II. KAPITOLA

II. KAPITOLA  Od 8. do 13. října

Vítr začal vát ze severovýchodu s jistou prudkostí, a Chancellor s nízko zadrhnutými vrcholovými plachtami a přední plachtou, byl nucený plout po větru.

Moře je značně rozbouřené a loď se velmi kymácí. Přepážky kajut sténají s hlukem, který až rozčiluje. Cestující jsou většinou ve svých kajutách. Co se mne týká, zůstanu raději na palubě, třebaže jemný déšť, rozprášený větrem, je velice nepříjemný. Celé dva dny plujeme takto co nejvíce „při větru“. Z prudkého větru, „brízy“, se přemístěním atmosférických vrstev stala vichřice. Brámové plachty jsou zdrhnuté.

Vítr nyní vane rychlostí šedesát mil za hodinu. (Asi 30 metrů za sekundu.) Navzdory svým znamenitým vlastnostem se Chancellor značně odchyluje a jsme strháváni k jihu. Stav oblohy, stále zahalené mraky, nedovoluje určit místo, kde se nacházíme a jsme odkázáni na pouhé odhady.

Spolucestující, kterým druhý důstojník nic neřekl, nemohou vědět, že plujeme naprosto nevysvětlitelným směrem. Anglie je na severovýchodě, a my jsme hnáni na jihovýchod! Robert Curtis vůbec nechápe kapitánovu umíněnost, který by měl přinejmenším přehodit plachty, pustit se k severovýchodu a hledat příznivý proud. Avšak nikoliv! Od chvíle, kdy vítr vane od severovýchodu, dostává se Chancellor ještě více k jihu.

Když jsem dnes byl na horní palubě sám s Robertem Curtisem, řekl jsem mu:

„Váš kapitán snad šílí?“

„Chtěl jsem se vás na to také zeptat, pane Kazallone,“ odpověděl mi Robert Curtis, „neboť jste ho již pozorně sledoval.“

„Skoro nevím, co bych vám odpověděl, pane Curtisi, ale přiznávám se, že jeho podivná tvář, někdy vytřeštěné oči... Plavil jste se s ním již někdy?“

„Ne, je to poprvé.“

„A opakoval jste mu své domněnky o směru naší cesty?“

„Ano, odpověděl mi však, že je správný.“

„Pane Curtisi,“ začal jsem znovu, „jak smýšlejí o tomto jednání poručík Walter a člunař?“

„Stejně jako já.“

„A kdyby chtěl kapitán Runtly vést svoji loď do Číny?“ „Poslechnou, jako já.“

„Avšak poslušnost má přece své meze?“

„Pokud kapitánovo jednání neuvádí loď do nebezpečí, tak ne.“

„Co když je šílený?“

„Je-li šílený, pane Kazallone, budu vědět, co mám dělat.“ Ale na tuto spletitou situaci jsem nebyl připraven, když jsem vstupoval na Chancellor.

Zatím se počasí stále zhoršovalo a v této části Atlantického oceánu se skutečně rozpoutala vichřice. Loď byla nucena stáhnout velkou plachtu i vrcholovou plachtu, stejně tak i plachtu na předním stěžni, takže loď plula takřka čelem proti větru, nastavujíc své silné boky moři.

Ale jak jsem již řekl, značně se odchyluje a jsme stále hnáni k jihu.

Což je velmi zřejmé, když v noci z 11. na 12. října vnikl Chancellor do Sargassového moře.

Toto moře, zahřívané teplým Golfským proudem, je rozsáhlá vodní hladina, pokrytá mořskou trávou, kterou Španělé nazývají „sargasso“, a Kolumbovy koráby tudy pluly při prvním přeplutí oceánu s velkou námahou.

Když se rozednilo, objevil se před naším zrakem Atlantický oceán ve zvláštní podobě, a pánové Letourneurové se na něj přišli podívat, navzdory prudkým nárazům větru, který rozezníval drátěná lana jako struny skutečné harfy. Oděv přilnul těsně na naše těla a roztrhal by se na cáry, kdyby větru poskytnul nepatrné místo k zachycení. Loď se na tomto moři vzpírala, tísněna bujícím chaluhami na této travnaté pláni, kterou její kýl brázdil jako radlice pluhu. Někdy se dlouhé stonky zdvižené větrem ovinovaly kolem lan jako lodyhy divoké révy a tvořily zelenou síť, rozvinutou od stěžně k stěžni. Tyto dlouhé algy, nekonečné stužky - měřící až tři nebo čtyři sta stop - jako by se chtěly vinout až ke špičce stěžňů, podobné poletujícím vlajkám. Bylo třeba několik hodin zápasit proti záplavě mořské trávy, a v některých chvílích Chancellor se svým stěžňovím, pokrytým vodními rostlinami, které svázané těmito rozmarnými úponky, se podobal pohyblivému křovisku uprostřed nesmírné prérie.

14\. října Konečně Chancellor opustil rostlinný oceán a prudkost větru se značně zmenšila. Vrátila se opět dřívější „bríza“, a plujeme rychle s dvojím zdrhnutím hlavních plachet.

Dnes se objevilo slunce a září jasným svitem. Začíná být velmi horko. Zeměpisný bod získaný měřením za příznivých podmínek udává 21°33' severní šířky a 50°17' západní délky. Chancellor tedy sestoupil o více než deset stupňů k jihu.

A jeho směr ne stále jihovýchodní.

Chtěl jsem si nechat vysvětlit tuto nepochopitelnou umíněnost kapitána Huntlyho, a několikrát jsem s ním o tom hovořil. Je při dobrých smyslech nebo ne? Nevím, co si mám myslet. Mluví celkem rozumně.

Je snad postižen částečnou pomateností, jakousi „nepříčetností“, vztahující se pouze na záležitosti jeho povolání? Podobné fyziologické případy již byly pozorovány, a mluvil jsem o tom s Robertem Curtisem, který mně chladně naslouchal. Druhý důstojník řekl a ještě mi opakoval: nemá právo svrhnout kapitána, dokud loď není následkem určitě zjištěného nepříčetného chování v nebezpečí. Což je skutečně povážlivé opatření, které by vážně zavázalo jeho odpovědnost.

Vrátil jsem se do své kabiny v osm hodin večer a při světle kolísavé lampy jsem strávil asi hodinu čtením a také přemýšlením. Pak jsem ulehl a usnul.

Po několika hodinách jsem byl probuzen nezvyklým hlukem. Na palubě se ozývaly těžké kroky a bylo slyšet živé dotazy. Zdálo se mi, že mužstvo pobíhá s jakýmsi spěchem. Co bylo příčinou tohoto neobyčejného ruchu? Nepochybně přehození plachet, nutné nějakým otočením lodě... Avšak nikoliv, nemůže to tak být, neboť loď se neustále naklání na pravou stranu; z toho lze soudit, že loď plachty nezměnila.

Chvíli jsem pomýšlel, že vystoupím na palubu, ale hluk brzy utichnul. Slyším, že se kapitán Huntly vrací do své kajuty, umístěné na začátku horní paluby a tak jsem se znovu schoulil na lůžko. Patrně byl příčinou pobíhání nějaký pohyb lodě. Nicméně kolísání lodě se nezměnilo, bouře tedy nenastala.

Druhý den, 14. října, jsem vystoupil na palubu v šest hodin ráno a prohlížel jsem loď.

Na palubě se nic nezměnilo - na pohled. Chancellor, levým bokem nahnutý, pluje s plnými plachtami, hořejšími i brámovými. Opírá se dobře o vítr a chová se podivuhodně na moři, zčeřeném svěžím a příznivým větrem. Jeho rychlost je v této chvíli značná, jistě ne menší než jedenáct mil za hodinu.

Brzy se na palubě objevil pan Letourneur a jeho syn. Pomohl jsem mladému muži při vystupování na horní palubu. André dýchal s rozkoší ranní vzduch, osvěžující a prosycený mořskou vůní.

Ptám se pánů, jestli nebyli v noci probuzeni hlukem kroků, prozrazujících nějaký ruch na palubě.

„Ne, pokud se mne týká,“ odpověděl André Letourneur, „spal jsem nerušeně.“

„Drahé dítě,“ řekl pan Letourneur, „spal jsi tedy dobře, neboť já jsem byl také probuzen hlukem, o kterém mluví pan Kazallon. Dokonce se mi zdálo, že jsem zaslechl slova: Rychle! Rychle! K záklopkám!

K záklopkám!“

„Ach,“ říkám, „kolik bylo hodin?“

„Asi tři hodiny ráno,“ odpověděl pan Letourneur.

„A neznáte příčinu toho hluku?“

„Neznám, pane Kazallone, ale nemůže to být nic vážného, protože nikoho z nás nezavolali na palubu.“ Pozoruji záklopky, umístěné vpředu a vzadu u velkého stěžně, kterým se vstupuje do lodního skladiště. Jsou zavřeny jako obvykle, ale přesto vidím, že jsou zakryty nepronikavou dehtovanou plachtovinou a že je dbáno na všechna nutná opatření, aby byly neprodyšně zavřeny.

Proč jsou tyto otvory tak pečlivě ucpány? Mělo to jistě důvod, který nedovedu uhodnout. Robert Curtis mně to nepochybně vysvětlí. Čekám tedy až bude mít stráž druhý důstojník a nechám si pro sebe, co jsem pozoroval, neboť je lépe, když se o tom panu Letourneurovi nezmíním.

Den bude krásný, neboť slunce nádherně vychází a vzduch je suchý - což je dobré znamení. Na protějším obzoru je ještě možné uvidět vykrojenou desku měsíce, který zapadne v 10.57 dopoledne. Za tři dny bude poslední čtvrt a 24. nový měsíc. Nahlédnu do svého kalendáře a vidím, že budeme mít pěkný příliv působením slunce i měsíce. Nám, kteří plujeme na širém moři, na tom málo záleží, neboť nemůžeme vidět jeho účinky. Ale na pobřeží všech pevnin a ostrovů bude možné pozorovat tento zvláštní jev, neboť měsíc v úplňku zdvihne vodní hladinu do značné výšky.

Jsem sám na horní palubě. Pánové Letourneurové sestoupili dolů, aby pili čaj, a já čekám na druhého důstojníka.

V osm hodin přichází Robert Curtis vystřídat stráž, kterou mu předává poručík Walter, jdu mu stisknout ruku.

Dříve než mi Robert Curtis popřál dobré jitro, vrhnul zběžný pohled na palubu lodě a jeho obočí se lehce svraštilo. Potom zkontroloval stav oblohy a plachtoví lodě.

Nato přistoupil k poručíkovi Walterovi a zeptal se ho:

„Kapitán Hundy?“

„Ještě jsem ho neviděl, pane.“

„Nic nového?“

„Nic.“ Nato spolu hovořili Robert Curtis a Walter několik okamžiků šeptem.

Na danou otázku mu Walter odpověděl záporným posunkem.

„Pošlete sem člunaře, Waltere,“ řekl druhý důstojník ve chvíli, když poručík odcházel.

Člunař se ihned objevil a Robert Curtis mu položil několik otázek, na které člunař odpověděl tiše a potřásal hlavou. Potom na rozkaz druhého důstojníka zavolal člunař strážní mužstvo a dal polévat plachtovinu, pokrývající velkou záklopku.

Za chvíli nato jsem přistoupil k Robertovi Curtisovi a hovořili jsme spolu zpočátku o nevýznamných věcech. Když jsem viděl, že druhý důstojník nechce začít hovor o tom, o čem jsem chtěl mluvit já, řekl jsem:

„Právě mi napadá, pane Curtisi, co se stalo tuto noc na palubě!“ Robert Curtis pozorně hledí, aniž by odpověděl.

„Ano,“ doplnil jsem, „byl jsem probuzen nezvyklým hlukem, který přerušil i spánek pana Letourneura. Co se stalo?“

„Vůbec nic, pane Kazallone,“ odvětil Robert Curtis, „následkem chybného pohnutí kormidelního kola by byla loď zachytila vítr zepředu, a bylo nutné náhle přehodit plachty, což bylo příčinou jakéhosi ruchu na palubě. Nehoda však byla ihned napravena a Chancellor pokračoval ve své plavbě.“ Zdá se mi, že Robert Curtis, obyčejně tak upřímný, neřekl pravdu.

Od 15. do 18. října

Plavba pokračuje za stejných okolností, vítr vane stále ze severozápadu a nezasvěcenému člověkovi by se nezdálo, že na lodi je něco v nepořádku.

Avšak „něco se děje!“ Námořníci se často seskupují a hovoří mezi sebou; když se někdo z nás přiblíží, zmlknou. Několikrát jsem zaslechl slovo „záklopka“, které překvapilo již i pana Letourneura. Co však je v podpalubí Chancelloru, že to vyžaduje taková opatření? Proč jsou záklopky tak neprodyšně ucpány? Opravdu, kdybychom měli v podpalubí zajaté nepřátelské mužstvo, nemohlo by být použito přísnějších opatření, aby tam bylo stísněno.

Když se dne 15. října procházím na přídi lodě, slyším, že námořník Owen říká kamarádům:

„Víte co, vy ostatní? Nepočkám na poslední chvíli! Každý sobě nejblíž.

„Co však uděláš, Owene?“ zeptal se ho kuchař Jynxtrop.

„Dobrá!“ odpověděl námořník. „Čluny nejsou vynalezené pro tuleně!...“

Tento hovor byl náhle přerušen a já jsem se víc nedozvěděl.

Chystá se snad nějaké spiknutí proti důstojníkům lodě? Objevil snad Robert Curtis nějaké náznaky vzpoury? Je vždy nutné mít se na pozoru před špatnými záměry některých námořníků, a ovládat je železnou kázní.

Uplynuly tři dny, ve kterých se na pohled nestalo nic nového, co bych zaznamenal.

Od včerejšího dne pozoruji, že kapitán a druhý důstojník spolu často hovoří. Robertovi Curtisovi unikají pohyby netrpělivosti - což mne vždy přivádí do úžasu u muže, který se umí tak ovládat - ale zdá se mi, že při dalších hovorech si kapitán Runtly umínil více než jindy setrvat ve svých úmyslech. Kromě toho se mi zdá, že je soužen nervózním předrážděním, kterého příčina mi uniká.

Pánové Letourneurové i já jsme při obědě pozorovali kapitánovu zamlklost a znepokojení Roberta Curtise. Chvílemi se druhý důstojník pokouší oživit hovor, ale ten hned opět utichne a inženýr Falsten ani pan Kear nejsou lidé, kteří by jej udrželi. Ruby tím méně. Avšak cestující si začali stěžovat - ne bez příčiny - na délku plavby. Pan Kear jako člověk, před kterým se musí i živly sklánět, dělá - jak se zdá - kapitána Huntlyho zodpovědným za toto zpoždění, a jedná s ním velice zvysoka.

Dne 17. října, a od té chvíle stále, polévají podle rozkazu druhého důstojníka palubu několikrát za den. Obyčejně se tato práce vykonává ráno; nepochybně je to nyní odůvodněno zvýšenou teplotou, kterou nyní snášíme, neboť jsme byli zahnáni značně k jihu. Dehtované plachty, kterými jsou přikryty záklopky, jsou neustále udržovány vlhké, a jejich těsně tkané pletivo tvoří naprosto neproniknutelnou přikrývku. Chancellor je vybaven čerpadly, která usnadňují toto splachování „velkou vodou“. Domnívám se, že ani paluba nejnádhernější goeletty některého jachtařského klubu není čištěna důkladněji. Do jisté míry by si mužstvo mohlo stěžovat na přidanou práci; co je ale zajímavé „vůbec si nestěžuje“.

V noci z 18. na 19. října se mně zdála teplota v kabinách i v kajutě skoro k zadušení. Ačkoliv moře bylo vzedmuto silným vlněním, byl jsem nucen nechat otevřený světlík kabiny, proražený v zádi na pravé straně lodě.

Rozhodně je patrné, že jsme v tropech!

Vystoupil jsem na vrchní palubu. Tu mne překvapil dost nevysvětlitelný úkaz: zjistil jsem, že vnější teplota není vůbec v žádném souladu s teplotou uvnitř lodě. Jitro je spíš svěží, neboť slunce sotva vystoupilo nad obzor, a přece se nemohu mýlit; v kajutách bylo skutečně velmi horko.

Námořníci jsou v této chvíli zaměstnáni neustálým poléváním paluby a čerpadla chrlí vodu, která stéká odtokovými žlábky na pravém či levém lodním boku podle sklonu lodě.

Lodníci s bosýma nohama běhají v této tekoucí vodní hladině, čeřící se malými vlnkami. Nevím proč, ale dostal jsem chuť je napodobit. Zul jsem se tedy, svlékl punčochy a začal jsem se brouzdat ve svěží mořské vodě.

K největšímu překvapení jsem zjistil, že paluba Chancelloru je pod mýma nohama citelně horká a nemohu zadržet výkřik.

Robert Curtis mně zaslechl, obrátil se, přistoupil ke mně a odpovídaje na otázku, kterou jsem ještě nemohl vyslovit, říká:

„Eh, ovšem! Na lodi hoří!“

19\. října Všechno se vysvětluje, schůzky námořníků, jejich znepokojené vzezření, Owenova slova, polévání paluby, kterou chtějí udržet ve vlhkém stavu, a konečně toto vedro, které se šíří až do kajuty a které se stává skoro nesnesitelným. Cestující jím trpí stejně jako já a nemohou nijak rozumět této neobyčejné teplotě.

Když mně Robert Curtis sdělil tuto zprávu, zmlkl. Očekával mé otázky a já se přiznávám, že v první chvíli přeběhl mráz celým mým tělem. Je to nejstrašnější ze všech nehod, které mohou loď při plavbě potkat, a nikdo, ať se umí sebelépe ovládat, nevyslechne bez zachvění příšerná slova:

„Na lodi hoří.“ Avšak skoro ihned jsem opět získal svou chladnokrevnost a položil jsem Robertovi Curtisovi první otázku:

„Kdy vypukl tento požár?...“

„Před šesti dny!“

„Před šesti dny!“ vykřikl jsem.

„Bylo to tedy tu noc?...“

„Ano,“ odpověděl Robert Curtis, „tu noc, kdy byl na palubě Chancelloru velký ruch. Námořníci, kteří měli stráž, zpozorovali lehký kouř unikající ze štěrbin velké záklopky. Kapitán i já jsme o tom byli ihned informováni. Omyl nebyl možný! Zboží v podpalubí se vzňalo a nebyl již žádný prostředek, abychom pronikli až k ohnisku požáru. Udělali jsme jediné, co bylo možné v tu chvíli udělat; ucpali jsme totiž záklopky, abychom zabránili přístupu vzduchu do nitra lodě. Domníval jsem se, že takto udusíme požár v zárodku, a skutečně se mi v prvních dnech zdálo, že jsme ho zdolali! Ale za tři dny se bohužel zjistilo, že oheň znovu postupuje. Teplota, která se vyvíjí pod našima nohama, stále vzrůstá a nebýt opatření, že jsem dal palubu neustále polévat, bylo by horko již nesnesitelné. - Ostatně je mi milejší, když o tom víte, pane Kazallone,“ připojil Robert Curtis, „a proto vám to říkám.“ Tiše jsem naslouchal vyprávění druhého důstojníka.

Chápal jsem celou vážnost situace za přítomnosti požáru, jehož intenzita každým dnem vzrůstá a který snad žádná lidská moc nemůže omezit.

„Víte, jak oheň vznikl?“ zeptal jsem se Roberta Curtise.

„Velmi pravděpodobně vznikl samovznícením bavlny.“

„Stává se to často?“

„Často ne, někdy však přece, neboť není-li bavlna dobře vyschlá, když se nakládá do lodě, může se sama vznítit za podmínek, nalézá-li se ve vlhkém podpalubí, které je těžké vyvětrat. Jsem tedy přesvědčen, že požár, který vypukl na lodi, nemá jiný původ.“

„Co teď záleží na původu,“ odpověděl jsem. „Je možné něco dělat, pane Curtisi?“

„Ne, pane Kazallone,“ odpověděl mi Robert Curtis,    „a opakuji, že jsme udělali všechna možná opatření, která se v podobných případech dělají. Zamýšlel jsem navrtat loď pod čarou ponoru a vpustit nějaké množství vody, kterou by pak čerpadla vyčerpala. Zpozorovali jsme však, že jak se zdá, požár vnikl do vrchních vrstev nákladu a bylo by nutné ponořit celé podpalubí, aby se požár uhasil. Avšak dal jsem navrtat palubu na několika místech a v noci nalévat vodu těmito otvory, ale to nestačí! Ne, nepochybně je možné dělat jen jedno - to, co se dělá vždy v podobných případech - těsně uzavřít všechny otvory vnějšímu vzduchu a tak nedostatkem kyslíku donutit požár, aby se sám udusil.“

„A oheň stále vzrůstá?“ „Ano, což prozrazuje, že vzduch vniká do podpalubí nějakým otvorem, který jsme navzdory našemu pátrání nemohli objevit.“

„Jsou známé příklady lodí, které vyvázly z tohoto nebezpečí, pane Curtisi?“

„Zajisté, pane Kazallone, a není ničím neobyčejným, že lodě s nákladem bavlny přistanou v Liverpoolu nebo Le Havru se zbožím zčásti zničeným. Ovšem v takovém případě byl požár buď úplně uhašen, nebo pokračoval více či méně za plavby. Znám nejednoho kapitána, který dorazil do přístavu s palubou hořící mu pod nohama. Tu se rychle skládalo a nepostižená část zboží a současně i loď byly zachráněny.

Pokud se týká nás, je to ovšem jiné a dobře vím, že oheň, který je těžké uhasit, každý den pokračuje. Určitě je někde štěrbina, která unikla našemu pátrání a vnější vzduch živí požár.“

„Nebylo by snad lepší vrátit se a dorazit k nejbližší pevnině?“

„Snad,“ odpověděl mi Robert Curtis, „a to je otázka, kterou poručík, člunař a já budeme dnes s kapitánem projednávat. Vám ale, pane Kazallone, důvěrně sděluji, že jsem již na svou zodpovědnost změnil dosud sledovaný směr a plujeme po větru na jihozápad k nejbližšímu pobřeží.“

„Cestující nevědí nic o nebezpečí, které jim hrozí?“ zeptal jsem se druhého důstojníka.

„Nic, a prosím, abyste sdělení, které jsem vám nyní sdělil, zachoval v tajnosti. Není třeba, aby naše nesnáze rozmnožovalo zděšení žen a malomyslných mužů. Rovněž posádce bylo přikázáno, aby nic neřekla.“

Chápal jsem vážné důvody, které nutí druhého důstojníka takto mluvit, a slíbil jsem mu naprostou mlčenlivost.

20\. a 21. října Za těchto podmínek pokračuje Chancellor v plavbě, při tolika napjatých plachtách, kolik jeho stěžňoví mohlo unést. Často se ráhno jeho hlavní plachty prohýbá až skoro k prasknutí, ale Robert Curtis bdí. Stojí u kormidla a nechce nechat kormidelníka odkázaného samotného na sebe. Nepatrnými, zručně provedenými pohyby povolí větru, je-li bezpečnost lodě ohrožena, a Chancellor neztrácí nic ze své rychlosti pod touto rukou, která ho řídí.

Dnes, 20. října, vyšli všichni cestující na palubu. Zřejmě museli zpozorovat neobvyklé zvýšení teploty uvnitř kajuty; nemohli však tušit pravdu a proto tím nebyli znepokojeni. Kromě toho měli nohy opatřeny vhodnou obuví a necítili horko, pronikající prkny paluby navzdory tomu, že paluba je skoro neustále polévána vodou. Tato činnost čerpadel by mohla přinejmenším vzbudit jejich podivení. Ale není to tak, většinou, rozloženi na lavicích, se nechají kolébat kolísáním lodě při úplném duševním klidu.

Pouze pan Letoumeur se zdál být překvapen a brzy zpozoroval, že se posádka lodě věnuje nadbytečnému čištění, u obchodních lodí málo obvyklému. Zmínil se mně o tom několika slovy, a já mu odpověděl lhostejným tónem. Avšak tento Francouz je energický muž, mohl bych mu všechno sdělit, ale slíbil jsem Robertovi Curtisovi, že budu mlčet a tak mlčím.

Ale přemýšlím-li o následcích katastrofy, která nás může postihnout, sevře se mi srdce. Je nás na lodi dvacet osm osob, možná dvacet osm obětí, kterým oheň snad nenechá ani jedno neporušené prkno!

Dnes probíhala porada kapitána, druhého důstojníka, poručíka a člunaře, porada, na které závisí zachránění Chancelloru, jeho cestujících a posádky.

Robert Curtis mi sdělil usnesené rozhodnutí. Kapitán Huntly absolutně pozbyl sebedůvěru - což bylo snadné předpovědět. Není již ani chladnokrevný ani nemá energii a mlčky přenechal velení na lodi Robertovi Curtisovi. Pokroky požáru uvnitř lodě jsou nyní nepopíratelné a na stanovišti lodní hlídky, umístěném na přídi, je již obtížné vydržet.

Je zřejmé, že oheň již nelze potlačit, a že dříve či později vypukne s veškerou prudkostí.

Co v tom případě dělat? Je pouze jediná možnost: dorazit k nejbližší pevnině. Touto pevninou jsou podle zkoumání Malé Antily, a lze doufat, že k nim brzy dorazíme za vytrvalého severovýchodního větru.

Když byl tento názor přijat, nemusel druhý důstojník udělat nic jiného, než setrvat ve směru, udržovaném již dvacet čtyři hodiny. Oči cestujících, které nemají jediný opěrný bod na nesmírném oceánu, i oni sami, kteří nejsou obeznámeni s údaji kompasu, nemohli pozorovat změnu plavby Chancelloru, který se všemi plachtami, spodními, vrcholovými i postranními, se snaží dorazit ke břehu Antil, vzdálených ještě více než šest set mil.

Ostatně na otázku pana Letourneura, proč byl změněn směr cesty, Robert Curtis odpověděl, že když nemohli dosáhnout příznivý vítr, chce na západě hledat příhodnější proudy.

To byla jediná otázka, kterou vyvolala změna ve směru Chancelloru.

Další den, 21. října, je situace stejná. V očích cestujících pluje loď za normálních podmínek a nic se ve způsobu života na lodi nezměnilo.

Ostatně postup požáru není zvenku vidět, což je dobré znamení.

Otvory byly tak neprodyšně ucpány, že ani obláček dýmu neprozrazuje vnitřní oheň. Snad bude možné omezit požár na lodní skladiště, snad konečně nedostatkem vzduchu uhasne nebo se zadusí, aniž by zachvátil celý náklad. V to doufá Robert Curtis. V přemíře opatrnosti dal ucpat i ústí čerpadel, neboť jejich rourami prodlužujícími se až do podpalubí by mohlo vniknout několik molekul vzduchu.

Kéž nám nebe přijde na pomoc, neboť sami opravdu nedokážeme nic!

Tento den by byl minul bez příhody, kdyby mně náhoda neprozradila několik slov rozhovoru, ze kterých vyplývá, že naše situace je tak povážlivá, a že se stává strašnou.

Posuďte!

Seděl jsem na horní palubě, a dva cestující spolu tiše hovořili; netušili, že některé z jejich slov se donáší k mému uchu. Tito dva cestující byli inženýr Falsten a obchodník Ruby, kteří spolu často hovořili.

Moje pozornost byla vzbuzena nejprve jedním nebo dvěma výraznými posunky inženýra, který, jak se zdá, dělá svému spolucestujícímu dost živé výčitky. Nemohl jsem se zdržet, abych nenaslouchal, a vyslechl jsem tento rozhovor:

„Je to ale neodpovědnost!“ opakuje Falsten. „Není možné být neopatrnější!“

„Ále!“ odpovídá Ruby bezstarostně. „Však se nic nestane!“

„Naopak, může se stát velké neštěstí!“ říká opět inženýr.

„Dobrá!“ odvětil kupec. „Vždyť to nedělám poprvé!“

„Avšak stačí jediný náraz, aby způsobil výbuch!“

„Krabice je velmi dobře zabalená, pane Falstene, opakuji vám, že není čeho se obávat!“

„Proč jste o tom neinformoval kapitána?“

„Poněvadž by nechtěl moji krabici přijmout!“ Protože se vítr na několik okamžiků utišil, neslyším nic, ale je zřejmé, že inženýr neustává naléhat, kdežto Ruby se omezuje na krčení rameny.

Opravdu, brzy ke mně dolehla další slova.

„Ano, ano,“ říká Falsten, „je třeba o tom informovat kapitána. Tato krabice musí být vhozena do moře. Nemám chuť vyletět do povětří!“ Vyletět do povětří! Po těchto slovech jsem se vzchopil. Co chce inženýr říci? Na co naráží? Nezná přece situaci Chancelloru a neví, že požár stravuje náklad!

Ale jediné slovo - za nynější situace strašlivé slovo - způsobilo, že jsem se vymrštil. A toto slovo, nebo několik slov „pikrinan draselný“, bylo několikrát opakováno.

Okamžitě jsem byl u obou cestujících a bezděčně, s neodolatelnou silou jsem uchopil Rubyho za límec.

„Na lodi je pikrinan?“

„Ovšem,“ odpověděl Falsten. „Krabice obsahující třicet liber.“

„Kde?“

„V podpalubí, se zbožím!“