IV. KAPITOLA O deset let zpátky - První zařízení Zermattovy rodiny v Novém Švýcarsku hlavní události, obsažené v deníku pana Zermatta - Konto desátého roku Je nutno seznámit čtenáře tohoto příběhu se stručným obsahem prvních deseti let, které trosečníci Landlordu strávili v Novém Švýcarsku. Dne 7. října roku 1803 byla rodina vržena na neznámou zemi na východě Indického oceánu.
Otec této rodiny švýcarského původu se jmenoval Johan Zermatt, jeho žena Betsie. On měl třicet pět let, jeho žena třiatřicet. Měli čtyři děti, čtyři syny, v tomto pořadí narození: - Fritzovi bylo patnáct let, Ernestovi dvanáct, Jackovi deset a Françoisovi šest.
Bylo to sedmého dne strašlivé bouře, když Landlord, na kterém se plavil pan Zermatt, zabloudil z cesty uprostřed tohoto širého moře.
Pravděpodobně hnán více k jihu, než dovolovala jeho plavba, daleko za Batávií, přístavem svého určení, ztroskotal na spoustě skalisek, asi dvě míle od břehu.
Pan Zermatt byl rozumný a vzdělaný muž, Betsie statečná a oddaná žena. Jejich děti měly různé povahy: Fritz byl neohrožený a zručný, Ernest nejvážnější a nejpilnější ze všech čtyř, ač poněkud sobecký, Jack velice nepředložený a čtverácký, François byl dosud dítě. Byla to celkem velmi svorná rodina, schopná si pomoci z tísně i v těchto hrozných okolnostech, do kterých ji uvrhl zlý osud. Ostatně je všechny oživoval hluboký náboženský cit. Měli upřímnou a prostou víru křesťana, který nerozebírá nauky církve a jehož věření neuvádí žádné dogma ve zmatek.
Z jakých důvodů opustil pan Zermatt svůj rodný kraj, Appenzellský kanton, když zpeněžil své rodinné statky? Měl v úmyslu se usadit v jedné ze zámořských holandských držav, které byly tehdy v rozkvětu a byly tak šlechetné k lidem činu a práce. Po šťastné plavbě přes Atlantský oceán a Indické moře loď, která ho převážela, ztroskotala.
Z celého mužstva i ze všech cestujících Landlordu zůstal po ztroskotání naživu on jediný se ženou a dětmi. Ale bylo nutné opustit bez meškání loď, která uvízla mezi úskalím. Její lanoví bylo roztrhané, stožáry zlomené a kýl rozbitý, vydaný vlnobití širého moře, takže ji mohl nejbližší poryv větru úplně zničit a roznést její trosky. Když svázal několik kádí a prken provazy, vytvořil pan Zermatt za pomoci synů šťastně jakýsi druh plavidla, ve kterém se umístila celá rodina před koncem dne.
Moře bylo klidné, málo vzedmuté táhlým vlnobitím, a rostoucí příliv je nesl k pobřeží. Když napravo zanechali dlouhé předhoří, přistáli v malé mělké zátoce, do které se vléval potok.
Když složili různé předměty, sebrané na palubě, na zemi, postavili stan na místě, které později dostalo jméno Zeltheim. Ležení se pozvolna doplňovalo nákladem, který v následujících dnech pan Zermatt s dětmi vytahovali ze skladiště Landlordu. Bylo tady nářadí, nábytek, ložní prádlo, naložené maso, obilné zrní, rostliny, lovecké zbraně, sudy s vínem a likéry, bedny sucharů, sýra, uzenin, šaty, prádlo, zkrátka vše, co patří k lodi o čtyřech stech tunách, naložené potřebami pro novou osadu.
Ještě k tomu se celé pobřeží hemžilo zvěří a ptáky. Táhli tady v houfech a hejnech aguti, druh zajíců s prasečí hlavou, ondatry, druh pižmoňů, kachny, plameňáci, dropi, tetřevi, prasata pekari, buvoli i antilopy.
Ve vodách zálivu, který se šířil za malou zátokou, bylo hojně lososů, jeseterů, slanečků i na dvacet jiných druhů ryb, měkkýšů, perlorodek, ústřic, korýšů, mořských raků, langust a krabů. V okolním kraji, který rodil kasavové keře a brambory, rostly bavlníky, kokosovníky, palmy, kořenovníky a jiné druhy stromoví tropického pásma.
Zdálo se tedy, že měli trosečníci zajištěný život na zemi, které neznali polohu.
Sluší se dodat, že mohl být v Zeltheimu postupně vyloděn i jistý počet domácích zvířat - anglická doga, dánská fena Billa, dvě kozy, šest ovcí, březí prase, osel, kráva, celý kuří dvůr, kohouti, slepice, krůty, husy, holubi, kteří se aklimatizovali na bažinách, loužích a pobřežních lukách.
Poslední plavby vyprázdnily loď úplně ode všeho, co měla cenného a zužitkovatelného. Několik děl bylo složeno k obraně ležení, jakož i pinasa, lehká loď, jejíž očíslované kusy mohly být lehce sebrány a která dostala jméno Elisabeth, na počest Betsie. Pan Zermatt měl tedy k dispozici lodici, vystrojenou jako brigantinu, mající výtlak asi patnáct tun, s tesanou zádí a se svrchní palubou. Bylo tedy zcela snadné obhlížet mořské končiny k východu i k západu a objíždět sousední výběžky: jeden vystupoval k severu v ostré špici a druhý se prodlužoval naproti Zeltheimu.
Ústí potoka bylo lemováno skalami, které k němu dost ztěžovaly přístup, a bylo lehké se zde bránit, aspoň proti dravým šelmám. Ale byla otázka: Přistál pan Zermatt s rodinou k pobřeží ostrova, nebo pevniny, kterou omývaly vody Indického oceánu?... Jedinou zprávu v tomto ohledu podávaly poznámky, psané před ztroskotáním velitelem Landlordu: Koráb se blížil k Batávii, když byl napaden bouří, která trvala šest dní a která ho odvedla z cesty k jihovýchodu. V předvečer stanovil kapitán bod takto: 13° 40' jižní šířky a 114° 5' východní délky od ostrova Ferro (Kanárské ostrovy). Jelikož vítr vál vytrvale od severu, bylo možno připustit, že se délka znatelně nezměnila. Jestliže pan Zermatt tedy ponechal poledník asi na 114°, podařilo se mu vyvodit z pozorování, které učinil sextantem, že se Landlord uchýlil asi o 6° k jihu a že se pobřeží Zeltheimu rozkládalo asi mezi 19. a 20. rovnoběžkou (asi sto kilometrů).
Ta země se tedy zaokrouhleně nacházela asi tři sta námořních mil daleko na západ od Austrálie nebo Nového Holandska. Proto, i když měl pan Zermatt pinasu, a jakkoli se chtěl vrátit do vlasti, nikdy by se neodhodlal vydat na této křehké lodi svou rodinu prudkým cyklonům a bouřím, tak častým v těchto mořských končinách.
Za okolností, ve kterých se nacházeli, mohli trosečníci očekávat pomoc jen od Prozřetelnosti. V té době touto částí Indického oceánu projížděly plachetní lodě velice zřídka, jenom když se ubíraly k holandským osadám. Západní Austrálie, tehdy skoro neznámá a velice těžce přístupná k přistání, neměla ani zeměpisnou, ani obchodní důležitost.
Zpočátku se rodina spokojila žít pod stanem v Zeltheimu, u pravého břehu proudu, který dostal jméno potok Šakalů, jako upomínku na tyto masožravce. Ale mezi vysokými skalami bylo dusné vedro, nijak nemírněné mořským vánkem. Pan Zermatt se proto rozhodl ubytovat v té části pobřeží, která šla k severu a jihu, poněkud dále nad zálivem Spásy, kterému dali toto významné jméno.
Na výletě, který podnikl na konec nádherného lesa nedaleko moře, se pan Zermatt zastavil před ohromným kořenovníkem, druhu horských kořenovníků, kterého větve se rozkládaly asi na šedesát stop nad zemí. Za pomoci synů se mu na tyto větve podařilo postavit taras z prken, pocházejících z lodi. Tak bylo vystaveno první vzdušné obydlí, pokryté pevnou střechou a rozdělené na několik místností. Pojmenovali je Falkenhorst (Sokolí hnízdo). Jako určitý druh vrb, které živí jen kůra, pozbyl tento kořenovník pevné vnitřní části, ve kterých se usadily roje včel. Daly se tu umístit točité schody, náhradou za provazový žebřík, který se původně k výstupu na Falkenhorst používal.
Časem se rozšířily obhlídky na vzdálenost tří mil až na druhý konec mysu Zklamané naděje, pojmenovaného tak, když se pan Zermatt zřekl naděje, že se shledá s cestujícími nebo s námořníky z Landlordu.
U vjezdu do přístavu Spásy, naproti Falkenhorstu, ležel ostrůvek o objemu asi půl míle; nazvali ho Žraločím ostrůvkem, protože jeden ohromný žralok zde uvízl na mělčině v den, kdy člun z kádí dovážel do Zeltheimu domácí zvířata.
Jestliže takto dopomohl žralok k označení tohoto ostrůvku, dala o několik dní později velryba jméno jinému, položenému před malou zátokou Plameňáků na sever od Falkenhorstu, který měl obvod asi čtvrt míle. Spojení mezi tímto vzdušným obydlím a Zeltheimem, vzdálenými od sebe asi na míli, bylo usnadněno postavením Rodinného mostu, který později nahradil most otočný, navržený přes potok Šakalů.
Po prvních týdnech, strávených pod stanem, se pan Zermatt i s domácími zvířaty přestěhoval do Falkenhorstu, který byl dodělán ještě před koncem krásného počasí. Ohromné kořeny kořenovníku, pokryté dehtovaným plátnem, sloužily jako chlévy. Až dosud se neobjevila žádná stopa divokých šelem.
Ale bylo třeba myslet na opatření při návratu zimní doby, když ne studené, alespoň znepokojované prudkými vichřicemi mezitropického pásma, které trvají devět až deset týdnů. Zůstat v Zeltheimu, kde byly uloženy potřeby z Landlordu, znamenalo vydávat v nebezpečí drahocenný náklad, zachráněný ze ztroskotané lodi. To ležení nemohlo tedy poskytnout úplnou bezpečnost. Deštěm se jistě potok rozvodní, změní se v dravý proud, a kdyby vystoupil ze břehů, ocitlo by se zeltheimské hospodářství v nebezpečí, že bude odplaveno.
Pan Zermatt se znepokojoval právem, jestli najde bezpečný útulek, když vtom mu přišla na pomoc náhoda za následujících okolností.
Na pravém břehu potoka Šakalů, poněkud dále za Zeltheimem, se zdvihala skalní stěna, ve které kladivo, motyka, dokonce i podkop dovolily vyhloubit jeskyni. Fritz, Ernest i Jack se dali do práce, ale ta pokračovala jenom zvolna, když jednoho rána Jackův nástroj pronikl skálou naskrz.
„Provrtal jsem horu!“ zvolal chlapec.
Opravdu, uvnitř horniny se nacházela rozlehlá dutina. - Než tam vnikli, hodili dovnitř zapálenou trávu, aby vyčistili vzduch, a pak granáty, které jim poskytla ohňostroj ní zásoba Landlordu. Při světle pochodní byli otec, matka i synové přemoženi obdivem, když pozorovali krápníky splývající z klenby, krystaly kamenné soli, kterými byla zdobena, i koberec z jemného písku, pokrývající půdu.
Obydlí bylo rychle upraveno. Opatřili je okny z lodní galerie, i rourami, kterými měl unikat kouř z ohnišť. Nalevo byly za sebou pracovna, stáje, chlévy; vzadu se rozkládala skladiště, oddělená prkennými příčkami.
Napravo byly tři pokoje; první, určený pro otce a matku; druhý, který měl být jako jídelna; třetí, obývaný čtyřmi dětmi, které měly na klenbě zavěšeny svá visutá lůžka. Ještě několik týdnů práce a zařízení bylo dokonalé.
Později se zakládaly ještě i jiné osady, uprostřed luk a lesů, na západ od pobřeží, rozkládajícího se na tři míle mezi Falkenhorstem a mysem Zklamané naděje. Pak bylo zřízeno hospodářství ve Waldeggu u jezírka nazvaného Labutí jezero, a poněkud dále od vnitrozemí hospodářství Zuckertop; dál na pahorku u předhoří vila Prospect Hill a konečně poustevna Eberfurt u vchodů do průsmyku Úžlabí, který na západě ohraničoval obvod Zaslíbené země.
Tuto úrodnou krajinu, kterou na jihu i na západě chránila vysoká skalní hradba, táhnoucí se od potoka Šakalů až k jinému zálivu, který se stal zálivem Argonautů, nazvali Zaslíbenou zemí. Na východ se táhlo pobřeží mezi Felsenheimem a mysem Zklamané naděje, na severu se rozkládalo širé moře. Tento obvod šířky tří mil a délky čtyř by stačil potřebám celé malé osady. Rodina zde pečovala o chov domácích zvířat, i těch, která tu zdomácněla: divoký osel, dva buvoli, pštros, šakal, opice a orel. Zde se dařily domácí plantáže, ovocné stromy, kterých sazenic měl Landlord dokonalý výběr, pomerančovníky, broskve, meruňky, jabloně, kaštany, třešně, švestky i několik trsů vína, které pod tímto žhavým sluncem daly lepší víno, než bylo tropické palmové.
Příroda byla jistě k trosečm1cům příznivá, ale značný byl i jejich podíl práce, energie a píle. Ty přivodily blahobyt této země, které v upomínku na svou vlast dali jméno Nové Švýcarsko.
Do konce prvního roku nezbylo z lodi, ztroskotané na úskalí, nic.
Výbuch, připravený Fritzem, rozptýlil její poslední trosky, které byly sebrány na různých místech pobřeží. Je samozřejmé, že z ní předem vybrali všechno, co obsahovala cenného, předměty určené k obchodu s plantážníky v Port Jacksonu nebo s divochy Oceánie, klenoty, patřící cestujícím, hodinky, tabatěrky, prsteny, náhrdelm1cy a stříbrné i zlaté piastry ve velmi značném obnosu, ale na této zemi, ztracené v Indickém oceánu, úplně bezcenné. Zato jakým užitkem byly předměty, přinesené z Landlordu: železné tyče, olověná přítěž, vozová kola, připravená k nastrčení, brusy, motyky, pily, rýče, lopaty, radlice, kotouče železného drátu, hoblovací stolice, svěráky, nástroje truhlářské, zámečnické a kovářské, ruční mlýnek, celý různý sortiment obilnin, kukuřice, ovsa atd., jakož i semena zeleniny, ze kterých Nové Švýcarsko bohatě těžilo!
Je také na místě poznamenat, že rodina strávila první deštivou dobu za příznivých podmínek. Obývali jeskyni a zařídili se v ní podomácku.
Domácnost se upravovala pod matčiným vedením; jejích rad byli všichni poslušni. Nábytek z lodi, židle, skříně, podstavce, pohovky, lože, se rozdělil do místností tohoto obydlí, a protože to už nebyl stan, vyměnili jméno Zeltheim za Felsenheim - Skalní dům.
Uplynulo několik let. Žádná loď se v dálných mořských končinách neobjevila. Nebylo však zanedbáno nic, aby se ohlašovala existence těch, kdo z Landlordu zůstali naživu. Z baterie, postavené na Žraločím ostrůvku, sestávající ze dvou děl a označené vlajkou, vypalovali Fritz a Jack občas rány, na které nikdy z širého moře žádný výstřel neodpověděl.
Ostatně se nezdálo, že by bylo v sousedních částech obvodu Nové Švýcarsko obydleno. Bylo asi dost rozsáhlé, a jednoho dne, když se odvážili k obhlídce jihu až k hradbě, kterou přetínal průsmyk Úžlabí, došli pan Zermatt a jeho synové až ke svahu zeleného údolí, které nazvali Griinthal. Zde se zrakům rozvíral široký obzor, uzavřený řetězem hor, jejichž vzdálenost mohla být odhadnuta na deset mil. Možnost, že divoké kmeny probíhaly krajem, působila značné znepokojení.
Nebylo je však nikdy v okolí Zaslíbené země vidět. Jediná nebezpečí přicházela z útoků některých obávaných šelem za obvodem, medvědů, tygrů, levhartů, hadů - mezi jinými obrovského hroznýše, kterému se stal obětí osel a který se vplížil až do okolí Felsenheimu.
Domácí produkty, které mohl pan Zermatt dobře využít, protože měl velmi dokonalé přírodopisné, botanické a geologické znalosti, byly tyto: Strom, podobný divokému jilmu, z jehož rozpukané kůry kapala smůla, dával kaučuk, ze kterého se mezi jinými předměty mohla zhotovovat i nepromokavá obuv. Z jistých keřů, srostlých v houští na způsob „myrica cerifera“, se sbíral druh vosku, kterého se použilo k výrobě svíček. Kokosové ořechy, nemluvě o šťavnatém jádru, které obsahovaly, se měnily v koflíky a misky, které odolávaly všem nárazům. Z mladého palmového listí se získával osvěžující nápoj, známý pod jménem palmové víno; z kakaových lusků poněkud hořká čokoláda, ze ságovníku dřeň, která máčena a hnětena dala velice výživnou mouku, kterou Betsie často používala v kuchyni. Nikdy nescházela cukrová hmota díky rojům včel, které vyráběly hojnost medu. Měli i len z listů konopí „phormium tenox“, jehož česání a předení se ovšem neobešlo bez jistých obtíží. Měli i sádru, rozpálili a rozmělnili na prášek skalní úlomky i z felsenheimské stěny. Měli bavlnu ze semenných tobolek, plných této cenné hmoty tak, až pukaly. Z jemného prášku nové jeskyně měli valchářskou hlínu, sloužící k výrobě mýdla. Měli i skořicová jablka, zvaná smetanová, vybraně šťavnatá. Z kůry „ravensary“ měli koření, směs vůně muškátu a hřebíčku. Měli druh tabulového skla ze slídy, prostoupené žilkami azbestu, které objevili v blízké jeskyni.
Měli kožešinu z bobrů i angorských králíků. Měli pryšcovou klovatinu, vhodnou k různým lékařským potřebám, porcelánovou hlínu, medovinu jako osvěžující nápoj, výborné zavařeniny z mořských chaluh, nasbíraných na Velrybím ostrůvku, které paní Zermattová připravovala.
K tomuto bohatství je nutné připojit to, co poskytovala zvířena Nového Švýcarska smělým lovcům. Mezi dravé šelmy, proti kterým se naskýtala, i když zřídka, přI1ežitost se bránit, se počítal tapír, levhart, medvěd, šakal, rys, tygr, krokodýl, pardál, slon, ale i opice, jejichž loupeže vyžadovaly hromadné vybíjení. Mezi zvířata - ze kterých některá zdomácněla - je nutné jmenovat divokého osla, buvola, v počtu ptactva orla, se kterým Fritz vycházel na lov, a pštrosa, na kterém Jack s oblibou jezdil.
V lesích Waldeggu a poustevny Eberfurtu byla hojnost srstnaté i pernaté zvěře. Potok Šakalů dodával výborné raky. Mezi skalami na pobřeží byl nadbytek měkkýšů a korýšů. V moři se hemžili slanečci, jeseteři, lososi a jiné ryby různých druhů.
Co se týče výzkumů, nepřesahovaly za tak dlouhého pobytu nikdy část mezi zálivem Argonautů a zálivem Spásy. Ale za mysem Zklamané naděje mělo být pobřeží obhlédnuto asi na deset mil. Kromě pinasy měl pan Zermatt nyní i šalupu, která se stavěla pod jeho vedením. Dále byl zhotoven na Fritzovu žádost jeden z těch lehkých člunů po grónském způsobu, známý jménem kajak; použili k němu na žebra kostice velryby, která uvízla na mělčině u vjezdu do zálivu Plameňáků a na kostru tulení kůže. Tento přenosný člun, nepromokavý díky ucpání dehtem a mechem, byl opatřen dvěma otvory, ve kterých mohli sedět dva veslaři; jestliže byl obsazen jen první otvor, druhý byl uzavřený.
Byl spuštěn do proudu potoka Šakalů, který ho unášel do zálivu Spásy, a dal se kupodivu dobře řídit.
Uplynulo deset let bez vážnějších událostí. Pan Zermatt, teď ve věku čtyřiceti pěti let, se těšil pevnému zdraví a fyzické zdatnosti, která jen vzrostla případnostmi tak nadprůměrného života. Betsie, energická matka čtyř synů, nastupovala svůj čtyřicátý třetí rok. Neochably ani její tělo, ani srdce nebo láska k manželovi a něžnost k dětem.
Fritz, pětadvacetiletý, pozoruhodně bujarý, svižný a velice obratný, upřímné, otevřené tváře, neobyčejně bystrého pohledu, získal mnoho pro svoji dobrou povahu.
Ernest, vážnější, než se snášelo s jeho dvaceti dvěma roky, měl více zájmu na cvičeních ducha než na cvičení tělesném, v tomto ohledu byl pravým Fritzovým opakem, a velice se vzdělal. Svoje vědomosti čerpal z knihovny, přenesené z Landlordu.
Jack překypoval svými dvaceti lety. Byl věčná živost a pohyb, dobrodružný stejně jako Fritz a stejně i vášnivý lovec.
Malého Françoise, i když už vyrostl ve velkého šestnáctiletého hocha, hýčkala matka dosud, jako by mu bylo deset.
Život této rodiny byl tedy tak šťastný, jak jen to bylo možné, a paní Zermattová svému muži často říkávala: „Ah! Drahý, nebylo by opravdové štěstí, kdybychom mohli stále žít s dětmi 1:1 kdybychom v této samotě nebyli odsouzeni zmizet jeden za druhým a zanechávat pozůstalým smutek a opuštěnost!... Ano, žehnala bych nebi, které nám připravilo tento ráj na zemi!... Ale, bohužel! Nadejde den, kdy se naše oči zavřou...“ Taková byla stálá vážná starost Betsie. Velice často si pan Zermatt a ona sdělovali své až příliš správné obavy v tomto ohledu. Nuže, tento rok se přihodila neočekávaná událost, která změnila nynější, když ne jejich budoucí postavení.
Dne 9. dubna v sedm hodin ráno, když pan Zermatt vyšel z bytu s Ernestem, Jackem a Françoisem, marně hledal nejstaršího syna, o kterém si myslel, že se zabývá nějakou prací venku.
Fritz býval často nepřítomen a nenaplňovalo to starostí otce ani matku, i když ta vždy chovala jakousi obavu, když se syn vypravil na moře do zálivu Spásy.
Nebylo pochybností, že odvážný mladík je na moři, protože kajak už nebyl pod svým přístřeškem.
Za pokročilého odpoledne se pan Zermatt s Ernestem a Jackem vydali v šalupě ke Žraločímu ostrůvku, aby zde vyčkali na Fritzův návrat. V případě potřeby, aby Betsie nezůstala v nejistotě, měl její manžel, kdyby se nějak opozdil, vypálit ránu z děla.
Nebylo to potřeba. Sotvaže vystoupili on i oba synové na ostrůvek, objížděl Fritz předhoří Zklamané naděje. Když ho spatřili, vrátili se znovu na loď a přistáli ve Felsenheimské zátoce právě v okamžiku, kdy Fritz vyskočil na břeh.
Fritz teď musel vyprávět o této cestě, která trvala dvacet hodin. Už delší dobu pomýšlel na obhlídku severního pobřeží. Doprovázen orlem Blitzem tedy ráno dopravil kajak na vodu. Bral s sebou zásobu potravin, sekeru, harpunu, tyč s bodcem, sítě, ručnici, pár bambitek, loveckou tomu a láhev s medovinou. Pozemní vítr ho rychle zanesl za předhoří; těžil Z odlivu, ubíral se pak dál podél pobřeží, které se poněkud odchylovalo k jihozápadu.
Za předhořím, za spoustou skalisk, nahromaděných ve strašlivém neladu, který asi zavinil nějaký mocný, geologický převrat, se prohluboval prostorný záliv, zakončený na druhé straně srázným výběžkem.
Tento záliv byl útočištěm mořských ptáků všech druhů, kteří plnili vzduch svým křikem. Na pobřeží spali ve slunci tlustí obojživelníci jako mořští vlci, tuleni, mroži a jiní, zatímco na povrchu pluly myriady půvabných loděnek.
Fritz nedbal o přiblížení se k těmto hrozným savcům, tím méně se mu pak chtělo čelit jejich útokům ve slabé kocábce. Přeplul proto ke vjezdu do zálivu a pokračoval v cestě k západu.
Obeplul špici nějakého zvláštního útvaru, kterému dal jméno mys Pleskonos, a spustil se pod přirozený skalní oblouk, o jehož základy bily mocné vlny. Bylo zde na tisíce vlaštovek, jejichž hnízda byla zavěšena, či spíše přilepena, k sebenepatrnějším záhybům skalní stěny nebo klenby. Fritz odtrhl několik těchto hnízd bizarního tvaru a strčil je do torny.
„Tato vlaštovčí hnízda,“ přerušil pan Zermatt synovo vypravování, „mají velikou cenu na trzích říše Středu (čínské císařství)!“ Za obloukem našel Fritz druhý záliv mezi dvěma předhořími, vzdálenými od sebe asi míli a půl. Byly spolu skoro spojeny celým semeništěm úskalí a ponechávaly volný jen úzký otvor, kterým by loď o třech nebo čtyřech stech tunách ani neprojela.
Za zálivem se do nedohledna rozkládaly širé pláně, svlažované potoky jasných hladin, lesy, močály, celá řada krajin velice rozmanitého vzhledu. Záliv sám by poskytl těžitelům z Asie, Ameriky nebo Evropy nevyčerpatelné poklady perlorodek, jejichž skvostné ukázky s sebou Fritz přinesl.
Kajak obeplul zčásti záliv uvnitř, dostal se přes ústí řeky, zelenající se na povrchu vodními rostlinami, a dosáhl výběžku na druhé straně záhybu.
Fritz nepovažoval za nutné postupovat dále na svém výletě. Čas pokročil, a on se tedy vydal na zpáteční cestu k východu. Zamířil k mysu Zklamané naděje a obeplul ho, dřív než se mohlo ozvat dělo ze Žraločího ostrůvku.
Tolik vyprávěl mladý muž o cestě, která přivodila objev Perlové zátoky. Když pak s otcem osaměl, pan Zermatt stěží ovládl svůj úžas, jakmile mu syn sdělil toto: Mezi četnými ptáky, kteří kroužili nad výběžkem mezi mořskými vlaštovkami, racky a fregatkami, se objevilo také několik párů albatrosů, ze kterých jeden padl, protože byl udeřen hozenou tyčí. Ale když si Fritz ptáka položil na kolena, viděl, že má kolem nohy ovinutý kus silného plátna, na kterém bylo napsáno anglicky velmi čitelným písmem: Ať jste kdokoliv, kterým Bůh pošle toto poselství nešťastnice, vydejte se k objevu sopečného ostrova, který poznáte podle plamene, vyšlehujícího z jednoho jeho kráteru. Zachraňte nešťastnou opuštěnou na Soptící skále!
V končinách Nového Švýcarska žila tedy, snad už po léta, nešťastná žena či dívka na ostrůvku a neměla žádné potřeby, jimiž Landlord zaopatřil rodinu trosečníků!...
„Co jsi udělal?“ ptal se pan Zermatt.
„To jediné možné,“ odpověděl Fritz. „Snažil jsem se albatrosa vzkřísit, protože byl tyčí jen omráčen. Podařilo se mi to, když jsem mu vlil do zobáku trochu medoviny. Na kus svého kapesníku jsem pak napsal krví vydry anglicky tato slova: Jen důvěřujte v Boha! Jeho pomoc je snad blízko. Přivázal jsem pak cár k noze albatrosa bez pochyby, že je pták ochočený a že se vrátí na Soptící skálu s mým vzkazem.
Jakmile jsem ho pustil opět na svobodu, letěl albatros k západu tak rychlým letem, že jsem ho brzo ztratil z dohledu a nemohl jsem ho sledovat.“ Pana Zermatta se zmocnil hluboký nepokoj... Co udělat k záchraně nešťastnice?... Kde byla Soptící skála?... V sousedství Nového Švýcarska, nebo na sta mil k západu?... Albatrosi, mocní a neúnavní letci, mohou přelétnout dlouhé prostory... Nepřicházel dopis z příliš vzdálených končin, než aby k nim mohla doplout pinasa?...
Otec velice Fritze pochválil, že jen jemu svěřil tajemství, protože tento objev by zbytečně paní Zermattovou i bratry rozčilil. K čemu by bylo způsobit jim toto pohnutí, tuto starost?... A ostatně, byla trosečnice ze Soptící skály dosud naživu?... Lístek byl bez data... Neuplynulo od chvíle, kdy byl přivázán k noze albatrosa, několik let?...
Oba zachovali tajemství a naneštěstí bylo až příliš zřejmé, že není možno učinit žádný pokus na záchranu Angličanky na ostrůvku... Nicméně se pan Zermatt rozhodl vydat na obhlídku Perlové zátoky, aby poznal závažnost mělčin, které obsahovala. Betsie svolila ne bez žalu, že zůstane s Françoisem v obydlí ve Felsenheimu. Fritz, Ernest a Jack měli provázet otce.
Na druhý den, dne 11. dubna, opustila šalupa malou zátoku potoka Šakalů, jehož proud ji rychle unášel k severu. Vzali s sebou více domácích zvířat, dvě opice Knips, Jackova šakala, fenu Bili, které stáří mělo vlastně zakazovat podobné výpravy, a konečně Brauna a Falba, psy v plné síle. Fritz plul v kajaku před šalupou. Když zatočil za mys Zklamané naděje zamířil k západu, doprostřed těch skal, kde se v takové hojnosti hemžili mroži a obojživelníci tohoto přímoří.
Nebyla to však tato zvířata, která obzvláště poutala pozornost pana Zermatta, ale nesčetné loděnky, které už pozoroval Fritz. Celý záliv byl pokryt těmito půvabnými hlavonožci. Se svými plachtičkami, napnutými proti větru, vypadaly jako malé loďstvo plovoucích květů.
Po plavbě asi tří mil od mysu Zklamané naděje zaznamenal Fritz na druhém konci zálivu Argonautů mys Pleskonos, který byl dost přesně podobný nosu tohoto tvaru. O půldruhé míle dál se klenul oblouk, za kterým byla Perlová zátoka.
Když proplouvali tímto sloupovím, natrhali si Ernest i Jack několik hnízd salangan, které tito ptáci hájili s velice oprávněnou zuřivostí, jak jistě každý uzná.
Když šalupa proplula úzkou soutěskou mezi obloukem a semeništěm skalisk, objevil se prostorný záliv, obvodu sedmi až osmi mil, v celém svém rozsahu.
Byla rozkoš plout po povrchu této skvostné vodní hladiny, ze které se zdvíhaly tři nebo čtyři zalesněné ostrůvky, vroubené zelenými lukami, houštím a malebnými pahorky. Na západě si razila v pobřeží cestu pěkná řeka, jejíž řečiště se ztrácelo pod stromy.
Šalupa přistála u malé zátoky poblíž ložiska perlorodek. Protože se blížil večer, rozbil pan Zermatt na břehu toku ležení. Zapálili oheň a upekli si v popelu několik vajec, která spolu se sušeným chlebem, bramborami a kukuřičnými suchary tvořila večeři. Pak se každý z opatrnosti odebral na své místo do šalupy a Braunovi a Falbovi byla přenechána péče, aby hájili ležení proti šakalům, jejichž vytí bylo slyšet podél řeky.
Tři dny, od 12. do 14. dubna, strávili lovem ústřic, které všechny měly okrasu draho cenné kulaté perly pod svým perleťovým okružím.
Večer chodili Fritz a Jack na lov kachen a koroptví do lesíka na pravém břehu říčky. Bylo třeba jistých bezpečnostních opatření a museli se mít řádně na pozoru. Lesem pobíhali divocí kanci, nemluvě o zvířatech ještě strašnějších.
Večer dne 14. dubna se objevili skutečně lev a lvice se řvoucími tlamami a s ocasy, kterými divoce bili do boků. Fritzova kulka trefila lva přímo do srdce, a po něm se skácela i lvice, když předtím rozrazila lebku ubohé staré Bill - což způsobilo velikou žalost jejímu pánovi. (Bylo prokázáno, že lvi žijí pouze v oblastech Afriky. Zmíněná epizoda v tomto románu je fikcí J. Verna) Tedy přece některé divoké šelmy obývaly část Nového Švýcarska na jih a západ od Perlové zátoky, mimo obvod Zaslíbené země. Bylo jen šťastnou náhodou, že si tam žádné z těchto zvířat nedobylo cestu průsmykem Úžlabí. Ale pan Zermatt pomýšlel tento průsmyk, přetínající skalnatou hradbu, zatarasit, jak jen to bude možné.
Zatím bylo všeobecně doporučeno, zvláště Fritzovi a Jackovi, které lovecká vášeň často zaváděla na neopatrné výlety, aby se chránili zlých setkání.
Poslední den byl věnován otvírání ústřic, nahromaděných na pobřeží, a protože toto množství měkkýšů začalo šířit málo zdravé miasmy, rozhodli se pan Zermatt a jeho tři synové, že hned nazítří za svítání odplují. Slušelo se vrátit do Felsenheimu, protože paní Zermattová byla už jistě znepokojena. Šalupa se tedy zase vracela zpět a kajak plul před ní. Když však dopluli k soutěsce oblouku, odevzdal Fritz otci lístek a vzdálil se směrem k západu. Jak by pan Zermatt mohl pochybovat, že se vydal k objevení Soptící skály?...
