×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Carův kurýr - Jules Verne, XIV. MATKA A SYN

XIV. MATKA A SYN Omsk je úředním hlavním městem západní Sibiře a sídlem gubernátora, třebaže není nejdůležitějším centrem stejnojmenné - gubernie - tím je Tomsk, mající i větší počet obyvatel. Ačkoliv Omsk není význačným obchodním střediskem, skládá se ze dvou různých částí - v jedné bydlí úředníci a jsou vládní úřady, v druhé sídlí hlavně sibiřští kupci. Tato část má asi dvanáct až třináct tisíc obyvatel a je chráněna hradbami, jenže nepříliš pevnými, a tedy nedostatečnými. A protože to Tataři dobře věděli, podařilo se jim po několika dnech obležení zmocnit se rychlým útokem dolního města.

Omská posádka, mající v té době dva tisíce mužů, hrdinně vzdorovala, ale pak ji emírovy pluky pomalu vypudily z obchodní čtvrti a musela se uchýlit do horního města.

Tam se gubernátor s důstojníky a vojáky ohradili; udělali z horní čtvrti Omska jakousi tvrz, opatřili domy i kostely střílnami a až dosud se v této části města dobře drželi. Neměli ovšem velkou naději, že jim přijde včas nějaká pomoc zvenčí. K tatarským sborům, přijíždějícím po Irtyši, přibývaly každým dnem nové posily a co bylo ještě horší, vedl je teď důstojník, zrádce své vlasti, ale přitom člověk velice nadaný, schopný a nesmírně odvážný - plukovník Ivan Ogarev.

Ivan Ogarev, strašlivý jako jeden z tatarských vůdců, které stále povzbuzoval, byl vzdělaný voják. Měl v sobě po matce Asiatce trochu mongolské krve, a miloval proto úskoky a chytračení, rád vymýšlel léčky a neštítil se žádného prostředku, když se chtěl zmocnit nějakého tajemství nebo nastražit past. Byl od přírody šibal a rád utíkal také v přestrojeni. Nadto byl ještě krutý a v případě potřeby se ochotně propůjčil ke katovu řemeslu. Féofar chán v něm měl opravdu vhodného pobočníka.

Když Michal Strogov dorazil k břehům Irtyše, byl již Ivan Ogarev pánem Omska a snažil se co nejrychleji dobýt horního města; chtěl totiž brzo dorazit do Tomska, kde se soustřeďoval hlavní voj tatarského vojska.

Féofar chán dobyl Tomska před několika dny a odtud se vetřelci, nyní už páni střední Sibiře, chystali vyrazit na pochod k Irkutsku. Ten byl totiž pravým cílem Ivana Ogareva. Zrádce se mínil pod falešným jménem vetřít do přízně velkoknížete a ve vhodné chvíli vydat Tatarům město i velkoknížete samého. A s Irkutskem a s takovým rukojmím v ruce měla celá asijská Sibiř padnout do rukou vetřelcům.

Jenže, jak víme, car se o tomto spiknutí dověděl, a proto svěřil Michalu Strogovovi do rukou důležité poselství, aby velkokníže mohl zmařit zrádcovy plány. Proto se také měl Strogov podle pokynů dostat nepozorován zaplavenými oblastmi. Až dodneška úkol svědomitě plnil: ale bude moci nyní pokračovat dále?

Rána, kterou dostal, nebyla naštěstí smrtelná. Snažil se proto plavat tak, aby jej Tataři neviděli a dostal se až k pravému břehu, kde klesl vyčerpán do rákosí. Přišel k sobě teprve v chatrči mužika, který ho našel a ošetřil a kterému tedy vděčil za svůj život. Kolik dni strávil u hodného Sibiřana? Nevěděl. Ale když otevřel oči, spatřil, jak se nad nim sklání dobrácká vousatá tvář a dívají se na něj soucitné oči. Chtěl se zeptat, kde je, ale mužik ho předešel: „Nemluv, duše drahá! Jsi ještě příliš slabý. Povím ti všechno, co se událo od chvíle, kdy jsem tě donesl do své chatrče.“ A mužik vyprávěl Michalu Strogovovi, jak postupoval boj, jehož byl svědkem, jak tatarské čluny napadly pramici, Tataři vyloupili taramas, zabili lodniky...! Ale Strogov už ho neposlouchal, honem zajel rukou pod kabátec, a teprve když ucítil, že má carův dopis stále na hrudi, vydechl úlevou. Jenže to nebylo všechno.

„Byla se mnou mladá dívka,“ řekl.

„Ne, tu nezabili!“ odpověděl mužik, neboť v očích svého hosta četl rozčileni a úzkost. „Odvedli ji do svého člunu a jeli dále dolů po Irtyši! Zase další zajatkyně k tolika jiným, které vedou do Tomska!“ Michal Strogov nebyl schopen odpovědi. Sáhl si na srdce, aby potlačil bušení.

Ale přes tolik zkoušek smysl pro povinnost stále ovládal celou jeho duši.

„A kde jsem?“ optal se.

„Na pravém břehu Irtyše, pět verst od Omska,“ odpověděl mužik.

„Jakou ránu jsem to dostal, že mě tak vyřídila? To přece nebyl výstřel?“ „Ne, dostal jsi ránu kopím do hlavy, ale teď už je zacelená,“ odpověděl mužik. „Několik dní si ještě odpočiň, báťuško, a budeš moci jet dále. Padl jsi do vody, ale Tataři se tě ani nedotkli, ani tě neprohledali, a peněženku máš pořád v kapse.“ Michal Strogov podal mužikovi ruku. Pak se s velkým úsilím nadzvedl: „Příteli, jak dlouho jsem u tebe?“ „Tři dny!“ „Tři dny ztraceny!“ „Tři dny jsi ležel v bezvědomí!“ „Mohl bys mi prodat koně?“ „Chceš snad odjet?“ „Ano, a hned.“ „Příteli, nemám ani koně, ani povoz! Kudy přešli Tataři, tam nic nezbylo!“ „No tak půjdu do Omska pěšky a ve městě si koně seženu!“ „Odpočiň si ještě několik hodin, pocestuje se ti lépe!“ „Ne, nemohu, ani hodinku už nezůstanu!“ „No tak dobrá, vyrazíme,“ odvětil mužik, neboť pochopil, že nemá smysl hostovi odporovat, „dovedu tě tam sám. V Omsku je ještě hodně Rusů, tam si tě nikdo nevšimne!“ „Příteli,“ pronesl Strogov, „ať ti nebe odplatí za vše, co jsi pro mne učinil!“ „Odplatí! Jen pošetilci čekají na odplatu zde na zemi,“ odpověděl mužik.

Strogov vyšel z chýše, ale po několika krocích se mu najednou začaly dělat před očima takové mžitky, že kdyby ho byl mužik nezachytil, byl by omdlel. Záhy ho však čerstvý vzduch zase postavil na nohy. Tu pocítil ránu, kterou dostal do hlavy a jejíž prudkost naštěstí zmírnila kožešinová čepice. Víme, že měl nesmírně silnou vůli a že nepatřil k lidem, kteří se jen tak nechají porazit. Před očima viděl jediný cíl - daleký Irkutsk, kam se musí dostat stůj co stůj! Ale především musí projít Omskem a ani se tam nezastavit!

„Bože, chraň maminku a Naďu!“ zašeptal. „Teď ještě na ně nesmím ani pomyslit!“ Michal s mužikem brzy došli do dolního města a ačkoli již bylo obsazeno vojáky, dostali se tam bez jakýchkoli těžkostí. Hradby z hlíny byly na mnoha místech poničeny a právě tudy pronikali záškodníci. kteří sem táhli za armádou Féofara, chána. V Omsku samém na ulicích i náměstích se to hemžilo tatarskými vojáky a bylo zřejmé, že jim vládne nějaká železná ruka, na kterou nebyli zvyklí. Skutečně, nechodili nikdy osamoceně, ale vždy v ozbrojených skupinách, aby byli schopni čelit případnému útoku. Na velkém náměstí proměněném v tábořiště a hlídaném četnými hlídkami spořádaně tábořilo na dva tisíce Tatarů. Koně, přivázaní ke kolíkům, stále přistrojení, byli připraveni na první povel vyrazit. Omsk byl zřejmě jen přechodnou zastávkou této tatarské jízdy, která by jistě byla raději někde v nížinách východní Sibiře, kde jsou města bohatší, venkov úrodnější, a tudíž i kořist mnohem výnosnější.

Nad obchodní čtvrtí se tyčila horní čtvrť, kterou se Ivanu Ogarevovi přes četné mocné útoky dosud nepodařilo podmanit. Na zdech se střílnami se stále třepotala ruská národní vlajka.

Michal Strogov dokonale znal město, a tak se vyhýbali hojně navštěvovaným ulicím. Ostatně nemusí se bát, že by ho tady někdo poznal. Zde ve městě by na něj mohla pravým jménem zavolat jen jeho stará matka, ale protože přísahal, že ji nenavštíví, tak za ní také nepůjde. Doufal a z plného srdce si přál, aby se jí podařilo utéci někam do nějakého klidného místa ve stepi. Mužik znal poštmistra a tvrdil, že jistě prodá nebo pronajme vůz či koně, když se mu dobře zaplatí. Zbývá jen vyřešit problém, jak opustit město, ale to jistě půjde některou dírou v hradbách. Stařík tedy vedl svého hosta rovnou na přepřažní stanici, když tu se náhle v jedné úzké uličce Strogov vrhl za výstupek zdi.

„Co je? živě se optal mužik, zřejmě překvapen nečekaným pohybem.

„Tiše, tiše,“ rychle odvětil Strogov a položil si prst na ústa... V tu chvíli vyjížděl z hlavního náměstí do ulice oddíl asi dvaceti Tatarů. V jeho čele jel důstojník v prosté uniformě. Ačkoliv se rychle rozhlížel na všechny strany, nemohl si povšimnout Strogova, jenž rychle uskočil stranou a skryl se.

Oddíl klusem projel úzkou ulicí a ani důstojník, ani jeho družina přitom nebrali ohled na obyvatele. Ti ubožáci vždy sotva před nimi stačili uskočit, ozvalo se několik tlumených výkřiků. Tataři na ně odpověděli ranami kopím a v mžiku byla ulice prázdná. Když oddíl zmizel, obrátil se Strogov na mužika s otázkou: „Kdo byl ten důstojník?“ Byl přitom bledý jako mrtvola. „To je Ivan Ogarev,“ odpověděl Sibiřan tiše, ale s nenávistí v hlase.

„Tak to je on!“ zvolal vztekle Strogov.

Poznal totiž v důstojníkovi cestujícího, který jej na stanici v Išimu udeřil!

A zároveň v náhlém osvícení mysli mu tvář důstojníka připomněla starého cikána, jehož slova ho na trhu v Nižním Novgorodu tak překvapila.

Strogov se nemýlil. Tito dva mužové byli ve skutečnosti jedna a táž osoba. Ivan Ogarev se v přestrojení za cikána, dostal se Sangarrou a s její skupinou z Nižněnovgorooské gubernie, kam si přijel vyhledat mezi četnými cizinci důvěrníky a špehy pro své zamýšlené zlořečené dílo. Sangarra a její cikánky, skuteční špióni v jeho službách, mu byly zcela oddány. To on tehdy v noci na trhu pronesl onu zvláštní větu, které Michal teprve teď porozuměl, to on cestoval na palubě Kavkazu s celou cikánskou bandou, a druhou cestou z Kazaně do Išimu přes Ural se dostal do Omska, kde nyní jako svrchovaný pán vládne. Právě před třemi dny dorazil Ogarev do Omska, a nebýt onoho zlořečeného setkání v Išimu a příhody, která jej zdržela tři dny na březích Irtyše, byl by ho Michal Strogov jasně předešel na cestě do Irkutska! A kdo ví, kolik nepříjemností by si byl ušetřil v budoucnosti!

Rozhodně se musí teď víc než předtím vystříhat setkání s Ivanem Ogarevem a snažit se, aby si ho tady nikdo nevšiml! Až nadejde čas, aby se spolu setkali tváří v tvář, Michal ho již vypátrá - i kdyby byl pánem celé Sibiře!

Pustili se s mužikem tedy dále po městě, až došli na poštu. Najmout nebo koupit vůz však bylo zcela nemožné. Ostatně potřebuje teď Strogov vůbec vůz? Vždyť cestuje sám! Postačí mu kůň a koně se mu naštěstí podařilo si obstarat. Na první pohled bylo vidět, že hodně vydrží, snese dlouhé cesty i námahu, takže Michal, obratný jezdec, s ním udělal dobrý obchod.

Zaplatil za něj hodně peněz a za několik minut byl už kůň připraven k odjezdu. Byly čtyři hodiny odpoledne.

Ale Michal Strogov se nechtěl ukazovat v omských ulicích, proto musel vyčkat do tmy, zůstal na poštovní stanici a objednal si něco k jídlu.

Ve společné místnosti bylo stále plno lidí. Jak to bývá na ruských nádražích, obyvatelé sem přicházeli, aby se dověděli nějaké novinky. Mluvilo se o tom, že záhy dorazí celý sbor moskevských oddílů do Tomska s úkolem znovu dobýt města na Tatarech.

Strogov bedlivě naslouchal všemu, co se říkalo, ale do hovoru se nemísil. Tu se náhle zachvěl, neboť se ozvalo volání, jež mu proniklo až do hloubi duše: „Synu!“ A před ním stála jeho matka, stará Marfa. Celá se třesouc se na něho usmívala a napřahovala k němu náruč. Michal vstal. Už se k ní chtěl vrhnout... Připomněl si však svůj úkol a uvědomil si, jak vážné nebezpečí hrozí matce i jemu z takového politováníhodného setkání, a to jej okamžitě zarazilo. Dovedl se natolik ovládnout, že se mu v tváři nepohnul ani jediný sval. V místnosti bylo asi dvacet lidí. Mezi nimi jsou možná špehové a jistě se tady ve městě ví, že syn Marfy Strogovové slouží ve sboru carských důstojníků. Michal se tedy ani nepohnul.

„Michale!“ zvolala matka.

„Kdo jste, dobrá paní?“ optal se Michal koktaje skoro tato slova.

„Kdo jsem? Ty se ještě ptáš? Dítě, copak nepoznáváš svou matku?“ „Mýlíte se...,“ chladně odpověděl Strogov. „Asi vás oklamala podoba...“ Stará Marfa k němu přistoupila blíže, a dívajíc se mu přímo do očí, řekla: „Ty nejsi syn Petra a Marfy Strogovových?“ Michal by byl dal život za to, aby mohl svobodně sevřít maminku do náruče!... Ale kdyby podlehl, znamenalo by to konec jeho, matčin, zmařené poslání... Přísahal přece! S veškerým vypětím se ovládl, přivřel oči, aby neviděl nevyslovitelnou úzkost v matčině tváři, založil si ruce, aby náhodou nestiskl třesoucí se paže, které se k němu vztahovaly.

„Nevím opravdu, co chcete, milá paní,“ odpověděl a trochu ucouvl.

„Michale!“ znovu zvolala stará matka.

„Nejmenuji se Michal! Nikdy jsem nebyl vaším synem!

Jsem Mikuláš Korpanov, kupec z Irkutska!“ A náhle bez dalšího slova odešel z místnosti, odkud k němu ještě doléhalo matčino volání: „Synu, můj synu!“ Michal vyšel, poněvadž byl u konce svých sil. Neviděl, že jeho matka klesla skoro jako mrtvá na lavici. Ale v okamžiku, kdy se k ní vrhl poštmistr, aby jí pomohl, žena vstala. Náhle jí projela mozkem myšlenka: Syn že by ji zapřel? To není možné. A že ona by se spletla a považovala někoho cizího za svého syna? To je rovněž nemožné. Byl to určitě její Michal, ale když ji nepoznal, znamená to, že ji nechtěl, že ji nesměl poznat, že se k ní nesmí hlásit, že má k takovému jednání nějaký strašlivý důvod! A zahánějíc všechny mateřské city, myslila jen na jedno: Že bych jej ztratila nechtěně?

„Jsem blázen!“ odpověděla všem, kteří se jí vyptávali. „Oči mě mýlí! Ten mladý muž není můj syn! Nemá ani jeho hlas! Už na to nemysleme! Já ho všude napořád vidím!“ Za deset minut nato se na poště objevil tatarský důstojník. „Marfa Strogovová!“ zavolal.

„To jsem já,“ odpověděla stará žena tiše s nejklidnější tváří, takže ji svědkové předchozí scény vůbec nepoznávali.

„Pojď se mnou,“ vyzval ji důstojník.

Marfa Strogovová pevným krokem vyšla za tatarským důstojníkem ven. Za několik okamžiku již byla v tábořišti na hlavním náměstí u Ivana Ogareva, kterému špehové okamžitě donesli zprávu se všemi podrobnostmi. Ivan Ogarev tušil, že je pravdivá, a proto chtěl starou Sibiřanku vyslechnout sám osobně.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se hrubě.

„Marfa Strogovová.“ „Máš syna?“ „Ano.“ „Je carským kurýrem?“ „Ano.“ „Kde je?“ „V Moskvě.“ „Nemáš od něho zprávy?“ „Ne.“ „Jak dlouho?“ „Už dva měsíce.“ „Kdo to byl ten mladík, jemuž jsi před pár minutami na přepřažní stanici říkala synu?“ „Mladý Sibiřan, kterého jsem považovala za syna,“ odpověděla Marfa. „Tohle se mi stalo už podesáté. Od té doby, co je město plné cizinců, vždycky myslím, že jsem už našla syna! Vidím ho všude!“ „Takže ten mladík nebyl Michal Strogov?“ „Ne, nebyl.“ „Víš, babo, že tě mohu dát mučit, až přiznáš pravdu?“ „Mluvím pravdu a mučení nemůže nic na mém přiznání změnit.“ „Ten Sibiřan nebyl Michal Strogov?“ optal se podruhé Ivan Ogarev. „Ne, nebyl,“ odpověděla podruhé Maria Strogovová.

„Za nic na světě bych nezapřela syna!“ Ivan Ogarev zlým okem pohlédl na stařenu, která mu srdnatě zírala přímo do tváře. Nepochyboval o tom, že v mladém Sibiřanu poznala svého syna. Ovšem zapřel-li nejprve syn matku a matka nyní zapírá syna, dělají to jistě z nějakého vážného důvodu. Ivan Ogarev teď už ani minutu nepochyboval, že domnělý Mikuláš Korpanov je carský kurýr Michal Strogov a že se skrývá pod falešným jménem; zřejmě je pověřen úkolem, který by ho mohl stát život, kdyby byl poznán. Proto ihned rozkázal, aby se za ním pustil oddíl jezdců.

„A tahle žena půjde s námi do Tomska,“ řekl, obraceje se k Marfě Strogovové. A zatímco ji vojáci násilím odváděli, dodal mezi zuby: „Však já té staré čarodějnici už ve vhodné chvíli rozvážu jazyk!“


XIV. MATKA A SYN

 

Omsk je úředním hlavním městem západní Sibiře a sídlem gubernátora, třebaže není nejdůležitějším centrem stejnojmenné - gubernie - tím je Tomsk, mající i větší počet obyvatel.

Ačkoliv Omsk není význačným obchodním střediskem, skládá se ze dvou různých částí - v jedné bydlí úředníci a jsou vládní úřady, v druhé sídlí hlavně sibiřští kupci. Tato část má asi dvanáct až třináct tisíc obyvatel a je chráněna hradbami, jenže nepříliš pevnými, a tedy nedostatečnými. A protože to Tataři dobře věděli, podařilo se jim po několika dnech obležení zmocnit se rychlým útokem dolního města.               

Omská posádka, mající v té době dva tisíce mužů, hrdinně vzdorovala, ale pak ji emírovy pluky pomalu vypudily z obchodní čtvrti a musela se uchýlit do horního města.

Tam se gubernátor s důstojníky a vojáky ohradili; udělali z horní čtvrti Omska jakousi tvrz, opatřili domy i kostely střílnami a až dosud se v této části města dobře drželi. Neměli ovšem velkou naději, že jim přijde včas nějaká pomoc zvenčí. K tatarským sborům, přijíždějícím po Irtyši, přibývaly každým dnem nové posily a co bylo ještě horší, vedl je teď důstojník, zrádce své vlasti, ale přitom člověk velice nadaný, schopný a nesmírně odvážný - plukovník Ivan Ogarev.

Ivan Ogarev, strašlivý jako jeden z tatarských vůdců, které stále povzbuzoval, byl vzdělaný voják. Měl v sobě po matce Asiatce trochu mongolské krve, a miloval proto úskoky a chytračení, rád vymýšlel léčky a neštítil se žádného prostředku, když se chtěl zmocnit nějakého tajemství nebo nastražit past. Byl od přírody šibal a rád utíkal také v přestrojeni. Nadto byl ještě krutý a v případě potřeby se ochotně propůjčil ke katovu řemeslu. Féofar chán v něm měl opravdu vhodného pobočníka.

Když Michal Strogov dorazil k břehům Irtyše, byl již Ivan Ogarev pánem Omska a snažil se co nejrychleji dobýt horního města; chtěl totiž brzo dorazit do Tomska, kde se soustřeďoval hlavní voj tatarského vojska.

Féofar chán dobyl Tomska před několika dny a odtud se vetřelci, nyní už páni střední Sibiře, chystali vyrazit na pochod k Irkutsku. Ten byl totiž pravým cílem Ivana Ogareva. Zrádce se mínil pod falešným jménem vetřít do přízně velkoknížete a ve vhodné chvíli vydat Tatarům město i velkoknížete samého. A s Irkutskem a s takovým rukojmím v ruce měla celá asijská Sibiř padnout do rukou vetřelcům.

Jenže, jak víme, car se o tomto spiknutí dověděl, a proto svěřil Michalu Strogovovi do rukou důležité poselství, aby velkokníže mohl zmařit zrádcovy plány. Proto se také měl Strogov podle pokynů dostat nepozorován zaplavenými oblastmi. Až dodneška úkol svědomitě plnil: ale bude moci nyní pokračovat dále?

Rána, kterou dostal, nebyla naštěstí smrtelná. Snažil se proto plavat tak, aby jej Tataři neviděli a dostal se až k pravému břehu, kde klesl vyčerpán do rákosí. Přišel k sobě teprve v chatrči mužika, který ho našel a ošetřil a kterému tedy vděčil za svůj život. Kolik dni strávil u hodného Sibiřana? Nevěděl. Ale když otevřel oči, spatřil, jak se nad nim sklání dobrácká vousatá tvář a dívají se na něj soucitné oči. Chtěl se zeptat, kde je, ale mužik ho předešel:

„Nemluv, duše drahá! Jsi ještě příliš slabý. Povím ti všechno, co se událo od chvíle, kdy jsem tě donesl do své chatrče.“

A mužik vyprávěl Michalu Strogovovi, jak postupoval boj, jehož byl svědkem, jak tatarské čluny napadly pramici, Tataři vyloupili taramas, zabili lodniky...! Ale Strogov už ho neposlouchal, honem zajel rukou pod kabátec, a teprve když ucítil, že má carův dopis stále na hrudi, vydechl úlevou. Jenže to nebylo všechno.

„Byla se mnou mladá dívka,“ řekl.

„Ne, tu nezabili!“ odpověděl mužik, neboť v očích svého hosta četl rozčileni a úzkost. „Odvedli ji do svého člunu a jeli dále dolů po Irtyši! Zase další zajatkyně k tolika jiným, které vedou do Tomska!“

Michal Strogov nebyl schopen odpovědi. Sáhl si na srdce, aby potlačil bušení.          

Ale přes tolik zkoušek smysl pro povinnost stále ovládal celou jeho duši.

„A kde jsem?“ optal se.

„Na pravém břehu Irtyše, pět verst od Omska,“ odpověděl mužik.

„Jakou ránu jsem to dostal, že mě tak vyřídila? To přece nebyl výstřel?“

„Ne, dostal jsi ránu kopím do hlavy, ale teď už je zacelená,“ odpověděl mužik. „Několik dní si ještě odpočiň, báťuško, a budeš moci jet dále. Padl jsi do vody, ale Tataři se tě ani nedotkli, ani tě neprohledali, a peněženku máš pořád v kapse.“

Michal Strogov podal mužikovi ruku. Pak se s velkým úsilím nadzvedl:

„Příteli, jak dlouho jsem u tebe?“

„Tři dny!“

„Tři dny ztraceny!“

„Tři dny jsi ležel v bezvědomí!“

„Mohl bys mi prodat koně?“

„Chceš snad odjet?“

„Ano, a hned.“

„Příteli, nemám ani koně, ani povoz! Kudy přešli Tataři, tam nic nezbylo!“

„No tak půjdu do Omska pěšky a ve městě si koně seženu!“

„Odpočiň si ještě několik hodin, pocestuje se ti lépe!“

„Ne, nemohu, ani hodinku už nezůstanu!“

„No tak dobrá, vyrazíme,“ odvětil mužik, neboť pochopil, že nemá smysl hostovi odporovat, „dovedu tě tam sám. V Omsku je ještě hodně Rusů, tam si tě nikdo nevšimne!“

„Příteli,“ pronesl Strogov, „ať ti nebe odplatí za vše, co jsi pro mne učinil!“

„Odplatí! Jen pošetilci čekají na odplatu zde na zemi,“ odpověděl mužik.

Strogov vyšel z chýše, ale po několika krocích se mu najednou začaly dělat před očima takové mžitky, že kdyby ho byl mužik nezachytil, byl by omdlel. Záhy ho však čerstvý vzduch zase postavil na nohy. Tu pocítil ránu, kterou dostal do hlavy a jejíž prudkost naštěstí zmírnila kožešinová čepice. Víme, že měl nesmírně silnou vůli a že nepatřil k lidem, kteří se jen tak nechají porazit. Před očima viděl jediný cíl - daleký Irkutsk, kam se musí dostat stůj co stůj! Ale především musí projít Omskem a ani se tam nezastavit!

„Bože, chraň maminku a Naďu!“ zašeptal. „Teď ještě na ně nesmím ani pomyslit!“           

Michal s mužikem brzy došli do dolního města a ačkoli již bylo obsazeno vojáky, dostali se tam bez jakýchkoli těžkostí. Hradby z hlíny byly na mnoha místech poničeny a právě tudy pronikali záškodníci. kteří sem táhli za armádou Féofara, chána. V Omsku samém na ulicích i náměstích se to hemžilo tatarskými vojáky a bylo zřejmé, že jim vládne nějaká železná ruka, na kterou nebyli zvyklí. Skutečně, nechodili nikdy osamoceně, ale vždy v ozbrojených skupinách, aby byli schopni čelit případnému útoku. Na velkém náměstí proměněném v tábořiště a hlídaném četnými hlídkami spořádaně tábořilo na dva tisíce Tatarů. Koně, přivázaní ke kolíkům, stále přistrojení, byli připraveni na první povel vyrazit. Omsk byl zřejmě jen přechodnou zastávkou této tatarské jízdy, která by jistě byla raději někde v nížinách východní Sibiře, kde jsou města bohatší, venkov úrodnější, a tudíž i kořist mnohem výnosnější.

Nad obchodní čtvrtí se tyčila horní čtvrť, kterou se Ivanu Ogarevovi přes četné mocné útoky dosud nepodařilo podmanit. Na zdech se střílnami se stále třepotala ruská národní vlajka.

Michal Strogov dokonale znal město, a tak se vyhýbali hojně navštěvovaným ulicím. Ostatně nemusí se bát, že by ho tady někdo poznal. Zde ve městě by na něj mohla pravým jménem zavolat jen jeho stará matka, ale protože přísahal, že ji nenavštíví, tak za ní také nepůjde. Doufal a z plného srdce si přál, aby se jí podařilo utéci někam do nějakého klidného místa ve stepi. Mužik znal poštmistra a tvrdil, že jistě prodá nebo pronajme vůz či koně, když se mu dobře zaplatí. Zbývá jen vyřešit problém, jak opustit město, ale to jistě půjde některou dírou v hradbách. Stařík tedy vedl svého hosta rovnou na přepřažní stanici, když tu se náhle v jedné úzké uličce Strogov vrhl za výstupek zdi.

„Co je? živě se optal mužik, zřejmě překvapen nečekaným pohybem.

„Tiše, tiše,“ rychle odvětil Strogov a položil si prst na ústa...

V tu chvíli vyjížděl z hlavního náměstí do ulice oddíl asi dvaceti Tatarů. V jeho čele jel důstojník v prosté uniformě. Ačkoliv se rychle rozhlížel na všechny strany, nemohl si povšimnout Strogova, jenž rychle uskočil stranou a skryl se.

Oddíl klusem projel úzkou ulicí a ani důstojník, ani jeho družina přitom nebrali ohled na obyvatele. Ti ubožáci vždy sotva před nimi stačili uskočit, ozvalo se několik tlumených výkřiků. Tataři na ně odpověděli ranami kopím a v mžiku byla ulice prázdná. Když oddíl zmizel, obrátil se Strogov na mužika s otázkou:

„Kdo byl ten důstojník?“

Byl přitom bledý jako mrtvola.

„To je Ivan Ogarev,“ odpověděl Sibiřan tiše, ale s nenávistí v hlase.

„Tak to je on!“ zvolal vztekle Strogov.

Poznal totiž v důstojníkovi cestujícího, který jej na stanici v Išimu udeřil!

A zároveň v náhlém osvícení mysli mu tvář důstojníka připomněla starého cikána, jehož slova ho na trhu v Nižním Novgorodu tak překvapila.

Strogov se nemýlil. Tito dva mužové byli ve skutečnosti jedna a táž osoba. Ivan Ogarev se v přestrojení za cikána, dostal se Sangarrou a s její skupinou z Nižněnovgorooské gubernie, kam si přijel vyhledat mezi četnými cizinci důvěrníky a špehy pro své zamýšlené zlořečené dílo. Sangarra a její cikánky, skuteční špióni v jeho službách, mu byly zcela oddány. To on tehdy v noci na trhu pronesl onu zvláštní větu, které Michal teprve teď porozuměl, to on cestoval na palubě Kavkazu s celou cikánskou bandou, a druhou cestou z Kazaně do Išimu přes Ural se dostal do Omska, kde nyní jako svrchovaný pán vládne. Právě před třemi dny dorazil Ogarev do Omska, a nebýt onoho zlořečeného setkání v Išimu a příhody, která jej zdržela tři dny na březích Irtyše, byl by ho Michal Strogov jasně předešel na cestě do Irkutska! A kdo ví, kolik nepříjemností by si byl ušetřil v budoucnosti!

Rozhodně se musí teď víc než předtím vystříhat setkání s Ivanem Ogarevem a snažit se, aby si ho tady nikdo nevšiml! Až nadejde čas, aby se spolu setkali tváří v tvář, Michal ho již vypátrá - i kdyby byl pánem celé Sibiře!

Pustili se s mužikem tedy dále po městě, až došli na poštu. Najmout nebo koupit vůz však bylo zcela nemožné. Ostatně potřebuje teď Strogov vůbec vůz? Vždyť cestuje sám! Postačí mu kůň a koně se mu naštěstí podařilo si obstarat. Na první pohled bylo vidět, že hodně vydrží, snese dlouhé cesty i námahu, takže Michal, obratný jezdec, s ním udělal dobrý obchod.

Zaplatil za něj hodně peněz a za několik minut byl už kůň připraven k odjezdu. Byly čtyři hodiny odpoledne.

Ale Michal Strogov se nechtěl ukazovat v omských ulicích, proto musel vyčkat do tmy, zůstal na poštovní stanici a objednal si něco k jídlu.

Ve společné místnosti bylo stále plno lidí. Jak to bývá na ruských nádražích, obyvatelé sem přicházeli, aby se dověděli nějaké novinky. Mluvilo se o tom, že záhy dorazí celý sbor moskevských oddílů do Tomska s úkolem znovu dobýt města na Tatarech.

Strogov bedlivě naslouchal všemu, co se říkalo, ale do hovoru se nemísil. Tu se náhle zachvěl, neboť se ozvalo volání, jež mu proniklo až do hloubi duše:

„Synu!“

A před ním stála jeho matka, stará Marfa. Celá se třesouc se na něho usmívala a napřahovala k němu náruč. Michal vstal. Už se k ní chtěl vrhnout...

Připomněl si však svůj úkol a uvědomil si, jak vážné nebezpečí hrozí matce i jemu z takového politováníhodného setkání, a to jej okamžitě zarazilo. Dovedl se natolik ovládnout, že se mu v tváři nepohnul ani jediný sval. V místnosti bylo asi dvacet lidí. Mezi nimi jsou možná špehové a jistě se tady ve městě ví, že syn Marfy Strogovové slouží ve sboru carských důstojníků. Michal se tedy ani nepohnul.

„Michale!“ zvolala matka.

„Kdo jste, dobrá paní?“ optal se Michal koktaje skoro tato slova.

„Kdo jsem? Ty se ještě ptáš? Dítě, copak nepoznáváš svou matku?“

„Mýlíte se...,“ chladně odpověděl Strogov. „Asi vás oklamala podoba...“

Stará Marfa k němu přistoupila blíže, a dívajíc se mu přímo do očí, řekla:

„Ty nejsi syn Petra a Marfy Strogovových?“

Michal by byl dal život za to, aby mohl svobodně sevřít maminku do náruče!... Ale kdyby podlehl, znamenalo by to konec jeho, matčin, zmařené poslání... Přísahal přece! S veškerým vypětím se ovládl, přivřel oči, aby neviděl nevyslovitelnou úzkost v matčině tváři, založil si ruce, aby náhodou nestiskl třesoucí se paže, které se k němu vztahovaly.

„Nevím opravdu, co chcete, milá paní,“ odpověděl a trochu ucouvl.

„Michale!“ znovu zvolala stará matka.

„Nejmenuji se Michal! Nikdy jsem nebyl vaším synem!

Jsem Mikuláš Korpanov, kupec z Irkutska!“

A náhle bez dalšího slova odešel z místnosti, odkud k němu ještě doléhalo matčino volání:

„Synu, můj synu!“

Michal vyšel, poněvadž byl u konce svých sil. Neviděl, že jeho matka klesla skoro jako mrtvá na lavici. Ale v okamžiku, kdy se k ní vrhl poštmistr, aby jí pomohl, žena vstala. Náhle jí projela mozkem myšlenka: Syn že by ji zapřel? To není možné. A že ona by se spletla a považovala někoho cizího za svého syna? To je rovněž nemožné. Byl to určitě její Michal, ale když ji nepoznal, znamená to, že ji nechtěl, že ji nesměl poznat, že se k ní nesmí hlásit, že má k takovému jednání nějaký strašlivý důvod! A zahánějíc všechny mateřské city, myslila jen na jedno: Že bych jej ztratila nechtěně?

„Jsem blázen!“ odpověděla všem, kteří se jí vyptávali. „Oči mě mýlí! Ten mladý muž není můj syn! Nemá ani jeho hlas! Už na to nemysleme! Já ho všude napořád vidím!“

Za deset minut nato se na poště objevil tatarský důstojník.

„Marfa Strogovová!“ zavolal.

„To jsem já,“ odpověděla stará žena tiše s nejklidnější tváří, takže ji svědkové předchozí scény vůbec nepoznávali.

„Pojď se mnou,“ vyzval ji důstojník.

Marfa Strogovová pevným krokem vyšla za tatarským důstojníkem ven. Za několik okamžiku již byla v tábořišti na hlavním náměstí u Ivana Ogareva, kterému špehové okamžitě donesli zprávu se všemi podrobnostmi. Ivan Ogarev tušil, že je pravdivá, a proto chtěl starou Sibiřanku vyslechnout sám osobně.       

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se hrubě.

„Marfa Strogovová.“

„Máš syna?“

„Ano.“

„Je carským kurýrem?“

„Ano.“

„Kde je?“

„V Moskvě.“

„Nemáš od něho zprávy?“

„Ne.“

„Jak dlouho?“

„Už dva měsíce.“

„Kdo to byl ten mladík, jemuž jsi před pár minutami na přepřažní stanici říkala synu?“

„Mladý Sibiřan, kterého jsem považovala za syna,“ odpověděla Marfa. „Tohle se mi stalo už podesáté. Od té doby, co je město plné cizinců, vždycky myslím, že jsem už našla syna! Vidím ho všude!“

„Takže ten mladík nebyl Michal Strogov?“

„Ne, nebyl.“

„Víš, babo, že tě mohu dát mučit, až přiznáš pravdu?“ „Mluvím pravdu a mučení nemůže nic na mém  přiznání změnit.“

„Ten Sibiřan nebyl Michal Strogov?“ optal se podruhé Ivan Ogarev.

„Ne, nebyl,“ odpověděla podruhé Maria Strogovová.

„Za nic na světě bych nezapřela syna!“

Ivan Ogarev zlým okem pohlédl na stařenu, která mu srdnatě zírala přímo do tváře. Nepochyboval o tom, že v mladém Sibiřanu poznala svého syna. Ovšem zapřel-li nejprve syn matku a matka nyní zapírá syna, dělají to jistě z nějakého vážného důvodu. Ivan Ogarev teď už ani minutu nepochyboval, že domnělý Mikuláš Korpanov je carský kurýr Michal Strogov a že se skrývá pod falešným jménem; zřejmě je pověřen úkolem, který by ho mohl stát život, kdyby byl poznán. Proto ihned rozkázal, aby se za ním pustil oddíl jezdců.

„A tahle žena půjde s námi do Tomska,“ řekl, obraceje se k Marfě Strogovové. A zatímco ji vojáci násilím odváděli, dodal mezi zuby:

„Však já té staré čarodějnici už ve vhodné chvíli rozvážu jazyk!“