VII. KAPITOLA Od 8. do 17. prosince Nastal večer, a schoulili jsme se pod plachty. Velmi unaven dlouhými hodinami strávenými ve stožárovém koši, mohl jsem několik hodin spát. Vor poměrně málo zatížen, plave dost snadno. Protože moře se příliš nevzdouvá, nejsme zasahováni vlnami. Vlnobití se zmírňuje naneštěstí proto, že vítr polevuje, a ráno jsem nucen zaznamenat do svého deníku: počasí klidné.
Když nastal opět den, nemám co bych uvedl nového. Páni Letourneurové rovněž spali část noci. Stiskli jsme si ještě jedenkrát ruce.
Slečna Herbeyová si rovněž mohla odpočinout, její obličej, méně unavený, získal opět obvyklý klid.
Nacházíme se pod osmnáctou rovnoběžkou. Vedro je ve dne neobyčejně prudké. Jakési žhavé páry jsou přimíseny v ovzduší. Protože vítr vane pouze v jednotlivých závanech, visí plachta v přestávkách, které trvají velmi dlouho, chabě na stěžni. Avšak Robert Curtis i člunař soudí podle určitých známek, které dovedou rozeznat pouze námořníci, že nás unáší k západu proud rychlostí dvou až tří mil za hodinu. Což by byla velice příznivá okolnost, která by značně zkrátila trvání naší plavby. Kéž by se kapitán a člunař nemýlili, protože již v prvních dnech za této vysoké teploty denní dávka vody sotva stačí uhasit naši žízeň!
A přece se naše situace skutečně zlepšila od chvíle, kdy jsme opustili Chancellor či spíše jeho stěžňové koše a přestoupili na vor. Chancellor se mohl každou chvíli potopit, kdežto plošina, na níž se nyní nacházíme, je poměrně pevná. Ano, opakuji, situace se zřejmě uvolnila, a porovnáme-li, každému se zde daří lépe. Je zde skoro pohodlí, můžeme přecházet. Ve dne se scházíme, hovoříme, rozmlouváme, pozorujeme moře. V noci spíme pod přístřeším z plachtoví. Pátrání po obzoru, dozor nad udicemi zavěšenými na zádi voru, vše nás zajímá... „Pane Kazallone,“ řekl mně André Letourneur několik dní po tom, kdy jsme vstoupili na toto nové plavidlo, „zdá se mně, že zde opět nalézáme ony klidné dny, jaké jsme zažili na ostrůvku Ham Rock.“ „Skutečně, drahý André,“ odpověděl jsem. „Dodávám však, že vor má před skaliskem výhodu, neboť se pohybuje.“ „Pokud je vítr příznivý, André, je vor zřejmě ve výhodě, ale obrátí-li se...“ „Dobrá, pane Kazallone,“ odpověděl mladík, „nedejme se odstrašit a důvěřujme!“ Důvěřujeme všichni! Ano, zdá se, že jsme unikli nebezpečným útrapám, abychom se k nim již nevrátili! Nastaly příznivější okolnosti. Není mezi námi nikdo, kdo by se necítil skoro klidný!
Ovšem nevím, co se děje v duši Roberta Curtise a zda sdílí naše nynější myšlenky. Uchyluje se nejčastěji stranou. Vždyť jeho zodpovědnost je veliká! Je velitel, má zachránit nejenom svůj život, nýbrž i naše životy. Vím, že tak chápe svou povinnost. Proto je často zabrán do myšlenek, a každý se varuje, aby ho z nich nevytrhoval.
Za těchto dlouhých hodin většina námořníků spí na přídi voru. Na rozkaz kapitána je záď vyhražena cestujícím. Pomocí tyčí byl zřízen jakýsi stan, který nám poskytuje trochu stínu. Celkem jsme všichni dostatečně zdrávi, pouze poručík Walter nemůže znovu nabýt sil.
Ošetřování, které mu poskytujeme, nepomáhá, každým dnem stále více slábne.
Nikdy jsem neocenil Andrého Letourneura lépe, než v nynějších okolnostech. Tento milý mladík je duší našeho malého světa. Má originálního ducha, a nové poznatky, neočekávané výsledky vyplývají ze způsobu, jakým pozoruje věci. Jeho hovor nás baví, dokonce často i poučuje. Když André mluví, ožije jeho poněkud chorobná tvář. Jeho otec téměř hltá jeho slova. Někdy ho vezme za ruku a pozoruje ho několik hodin.
Slečna Herbeyová se někdy vmísí do našeho hovoru, ale zůstává stále velmi zdrženlivá. Každý z nás je k ní přívětivý a snaží se, aby zapomněla, že ztratila ty, kdo ji měli být přirozenými ochránci. V panu Letourneurovi nalezla spolehlivého přítele, jako by byl jejím otcem, a hovoří s ním s upřímností, k níž ji opravňuje jeho stáří. Na jeho naléhání mu vyprávěla svoje osudy - statečný život a plný odříkání, jaký bývá údělem chudých sirotků. Je již dva roky v domě paní Kearové, a nyní je bez prostředků pro přítomnost, bez jmění pro budoucnost; neztrácí však naději, protože je připravena zkusit cokoliv. Slečna Herbeyová vzbuzuje úctu svojí povahou, svou mravní energií, a dosud neuniklo některým surovým mužům na voru ani slovo, ani posunek, který by ji mohl urazit.
Ve dnech 12., 13. a 14. prosince nenastala v situaci žádná změna.
Vítr vane neustále z východu nestejnou silou. Žádná odchylka ve směru plavby, protože s vorem nebylo třeba nijak manévrovat. Kormidlem, či spíše veslem nebylo třeba ani pohnout. Plavidlo je hnáno po větru, protože vor není nakloněn jako loď, aby mohl křižovat ze strany na stranu. Několik námořníků se stále střídá na stráži u přídě, a mají nařízeno pozorovat moře s největší bedlivostí.
Ode dne, kdy jsme opustili Chancellor, uplynulo již sedm dní. Shledávám, že si zvykáme na uskromnění, k němuž jsme nuceni - alespoň co se týče potravy. Je ovšem pravda, že naše síly nejsou vydány tělesné únavě. My se „neopotřebujeme“ - abych užil obecného výrazu, který mě právě napadá - a v takových okolnostech stačí člověku málo, aby se udržel. Mnohem větší strádání nám působí poměrný nedostatek vody, neboť v těchto velkých vedrech je nám přidělené množství vody zřejmě nedostatečné.
Dne 15. prosince se kolem voru hemžilo hejno ryb nazývaných pražmy. Ačkoliv naše udice se skládají pouze z dlouhých provazců opatřených na konci zahnutým hřebíkem, ačkoliv byly navnaděny pouze kousky sušeného masa, chytili jsme přece dost značné množství těchto pražem, tak jsou žravé!
Je to skutečně zázračný lov, a řekli byste, že je toho dne na palubě svátek. Některé z těchto ryb byly upečeny, některé uvařeny v mořské vodě na ohni, zapálené z třísek na přídi voru. Jaká hostina! Ještě tolik jich bylo uchováno do našich zásob. Pražmy se vyskytovaly tak hojně, že jsme jich za dva dny chytili skoro dvě stě liber. Kéž by nyní pršelo, vše by se zlepšilo.
Naneštěstí se hejno ryb nezdrželo dlouho v našich vodách. 17. dne se na povrchu moře objevilo několik velkých žraloků, patřících k obrovskému druhu máček skvrnitých, kteří bývají čtyři až pět metrů dlouzí. Mají vršek těla a ploutve černé s příčnými skvrnami a pruhy bílé barvy. Přítomnost těchto hrozných dravců je vždy znepokojující. Protože vor je málo vyvýšen, jsme s nimi skoro v téže úrovni a několikrát jejich ocas udeřil s děsivou silou do voru. Avšak námořníkům se přece podařilo je odehnat ranami tyčí. Překvapilo by mne, kdyby nás tvrdošíjně nepronásledovali jako kořist, která jim neujde. Nemám rád tyto „nestvůry s předtuchou.“ Od 18. do 20. prosince Dnešního dne se počasí změnilo a vítr vzrůstá. Nestěžujeme si, vždyť je příznivý! Byl pouze zesílením zabezpečen stěžeň, aby se napínáním plachty nezlomil. Když to bylo hotovo, pluje těžké plavidlo s rychlostí poněkud větší, dokonce zanechává za sebou dlouhou brázdu zčeřené vody.
Po poledni se pokryla obloha oblaky, a vedro je poněkud slabší.
Vlny zmítaly vorem silněji, a dvakrát nebo třikrát se přelily přes palubu. Naštěstí zřídil tesař z několika prken hradbu asi dvě stopy vysokou, která nás lépe chrání proti moři.
Rovněž byly pevněji přivázány dvojitými provazy sudy, obsahující zásoby, jako i bečky s vodou. Kdyby nám je náraz vln odnesl, byli bychom v nejhroznější beznaději. Nelze bez zachvění pomyslet na podobnou možnost!
18. den vylovili námořníci několik mořských rostlin, známých pod jménem sargassy, téměř podobné rostlinám, s nimiž jsme se setkali mezi Bermudskými ostrovy a ostrovem Ham Rock. Jsou to cukrové řasy, obsahující cukrovou látku. Doporučil jsem přátelům, aby žvýkali jejich lodyhy. Učinili to, a osvěžili si značně hrdlo i rty.
Dnešního dne nic nového. Pouze pozoruji, že někteří námořníci, zvláště Owen, Burke, Flaypol, Wilson a černoch Jynxtrop, spolu vedli živé rozhovory, jejichž příčina mně unikala. Vím také, že zmlknou, jakmile se k nim přiblíží některý z důstojníků nebo z cestujících. Robert Curtis to zpozoroval ještě dříve než já. Tyto tajné porady ho netěší.
Umínil si, že bude pečlivě bdít nad těmito lidmi. Černoch Jynxtrop a námořník Owen jsou patrně dva ničemové, před nimiž je nutno se mít na pozoru, protože mohou ovlivňovat ostatní.
19. dne je neobyčejné vedro. Na obloze není ani mráčku. Větřík nenadýmá plachtu, a vor se nepohybuje. Někteří námořníci se vrhli do moře, a tato lázeň jim přinesla skutečnou úlevu, zmírnila poněkud jejich žízeň. Avšak je velmi nebezpečné odvážit se do těchto vln, obývaných žraloky. Žádný z nás nenásledoval příkladu těchto odvážlivců.
Avšak kdo ví, zda se budeme později zdráhat, abychom je nenásledovali? Vidíme-li vor nepohnutý, širou hladinu moře bez jediné vrásky, plachtu ochable visící na stěžni, nemusíme se obávat, aby se tato situace neprodloužila?
Poručík Walter vzbuzuje v nejvyšší míře naše obavy. Jeho zdraví je podryto vleklou horečkou, která se opakuje v nepravidelných záchvatech. Snad by síran chininový přemohl tuto horečku. Opakuji však, že paluba Chancelloru byla zaplavena s takovou rychlostí, že krabice s léky zmizela ve vlnách. Ostatně tento mladý důstojník: má jistě tuberkulózu a po nějakou dobu u něho hrozně pokračuje tato nevyléčitelná nemoc. Vnější příznaky nás nemohou mýlit. Objevuje se u něho suché pokašlávání, krátce oddechuje a hodně se potí, zvláště ráno; velice zhubl, jeho nos se stává zašpičatělý, rudé skvrny na tvářích se svým zabarvením odrážejí od celkové bledosti obličeje, tváře má vpadlé, rty svraštělé, spojivky jeho očí se lesknou a jsou lehce zamodralé. Avšak co by bylo ubohému poručíkovi platné, kdyby se nacházel v sebelepších okolnostech, když je lékařská věda bezmocná proti této neúprosné nemoci?
Dne 20. prosince stejný stav teploty, stejná nehybnost voru. Žhavé sluneční paprsky pronikají tkanivo našeho stanu, vedro nás přemáhá a skoro se dusíme. S jakou netrpělivostí čekáme na chvíli, kdy člunař bude rozdělovat skromnou dávku vody! S jakou dychtivostí se vrháme na několik kapek ohřáté tekutiny. Kdo nebyl trýzněn žízní, nemůže mně porozumět.
Poručík Walter je velmi nemocný a trpí více než kdokoliv z nás nedostatkem vody. Viděl jsem, že slečna Herbeyová mu schovala skoro veškerou dávku vody, která jí byla přidělena. Soucitná a útrpná dívka činí vše, co je možno, aby ne-li utišila, tedy alespoň zmírnila útrapy našeho nešťastného společníka.
Dnes mně řekla slečna Herbeyová: „Ubožák, slábne každým dnem, pane Kazallone.“ „Ano, slečno,“ odpovím, „a nemůžeme pro něho nic udělat.“ „Dávejme pozor,“ řekla slečna Herbeyová, „mohl by nás slyšet!“ Potom usedla na výběžek voru, a opřela si hlavu do dlaní, zůstala tak a přemýšlela. Dnes se stala politováníhodná událost, kterou musím zaznamenat.
Námořníci Owen, Flaypol, Burke a černoch Jynxtrop spolu velmi živě hovořili asi hodinu. Mluvili šeptem, a jejich gesta prozrazovala velkou podrážděnost. Na konci rozhovoru se Owen zvedl a kráčel rozhodně na záď, na část voru, vyhrazenou cestujícím.
„Kam jdeš, Owene?“ zeptal se ho člunař.
„Kde mám co dělat,“ odpověděl drze námořník.
Na tuto hrubou odpověď opustil člunař své místo, ale dříve než on stál Owenovi tváří v tvář Robert Curtis.
Námořník nesnese pohled svého kapitána a řekne drzým hlasem: „Kapitáne, chci s vámi mluvit jménem svých přátel!“ „Mluv,“ odpoví chladně Robert Curtis. „Týká se to pálenky,“ mluví dále Owen. „Víte, v tom malém soudku... Schováváte ho pro tuleně nebo pro důstojníky?“ „A dál?“ řekne Robert Curtis. „Žádáme, aby nám byla každé ráno rozdělována naše dávka pálenky jako obyčejně.“ „Ne!“ odpoví kapitán. „Říkáte?... křikne Owen.
„Říkám: ne!“ Námořník ostře hledí na Roberta Curtise a jeho rty se zkřiví zlým úsměškem. Váhá chvíli, ptá se, má-li trvat na svém, avšak zdrží se, a aniž by pronesl slovo, vrátí se ke svým kumpánům, s nimiž šeptem hovoří.
Udělal Robert Curtis dobře, že odmítl tak rezolutním způsobem?
Budoucnost to ukáže. Když jsem s ním mluvil o této příhodě, odpověděl: „Pálenku těmto lidem? Raději hodím soudek do moře!“ 21. prosince Tato událost neměla dosud žádné následky - alespoň ne dnes. Několik hodin se znovu objevují pražmy podél voru a můžeme jich chytit opět značný počet. Byly naloženy do prázdné kádě, a následkem tohoto rozhojnění zásob doufáme, že alespoň hladem nebudeme trpět.
Nastal večer, aniž by přinesl ochlazení jako obyčejně. Pravidelně jsou tropické noci chladné, avšak dnešní noc hrozí být dusivá. Chomáče par se plouží těžce na vlnách. Bude nový měsíc v jednu hodinu třiceti minutách ráno. Je tedy hluboká tma až do chvíle, kdy začne ozařovat obzor blýskavice oslňujícího jasu. Jsou to dlouhé a široké elektrické výboje bez určitého tvaru, které zaujímají širý prostor. Avšak po hřmění ani památky, dokonce by se mohlo říci, že klid ovzduší je hrozivý, taková je jeho nehybnost.
Slečna Herbeyová, André Letourneur a já, jsme hledali ve vzduchu několik méně žhavých závanů, pozorujeme po několik hodin tyto předzvěsti bouře, jimiž, jak se zdá, zkouší příroda svoji snu. Zapomněli jsme na naši situaci, podivujeme se vznešenému divadlu boje mračen nabitých elektřinou. Řekli byste, že jsou to hradby s cimbuřím, jejichž hřebeny se věnčí ohněm. I nejdrsnější duše je přístupna těmto velkolepým výjevům, a vidím, že námořníci se zájmem pozorují tato neustále se opakující vzplanutí mraků. Nepochybně pozorují znepokojenými pohledy tyto blýskavice, protože se neomezují na žádné místo v prostoru, a ohlašují příští zápas živlů. Skutečně, co se stane s vorem uprostřed běsnění nebe a moře?
Zůstali jsme sedět na přídi až do půlnoci. Tyto světelné výrony, jejichž bělost je nocí zdvojnásobena, nám dodávají bledé zabarvení, podobné spektrální barvě, jevící se na předmětech ozařovaných plamenem lihu, nasyceného solí.
„Bojíte se bouře, slečno Herbeyová?“ ptá se André Letourneur mladé dívky.
„Ne, pane,“ odvětila slečna Herbeyová, „pocit, který ve mně bouře vzbuzuje, je spíše pocitem úcty. Copak to není jeden z nejkrásnějších jevů, které můžeme obdivovat?“ „Máte plnou pravdu, slečno Herbeyová,“ řekne opět André, „zvláště když hřmí. Je možné, aby uši slyšely vznešenější zvuk? Čím je proti tomu hřmění děl, tento suchý třeskot a bez rachotu? Hřmění naplňuje duši, je to spíše zvuk než hluk, zvuk, který se vzmáhá a mizí jako prodloužený tón zpěvu. Abych řekl všechno, slečno Herbeyová, nikdy mne hlas umělce nedojal tak, jako tento velkolepý a nevyrovnatelný hlas přírody.“ „Hluboký bas,“ říkám se smíchem.
„Skutečně,“ odpoví André, „kéž bychom jej již brzy slyšeli, neboť tyto blesky bez hřmění jsou jednotvárné!“ „Myslíte, André?“ odpověděl jsem. „Přečkejte bouři, přijde-li, ale nepřivolávejte ji!“ „Dobrá! Bouře však, to je vítr!“ „A nepochybně i voda,“ připojila slečna Herbeyová, „voda, které se nám nedostává.“ Mnohé by se dalo namítnou oběma mladým lidem, nechtěl jsem však vměšovat svoji smutnou prózu do jejich poezie. Pozoruji bouři ze svého zvláštního hlediska, a slyším již po celou hodinu, jak ji obestírají poezií a toužebně si jí přejí. Zatím se obloha zvolna zahalila hustými mraky.
Hvězda za hvězdou v zenitu hasne, za chvíli pak souhvězdí obratníku zmizela za parami obzoru. Každou chvíli vyšlehují z těchto míst bělavé záblesky, od nichž se zřetelně odrážejí šedavé obláčky. Tato veškerá zásoba elektřiny, nacházející se ve vysokých vrstvách ovzduší, se vyprazdňuje dosud bez hluku. Ale protože je vzduch velmi suchý a následkem toho špatným vodičem, může elektřina uniknout pouze hroznými nárazy, a zdá se mně nemožné, aby bouře brzy nevypukla s největší prudkostí.
Stejného mínění je Robert Curtis i člunař. Ten nemá jiného vůdce mimo neomylný námořnický pud. Co se týče kapitána, připojuje k tomuto pudu“ weatherwise“ (doslovně: hádání počasí), vědomosti učence. Ukazuje mně shluk mraků nad námi, který meteorologové nazývají „cloud-ring“ (mrak kruhovitého tvaru), a který se utváří skoro jen v končinách pásma bouří, nasycených všemi vodními parami, přinesenými pasátními větry z rozličných míst oceánu.
„Ano, pane Kazallone,“ řekl mně Robert Curtis, „nacházíme se v končině bouří, protože vítr zahnal náš vor až k tomuto pásmu, kde pozorovatel nadaný velmi citlivým sluchem, by slyšel neustálé hřmění.
Bylo to již dávno pozorováno a zcela tomu věřím.“ „Zdá se mně, že slyším neustálé hřmění, o němž mluvíte,“ odpověděl jsem, a naslouchal. „Skutečně,“ řekl Robert Curtis, „jsou to pravá zahřmění bouře, která nastanou se vší prudkostí, dříve než uplynou dvě hodiny. Nu dobrá! Budeme připraveni na její příchod.“ Žádný z nás nepomýšlel na odpočinek nebo na spánek, a ani by vůbec spát nemohl, protože vzduch je značně dusivý. Blýskavice se šíří, rozvíjí se na obzoru v šíři sto až sto padesáti stupňů a zaujímá postupně celý obvod oblohy, zatímco se z ovzduší vylučuje jakési fosforeskující světélkování.
Konečně se ozvalo hřmění hromu a stává se stále pronikavější.
Avšak, je-li možno se tak vyjádřit, je to dosud zaokrouhlený zvuk, bez třeskotu úderu, hřmění ještě neprodloužené ozvěnou. Řekli byste, že nebeská klenba je vycpána mračny, jejichž pružností je tlumena hlasitost elektrických výbojů.
Moře je dosud klidné, těžké, skoro stojaté. Avšak v širokém vlnění, které se začíná zvedat, se námořníci nemýlí. Podle nich se moře „do toho dává,“ vlní se vzdálenou bouří, jejíž nárazy jsou již cítit. Hrozná vichřice není daleko, a loď by byla z opatrnosti již obrácena po větru; vor nemůže provádět vůbec žádné pohyby a proto nezbývá mu, než prchat před bouří. O jedné hodině ranní ohlašuje živé zablesknutí, po němž za několik okamžiků následuje úder, že bouře je již zcela jistě u nás. Obzor náhle mizí ve veliké mlze a řekli byste, že doslova spadla na vor.
V tom se ozval hlas jednoho z námořníků: „Vichřice! Vichřice!“ V noci z 21. na 22. prosince Člunař se vrhl k lanu držícímu plachtu a rychle stáhl ráhno. Bylo načase, protože se vichřice přivalila jako smršť. Kdyby nebylo volání námořníka, který nás varoval, byli bychom snad převrženi a smeteni do moře. Stan na zádi byl nárazem větru odnesen.
Avšak vor se nemusí ničeho obávat od větru - protože leží příliš nízko na vodě, než aby ho vichřice nadzvedla - je tím více ohrožován obrovskými vlnami, vzbouřenými vichřicí. Po několik minut byly vlny zploštělé a jako zmáčknuté tlakem vzduchových vrstev. Potom se zdvihaly tím zběsileji a jejich výše vzrůstá ještě tlakem, jemuž byly podrobeny.
Brzy sleduje vor nepravidelné pohyby vln, a jelikož se neřítí kupředu jako vlny, kolísá jejich přívalem z boku na bok a zepředu na záď.
„Přivažte se! Přivažte se!“ volá nás člunař, a hodil nám provazy.
Robert Curtis sám přispěl na pomoc. Brzy jsme všichni, páni Letourneurové, Falsten i já připoutáni pevně k plavidlu. Nemůžeme být uneseni, jen tehdy, kdyby vor ztroskotal. Slečna Herbeyová se připevnila kolem pasu ke kůlu, který nesl stan, a v záři blesků vidím její stále klidný obličej.
V té chvíli zpozoruji za rychlého zásvitu blesku těžké mraky, velmi rozsáhlé a též asi velmi husté, mající zahnědlou barvu a třeskot podobný střelbě z ručnic se rozléhá vzduchem. Je to zvláštní praskot, způsobený řadou elektrických výbojů, zprostředkovaných kroupami mezi protivnými mraky. Skutečně, následkem setkání bouřlivého mraku s chladným proudem vzduchu, se utvořily kroupy a padaly s neobyčejnou prudkostí. Jsme bičováni kroupami velikosti ořechu, které tlučou do plošiny voru s kovovým zvukem.
Tento úkaz trval asi půl hodiny, a přispěl k umírnění bouře, avšak vítr, přeskočil na všechny směry kompasu, začal vát s neporovnatelnou prudkostí. Lana držící stěžeň se přetrhala a stěžeň se naklonil napříč voru. Námořníci spěchají vyprostit jej z otvoru, aby se nepřelomil u své nohy. Kormidlo bylo uraženo nárazem vlny a veslo odplavalo dříve než je bylo možno zachytit. V téže chvíli byla utržena i prkna roubení na levém boku, a vlny vnikají tímto otvorem.
Tesař i námořníci se snaží poškození opravit, ale nárazy vln jim v tom brání, námořník za námořníkem padá, když vor, vyzdvižen obrovskou vlnou, se naklání ve více než čtyřiceti pěti stupňovém úhlu.
Jak to, že ti muži nebyli odneseni? Že lana, jimiž jsme uvázáni, se nepřervala? Že jsme nebyli všichni smeteni do moře? To nelze vysvětlit. Co se mne týče, zdá se mně být nepochopitelné, že vor nebyl jedním z těch prudkých pohybů převrácen a my, připoutáni k jeho prknům, nezahynuli pod ním v křečích utopení!
Skutečně také kolem třetí hodiny noční, ve chvíli, kdy byla bouře nejprudčeji rozpoutána, byl vor vyzdvižen vlnou, naklonil se a postavil se téměř na hranu. Ozvaly se výkřiky hrůzy! Převrátíme se!... Ne... Vor přilnul na hřebenu vlny v nepochopitelné výši, a za oslňujícího svitu blesků křižujících se všemi směry, můžeme, být vyděšeni, ohromeni hrůzou, přehlédnout moře, které se pění, jako by se tříštilo o mělčiny. Skoro ihned se vor dostal do vodorovné polohy; avšak za šikmé polohy se přetrhala lana, jimiž byly upevněny sudy se zásobami. Viděl jsem, jak se jeden zřítil přes palubu, druhý se rozbil a voda, kterou obsahoval, vytekla.
Námořníci spěchají, aby zachránili další sud, obsahující sušené maso. Avšak noha jednoho z nich se dostala mezi rozevřená prkna podlahy, která ji sevřela a ubožák křičí bolestí.
Chci k němu běžet, a snažím se rozpoutat lano, kterým jsem přivázán... Ale je pozdě, a za oslepujícího blesku vidím, jak nešťastníka, jehož noha se uvolnila, odnáší náraz vlny, která se přes nás převalila.
Jeho druh zmizel s ním, aniž by ho mohl zachránit.
Mne povalil náraz vlny na podlahu voru a já narazil hlavou na hranu kůlu, ztratil jsem vědomí.
