořníka... Doba dešťů je daleko... Zakusili jsme poryvy větrů a dovedeme je zvládnout znovu... S potravinami, které nám tato země poskytne, a s pomocí BoŽÍ...“

 „Milý Fritzi,“ odpověděla Jenny a tiskla manželovy ruce svými, „je třeba to všechno říci našim přátelům!... Ať to slyší a nepozbudou víru!“

 „Milá ženo, víra jim nechyběla ani na okamžik,“ řekl Fritz, „a i kdyby ochabovali, jsi to ty, nejenergičtější, nejodhodlanější, mladá Angličanka ze Soptící skály, která by jim vrátila naději!“ Co Fritz řekl, to si o statečné Jenny mysleli všichni. Nebyla to snad ona, která povzbuzovala Dolly a Susan, když byly uzavřeny ve svých kajutách, a zachránila je před zoufalstvím?...

 Neznámá země měla kromě toho ještě jednu výhodu. Nebylo to s ní jako s Novým Švýcarskem, protože v jejich končinách nikdy nepluly obchodní lodi. I kdyby to bylo jižní pobřeží Austrálie nebo Tasmánie, anebo i ostrov, patřící k souostroví Tichého oceánu, bylo jeho místo označeno na námořních mapách.

 Ale i když bude pro kapitána Goulda a jeho přátelé naděje, že tam najdou útulek, jak by se mohli uchránit před hlubokým zármutkem při pomyšlení na vzdálenost, která je dělila od Nového Švýcarska... bezpochyby na sta mil, kterými Flag plul po celý týden k východu?..

 A odsoudí-li je nešťastný osud žít tam, kam plují, tak dlouho jako žila Zermattova rodina na svém ostrově, nestačí-li šalupa na dlouhou plavbu, zklame-li je konečně, po tolika zkouškách, důvěra, do jakého zoufalství budou uvrženi ti, kdo je doma očekávají!?...

 Na to nepřestávali Fritz i Jenny, François, James i jeho žena a sestra myslet, zapomínali i na nebezpečí, které jim hrozilo, a mysleli jen na své rodiče a přátele.

 Bylo již 13. října. Právě rok, kdy Unicorn opustil ostrov, ke kterému se měl vrátit v tuto dobu. Ve Felsenheimu počítali pan a paní Zermattovi, Emest i Jack, pan a paní Wolstoneovi a jejich dcera Anne dny a hodiny...

 Ano... všichni už vyhlíželi korvetu při záhybu mysu Zklamané naděje, stříleli z děla, na které by baterie na Žraločím ostrůvku odpověděla... A co řeknou za měsíc, za dva!... Nejprve že protivné větry Unicorn zdržely, nebo snad že v udané době nemohl vyplout z Anglie, nebo že nějaká námořní válka znepoKojovala moře a překážela v plavbě... Nikdy nepřipustí, že by loď zahynula se vším všudy!...

 Ale za několik týdnů, po zastávce v Capetownu, se ve vodách Nového Švýcarska objeví Unicorn... Zermattova i Wolstoneova rodina zjistí, že nepřítomní se plavili na palubě Flagu, který se neobjevil...

 Budou tedy moci pochybovat, že loď zahynula v jedné z bouří Indického oceánu, a budou moci doufat v setkání s jejími cestujícími?...

 To byla ostatně budoucnost, přítomnost poskytovala dost děsné možnosti, na které nemohli nemyslet.

 Od chvíle, kdy François ohlašoval zemi, usiloval podnálodní řídit loď směrem k severu, což bylo bez kompasu dost nesnadné. Směr, určený Françoisem, mohl být vždy jen přibližný. Kdyby se rozptýlily mlhy, kdyby se obzor vyjasnil aspoň na severu, bylo by lehké plout ke břehu. Naneštěstí hustá clona vytrvale skrývala onu linii, která pro pozorovatele, nalézající se na moři, byla vzdálena ještě asi na čtyři nebo pět mil.

 Nicméně vesla byla připravená. Fritz, François a James veslovali ze všech sil, co mohli. Ačkoliv už byli vyčerpáni, nemohli přece zmoci šalupu s těžkým nákladem; bylo by zapotřebí celého dne, aby se dostali přes vzdálenost, která je dělila od břehu.

 A nedej Bože, zmaří-li vítr jejich úsilí? Nejlepší by bylo, kdyby se bezvětří udrželo až do večera. Kdyby zafoukal severní vítr, loď by byla zahnána daleko od pobřeží...

 V poledne obnášela cesta, kterou od rána urazili, sotva jednu míli.

 Podnálodní měl ostatně důvody k domněnce, že se proud obrací opačným směrem. Byl to snad jen prostý účinek přílivu. Kdyby bylo šlo o pravidelný proud, bylo by nutné zříci se plavby proti němu.

 Ve dvě hodiny odpoledne John Block povstal a zvolal:

 „Cítím, že se blíží vítr... Naše stěhovka nám teď pomůže víc než vesla!“ Podnálodní se nepletl. Za několik okamžiků se povrch moře z jihozápadní strany zazelenal lehkým poryvem a bělavé nárazy vln se šířily až k bokům šalupy.

 „Dávám vám za pravdu, Blocku,“ řekl Fritz.

 „Vítr je nicméně tak slabý, že nesmíme přestat veslovat...“

 „Nepřestávejme, pane Fritzi,“ odpověděl podnálodní, „veslujme až za chvíli, kdy nás plachty budou moci táhnout ke břehu.“

 „Kde je?...“ ptal se Fritz, snažící se marně proniknout mlhou.

 „Před námi... zcela určitě!“ „Určitě, Blocku?...“ zeptal se Franrrois.

 „A kde chcete, aby byl,“ odvětil podnálodní, „ne-li za těmito prokletými mlhami na severu?...“

 „My to chceme,“ řekl James Wolstone, „ale nestačí jen chtít!“ Kdyby jen vítr zafoukal svěžeji, konečně by věděli, na čem vlastně jsou. To však nenadcházelo, a byly už víc než tři hodiny, když pleskot napůl vytažené plachty oznamoval, že může být potřebná.

 Zastrčili vesla. Fritz a François natáhli přední plachtu, vyzvedli ji do největší možné výšky, zatímco podnálodní držel provaz, který přitloukl o vrchní prkennou palubu.

 Nebyl to však jen nestálý vítr, jehož přerývané poryvy nestačily ani k rozehnání mlhy?...

 Ještě dvacet minut váhání a vlnobití se zvětšilo, překlánělo šalupu, kterou se podnálodnímu podařilo vztyčit kormidelním veslem. Pak se přední plachta i stěhovka nadmuly, napínajíce své provazy.

 Co se týká směru, který bylo nutné sledovat, byl to sever, bude-li vítr tak silný, aby obzor vyjasnil.

 Byla naděje, že se to stane, jakmile je vítr dožene. Proto se také všechny zraky obracely na tuto stranu. John Block si jen přál, aby se země objevila jen na jediný okamžik, a ihned by k ní zamířil.

 Ale mlha se nerozvírala, ačkoliv se zdálo, že vítr se západem slunce roste. Fritz a podnálodní se dokonce ptali, jestli už nepřepluli ostrov - byl-li to ostrov - nebo neobepluli-li pevninu na východ nebo západ - byla-li to pevnina.

 A znovu začali pochybovat... Nemýlil se François?... Spatřil zemi opravdu směrem k severu?..

 Ano, a tvrdil to znovu nejrozhodnějším způsobem. Ačkoliv ji viděl jen on sám jediný, viděl ji... viděl ji na vlastní oči...

 „Byl to zvýšený břeh,“ znovu prohlašoval, „jakési úbočí, na temeni skoro vodorovné; bylo nemožné splést si ho s mrakem...“ „Ale od té doby, kdy k němu směřujeme,“ řekl Fritz, „museli bychom už k němu dorazit... Mohl tedy být vzdálen sotva na pět nebo šest mil...“

 „Jste si jistý, Johne Blocku,“ pokračoval François, „že k němu šalupa stále mířila a že byla postavena přesně k severu?...“

 „Je možné, že jsme pluli nesprávným směrem,“ prohlásil podnálodní. „Myslím si to proto, že bychom měli raději počkat, až se obzor vyjasní, i kdybychom měli na místě zůstat celou noc...“ Bylo to snad nejlepší rozhodnutí. I když byla šalupa v blízkosti pobřeží, nesměla se uprostřed skalisek, která je lemovala, vystavovat nebezpečí...

 Všichni napjatě naslouchali, neuslyší-li příboj, odrážený od skal; bylo by největším neštěstím ztroskotat na břehu. Nic... z onoho táhlého, temného hukotu moře nebylo slyšet, když se tříští o semeniště skalisk, nebo se valí ke břehu.

 Bylo tedy zapotřebí postupovat s největší opatrností. Proto, asi o půl šesté, nařídil podnálodní svinout hlavní plachtu. Stěhovka zůstala dále napnutá, aby napomáhala akci kormidla.

 Nebylo opravdu nic moudřejšího než zmírnit rychlost šalupy, dokud by poloha nebyla přesně určena, což mohlo být jen v okamžiku, až by spatřili zemi.

 Ale ovšem v jaké nebezpečí se vydávali s nastalou nocí, za hluboké tmy tím, že se odvažovali do blízkosti pobřeží! V nedostatku větru jim hrozilo, že je protivné proudy budou hnát k pobřeží. Za takových podmínek by koráb nevyčkával večera, protože by v širém moři hledal bezpečí. Ale co je možné lehce provést s lodí, není možné s prostou šalupou. Křižovat proti jižnímu větru, který nyní vál silněji, by znamenalo, nemluvě o těžké námaze, vydávat se na velikou vzdálenost...

 Lodice tedy téměř bez pohybu zůstala jen při své stěhovce, čelem k severu.

 Konečně byl vyloučen každý omyl, každé váhání, když se k šesté hodině večer objevilo na okamžik slunce, než zmizelo ve vlnách.

 Dne 21. září zapadal jeho kotouč přesně na západě a dne 13. října, za dvacet tři dny po rovnodennosti, zapadal na jižní polokouli. Když se v tom na této straně rozehnaly mlhy, mohl Fritz vidět slunce blížit se k obzoru. O deset minut později se dotýkal plamenný kotouč linie nebe a země.

 „Tam je sever!“ řekl Fritz a rukou označoval bod poněkud víc nalevo od místa, ke kterému šalupa směřovala.

 Zvolání opakované všemi ústy mu skoro současně odpovědělo:

 „Země!... Země!“ Mlhy se rozplynuly a pobřeží se rozplývalo asi na půl míle vzdáleno.

 Nad ním strmělo povýšené úbočí a nebylo možné rozeznat, prodlužuje-li se k východu a k západu.

 Podnálodní k němu zamířil. Hlavní plachta, znovu napnutá, nadmula se za posledního závanu větru.

 O půl hodiny později šalupa přistála k písčitému břehu a zakotvila za dlouhým skalnatým výběžkem, kde byla chráněna před příbojem.