I. KAPITOLA
Návrat krásného počasí - Fritz a Jack Nádherná pohoda - Vyplutí kajaku - Návštěva Žraločího ostrůvku - Palba ze dvou děl Tři výstřely z děla na širém moři
Krásné počasí nastalo ve druhém týdnu měsíce října. Ten měsíc je první jarní v jižním pásmu. V této zeměpisné šířce, devatenáct stupňů mezi rovníkem a obratníkem Kozoroha, nebyla zima příliš tuhá. Obyvatelé Nového Švýcarska se tedy mohli opět věnovat svým obvyklým pracím.
Po jedenáctiletém pobytu na této půdě bylo zajisté už načase zjistit, patří-li k některé z pevnin, které omývají vlny Indického oceánu, nebo jestli ji mají zeměpisci počítat k ostrovům těchto mořských končin.
Ovšem od doby, kdy Fritz našel mladou Angličanku na Soptící skále, byli pan Zermatt, jeho choť, čtyři synové i Jenny Montroseová tak šťastni, jak jen bylo možné. Občas sice pociťovali strach před budoucností, při pravděpodobné naději, že jim spása přijde zvenčí, vzpomínali na vlast, cítili potřebu opětného styku s lidstvem. Ale není to přírodní zákon, uložený každému lidskému tvoru?...
Ten den, časně ráno, pan Zermatt překročil felsenheimskou ohradu a procházel se na břehu potoka Šakalů. Fritz a Jack ho tam předešli, opatřeni rybářským náčiním. François si pospíšil za nimi. Ernest, který nebýval ranní ptáče, zůstával vždy rád ještě chvilku v posteli a ani ještě dnes neopustil lože.
Paní Zermattová a Jenny se v té chvíli zabývaly nějakou prací uvnitř domu.
„Otče,“ pravil Jack, „chystá se dnes ke krásnému dni...“
„Myslím si totéž,“ odvětil pan Zermatt. „Doufám, že bude následovat ještě mnoho jiných, neméně krásných; máme přece začátek jara.“
„Co chcete dnes dělat?...“ ptal se François.
„Půjdeme na lov,“ řekl Fritz a ukázal síť a udice.
„Do zálivu?...“ ptal se pan Zermatt.
„Ne,“ odpovídal Fritz, „půjdeme vzhůru po potoku Šakalů až ke hrázi a nachytáme ryb víc, než je třeba k snídani.“
„A pak?...“ dodal Jack a obracel se k otci.
„Ani pak,“ odpověděl pan Zermatt, „nebude se nám práce nedostávat. Odpoledne se chci odebrat do Falkenhorstu, jestli náš letní byt nepotřebuje opravu. Použijeme ostatně prvních krásných dnů k návštěvě našich ostatních dvorců, Waldeggu, Zuckertopu, Eberfurtské poustevny, vily v Prospect Hillu... A pak bude třeba opatřit zvířata, pracovat na plantážích...“
„Zajisté, otče,“ řekl Fritz. „Ale protože nám zbývá dnes ráno volná hodinka nebo dvě, pojď, Jacku, pojď, Françoisi...“
„Jsme hotovi,“ volal Jack, „cítím už i krásného pstruha na konci udice... Hop-la!... hop-la!“
Jack se tvářil, jako by už zasekával domnělou rybu, chycenou na jeho udici, a konečně mu přešla přes rty slova jasného a radostného zvuku.
„Kupředu!“
François by snad raději zůstal ve Felsenheimu, kde svá rána nejčastěji zasvěcoval studiu. Ale bratr na něho tolik naléhal, že se rozhodl jít s ním.
Všichni tři mladíci zamířili k pravému břehu potoka Šakalů, když je pan Zermatt zastavil.
„Synové moji,“ pravil, „zapomínáte pro choutku rybolovu...“
„Na co?...“ zeptal se Jack.
„Co máme ve zvyku dělat každý rok, od prvních dnů krásného počasí...
Fritz se vrátil k otci a mnul si čelo.
„Co to může být?...“ ptal se.
„Jakže? Ty nevíš, Fritzi... ani ty ne, Jacku?“ divil se pan Zermatt.
„Bylo to snad, že jse Jack.
„Ah! ne!...“ ozval se Ernest který právě vyšel z ohrady, protíral si oči a protahoval ruce.
„Tedy snad že vycházíme bez snídaně, viď, můj mlsálku Ernes te?...“ pravil Jack.
Byla to narážka na bratrův drobný hřích, který měl především vždy na paměti otázku jídla a byl velký milovník pamlsků...
„Ne,“ odpověděl Ernest, „o to se nejedná. Otec vám jen chce připomenout, že máme ve zvyku každoročně v této době vystřelit z obou děl Žraločí baterie...“
„Ano,“ přisvědčil pan Zermatt.
Bylo opravdu zvykem Fritze i Jacka odebrat se některý den ke druhé polovině října, po době dešťů, na ostrůvek u vchodu do zálivu Spásy, vztyčit tu prapor Nového Švýcarska a pozdravit ho dvěma ranami z děla, které bylo dost zřetelně slyšet z Felsenheimu. Pak, i když bez velké naděje a spíše mechanicky, přehlédli zrakem moře i pobřeží... Co kdyby loď, projíždějící těmito končinami, slyšela oba výstřely?... Snad byli na některý cíp této země, kterou měli za neobydlenou, vrženi trosečníci a tyto dělostřelecké salvy je upozorní?...
„To je pravda,“ řekl Fritz, „zapomněli bychom na svou službu... Jdi připravit kajak, Jacku, a za hodinu se vrátíme.“
Ale tu pravil Ernest:
„K čemu ten hluk hrubé střelby?... Po léta střílíme ze všech svých děl, a je to jen na to, aby se vyrušily ozvěny ve Falkenhorstu a Felsenheimu!... Proč zbytečně plýtvat střelným prachem?“
„V tom tě poznávám, Erneste!...“ zvolal Jack.
„Když stojí výstřel z děla tolik, ať také tolik vynese... nebo ať mlčí.“
„Byl jsi v neprávu, když jsi toto řekl,“ pravil pan Zermatt k druhému synovi, „a nemyslím, že by byla výloha marná... Nestačí vztyčit prapor na Žraločím ostrůvku, protože by nebyl ze širého moře zpozorován... kdežto rány z děla je slyšet na dobrou míli od břehu... Bylo by málo rozumné zanedbat tuto příležitost k oznámení naší přítomnosti některé převozní lodi...“
„Pak by tedy bylo namístě,“ pravil Ernest, „střílet každý den, ráno i večer...
„Zajisté... jako to dělá při takových příležitostech válečné loď stvo...“ tvrdil. Jack tě nepolíbil na počest jara?...“ ptal se znova „u válečného loďstva není nebezpečí, že dojde střelivo,“ podotkl Ernest, který se nerad poddával, protože byl nejtvrdohlavější ze všech čtyř bratrů.
„Uklidni se, můj synu, střelného prachu máme dost,“ řekl pan Zermatt. „Dvakrát ročně, na začátku a na konci zimy, dvě rány z děla jsou jen nepatrný výdaj. Soudím, že se nesmíme zříkat tohoto zvyku...“
„Otec má pravdu,“ odpověděl Jack. „Když nejsou ozvěny ve Falkenhorstu a Felsenheimu spokojeny, že byly vyrušeny ze spánku, nuže, Ernest jim pošle krásnou veršovanou omluvu a budou u vytržení... pojďme, Fritzi!“
„Dříve je třeba říci o tom matce,“ pravil François.
„A také naší milé Jenny...“ dodal Fritz.
„Postarám se o to,“ odpověděl pan Zermatt, „protože by jim mohly výstřely způsobit překvapení, a snad i svést je k domněnce, že do zálivu Spásy vjíždí loď...“
V té chvíli paní Zermattová a Jenny Montroseová vyšly z chodby a zastavily se u dvířek ohrady.
Fritz především políbil matku a podával ruku mladé dívce, která se na něho usmívala. Když potom viděla, že Jack míří k malé zátoce, kde byly zakotveny pinasa a šalupa, pravila:
„Copak dnes vyjíždíme na moře?...“
„Ano, Jenny,“ odpovídal Jack, když se vracel.
„Konáme s Fritzem přípravy k velké plavbě...“
„K velké plavbě?...“ opakovala paní Zermattová, kterou vždy tyto odchody znepokojovaly, i když měla veškerou důvěru v dovednost obou synů, s jakou řídili svůj kajak.
„Uklidni se, drahá Betsie, i vy Jenny,“ řekl pan Zermatt.
„Jack žertuje... Jde jen o to odebrat se na Žraločí ostrůvek, vystřelit tam dvě rány z děla podle předpisu, vztyčit prapor a vrátit se po prohlídce, zda je tam všechno v pořádku.“
„Tedy ujednáno,“ odpověděla Jenny, „a zatímco Fritz a Jack budou na ostrůvku, spustíme, Ernest, François a já, udice... ovšem jen jestli mne nepotřebujete, paní Betsie...“
„Ne, dceruško,“ řekla paní Zermattová, „zatím si namočím prádlo.“
Nejdříve ale sešli k ústí potoka Šakalů, kam Jack dopravil kajak, a pak vstoupili, Fritz i on, do člunu. Všichni jim přáli šťastnou plavbu a lehký kajak čile vyrazil z malé zátoky.
Počasí bylo krásné, moře klidné, příliv příznivý. Usazeni za sebou, každý v úzkém otvoru, který mu byl vyměřen, veslovali oba bratři střídavě lopatkovitými vesly a rychle se od Felsenheimu vzdalovali. Protože proud byl poněkud obrácen k východu, musel se kajak přiblížit k protějšímu břehu a přeplout průplav, který spojoval záliv Spásy s širým mořem.
Tento rok bylo Fritzovi dvacet pět let. Byl obratný, statný, zručný ve všech tělesných cvičeních, neúnavný chodec, neohrožený lovec, tento nejstarší syn prostě dělal čest Zermattově rodině. Jeho poněkud drsná povaha zjemněla. Bratři už nemuseli jako dříve trpět jeho výbuchy, které mu často přivodily otcovy i matčiny výtky. A ještě jiný cit přispěl, že se jeho přirozené náklonnosti změnily k lepšímu.
Nemohl zapomenout na mladou dívku, kterou přivedl ze Soptící skály, a Jenny Montroseová nemohla zapomenout, že mu vděčí za svoji záchranu. Jenny byla půvabná, s rusými vlasy, splývajícími v hedvábných kadeřích, se štíhlým tělem, jemnýma rukama, i s onou svěžestí pleti, která se prozrazovala i při její osmahlé tváři. Když vešla do této poctivé a pracovité rodiny, přinesla do ní to, co tam dosud scházelo, domácí radost. Stala se tak dobrým duchem domácího krbu.
Ale jestliže viděli Ernest, Jack i François v této rozmilé dívce jen sestru, bylo tomu stejně i u Fritze?... Byl to stejný cit, který zrychloval tlukot jeho srdce?... A nepociťovala Jenny více než přátelství pro zmužilého mladíka, který jí přispěchal na pomoc?... Uplynula už skoro dvě léta od vzrušující příhody na Soptící skále... Fritz nemohl žít vedle Jenny a nezamilovat se do ní... A kolikrát hovořili otec s matkou, co asi v tom ohledu skrývala budoucnost!
Co se týče Jacka, jestli jeho povaha zaznamenala nějakou změnu, bylo to ve vzrůstu jeho přirozených vloh ke všem výkonům, které vyžadovaly sílu, odvahu, zručnost, a v tom ohledu teď nebylo opravdu nic, co by mohl závidět Fritzovi. Bylo mu teď jedenadvacet let, byl prostředního vzrůstu, štíhlý, a vždy stejně dobrý, veselý mladík, šprýmař, poněkud zbrklý, ale zároveň úslužný, oddaný, který nikdy rodičům nezpůsobil bolest. Nepřestával ostatně občas škádlit své bratry, kteří mu rádi odpouštěli. Copak to nebyl nejlepší přítel, kterého bylo možné najít?
Kajak zatím letěl jako šipka po povrchu vod. Pokud Fritz nerozvinul malou plachtu, kterou napínal, když byl příznivý vítr, bylo to proto, že vítr vál od širého moře. Na zpáteční cestě vztyčí stožár a nebude nutné používat vesla, aby dopluli k ústí potoka Šakalů.
Pozornost obou bratrů na této krátké plavbě, dlouhé tři čtvrtiny míle, neupoutalo nic. Na východní straně jevilo neúrodné pusté pobřeží jen řadu žlutavých písčin, na druhé straně se rozkládalo zelené pobřeží od ústí potoka Šakalů až k potoku Plameňáků a za ním až k mysu Zklamané naděje.
„Rozhodně,“ pravil Fritz, „není naše Nové Švýcarsko na lodní cestě, a tyto břehy Indického oceánu jsou málo navštěvovány...“
„Eh!...“ pravil Jack, „nestojím o to, aby někdo objevil naše Nové Švýcarsko! Loď, která by se mu přiblížila, by se ho jistě co nejrychleji zmocnila!... Kdyby tu vztyčila svou vlajku, co by se stalo s naší?... A protože by to jistě nebyla helvetská loď, protože prapor Švýcarska po mořích neobíhá, byli bychom vydáni nebezpečí, protože už bychom se zde necítili doma...“
„A budoucnost... Jacku... budoucnost?...“ ptal se Fritz.
„Budoucnost?...“ opakoval Jack, „bude pokračováním přítomnosti... a jestli nejsi spokojen...“
„Pro nás... snad...“ pravil Fritz.
„Ale zapomínáš na Jenny... na jejího otce, který si myslí, že zahynula při ztroskotání Dorcasé?... A nemá toužit z celé duše, aby k němu byla dovedena?... Ví o něm, že je tam daleko, v Anglii. Ale jak se dostat za ním, pokud jednoho dne nepřipluje loď...“
„Ovšem,“ odpovídal Jack s úsměvem, protože uhodl, co se děje v bratrově srdci.
Po čtyřiceti minutách plavby přistál kajak u nízkých skalisek Žralo čího ostrůvku.
První péčí Fritze i Jacka bylo prohlédnout vnitřek ostrůvku, a teprve potom ho obejít. Záleželo na tom poznat stav plantáží, založených před několika lety kolem návrší baterie.
Plantáže byly opravdu značně vystaveny severním a severovýchodním větrům, které horizontálně bičovaly ostrůvek, než se zatočily přes průplav do zálivu Spásy, jako do nálevkovité prohlubně. Tvořily se na tomto místě i protivné atmosférické víry nesmírné prudkosti, které už nejednou strhly střechu kůlny, pod kterou byla umístěna obě děla.
Naštěstí plantáže neutrpěly mnoho škod. Jen několik stromů na severní straně leželo na pobřeží a bylo načase je rozřezat a zásobit jimi Felsenheim.
Co se týče ohrad, ve kterých byly zavřeny antilopy, byly zhotoveny tak pořádně, že na nich Fritz a Jack nepozorovali žádné škody. Zvířata zde nacházela hojnost trávy, která jim zajišťovala potravu po celý rok. Stádo teď mělo na padesát hlav, jejichž počet mohl nadále jen vzrůstat. „A co uděláme se všemi těmi zvířaty?...“ ptal se Fritz, když viděl půvabné přežvýkavce prohánět se mezi živými ploty ohrad.
„Prodáme je...“ dpověděl Jack.
„Máš tedy za to, že dnes nebo zítra připlují lodě, kterým bude možné je prodat?...“ ptal se Fritz.
„Docela ne,“ odpověděl Jack, „když je prodáme, bude to na volném trhu Nového Švýcarska...“
„Na volném trhu, Jacku!... Když tě člověk slyší, myslel by si, že není daleko doba, kdy bude mít Nové Švýcarsko volné trhy...“
„O tom nemohou být pochybnosti, Fritzi, tak jako že bude mít vesnice, městečka, dokonce i hlavní město, kterým ovšem bude Felsenheim...“
„A kdy to bude?...“
„Až budou mít okresy Nového Švýcarska několik tisíc obyvatel...“
„Cizinců?“
„Ne, Fritzi, ne!...“ tvrdil Jack. „Švýcarů, samých Švýcarů... Naše původní vlast je dost obydlena, aby nám mohla poslat několik set rodin...“
„Ale neměla nikdy kolonie, a pochybuji, že je někdy bude mít, Jacku...“
„Tedy, Fritzi... bude mít aspoň jednu...“
„Hm! Jacku, nezdá se, že by naši spoluobčané měli chuť k vystěhování.“
„A co jsme udělali my?...“ zvolal Jack.
„Copak nám nepřišla chuť na kolonizaci... ne bez jistého prospěchu?...“
„Protože jsme k ní byli donuceni,“ odpověděl Fritz.
„Ostatně, když se má někdy Nové Švýcarsko zalidnit, velice se obávám, že pak už svoje jméno neuhájí, a že jeho velká většina obyvatel bude anglosaského původu!“
Fritz měl pravdu a Jack jí rozuměl tak dobře, že se nemohl zdržet zaškaredění.
V té době to byla opravdu Velká Británie, která se ze všech evropských států mohla pochlubit největším rozmachem svého koloniálního panství. Indický oceán jí pozvolna vydával nové državy. Podle vší pravděpodobnosti tedy, kdyby se někdy objevila loď, měla by na svém ráhnu britskou vlajku, kapitán by se zmocnil ostrova a vztyčil by na výšinách Prospect Hillu anglickou vlajku.
Po skončené prohlídce ostrůvku oba bratři vystoupili na pahorek a došli až ke kůlně baterie.
Zastavili se na okraji vyšší plošiny, přehlédli, s dalekohledem na očích, celý širý úsek moře mezi předhořím Zklamané Naděje a mysem, který na východě uzavíral záliv Spásy.
Mořské končiny byly stále pusté. V dohledu nebylo nic až k nejzazšímu pruhu nebe a vody, jen půldruhé míle k severovýchodu úskalí, na kterém ztroskotal Landlord.
Když obrátili zraky k předhoří Zklamané naděje, spatřili Fritz a Jack na vršku mezi stromy rozhlednu vily Prospect Hillu. Letní příbytek byl tedy na místě - což jistě uspokojí pana Zermatta, který se vždy obával, aby ho za špatného počasí nezničily poryvy větru.
Oba bratři vnikli pod kůlnu, kterou bouře ušetřily, ač během půl třetího měsíce zimy řádily často vichřice a orkány.
Teď šlo o to, vztyčit na stožáru, postaveném u kůlny, červenobílý prapor, který tu bude vlát až do konce podzimu, a zasvětit jej dvěma každoročními výstřely z děla.
Zatímco Jack vybaloval prapor z pouzdra, aby ho přivázal za cípy k lanu stožáru, prohlížel Fritz děla, namířená směrem k moři. Byla v dobrém stavu a bylo jen třeba je nabít. Aby ušetřil střelný prach, použil Fritz jako obyčejně k ucpání náboje zmáčenou hlínu, což zvýšilo sílu výstřelu. Pak zavedl do otvoru doutnák, určený k přenosu ohně v okamžiku, kdy se prapor objeví na vrcholku stožáru.
Bylo půl osmé ráno. Obloha, zbavená prvních mlh úsvitu, byla úplně čistá. Jen na západě se kulatilo několik závitků mračen. Vítr měl snahu k zmírnění. Záliv, třpytící se pod záplavou slunečních paprsků, se dostával do mrtvého ticha.
Po těchto přípravách se Fritz zeptal bratra, jestli je hotov.
„Když chceš, Fritzi,“ odpovídal Jack a přesvědčoval se, že se provaz rozvine, aniž zachytí o střechu kůlny.
„První dělo... pal!... Druhé dělo... pal!...“ volal Fritz, který bral svou úlohu dělostřelce vážně.
Obě rány zaduněly po sobě, zatímco se při zavanutí rozvíjela červenobílá látka.
Fritz se chystal znovu nabít obě děla, ale vztyčil se, sotvaže zavedl náboj do druhého děla...
K uchu mu dolehl vzdálený výstřel.
Jack i on vyběhli rychle z kůlny.
„Rána z děla!...“ zvolal Jack.
„Ne...“ pravil Fritz, „to není možné!... Mýlili jsme se...“
„Naslouchejme!...“ pravil Jack a přitom sotva dýchal.
Druhý výstřel proletěl vzduchem a po minutě přestávky zaduněl třetí.
„Ano... ano... to jsou přece výstřely z děla...“ opakoval Jack. „Přicházejí od východu!...“ dodal Fritz.
Odpovídala to na dvě rány, vypálené ze Žraločího ostrůvku, loď, která se objevila u Nového Švýcarska, a připluje tato loď do zálivu Spásy?...
