×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Druhá vlast - Jules Verne, II. KAPITOLA

II. KAPITOLA Odjezd Unicornu - Mys Dobré naděje - James Wolstone a jeho rodina - Loučení s Dolly Portsmouth a Londýn - Pobyt v Anglii - Sňatek Fritze Zermatta a Jenny Montroseové - Návrat do Capetownu Dne 20. října opustil Unicorn Nové Švýcarsko, aby se vrátil do Anglie. Na zpáteční cestě, po krátké zastávce u mysu Dobré naděje, měl přivézt Fritze a Françoise Zermatta, Jenny Montroseovou a Dolly Wolstoneovou, až se admiralita rozhodne ujmout vlastnictví této nové osady v Indickém oceáně. Místa, která na palubě zanechala Wolstoneova rodina, která se nyní usadila na ostrově, zaujali oba bratři. Pohodlná kabina byla dána k použití Jenny a Dolly, její mladé družky, která se měla v Capetownu sejít s Jamesem Wolstonem, jeho chotí a dítětem.

Unicorn obeplul mys Zklamané naděje, plul plnými plachtami k západu, pak zase k jihu, a nechával po pravé straně ostrůvek Soptící skály. Než zmizelo z dohledu Nové Švýcarsko, napadlo poručíkovi Littlestoneovi prozkoumat východní pobřeží, zjistit, že to je opravdu osamocený ostrov v těchto končinách, a přibližně odhadnout důležitost osady, která měla brzy zaujmout místo v ostrovním panství Velké Británie. Po skončeném prozkoumání korveta plula za příznivého větru dál, nechávajíc směrem k severozápadu ostrov, z kterého bylo možné uprostřed mlhy už jen neurčitě rozeznat jižní stranu.

První týdny plavby byly příznivé. Cestující na Unicornu si mohli jen blahopřát jak k atmosférickým podmínkám, tak i k dobrému přijetí, jakého se jim dostalo ze strany velitele a jeho důstojníka. Sešli-li se u stolu nebo pod stanem dunety na palubě, obyčejně se rozhovor točil o divech Nového Švýcarska. Za rok je znovu uvidí, nebude-li mít korveta zdržení buď během své dvojí přeplavby, nebo ze strany anglických úřadů.

Fritz a Jenny mluvili ve svých denních hovorech zvláště o plukovníkovi Montroseovi, o nesmírné radosti, jakou bude mít, až do náruče sevře dceru, protože nedoufal, že ji někdy uvidí. Tři roky nebyly zprávy o lodi Dorcase, o které trosečníci, dopravení do Sydney, potvrdili, že zahynula se vším, co na ní bylo. A s jakým pocitem, živějším než cit vděčnosti, představí Jenny otci toho, který ji zachránil, s jakým blahem ho poprosí, aby požehnal k jejich svatbě!

Co se týká Françoise a čtrnáctileté dívenky, kterou byla Dolly Wolstoneová, bylo by velkým zármutkem zanechat ji v Capetownu. Jak by zatoužil přijet si tam pro ni!

Jakmile Unicorn přeplul tropické pásmo, asi ve výši ostrova Mauritius, našel tu méně příznivé větry. Nedovolily mu dostihnout přístav před 17. prosincem, tedy skoro dva měsíce po odplutí z Nového Švýcarska.

Korveta, která měla strávit asi týden v Capetownu, zakotvila v přístavu.

Jeden z prvních, kdo vystoupili na palubu, byl James Wolstone.

Věděl, že jeho rodiče i obě sestry, opouštěje Austrálii, přeplavili se na Unicornu. Jaké bylo jeho zklamání, když se setkal pouze se sestrou!

Dolly mu představila Fritze a Françoise Zermattovy, pak Jenny Montroseovou, a tu Fritz řekl Jamesi Wolstoneovi: „Pane Jamesi, váš otec, vaše matka i sestra Anne nyní skutečně obývají Nové Švýcarsko - neznámý ostrov, kam byla naše rodina zavřena před dvanácti lety po ztroskotání Landlordu. Rozhodli se, že tam zůstanou, a čekají tam na vás. Po návratu z Evropy vás Unicorn dopraví s vaší chotí i dítětem na náš ostrov, budete-li ochotný nás tam doprovodit...“ „V které době se vrátí korveta k Mysu?...“ ptal se James Wolstone. „Za osm nebo devět měsíců,“ odpověděl Fritz, „a odtud popluje zpět do Nového Švýcarska, kde zavlaje britská vlajka. Můj bratr François a já jsme použili tuto příležitost, abychom doprovodili do Londýna dceru plukovníka Montrosea, který, jak doufáme, neodmítne se vrátit s ní a trvale se usadit v naší druhé vlasti.“ „A s vámi, milý Fritzi, který se stanete jeho synem...“ dodala Jenny, podávajíc mladému muži ruku. „Bude to splnění mého nejvroucnějšího přání, drahá Jenny...“ řekl Fritz.

„Jako je i naším přáním i přáním rodičů, Jamesi,“ říkala Dolly Wolstoneová, „aby ses se svou rodinou usadil v Novém Švýcarsku.“ „A trvej na tom, Dolly,“ řekl François, „že náš ostrov je nejpodivuhodnější ze všech, které se kdy objevily na povrchu moří... „ „James to potvrdí sám jako první, až ho uvidí,“ odpověděla Dolly. „Kdo jednou vkročil do Nového Švýcarska... a bydlel ve Felsenheimu...“ „A hnízdil ve Falkenhorstu, není-liž pravda, Dolly?...“ smála se Jenny. „Ano... hnízdil,“ řekla dívka, „tedy ten už Nové Švýcarsko neopustí, a když jenom přece, tak tedy s pevným úmyslem, že se tam vrátí.“ „Slyšíte, pane Jamesi?“ pravil Fritz. „Slyším, pane Zermatte,“ odpověděl James Wolstone.

„Usadit se na vašem ostrově, zahájit tam první obchodní styky s Velkou Británií je návrh, který mne dovede svést. Promluvím o této věci se ženou a bude-li místo, jakmile uspořádáme své záležitosti, budeme připraveni přeplavit se s Unicornem, jakmile se vrátí do Capetownu. Jsem si jistý, že Susan nebude váhat...“ „Udělám, co bude chtít můj manžel,“ dodala paní Wolstoneová, „a nebudu se nikdy vzpírat jeho úmyslům. Budu ho všude následovat; všude, kam jen bude chtít, s úplnou důvěrou.“ Fritz a François srdečně stiskli ruku Jamesi Wolstoneovi a Dolly políbila dvakrát svou švagrovou, vůči které Jenny Montroseová nešetřila poklonami i něžnostmi.

„Zatímco korveta kotví v přístavu,“ řekl James Wolstone, „doufáme, že dcera plukovníka Montrosea, Fritz i François Zermattovi přijmou pohostinství v našem domě. Bude to nejlepší způsob, jak navázat známost, a veškerý čas věnujeme rozhovoru o Novém Švýcarsku.“ Rozumí se, že cestující z Unicornu přijali toto milé pozvání s tou ochotou, s jakou jim bylo nabídnuto. Za hodinu nato přijali pan a paní Wolstoneovi své hosty. Fritz a François byli ubytováni v jednom pokoji, Jenny sdílela pokoj, který byl určený pro Dolly, jako s ní sdílela kabinu za přeplavby.

Paní Wolstoneová byla mladá čtyřiadvacetiletá žena, jemná, dobrá, inteligentní, jejíž život se soustřeďoval v horoucí lásce k jejímu choti.

Tento vážný a činný pracovník připomínal fyzickými rysy i mravními vlastnostmi svého otce. Oba manželé měli pětiletého synka Boba, kterého zbožňovali. Paní Wolstoneová, anglického původu, byla z obchodnické rodiny, dávno už usazené v kolonii. Byla sirotkem, neměla žádné příbuzné už od svého sňatku s Jamesem Wolstonem, starým tehdy dvacet sedm let.

Wolstoneův obchod, založený před pěti lety v Capetownu, utěšeně vzkvétal. Jako velice přesnému a praktickému Angličanovi se dařilo Jamesovi v hlavním městě této osady, která se stala v r. 1805 britským vlastnictvím - za 164 let po svém objevu Holanďany, a na kterou bylo právo potvrzeno v r. 1815 Velké Británii.

Od 17. do 27. prosince, celých deset dní trvala zastávka Unicornu, mluvilo se jen o Novém Švýcarsku, o událostech, které byly jevištěm, o různých pracích, které se podnikaly, o četných zařízeních, které během jedenácti let vykonala Zermattova rodina, později už za pomoci Wolstoneovy rodiny. Téma bylo nevyčerpatelné. Bylo jen zapotřebí slyšet, jak Dolly vypráví o všech těch krásných věcech, a jak ji François pobízel, přičemž jí vyčítal, že neříká mnohé dobré věci o jejich podivuhodném ostrově. Jenny Montroseová ji pak k veliké Fritzově radosti překonávala. Jaké to pro ni bude zadostiučinění, přiměje-li otce, po jejich vzájemném dlouho očekávaném setkání - o kterém nikdy nepochybovala - aby se také usídlil v jednom z hospodářství Zaslíbené země! Jaké štěstí připojit se k zakladatelům této osady, které byla zajištěna tak skvělá budoucnost!

Zkrátka, čas rychle ubíhal a stačí se zmínit, že po dohodě se svou ženou se James Wolstone rozhodl zaměnit Capetown za Nové Švýcarsko. Než se korveta opět vrátí, upraví zatím své záležitosti a uloží své jmění; bude připraven k odjezdu, jakmile se znovu objeví Unicorn; bude mezi prvními vystěhovalci, kteří půjdou dokončit dílo Zermattových a Wolstoneových. Toto rozhodnutí dělalo velikou radost oběma rodinám.

Odplutí Unicornu bylo určeno na 27. prosinec. Pro hosty Jamese Wolstonea byla zastávka velice krátká. Nikdo ani nechtěl věřit, že nastal stanovený den a že poručík Littlestone už dělá přípravy k odplutí.

Rozloučení proběhlo s utěšující myšlenkou, že se všichni za osm nebo devět měsíců zcela jistě potkají v Capetownu a vydají se potom společně na moře, s konečným cílem Nového Švýcarska. Nicméně se to však neobešlo bez bolesti. Mezi polibky Jenny Montroseové a Susan Wolstoneové se mísily slzy, ke kterým se připojily i slzy Dolly. Dívka byla velice zarmoucena Françoisovým odchodem, ale i on měl těžké srdce, protože jeho náklonnost k ní byla upřímná. Tiskl ruku Jamese Wolstonea; on i jeho bratr si mohli říct, že tu zanechávají opravdového přítele.

Unicorn vyplul ráno 27. prosince za dost špatného počasí. Jeho přeplavba nebyla ani krátká, ani dlouhá. Několik týdnů se střídaly střední severozápadní větry s jihozápadními. Korveta viděla na obzoru ve výškách francouzského vlastnictví v západní Africe střídavě Svatou Helenu, ostrovy Nanebevzetí i Zeleného mysu. Poté, co uviděli pak Kanárské a Azorské ostrovy a z širého moře portugalské a francouzské pobřeží, veplula korveta do průplavu La Manche, objela ostrov Wight a 14. února zakotvila v Portsmouthu.

Jenny Montroseová chtěla ihned odjet do Londýna, kde bydlela její teta, otcova švagrová. Byl-li plukovník ve službě, nenašla by ho tam, protože polní tažení, kvůli kterému byl povolán z anglické Indie, mělo trvat více let. Kdyby chtěl odpočívat, šel by ke švagrové, a tam by se měl konečně potkat s tou, kterou měl za oběť katastrofy lodi Dorcase.

Fritz a François nabídli Jenny, že ji doprovodí do Londýna, kam je volaly jejich záležitosti, a víme, jak Fritz spěchal, aby se setkal s plukovníkem Montrosem. Jenny jejich nabídku přijala s radostí. Všichni tři vyjeli téhož večera a do Londýna dorazili ráno 23. února.

Na Jenny Montroseovou zde čekal velký zármutek. Od tety se dozvěděla, že plukovník zemřel během své poslední výpravy; nevěděl, že tak oplakávaná dcera dosud žije! Vrátila se z dalekých končin Indického oceánu, aby obejmula svého otce, aby se s ním už nerozloučila, aby mu představila svého ochránce a požádala ho o svolení a o požehnání k sňatku, a zatím... se s ním už Jenny neměla setkat!

Pochopíme, jaká byla její bolest vůči tak nenadálému neštěstí!...

Marně jí teta nepřestávala poskytovat tu nejláskyplnější útěchu... Marně s ní Fritz plakal!... Rána byla příliš drsná, nikdy by si nemyslela, že její otec by nebyl v Anglii při jejím příchodu, protože by to byla smrt, která jí ho sebrala!...

Ale jaká hořkost a bolest to byla pro Fritze! Čekal jen na svolení plukovníka Montrosea, aby mohl Jenny pojmout za svou manželku, ale plukovník Montrose už nebyl na světě... Za několik dní potom, v rozhovoru plném slz a lítosti, k němu Jenny promluvila takto: „Můj milý Fritzi, zažili jsme, vy i já, největší neštěstí. Nezměnily-li se v ničem vaše úmysly...“ „Ach, drahá Jenny...“ „Ano, vím,“ opakovala Jenny, „můj otec by vás s radostí nazval svým synem... Pokud jsem znala jeho lásku ke mně, nepochybuji, že by nás chtěl následovat a sdílet náš život v nové anglické osadě... Ale musím se tohoto štěstí zříci!... Jsem nyní na světě sama a jsem závislá jen na sobě!... Sama... ne!... Jste zde vy, Fritzi...“ „Jenny,“ řekl mladý muž s přízvukem nejhoroucnější něhy, „celý můj život bude zasvěcen vašemu štěstí...“ „Jako můj vašemu, milý Fritzi. Ale není zde můj otec, aby nám dal svolení, a nemám už blízké příbuzné a nebudu mít jinou rodinu kromě vlastní...“ „Mé... jejíž členem jste už tři roky, drahá Jenny, ode dne, kdy jsem vás našel na Soptící skále...“ „Mám rodinu, která mne miluje a kterou já miluji, Fritzi!... Tedy, za několik měsíců budeme opět u ní, vrátíme se k ní...“ „Jako manželé... Jenny?...“ „Ano... Fritzi... přejete-li si. Vždyť máte svolení svého otce a moje teta mi ho také jistě neodepře...“ Fritz poklekl a zvolal: „Jenny, moje milá Jenny! Naše plány se nezmění a přivedu svým rodičům svoji ženu.“ Jenny Montroseová už neopustila tetin dům, a Fritz a François ji denně navštěvovali. Zatím byla učiněna všechna opatření, aby se sňatek mohl konat v zákonité lhůtě.

Na druhé straně bylo namístě zabývat se důležitými záležitostmi, které vlastně byly příčinou cesty obou bratrů do Evropy.

Především bylo zapotřebí přistoupit k prodeji cenných předmětů, sebraných na ostrově, korálů, které poskytl Velrybí ostrůvek, perel, vylovených v zátoce stejného jména, muškátových ořechů i značného množství vanilky. Pan Zermatt se nijak nemýlil o jejich kupecké ceně, která se vyznačovala závažným obnosem asi sedmi tisíc liber.

Uváží-li se, že se sotva dotkli břehů Perlové zátoky, že se korály nacházely v jiných četných částech pobřeží, že muškátové ořechy a vanilka slibovaly dobrou úrodu, nemluvě o jiných bohatstvích Nového Švýcarska, je možné připustit, že osada byla povolána ke stupni blahobytu, který ji povznese na první stupeň mezi zámořským vlastnictvím Velké Británie.

Podle návodu pana Zermatta se část sumy z tohoto prodeje měla použít k opatření předmětů, určených k doplnění materiálu ve Felsenheimu a v hospodářství Zaslíbené země. Ostatní - asi tři čtvrtiny - jako i deset tisíc liber z dědictví po plukovníkovi Montroseovi, bylo uloženo v Bank of England, kde s nimi pan Zermatt, podle příští potřeby, mohl volně naložit díky spojení, které mělo být zřízeno s hlavním městem.

Sluší se připomenout, že bylo vyřízeno i vrácení různých klenotů a obnosů peněz, které patřily rodinám trosečníků z Landlordu; po usilovném pátrání bylo možné vyhledat jejich stopy.

Konečně, za měsíc po příjezdu Fritze Zermatta a Jenny Montroseové, požehnal jejich sňatku kaplan korvety v Londýně. Unicorn je přivezl jako snoubence, a odveze je do Nového Švýcarska jako manžele.

Tyto události našly značný ohlas ve Velké Británii. Každý se zajímal o tuto rodinu, opuštěnou dvanáct let na neznámém ostrově Indického oceánu, i o dobrodružství Jenny a jejího pobytu na Soptící skále. Vypravování, sepsané Johanem Zermattem, vyšlo v anglických i zahraničních novinách. Pod jménem Švýcarský Robinson mu byla určena sláva, jakou získalo nehynoucí dílo Daniela Defoea.

Následkem toho, pod nátlakem veřejného mínění, tak mocného ve Spojeném království, rozhodla admiralita o převzetí Nového Švýcarska. Toto převzetí ostatně poskytovalo značné výhody. Ostrov zaujímal na východě Indického oceánu důležité místo, skoro u průplavu do Sundského moře, na cestách do nejzazší Asie. Nejvíc tři sta mil ho dělilo od západního břehu Austrálie. Tento pátý díl světa, objevený Holanďany v r. 1605, navštívený Abelem Tasmanem v r. 1644 a pak kapitánem Cookem v r. 1774, se stával jedním z hlavních panství Anglie na jižní polokouli mezi Indickým a Tichým oceánem. Admiralita si tedy mohla jen blahopřát, že získává ostrov v blízkosti tohoto kontinentu.

Proto bylo i povoleno vyslání Unicornu do těchto končin. Korveta měla opět velitele poručíka Littlestonea, který při této příležitosti byl jmenován kapitánem. Fritz a Jenny Zermattovi měli na jeho palubu vstoupit i s Françoisem a ještě několika dalšími kolonisty. Dalo se očekávat, že se větší počet vystěhovalců odebere na jiných lodích ke stejnému místu.

Bylo také dohodnuto, že korveta se zastaví v Capetownu a vezme na palubu Jamese, Susan a Dolly Wolstoneovy.

Trval-li pobyt Unicornu v Portsmouthu dost dlouho, bylo to proto, že byly nevyhnutelné důležité opravy po přeplavbě ze Sydney do Evropy.

Fritz a François nezůstali po celou dobu jen v Londýně a v Anglii.

Novomanželé i François měli za to, že je jejich povinností, aby navštívili Švýcarsko a mohli pak panu a paní Zermattovým přinést zprávy o jejich rodné vlasti.

Odebrali se tedy do Francie, do Paříže a týden věnovali návštěvě hlavního města. V té době byl právě konec císařství a s ním i dlouhým válkám s Velkou Británií.

Fritz a François dojeli do Švýcarska, do země, na kterou sotva měli vzpomínku, protože ji opustili v dětství, a ze Ženevy se odebrali do Appenzelského kantonu.

Z jejich rodiny už zbývalo jen několik vzdálených příbuzných, s kterými pan a paní Zermattovi nikdy neměli větší styky. Nicméně příchod mladých lidí do této alpské republiky způsobil senzaci. Nyní už byl příběh trosečníků z Landlordu známý a vědělo se, který ostrov jim posloužil jako domov. Proto, ačkoliv většina jejich krajanů jevila málo chuti k přestěhování a málo sklonu k vydávání se do nebezpečí emigrace, projevili přece někteří úmysl být mezi kolonisty, kterým Nové Švýcarsko zajišťovalo dobré přijetí.

Se stísněným srdcem opouštěli Fritz a François svou původní vlast.

I když mohli doufat, že se do ní v budoucnosti vrátí, nemohla se přece tato naděje nikdy uskutečnit pro pana a paní Zermattovy, pokročilé věkem.

Přes Francii se Fritz, Jenny a François vrátili do Anglie.

Přípravy k odplutí Unicornu se chýlily ke konci a korveta byla hotova vyplout plnými plachtami v posledních dnech června.

Rozumí se, že Fritz i François byli velice vlídně přijati pány lordy admirality. Anglie byla Johanovi Zermattovi vděčna, že z dobré vůle nabídl kapitánu Litt1estoneovi, aby se ihned ujal vlastnictví ostrova.

Víme, že v době, kdy korveta opustila Nové Švýcarsko, byla největší jeho část dosud neznámá, kromě obvodu Zaslíbené země, severního pobřeží a části pobřeží východního až k zálivu Unicomu. Kapitán Littlestone tedy musel dokončit výzkumy jak na západním a jižním břehu, tak i ve vnitru ostrova. Sluší se dodat, že v několika měsících se chystalo více lodí dopravit sem s vystěhovalci i potřebný materiál ke kolonizaci i k obraně ostrova. Počínaje touto dobou, byly by zahájeny i pravidelné styky mezi Velkou Británií a těmito končinami Indického oceánu.

Dne 27. června Unicorn, připraven vytáhnout kotvy, již očekával jen Fritze, Jenny a Françoise. Dne 28. června přijeli všichni tři do Portsmouthu, kam je předešla zavazadla, získaná na účet Zermattovy rodiny.

Na palubě korvety je přátelsky přijal kapitán Littlestone, se kterým měli příležitost setkat se několikrát v Londýně. Jaká panovala radost při pomyšlení na shledání v Capetownu s Jamesem a Susan Wolstoneovými i se spanilou Dolly, kterou François nenechával bez žádných zprávo všech a o všem!

Za krásného větru, ráno dne 29. června, vyplul Unicorn z Portsmouthu, který měl na stožáru anglickou vlajku, kterou se chystal vztyčit na pobřeží Nového Švýcarska...


II. KAPITOLA

 

Odjezd Unicornu - Mys Dobré naděje - James Wolstone a jeho rodina - Loučení s Dolly Portsmouth a Londýn - Pobyt v Anglii - Sňatek Fritze Zermatta a Jenny Montroseové - Návrat do Capetownu

 

 Dne 20. října opustil Unicorn Nové Švýcarsko, aby se vrátil do Anglie. Na zpáteční cestě, po krátké zastávce u mysu Dobré naděje, měl přivézt Fritze a Françoise Zermatta, Jenny Montroseovou a Dolly Wolstoneovou, až se admiralita rozhodne ujmout vlastnictví této nové osady v Indickém oceáně. Místa, která na palubě zanechala Wolstoneova rodina, která se nyní usadila na ostrově, zaujali oba bratři. Pohodlná kabina byla dána k použití Jenny a Dolly, její mladé družky, která se měla v Capetownu sejít s Jamesem Wolstonem, jeho chotí a dítětem.

 Unicorn obeplul mys Zklamané naděje, plul plnými plachtami k západu, pak zase k jihu, a nechával po pravé straně ostrůvek Soptící skály. Než zmizelo z dohledu Nové Švýcarsko, napadlo poručíkovi Littlestoneovi prozkoumat východní pobřeží, zjistit, že to je opravdu osamocený ostrov v těchto končinách, a přibližně odhadnout důležitost osady, která měla brzy zaujmout místo v ostrovním panství Velké Británie. Po skončeném prozkoumání korveta plula za příznivého větru dál, nechávajíc směrem k severozápadu ostrov, z kterého bylo možné uprostřed mlhy už jen neurčitě rozeznat jižní stranu.

 První týdny plavby byly příznivé. Cestující na Unicornu si mohli jen blahopřát jak k atmosférickým podmínkám, tak i k dobrému přijetí, jakého se jim dostalo ze strany velitele a jeho důstojníka. Sešli-li se u stolu nebo pod stanem dunety na palubě, obyčejně se rozhovor točil o divech Nového Švýcarska. Za rok je znovu uvidí, nebude-li mít korveta zdržení buď během své dvojí přeplavby, nebo ze strany anglických úřadů.

 Fritz a Jenny mluvili ve svých denních hovorech zvláště o plukovníkovi Montroseovi, o nesmírné radosti, jakou bude mít, až do náruče sevře dceru, protože nedoufal, že ji někdy uvidí. Tři roky nebyly zprávy o lodi Dorcase, o které trosečníci, dopravení do Sydney, potvrdili, že zahynula se vším, co na ní bylo. A s jakým pocitem, živějším než cit vděčnosti, představí Jenny otci toho, který ji zachránil, s jakým blahem ho poprosí, aby požehnal k jejich svatbě!

 Co se týká Françoise a čtrnáctileté dívenky, kterou byla Dolly Wolstoneová, bylo by velkým zármutkem zanechat ji v Capetownu. Jak by zatoužil přijet si tam pro ni!

 Jakmile Unicorn přeplul tropické pásmo, asi ve výši ostrova Mauritius, našel tu méně příznivé větry. Nedovolily mu dostihnout přístav před 17. prosincem, tedy skoro dva měsíce po odplutí z Nového Švýcarska.

 Korveta, která měla strávit asi týden v Capetownu, zakotvila v přístavu.

 Jeden z prvních, kdo vystoupili na palubu, byl James Wolstone.

 Věděl, že jeho rodiče i obě sestry, opouštěje Austrálii, přeplavili se na Unicornu. Jaké bylo jeho zklamání, když se setkal pouze se sestrou!

 Dolly mu představila Fritze a Françoise Zermattovy, pak Jenny Montroseovou, a tu Fritz řekl Jamesi Wolstoneovi:

 „Pane Jamesi, váš otec, vaše matka i sestra Anne nyní skutečně obývají Nové Švýcarsko - neznámý ostrov, kam byla naše rodina zavřena před dvanácti lety po ztroskotání Landlordu. Rozhodli se, že tam zůstanou, a čekají tam na vás. Po návratu z Evropy vás Unicorn dopraví s vaší chotí i dítětem na náš ostrov, budete-li ochotný nás tam doprovodit...“

 „V které době se vrátí korveta k Mysu?...“ ptal se James Wolstone.

 „Za osm nebo devět měsíců,“ odpověděl Fritz, „a odtud popluje zpět do Nového Švýcarska, kde zavlaje britská vlajka. Můj bratr François a já jsme použili tuto příležitost, abychom doprovodili do Londýna dceru plukovníka Montrosea, který, jak doufáme, neodmítne se vrátit s ní a trvale se usadit v naší druhé vlasti.“

 „A s vámi, milý Fritzi, který se stanete jeho synem...“ dodala Jenny, podávajíc mladému muži ruku.

 „Bude to splnění mého nejvroucnějšího přání, drahá Jenny...“ řekl Fritz.

 „Jako je i naším přáním i přáním rodičů, Jamesi,“ říkala Dolly Wolstoneová, „aby ses se svou rodinou usadil v Novém Švýcarsku.“

 „A trvej na tom, Dolly,“ řekl François, „že náš ostrov je nejpodivuhodnější ze všech, které se kdy objevily na povrchu moří... „ „James to potvrdí sám jako první, až ho uvidí,“ odpověděla Dolly.

 „Kdo jednou vkročil do Nového Švýcarska... a bydlel ve Felsenheimu...“

 „A hnízdil ve Falkenhorstu, není-liž pravda, Dolly?...“ smála se Jenny.

 „Ano... hnízdil,“ řekla dívka, „tedy ten už Nové Švýcarsko neopustí, a když jenom přece, tak tedy s pevným úmyslem, že se tam vrátí.“

 „Slyšíte, pane Jamesi?“ pravil Fritz.

 „Slyším, pane Zermatte,“ odpověděl James Wolstone.

 „Usadit se na vašem ostrově, zahájit tam první obchodní styky s Velkou Británií je návrh, který mne dovede svést. Promluvím o této věci se ženou a bude-li místo, jakmile uspořádáme své záležitosti, budeme připraveni přeplavit se s Unicornem, jakmile se vrátí do Capetownu. Jsem si jistý, že Susan nebude váhat...“

 „Udělám, co bude chtít můj manžel,“ dodala paní Wolstoneová, „a nebudu se nikdy vzpírat jeho úmyslům. Budu ho všude následovat; všude, kam jen bude chtít, s úplnou důvěrou.“ Fritz a François srdečně stiskli ruku Jamesi Wolstoneovi a Dolly políbila dvakrát svou švagrovou, vůči které Jenny Montroseová nešetřila poklonami i něžnostmi.

 „Zatímco korveta kotví v přístavu,“ řekl James Wolstone, „doufáme, že dcera plukovníka Montrosea, Fritz i François Zermattovi přijmou pohostinství v našem domě. Bude to nejlepší způsob, jak navázat známost, a veškerý čas věnujeme rozhovoru o Novém Švýcarsku.“

 Rozumí se, že cestující z Unicornu přijali toto milé pozvání s tou ochotou, s jakou jim bylo nabídnuto.

 Za hodinu nato přijali pan a paní Wolstoneovi své hosty. Fritz a François byli ubytováni v jednom pokoji, Jenny sdílela pokoj, který byl určený pro Dolly, jako s ní sdílela kabinu za přeplavby.

 Paní Wolstoneová byla mladá čtyřiadvacetiletá žena, jemná, dobrá, inteligentní, jejíž život se soustřeďoval v horoucí lásce k jejímu choti.

 Tento vážný a činný pracovník připomínal fyzickými rysy i mravními vlastnostmi svého otce. Oba manželé měli pětiletého synka Boba, kterého zbožňovali. Paní Wolstoneová, anglického původu, byla z obchodnické rodiny, dávno už usazené v kolonii. Byla sirotkem, neměla žádné příbuzné už od svého sňatku s Jamesem Wolstonem, starým tehdy dvacet sedm let.

 Wolstoneův obchod, založený před pěti lety v Capetownu, utěšeně vzkvétal. Jako velice přesnému a praktickému Angličanovi se dařilo Jamesovi v hlavním městě této osady, která se stala v r. 1805 britským vlastnictvím - za 164 let po svém objevu Holanďany, a na kterou bylo právo potvrzeno v r. 1815 Velké Británii.

 Od 17. do 27. prosince, celých deset dní trvala zastávka Unicornu, mluvilo se jen o Novém Švýcarsku, o událostech, které byly jevištěm, o různých pracích, které se podnikaly, o četných zařízeních, které během jedenácti let vykonala Zermattova rodina, později už za pomoci Wolstoneovy rodiny. Téma bylo nevyčerpatelné. Bylo jen zapotřebí slyšet, jak Dolly vypráví o všech těch krásných věcech, a jak ji François pobízel, přičemž jí vyčítal, že neříká mnohé dobré věci o jejich podivuhodném ostrově. Jenny Montroseová ji pak k veliké Fritzově radosti překonávala. Jaké to pro ni bude zadostiučinění, přiměje-li otce, po jejich vzájemném dlouho očekávaném setkání - o kterém nikdy nepochybovala - aby se také usídlil v jednom z hospodářství Zaslíbené země! Jaké štěstí připojit se k zakladatelům této osady, které byla zajištěna tak skvělá budoucnost!

 Zkrátka, čas rychle ubíhal a stačí se zmínit, že po dohodě se svou ženou se James Wolstone rozhodl zaměnit Capetown za Nové Švýcarsko. Než se korveta opět vrátí, upraví zatím své záležitosti a uloží své jmění; bude připraven k odjezdu, jakmile se znovu objeví Unicorn; bude mezi prvními vystěhovalci, kteří půjdou dokončit dílo Zermattových a Wolstoneových. Toto rozhodnutí dělalo velikou radost oběma rodinám.

 Odplutí Unicornu bylo určeno na 27. prosinec. Pro hosty Jamese Wolstonea byla zastávka velice krátká. Nikdo ani nechtěl věřit, že nastal stanovený den a že poručík Littlestone už dělá přípravy k odplutí.

 Rozloučení proběhlo s utěšující myšlenkou, že se všichni za osm nebo devět měsíců zcela jistě potkají v Capetownu a vydají se potom společně na moře, s konečným cílem Nového Švýcarska. Nicméně se to však neobešlo bez bolesti. Mezi polibky Jenny Montroseové a Susan Wolstoneové se mísily slzy, ke kterým se připojily i slzy Dolly. Dívka byla velice zarmoucena Françoisovým odchodem, ale i on měl těžké srdce, protože jeho náklonnost k ní byla upřímná. Tiskl ruku Jamese Wolstonea; on i jeho bratr si mohli říct, že tu zanechávají opravdového přítele.

 Unicorn vyplul ráno 27. prosince za dost špatného počasí. Jeho přeplavba nebyla ani krátká, ani dlouhá. Několik týdnů se střídaly střední severozápadní větry s jihozápadními. Korveta viděla na obzoru ve výškách francouzského vlastnictví v západní Africe střídavě Svatou Helenu, ostrovy Nanebevzetí i Zeleného mysu. Poté, co uviděli pak Kanárské a Azorské ostrovy a z širého moře portugalské a francouzské pobřeží, veplula korveta do průplavu La Manche, objela ostrov Wight a 14. února zakotvila v Portsmouthu.

 Jenny Montroseová chtěla ihned odjet do Londýna, kde bydlela její teta, otcova švagrová. Byl-li plukovník ve službě, nenašla by ho tam, protože polní tažení, kvůli kterému byl povolán z anglické Indie, mělo trvat více let. Kdyby chtěl odpočívat, šel by ke švagrové, a tam by se měl konečně potkat s tou, kterou měl za oběť katastrofy lodi Dorcase.

 Fritz a François nabídli Jenny, že ji doprovodí do Londýna, kam je volaly jejich záležitosti, a víme, jak Fritz spěchal, aby se setkal s plukovníkem Montrosem. Jenny jejich nabídku přijala s radostí. Všichni tři vyjeli téhož večera a do Londýna dorazili ráno 23. února.

 Na Jenny Montroseovou zde čekal velký zármutek. Od tety se dozvěděla, že plukovník zemřel během své poslední výpravy; nevěděl, že tak oplakávaná dcera dosud žije! Vrátila se z dalekých končin Indického oceánu, aby obejmula svého otce, aby se s ním už nerozloučila, aby mu představila svého ochránce a požádala ho o svolení a o požehnání k sňatku, a zatím... se s ním už Jenny neměla setkat!

 Pochopíme, jaká byla její bolest vůči tak nenadálému neštěstí!...

 Marně jí teta nepřestávala poskytovat tu nejláskyplnější útěchu...

 Marně s ní Fritz plakal!... Rána byla příliš drsná, nikdy by si nemyslela, že její otec by nebyl v Anglii při jejím příchodu, protože by to byla smrt, která jí ho sebrala!...

 Ale jaká hořkost a bolest to byla pro Fritze! Čekal jen na svolení plukovníka Montrosea, aby mohl Jenny pojmout za svou manželku, ale plukovník Montrose už nebyl na světě...

 Za několik dní potom, v rozhovoru plném slz a lítosti, k němu Jenny promluvila takto:

 „Můj milý Fritzi, zažili jsme, vy i já, největší neštěstí. Nezměnily-li se v ničem vaše úmysly...“

 „Ach, drahá Jenny...“

 „Ano, vím,“ opakovala Jenny, „můj otec by vás s radostí nazval svým synem... Pokud jsem znala jeho lásku ke mně, nepochybuji, že by nás chtěl následovat a sdílet náš život v nové anglické osadě... Ale musím se tohoto štěstí zříci!... Jsem nyní na světě sama a jsem závislá jen na sobě!... Sama... ne!... Jste zde vy, Fritzi...“

 „Jenny,“ řekl mladý muž s přízvukem nejhoroucnější něhy, „celý můj život bude zasvěcen vašemu štěstí...“

 „Jako můj vašemu, milý Fritzi. Ale není zde můj otec, aby nám dal svolení, a nemám už blízké příbuzné a nebudu mít jinou rodinu kromě vlastní...“

 „Mé... jejíž členem jste už tři roky, drahá Jenny, ode dne, kdy jsem vás našel na Soptící skále...“

 „Mám rodinu, která mne miluje a kterou já miluji, Fritzi!... Tedy, za několik měsíců budeme opět u ní, vrátíme se k ní...“

 „Jako manželé... Jenny?...“

 „Ano... Fritzi... přejete-li si. Vždyť máte svolení svého otce a moje teta mi ho také jistě neodepře...“

 Fritz poklekl a zvolal: „Jenny, moje milá Jenny! Naše plány se nezmění a přivedu svým rodičům svoji ženu.“ Jenny Montroseová už neopustila tetin dům, a Fritz a François ji denně navštěvovali. Zatím byla učiněna všechna opatření, aby se sňatek mohl konat v zákonité lhůtě.

 Na druhé straně bylo namístě zabývat se důležitými záležitostmi, které vlastně byly příčinou cesty obou bratrů do Evropy.

 Především bylo zapotřebí přistoupit k prodeji cenných předmětů, sebraných na ostrově, korálů, které poskytl Velrybí ostrůvek, perel, vylovených v zátoce stejného jména, muškátových ořechů i značného množství vanilky. Pan Zermatt se nijak nemýlil o jejich kupecké ceně, která se vyznačovala závažným obnosem asi sedmi tisíc liber.

 Uváží-li se, že se sotva dotkli břehů Perlové zátoky, že se korály nacházely v jiných četných částech pobřeží, že muškátové ořechy a vanilka slibovaly dobrou úrodu, nemluvě o jiných bohatstvích Nového Švýcarska, je možné připustit, že osada byla povolána ke stupni blahobytu, který ji povznese na první stupeň mezi zámořským vlastnictvím Velké Británie.

 Podle návodu pana Zermatta se část sumy z tohoto prodeje měla použít k opatření předmětů, určených k doplnění materiálu ve Felsenheimu a v hospodářství Zaslíbené země. Ostatní - asi tři čtvrtiny - jako i deset tisíc liber z dědictví po plukovníkovi Montroseovi, bylo uloženo v Bank of England, kde s nimi pan Zermatt, podle příští potřeby, mohl volně naložit díky spojení, které mělo být zřízeno s hlavním městem.

 Sluší se připomenout, že bylo vyřízeno i vrácení různých klenotů a obnosů peněz, které patřily rodinám trosečníků z Landlordu; po usilovném pátrání bylo možné vyhledat jejich stopy.

 Konečně, za měsíc po příjezdu Fritze Zermatta a Jenny Montroseové, požehnal jejich sňatku kaplan korvety v Londýně. Unicorn je přivezl jako snoubence, a odveze je do Nového Švýcarska jako manžele.

 Tyto události našly značný ohlas ve Velké Británii. Každý se zajímal o tuto rodinu, opuštěnou dvanáct let na neznámém ostrově Indického oceánu, i o dobrodružství Jenny a jejího pobytu na Soptící skále. Vypravování, sepsané Johanem Zermattem, vyšlo v anglických i zahraničních novinách. Pod jménem Švýcarský Robinson mu byla určena sláva, jakou získalo nehynoucí dílo Daniela Defoea.

 Následkem toho, pod nátlakem veřejného mínění, tak mocného ve Spojeném království, rozhodla admiralita o převzetí Nového Švýcarska. Toto převzetí ostatně poskytovalo značné výhody. Ostrov zaujímal na východě Indického oceánu důležité místo, skoro u průplavu do Sundského moře, na cestách do nejzazší Asie. Nejvíc tři sta mil ho dělilo od západního břehu Austrálie. Tento pátý díl světa, objevený Holanďany v r. 1605, navštívený Abelem Tasmanem v r. 1644 a pak kapitánem Cookem v r. 1774, se stával jedním z hlavních panství Anglie na jižní polokouli mezi Indickým a Tichým oceánem. Admiralita si tedy mohla jen blahopřát, že získává ostrov v blízkosti tohoto kontinentu.

 Proto bylo i povoleno vyslání Unicornu do těchto končin. Korveta měla opět velitele poručíka Littlestonea, který při této příležitosti byl jmenován kapitánem. Fritz a Jenny Zermattovi měli na jeho palubu vstoupit i s Françoisem a ještě několika dalšími kolonisty. Dalo se očekávat, že se větší počet vystěhovalců odebere na jiných lodích ke stejnému místu.

 Bylo také dohodnuto, že korveta se zastaví v Capetownu a vezme na palubu Jamese, Susan a Dolly Wolstoneovy.

 Trval-li pobyt Unicornu v Portsmouthu dost dlouho, bylo to proto, že byly nevyhnutelné důležité opravy po přeplavbě ze Sydney do Evropy.

 Fritz a François nezůstali po celou dobu jen v Londýně a v Anglii.

 Novomanželé i François měli za to, že je jejich povinností, aby navštívili Švýcarsko a mohli pak panu a paní Zermattovým přinést zprávy o jejich rodné vlasti.

 Odebrali se tedy do Francie, do Paříže a týden věnovali návštěvě hlavního města. V té době byl právě konec císařství a s ním i dlouhým válkám s Velkou Británií.

 Fritz a François dojeli do Švýcarska, do země, na kterou sotva měli vzpomínku, protože ji opustili v dětství, a ze Ženevy se odebrali do Appenzelského kantonu.

 Z jejich rodiny už zbývalo jen několik vzdálených příbuzných, s kterými pan a paní Zermattovi nikdy neměli větší styky. Nicméně příchod mladých lidí do této alpské republiky způsobil senzaci. Nyní už byl příběh trosečníků z Landlordu známý a vědělo se, který ostrov jim posloužil jako domov. Proto, ačkoliv většina jejich krajanů jevila málo chuti k přestěhování a málo sklonu k vydávání se do nebezpečí emigrace, projevili přece někteří úmysl být mezi kolonisty, kterým Nové Švýcarsko zajišťovalo dobré přijetí.

 Se stísněným srdcem opouštěli Fritz a François svou původní vlast.

 I když mohli doufat, že se do ní v budoucnosti vrátí, nemohla se přece tato naděje nikdy uskutečnit pro pana a paní Zermattovy, pokročilé věkem.

 Přes Francii se Fritz, Jenny a François vrátili do Anglie.

 Přípravy k odplutí Unicornu se chýlily ke konci a korveta byla hotova vyplout plnými plachtami v posledních dnech června.

 Rozumí se, že Fritz i François byli velice vlídně přijati pány lordy admirality. Anglie byla Johanovi Zermattovi vděčna, že z dobré vůle nabídl kapitánu Litt1estoneovi, aby se ihned ujal vlastnictví ostrova.

 Víme, že v době, kdy korveta opustila Nové Švýcarsko, byla největší jeho část dosud neznámá, kromě obvodu Zaslíbené země, severního pobřeží a části pobřeží východního až k zálivu Unicomu. Kapitán Littlestone tedy musel dokončit výzkumy jak na západním a jižním břehu, tak i ve vnitru ostrova. Sluší se dodat, že v několika měsících se chystalo více lodí dopravit sem s vystěhovalci i potřebný materiál ke kolonizaci i k obraně ostrova. Počínaje touto dobou, byly by zahájeny i pravidelné styky mezi Velkou Británií a těmito končinami Indického oceánu.

 Dne 27. června Unicorn, připraven vytáhnout kotvy, již očekával jen Fritze, Jenny a Françoise. Dne 28. června přijeli všichni tři do Portsmouthu, kam je předešla zavazadla, získaná na účet Zermattovy rodiny.

 Na palubě korvety je přátelsky přijal kapitán Littlestone, se kterým měli příležitost setkat se několikrát v Londýně. Jaká panovala radost při pomyšlení na shledání v Capetownu s Jamesem a Susan Wolstoneovými i se spanilou Dolly, kterou François nenechával bez žádných zprávo všech a o všem!

 Za krásného větru, ráno dne 29. června, vyplul Unicorn z Portsmouthu, který měl na stožáru anglickou vlajku, kterou se chystal vztyčit na pobřeží Nového Švýcarska...