V. KAPITOLA Od 21. do 23. listopadu Je skutečně nutné opustit úzkou nádržku a to bez meškání. Počasí, které nám bylo po celý listopad příznivé, hrozí změnou. Tlakoměr od rána klesl, a kolem útesu Ham Rock se začíná tvořit příboj. Za silného větru bychom se na ostrůvku neudrželi. Chancellor by se roztříštil na kusy.
Ještě téhož dne za odlivu jsme šli, Robert Curtis, Falsten, člunař, Douglas a já prozkoumat čedičovou mělčinu, která nyní byla nad vodou. Je pouze jediný prostředek jak prorazit průplav, totiž prokopat mělčinu ranami krumpáčů v šířce asi deseti stop a v délce šesti. Vyhloubení na osm nebo devět palců by stačilo pro ponor Chancelloru, který opatrně veden tímto malým průlivem, by proplul a ocitl by se na druhé straně bezprostředně ve vodě, která se zdá být hluboká.
„Avšak tento čedič je tvrdý jako granit,“ podotkl člunař, „a práce bude zdlouhavá, protože může být prováděna pouze za odlivu, totiž sotva dvě hodiny ze dvaceti čtyř!“ „O důvod více, člunaři, abychom neztráceli ani okamžik,“ odvětil Robert Curtis. „Eh, kapitáne,“ řekl Douglas, „budeme s tím mít měsíc co dělat!
Nebylo by lepší vyhodit útes? Na lodi máme střelný prach!“ „Ale velmi malé množství,“ odvětil člunař. Situace je neobyčejně vážná. Měsíc práce! Dříve než uplyne měsíc, bude loď rozbita mořem.
V tom řekl Falsten: „Máme cosi lepšího, než střelný prach.“ „Co to je?“ zeptal se Robert Curtis, který se obrátil k inženýrovi. „Pikrinan draselnatý!“ odpověděl Falsten.
Skutečně, pikrinan draselnatý! Krabice, kterou přinesl na loď nešťastný Ruby. Třaskavá látka, která by málem vyhodila loď, vyhodí snadno i překážku. Stačí vyhloubit do čediče podkop, a mělčina vadící plavbě bude odstraněna.
Jak jsem již řekl, krabice s pikrinanem byla uložena na bezpečném místě - na ostrůvku. Je skutečně štěstí, dokonce řízením prozřetelnosti, že jsme ji nevyhodili do moře, když byla vytažena z podpalubí.
Námořníci šli vyhledat špičáky a Douglas za Falstenova vedení začal hloubit díru pro podkop ve směru, v němž by působil největším účinkem.
Vše v nás vzbuzuje naději, že podkop bude v noci dokončen a že zítra na úsvitu, až výbuch vykoná žádoucí účinek, bude průplav uvolněn.
Je známo, že kyselina pikrinanová je krystalický i louh ovitý výrobek, získaný z kamenouhelného dehtu, který při sloučení s draslíkem, tvoří žlutou sůl, pikrinan draselnatý. Výbušná síla této látky je menší než výbušnost střelné bavlny a dynamitu, avšak je mnohem větší než výbušnost obyčejného střelného prachu. (Jeden gram pikrinanového prachu má účinek 13 gramů střelného prachu.) Co se týče jeho zápalnosti, je ji možno snadno docílit prudkým suchým nárazem, a my bezpečně způsobíme vznícení pomocí třaskavé zápalky.
Douglas pracoval, horlivě podporován svými lidmi, ale když nastal den, nebyla práce ještě hotova. Skutečně, podkop lze vrtat pouze za nejhlubšího odlivu, to je sotva hodinu. Z toho vyplývá, že bude třeba čtyř odlivů, aby byl podkop náležitě hluboký.
V poledne dne 23. listopadu byla práce konečně hotova. Čedičové skalisko je navrtáno šikmou děrou, která pojme asi deset liber třaskavé soli. Podkop byl bezprostředně nabit. Je asi osm hodin.
Když byl pikrinan vkládán do otvoru, pravil Falsten: „Domnívám se, že bychom jej mohli smísit s obyčejným střelným prachem. To nám umožní zapálit podkop doutnákem místo třaskavou zápalkou, kterou je nutné přivést k explozi nárazem, což bude mnohem snadnější. Mimo to bylo zjištěno, že současné použití střelného prachu a pikrinanu je nejvhodnější k trhání tvrdých skal. Pikrinan, velmi prudké povahy, připraví trhliny prachu, který se zapaluje mnohem volněji a pomaleji, a roztrhá pak každý čedič.“ Inženýr Falsten nemluví často, ale promluví-li, nutno přiznat, že mluví dobře. Bylo uposlechnuto této rady. Obě látky byly smíšeny, a když byl zaveden doutnák až na dno otvoru, byla tam vsypána směs a náležitě upěchována.
Chancellor je od podkopu dostatečně vzdálen, takže se netřeba obávat výbuchu. Přece však se z opatrnosti uchýlili cestující i posádka lodi za výběžek skal do jeskyně, i pan Kear byl navzdory svému protestování nucen loď opustit.
Načež Falsten zapálil doutnák, který bude hořet asi deset minut, a připojil se k nám.
Nastal výbuch. Byl tlumený a mnohem méně hlučný, než jsme předpokládali, ale tak tomu je vždy u hluboce založených podkopů.
Běželi jsme k překážce... Operace se úplně zdařila. Čedičová mělčina byla doslovně roztříštěna na prach a překážku prorývá malý průplav, který se začíná plnit stoupajícím přílivem a poskytuje volnou plavbu.
Zaznělo všeobecné „hurá!“ Dveře vězení jsou otevřené a zajatci mohou uprchnout!
Za plného přílivu zvedl Chancellor kotvy, překročil průplav a vyplul na širé moře.
Musí však zůstat ještě dnes u ostrůvku, neboť nemůže plout za okolností, v nichž se nachází, a je nutno nalodit přítěž, zaručující mu stálost. Následujících dvacet čtyři hodin se tedy mužstvo zaměstnává nakládáním kamenů a bavlněných žoků, které jsou méně poškozeny.
Páni Letourneurové, slečna Herbeyová a já jsme si toho dne vyšli ještě jednou na čedičové skály, které již nikdy nespatříme a u nichž jsme se zdržovali po tři týdny. Na stěně v jeskyni vyryl André jméno Chancellor, mělčinu a datum uvíznutí, načež jsme dali poslední „sbohem“ skalisku, na němž jsme strávili tolik dní, z nichž některé počítáme mezi nejkrásnější dny svého života!
Konečně dne 24. listopadu za ranního přílivu rozvinul Chancellor spodní, vrcholové i brámové plachty, a o dvě hodiny později zmizel poslední vrchol Ham Rocku pod obzorem.
Od 24. listopadu do 1. prosince Jsme tedy na moři, nacházíme se na lodi, jejíž pevnost je pochybná, naštěstí se však nejedná o dlouhou plavbu. Je třeba urazit pouze osm set mil, potrvá-li severovýchodní vítr několik dní. Chancellor, pluje po větru, nemusí zápasit s vlnami a dostihne bezpečně pobřeží Guayany.
Loď pluje jihozápadním směrem a život na palubě se vrací do pravidelných kolejí.
První dny uplynuly bez jakékoliv příhody. Směr větru je stále příznivý, ale Robert Curtis nechce přidat plachty, neboť se obává, že by se mohl nějak uvolnit ucpaný otvor, kdyby dodal lodi větší rychlost.
Je to celkem smutná plavba, koná-li se za okolnosti, kdy nemůžete důvěřovat lodi, která vás nese! A mimo to plujeme zpět, místo abychom pokračovali ve své cestě! Proto se každý zahloubá do svých myšlenek a na lodi panuje čilá sdílnost, plynoucí z bezpečné a rychlé plavby.
Dne 29. listopadu se vítr obrátil o čtvrtinu na sever. Nemohla tedy být zachována přednost, jakou je plavba po větru. Bylo nutné přehodit ráhna, naklonit plachty po větru a připevnit plachetní lana na pravém boku. Následkem toho bylo dost značné naklonění lodi.
Robert Curtis nechal shrnout brámové plachty, neboť cítil, jak se nakloněním lodi namáhá lodní trup. A má pravdu, neboť se nejedná o tak rychlou plavbu, spíše o to, dostihnout bez nové nehody země.
Noc z 29. na 30. listopadu je tmavá a mlhavá. Vítr stále vzrůstá, a naneštěstí vane ze severozápadu. Cestující se většinou odebrali do kajut, kapitán Curtis však neopustil horní palubu a rovněž i lodní posádka zůstala na palubě. Loď je stále silně nakloněna, ačkoliv není žádná vrchní plachta rozepjata.
Ke druhé hodině ranní jsem se chystal sestoupit do své kabiny, když námořník Burke, který byl v podpalubí, se spěšně vrátil a zvolal: „Na dvě stopy vody uvnitř lodi!“ Robert Curtis a člunař se spustili po žebříku a zjistili, že neblahá zpráva je až příliš pravdivá. Buď se otvor navzdory opatřením uvolnil, anebo se rozevřely některé špatně ucpané spáry, a voda vniká dost rychle dovnitř lodi.
Kapitán se vrátil na palubu, obrátil loď po větru, aby se méně namáhala, a očekávali jsme den.
Za svítání provedli průzkum a zjistili vody na tři stopy... Pozoroval jsem Roberta Curtise. Jeho rty na okamžik zbledly, zachoval však úplnou chladnokrevnost. Cestujícím, z nichž někteří vystoupili na palubu, bylo sděleno, co se přihodilo, ostatně by bylo obtížné jim to zatajit.
„Nová nehoda?“ řekl mi pan Letourneur.
„Dalo se to předpokládat,“ odvětil jsem, „avšak nejsme zajisté příliš vzdáleni od země a doufám, že jí dosáhneme.“ „Kéž vás Bůh vyslyší!“ odpovídá pan Letourneur. „Cožpak je Bůh na palubě?“ zvolal Falsten s pokrčenými rameny.
„Je zajisté zde, pane,“ odpověděla slečna Herbeyová.
Inženýr se uctivě odmlčel. Odpovědi plné víry, nebylo možné odporovat.
Zatím byla podle rozkazu Roberta Curtise upravena služba u čerpadel. Posádka lodi se ujímá práce spíše s rezignací než s horlivostí; avšak spočívá v tom naše záchrana, a námořníci, rozděleni na dvě čety, se střídají u čerpadlových pák.
V průběhu dne vykonal člunař nová šetření a konstatoval, že voda vniká zvolna ale neustále dovnitř lodi.
Naneštěstí se čerpadla následkem přetížení často porouchají, a je nutné je opravovat. Také se ucpávají buď popelem nebo chomáči bavlny, které naplňují ještě nejhlubší část podpalubí. Proto je třeba několikrát podniknout vyčištění, čímž se ztrácí část vykonané práce.
Nazítří ráno bylo zjištěno novým průzkumem, že výška vody obnáší pět stop. Bude-li tedy pro nějakou příčinu práce přerušena, naplní se loď vodou. Bylo by to jen otázkou času, a nepochybně času velmi krátkého. Čára ponoru Chancelloru již klesla o celou stopu a loď čím dále tím více kolísá, neboť se velmi obtížně zvedá na vlny. Vidím, že kapitán Curtis svrašťuje obočí, kdykoliv mu člunař nebo poručík podává zprávu. Což je špatné znamení.
Práce čerpadel pokračuje celý den i celou noc. Moře však přece nad námi vítězí. Posádka lodi je unavená. U mužstva se jeví známky ochablosti. Avšak člunař i druhý důstojník předcházejí příkladem, a též cestující zaujímají místa u čerpadel.
Situace však není stejná jako v době, kdy Chancellor uvázl na pevné zemi Ham Rocku. Naše loď pluje nyní nad propastí, která nás může každou chvíli pohltit!
Od 2. do 3. prosince Ještě dvacet čtyři hodin zápasíme s úsilím a zabraňujeme, aby vodní hladina uvnitř lodi nestoupala; avšak je patrné, že brzy nastane chvíle, kdy čerpadla nestačí odčerpávat takové množství vody, které vniká rozbitým bokem. Dnešního dne podnikl kapitán Curtis, který si nedopřeje ani chvíli odpočinku, sám nové šetření v podpalubí a já s člunařem a tesařem jsem ho provázel. Několik žoků bavlny bylo odstraněno. Nasloucháním jsme zjistili, že je slyšet jakési klokotání, jakési „glu-glu“, abych užil nejpříhodnějšího slova. Otevřel se znovu otvor nebo se úplně rozestupují lodní stěny? Nelze to přesně zjistit. Pro všechny případy se pokusil Robert Curtis učinit lodní stěnu na zádi neprostupnější tím, že ji zevně ovine dehtovaným plachtovím. Snad se nám tím způsobem podaří alespoň prozatímně přerušit spojení mezi vnějškem a vnitřkem. Bude-li vnikání vody na chvíli zastaveno, bude možné čerpat účinněji a nepochybně i pozvednout loď.
Tato práce je obtížnější, než by se zdálo. Především je třeba zmenšit rychlost lodi, načež silné plachtoví přidržované lany, je ponořeno pod kýl a posunuto až na místo, kde je starý otvor, tímto způsobem je zcela obalena ona část stěny Chancelloru.
Od té chvíle probíhá čerpání úspěšněji, proto jsme se dali do práce s větší chutí. Voda zajisté dosud vniká, avšak v menším množství, ale ke konci dne bylo konstatováno, že vodní hladina klesla o několik palců. Pouze o několik palců! To nevadí! Čerpadla nyní odčerpávají odtokovými žlábky více vody, než vniká do podpalubí a neopouštíme je ani na okamžik.
Vítr v temné noci značně zesílil. Avšak kapitán Curtis se snažil zachovat plachet co možná nejvíce. Ví velmi dobře, že stěny Chancelloru jsou příliš nedostatečně zabezpečeny, proto spěchá, aby dostihl pevninu. Kdyby se na obzoru objevila loď, nemeškal by dát signál o pomoc, aby vylodil cestující a třeba i posádku lodi, i kdyby měl sám zůstat na palubě, až by se mu potopila pod nohama.
Avšak veškerá opatření neměla vést k cíli.
Neboť během noci povolil plachtový obal vnějšímu tlaku, a druhého dne, když člunař zjistil výšku vody v podpalubí, nemohl zadržet slova provázená klením.
„Opět šest stop vody uvnitř lodi!“ Tato skutečnost je až příliš pravdivá. Loď se znovu plní vodou a zřejmě se potápí. Čára ponoru je již hluboko potopena.
U čerpadel pracujeme ještě s větším úsilím a s použitím posledních sil. Ruce máme jako přelámané, prsty krvácejí, ale navzdory vší námaze nás moře přemáhá. Robert Curtis dal nad otvor velké záklopky umístit řetěz a vědra jdou z ruky do ruky.
Vše je marné! O půl desáté hodině dopolední byl zjištěn nový přírůstek vody uvnitř lodi. Některých námořníků se již zmocňuje zoufalství.
Robert Curtis jim nařídil, aby v práci pokračovali. Brání se však.
Jeden z námořníků má sklony ke vzpouře, buřič, o němž jsem již mluvil, totiž námořník Owen. Je mu asi čtyřicet let. Jeho obličej vroubí ryšavé vousy vybíhající do špičky, tvář má skoro nepřátelský výraz, ohrnuté rty a šedé oči označené v koutcích červenými body. Má rovný nos, uši velmi odstávající a čelo hluboce rozryté ošklivými vráskami.
Ten první opustil své místo.
Pět nebo šest druhů ho následovalo, a mezi nimi jsem zpozoroval i kuchtíka Jynxtropa, který je rovněž zlý člověk.
Na rozkaz Roberta Curtise, který nařídil, aby se vrátili k čerpadlům, odpověděl Owen rozhodným nikoliv.
Kapitán opakoval svůj rozkaz.
Owen opět odepřel.
Robert Curtis se přiblížil ke vzdorujícímu námořníkovi.
„Radím vám, abyste se mne nedotýkal,“ prohlásil chladně Owen a ustoupil na příď lodi.
V tom Robert Curtis zamířil k horní palubě, vešel do své kabiny a vystoupil z ní ozbrojen revolverem.
Owen chvíli pozoroval Roberta Curtise, avšak Jynxtrop mu dal znamení a všichni se vrátili ke své práci.
4. prosince První příznaky vzpoury byly zastaveny rázným kapitánovým zásahem. Bude však Robertu Curtisovi přát štěstí i v budoucnosti? Doufejme, neboť nekázní mužstva by se stala naše tak již povážlivá situace hrozná.
V noci nemohla čerpadla skoro pracovat. Pohyby lodi jsou těžké, a jelikož je pro ni velmi obtížné vysunout se na vlnu, přelévá se moře přes palubu a voda vniká záklopkami, přibývající tak k vodě v podpalubí. Situace se stává tak hrozivou, jakou byla v posledních hodinách požáru. Všichni cestující i posádka lodi cítí, že loď jim mizí pod nohama. Vidí zvolna, ale neustále stoupat hladinu vody, která se jim zdá právě tak nebezpečná, jako tehdy plameny.
Posádka lodi pracuje pod hrozbami Roberta Curtise a námořníci i když s odporem usilovně zápasí, avšak jsou již vysíleni. Ostatně nemohou zmenšit obsah vody uvnitř lodi, neboť neustále se obnovuje a její úroveň stoupá hodinu za hodinou. Ti, co pracují s vědry, jsou brzy nuceni opustit podpalubí, kde stojí až po pás ve vodě, jsou v nebezpečí, že se utopí, proto se vrátili na palubu.
Zbývá tedy jediný prostředek. Nazítří, dne 4. prosince, po poradě, které se zúčastnil poručík, člunař a kapitán Curtis, bylo usneseno opustit loď. Protože jediný člun, který nám zbyl, by nás nemohl všechny pojmout, bylo ihned započato se zřizováním voru. Mužstvo bude pokračovat v práci u čerpadel až do chvíle, kdy bude dán rozkaz opustit loď.
Tesař Douglas bylo tom informován a bylo ujednáno, že bude ihned sestrojen vor ze zásobních ráhen a z dříví výpomocných stěžňů, přiříznutých v potřebné délce.
Moře v tuto chvíli poměrně klidné usnadňuje práci vždy obtížnou, i v nejpříznivějších okolnostech.
Aniž by tedy ztráceli čas, začali Robert Curtis, inženýr Falsten, tesař a deset námořníků, vyzbrojeni sekerami a pilami, upravovat a přiřezávat ráhna, dříve než budou vhozena do moře. Potom bude jen třeba je pevně svázat a upravit bezpečný základ, na němž bude spočívat podlaha voru, který bude mít asi čtyřicet stop délky a asi dvacet až dvacet čtyři stop šířky.
My ostatní cestující a zbytek posádky jsme stále u čerpadel. Vedle mne se nachází André Letourneur, jehož otec jej pozoruje neustále s hlubokým pohnutím. Co se stane s jeho synem, bude-li muset zápasit s vlnami, za okolností, kdy i člověk se zdravým tělem se stěží zachrání?
Na každý pád budeme dva, kdo ho neopustíme.
Hrozivé nebezpečí bylo zatajeno paní Kearové, která dlouhotrvající ochablostí je skoro v bezvědomí.
Několikrát se objevila na palubě i slečna Herbeyová, ale vždy pouze na několik okamžiků. Únavou pobledla, ale jinak je stále silná. Doporučil jsem jí, aby byla v každém případě připravena.
„Jsem stále připravena, pane,“ odvětila mně statečná dívka, načež se vrátila k paní Kearové.
André Letourneur sledoval dívku pohledem, a pocit hlubokého smutku se zračí v jeho obličeji. K osmé hodině večerní je spodní stavba voru skoro hotova. Zaměstnávají se nyní spuštěním prázdných, neprodyšně uzavřených sudů, které jsou pevně připoutány k hlavním trámcům voru a mají mu dodat lehkost.
O dvě hodiny později se rozléhá z velké kajuty křik. Objeví se pan Kear a volá: „Potápíme se! Potápíme se!“ Vidím slečnu Herbeyovou a Falstena, nesoucí nehybnou paní Kearovou.
Robert Curtis běží do své kabiny, a hned se opět vrací s mapou, kompasem a sextantem.
Rozléhá se zoufalý křik a na palubě panuje zmatek. Mužstvo spěchá na vor, jeho spodní stavba, protože podlaha dosud chybí, je nemůže pojmout... Není snad ani vůbec možné vylíčit veškeré myšlenky, které v té chvíli prošly mým duchem, ani naznačit rychlost, se kterou se v mé mysli zjevil celý můj Život. Zdá se mně, že celá má existence je soustředěna v této jediné chvíli! Cítím, jak se prkna paluby sklánějí pod nohama. Vidím, jak voda stoupá kolem lodi, jako by se pod ní rozvíral oceán!
Několik námořníků se uchýlilo do stěžňových košů, a vyrážejí výkřiky hrůzy. Chtěl jsem je následovat... Nějaká ruka mne zastavila. Pan Letoumeur ukazuje na svého syna, a dvě velké slzy splývají z jeho očí.
„Ano,“ říkám a stiskl jsem mu křečovitě ruku, „bude-li to možné, zachráníme ho!“ Avšak dříve než já - uchopil Andrého Robert Curtis a unášel ho do koše na hlavním stěžni, protože Chancellor, unášen dosti rychle větrem, se nenadále zastavil. Nastal prudký otřes.
Loď se potápí! Voda mně sahá k nohám. Zachytím se bezděčně lanoví... Avšak pojednou se potápění zastavilo, a Chancellor, který má palubu dvě stopy pod vodou, zůstal nehybný.
Noc ze 4. na 5. prosince Robert Curtis zdvihl mladého Letoumeura, a kráčel zatopenou palubou, umístil ho do lanoví na pravém lodním boku. Jeho otec a já jsme se přesunuli k němu.
Nato jsem se rozhlédl kolem sebe. Noc je dost jasná, abych mohl pozorovat co se děje. Robert Curtis je na svém místě; stojí na horní palubě. Zcela vzadu v části dosud neponořené pozoruji pana Keara, jeho choť, slečnu Herbeyovou a Falstena; na výběžku přídi je poručík a člunař; ve stěžňových koších a v lanoví je zbytek posádky lodi.
André Letoumeur vylezl do strážního koše na hlavním stěžni, díky svému otci, který mu stavěl nohu na každou příčku provazového žebříku, tak že navzdory kolísání lodi tam dospěl bez nehody. Avšak nebylo možné přivést k rozumu paní Kearovou, která zůstala na horní palubě, je v nebezpečí, že bude smetena vlnami, jestliže vítr zesílí. Slečna Herbeyová zůstala rovněž u ní, nechtěla ji opustit.
Když se potápění zastavilo, bylo první starostí Roberta Curtise, aby byly sejmuty veškeré plachty, načež byla odepjata i ráhna a tyče vrchlíkových plachet, aby rovnováha lodi nebyla porušena. Doufá, že za těchto okolností se Chancellor nepřevrátí. Ale copak se nemůže každou chvíli potopit? Připojil jsem se k Robertu Curtisovi a položil jsem mu onu otázku.
„Nemohu to vědět,“ odvětil velmi klidným hlasem. „To závisí především na stavu moře. Je jisté, že za nynějších okolností se loď nachází v rovnováze, avšak okolnosti se mohou změnit každým okamžikem!“ „Může nyní Chancellor plout, když má dvě stopy vody na palubě?“ „Nikoliv, pane Kazallone, může však být hnán proudem a větrem, a udrží-li se tak několik dní, může dosáhnout některého místa na pobřeží. Ostatně máme jako poslední útočiště vor, který bude dohotoven v několika hodinách, a na který můžeme vstoupit, jakmile nastane den.
„Neztratil jste tedy veškerou naději?“ otázal jsem se; jsem dosti překvapen klidem Roberta Curtise.
„Nikdy nemůžeme úplně ztratit veškerou naději, pane Kazallone, ani v nejhorších okolnostech. Vše co vám mohu říci, je, že je-li ze sta možných případů devadesát devět proti nám, alespoň stý případ je pro nás. Ostatně nemýlím-li se, nalézá se napůl ponořený Chancellor přesně ve stejných podmínkách, v nichž se nalézal trojstěžník Junon roku 1795. Tato loď zůstala zavěšena mezi dvojí vodou přes dvacet dní.
Cestující i námořníci se uchýlili do stěžňových košů, a když byla oznámena země, byli zachráněni všichni, kdo přežili útrapy a hlad. Tento případ je příliš známý v námořních dějinách, aby mně v této chvíli nepřišel na mysl! Není tedy důvod, proč by ti, kdo zůstanou živi na Chancelloru, nebyli právě tak šťastní, jako zachránění z Junonu.“ Snad by se dalo Robertu Curtisovi mnohé namítnout, ale z této rozmluvy vysvítá, že náš kapitán neztratil veškerou naději.
Protože však podmínky rovnováhy mohou být každou chvíli zrušeny, je třeba raději dříve než později opustit Chancellor. Je tedy rozhodnuto, že zítra, jakmile tesař vor dokončí, na něj vstoupíme.
Avšak kdo posoudí kruté zoufalství, které se zmocnilo mužstva, když kolem půlnoci Douglas zpozoroval, že kostra voru zmizela! Lana, ačkoliv byla pevná, se přetrhla při potápění lodě, a základy voru byly nepochybně více než před hodinou uneseny vlnami.
Jakmile se námořníci dozvěděli o nové nehodě, začali volat o pomoc.
„Do moře! Do moře se stěžni!“ křičeli nešťastníci bez rozmyslu.
Chtěli přetnout lana, jimiž jsou stěžně upevněny, svrhnout stěžně do moře a upravit z nich neprodleně nový vor.
Robert Curtis však zakročil.
„Na svá místa, mládenci,“ zvolal. „Ani nit nesmí být přetnuta bez mého rozkazu! Chancellor je v rovnováze! Chancellor se ještě nepotopil!“ Když mužstvo slyšelo pevný hlas svého kapitána, získalo opět chladnokrevnost, a navzdory špatnému úmyslu některých námořníků zaujal každý vykázané místo. Jakmile nastal den, vystoupil Robert Curtis až k příčce, nad stožárovým košem, a jeho zrak pečlivě prohlédl veškeré moře v širokém obvodu kolem lodě. Marné pátrání! Vor byl již mimo dohled! Má být připraven člun a podniknuto pátrání, které potrvá dlouho a bude nebezpečné? To je nemožné, neboť vlnění moře je příliš silné, než aby mu křehký člun mohl vzdorovat. Je tedy třeba sestrojit nový vor, s čímž bylo neodkladně započato.
Když se vlny staly mohutnější, byla konečně paní Kearová donucena opustit své místo vzadu na horní palubě, a vystoupila do velkého stožárového koše, kde ulehla ve stavu úplného vysílení. Pan Kear se uchýlil se Silasem Huntlym do koše na předním stěžni. Vedle paní Kearové a slečny Herbeyové jsou umístěni páni Letourneurové, ovšem dosti těsně, uvědomíme-li si, že plošina měří nanejvýš dvanáct stop ve svém nejširším průměru.
Avšak lana napjatá od koše ke koši je dobře zabezpečují proti nárazům kolísání. Mimo to se Robert Curtis postaral, aby nad košem byla napjata plachta, která by chránila obě dámy.
Několik sudů, plovoucích mezi stěžni po ponoření lodi, které byly včas zachyceny, bylo vytaženo ke košům a bezpečně uvázáno k lanům, upevňujícím stěžně. Jsou to sudy s konzervami a se suchary, jako i bečky se sladkou vodou, které nyní tvoří naši veškerou zásobu potravin.
