VI.
KAPITOLA 5. prosince Den je parný.
Prosinec pod šestnáctou rovnoběžkou není již podzimním měsícem, nýbrž skutečným letním měsícem. Musíme se připravit, že budeme snášet hrozná vedra, nebude-li sluneční žár mírněn větrem. Avšak moře se dosti vzdouvá.
Na lodní trup ponořený ze tří čtvrtin narážejí vlny jako na skalisko. Pěna vln stříká až do výše stěžňových košů a náš oděv je promočen tímto mžením jako drobným deštěm. Hleďme, co pouze zbývá z Chancelloru, to znamená, co vyčnívá nad hladinou moře, tři stěžně se strážními koši, přední stěžeň položený, na němž je zavěšen člun, aby ho vlny neroztříštily, dále hořejší paluba a vyvýšená příď, spojené pouze úzkým trámcem bednění.
Co se týče paluby, je úplně zaplavena. Spojení mezi koši je velmi obtížné.
Pouze námořníci šplhají po lanech a mohou se odvážit od koše ke koši. Dole mezi stěžni od hořejší paluby až k vyvýšené přídi pění se moře jako na mělčině a odděluje přehrady lodi, jejichž prkna námořníci chytají. Pro cestující, kteří se uchýlili na úzkou plošinu koše, je to vskutku děsivá podívaná, vidět a slyšet, jak jim oceán šumí pod nohama! Stěžně vystupující z vody se chvějí při každém nárazu moře, a domníváte se, že budou odneseny. Je skutečně lépe se nedívat, neuvažovat, neboť tato propast vábí a jste v pokušení vrhnout se do ní!
Námořníci pracují zatím neodkladně na sestrojení nového voru.
Sejmuté vrcholky stěžňů, tyče vrcholových plachet, ráhna byla použita, a za vedení Roberta Curtise bylo prováděno dílo s největší péčí.
Chancellor, jak se zdá, se nepotopí, jak pravil kapitán, je možné, že zůstane takto nějakou dobu v rovnováze mezí dvojí vodou. Robert Curtis nyní hledí, aby byl vor sestrojen pokud možno nejpevněji. Plavba může trvat dlouho, neboť nejbližší pobřeží, totiž Guayana, je ještě vzdálena několik set mil. Je tedy lépe strávit o den více ve stožárovém koši a věnovat čas k sestrojení plavidla, na něž se lze spolehnout. S čímž všichni souhlasíme. Námořníci poněkud získali odvahu, a práce se nyní koná v pořádku.
Pouze jeden starý námořník ve věku šedesáti let, jehož vousy i vlasy zbělely v bouřlivých větrech, nesouhlasí s opuštěním lodi.
Je to Irčan, jménem O'Ready. Přistoupil ke mně ve chvíli, kdy jsem se nacházel na horní palubě.
„Pane,“ řekl mně, a žvýkal svůj tabák s naprostou lhostejností, „přátelé se domnívají, že je třeba opustit loď.
Já ne. Zažil jsem devětkrát ztroskotání - čtyřikrát na širém moři, pětkrát na pobřeží. Mým vlastním zaměstnáním je ztroskotávat. Vyznám se v tom. Nuže! Bůh mne zatrať, neviděl-li jsem pokaždé bídně zahynout chytráky, kteří se uchýlili na vory nebo do člunů! Dokud loď pluje, má se na ní zůstat. Nechte si to říci!“ Starý Irčan, který nepochybně hledal někoho, komu by sdělil svoji zkušenost, aby upokojil svědomí, pronesl tato slova velmi přesvědčivým hlasem, a potom úplně oněměl. Téhož dne kolem třetí hodiny odpolední jsem pozoroval, že pan Kear a bývalý kapitán Silas Runtly spolu velmi živě hovořili v koši předního stěžně.
Zdálo se, že obchodník s petrolejem důtklivě naléhá na svého společníka, a tento asi činil nějaké námitky proti návrhu pana Keara. Silas Runtly několikrát dlouze pozoroval moře i oblohu a zavrtěl hlavou. Načež po hovoru, trvajícím asi hodinu, se spustil po laně předního stěžně na výběžek zvýšené přídě, vmísil se do skupiny námořníků a ztratil jsem ho z očí. Nepřikládám ostatně této příhodě mnoho důležitosti a vstoupil jsem opět do koše hlavního stěžně, kde jsem potom několik hodin velice živě hovořil s pány Letoumeury, slečnou Herbeyovou a s Falstenem.
Slunce velmi pálí, a bez plachty, která nás stíní, bychom zde nemohli vydržet. O páté hodině jsme společně pojedli suchary, sušené maso a každý půl sklenice vody.
Paní Kearová, zachvácena zimnicí, nejedla. Slečna Herbeyová jí nemůže poskytnout jinou úlevu, než že jí chvílemi svlažuje rozpálené rty vodou. Nešťastná žena velmi trpí. Pochybuji, že snese dlouho tyto útrapy. Její muž se na ni ani jedenkrát nezeptal.
K šesté hodině se však přece domnívám, že nějaký dobrý pocit přemohl srdce tohoto sobce. Skutečně, pan Kear volá na několik námořníků na přídi a žádá je, aby mu pomohli sestoupit z koše na předním stěžni. Chce snad vyhledat svou ženu v koši na hlavním stožáru? Námořníci zpočátku neodpovídají na volání pana Keara.
Neustává volat naléhavěji a slibuje, že dobře zaplatí tomu, kdo mu prokáže tuto službu. V tom se dva námořníci, Burke a Sandon vyhoupli na bednění, vyšplhali po provazových žebřících předního stěžně a dosáhli strážního koše.
Přistoupili k panu Kearovi, smlouvají dlouho o podmínkách, za nichž mu poslouží. Je zřejmé, že žádají mnoho, a pan Kear že chce dát málo. Vidím, že jednu chvíli chtějí námořníci opustit cestujícího v koši. Konečně se obě strany dohodly a pan Kear, vyjmul z opasku svazek papírových dolarů, a podal jej jednomu z námořníků.
Tento pozorně přepočítal obnos, a odhaduji, že neměl v rukou méně než sto dolarů. Jednalo se nyní o to, spustit pana Keara po laně, upevňujícím přední stěžeň, až na zvýšenou příď.
Burke a Sandon mu upevnili kolem těla tenké lano, které pak ovázali kolem lana, napjatého k přídi, načež ho spouštěli jako balík, přičemž s ním několikrát prudce zatřásli, což vyvolalo vtipy jejich druhů. Mýlil jsem se však.
Pan Kear nijak nehodlal navštívit svou ženu ve velkém koši. Zůstal na zvýšené přídi u Silase Huntlyho, který ho zde očekával. V soumraku mně brzy zmizeli oba z očí. Nastala noc, vítr se utišil, ale moře je neustále zvlněné.
Měsíc, který vyšel o čtvrté hodině odpolední, se objevuje v dlouhých přestávkách mezi úzkými pruhy oblaků. Některé z těchto par, rozkládající se v dlouhých stuhách nad obzorem, se barví červánkovým svitem, což věští pro zítřejší den silný vítr. Kdyby tak nebe dalo, aby vítr vál opět ze severovýchodu, tak abychom byli hnáni k zemi! Jakákoliv změna ve směru větru by byla osudná, až se budeme nacházet na voru, který může plout jen po větru! Kolem osmé hodiny vystoupil do velkého koše Robert Curtis.
Domnívám se, že se v myšlenkách velmi zabývá stavem oblohy a že se snaží uhodnout, jak bude zítra. Strávil čtvrt hodiny pozorováním, načež mně mlčky stiskl ruku, sestoupil a zaujal opět své místo v pozadí hořejší paluby. Pokusil jsem se usnout na úzkém prostoru, který je mi vyhrazen v koši, nemohu však.
Svírají mne děsné předtuchy. Nynější klid atmosféry mne znepokojuje, zdá se mně být „příliš ticho“. Sotva že chvílemi zavane větřík lanovím a rozechvěje drátěné provazce. Ostatně moře něco „cítí“. Vzdouvá se dlouhými vlnami, je patrně rozvířené nějakou vzdálenou bouří. Kolem jedenácté hodiny v noci svítí měsíc jasnou září mezi dvěma oblaky, a vlny se třpytí jako by byly osvětlovány podmořským svitem.
Povstal jsem a rozhlížím se.
Podivná věc; zdá se mně nějakou chvíli, že pozoruji černý bod zvedající se a klesající uprostřed skvělé bělosti vod. Skalní útes to nemůže být, jelikož sleduje pohyby vln. Co je to tedy? Potom se měsíc znovu ukryl za mraky, a nastala hluboká temnota; ulehl jsem v koši k lanoví po levé straně.
6. prosince
Podařilo se mně usnout na několik hodin.
O čtvrté hodině ranní mne náhle probudilo skučení větru. Slyším hlas Roberta Curtise, rozléhající se uprostřed bouřlivého větru, jehož nárazy otřásají stěžňovím. Vstal jsem.
Držel jsem se pevně provazců, snažím se zjistit, co se děje pode mnou a kolem mne. V temnotě pode mnou řve moře.
Velké pruhy pěny, spíše šedé než bílé, probíhají mezi stěžni, které se rozechvívají prudkými nárazy vln. Dva černé stíny na lodní zádi se odrážejí od světlé barvy moře.
Těmito stíny jsou kapitán Curtis a člunař. Jejich hlasy, málo zřetelné uprostřed jekotu vln a hučení větru, doléhají k mému sluchu jako neartikulované zvuky. V té chvíli jeden z námořníků, který vstoupil do koše, aby upevnil lano, přešel kolem mne.
„Co se stalo?“ otázal jsem se ho.
„Vítr se změnil...“ Námořník připojil ještě několik slov, jimž jsem jasně nerozuměl.
Zdá se mně však, že řekl „proti lodi.“ Proti lodi! Vítr přeskočil tedy ze severovýchodu na jihozápad a žene nás nyní na širé moře! Předtuchy mne tedy neklamaly! Zvolna se rozednívá.
Vítr se sice nezměnil úplně proti lodi, avšak vane ze severozápadu, což je pro nás okolností stejně neblahou, neboť nás vzdaluje od země. Ke všemu je paluba nyní pět stop pod vodou, neboť její vroubení úplně zmizelo. Loď se za noci ponořila hlouběji a zvýšená příď i hořejší paluba jsou na úrovni s hladinou moře, jehož vlny se přes ně neustále přelévají. Za silného větru pracuje Robert Curtis a posádka lodi na dokončení voru, ale pro prudkost vln nepokračuje práce dost rychle, a je nutno dbát nejpečlivějšího opatření, aby se vor nerozbil, dříve než bude pevně svázán. V té chvíli stojí páni Letourneurové vedle mne, a otec podpírá syna proti prudkému kolísání.
„Ale vždyť se koš roztříští!“ vykřikl pan Letourneur, když uslyšel praskot úzké plošiny, na níž se nacházíme.
Na tato slova se pozvedla slečna Herbeyová a ukazovala na paní Kearovou, která jí spočívala na klíně, a ptá se:
„Co si počneme, pánové?“
„Musíme zůstat, kde jsme,“ odvětil jsem.
„Slečno Herbeyová,“ připojil André Letourneur, „zde je ještě naše nejbezpečnější útočiště.
Nebojte se...“ „Nebojím se o sebe,“ odvětila dívka klidným hlasem, „nýbrž o ty, kteří mají proč lpět na životě!“ Ve čtvrt na devět zvolal člunař na mužstvo posádky:
„Hej!
Vy na přídi!“ „Přejete si, mistře?“ řekl jeden z námořníků, myslím O'Ready.
„Máte člun?“
„Ne, pane.“
„Člun tedy odplul!“ Skutečně, člun již není zavěšen na kormovém stěžni a skoro ihned byla rovněž zjištěna nepřítomnost pana Keara, Silase Huntlyho a tří mužů z posádky, jednoho Skota a dvou Angličanů.
Nyní chápu, co bylo předmětem včerejšího rozhovoru pana Keara se Silasem Huntlym. Ze strachu, že by se Chancellor mohl potopit dříve než bude dokončen vor, usnesli se, že utečou, a za peníze získali ony tři námořníky, aby se zmocnili člunu. Nyní je mi jasné, co byl onen černý bod, který jsem v noci viděl. Ten bídník opustil svou ženu, a ničemný kapitán svoji loď. Vzali nám člun, jediný, který nám zbyl. „Pět se jich zachránilo,“ pravil člunař.
„Těch pět je ztraceno!“ odvětil starý Irčan.
Skutečně, stav moře potvrzuje slova O'Readyho.
Je nás nyní na lodi pouze dvacet dva.
O kolik se ještě tento počet zmenší? Mužstvo se dozvědělo o tomto podlém útěku a o krádeži člunu, a proto zahrnovalo uprchlíky kletbami.
Kdyby je náhoda zanesla zpět na loď, zaplatili by draze svoji zradu! Žádal jsem, aby byl paní Kearové zatajen útěk jejího manžela.
Nešťastná žena je trýzněna neustálou horečkou, proti níž jsme bezmocní, neboť ponoření lodi se událo tak rychle, že krabice s léky nemohla být zachráněna. Ostatně i kdybychom měli léky, jaký účinek bychom mohli očekávat v poměrech, v nichž se nachází paní Kearová? Pokračování dne 6. prosince
Chancellor již není v rovnováze mezi dvěma vrstvami vody.
Jeho stěny se pravděpodobně rozvírají a lze cítit, jak se zvolna potápí. Naštěstí bude vor večer dohotoven, a přestěhujeme se na něj, ačkoliv neuzná-li Robert Curtis za výhodnější, aby se to stalo až zítra, až nastane den.
Vor je pevně sestaven. Trámce, z nichž je zhotoven, jsou svázány pevnými provazci, a protože jsou kladeny křížem přes sebe, zdvihá se celek asi dvě stopy nad hladinu moře. Co se týče podlahy, je sestrojena z prken utržených vlnami, která byla pečlivě zužitkována.
Odpoledne bylo započato s nakládáním všeho, co bylo zachráněno, potravin, plachet, nástrojů, nářadí. Je třeba si pospíšit, neboť v tuto chvíli se velký koš vznáší pouze deset stop nad mořem, a z koruny zbývá pouze výběžek předního stěžně, vyčnívající šikmo nad vodu. Překvapilo by mne, kdyby zítřek nebyl posledním dnem Chancelloru!
A nyní, v jakém duševním stavu se nacházíme jedni jako druzí?
SnaŽÍm se vylíčit, co se ve mně děje.
Zdá se mně, že co pociťuji je spíše bezděčná lhostejnost, než pocit rezignace. Pan Letourneur žije úplně pro svého syna, který se zase stará jen o svého otce. André projevuje statečnou, křesťanskou rezignaci, kterou mohu přirovnat pouze k rezignaci slečny Herbeyové. Falsten zůstává stále Falstenem, a bůh mně odpusť, tento inženýr počítá ještě ve svém zápisníku.
Paní Kearová umírá navzdory péči mladé dívky i mojí. Co se týče námořníků, dva nebo tři jsou klidní, ale ostatní skoro ztratili hlavu.
Někteří, puzeni svojí hrubou povahou, se zdají být náchylní k násilnostem. Bude obtížné udržet na uzdě tyto lidi, podléhající špatným vlivům Owena a Jynxtropa, budeme-li nuceni žít s nimi na úzkém voru! Poručík Walter je úplně vysílen.
Navzdory své odvaze byl nucen vzdát se služby. Robert Curtis a člunař, rázní, pevní a rozhodní, jsou muži „natvrdo kovanými,“ tento výraz vypůjčený z průmyslové řeči je nejlépe vystihuje. O páté hodině večerní jedna z družek našeho neblahého osudu dotrpěla.
Paní Kearová po bolestné agónii zemřela, aniž by snad měla vědomí o situaci, v níž se nalézáme. Několikrát vzdychla, a byl všemu konec. Až do posledního okamžiku ji zahrnovala slečna Herbeyová péčí s oddaností, která nás hluboce dojala! Noc minula bez jakékoliv příhody.
Časně zrána jsem uchopil ruku mrtvé, která byla studená, a její končetiny byly již ztuhlé. Její tělo nemůže déle zůstat v koši. Slečna Herbeyová a já jsme ji zahalili do látky, potom byla pronesena modlitba za duši nešťastné ženy, a první oběť našich útrap byla vržena do moře. V tu chvíli jeden z mužů, nalézajících se ve stěžňových koších, pronesl tato strašná slova:
„Této mrtvoly nám bude líto!“ Obrátím se, je to Owen, kdo to řekl.
Přitom jsem si pomyslel, že jednoho dne nám skutečně bude chybět dostatek potravy!
Dne 7. prosince
Loď se stále potápí.
Moře dostoupilo až ke strážnímu koši na předním stěžni. Horní paluba i zvýšená příď jsou ponořeny, a svršek šikmého kormového stěžně zmizel. Zbývají pouze tři stěžně, čnějící v oceánu. Avšak vor je hotova naložen vším, co bylo možné zachránit.
Otvor se záporami ponechaný na přídi je určen pro stěžeň, který bude udržován lany, napnutými ke stranám plošiny. Velká vrchlíková plachta bude upevněna na ráhno a doufejme, že nás požene k pobřeží. Kdo ví, zda se nepodaří tomuto křehkému roubení z prken, které se méně snadno ponoří, co se nepovedlo Chancelloru! Naděje je tak hluboce zakořeněna v srdci člověka, že ještě doufám! Je sedm hodin ráno.
Spěcháme, abychom vstoupili na vor, když tu nenadále se loď ponořuje tak rychle, že tesař i muži zaměstnaní na voru jsou nuceni přetnout lana, aby nebyli strženi vírem. Vtom jsme pocítili palčivou úzkost, neboť v okamžiku, kdy loď klesá do hlubiny, unášejí vlny jediné naše útočiště.
Dva námořníci a plavčík ztratili rozvahu, vrhli se do moře, ale marně se pokoušejí zápasit s vlnami.
Je brzy zřejmé, že nemohou ani dostihnout vor, ani se navrátit na loď; měli proti sobě vlny i vítr. Robert Curtis si upevnil kolem těla provazec a spěchal jim na pomoc. Jeho obětavost je marná! Dříve než je mohl dostihnout, všichni tři nešťastníci, které jsem viděl zápasit s vodou, zmizeli a vztahovali k nám ruce. Robert Curtis byl přitažen, byl celý pohmožděn příbojem, narážejícím na stěžně.
Douglas a jeho námořníci se pokusili zatím pomocí bidel, používaných jako vesel, přiblížit se lodi.
Teprve po hodině námahy se jim podařilo přirazit k Chancelloru vor, který se vzdálil pouze na dva provazce (asi 400 metrů). Tato hodina se nám zdála být věčností, protože moře vystoupilo až do úrovně strážních košů. Člunař hodil Douglasovi lano, a vor byl znovu přitažen k lanoví hlavního stožáru. Nesmíme ztratit ani okamžik, neboť silný vítr se točí nad ponořeným vrakem a ohromné bubliny vzduchu vystupují ve velkém počtu na povrch vody.
„Na vor!
Na vor!“ volá Robert Curtis. Spěcháme na vor.
André Letoumeur, když pomohl slečně Herbeyové z koše, se dostal šťastně na podlahu voru. Jeho otec je brzy u něho. Za chvíli jsme všichni na voru - všichni, vyjímaje kapitána Curtise a starého námořníka O'Readyho.
Robert Curtis, stál na koši Wavního stěžně, nechce opustit svoji loď, dokud loď neklesne do hlubin.
Je to jeho povinnost a jeho právo. Tento Chancellor, kterého miluje, jemuž dosud velí - cítí, že pohnutí mu rve srdce ve chvíli, kdy jej má opustit. Irčan zůstal na koši předního stěžně.
„Na vor, starý!“ vykřikl na něho kapitán.
„Loď se potopí?“ ptá se umíněnec s největším klidem.
„Až po vrchol stěžně!“
„Tedy vstoupím na vor,“ praví O'Ready, jemuž voda sahá až po pás.
Potřásal hlavou, ale nakonec vyskočil na vor.
Robert Curtis zůstal ještě okamžik na koši, rozhlížel se kolem, a potom jako poslední opustil loď.
Je načase.
Lano bylo přetnuto, a vor se zvolna vzdaluje. Díváme se všichni na místo, kde se loď potápí.
Nejprve zmizela špička předního stěžně, potom vrchol hlavního stěžně, a brzy z krásné lodi, která se jmenovala Chancellor nezbylo nic. Pokračování 7. prosince
Nese nás nové plavidlo.
Nemůže se potopit, neboť dřevěné části, ze kterých se skládá, se udrží na vodě, ať se stane cokoliv. Avšak nerozmetá ho moře? Nepřetrhají se provazce, jimiž je svázán? Nesvrhne nakonec trosečníky, kteří jsou na něm namačkání do hlubin? Z dvaceti devíti osob, které byly na Chancelloru, když vyplul z Charlestonu, jich deset zahynulo.
Je nás ještě devatenáct - devatenáct na tomto voru, tvořícím jakýsi nepravidelný čtverhran asi čtyřicet stop dlouhý a dvacet široký.
Zde jsou jména těch, kdo Chancellor přežili: páni Letourneurové, inženýr Falsten, slečna Herbeyová a já, cestující; - kapitán Robert Curtis; poručík Walter, člunař, kuchař Hobbart, kuchtík černoch Jynxtrop, tesař Douglas; - sedm námořníků: Austin, Owen, Wilson, O'Ready, Burke, Sandon a Flaypol.
Nebe nás dostatečně zkoušelo v těch sedmdesáti dvou dnech, před kterými jsme opustili pobřeží Ameriky; nás již dostatečně stihla ruka Páně?
Ani nejdůvěřivější by se neodvážil doufat. Avšak nestarejme se o budoucnost, mysleme pouze na přítomnost, a pokračujme v zaznamenávání příhod tohoto dramatu tak, jak se udály.
Známe všechny, kdo se nacházejí na voru.
Podívejme se jaké jsou jejich prostředky. Robert Curtis mohl na vor dopravit pouze to, co bylo zachráněno ze zásobárny, z čehož však větší část byla zničena ve chvíli, kdy moře zaplavilo palubu Chancelloru.
Zásoby nejsou dostatečné, uvědomíme-li si, že nás musí být devatenáct živeno, a že může ještě uplynout mnoho dnů, než potkáme nějakou loď anebo dostihneme zemi. Sud ze suchary, sud sušeného masa, soudek pálenky, dvě bečky vody, to je vše, co bylo možné zachránit. Je tedy třeba uskromnit se od prvního dne. Oděvy k převlékání nemáme naprosto žádné.
Několik plachet nám bude sloužit za přikrývky i za přístřeší. Nástroje patřící tesaři Douglasovi, sextant a kompas, mapa, naše kapesní nožíky, kovový kotlík, plechová miska, která nikdy neopouští starého Irčana O'Readyho, to jsou veškeré nástroje a nářadí, které nám zbývá. Veškeré bedny umístěné na palubě a určené pro první vor, byly odneseny ve chvíli částečného zaplavení lodi vlnami, a od té doby nebylo možné vniknout do podpalubí. Taková je naše situace.
Je vážná, aniž by byla beznadějná. Naneštěstí je třeba se obávat, že mimo energii tělesnou, chybí nejednomu i energie morální. Ostatně jsou mezi námi i takoví, jejichž špatné pudy bude nesnadné ovládat. Prvního dne se neudála žádná příhoda.
Dnes o osmé hodině ranní nás kapitán Curtis všechny shromáždil, cestující i námořníky.
„Přátelé,“ řekl, „poslyšte toto: velím na tomto voru, jako jsem byl velitelem na palubě Chancelloru.
Doufám tedy, že mne budete poslouchat všichni bez výjimky. Dbejme jen o společný prospěch, buďme svorni a nebe nás ochraňuj!“ Tato slova byla příznivě přijata. Slabý větřík, který vál v tuto chvíli a jehož směr stanoví kapitán kompasem, vzrůstá v silný severní vítr.
Je to šťastná okolnost. Je třeba si pospíšit, abychom co nejdříve dostihnuli pobřeží Ameriky. Tesař Douglas se zaměstnává postavením stěžně, pro který je zachováno místo na přídi voru, jež opřel dvěma závorami, které ho pevně udržují. Zatímco pracoval, upevnili člunař a námořníci malou vrchlíkovou plachtu na ráhno, zachované k tomuto účelu.
O půl desáté byl stěžeň postaven.
Dvě lana, upevněná po stranách voru, zajišťují jeho pevnost. Plachta vytažená, rozepjatá a upevněná, vor, hnán po větru, pluje dost rychle působením větru, jenž ještě vzrůstá. Když skončil tuto práci, pokouší se tesař zhotovit kormidlo, které by umožnilo řídit vor v žádaném směru.
Robert Curtis a Falsten přispívají radou. Po dvouhodinové práci bylo upraveno jakési kormidlové veslo a umístěno na zádi, - poněkud podobné malajským kormidlům „balau“. Kapitán Curtis zatím konal pozorování nutná k získání přesné zeměpisné délky, a když nastalo poledne, změřil výšku slunce.
Bod, který zjistil s dostatečnou přesností, je následující:
Zeměpisná šířka 15°7' na sever.
Délka 49°35' na západ od Greenwiche.
Tento bod naznačený na mapu nám ukazuje, že jsme asi šest set padesát mil na severovýchod od pobřeží Paramaribo, to znamená od nejbližší části americké pevniny, která jak již bylo poznamenáno, tvoří přímoří holandské Guayany.
Vezmeme-li tedy v úvahu nepříznivější případ, nemůžeme doufat, že s plavidlem tak nedokonalým, jako je vor, který nemůže plout šikmo proti.
směru větru, urazíme denně víc než deset až dvanáct mil i za stálého přispění pasátu. Což by vyžadovalo dva měsíce plavby, předpokládáme-li nejpříhodnější okolnosti - vyjímaje málo pravděpodobný případ, že bychom se setkali s nějakou lodí. Avšak Atlantický oceán je v této části mnohem slaběji navštěvován než na severu nebo na jihu. Bohužel jsme byli zahnáni mezi antilské a brazilské linie, jimiž plují transatlantické anglické nebo francouzské parníky, a je lépe nepočítat s náhodou setkání. Ostatně, když se utiší moře, změní se vítr a zažene nás na východ, budou to ne dva měsíce, nýbrž čtyři až šest měsíců, a potrava nám dojde před koncem třetího! Opatrnost tedy vyžaduje, abychom již od nynějška spotřebovali jen, co je nejnutněji třeba.
Kapitán Curtis se nás v tom ohledu tázal na radu, a určili jsme přesně program, podle něhož je v budoucnosti třeba se řídit. Denní příděly jsou vyměřeny pro všechny bez rozdílu tím způsobem, aby hlad i žízeň byly jen z poloviny utišeny. Řízení voru nevyžaduje velké nasazení tělesných sil. Musí nám postačit omezená výživa. Co se týče pálenky, které soudek obsahuje asi pět galonů (asi 23 litrů), bude rozdělována s co největší šetrností. Nikdo se jí nesmí dotknout bez kapitánova svolení. Způsob života na voru je tedy upraven následovně: pět uncí masa a pět uncí sucharů denně na osobu.
Je to málo, ale porce nemůže být větší, neboť osmnáct úst spotřebuje v těchto porcích o něco více než pět liber každé potravy, to je za tři měsíce šest set liber. Nemáme dohromady víc než šest set liber masa a sucharů. Je tedy nutné, spokojit se s touto částkou. Co se týče vody, její množství může být odhadnuto na sto třicet dva galonů (asi 600 litrů), bylo tedy dohodnuto, že denní spotřeba bude obnášet pro každého jednu pintu (56 centilitrů), což rovněž zajišťuje vodu na tři měsíce. Rozdělování potravy se bude dít každé dopoledne o desáté hodině za dozoru člunaře.
Každý obdrží svoji denní dávku masa a sucharů, kterou může sníst kdy bude chtít. Co se týče vody, tedy z nedostatku nádob k jejímu zachycení - protože máme pouze kotlík a Irčanovu misku - bude rozdělována dvakrát denně, o desáté hodině dopolední a o šesté večerní, a každý ji musí vypít hned. Lze ještě připomenout, že máme neustále dvě jiné příležitosti, abychom rozmnožili své zásoby: déšť, který nám poskytne vodu, lov, který nám dá ryby.
Proto byly dvě prázdné bečky umístěny k zachycování dešťové vody; a co se týče nářadí k chytání ryb, dělají námořníci přípravy, aby do vleku zavěsili několik udic. Taková jsou opatření, která byla učiněna.
Jsou schválena, a budou přesně dodržována. Pouze budeme-li dbát přesných pravidel, můžeme doufat, že unikneme hrůzám hladovění. Množství příkladů nás učí být obezřelými, a jsme-li odkázáni k největšímu nedostatku, je to proto, že nás osud nepřestal pronásledovat.
