Díl druhý I. KAPITOLA Šalupa za bezvětří - Opuštěni již celý týden Co si říkají kapitán Harry Gould a podnálodní John Block - Průrva v mlhách na jihu - Zvolání: „Země... země!“ Byla noc - velice temná. Bylo těžké rozeznat nebe od vody. Z nebe, zataženého nízkými, těžkými, potrhanými mraky, se občas zablesklo a potom následovalo temné zahřmění, jako by prostor nebyl schopen opakovat zvuky. Za těchto zvláštních mezidobí ozářil se na okamžik obzor, stále pustý a chmurný. Žádná vlna se nevzdouvala na povrchu moře. Bylo to jen pravidelné, jednotvárné houpání rozčeřené hladiny, jiskřící se za obvyklého pleskotu vod. Ani vánek nezadul přes tuto ohromnou pláň oceánu, dokonce ne ani horký dech bouře. Ale v prostoru se nahromadilo tolik elektrického fluida, že se vybíjelo ve světélkující záři, která se zachycovala ohnivými jazyky svatého Eliáše na ráhnoví lodi. I když byly již čtyři nebo pět hodin po západu slunce, udržovalo se žhoucí vedro dne na nejvyšším bodě intenzity.
Dva muži hovořili na zádi veliké šalupy s palubou až k patě stěžně.
Její přední plachta i stěhovka pleskaly při jednotvárném kymácení lodi.
Jeden z mužů, s opačinou pod ramenem, usiloval zabránit hrubému víření lodi od jedné paluby ke druhé. Byl to asi čtyřicetiletý zavalitý a statný námořník se železnou tělesnou odolností, kterou nikdy nezmohla únava ani strádání, a obzvláště ne malomyslnost. Byl anglické národnosti a jmenoval se John Block.
Druhý, mnohem mladší - bylo mu sotva osmnáct let - nezdálo se, že by patřil do kategorie námořníků.
Na dně šalupy, pod palubou nebo pod lavicemi, leželo několik lidských tvorů, nemajících již sílu vládnout veslům. Mezi nimi bylo asi pětileté dítě - ubohý chlapec, jehož hlasité sténání se snažila matka utišit nejistými slovy, přerývanými polibky.
V popředí stožáru, na palubě u lan k vytahování plachet, oddávaly se nejsmutnějším úvahám dvě ruku v ruce nehybné, mlčící osoby. Tma byla tak hluboká, že se mohly zahlédnout jen při svitu blesků.
Ze dna lodi se občas zdvihla hlava, která se ihned zase sklonila.
V té chvíli řekl podnálodní mladíkovi, který ležel natažen vedle něho: „Ne... ne... pozoroval jsem obzor při západu slunce... nebyla v dohledu žádná země, žádná plachta... Ale co jsem nespatřil dnes večer, snad se ukáže za svítání...“ „Ale je přece nutné, podnálodní,“ odpověděl jeho přítel, „abychom přistáli někde během čtyřiceti hodin, nebo podlehne poslední z nás...“ „Souhlasím... souhlasím... je třeba, aby se objevila země...“ prohlásil John Block. „Proto existují i pevniny a ostrovy, aby poskytly dobrým lidem přístřeší, a konečně vždy každý přistane...“ „S tou podmínkou podnálodní, že vám pomůže vítr...“ „Vždyť byl stvořen jen proto,“ prohlásil John Block. „Dnes byl bohužel zaměstnán jinde, v hloubi Atlantského nebo Tichého oceánu, protože nenafoukal ani tolik, co by se vešlo do mé čepice!... Cha! Byla by lepší pořádná bouře, která by nás hnala na dobrou stranu...“ „Nebo nás pohltila, Blocku...“ „To ne... ne!... Ze všech způsobů konce by to byl ten nejhorší...“ „Kdo ví, podnálodní?...“ Oba muži umlkli na několik minut a nepromluvili ani slovo. Bylo slyšet jen lehké šplouchání o boky lodi.
„A náš kapitán?...“ zeptal se zase mladík.
„Harry Gouldovi, tomu řádnému muži, se nevede dobře...“ řekl John Block.
„Jak ho zřídili ti darebáci!... A rána na hlavě ho tolik bolí, že sténá bolestí!... A pomyslím-li, že to byl důstojník, ve kterého měl největší důvěru, který poškodil ty nešťastníky!... Ne! Jednoho krásného rána nebo odpoledne, anebo při západu slunce, nebude-li se ten ničema Borupt šklebit svým posledním úšklebkem na vrcholku ráhna... „Bídák... bídák!...“ opakoval mladík, svírající pěsti hněvem.
„Ale ubohý Hany Gould... vy jste mu dnes večer obvazoval ránu, Blocku...“ „Ovšem, a když jsem ho doprovodil pod palubu a dal mu obklady s vodou na hlavu, mohl ke mně promluvit... Oh! Tak slabým hlasem!...
„Děkuji, Blocku, děkuji, řekl mi, jako bych potřeboval jeho díky. A volal buďte ujištěn kapitáne, že země je někde, a snad ne daleko!...“ Podíval se na mne a zavřel oči... Pak podnálodní zamručel stranou: „Země... země!... Ah... Borupt a jeho sebranka věděli dobře, co dělají!... Po celou dobu, kdy jsme byli vězněni na dně lodi, měnili cestu... vzdálili se od ní na několik set mil, než nás zanechali v této šalupě... v mořských končinách, kde se asi málokdy objevuje plachta...“ Mladý muž se nadzdvihl s nachýleným tělem a s uchem napjatým směrem k levému boku lodi. „Neslyšel jste nic, Blocku?...“ ptal se.
„Nic... nic...“ odpověděl podnálodní.
Mladík již neřekl ani slovo a usedl.
V tom okamžiku se vrátil jeden z cestujících na lavici a zvolal se zoufalým posunkem: „Ano, přejte si, aby tato šalupa ztroskotala nárazem moře... aby nás to všechny raději pohltilo, než abychom byli vydáni hrůzám vyhladovění!... Zítra vyčerpáme poslední zásoby!... Nezůstane nám již nic...“ „Zítra... je zítra, pane Wolstone...“ prohlásil podnálodní. „Kdyby šalupa ztroskotala, nedožili bychom se zítřka... a dokud je zítřek...“ „John Block to řekl dobře,“ odpověděl jeho mladý přítel... „Není třeba zoufat, Jamesi!... Ať nám hrozí jakákoliv nebezpečí, jsou naše dny u Boha, který s nimi jako jediný naloží podle své libosti... Jeho ruka je ve všem, co nadejde, a není nám dovoleno říci, že ji Bůh od nás odňal...“ „Ano...“ šeptal James se skloněnou hlavou, „ale nejsme vždy pány...“ V té chvíli se k Johnu Blockovi přiblížil jiný cestující, asi třicetiletý - ten, který stál na přídi lodi, a řekl: „Podnálodní, od té doby, kdy náš nešťastný kapitán byl s námi vysazen do této šalupy... a je tomu již týden... zastáváte vy jeho místo... Naše spása je tedy ve vašich rukou... Máte nějakou naději?...“ „Mám-liji!“ řekl John Block. „Ano... ujišťuji vás!... Doufám, že to čertovské bezvětří vezme přece brzo konec a že nás vítr dopraví do dobrého přístavu...“ „Do dobrého přístavu?...“ pravil cestující, hledící proniknout zrakem noční temnotu. „Eh! U ďábla!“ tvrdil John Block, „někde je přece nějaký!... Jde jen o to, vyplout k němu s větrem pod ráhny!... Můj Bože, kdybych byl Stvořitelem, vybudoval bych kolem nás aspoň půl tuctu ostrovů k naší libosti!“ „Nechceme jich na něm ani tolik, podnálodní...“ odpověděl cestující a nemohl se ubránit úsměvu nad touto úvahou. „Ovšem,“ řekl John Block, „ať jen žene naši šalupu k již stávajícímu ostrovu, to stačí, a není třeba, aby stvořil zvláštní ostrovy, ačkoliv, upřímně řečeno, skrblí jimi v těchto končinách!...“ „Ale kde jsme?...“ „Nedovedu říci ani na několik set mil přibližně,“ tvrdil John Block. „Týden... osm dlouhých dní jsme zůstávali zavřeni na dně lodi a nemohli jsme přitom pozorovat, kterým směrem loď pluje, jestli k jihu, nebo k severu... V každém případě vál vytrvale vítr a moře neušetřilo loď kymácení!“ „Věřím, Johne Blocku, a urazili jsme asi velký kus cesty... kterým směrem?... „O tom nemohu nic vědět,“ prohlásil podnálodní. „Byl trojstěžník hnán ke končinám Tichého oceánu, místo aby plul k Indickému oceánu?... V den vzpoury jsme byli proti Madagaskaru... Ale od té doby vál vítr stále od západu a kdo ví, jestli nás nezahnal sto mil odtud, směrem k ostrovům sv. Paula a Amsterdamu...“ „Kde se objevují jen divoši nejhoršího druhu...“ vpadl mu do řeči James Wolstone. „Ostatně ti, kdo nás opustili, nejsou o nic lepší...“ „Je jisté,“ tvrdil John Block, „že ten ničemný Borupt změnil směr lodi Flag (Prapor) a odvážil se do moří, kde bude moci snáze uniknout trestu a provozovat pirátské řemeslo se svými druhy!... Myslím tedy, že jsme byli již daleko od našeho směru cesty, když byla tato šalupa stržena z dráhy... Ale kdyby se alespoň vyskytl ostrov v těchto končinách... pustý ostrov... třebas!... Uživili bychom se lovem zvěře i ryb... uchýlili bychom se do nějaké jeskyně... Proč bychom neudělali z tohoto ostrova totéž, co trosečníci z Landlordu udělali z Nového Švýcarska?... Se statnými rameny... s pílí... s odvahou...“ „Zajisté,“ prohlásil James Wolstone, „ale Landlord se neprohřešil na svých cestujících... Mohli zachránit jeho náklad... zatímco my nebudeme mít nikdy nic z nákladu Flagu!“ Hovor byl přerušen. Ozval se hlas, prodchnutý bolestí, a bylo slyšet tato slova: „Pít... pít!“ „To je Harry Gould!“ zvolal jeden z cestujících... „Horečka ho trápí... Naštěstí není nedostatek vody... a...“ „Jeto má věc,“ řekl podnálodní. „Ať někdo z vás vezme opačinu... Vím, kde je vědro s vodou, a několik doušků poskytne úlevu našemu kapitánovi.“ John Block opustil své místo na zádi lodi a hrnul se k přídi šalupy. Ostatní tři cestující setrvali v mlčení a očekávali jeho návrat. Po nepřítomnosti dvou nebo tří minut zaujal John Block opět své místo.
„Nuže?...“ ptali se ho.
„Už mě předešli,“ odpověděl John Block. „Jeden z našich dobrých andělů již byl u nemocného... vlil mu trochu čerstvé vody mezi rty... a utřel mu čelo, zkropené potem... Nevím, jestli byl pan Gould při vědomí... ano, nebo ne... Bylo to jako blouznění... Mluvil o zemi.“ „Země by měla být tam!“ opakoval a jeho ruka sebou mávala jako plamen na hlavním stěžni, když se obrací po všech větrech. Odpověděl jsem mu: „Ano, kapitáne, ano!... Země je někde!... přistaneme k ní brzo!... Cítím ji... na severu!“ A to je pravda... My staří námořníci cítíme podobné věci... A dodal jsem: ,Nebojte se ničeho, kapitáne, všechno je v pořádku!... Máme pevnou šalupu a povedu ji dobrou cestou!... Musí zde být nablízku ostrovy, že bychom nevěděli, co s nimi počít!... Měli bychom těžkou volbu!... Najdeme nějaký podle své chuti - obydlený ostrov, který nás přijme a z kterého se opět vrátíme do vlasti!... Vím to jistě, že mne ubohý muž slyšel, a když jsem se přiblížil se svítilnou k jeho obličeji, usmál se na mne... Jakým smutným úsměvem!... A na dobrého anděla také!... Pak se jeho oči znovu zavřely a záhy usnul!... Snad jsem pronesl velikou lež, mluvě o zemi, jako by už byla na několik mil od nás!... Byl jsem v neprávu?...“ „Ne, Johne Blocku,“ odpověděl nejmladší z cestujících, „to jsou lži, které Bůh dovoluje...“ Tím končila rozmluva a ticho bylo přerušováno jenom pleskotem plachty o stěžeň, jak se šalupa kymácela z boku na bok. Většina těch, které nesla, zmořeni únavou a zesláblí strádáním, zapomínala v těžkém spánku na hrozivou budoucnost.
A mohlo se nazývat budoucností, co se omezovalo snad jen na několik dní? Měli-li tito nešťastníci čím uhasit žízeň, nevěděli, čím v následující dny ukojí hlad... Z několika liber nasoleného masa, hozených na dno šalupy ve chvíli rozluky, nezbývalo nic... Byli odkázáni na pytel námořních sucharů pro jedenáct osob... A co dělat, jestli potrvá bezvětří!... A po čtyřicet osm hodin nepronikl dusným ovzduším ani jediný závan větru, ani jeden z těch občasných poryvů, které se podobají posledním vzdechům umírajícího!... Byla to tedy, na krátkou lhůtu, smrt hladem.
V té době ještě neexistovala paroplavba, bylo tedy pravděpodobné, že v nedostatku větru se neobjeví v těchto končinách žádná loď a že ve stejném nedostatku šalupa nebude moci přistát u jakékoliv země, ostrova nebo pevniny.
Bylo tedy nutné mít úplnou důvěru Boha, aby se ubránili zoufalství, anebo mít tu neochvějnou filozofii podnálodního, která dovedla spatřovat věci jen z jejich dobré stránky. Mohli ho nyní slyšet, jak si opakoval: „Vím dobře... nadejde okamžik, kdy bude stráven poslední suchar... ale pokud si člověk zachoval žaludek, není třeba nářku, i když člověk nemá, co by do něj dal!... Ah! Kdyby člověk neměl již žádný žaludek, nebo i měl, čím by ho naplnil, to by pak opravdu bylo vážné!“ Zatímco John Block byl u kormidla, zaujali cestující opět svá místa mezi lavicemi. Nepromluvili již ani slovo. Jen vzdychání dítěte a neuvědomělé sténání kapitána Goulda rušily ticho.
Uplynuly dvě hodiny. Loď se nehnula z místa ani o provazec, nezakoušela jiný pohyb než vlnobití. Vzduté moře ovšem neopouští svoje místo, mořský povrch jen čeří. Několik kousků dřeva, hozených včera z paluby, plavalo stále v blízkosti lodi a plachta se nevypjala ani jednou, aby šalupu odtud oddálila.
Při plavbě za těchto podmínek bylo zbytečné zůstávat u kormidla, které nemohlo mít žádný vliv na směr plavby. Nicméně podnálodní nechtěl opustit své místo. S opačinou pod paží se aspoň snažil čelit víření lodi, které ji hrozilo zvrátit na levý anebo pravý bok, a uspořit svým přátelům příliš prudké otřesy.
Byly asi tři hodiny ráno, když John Block ucítil lehký vánek na tvářích, jakkoliv byly osmahlé mořským větrem.
„Že by se zdvihal vítr?...“ šeptal si a vstával.
Obrátil se pak k jihu a natáhl nasliněný ukazováček. Nebylo pochyb, vypařováním vznikal jistý pocit svěžesti, zároveň pak byl slyšet vzdálený pleskot.
Promluvil tedy na cestujícího, který seděl na lavici uprostřed vedle jedné z žen: „Pane Fritzi!...“ pravil. Ten zdvihl hlavu a nakláněje se k němu, zeptal se: „Co mi chcete, podnálodní?...“ „Podívejte se tam... směrem k východu...“ „Co tam vidíte?...“ „Nemýlím-li se, je tam jako jasný pruh skoro zároveň s mořem...“ Z této strany se nad obzorem skutečně šířila méně temná čára. Obvod nebe a vody se vyzařoval s větší určitostí. Bylo to, jako by se klenba par protrhla na tomto místě a atmosférické proudy pronikly snad touto znenáhla se šířící trhlinou.
„Je to vítr!...“ tvrdil podnálodní.
Ovšem nebylo-li možné, že se páry jen na okamžik rozdělily při prvním ranním úsvitu?..
„Není to jen svítání dne?...“ podotkl cestující.
„Je možné, že je to den,“ odpověděl John Block „a možná také, že je to vítr!... Cítil jsem ho již ve vousech a hleďte, že sebou nedočkavě škubou!... Vím ovšem, že to není takový vítr, aby obrátil brámové plachty, ale je ho přece více, než jsme měli po čtyřicet osm hodin... Napněte sluch, pane Fritzi, naslouchejte dobře... uslyšíte, co jsem se i já domníval slyšet...“ „Máte pravdu,“ řekl cestující, který se nahnul přes zábradlí u paluby, „je to vítr...“ „A jsme připraveni ho přijmout,“ prohlásil podnálodní. „Hlavní plachta je při špalku... je třeba již jen napnout plachetní provaz, abychom nic neztratili z větru, který se zdvihá...“ „Ale kam nás požene?...“ „Kam bude chtít,“ odvětil podnálodní, „a já si jen přeji, aby nás odfoukl z těchto prokletých končin!“ Uplynulo dvacet minut. Vánek, který byl ze začátku skoro nepostřehnutelný, brzo vzrostl. Pleskot vzadu se stal znatelnější. Šalupa pociťovala jisté, poněkud drsné, pohyby, které nepocházely již od pozvolného, nechutného vlnobití. Několik záhybů plachty se natáhlo, opět splasklo a znovu rozepjalo a plachetní provaz tlouklo ráhnový hák.
Vítr ale nebyl tak silný, aby nadmul velká plátna hlavní plachty a stěhovky. Bylo třeba mít strpení a nařídit loď co nejlépe pomocí kormidelního vesla.
O čtvrt hodiny později se chod lodi prozrazoval lehkým sledem.
V tomto okamžiku vstal jeden z cestujících, který ležel na přídi, a zahleděl se na štěrbinu mezi východními mraky. Potom přistoupil k podnálodnímu.
„Vítr?...“ říkal.
„Ano,“ odpověděl John Block. „Myslím, že ho tentokrát držíme jako ptáka v ruce... a nenecháme ho uniknout!“ Vítr vzrůstal pravidelně trhlinou, kterou měly proniknout první paprsky dne. Nicméně od jihovýchodu k jihozápadu, na třech čtvrtinách obvodu, v hlubinách zenitu, se dosud hromadily husté masy par.
Rozhled se omezoval na několik provazců od lodi, za kterými již nebylo možné spatřit nějaký koráb.
Když vítr zavál svěžeji, bylo třeba napnout plachetní provaz, vytáhnout vysoko hlavní plachtu, jejíž spouštěcí lanoví povolilo, a otočit loď o několik bodů, aby vítr zabral do stěhovky.
„Máme ho... máme ho!“ opakoval podnálodní, zatímco šalupa, lehce nakloněná na bok, se poněkud vzpírala noscem proti prvním vlnám.
Průrva v mlhách znenáhla rostla, šíříc se směrem k zenitu. Pozadí oblohy nabývalo růžového zbarvení. Dalo se z toho soudit, že se vítr na určitou dobu v tomto směru ustálí. Odtud se také snadno došlo k závěru, že období bezvětří ustalo v těchto mořských oblastech.
Vracela se tedy naděje na přistání u země, která je méně vzdálená, nebo na setkání s nějakou lodí, která trávila několik dní v bezvětří a mohla se proto znovu nyní vydat na cestu.
Kolem páté hodiny lemoval průrvu velice živě zbarvený prstenec par. Byl to den, který se ohlašoval s rychlostí, která byla tak zvláštní v nižších šířkách mezitropického pásma. Brzy se nad obzorem vynořila jako lístky vějíře purpurová záře. Okraj slunečního kotouče, zvýšený lomem slunečních paprsků, se dotkl obvodové čáry, čistě se kreslící na hranicích nebe a moře. Skoro vzápětí zachytily zářivé paprsky malé obláčky plovoucí v zenitu a nuancované celou stupnicí červeně. Zadržovány tvrdošíjně hustými parami, nahromaděnými na severu, nestačily jimi proniknout. Proto byl obvod rozhledu, který je rozšířený dozadu, stále zepředu velice omezen. Šalupa zanechávala dlouhý sled, který se odlišoval bíle od zelenavého povrchu vod.
V tom okamžiku se vyhouplo celé slunce, které bylo velmi zvětšené ve svém horizontálním průměru. Žádná pára nezahalovala jeho lesk, který se stával nesnesitelný očím. Proto se také zraky neobracely k němu. Cestující se dívali jen na sever, kam je nesl vítr. Bylo důležité poznat, co skrývala záclona mlh tímto směrem. Podaří se síle slunce je rozptýlit?...
Konečně, asi o půl sedmé ráno, se vyšplhal jeden z cestujících mrštně až do ráhna, zachycuje se spouštěcího lanoví hlavní plachty, právě v okamžiku, kdy se na východě osvítilo nebe prvními paprsky slunce.
A najednou zvolal silným hlasem: „Země!...“
