×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Chancellor - Jules Verne, IX. KAPITOLA

IX. KAPITOLA Dne 8. ledna Po celou noc jsem zůstal u ubožákova těla, a slečna Herbeyová se přišla několikrát pomodlit za mrtvého. Když nastal den, byla mrtvola již úplně ztuhlá. Spěchal jsem... ano, spěchal jsem vhodit ji do moře. Požádal jsem Roberta Curtise, aby mně pomohl při této smutné povinnosti. Až bude tělo zahaleno do zbědovaného oděvu, vrhneme je do moře, a doufám, že díky své nesmírné vyhublosti se nevynoří na hladinu.

Za úsvitu, s jistou opatrností, abychom nebyli spatřeni, vyjmuli jsme, Robert Curtis a já, z poručíkových kapes některé předměty, které odevzdáme jeho matce, zůstane-li jeden z nás naživu. V okamžiku, kdy jsem chtěl mrtvolu přikrýt oděvem, který mu poslouží za rubáš, nemohl jsem potlačit výraz zděšení.

Levá noha chyběla, hnát byl pouze krvavým pahýlem!

Kdo je původcem tohoto zneuctění? Podlehl jsem tedy v noci únavě a někdo využil mého spánku, aby mrtvolu zohavil! Ale kdo to spáchal?

Robert Curtis se rozhlédl kolem a jeho pohled je hrozný. Ale na palubě je vše jako obvykle, a ticho je přerušováno pouze několikerým zaúpěním. Snad jsme pozorováni! Pospěšme si hodit tělo do moře, abychom se vyvarovali ještě strašnějších výjevů!

Krátce jsme se pomodlili, ponořili jsme do vln mrtvolu, která ihned zmizela.

„U sta hromů! Dobrá strava pro žraloky!“ Kdo to řekl? Ohlédnu se. Je to černoch Jynxtrop.

Člunař je v té chvíli vedle mne.

„Domníváte se,“ říkám, „že nešťastníci tu nohu...?“ „Tu nohu?... Ah, ovšem!“ odpověděl mně člunař zvláštním hlasem.

„Ostatně je to jejich právo!“ „Jejich právo!“ zvolal jsem. „Je lépe, jedí-li mrtvého, než živého!“ Na tuto chladně pronesenou odpověď jsem nedovedl nic namítnout, a ulehl jsem na zádi voru.

K jedenácté hodině se udála šťastná příhoda. Člunaři, který měl od rána udice ve vleku, se tentokrát zdařil lov. Skutečně, tři ryby se chytily. Jsou to tři velké tresky asi osmdesát centimetrů dlouhé, patřící k tomu druhu ryb, které sušené jsou známé pod jménem „hňup“.

Sotva člunař vytáhl na palubu tyto tři ryby, námořníci se na ně vrhli.

Kapitán Curtis, Falsten a já jsme pospíchali je zadržet, a brzy byl pořádek obnoven. Tři tresky je málo pro čtrnáct osob, ale konečně každému se dostalo jeho dílu. Někteří z nás spolykali ryby syrové, takřka ještě živé, a těch je většina. Robert Curtis, André Letourneur a slečna Herbeyová měli tolik síly, že počkali. Zapálili v rohu voru několik štěpin dřeva a upekli své díly. Já jsem nebyl tak statečný a snědl jsem maso ještě krvavé.

Pan Letourneur nebyl trpělivější než já a mnozí jiní. Vrhl se jako hladový vlk na svůj díl ryby. Divím se, že ubohý muž, který již tak dávno nejedl, je dosud naživu; nechápu to!

Řekl jsem, že člunař měl velkou radost, když vytáhl nalíčené šňůry, dokonce se tato radost stupňovala až k extázi. Je si jistý, že se mu opět vydaří lov, a zachrání nás od hrozné smrti.

Pohovořil jsem si s člunařem a povzbudil jsem ho, aby obnovil svůj pokus.

„Zajisté!“ řekl, „... o tom není pochyb... budu pokračovat... budu pokračovat!...“ „Proč tedy nevrhnete udice znovu?“ ptal jsem se. „Nyní ne!“ odvětil mně vyhýbavě. „K lovu velkých ryb je noc výhodnější než den, a s vnadidlem musíme šetřit. Jsme tak bezmyšlenkovití, že jsme nenechali ani zbytek k navnadění udic.“ Opravdu; tuto chybu snad nelze napravit. „Avšak když se vám to podařilo poprvé bez návnady...“ řekl jsem.

„Měl jsem návnadu.“ „Dobrou?“ „Výtečnou, pane, a proto ryby braly!“ Pohlédl jsem na člunaře, který se rovněž na mne podíval. „Zbylo vám ještě k navnadění udic?“ „Ano,“ odvětil člunař šeptem a opustil mne, aniž by připojil slova. Přece nám však dalo toto skromné sousto trochu sil a tím i trochu naděje. Hovoříme o člunařově lovu, a zdá se nám být nemožné, aby se nezdařil i podruhé. Přestal nás konečně osud pronásledovat?

Nepopíratelným důkazem, že se nám poněkud ulevilo, je, že začínáme opět hovořit o minulosti. Naše myšlenky se již neobírají pouze bolestnou přítomností a děsivou budoucností, která nám hrozí. Páni Letourneurové, Falsten, kapitán a já si připomínáme události, které se přihodily od ztroskotání lodi. Vzpomínáme na přátele, kteří zahynuli, na podrobnosti požáru, na uváznutí lodě, na úskalí Ham Rock, na otvor v lodním boku, na hroznou plavbu ve stožárových koších, na vor, na bouři a na všechny příhody, které se nám nyní zdají být tak vzdálené. Ano! To všechno se stalo, a my dosud žijeme!

Žijeme! Lze to však nazvat životem? Z dvaceti osmi je nás pouze čtrnáct, a brzy nás snad bude jen třináct!

„Špatné číslo!“ řekl mladý Letourneur, „ale bude těžké nalézt čtrnáctého!“ V noci z 8. na 9. ledna vrhl člunař opět udice na zádi člunu, a bděl u nich sám, nechtěl je nikomu svěřit.

Ráno jsem k němu přistoupil. Teprve se rozednívalo, snažil se žhavým zrakem proniknout temnotu těchto vod. Neviděl mne, a neslyšel mne ani přijít.

Dotkl jsem se lehce jeho ramene. Obrátil se ke mně.

„Nuže, člunaři?“ „Prokletí žraloci zhltali mé návnady,“ odpověděl temným hlasem. „Žádné vám nezbyly?“ „Nezbyly! A víte, jaké ponaučení z toho plyne?“ dodal, a sevřel mi ruku: „Abychom nic nekonali napůl...“ Přitiskl jsem mu ruku na ústa! Rozuměl jsem!...

Ubohý Walter!

Ze dne 9. na tO. leden Dnes opět nastalo bezvětří. Slunce žhne, vítr se úplně ztišil a ani vráska neruší dlouhé vzdouvání moře, které se nepatrně zvedá. Neexistuje-li zde nějaký proud, jehož směr je pro nás ovšem nemožné určit, potom se vor naprosto nepohybuje.

Řekl jsem, že vedro je dnes nesnesitelné. Následkem toho je nesnesitelná i naše žízeň. Poprvé strašně trpíme nedostatkem vody. Tuším, že tato muka budou ještě nesnesitelnější, než muka hladu. Již nyní má většina z nás suchem sevřená ústa, hrdlo i hltan, protože sliznice se stává rohovitou vlivem horkého vzduchu, přiváděného dýcháním.

Na mé naléhání pozměnil kapitán pro tentokrát obvyklý pořádek. Povolil dvojnásobnou dávku vody, tak že můžeme - nechť je tomu jakkoliv - uhasit svoji žízeň čtyřikrát denně. Říkám „nechť je tomu jakkoliv,“ protože tato voda uchovaná na dně bečky je skutečně vlažná, ačkoliv je přikryta plachtou.

Je to celkem zlý den. Vlivem hladu upadají námořníci znovu v zoufalství.

Vítr se nezvedl ani s východem měsíce, který je skoro v úplňku.

Protože však tropické noci jsou svěží, pociťujeme poněkud úlevu; ve dne je však teplota nesnesitelná. Z tak patrného zvýšení teploty lze soudit, že vor byl zahnán značně na jih.

Po zemi nikdo již ani nepátrá. Skoro se zdá, že zeměkoule má pouze tekutý povrch. Stále a všude nekonečný oceán.

Dne 10. ledna totéž bezvětří, stejná teplota. Nebe na nás sálá žhavým deštěm, vdechujeme planoucí vzduch. Jsme trýzněni neodolatelnou žádostivostí pití, a zapomínáme žízní na útrapy hladu, očekáváme se zběsilou dychtivostí, kdy nám Robert Curtis rozdělí několik krůpějí vody, z nichž se skládá naše dávka. Ach, napít se jednou jen dosyta, vyprázdnit třeba celou naši zásobu a potom zemřít!

V této chvíli - je poledne - byl zachvácen jeden z našich společníků prudkými bolestmi, které mu vynucují výkřiky. Je to povstalec Owen, který leží na přídi voru, a svíjí se v hrozných křečích.

Plazím se k Owenovi. Ať se choval jakkoliv, lidskost velí zkusit, zda je možné mu poskytnout nějakou úlevu. Vtom námořník Flaypol vykřikne. Obrátím se.

Flaypol je vztyčen, opírá se o zápory stěžně, a jeho ruka ukazuje na východě bílou tečku na obzoru.

„Loď!“ volá.

Všichni jsme se vzchopili. Na voru zavládlo naprosté ticho. Owen potlačil výkřiky, a vztyčil se jako ostatní.

Ve směru naznačeném Flaypolem se skutečně objevila bílá tečka.

Avšak pohybuje se? Je to plachta? Co o tom soudí námořníci, jejichž zrak je tak bystrý?

Pozoruji Roberta Curtise, který má ruce pře křížené, a zkoumá bílý bod. Jeho tváře jsou rozpálené, všechny části jeho tváře vystupují následkem stažení očních svalů, obočí svraštěné, oči napůl přimhouřené, vkládá do zraku veškerou svoji schopnost vidění. Je-li tento bílý bod plachta, jistě se v tom nezmýlí.

Avšak zavrtěl hlavou, jeho ruce klesly.

Pohlédnu na moře. Bílá tečka tam již není. Není to loď, ale nějaký odlesk, zpěněný hřeben vlny - jestli to byla loď, potom již zmizela!

Jaká stísněnost následovala po tomto okamžiku naděje! Všichni jsme opět zaujali své obvyklé místo. Robert Curtis zůstal nepohnut, nepátrá však po obzoru.

Vtom začal Owen křičet s ještě větší silou. Celé jeho tělo se svíjí strašlivou bolestí, a pohled na něho je skutečně děsný. Jeho hrdlo je sevřeno křečovitými záchvaty, jazyk suchý, břicho nadmuté, jeho tepna se ozývá slabými údery, rychlými a nepravidelnými. Nešťastník je zmítán prudkými křečovitými pohyby, dokonce i strnulým škubáním.

Podle těchto příznaků není nejmenší pochybnosti, že Owen byl otráven měděnkou.

Nedostává se nám nutných léků, abychom neutralizovali účinky toho jedu. Přece však můžeme vyvolat vrhnutí, abychom odstranili látky, které se nalézají v žaludku Owena. Tohoto účinku lze dosáhnout teplou vodou. A žádám Roberta Curtise o trochu vody. Kapitán svoluje. Jelikož v prvním sudu už nebyla voda, chtěl jsem nabrat vodu z druhého, ještě nepoužitého, když tu se Owen vzchopil na kolena a zvolal hlasem, který se již nepodobal lidskému: „Ne, ne, ne!“ Proč ne? Přiblížím se k Owenovi a vysvětluji mu, co chci udělat.

Odpověděl mně však ještě rázněji, že tuto vodu nechce pít.

Pokouším se tedy u nešťastníka vyvolat vrhnutí tím, že mu dráždím čípek a brzy vyvrhl modravou tekutinu. Je nyní příliš jisté, že byl Owen otráven síranem měďnatým, modrou skalicí a kdybychom udělali cokoliv, Owen je ztracen!

Ale jak se otrávil? Dávení mu poněkud poskytlo úlevu. Konečně může mluvit. Kapitán a já se ho vyptáváme... Nepokusím se ani vylíčit dojem, jakým na nás působila odpověď tohoto nešťastníka. Owen, donucen hroznou žízní, vzal několik pint vody ze sudu, který dosud nebyla otevřen!... Voda v této bečce je otrávená!

Ode dne 11. do 14. ledna Owen v noci zemřel za křečovitého škubání, které dostoupilo neobyčejné prudkosti. Je to až příliš pravdivé! V otrávené bečce kdysi bývala modrá skalice. To je zřejmé. Avšak jakou náhodou byla tato bečka použita jako nádoba na vodu a jakou ještě osudnější náhodou byla naložena na vor?... Na tom nyní vůbec nezáleží. Je ovšem jisté, že nemáme vodu.

Owenovo tělo muselo být uvrženo do moře, neboť se začalo bezprostředně po smrti rozkládat. Člunař ani nemohl udice navnadit masem, které již nemělo žádnou pevnost. Tedy ani smrt tohoto bídníka nám nebyla prospěšná!

Ačkoliv všichni známe situaci, ve které se nyní nacházíme, jsme potichu. Co můžeme říci? Ostatně je nám nanejvýš trapné slyšet i zvuk svého hlasu. Stali jsme se velmi podrážděnými a je lépe, že nemluvíme, neboť nejmenší slovo, pohled, posunek postačí, aby vyvolaly zuřivost, kterou již nešlo opanovat. Ostatně nechápu, že ještě nejsme všichni šílení!

Dne 12. ledna jsme již neobdrželi dávku vody, neboť byla včera do poslední kapky spotřebována. Na obloze není ani mráček, který by, mohl poskytovat trochu deště a teploměr ukazuje sto čtyři stupně Pahrenheita (40 stupňů Celsia) ve stínu - jestli je ovšem na tomto voru stín.

Dne 13. je stejná situace. Mořská voda mně začíná rozežírat nohy až na živé maso, ale sotva si toho všímám. Stav těch, kdo byli dříve postiženi tímto zlem, se nijak nezhoršil.

Ach! Když uvážím, že je kolem nás tolik vody, která by se stala pitnou, kdybychom ji vypařili nebo proměnili na led! Proměněna na páru nebo na led, by již neobsahovala ani molekulu soli a mohla by se pít.

Avšak chybí nám přístroje a nemůžeme je zhotovit.

Člunař a dva námořníci se dnes vykoupali, i když se vydávali do nebezpečí, že budou pohlceni žraloky. Lázeň jim poskytla trochu úlevy a poněkud je osvěžila. Tři naši přátelé a já - kteří umíme plavat málo - jsme se uvázali na konec lana a zůstali jsme v moři skoro půl hodiny.

Po celý ten čas střežil Robert Curtis vlny. Naštěstí se žádný žralok nepřiblížil. Navzdory našemu naléhání a navzdory útrapám, slečna Herbeyová nechtěla následovat náš příklad.

Dne 14. ledna kolem jedenácté hodiny se ke mně přiblížil kapitán a pravil mně šeptem do ucha: „Nehýbejte se, abyste se neprozradil, pane Kazallone. Mohu se mýlit a nechtěl bych způsobit našim společníkům nové zklamání.“ Pohlédl jsem na Roberta Curtise a on pravil: „Tentokrát jsem skutečně zpozoroval loď!“ Kapitán udělal dobře, že mne na to připravil, neboť bych nemohl potlačit první pohyb. „Pohleďte,“ připojil, „tam přes levý bok zádi!“ Vzchopil jsem se, předstíral jsem lhostejnost, kterou nemám vůbec v povaze a přeběhl jsem zrakem okruh obzoru, naznačený Robertem Curtisem. Můj zrak není zrakem námořníka, ale přece jsem rozpoznával málo zřetelnou siluetu lodi s plachtami.

Skoro v tutéž chvíli zvolal člunař, který několik okamžiků pohlížel na tu stranu: „Loď! Loď!“ Oznámení, že je nablízku loď, nevyvolalo bezprostřední dojem, jaký by každý očekával. Nevzbudilo to pohnutí, buď že tomu nechtěl nikdo uvěřit, anebo že byly vyčerpány síly. Nikdo se nevzchopil. Člunař však několikrát opakoval: „Loď, loď!“ a všechny zraky se upřely na obzor.

Tentokrát je to nesporná skutečnost. Vidíme loď, ve kterou jsme nedoufali! Uvidí ona nás?

Námořníci se snaží rozeznat tvar a směr lodi - především směr.

Robert Curtis prozkoumal loď s největší pečlivostí a pravil: „Tato loď je briga, která pluje šikmo na vítr, s plachtami upevněnými k levému boku. Jestli zachová dvě hodiny tento směr, musí nezbytně protnout naši dráhu.“ Dvě hodiny! Dva věky! Směr lodi se může každou chvíli změnit, tím spíše, že při tomto způsobu plavby šikmo na vítr je možné, že se pouze snaží dostat vítr za sebe. A je-li tomu tak, tedy až dosáhne příznivého větru, přehodí svá plachetní lana na pravý bok a vzdálí se. Ach, kdyby plula po větru nebo alespoň s větrem ze strany, měli bychom šanci doufat!

Je tedy nutné, aby nás loď spatřila! Je nutné za každou cenu, aby nás zpozorovala. Robert Curtis nařídil, aby bylo použito všech možných znamení, neboť briga je ještě asi dvanáct mil na východ a naše volání by nezaslechli. Nemáme žádnou střelnou zbraň, jejíž rána by mohla vzbudit pozornost. Zavěsme tedy jakousi vlajku na špici stěžně. Šátek slečny Herbeyové je červený a tato barva se na obzoru moře a oblohy odráží nejlépe.

Šátek slečny Herbeyové byl zavěšen a slabý vánek, který v této chvíli vlní povrchem moře, rozvinul jeho záhyby. Chvílemi zavlaje a naše srdce jsou plná naděje. Když člověk tone, víme, s jakou energií se uchopí i nejmenšího předmětu, který mu poskytuje oporu. Vlajka je pro nás takový předmět!

Po celou hodinu se nám naskýtalo tisíce možností. Briga se zřejmě přiblížila voru, ale chvílemi se zdá, že se zastavila a ptáme se, jestli se neobrací.

Jak zvolna ta loď pluje! Ačkoliv má všechny plachty rozvinuty, přece jsou nad obzorem viditelné sotva její vrcholkové plachty a lana držící stěžeň. Ale vítr je slabý a ještě se utišuje!... Dali bychom roky života za to, abychom byli starší o hodinu!

Člunař i kapitán, kolem půl jedné hodiny, soudí, že je briga vzdálena od voru asi ještě devět mil. Za půl druhé hodiny se tedy přiblížila jenom o tři nule. Možná, že větřík, který nám vane nad hlavami, až k ní nedosahuje. Zdá se mně, že se nyní její plachty ani nedmou, že visí splihle podél stěžně. Pátrám, zda se nezdvihá vítr, avšak vlny jakoby usnuly a větřík, který nám poskytl tolik naděje, umírá na širém moři.

Postavil jsem se na zádi vedle pánů Letourneurů a slečny Herbeyové a naše pohledy neustále přebíhaly z lodi na kapitána. Robert Curtis stál nepohnutě na přídi, opíral se o stěžeň a člunař stál vedle něho. Nespouštěli ani na okamžik brigu z očí. Čteme z jejich tváří, které nemohou zůstat netečné, všechny pocity, které prožívají. Nebylo proneseno ani slovo až do okamžiku, kdy tesař Douglas vykřikl s přízvukem, který je nemožné vyjádřit: „Obrací se!“ Veškerá naše bytost je v této chvíli v našich očích! Vztyčili jsme se někteří na kolenou, jiní stojíce. Děsná kletba unikla člunaři z úst. Loď je od nás devět mil a na tu vzdálenost naše znamení nezpozorovala!

Vor je ovšem pouhou tečkou v prostoru, ztrácející se v zářivém odlesku slunečních paprsků. Nemohli jej spatřit! Nespatřili jej. Nechť si je kdokoliv kapitánem této lodi, kdyby nás zpozoroval, nemohl by být tak nelidský a utéci, aniž by nám přispěl na pomoc. Ne, to je nemyslitelné!

Nespatřili nás!

V tom Robert Curtis zvolal: „Oheň! Dým! Zapalme podlahu voru!

Přátelé! Přátelé! To je naše poslední naděje, že budeme spatřeni!“ Několik prken bylo vhozeno na příď tak, aby tvořily hranici. Byla zapálena, nikoliv bez obtíží, neboť jsou prkna vlhká, avšak tato vlhkost dodá kouři větší hustotu a následkem toho ho udělá i spíše viditelným.

Brzy vystupoval do vzduchu černavý sloup. Kdyby byla noc, kdyby nastal soumrak dříve, než loď zmizí, byl by tento plamen viditelný i na vzdálenost, která nás od ní dělí!

Avšak hodiny plynou, oheň uhasíná!...

Abychom za podobných okolností rezignovali a podrobili se vůli boží, je třeba velkého sebeovládání a to jsem neměl! Ne, nemohu důvěřovat v Boha, který dělá naše útrapy ještě hroznější, protože k nim přináší možnosti naděje. Rouhám se, jako se rouhal člunař!... Tu se dotkne slabá ruka mé ruky a slečna Herbeyová mně ukazuje k nebi!

Avšak je to příliš! Nechci již nic vidět, svezl jsem se na plachtovinu, ukryl jsem obličej a z mých prsou unikaly vzlyky... Zatím loď přehodila plachty, potom se zvolna vzdalovala k východu a za tři hodiny by na obzoru, její vrcholíkové plachty, nezpozoroval ani nejbystřejší zrak. Dne 15. ledna Po této poslední ráně nám nezbývá, než očekávat smrt. Bude rychlejší nebo pozvolnější, ale přijde určitě.

Dnes se mraky na západě zdvihly a přinesly několik závanů větru.

I teplota je poněkud snesitelnější a navzdory stavu úplného vysílení, v němž se nacházíme, tomuto vlivu podléháme. Hrdlo vdechuje méně suchý vzduch, avšak od člunařova lovu, to je již sedm dnů, jsme nejedli.

Na voru není už nic. Včera jsem dal Andrému Letourneurovi poslední kousek sucharu, který mu zachoval jeho otec a který mně s pláčem podal. Včera se černochovi Jynxtropovi podařilo sprostit se svých pout a Robert Curtis nenařídil, aby byl znovu přivázán. A k čemu ostatně!

Tento bídník i jeho spoluviníci jsou vysíleni dlouhým půstem. O co by se nyní mohli pokusit?

Dnes se objevilo několik velkých žraloků, viděli jsme, jak jejich černé ploutve rozetínají s neobyčejnou rychlostí vlny. Nemohu se ubránit, abych je nepovažoval za živé rakve, které již brzy pohltí naše bídné pozůstatky. Už mne neděsí, spíše mne lákají. Přibližují se těsně až k okraji voru a Flaypolova ruka, když ji svěsil do moře, byla skoro jednou z těchto nestvůr uchvácena.

Člunař, jehož zaťaté zuby se jeví mezi polootevřenými rty, pozoruje upřeně nesmírně rozšířenýma očima tyto žraloky z jiného hlediska než já. Sám by je chtěl pozřít a ne být jimi pozřen. Kdyby mohl některého chytit, nepohrdnul by jeho tuhým masem. A my rovněž ne.

Člunař se o to chce pokusit a jelikož nemá hák, který by připevnil na provazec, pokouší se nějaký zhotovit. Robert Curtis a Douglas mu porozuměli, radili se spolu a zatím házeli do vody kusy tyčí a provazů, aby dravce udrželi kolem voru.

Douglas přinesl tesařskou sekerku, ze které hodlá utvořit hák. Možná, že když žralok tento nástroj shltne, zachytí se mu v čelistech buď ostřím nebo špičkou. Na dřevěnou násadu sekerky byl přivázán pevný provaz, který je upevněn na jednom trámu voru.

Tyto přípravy dráždí naši žádostivost. Všemi možnými prostředky se snažíme vzbudit pozornost žraloků, kteří již neprchnou.

Hák je hotový, ale není čím ho navnadit. Člunař přechází po voru a hovoří sám se sebou, prohledává všechny kouty a vypadá, jako by mezi námi hledal mrtvolu.

Je tedy nutné sáhnout k prostředku, jehož už bylo jednou použito a čepel sekerky je obalena útržkem červené látky, kterou opět poskytl šátek slečny Herbeyové.

Avšak člunař nechce jednat, dokud nejsou učiněna všechna opatření. Je hák bezpečně upevněn? Vydrží uzel, kterým je provaz upevněn k voru, škubání žraloka? Je šňůra dost pevná, aby se nepřetrhla? Člunař zkouší všechny tyto důležité okolnosti. Když to udělal, spustil svůj rybářský nástroj do moře.

Moře je průhledné a snadno lze rozeznat předmět na sto stop pod hladinou. Vidím zvolna klesat hák ovinutý červenou látkou, jejíž barva se jasně odráží od modré vody.

Všichni, cestující i námořníci, se nakláníme přes okraj voru a zachováváme hluboké ticho. Avšak zdá se, že žraloci od chvíle, kdy byla nastražena jejich žravosti tato léčka, znenáhla zmizeli. Avšak jistě nejsou příliš vzdáleni a každá kořist, i když je to cokoliv, která by spadla na tomto místě, by jimi byla okamžitě pohlcena.

Najednou dal člunař rukou znamení. Ukazoval na ohromné těleso, které se blížilo k voru a rozčeřovalo povrch moře. Je to žralok, dlouhý asi dvanáct stop, který opustil hluboké vody a plave přímo k nám.

Když bylo zvíře vzdáleno od voru ne více než čtyři sáhy, přitahoval člunař zvolna provaz, aby mu dal hák do cesty a dodával červenému hadru lehkými pohyby vzezření živého tvora.

Cítím, že mně bije srdce s neobyčejnou prudkostí, jako by se jednalo o můj život.

Avšak žralok se blíží; jeho krví podlité oči se na povrchu vody lesknou a jeho nesmírně rozevřená tlama ukazuje, když se napůl otočil, podlebí opatřené ostrými zuby.

Vtom zazněl výkřik!... Žralok se zarazil a zmizel ve vodní hlubině.

Komu z nás unikl tento výkřik - nepochybně neočekávaný?

Člunař se ihned vzchopil, bledý zlostí a pravil: „Prvního, kdo promluví, zabiju!“ A obrátil se opět ke své práci. Člunař má ostatně pravdu.

Hák byl opět spuštěn, ale po celou půlhodinu se žádný žralok neobjevil. Bylo třeba ponořit udici na dvacet sáhů.

Zdá se mně, že v této hloubce je voda zakalená a tato okolnost prozrazuje přítomnost dravců.

Vskutku, provaz sebou najednou prudce škubnul a vysmeknul se člunařovi z rukou, ale byl pevně uvázán za trámec voru a nezmizel.

Žralok zabral a nabodnul se.

„Pomóc, chlapi, pomóc!“ volal člunař.

Ihned se všichni, cestující i námořníci vrhneme na provaz. Naše síly, vzpružené nadějí sotva stačí, neboť netvor se prudce vzpírá. Táhneme současně všichni. Brzy jsou hořejší vrstvy moře zvířeny prudkými nárazy ocasu a ploutví žraloka. Nahnul jsem se a zpozoroval jsem ohromné tělo, zmítající se ve zkrvavělé vodě.

„Rychle! Rychle!“ křikne člunař.

Konečně se vynořila hlava zvířete. Pootevřenými čelistmi vniknul hák hluboko, až do jícnu, zachytil se tam a žádné škubání jej nemůže vyprostit. Douglas se chopil širočiny, aby ho dorazil až bude v úrovni s plošinou voru.

Najednou se ozval suchý třesk. Žralok prudce sevřel čelisti, které přeťaly rukojeť sekerky a zmizel v hlubině.

Výkřik zoufalství se nám vydral z prsou.

Člunař, Robert Curtis a Douglas se ještě pokoušeli chytit žraloka, ačkoliv neměli ani udice, ani nářadí, potřebné k jejímu zhotovení. Vrhají po nich lana opatřená smyčkami, avšak lana kloužou po hladké kůži mořských dravců. Člunař se snažil přilákat je dokonce tím, že spustil bosou nohu z voru, vydávaje se v nebezpečí, že mu bude jediným stisknutím čelisti ukousnuta... Bezvýsledné pokusy konečně přestaly a každý z nás zaujal své místo, aby na něm očekával smrt, kterou už nemůže nic odvrátit. Nevzdálil jsem se však tak rychle, abych nezaslechl, jak člunař říKá Robertu Curtisovi: „Kapitáne, kdy budeme losovat?“ Robert Curtis sice neodpověděl, ale otázka už byla pronesena. Dne 16. ledna Rozložili jsme se na plachty. Posádka lodi, která by plula kolem, by se domnívala, že vidí trosku pokrytou mrtvolami.

Hrozně trpím. Domnívám se, že bych ani nemohl jíst, ve stavu, ve kterém se nacházejí mé rty, můj jazyk, moje hrdlo a přece moji přátelé a já na sebe vrháme divoké pohledy.

Dnes je vedro tím silnější, protože se nebe chystá k bouři. Zdvíhají se těžké páry, ale zdá se mně, že může pršet všude, jenom na tomto voru ne.

Přece však každý pozoruje žádostivým zrakem zvedající se mraky.

Naše rty po nich dychtí. Pan Letourneur zdvihá sepjaté ruce k nelítostným nebesům.

Naslouchám, zda vzdálené hřmění nezvěstuje bouři. Je jedenáct hodin dopoledne. Páry zakryly sluneční paprsky, ale již nemají vzhled elektrických mraků. Je zřejmé, že se bouře nerozpoutá, neboť má spousta mračen stejnotvárné zabarvení a jejich obvod, za úsvitu tak přesně ohraničený, se rozplynul v šeď. Je to nyní jenom mlha.

Avšak nemůže se z této mlhy, ať je jí sebeméně, utvořit třeba jen několik krůpějí?

„Prší!“ zvolá najednou Douglas.

Skutečně, asi půl míle od voru je nebe čárkováno rovnoběžným pruhováním. Padá déšť a vidím, jak se krůpěje odrážejí od povrchu oceánu. Vítr, který zesílil, vane směrem k nám. Kéž se tento mrak nevyprázdní dříve, než dospěje nad naše hlavy!

Konečně se nad námi Bůh smiloval. Déšť prší ve velkých krůpějích, jaké padávají z bouřlivých mraků. Avšak tento liják nepotrvá dlouho, je třeba zachytit vše, co může poskytnout, neboť již skvělý pruh světla ozařuje spodní kraj mraku nad obzorem.

Robert Curtis dal postavit rozbitý sud tak, aby zachytil co nejvíce vody a plachty byly rozestřeny tak, aby je déšť zasahoval na co největší ploše.

Lehli jsme si naznak s otevřenými ústy. Voda mně osvěžuje obličej, rty a cítím, jak mně vtéká do hrdla! Ach, nevýslovná rozkoš! Vlévá se do mne život! Sliznice mého hrdla se tímto dotykem opět stává vláčnou.

Vdechuji a polykám oživující vodu, která proniká až do nejhlubšího nitra mé bytosti!

Déšť trval asi dvacet minut, načež se mračno, napůl vyprázdněné, rozplynulo v prostoru.

Povstali jsme v mnohem lepším stavu, ano „mnohem lepším“. Tiskneme si ruce, hovoříme! Zdá se nám, jako bychom byli zachráněni.

Bůh ve svém milosrdenství nám opět pošle mračna, která nám poskytnou ještě vodu, kterou jsme tak dlouho postrádali! Mimo to voda, která spadla na vor, nebude zmařena. Sud i plachta ji zachytily, bude pečlivě uschována a rozdělována po kapkách.

Vskutku, sud obsahuje asi dvě nebo tři pinty vody a když vytlačíme vodu, kterou nasákly plachty, ještě svoji zásobu trochu zvětšíme.

Námořníci se to chystali provést, Robert Curtis je však zadržel a pravil: „Počkejte okamžik! Je ta voda pitná?“ Pohlédnu na něho. Proč by nebyla pitná voda, která je jen dešťová?

Robert Curtis ze záhybu plachty vytlačil trochu vody do plechové misky, ochutnal ji a k mému největšímu překvapení ji ihned vyplivl.

Ochutnal jsem také. Voda je slaná! Řekli byste, že je to mořská voda!

Příčina toho je, že byly plachty dlouho vydány vlivu vln a nechaly vodě slanost, kterou byly nasyceny. Je to nehoda, kterou nelze napravit! Nevadí! Přesto neztrácíme naději! Ostatně nám zbývá několik pint pitné vody v sudu. A mimo to déšť přišel a opět přijde.


IX.  KAPITOLA  Dne 8. ledna

 

Po celou noc jsem zůstal u ubožákova těla, a slečna Herbeyová se přišla několikrát pomodlit za mrtvého.

 Když nastal den, byla mrtvola již úplně ztuhlá. Spěchal jsem... ano, spěchal jsem vhodit ji do moře. Požádal jsem Roberta Curtise, aby mně pomohl při této smutné povinnosti. Až bude tělo zahaleno do zbědovaného oděvu, vrhneme je do moře, a doufám, že díky své nesmírné vyhublosti se nevynoří na hladinu.

 Za úsvitu, s jistou opatrností, abychom nebyli spatřeni, vyjmuli jsme, Robert Curtis a já, z poručíkových kapes některé předměty, které odevzdáme jeho matce, zůstane-li jeden z nás naživu. V okamžiku, kdy jsem chtěl mrtvolu přikrýt oděvem, který mu poslouží za rubáš, nemohl jsem potlačit výraz zděšení.

 Levá noha chyběla, hnát byl pouze krvavým pahýlem!

 Kdo je původcem tohoto zneuctění? Podlehl jsem tedy v noci únavě a někdo využil mého spánku, aby mrtvolu zohavil! Ale kdo to spáchal?

 Robert Curtis se rozhlédl kolem a jeho pohled je hrozný. Ale na palubě je vše jako obvykle, a ticho je přerušováno pouze několikerým zaúpěním. Snad jsme pozorováni! Pospěšme si hodit tělo do moře, abychom se vyvarovali ještě strašnějších výjevů!

 Krátce jsme se pomodlili, ponořili jsme do vln mrtvolu, která ihned zmizela.

 „U sta hromů! Dobrá strava pro žraloky!“ Kdo to řekl? Ohlédnu se. Je to černoch Jynxtrop.

 Člunař je v té chvíli vedle mne.

 „Domníváte se,“ říkám, „že nešťastníci tu nohu...?“

 „Tu nohu?... Ah, ovšem!“ odpověděl mně člunař zvláštním hlasem.

 „Ostatně je to jejich právo!“

 „Jejich právo!“ zvolal jsem.

 „Je lépe, jedí-li mrtvého, než živého!“ Na tuto chladně pronesenou odpověď jsem nedovedl nic namítnout, a ulehl jsem na zádi voru.

 K jedenácté hodině se udála šťastná příhoda. Člunaři, který měl od rána udice ve vleku, se tentokrát zdařil lov. Skutečně, tři ryby se chytily. Jsou to tři velké tresky asi osmdesát centimetrů dlouhé, patřící k tomu druhu ryb, které sušené jsou známé pod jménem „hňup“.

 Sotva člunař vytáhl na palubu tyto tři ryby, námořníci se na ně vrhli.

 Kapitán Curtis, Falsten a já jsme pospíchali je zadržet, a brzy byl pořádek obnoven. Tři tresky je málo pro čtrnáct osob, ale konečně každému se dostalo jeho dílu. Někteří z nás spolykali ryby syrové, takřka ještě živé, a těch je většina. Robert Curtis, André Letourneur a slečna Herbeyová měli tolik síly, že počkali. Zapálili v rohu voru několik štěpin dřeva a upekli své díly. Já jsem nebyl tak statečný a snědl jsem maso ještě krvavé.

 Pan Letourneur nebyl trpělivější než já a mnozí jiní. Vrhl se jako hladový vlk na svůj díl ryby. Divím se, že ubohý muž, který již tak dávno nejedl, je dosud naživu; nechápu to!

 Řekl jsem, že člunař měl velkou radost, když vytáhl nalíčené šňůry, dokonce se tato radost stupňovala až k extázi. Je si jistý, že se mu opět vydaří lov, a zachrání nás od hrozné smrti.

 Pohovořil jsem si s člunařem a povzbudil jsem ho, aby obnovil svůj pokus.

 „Zajisté!“ řekl, „... o tom není pochyb... budu pokračovat... budu pokračovat!...“

 „Proč tedy nevrhnete udice znovu?“ ptal jsem se.

 „Nyní ne!“ odvětil mně vyhýbavě. „K lovu velkých ryb je noc výhodnější než den, a s vnadidlem musíme šetřit. Jsme tak bezmyšlenkovití, že jsme nenechali ani zbytek k navnadění udic.“

 Opravdu; tuto chybu snad nelze napravit.

 „Avšak když se vám to podařilo poprvé bez návnady...“ řekl jsem.

 „Měl jsem návnadu.“

 „Dobrou?“

 „Výtečnou, pane, a proto ryby braly!“ Pohlédl jsem na člunaře, který se rovněž na mne podíval.

 „Zbylo vám ještě k navnadění udic?“

 „Ano,“ odvětil člunař šeptem a opustil mne, aniž by připojil slova.

 Přece nám však dalo toto skromné sousto trochu sil a tím i trochu naděje. Hovoříme o člunařově lovu, a zdá se nám být nemožné, aby se nezdařil i podruhé. Přestal nás konečně osud pronásledovat?

 Nepopíratelným důkazem, že se nám poněkud ulevilo, je, že začínáme opět hovořit o minulosti. Naše myšlenky se již neobírají pouze bolestnou přítomností a děsivou budoucností, která nám hrozí. Páni Letourneurové, Falsten, kapitán a já si připomínáme události, které se přihodily od ztroskotání lodi. Vzpomínáme na přátele, kteří zahynuli, na podrobnosti požáru, na uváznutí lodě, na úskalí Ham Rock, na otvor v lodním boku, na hroznou plavbu ve stožárových koších, na vor, na bouři a na všechny příhody, které se nám nyní zdají být tak vzdálené. Ano! To všechno se stalo, a my dosud žijeme!

 Žijeme! Lze to však nazvat životem? Z dvaceti osmi je nás pouze čtrnáct, a brzy nás snad bude jen třináct!

 „Špatné číslo!“ řekl mladý Letourneur, „ale bude těžké nalézt čtrnáctého!“ V noci z 8. na 9. ledna vrhl člunař opět udice na zádi člunu, a bděl u nich sám, nechtěl je nikomu svěřit.

 Ráno jsem k němu přistoupil. Teprve se rozednívalo, snažil se žhavým zrakem proniknout temnotu těchto vod. Neviděl mne, a neslyšel mne ani přijít.

 Dotkl jsem se lehce jeho ramene. Obrátil se ke mně.

 „Nuže, člunaři?“

 „Prokletí žraloci zhltali mé návnady,“ odpověděl temným hlasem.

 „Žádné vám nezbyly?“

 „Nezbyly! A víte, jaké ponaučení z toho plyne?“ dodal, a sevřel mi ruku: „Abychom nic nekonali napůl...“ Přitiskl jsem mu ruku na ústa! Rozuměl jsem!...

 Ubohý Walter!

 

 Ze dne 9. na tO. leden

 

 Dnes opět nastalo bezvětří. Slunce žhne, vítr se úplně ztišil a ani vráska neruší dlouhé vzdouvání moře, které se nepatrně zvedá. Neexistuje-li zde nějaký proud, jehož směr je pro nás ovšem nemožné určit, potom se vor naprosto nepohybuje.

 Řekl jsem, že vedro je dnes nesnesitelné. Následkem toho je nesnesitelná i naše žízeň. Poprvé strašně trpíme nedostatkem vody. Tuším, že tato muka budou ještě nesnesitelnější, než muka hladu. Již nyní má většina z nás suchem sevřená ústa, hrdlo i hltan, protože sliznice se stává rohovitou vlivem horkého vzduchu, přiváděného dýcháním.

 Na mé naléhání pozměnil kapitán pro tentokrát obvyklý pořádek. Povolil dvojnásobnou dávku vody, tak že můžeme - nechť je tomu jakkoliv - uhasit svoji žízeň čtyřikrát denně. Říkám „nechť je tomu jakkoliv,“ protože tato voda uchovaná na dně bečky je skutečně vlažná, ačkoliv je přikryta plachtou.

 Je to celkem zlý den. Vlivem hladu upadají námořníci znovu v zoufalství.

 Vítr se nezvedl ani s východem měsíce, který je skoro v úplňku.

 Protože však tropické noci jsou svěží, pociťujeme poněkud úlevu; ve dne je však teplota nesnesitelná. Z tak patrného zvýšení teploty lze soudit, že vor byl zahnán značně na jih.

 Po zemi nikdo již ani nepátrá. Skoro se zdá, že zeměkoule má pouze tekutý povrch. Stále a všude nekonečný oceán.

 Dne 10. ledna totéž bezvětří, stejná teplota. Nebe na nás sálá žhavým deštěm, vdechujeme planoucí vzduch. Jsme trýzněni neodolatelnou žádostivostí pití, a zapomínáme žízní na útrapy hladu, očekáváme se zběsilou dychtivostí, kdy nám Robert Curtis rozdělí několik krůpějí vody, z nichž se skládá naše dávka. Ach, napít se jednou jen dosyta, vyprázdnit třeba celou naši zásobu a potom zemřít!

 V této chvíli - je poledne - byl zachvácen jeden z našich společníků prudkými bolestmi, které mu vynucují výkřiky. Je to povstalec Owen, který leží na přídi voru, a svíjí se v hrozných křečích.

 Plazím se k Owenovi. Ať se choval jakkoliv, lidskost velí zkusit, zda je možné mu poskytnout nějakou úlevu. Vtom námořník Flaypol vykřikne. Obrátím se.

 Flaypol je vztyčen, opírá se o zápory stěžně, a jeho ruka ukazuje na východě bílou tečku na obzoru.

 „Loď!“ volá.

 Všichni jsme se vzchopili. Na voru zavládlo naprosté ticho. Owen potlačil výkřiky, a vztyčil se jako ostatní.

 Ve směru naznačeném Flaypolem se skutečně objevila bílá tečka.

 Avšak pohybuje se? Je to plachta? Co o tom soudí námořníci, jejichž zrak je tak bystrý?

 Pozoruji Roberta Curtise, který má ruce pře křížené, a zkoumá bílý bod. Jeho tváře jsou rozpálené, všechny části jeho tváře vystupují následkem stažení očních svalů, obočí svraštěné, oči napůl přimhouřené, vkládá do zraku veškerou svoji schopnost vidění. Je-li tento bílý bod plachta, jistě se v tom nezmýlí.

 Avšak zavrtěl hlavou, jeho ruce klesly.

 Pohlédnu na moře. Bílá tečka tam již není. Není to loď, ale nějaký odlesk, zpěněný hřeben vlny - jestli to byla loď, potom již zmizela!

 Jaká stísněnost následovala po tomto okamžiku naděje! Všichni jsme opět zaujali své obvyklé místo. Robert Curtis zůstal nepohnut, nepátrá však po obzoru.

 Vtom začal Owen křičet s ještě větší silou. Celé jeho tělo se svíjí strašlivou bolestí, a pohled na něho je skutečně děsný. Jeho hrdlo je sevřeno křečovitými záchvaty, jazyk suchý, břicho nadmuté, jeho tepna se ozývá slabými údery, rychlými a nepravidelnými. Nešťastník je zmítán prudkými křečovitými pohyby, dokonce i strnulým škubáním.

 Podle těchto příznaků není nejmenší pochybnosti, že Owen byl otráven měděnkou.

 Nedostává se nám nutných léků, abychom neutralizovali účinky toho jedu. Přece však můžeme vyvolat vrhnutí, abychom odstranili látky, které se nalézají v žaludku Owena. Tohoto účinku lze dosáhnout teplou vodou. A žádám Roberta Curtise o trochu vody. Kapitán svoluje. Jelikož v prvním sudu už nebyla voda, chtěl jsem nabrat vodu z druhého, ještě nepoužitého, když tu se Owen vzchopil na kolena a zvolal hlasem, který se již nepodobal lidskému:

 „Ne, ne, ne!“

 Proč ne? Přiblížím se k Owenovi a vysvětluji mu, co chci udělat.

 Odpověděl mně však ještě rázněji, že tuto vodu nechce pít.

 Pokouším se tedy u nešťastníka vyvolat vrhnutí tím, že mu dráždím čípek a brzy vyvrhl modravou tekutinu. Je nyní příliš jisté, že byl Owen otráven síranem měďnatým, modrou skalicí a kdybychom udělali cokoliv, Owen je ztracen!

 Ale jak se otrávil? Dávení mu poněkud poskytlo úlevu. Konečně může mluvit. Kapitán a já se ho vyptáváme...

 Nepokusím se ani vylíčit dojem, jakým na nás působila odpověď tohoto nešťastníka.

 Owen, donucen hroznou žízní, vzal několik pint vody ze sudu, který dosud nebyla otevřen!... Voda v této bečce je otrávená!

 

 Ode dne 11. do 14. ledna

 

 Owen v noci zemřel za křečovitého škubání, které dostoupilo neobyčejné prudkosti.

 

 Je to až příliš pravdivé! V otrávené bečce kdysi bývala modrá skalice. To je zřejmé. Avšak jakou náhodou byla tato bečka použita jako nádoba na vodu a jakou ještě osudnější náhodou byla naložena na vor?... Na tom nyní vůbec nezáleží. Je ovšem jisté, že nemáme vodu.

 Owenovo tělo muselo být uvrženo do moře, neboť se začalo bezprostředně po smrti rozkládat. Člunař ani nemohl udice navnadit masem, které již nemělo žádnou pevnost. Tedy ani smrt tohoto bídníka nám nebyla prospěšná!

 Ačkoliv všichni známe situaci, ve které se nyní nacházíme, jsme potichu. Co můžeme říci? Ostatně je nám nanejvýš trapné slyšet i zvuk svého hlasu. Stali jsme se velmi podrážděnými a je lépe, že nemluvíme, neboť nejmenší slovo, pohled, posunek postačí, aby vyvolaly zuřivost, kterou již nešlo opanovat. Ostatně nechápu, že ještě nejsme všichni šílení!

 Dne 12. ledna jsme již neobdrželi dávku vody, neboť byla včera do poslední kapky spotřebována. Na obloze není ani mráček, který by, mohl poskytovat trochu deště a teploměr ukazuje sto čtyři stupně Pahrenheita (40 stupňů Celsia) ve stínu - jestli je ovšem na tomto voru stín.

 Dne 13. je stejná situace. Mořská voda mně začíná rozežírat nohy až na živé maso, ale sotva si toho všímám. Stav těch, kdo byli dříve postiženi tímto zlem, se nijak nezhoršil.

 Ach! Když uvážím, že je kolem nás tolik vody, která by se stala pitnou, kdybychom ji vypařili nebo proměnili na led! Proměněna na páru nebo na led, by již neobsahovala ani molekulu soli a mohla by se pít.

 Avšak chybí nám přístroje a nemůžeme je zhotovit.

 Člunař a dva námořníci se dnes vykoupali, i když se vydávali do nebezpečí, že budou pohlceni žraloky. Lázeň jim poskytla trochu úlevy a poněkud je osvěžila. Tři naši přátelé a já - kteří umíme plavat málo - jsme se uvázali na konec lana a zůstali jsme v moři skoro půl hodiny.

 Po celý ten čas střežil Robert Curtis vlny. Naštěstí se žádný žralok nepřiblížil. Navzdory našemu naléhání a navzdory útrapám, slečna Herbeyová nechtěla následovat náš příklad.

 Dne 14. ledna kolem jedenácté hodiny se ke mně přiblížil kapitán a pravil mně šeptem do ucha:

 „Nehýbejte se, abyste se neprozradil, pane Kazallone. Mohu se mýlit a nechtěl bych způsobit našim společníkům nové zklamání.“ Pohlédl jsem na Roberta Curtise a on pravil:

 „Tentokrát jsem skutečně zpozoroval loď!“

 Kapitán udělal dobře, že mne na to připravil, neboť bych nemohl potlačit první pohyb.

 „Pohleďte,“ připojil, „tam přes levý bok zádi!“

 Vzchopil jsem se, předstíral jsem lhostejnost, kterou nemám vůbec v povaze a přeběhl jsem zrakem okruh obzoru, naznačený Robertem Curtisem.

 Můj zrak není zrakem námořníka, ale přece jsem rozpoznával málo zřetelnou siluetu lodi s plachtami.

 Skoro v tutéž chvíli zvolal člunař, který několik okamžiků pohlížel na tu stranu:

 „Loď! Loď!“ Oznámení, že je nablízku loď, nevyvolalo bezprostřední dojem, jaký by každý očekával. Nevzbudilo to pohnutí, buď že tomu nechtěl nikdo uvěřit, anebo že byly vyčerpány síly. Nikdo se nevzchopil. Člunař však několikrát opakoval: „Loď, loď!“ a všechny zraky se upřely na obzor.

 Tentokrát je to nesporná skutečnost. Vidíme loď, ve kterou jsme nedoufali! Uvidí ona nás?

 Námořníci se snaží rozeznat tvar a směr lodi - především směr.

 Robert Curtis prozkoumal loď s největší pečlivostí a pravil:

 „Tato loď je briga, která pluje šikmo na vítr, s plachtami upevněnými k levému boku. Jestli zachová dvě hodiny tento směr, musí nezbytně protnout naši dráhu.“ Dvě hodiny! Dva věky! Směr lodi se může každou chvíli změnit, tím spíše, že při tomto způsobu plavby šikmo na vítr je možné, že se pouze snaží dostat vítr za sebe. A je-li tomu tak, tedy až dosáhne příznivého větru, přehodí svá plachetní lana na pravý bok a vzdálí se. Ach, kdyby plula po větru nebo alespoň s větrem ze strany, měli bychom šanci doufat!

 Je tedy nutné, aby nás loď spatřila! Je nutné za každou cenu, aby nás zpozorovala. Robert Curtis nařídil, aby bylo použito všech možných znamení, neboť briga je ještě asi dvanáct mil na východ a naše volání by nezaslechli. Nemáme žádnou střelnou zbraň, jejíž rána by mohla vzbudit pozornost. Zavěsme tedy jakousi vlajku na špici stěžně. Šátek slečny Herbeyové je červený a tato barva se na obzoru moře a oblohy odráží nejlépe.

 Šátek slečny Herbeyové byl zavěšen a slabý vánek, který v této chvíli vlní povrchem moře, rozvinul jeho záhyby. Chvílemi zavlaje a naše srdce jsou plná naděje. Když člověk tone, víme, s jakou energií se uchopí i nejmenšího předmětu, který mu poskytuje oporu. Vlajka je pro nás takový předmět!

 Po celou hodinu se nám naskýtalo tisíce možností. Briga se zřejmě přiblížila voru, ale chvílemi se zdá, že se zastavila a ptáme se, jestli se neobrací.

 Jak zvolna ta loď pluje! Ačkoliv má všechny plachty rozvinuty, přece jsou nad obzorem viditelné sotva její vrcholkové plachty a lana držící stěžeň. Ale vítr je slabý a ještě se utišuje!... Dali bychom roky života za to, abychom byli starší o hodinu!

 Člunař i kapitán, kolem půl jedné hodiny, soudí, že je briga vzdálena od voru asi ještě devět mil. Za půl druhé hodiny se tedy přiblížila jenom o tři nule. Možná, že větřík, který nám vane nad hlavami, až k ní nedosahuje. Zdá se mně, že se nyní její plachty ani nedmou, že visí splihle podél stěžně. Pátrám, zda se nezdvihá vítr, avšak vlny jakoby usnuly a větřík, který nám poskytl tolik naděje, umírá na širém moři.

 Postavil jsem se na zádi vedle pánů Letourneurů a slečny Herbeyové a naše pohledy neustále přebíhaly z lodi na kapitána. Robert Curtis stál nepohnutě na přídi, opíral se o stěžeň a člunař stál vedle něho. Nespouštěli ani na okamžik brigu z očí. Čteme z jejich tváří, které nemohou zůstat netečné, všechny pocity, které prožívají. Nebylo proneseno ani slovo až do okamžiku, kdy tesař Douglas vykřikl s přízvukem, který je nemožné vyjádřit:

 „Obrací se!“ Veškerá naše bytost je v této chvíli v našich očích! Vztyčili jsme se někteří na kolenou, jiní stojíce. Děsná kletba unikla člunaři z úst. Loď je od nás devět mil a na tu vzdálenost naše znamení nezpozorovala!

 Vor je ovšem pouhou tečkou v prostoru, ztrácející se v zářivém odlesku slunečních paprsků. Nemohli jej spatřit! Nespatřili jej. Nechť si je kdokoliv kapitánem této lodi, kdyby nás zpozoroval, nemohl by být tak nelidský a utéci, aniž by nám přispěl na pomoc. Ne, to je nemyslitelné!

 Nespatřili nás!

 V tom Robert Curtis zvolal: „Oheň! Dým! Zapalme podlahu voru!

 Přátelé! Přátelé! To je naše poslední naděje, že budeme spatřeni!“ Několik prken bylo vhozeno na příď tak, aby tvořily hranici. Byla zapálena, nikoliv bez obtíží, neboť jsou prkna vlhká, avšak tato vlhkost dodá kouři větší hustotu a následkem toho ho udělá i spíše viditelným.

 Brzy vystupoval do vzduchu černavý sloup. Kdyby byla noc, kdyby nastal soumrak dříve, než loď zmizí, byl by tento plamen viditelný i na vzdálenost, která nás od ní dělí!

 Avšak hodiny plynou, oheň uhasíná!...

 Abychom za podobných okolností rezignovali a podrobili se vůli boží, je třeba velkého sebeovládání a to jsem neměl! Ne, nemohu důvěřovat v Boha, který dělá naše útrapy ještě hroznější, protože k nim přináší možnosti naděje. Rouhám se, jako se rouhal člunař!... Tu se dotkne slabá ruka mé ruky a slečna Herbeyová mně ukazuje k nebi!

 Avšak je to příliš! Nechci již nic vidět, svezl jsem se na plachtovinu, ukryl jsem obličej a z mých prsou unikaly vzlyky...

 Zatím loď přehodila plachty, potom se zvolna vzdalovala k východu a za tři hodiny by na obzoru, její vrcholíkové plachty, nezpozoroval ani nejbystřejší zrak.

 

 Dne 15. ledna

 

 Po této poslední ráně nám nezbývá, než očekávat smrt. Bude rychlejší nebo pozvolnější, ale přijde určitě.

 Dnes se mraky na západě zdvihly a přinesly několik závanů větru.

 I teplota je poněkud snesitelnější a navzdory stavu úplného vysílení, v němž se nacházíme, tomuto vlivu podléháme. Hrdlo vdechuje méně suchý vzduch, avšak od člunařova lovu, to je již sedm dnů, jsme nejedli.

 Na voru není už nic. Včera jsem dal Andrému Letourneurovi poslední kousek sucharu, který mu zachoval jeho otec a který mně s pláčem podal. Včera se černochovi Jynxtropovi podařilo sprostit se svých pout a Robert Curtis nenařídil, aby byl znovu přivázán. A k čemu ostatně!

 Tento bídník i jeho spoluviníci jsou vysíleni dlouhým půstem. O co by se nyní mohli pokusit?

 Dnes se objevilo několik velkých žraloků, viděli jsme, jak jejich černé ploutve rozetínají s neobyčejnou rychlostí vlny. Nemohu se ubránit, abych je nepovažoval za živé rakve, které již brzy pohltí naše bídné pozůstatky. Už mne neděsí, spíše mne lákají. Přibližují se těsně až k okraji voru a Flaypolova ruka, když ji svěsil do moře, byla skoro jednou z těchto nestvůr uchvácena.

 Člunař, jehož zaťaté zuby se jeví mezi polootevřenými rty, pozoruje upřeně nesmírně rozšířenýma očima tyto žraloky z jiného hlediska než já. Sám by je chtěl pozřít a ne být jimi pozřen. Kdyby mohl některého chytit, nepohrdnul by jeho tuhým masem. A my rovněž ne.

 Člunař se o to chce pokusit a jelikož nemá hák, který by připevnil na provazec, pokouší se nějaký zhotovit. Robert Curtis a Douglas mu porozuměli, radili se spolu a zatím házeli do vody kusy tyčí a provazů, aby dravce udrželi kolem voru.

 Douglas přinesl tesařskou sekerku, ze které hodlá utvořit hák. Možná, že když žralok tento nástroj shltne, zachytí se mu v čelistech buď ostřím nebo špičkou. Na dřevěnou násadu sekerky byl přivázán pevný provaz, který je upevněn na jednom trámu voru.

 

 Tyto přípravy dráždí naši žádostivost. Všemi možnými prostředky se snažíme vzbudit pozornost žraloků, kteří již neprchnou.

 Hák je hotový, ale není čím ho navnadit. Člunař přechází po voru a hovoří sám se sebou, prohledává všechny kouty a vypadá, jako by mezi námi hledal mrtvolu.

 Je tedy nutné sáhnout k prostředku, jehož už bylo jednou použito a čepel sekerky je obalena útržkem červené látky, kterou opět poskytl šátek slečny Herbeyové.

 Avšak člunař nechce jednat, dokud nejsou učiněna všechna opatření. Je hák bezpečně upevněn? Vydrží uzel, kterým je provaz upevněn k voru, škubání žraloka? Je šňůra dost pevná, aby se nepřetrhla? Člunař zkouší všechny tyto důležité okolnosti. Když to udělal, spustil svůj rybářský nástroj do moře.

 Moře je průhledné a snadno lze rozeznat předmět na sto stop pod hladinou. Vidím zvolna klesat hák ovinutý červenou látkou, jejíž barva se jasně odráží od modré vody.

 Všichni, cestující i námořníci, se nakláníme přes okraj voru a zachováváme hluboké ticho. Avšak zdá se, že žraloci od chvíle, kdy byla nastražena jejich žravosti tato léčka, znenáhla zmizeli. Avšak jistě nejsou příliš vzdáleni a každá kořist, i když je to cokoliv, která by spadla na tomto místě, by jimi byla okamžitě pohlcena.

 Najednou dal člunař rukou znamení. Ukazoval na ohromné těleso, které se blížilo k voru a rozčeřovalo povrch moře. Je to žralok, dlouhý asi dvanáct stop, který opustil hluboké vody a plave přímo k nám.

 Když bylo zvíře vzdáleno od voru ne více než čtyři sáhy, přitahoval člunař zvolna provaz, aby mu dal hák do cesty a dodával červenému hadru lehkými pohyby vzezření živého tvora.

 Cítím, že mně bije srdce s neobyčejnou prudkostí, jako by se jednalo o můj život.

 Avšak žralok se blíží; jeho krví podlité oči se na povrchu vody lesknou a jeho nesmírně rozevřená tlama ukazuje, když se napůl otočil, podlebí opatřené ostrými zuby.

 Vtom zazněl výkřik!... Žralok se zarazil a zmizel ve vodní hlubině.

 Komu z nás unikl tento výkřik - nepochybně neočekávaný?

 Člunař se ihned vzchopil, bledý zlostí a pravil:

 „Prvního, kdo promluví, zabiju!“ A obrátil se opět ke své práci.

 Člunař má ostatně pravdu.

 Hák byl opět spuštěn, ale po celou půlhodinu se žádný žralok neobjevil. Bylo třeba ponořit udici na dvacet sáhů.

 Zdá se mně, že v této hloubce je voda zakalená a tato okolnost prozrazuje přítomnost dravců.

 Vskutku, provaz sebou najednou prudce škubnul a vysmeknul se člunařovi z rukou, ale byl pevně uvázán za trámec voru a nezmizel.

 Žralok zabral a nabodnul se.

 „Pomóc, chlapi, pomóc!“ volal člunař.

 Ihned se všichni, cestující i námořníci vrhneme na provaz. Naše síly, vzpružené nadějí sotva stačí, neboť netvor se prudce vzpírá. Táhneme současně všichni. Brzy jsou hořejší vrstvy moře zvířeny prudkými nárazy ocasu a ploutví žraloka. Nahnul jsem se a zpozoroval jsem ohromné tělo, zmítající se ve zkrvavělé vodě.

 „Rychle! Rychle!“ křikne člunař.

 Konečně se vynořila hlava zvířete. Pootevřenými čelistmi vniknul hák hluboko, až do jícnu, zachytil se tam a žádné škubání jej nemůže vyprostit. Douglas se chopil širočiny, aby ho dorazil až bude v úrovni s plošinou voru.

 Najednou se ozval suchý třesk. Žralok prudce sevřel čelisti, které přeťaly rukojeť sekerky a zmizel v hlubině.

 Výkřik zoufalství se nám vydral z prsou.

 Člunař, Robert Curtis a Douglas se ještě pokoušeli chytit žraloka, ačkoliv neměli ani udice, ani nářadí, potřebné k jejímu zhotovení. Vrhají po nich lana opatřená smyčkami, avšak lana kloužou po hladké kůži mořských dravců. Člunař se snažil přilákat je dokonce tím, že spustil bosou nohu z voru, vydávaje se v nebezpečí, že mu bude jediným stisknutím čelisti ukousnuta...

 Bezvýsledné pokusy konečně přestaly a každý z nás zaujal své místo, aby na něm očekával smrt, kterou už nemůže nic odvrátit.

 Nevzdálil jsem se však tak rychle, abych nezaslechl, jak člunař říKá Robertu Curtisovi:

 „Kapitáne, kdy budeme losovat?“ Robert Curtis sice neodpověděl, ale otázka už byla pronesena.

 

 Dne 16. ledna

 

 Rozložili jsme se na plachty. Posádka lodi, která by plula kolem, by se domnívala, že vidí trosku pokrytou mrtvolami.

 Hrozně trpím. Domnívám se, že bych ani nemohl jíst, ve stavu, ve kterém se nacházejí mé rty, můj jazyk, moje hrdlo a přece moji přátelé a já na sebe vrháme divoké pohledy.

 Dnes je vedro tím silnější, protože se nebe chystá k bouři. Zdvíhají se těžké páry, ale zdá se mně, že může pršet všude, jenom na tomto voru ne.

 Přece však každý pozoruje žádostivým zrakem zvedající se mraky.

 Naše rty po nich dychtí. Pan Letourneur zdvihá sepjaté ruce k nelítostným nebesům.

 Naslouchám, zda vzdálené hřmění nezvěstuje bouři. Je jedenáct hodin dopoledne. Páry zakryly sluneční paprsky, ale již nemají vzhled elektrických mraků. Je zřejmé, že se bouře nerozpoutá, neboť má spousta mračen stejnotvárné zabarvení a jejich obvod, za úsvitu tak přesně ohraničený, se rozplynul v šeď. Je to nyní jenom mlha.

 Avšak nemůže se z této mlhy, ať je jí sebeméně, utvořit třeba jen několik krůpějí?

 „Prší!“ zvolá najednou Douglas.

 Skutečně, asi půl míle od voru je nebe čárkováno rovnoběžným pruhováním. Padá déšť a vidím, jak se krůpěje odrážejí od povrchu oceánu. Vítr, který zesílil, vane směrem k nám. Kéž se tento mrak nevyprázdní dříve, než dospěje nad naše hlavy!

 Konečně se nad námi Bůh smiloval. Déšť prší ve velkých krůpějích, jaké padávají z bouřlivých mraků. Avšak tento liják nepotrvá dlouho, je třeba zachytit vše, co může poskytnout, neboť již skvělý pruh světla ozařuje spodní kraj mraku nad obzorem.

 Robert Curtis dal postavit rozbitý sud tak, aby zachytil co nejvíce vody a plachty byly rozestřeny tak, aby je déšť zasahoval na co největší ploše.

 Lehli jsme si naznak s otevřenými ústy. Voda mně osvěžuje obličej, rty a cítím, jak mně vtéká do hrdla! Ach, nevýslovná rozkoš! Vlévá se do mne život! Sliznice mého hrdla se tímto dotykem opět stává vláčnou.

 Vdechuji a polykám oživující vodu, která proniká až do nejhlubšího nitra mé bytosti!

 Déšť trval asi dvacet minut, načež se mračno, napůl vyprázdněné, rozplynulo v prostoru.

 Povstali jsme v mnohem lepším stavu, ano „mnohem lepším“. Tiskneme si ruce, hovoříme! Zdá se nám, jako bychom byli zachráněni.

 Bůh ve svém milosrdenství nám opět pošle mračna, která nám poskytnou ještě vodu, kterou jsme tak dlouho postrádali! Mimo to voda, která spadla na vor, nebude zmařena. Sud i plachta ji zachytily, bude pečlivě uschována a rozdělována po kapkách.

 Vskutku, sud obsahuje asi dvě nebo tři pinty vody a když vytlačíme vodu, kterou nasákly plachty, ještě svoji zásobu trochu zvětšíme.

 Námořníci se to chystali provést, Robert Curtis je však zadržel a pravil:

 „Počkejte okamžik! Je ta voda pitná?“ Pohlédnu na něho. Proč by nebyla pitná voda, která je jen dešťová?

 Robert Curtis ze záhybu plachty vytlačil trochu vody do plechové misky, ochutnal ji a k mému největšímu překvapení ji ihned vyplivl.

 Ochutnal jsem také. Voda je slaná! Řekli byste, že je to mořská voda!

 Příčina toho je, že byly plachty dlouho vydány vlivu vln a nechaly vodě slanost, kterou byly nasyceny. Je to nehoda, kterou nelze napravit! Nevadí! Přesto neztrácíme naději! Ostatně nám zbývá několik pint pitné vody v sudu. A mimo to déšť přišel a opět přijde.