III. KAPITOLA

III. KAPITOLA

Anglická korveta Unicorn - Zaslechnuté výstřely z děla - Příjezd pinasy - Zermattova rodina - Wolstoneova rodina - Plány rozchodu - Různé výměny - Loučení - Odplutí korvety

Uicorn (Jednorožec), korveta s deseti děly, nesoucí britskou vlajku, byla na cestě ze Sydney k mysu Dobré naděje. Velitel, poručík Littlestone, udílel rozkazy šedesátičlennému mužstvu. Válečná loď zpravidla nebere cestující, ale Unicorn dostal povolení vzít na palubu anglickou rodinu, protože její hlava se musela ze zdravotních důvodů vracet do Evropy. Ta rodina měla tyto členy: Normana Wolstonea, stavitele strojů, jeho choť Mary Wolstoneovou a dvě dcery, Annu, které bylo sedmnáct a Dolly čtrnáct let. Kromě toho měli ještě syna, Jamese Wolstonea, který tehdy s manželkou a dítětem bydlel v Capetownu (Capetown, někdy i Cape Town - Kapské Město v jižní Africe).

V červenci roku 1816 vyplul Unicorn z přístavu v Sydney, obeplul jižní břehy Austrálie a obrátil se k severovýchodu Indického oceánu.

Z rozkazu admirality měl poručík Littlestone během přepravy křižovat v těchto šířkách a pátrat buď na západním pobřeží Austrálie, nebo na sousedních ostrovech, jestli tu nejsou nějací pozůstalí z lodi Dorcase, o které už nejsou zprávy třicet měsíců. Přesné místo ztroskotání nebylo známé, i když nebylo o katastrofě pochybnosti, protože druhý kormidelník a tři muži z této lodi byli sebráni na moři, dopraveni do Sydney, jako jediní ze všech, které velká šalupa nesla. Co se týká kapitána Greenfielda, námořníků, cestujících - mezi kterými byla i dcera plukovníka Montrosea - bylo těžké chovat nějakou naději, že se najdou, podle toho, co o ztroskotání vyprávěl druhý kormidelník.

Ale vláda Jeho Veličenstva přece chtěla, aby byla konána další pátrání jak na východě Indického oceánu, tak poblíž Timorského moře. Ostrovy jsou zde četné, málo navštěvované obchodními loděmi, a slušelo se navštívit ty, které sousedily s končinami, ve kterých se bezpochyby potopil Dorcase.

Proto, jakmile Unicorn obeplul mys Loeuwin na nejzazším cípu jihozápadní Austrálie, pustil se k severu. Zdržel se marně na některých Sundských ostrovech a dal se opět na cestu k Mysu. Tu však začala prudká bouře a trvala po celý týden, loď byla tedy nucena hledat přístav, aby vykonala opravy, protože byla dost vážně poškozena.

Dne 8. října hlásily stožární hlídky směrem k jihu zemi - pravděpodobně ostrov - jehož polohu neoznačovaly ani nejnovější mapy. Poručík Littlestone nařídil loď k této zemi a našel útulek v hlubinách východního zálivu, velice dobře chráněný před mocnými větry, který poskytoval výtečné kotviště.

Mužstvo se dalo ihned do práce. Na břehu a na úpatí útesu bylo postaveno několik stanů. Rozbili ležení a vykonali všechna opatření, ke kterým velela opatrnost. Bylo možné, že pobřeží bylo obydleno nebo navštěvováno divochy, a je známo, že se domorodci Indického oceánu těší dokázané nechvalné pověsti.

Unicorn byl asi dva dny v přístavu, když ráno dne 10. října upoutal pozornost velitele i mužstva dvojí výstřel, přicházející od západu. Tento dvojí výstřel si zasloužil odpověď, a Unicorn odpověděl salvou tří ran z děl, které vypálila baterie na levém boku lodi.

Poručík Littlestone musel jen čekat. Jeho loď se opravovala, a on se nemohl uchystat k odplutí ze zálivu a k obeplutí severovýchodního cípu. Bylo třeba několika dnů, aby se loď mohla opět vydat na moře.

V každém případě nepochyboval, že výstřely z korvety byly slyšet, jelikož vál vítr od širého moře. Myslel si, že se co nejdříve v dohledu zálivu objeví loď.

Hlídky se tedy postavily do stěžňoví. Do večera se neobjevila žádná plachta. Moře bylo na severu pusté - a pusté bylo i rozlehlé pobřeží, které ohraničoval oblouk zálivu. Vylodit oddI1 mužstva a vyslat ho na obhlídku se poručík Littlestone z opatrnosti zdráhal, nechtěl jej totiž vystavit nějakému zlému setkání. Ostatně to okolnosti nevyžadovaly tak naléhavě. Jakmile Unicorn bude s to opustit kotviště, bude sledovat obrysy této země, jejíž poloha byla s velkou přesností změřena - 19° 30' šířky a 114° 5' východní délky od poledníku ostrova Ferro, který patří ke skupině Kanárských ostrovů v Atlantském oceánu. Nebylo pochyby, že je to ostrov, protože v této části Indického oceánu není žádná pevnina.

Uplynuly tři dny a nic se nepřihodilo. Zdvihla se ovšem prudká bouře, která hluboce vzdouvala celé prostranství, ale Unicorn zůstával v bezpečí v závětří pobřeží.

Dne 13. října se ozvalo několik výstřelů z děl v témže směru jako dřívější.

Na tuto salvu, jejíž rány byly odděleny přestávkami dvou minut, odpověděl Unicorn sedmi ranami, oddělenými stejnými přestávkami.

Protože se nové výstřely nezdály být bližší předešlých, soudil z toho velitel, že loď, ze které vycházely, nezměnila místo.

V ten den, asi ve čtyři hodiny odpoledne, spatřil poručík Littlestone, když se procházel na patře na zádi s dalekohledem u očí, malou loďku.

Plížila se mezi skalisky v záhybu předhoří a seděli v ní dva muži. Byli černé pleti a mohli to být jen domorodci malajsijského nebo australského kmene. Jejich přítomnost prozrazovala, že je tato část pobřeží obydlena. Proto byla učiněna opatření pro případ útoku, kterého se bylo nutné vždy v těchto končinách Indického oceánu obávat.

Člun se zatím blížil - byl to kajak. Nechali ho přiblížit se. Ale když byl jen asi na tři provazce od korvety, oba divoši promluvili naprosto nesrozumitelnou řečí. Poručík Littlestone a jeho důstojníci mávali šátky a zdvíhali ruce na znamení, že jsou beze zbraní. Kajak se nezdál být ochoten se přiblížit ještě více. Za okamžik se velmi rychle vzdaloval a zmizel za výběžkem.

Za nastalé noci se poručík Littlestone radil se svými důstojníky, jestli by bylo výhodné poslat velkou šalupu k obhlídce severního pobřeží.

Bylo opravdu nutné, aby se situace vyjasnila. Nebyli to jistě domorodci, kteří vypálili rány z děl, zaslechnuté ráno. Nebylo pochybnosti, že se na západě ostrova nachází loď, snad v krajním nebezpečí, a že žádá o pomoc.

Bylo tedy rozhodnuto, že se nazítří vyšle hlídka tímto směrem, a šalupa měla být spuštěna na moře v devět hodin ráno, když vtom poručík Littlestone tuto hlídku zadržel.

U cípu předhoří se objevil už ne kajak nebo některá z pirog, které používají domorodci, ale lehká loď moderní konstrukce, pinasa, asi o patnácti tunách. Jakmile se přiblížila k Unicornu, vztyčila červenobílou vlajku.

Jak překvapeni byli velitel, důstojníci i mužstvo korvety, když viděli, že se od pinasy odloučil člun s bílým praporem na znamení přátelství a mířil ke korvetě!

Dva muži vystoupili na palubu Unicornu a představili se. Byli to Švýcaři, Johan Zermatt a jeho nejstarší syn Fritz, trosečníci lodi Landlord, o které už nebylo nikde zpráv.

Angličané nešetřili srdečnými projevy otci i synovi. Poručík Littlestone pak ochotně svolil k návrhu obou, aby se odebral na palubu pinasy.

Není divu, že pan Zermatt pociťoval jistou pýchu, když představoval veliteli Unicornu svou statečnou družku a ostatní tři syny. Bylo nutné jen obdivovat jejich statečné vzezření, výrazné obličeje a zdravé postavy. Byla radost pohledět na tuto skvostnou rodinu. Pak představil poručíku Littlestoneovi i Jenny.

„Ale jaká je to země, pane Zermatte, na které žijete už dvanáct let?...“ ptal se poručík.

„Nazvali jsme ji Novým Švýcarskem,“ odpověděl pan Zermatt, „a doufáme, že jí toto jméno zůstane...“

„Je to ostrov, veliteli?...“ ptal se Fritz.

„Ano... jeden z ostrovů Indického oceánu, který nebyl označen na mapách.“

„Nevěděli jsme, že je to ostrov,“ podotkl Ernest, „nikdy jsme ho neprošli v obavě před nějakou zlou náhodou.“

„Měli jste pravdu, protože jsme tu sami spatřili domorodce...“ odpověděl poručík Littlestone.

„Domorodce?...“ ptal se Fritz a netajil se s údivem.

„Ovšem,“ potvrzoval velitel.

„Včera... v jakémsi divošském člunu... nebo spíš kajaku...“

„Tito domorodci nebyli nikdo jiný než můj bratr a já,“ odpověděl Jack se smíchem.

„Začernili jsme si obličeje a ruce, abyste nás měli za divochy...“

„A proč to přestrojení?...“

„Poněvadž jsme nevěděli, s kým budeme jednat, veliteli, a vaše loď mohla být lodí pirátů!“

„Oh!“ zvolal poručík Littlestone, „loď Jeho Veličenstva krále Jiřího Třetího!...“

„Rád věřím,“ pravil Fritz, „ale zdálo se nám výhodnější vrátit se do našeho obydlí ve Felsenheimu a přijít pak všichni pohromadě.“

„Dodávám,“ podotkl pan Zermatt, „že bychom to udělali už včera.

Fritz a Jack si však všimli, že se vaše korveta opravuje, a byli jsme si jisti, že ji v tomto zálivu najdeme...“ Jaké teď bylo štěstí Jenny, když jí velitel řekl, že je mu jméno plukovníka Montrosea známé! Dokonce ještě před odplutím Unicornu do Indického oceánu hlásily noviny plukovníkův příjezd do Portsmouthu a pak do Londýna. Ale představme si, jaké zoufalství se zmocnilo nešťastného otce, když se roznesla zpráva, že cestující i mužstvo Dorcasé zahynuli - až na druhého kormidelníka a tři námořníky, vyloděné v Sydney - a on si musel myslet, že při této katastrofě nalezla smrt i jeho dcera! Tomu zármutku se mohla vyrovnat jen radost, až by zjistil, že Jenny ztroskotání Dorcase přežila.

Pinasa se zatím chystala k návratu do zálivu Spásy, kde pan a paní Zermattovi chtěli poručíku Littlestoneovi nabídnout pohostinství. Ten je však chtěl zdržet až do druhého dne. Když pak svolili strávit noc v zátoce, dal jim postavit tři stany na úpatí skal, jeden pro čtyři syny, druhý pro otce a matku, třetí pro Jenny Montroseovou.

A teď se tedy mohly dopodrobna vyprávět příběhy Zermattovy rodiny od jejího přistání na půdě Nového Švýcarska. Nijak je nepřekvapilo, že velitel i důstojníci vyslovili přání navštívit hospodářství malé osady i pohodlná zařízení ve Felsenheimu a Falkenhorstu.

Po výborné večeři, která byla podávána na palubě Unicornu, se pan Zermatt, jeho paní, čtyři synové i Jenny s poručíkem Littlestonem rozloučili a odebrali se k odpočinku pod stany stojícími na břehu zátoky.

Když se svou chotí pan Zermatt osaměl, musel jí říct asi toto:

„Milá Betsie, naskytla se nám příležitost k návratu do Evropy... ke shledání s krajany a přáteli... Ale je nutno uvážit, že se teď naše postavení změnilo... Nové Švýcarsko už není neznámým ostrovem...

Jiné lodi nebudou váhat zde přistávat...“

„Co tím chceš říct?...“ ptala se paní Zermattová.

„Chci se rozhodnout, jestli máme nebo nemáme této příležitosti využít?...“

„Milý Johane,“ odpověděla Betsie, „od včerejška jsem o tom mnoho přemýšlela, a řeknu ti výsledek mých úvah: proč opouštět tuto zemi, kde jsme tak šťastní?... Proč chtít obnovovat styky, které už úplně přerušil čas i vzdálenost?... Nedospěli jsme už k věku, kdy člověk příliš rád zatouží po odpočinku, než aby se vydával do nebezpečí dlouhé přeplavby?...“

„Ah! drahá Betsie,“ zvolal pan Zermatt, „porozuměla jsi mi!...

Ano!... Byl by to k Prozřetelnosti skoro nevděk, opustit naše Nové Švycarsko... a nejen o nás...“

„Naše děti?...“ odpovídala Betsie. „Chápu, že by se rády vrátily do vlasti... Jsou mladé... mají před sebou budoucnost... a i když nám způsobí jejich odchod velký zármutek, je nutné jim ponechat svobodu...“ „Máš pravdu, Betsie, myslím si totéž, co ty...“

„Ať naši synové vstoupí na palubu Unicornu, drahý... Jestli odjedou, zase se vrátí...“

„A pak,“ pravil pan Zermatt, „pomysleme na Jenny.

Nesmíme zapomínat, že její otec, plukovník Montrose, se do Anglie vrátil už před dvěma lety... a že ji už dva roky oplakává... Je až příliš jasné, že se chce setkat s otcem...“

„A ne bez velkého hoře uvidíme odcházet tu, která se nám stala dcerou...“ pravila Betsie.

„Fritz k ní chová hlubokou náklonnost... lásku, která je sdílena!... Ale nemůžeme rozhodovat za Jenny.“ Pan a paní Zermattovi o těchto věcech mluvili dlouho do noci.

Chápali dobře následky, které s sebou nesla nenadálá změna jejich postavení, a spánek se u nich dostavil až ve velmi pokročilé noční hodině.

Zítřejší ráno opustila pinasa zátoku, a když obeplula Východní mys, vjela do zálivu Spásy a vylodila poručíka Littlestonea, dva jeho důstojníky, Zermattovu a Wolstoneovu rodinu u ústí potoka Šakalů.

Angličané měli stejný pocit obdivu a překvapení, jaký měla Jenny Montroseová při první návštěvě Felsenheimu. Pan Zermatt uvítal své hosty v zimním příbytku a nechával si na později návštěvu zámku Falkenhorstu, vily Prospect Hm, hospodářských dvorců ve Waldeggu a Zuckertopu, i Eberfurtskou poustevnu. Poručík Littlestone a jeho důstojníci se mohli jen obdivovat blahobytu této zaslíbené země, výsledku odvahy, píle a společné dohody rodiny trosečníků po jedenáct let opuštěnosti na tomto ostrově... Neopomenuli také na hostině, která jim byla podána ve velké jídelně ve Felsenheimu, připíjet na počest osadníků Nového Švýcarska.

Během toho dne měli pan Wolstone, jeho choť i obě dcery příležitost důvěrněji se sblížit s panem a paní Zermattovými. Nebylo tedy divu, že večer, než se rozešli, ujal se slova pan Norman Wolstone, kterému zdravotní stav ukládal několikatýdenní pobyt na pevné zemi, a pravil:

„Pane Zermatte, dovolíte mi, abych mluvil se vší důvěrou a upřímností?...“

„Zajisté...“

„Život, jaký vedete na tomto ostrově, se mi velice líbí,“ pokračoval pan Wolstone...

„Zdá se mi, že mi je už lépe v této krásné přírodě, a cítil bych se šťastný, kdybych mohl žít v koutku vaší Zash1Jené země, jestli byste ovšem k tomu chtěl dát svolení...“

„Nepochybujte o tom, pane Wolstone!“ řekl s horlivostí pan Zermatt.

„Budeme se ženou velmi potěšeni, když přistoupíte do naší malé osady, a jestli v ní budete mít svůj podíl na štěstí... Ostatně, co se týká nás obou, rozhodli jsme se, že skončíme své dny v Novém Švýcarsku, které se nám stalo druhou vlastí, a je naším úmyslem je nikdy neopustit...“

„Sláva Novému Švýcarsku!...“ volali radostně hosté.

A vyprázdnili na jeho počest sklenice, naplněné vínem z Kanárských ostrovů, kterým paní Zermattová, za slavnostních příležitostí, nahrazovala domácí víno.

„A ať žijí ti, kteří tu chtějí zůstat stůj co stůj!...“ připojili Ernest a Jack.

Fritz nepronesl ani slovo, Jenny mlčela a sklopila hlavu.

Když hosté odpluli ve velkém člunu Unicornu, který pro ně přijel, a Fritz osaměl s matkou, objal ji a neodvažoval se promluvit.

Když ji viděl tak vzrušenou při myšlence, že by její nejstarší syn pomýšlel na odjezd, zvolal, když před ní klekal:

„Ne... matko... ne!... Nepůjdu!...“ A Jenny, která se k nim připojila, tak při vrhání do náruče paní Zermattové opakovala:

„Odpusťte... odpusťte... jestli vám působím zármutek... já, která vás miluji jako svou matku!... Ale... tam... můj otec... smím váhat?...“ Paní Zermattová a Jenny zůstaly pospolu. A po jejich skončené rozmluvě se zdálo, že je Betsie odhodlána k rozloučení.

V té chvíli se vrátili pan Zermatt i Fritz a Jenny oslovila pana Zermatta:

„Můj otče,“ pravila, - bylo to poprvé, kdy mu dala toto jméno - „požehnejte mi, jako mi právě požehnala moje matka!... Nechte mne... nechte mne odjet do Evropy!... Vaše děti se vám vrátí, a nebojte se, že by je někdy od vás mohlo něco odloučit!... Plukovník Montrose má citlivé srdce a bude chtít splatit dceřin dluh!... Ať ho Fritz v Anglii navštíví!... Svěřte nás nám navzájem!... Váš syn vám ručí za mne, jako já ručím za něho!...“ Konečně, po schválení velitele Unicornu, bylo ujednáno pro příští plavbu následující: Vyloděním Wolstoneovy rodiny se uprázdnila místa na palubě korvety. Fritz, François a Jenny tam tedy vstoupí ve společnosti Dolly, mladší z Wolstoneových slečen. Ta pojede za bratrem do Capetownu, a přivezla by ho pak zpět do Nového Švýcarska se ženou i dítětem. Co se týče Ernesta a Jacka, byli srozuměni své rodiče neopouštět.

Poslání poručíka Littlestonea, kterým byl pověřen, bylo skončeno.

Předně tím, že našel Jenny Montroseovou, jedinou, která zůstala naživu z cestujících na Dorcase, a za druhé proto, že ostrov Nové Švýcarsko poskytoval výborné přístaviště v Indickém oceánu. Protože pak pan Zermatt, jakožto jeho první držitel, si ho přál nabídnout Velké Británň, slíbil poručík Littlestone, že tu záležitost urovná a že mu doručí přijetí britské vlády.

Dalo se tedy předpokládat, že se Unicorn vrátí a uváže se do držení ostrova. Přivezl by opět Fritze, Françoise i Jenny Montroseovou a vzal by v Capetownu na palubu Jamese Wolstonea se sestrou Dolly, ženou a dítětem. Co se týče Fritze, opatří se, ve shodě s panem a paní Zermattovými, potřebnými listinami ke svému sňatku - ke kterému plukovník: Montrose dá jistě rád svolení, a nebylo pochybnosti, že i doprovodí mladé manžele do Nového Švýcarska.

Vše bylo tedy ujednáno. Nebylo to však bez zkrušení srdce, že se členové Zermattovy rodiny na nějaký čas loučili. Ovšem, s návratem Fritze, Françoise, Jenny, jejího otce a snad i některých kolonistů, kteří by je chtěli následovat, čekalo je jen štěstí, - blaženost, kterou by už nic nezkalilo. A jaká blahobytná budoucnost čekala osadu!

Dělaly se ihned přípravy k odjezdu. Jen ještě několik dní, a Unicorn by byl připraven vyplout ze zátoky východního pobřeží, které bylo dáno jeho jméno. Jakmile bude lanoví opět na místě, vypluje korveta na širé moře a zamíří k mysu Dobré naděje.

Nebude s podivem, že Jenny chtěla s sebou vzít, či spíše přivézt, plukovníkovi Montroseovi některé předměty, které vlastnoručně zhotovila na Soptící skále. Protože jí každý z nich připomínal život, tak statečně trávený po dva roky osamocení!... Proto si také Fritz vzal tyto předměty na starost a chtěl nad nimi bdít jako nad pokladem.

Pan Zermatt svěřil oběma synům vše, co mělo nějakou kupeckou cenu a mohlo být na anglických trzích převedeno na peníze. Byly to perly, sebrané ve velikém množství, které by samy o sobě vydaly značnou sumu, korály, vylovené podél ostrůvků v zálivu Argonautů, muškátové ořechy a vanilkové lusky, kterými se naplnilo několik pytlů. Za peníze z prodeje těchto různých produktů koupí Fritz nutné potřeby pro kolonii - materiál, který by se naložil na první loď, která by převezla budoucí kolonisty s jejich zavazadly. Byl by to ovšem dost těžký náklad, který by vyžadoval loď o několika stech tunách.

Kromě toho pan Zermatt s poručíkem Littlestonem udělal jistou výměnu. Opatřil si takto několik sudů kořalky a vína, šaty, prádlo, náboje, asi tucet soudků střelného prachu, olovo a kulky. Nové Švýcarsko stačilo sice potřebám svých obyvatel, ale šlo o zajištění zásoby střelných zbraní. Bylo jich třeba nejen k lovu, ale i k obraně, pro případ, ostatně velmi nepravděpodobný, když by byli kolonisté přepadeni piráty nebo dokonce domorodci, jestli tyto kmeny obsadí dosud nepoznanou část za jižními horami.

Zároveň si vzal velitel Unicornu na starost odevzdat rodinám cestujících, kteří zahynuli, cenné věci a klenoty, nalezené na palubě Landlordu. Bylo zde několik tisíc piastrů, náhrdelníky, prsteny, zlaté a stříbrné hodinky a drahocenné zbytečnosti evropského přepychu. Vedle kupní ceny měly předměty jistě i cenu upomínky pro příbuzné trosečníků... Co se týkalo deníku (Tento deník: vyšel pod názvem Švýcarský Robinson), který pan Zermatt pravidelně psal o svém životě, měl ho Fritz v Anglii uveřejnit, aby tím zajistil místo, na jaké mělo Nové Švýcarsko v zeměpisném seznamu právo.

Tyto přípravy byly skončeny v předvečer odjezdu. Všechny volné hodiny, které mu dopřávalo jeho poslání, trávil poručík Littlestone s Zermattovou rodinou. Všichni doufali, že za necelý rok, po zastávce u Mysu a po obdržení rozkazů londýnské admirality vzhledem k osadě, se Unicorn vrátí, aby se úředně ujal držení ostrova jménem Velké Británie, po jehož návratu měla být Zermattova rodina navždy spojena.

Konečně nadešel den 19. října.

Korveta, která v předvečer toho dne opustila záliv Unicorna, zakotvila ve vzdálenosti jednoho provazce od Žraločího ostrůvku.

Byl to smutný den pro pana i paní Zermattovy, i pro Ernesta a Jacka, s nimiž se měli rozloučit Fritz, François i Jenny; a stejně smutný i pro pana a paní Wolstoneovy, jimž rovněž odjížděla dcera Dolly. Ani od těchto statečných srdcí nemohl nikdo žádat pevnost nad jejich síly, a jak by se mohli zdržet slz?...

Pan Zermatt se snažil zakrýt své pohnutí, ale dařilo se mu to pramálo. Co se týká Betsie a Jenny, plakaly si v náručí - slzy matky a dcery.

Za svítání dopravila šalupa cestující ke Žraločímu ostrůvku. Pan a paní Wolstoneovi a jejich starší dcera je doprovázeli.

Zde, na tomto ostrůvku, u ústí do zálivu Spásy, si vyměnili poslední pozdravy na rozloučenou, zatímco šalupa se blížila ke korvetě se zavazadly. Všichni se políbili a sevřeli v dlouhém objetí. O tom, aby si psali, nebyla řeč, protože mezi Anglií a Novým Švýcarskem neexistoval žádný dopravní prostředek. Nemluvilo se jen o shledání, ale i o nejrychlejším návratu, o pokračování společného života...

Pak dopravil velký člun Unicornu na palubu Jenny Montroseovou, Dolly Wolstoneovou, svěřenou její péči, a také Fritze a Françoise.

O půl hodiny později vytáhl Unicorn kotvu a za krásného severovýchodního větru zamířil k širému moři. Vlajku Nového Švýcarska pozdravil třemi ranami z děla.

Na ně odpovídaly rány z baterie na Žraločím ostrůvku, vystřelené Ernestem a Jackem.

Za hodinu potom zmizely horní plachty korvety za posledními skalisky předhoří Zklamané naděje.