II. KAPITOLA
II. KAPITOLA
Návrat kajaku - Vzbuzený dojem Rozhodnutí - Tři bouřlivé dny – Obeplutí Východního mysu - Zakotvená loď
Jakmile se rozlehl dvojí výstřel z baterie na Žraločím ostrůvku, opakovaly ho felsenheimské ozvěny od skály ke skále. Pan a paní Zermattovi, Jenny, Ernest i François přichvátali na pobřeží, kde mohli v tom okamžiku spatřit bělavý kouř z obou děl, nesoucí se zvolna k Falkenhorstu. Mávali šátky a odpovídali jásotem, méně hlučným snad, ale vycházejícím ze srdce.
Pak se každý chystal opět se vrátit ke své práci, když vtom zvolala Jenny, která se dívala dalekohledem směrem k ostrůvku:
„Fritz a Jack se vracejí...“
„Už?...“ pravil Ernest. „Vždyť měli sotva čas nabít znovu děla...
Proč ten spěch domů?...“
„Opravdu se zdá, že mají naspěch,“ odpověděl pan Zermatt.
Nebylo pochyby, pohyblivý bod, který se dal spatřit dalekohledem poněkud napravo od ostrůvku, mohl být jen lehká lodice, unášená rychle za činnosti vesel.
„To je přece podivné!...“ podotkla paní Zermattová.
„Chtějí nám sdělit nějakou novinu... nějakou důležitou zprávu?...“
„Myslím si to,“ odpovídala Jenny.
Bude to zpráva dobrá, nebo špatná?... Každý si tuto otázku kladl a nesnažil se ji sám rozřešit.
Všechny zraky se obracely ke kajaku, který se očividně zvětšoval. Za čtvrt hodiny byl v půli cesty od Žraločího ostrůvku a ústí potoka Šakalů. Fritz nevytáhl ani plachty, protože vítr ustával, oba bratři pouze veslovali a uháněli rychleji než vítr na lehce zčeřených vodách zálivu Spásy.
A tu napadlo pana Zermatta, jestli tento ukvapený návrat není útěkem, jestli se v záhybu ostrůvku neobjeví nějaká divošská piroga, pronásledující kajak, anebo i loď pirátů ze širého moře... Ale tuto znepokojující myšlenku nikomu neřekl. Odebral se, provázen Betsií, Jenny, Ernestem a Françoisem, na druhý konec malé zátoky, aby se zeptal Fritze i Jacka, jakmile přistanou.
O čtvrt hodiny později se kajak zastavil u prvních skal, sloužících jako přístaviště v Malé zátoce.
„Co je?...“ ptal se pan Zermatt.
Fritz a Jack vyskočili na břeh. Udýchaní, se vzrušenými obličeji, s rukama jako rozlámanýma únavou, mohli zprvu odpovídat jen po sunky, kterými ukazovali na východ od zálivu Spásy.
„Co se děje?..“ ptal se znovu François a chytl Fritze za rameno.
„Neslyšeli jste?...“ ptal se konečně Fritz, když popadl dech.
„Ano... dvě rány z děla, které jste vystřelili ze Žraločí baterie?...“ pravil Ernest.
„Ne... odpověděl Jack, „ne naše... ty, které odpovídaly...“
„Jakže...“ zvolal pan Zermatt, „výstřely?...“
„Je to možné... Je to možné?...“ opakovala paní Zermattová. Jenny přistoupila k Fritzovi a bledá pohnutím se zeptala:
„Slyšeli jste výstřely z této strany?“
„Ano, Jenny,“ odpověděl Fritz, „tři rány, vystřelené v pravidelných intervalech.“
Fritz mluvil tak přesvědčivě, že nebylo možné věřit na omyl z jeho strany. Ostatně bratrova slova potvrdil Jack, a dodával:
„Není pochyb, že se v dohledu Nového Švýcarska nachází loď, a že střelba z našich dvou děl vzbudila její pozornost.“
„Loď... loď!...“ šeptala Jenny.
„A bylo to určitě směrem k východu?...“ zeptal se naléhavě pan Zermatt.
„Ano... k východu,“ řekl Fritz, „a soudím tak z toho, že může být záliv Spásy od širého moře oddělen jen jednou nebo dvěma mílemi.“
Bylo to pravděpodobné; ale, jak víme, do tohoto moře nebyla dosud poslána žádná hlídka.
Lze si snadno představit, jakým pocitům se oddávali, po okamžiku překvapení, ba skoro úžasu, obyvatelé Nového Švýcarska. Loď... ukázala se tu jistě loď, jejíž výstřely zanesl vítr až na Žraločí ostrůvek!... Nebylo to jako pojítko, kterým tato neznámá země, na které už jedenáct let žili trosečníci z Landlordu, navazovala opět styky s ostatním obydleným světem?... Dělo, to je mocný hlas lodí, který proniká dlouhými vzdálenostmi, a ten hlas bylo slyšet poprvé od té doby, kdy baterie Žraločího ostrůvku pozdravovala konec i návrat krásného počasí!... Zdálo se, že tento možný případ, se kterým už nepočítali, překvapil pana Zermatta a jeho rodinu tak znenadání, jako by loď promluvila řečí, které už přestali rozumět.
Vzpamatovali se však a mysleli jen na dobré stránky nové situace. Tento vzdálený hluk, který dolehl až k nim, nebyl už jeden z lomozů přírody, kterým tak dávno uvykli, nebyl to praskot stromů za prudkých vichřic, ani hukot rozbouřeného moře, ani rachot hromu za silných bouří tohoto subtropického pásma... Ne!... Ten hluk vycházel z lidské ruky!... Kapitán i mužstvo lodi, která plula na širém moři, už nemohli věřit, že je tato země neobydlena... Jestli vplují do zálivu, pozdraví jejich vlajka novošvýcarskou vlajku!
Všichni v tom viděli jistotu blízkého vysvobození. Paní Zermattová se cítila být zbavena strachu o budoucnost... Jenny myslela na svého otce, o kterém už pozbyla naděje, že ho ještě někdy spatří... Pan Zermatt a jeho synové se už viděli uprostřed sobě rovných... A v tom se všichni sevřeli ve společném objetí.
První dojem byl u nich takový, jaký dává uskutečnění nejdražších přání. Vybírali si z této události jen to, co obsahovala šťastného, tonuli v naději a ve vděčnosti vůči nebesům.
„Sluší se především vzdát díky Bohu, jehož ochrana nás nikdy neopouštěla,“ pravil François. „K němu ať stoupají naše díkůvzdání, k němu ať se obracejí naše modlitby!“
Bylo přirozené, že se François takto vyjadřoval. Víme, jakými náboženskými city byl vždy nadšen, a věkem se u něho ještě prohloubily.
Byla to přímá, klidná povaha, plná lásky pro všechny své, to znamená pro vše, co pro něho až dosud znamenalo lidstvo. I když byl poslední z bratrů, byl přesto jako jejich rádce při jinak velice řídkých roztržkách, vyvolaných mezi členy této tak sjednocené rodiny. Jaké by bylo jeho povolání, kdyby žil ve své původní vlasti? Bezpochyby by hledal ukojení potřeby oddanosti v lékařství, v právnictví, nebo jako kněz, tak jako u Fritze a Jacka byla činnost fyzická a u Ernesta intelektuální. Vznesl tedy k Prozřetelnosti vroucí modlitbu, ke které se připojili otec, matka, bratři i Jenny.
Za těchto okolností bylo nutné jednat beze ztráty jediné hodiny. Nejpravděpodobnější bylo, že loď, o jejíž přítomnosti už nikdo nechtěl pochybovat, zakotvila v jedné z mělkých pobřežních zátok, a že neplula dál od Nového Švýcarska do širého moře. Snad ji výstřely, na které odpověděla, přinutí, aby podnikla obhlídku tohoto území?... Snad bude chtít vplout do zálivu Spásy a obepluje předhoří, které ho ohraničovalo na východě?...
Tento názor přednesl Fritz a skončil své odůvodňování slovy: „Nejlepším rozhodnutím bude jít lodi vstříc podél východního břehu; pluje jistě od severu k jihu...“
„A kdo ví, jestli už nemeškáme příliš dlouho...“ pravila Jenny. „To si nemyslím,“ řekl Ernest. „Není možné, aby se kapitán lodi, ať je jaký je, nechtěl přesvědčit...“
„To jsou všechno zbytečné řeči!... zvolal Jack.“ Pojďme...
„Dopřej nám čas připravit šalupu...“ podotkl pan Zermatt. „Trvalo by to příliš dlouho, a kajak stačí...“ prohlásil Fritz. „Budiž!“ řekl pan Zermatt.
Pak dodal:
„Hlavní věc je, chovat se s největší opatrností... Nezdá se mi pravděpodobné, že by na východním pobřeží přistáli malajsijští piráti nebo australští divoši... ale Indický oceán je často navštěvován piráty, a od nich bychom se museli obávat nejhoršího...“
„Ovšem...“ dodala paní Zermattová, „a je tedy lepší, když se loď vzdálí...“
„Půjdu sám,“ prohlásil pan Zermatt. „Než vejdeme do styku s cizinci, je třeba vědět, s kým jednáme.“
To byl moudrý plán. Zbývalo ho jen provést. Ale opravdovou nehodou bylo, že se počasí od prvních ranních hodin změnilo. Vítr začal vát od západu a citelně fičel. Kajak by se do zálivu nemohl odvážit, i kdyby šlo jen o to, dosáhnout Žraločího ostrůvku. Nebe se pokrylo mraky, které se zdvihaly od západu - bouři věštícími mraky, ke kterým nemá námořník nikdy důvěru.
Ale v nedostatku kajaku, i když bylo nutné ztratit hodinu nebo dvě přípravami, stejně se nemohlo použít šalupy, protože za průplavem bylo asi prudké vlnobití.
Ke svému citelnému zklamání se však musel pan Zermatt zříci i tohoto. Před polednem se vzedmula opravdová bouře vody v zálivu Spásy a znemožnila plavbu. I když nemohla tato náhlá změna povětrnosti v této době mít dlouhé trvání, zkřížila všechny plány, a i kdyby bouře trvala už jen dvacet čtyři hodin, nebylo by příliš pozdě pátrat po lodi?... Ostatně, v případě, že by jí kotviště nezajišťovalo záštitu, opustila by ho, a při těchto západních větrech by jí pobřeží Nového Švýcarska zmizelo brzy z očí.
Z druhé strany uplatňoval Ernest tento předpoklad: Loď se snad pokusí uchýlit se do zálivu Spásy, když se jí podaří od východu obeplout mys?...
„Je to opravdu možné,“ odpověděl pan Zermatt, „a je to i žádostivé, jestli ovšem nemáme co dělat s piráty...“
„Budeme bdít, otče,“ pravil François. „Budeme bdít celý den... celou noc...“
„A kdybychom se ještě mohli odebrat na Prospect Hill, nebo jen k Falkenhorstu, mohli bychom odtamtud lépe pozorovat moře,“ dodal Jack.
Rozhodně, ale nebylo na to pomyšlení. Přes odpoledne se počasí zhoršilo. Zuřivost poryvů se zdvojnásobila. Pršelo tak silně, že se potok Šakalů rozvodnil a málem že neodnesl Rodinný můstek. Pan Zermatt se syny byli stále na stráži a měli hodně práce, aby zabránili povodni, aby nezatopila ohradu Felsenheimu. Betsie a Jenny nemohly vytáhnout z domu ani paty. Nikdy den neubíhal smutněji a bylo až příliš jisté, že jestli loď odplula, už se do těchto končin nevrátí.
S nastalou nocí vzrostla bouře ještě prudčeji. Na doporučení pana Zermatta, kterého děti přinutily, aby si trochu odpočinul, střídali se Fritz, Ernest, Jack i François na hlídce až do rána. Z kryté chodby, kterou neopouštěli, viděli moře až ke Žraločímu ostrůvku. Kdyby se u vchodu do průplavu ukázalo světlo na lodi, spatřili by je; kdyby se rozlehl výstřel, uslyšeli by ho přes hluk vln, které bily o skály zátoky s ohlušujícím řevem. Když se bouře poněkud utišila, odebrali se všichni čtyři, zahalení do pláště s kápěmi z voskovaného plátna, až k ústí potoka Šakalů, aby se přesvědčili, zda jsou šalupa i pinasa dobře zakotveny.
Bouře trvala čtyřicet osm hodin. Za celou tu dobu se mohli pan Zermatt a jeho synové odebrat sotva na půl cesty k Falkenhorstu, aby přehlédli větší část obzoru. Moře, celé bílé pěnou vzedmutých vln, bylo pusté. Žádná loď by se opravdu za této bouře ani neodvážila tak blízko k pobřeží.
Pan i paní Zermattovi se už svých nadějí zřekli. Ernest, Jack i François, zvyklí na tento život skoro od dětství, celkem této ztracené příležitosti nelitovali. Ale Fritz jí litoval za ně, či spíše za Jenny.
Opravdu, jestli se loď vzdálila, už se nikdy do těchto končin nevrátí, jaké je to pro dceru plukovníka Montrosea zklamání!... Unikala jí možnost návratu k otci... Uplyne ještě mnoho času, než se opět naskytne příležitost vrátit se do Evropy, jestli se ještě vůbec někdy naskytne!...
„Doufejme!... doufejme!...“ opakoval Fritz, kterého krušila bolest Jenny. „Ta loď... nebo i jiná... se vrátí, když už teď ví o Novém Švýcarsku!“
V noci ze dne 11. na 12. října se obrátil vítr k severu a nepohoda ustala. Uvnitř zálivu Spásy moře rychle klesalo a od úsvitu se už na pobřeží Felsenheimu nerozlévaly vlny.
Celá rodina vyšla z ohrady a upírala zraky směrem k širému moři. „Pojďme ke Žraločímu ostrůvku,“ navrhoval Fritz... „pro kajak už není žádné nebezpečí...“
„Co tam budeš dělat?...“ ptala se paní Zermattová.
„Snad je loď dosud v bezpečí přístavu... a když ji i bouře donutila k vyplutí do širého moře, snad se zase vrátila?... Vystřelíme několik ran z děla, a jestli dostaneme odpověď...“
„Ano... Fritzi... ano!...“ opakovala Jenny, která by už sama byla ráda na ostrůvku.
„Fritz má pravdu,“ řekl pan Zermatt. „Nesmíme nic zanedbat...
Jestli je tam loď, uslyší nás a dá odpověď!...“
Kajak byl připraven v několika minutách. Ale když se Fritz do něho chystal usednout, radil mu pan Zermatt, aby zůstal ve Felsenheimu s matkou, bratry i Jenny. Byl to Jack, který ho měl doprovázet. Vezme s sebou vlajku, aby označil buď dobrou zprávu, nebo jestli jim hrozí nějaké nebezpečí. V tomto případě by jí třikrát zamával a pak ji hodil do moře, načež by Fritz odvedl celou rodinu do Falkenhorstu. Pan Zermatt a Jack by tam co nejrychleji došli za nimi, a jestli by bylo třeba, uchýlili by se všichni buď do dvorců ve Waldeggu nebo Zuckertopu, nebo až do eberfiirtské poustevny. Když zamává naopak dvakrát vlajkou, a pak ji vztyčí vedle baterie, bude to znamení, že není žádná příčina ke znepokojení, a Fritz vyčká na jejich návrat ve Felsenheimu.
Je jasné, že budou tyto signály lehce pozorovatelné dalekohledem od ústí potoka Šakalů.
Jack dopravil kajak k úpatí skal. Pak do něho s otcem vstoupili. Na několik provazců ven ze zátoky se omezilo vlnobití na lehký pleskot. Unášena vesly, ubíhala loď rychle ke Žraločímu ostrůvku.
Panu Zermattovi bilo mocně srdce, když přistáli u cípku ostrůvku, a s jakým spěchem vystoupili s Jackem na pahorek!
Když došli před kůlnu, zastavili se. Sledovali odtud zrakem širý obzor mezi východním výběžkem a pohořím Zklamané naděje.
Na povrchu moře, dosud vzedmutého a stále pustého, se neukázala žádná plachta.
V okamžiku, kdy se chystali vejít pod kůlnu, zeptal se pan Zermatt naposledy Jacka:
„Jste si úplně jistí, ty i tvůj bratr, že jste slyšeli...“
„Zcela jistí...“ odpovídal Jack. „Byly to výstřely, které přicházely od východu...“
„Dej Bůh!“ pravil pan Zermatt.
Protože Fritz znovu nabil děla, bylo třeba je jen zapálit.
„Jacku,“ řekl pan Zermatt, „vystřelíš dvakrát s přestávkami dvou minut, pak znovu nabiješ první dělo a vystřelíš potřetí...“
„Ujednáno, otče,“ odpověděl Jack.
„A ty?...“
„Postavím se na okraj plošiny směrem k východu, a jestli se ozve výstřel z té strany, uslyším ho tak nejlépe.“
Ještě k tomu byly i příznivé okolnosti, protože vítr, i když velice slabý, se otočil k severu. Výstřely z děl, vycházející od západu a od východu, mohlo tedy být lehce slyšet, pokud nepřevyšovala vzdálenost půldruhé míle.
Pan Zermatt se postavil vedle kůlny.
Jack, který dodržoval smluvené přestávky, tedy vypálil třikrát z baterie. Pak také přiběhl k otci, oba zde stáli bez hnutí a napínali sluch k východu.
První rána dolehla dost zřetelně až ke Žraločímu ostrůvku.
„Otče...“ zvolal Jack, „loď je tam dosud!...“
„Poslouchejme!“ odpověděl pan Zermatt.
Šest výstřelů, v pravidelných přestávkách, následovalo za prvním.
Loď tedy nejen odpovídala, ale zdála se hlásit, že nezůstane jen na tom.
V tom okamžiku pan Zermatt dvakrát zamával vlajkou a vztyčil ji u baterie.
Jestli výstřely z lodi nedolehly až do Felsenheimu, dozví se tam aspoň, že nehrozí žádné nebezpečí.
A ostatně, o půl hodiny později už volal Jack, když se kajak vrátil do zátoky:
„Sedm ran!... Vystřelili sedm ran...“
„Budiž nebe sedmkrát za to požehnáno!“ odpověděl François. Jenny se chopila v nejživějším pohnutí Fritzovy ruky. Pak se vrhla do náruče paní Zermattové, která osušila její slzy na tvářích polibky.
Nebylo tedy žádné pochybnosti o přítomnosti lodi, protože odpověděla na střelbu ze Žraločího ostrůvku. Ať z té nebo oné příčiny byla tedy zakotvena v některé zátoce východního pobřeží... Snad ji ani nebyla nucena za bouře opustit?... Teď neodpluje, aniž by vešla do přímého styku s obyvateli této neznámé země... a nebylo by nejlepší ani nevyčkat, až se objeví zrakům zálivu?...
„Ne!... pojďme... pojďme...“ opakoval neustále Jack, „odplujme ihned!...“
Ale opatrný Ernest tu vyslovil nějaké úvahy, které pan Zermatt úplně schválil. Jak zjistit, které národnosti je loď?... Nebylo možné, že na ní byli piráti, kteří, jak bylo známo, byli v této době a v této části Indického oceánu ve značném počtu?... Kdo ví, jestli neupadla sama do rukou těchto mořských lupičů?... Jakému nebezpečí by se pan Zermatt a jeho rodina v tomto případě mohli vystavit?...
Přirozeně by se všechny tyto otázky naskytovaly.
„Nuže,“ prohlásil Fritz, „ať je o tom rozhodnuto v co nejkratší lhůtě...“
„Ano... je to nutné!...“ opakovala Jenny, která nedovedla zkrotit svou netrpělivost.
„Vstoupím do kajaku,“ dodal Fritz, „a protože to stav moře dovoluje, obepluji bez nesnází předhoří na východě...“
„Budiž,“ odpověděl pan Zermatt, „protože nemůžeme zůstat v nejistotě... Vůbec, než se přiblížíme k lodi, je nutné nemít pochybnosti... Fritzi, vstoupím do loďky s tebou...“
Jack se vmísil do řeči.
„Otče,“ pravil a přistupoval k veslu, „jsem s tím už obeznámen, bude třeba víc než dvou hodin, než se dostanete k předhoří, a odtamtud může být ještě hodně velká vzdálenost až ke kotvišti lodi!... Je na mně doprovodit Fritze.“
„Bude to opravdu lepší!“ dodal Fritz.
Pan Zermatt váhal. Zdálo se mu nezbytné zúčastnit se podniku, který měl být veden s největší opatrností.
„Ano!... ať jdou Fritz a Jack...“ pravila paní Zermattová. „Může me se na ně spolehnout.“
Pan Zermatt se podvolil a oběma bratrům byly uděleny nejnaléhavější příkazy. Po obeplutí mysu měli plout podél břehu, plížit se mezi skalisky této části pobřeží, pozorovat dříve, než by sami byli pozorováni, ujistit se jen o poloze lodi, nevystupovat na palubu a vrátit se ihned do Felsenheimu. Pan Zermatt by pak rozhodl, co by se mělo dále dělat. Kdyby se Fritz i Jack mohli vyvarovat toho, aby byli spatřeni, bylo by to ve všech ohledech lepší.
Snad také, jak podotkl Ernest, by bylo radno, aby byli Fritz a Jack považováni za divochy. Proč by si po oblečení podle jejich „kroje“ neměli také začernit obličej, ramena i ruce - což učinil už Fritz, když vedl Jenny do Perlového zálivu? Mužstvo na lodi by bylo méně překvapeno, když by se v tomto kraji Indického oceánu setkalo s domorodci...
Ernestova rada byla dobrá. Oba bratři se přestrojili za nikobarské domorodce a namazali si obličej i ruce koptem. Na to vstoupili do loďky a za půl hodiny už byl kajak za průplavem.
Je zbytečné říkat, že pan i paní Zermattovi, Jenny, Ernest i François ho sledovali zrakem, dokud ho bylo vidět, a nevrátili se do Felsenheimu dříve, než ho uviděli vyplout ze zálivu Spásy.
Ve vzdálenosti Žraločího ostrůvku vesloval Fritz tak, aby se přiblížil k protějšímu pobřeží. Kdyby nějaká šalupa, vypravená z korábu, obeplula krajní špici, mohl by se kajak skrýt za útesy a zůstat na pozorované.
Bylo třeba nejméně dvou hodin plavby k předhoří, protože vzdálenost byla asi dvě míle. Při severním větru by nebyla malá plachta nic platná. Avšak nastávající odliv byl příznivý postupu lehké loďky.
Bylo to poprvé od doby, kdy našla rodina Zermattova útočiště v zálivu Spásy, že se měli dostat až za předhoří. Jaký je to kontrast s mysem Zklamané naděje, který se rýsoval na čtyři mí1e odtud na severozápadě! Jaký suchopár se jevil na této východní straně Nového Švýcarska! Pobřeží, poseté písčitými dunami a pokryté načernalými skalisky, bylo vroubeno úskalími, táhnoucími se na kolik set sáhů za výběžek, o který se lámalo mořské vlnobití i za krásného počasí vždy s velkou prudkostí.
Když kajak zahnul za poslední skaliska, rozvinulo se před zraky Fritze a Jacka celé východní pobřeží. Sestupovalo skoro k severu a jihu a ohraničovalo Nové Švýcarsko z této strany. Jestli nebylo ostrovem, mohlo tedy souviset s pevninou jen na jihu.
Kajak plul podél břehu tak, aby se smísil se skalisky, a bylo těžké ho zpozorovat.
Na míli odtud, v hloubi úzkého zálivu, se objevila loď, trojstěžník, s přeloženými bramci, který se v tomto kotvišti opravoval. Na blízkém břehu bylo postaveno několik stanů.
Kajak se přiblížil ke korábu na šest provazců. Jakmile byl signalizován, nemohli se Fritz ani Jack mýlit ve znameních přátelství, která se jim dávala z paluby. Zaslechli i několik vět pronesených anglicky, a bylo patrné, že je mají za divochy.
Nemohli se ostatně mýlit v národnosti lodi. Z vidlice zadního stožáru vlál britský prapor. Byla to anglická korveta s deseti děly.
Nemělo by to tedy žádné nepříjemné následky, kdyby vešli do styku s kapitánem korvety.
Jack to i chtěl, ale Fritz nesvolil. Svolil, že se vrátí do Felsenheimu, jakmile se přesvědčí o postavení i národnosti lodi, a chtěl dostát slibu. Kajak proto zamířil k severu a po dvou a půl hodinách plavby přeplul vjezd do zálivu Spásy.
