XII. PROVORACE
Zeměpisně je Jekatěrinburg asijské město, protože leží na druhé straně pohoří Uralu, na posledních východních výběžcích tohoto hřebene. Přesto však patří do Permské gubernie, a tudíž i administrativně k evropskému Rusku.
V této době obyvatelstvo Jekatěrinburgu značně vzrostlo. Stáhli se sem Rusové i Sibiřané z krajů již zaplavených hordami Féofara chána a hlavně z Kirgizie, jež se prostírá jihozápadně od Irtyše až k hranicím Turkestánu.
Dopravní prostředky do Jekatěrinburgu byly poměrně vzácné, kdežto odtud bylo možností hodně. Za nynější situace se nikdo nepouštěl na Sibiř. Harry Blount a Alcide Jolivet tam tedy snadno našli novou tělegu. Strogovův tarantas naštěstí při cestě přes Ural moc neutrpěl a stačilo do něho zapřáhnout tři dobré koně a rychle vyrazit po cestě vedoucí do Irkutska.
Až do Ťumeně, ba skoro až do Novozajimskoje je cesta nerovná a vede ještě po výběžcích Uralu. Ale dále pak začíná nesmírná step, táhnoucí se téměř až ke Krasnojarsku, tedy takřka 1700 verst (1813 km).
Jak víme, oba dopisovatelé hodlali jet do Išimu, čili 630 verst od Jekatěrinburgu. Tam se chtěli zařídit podle situace, buď se pustit vzbouřenými oblastmi společně, nebo každý na vlastní pěst.
Ovšem jediná možná cesta do Irkutska vede právě z Jekatěrinburgu přes Išim. Strogov netoužil po novinkách, a naopak se co nejvíc snažil vyhnout území, kam vpadli Tataři, a tak byl rozhodnut cestou se nikde nezastavovat.
Řekl proto svým novým druhům:
„Moc rád bych s vámi, pánové, jel kus cesty společně, ale musím se vám přiznat, že velice spěchám. Chceme být se sestrou co nejdříve u matky v Omsku. Kdo ví, zda tam dorazíme dříve, než Tataři vpadnou do města! Zastavíme se vždy na stanicích opravdu jen na přepřažení a pojedeme ve dne v noci!“
„Ale my počítáme, že to budeme dělat taky tak,“ odvětil Harry Blount.
„Dobrá,“ pokračoval Strogov, „neztrácejte tedy čas a najměte si nebo kupte nějaký vůz, který...“
„... hodlá dojet v celku na místo určení, do Išimu,“ dodal Alcide Jolivet.
Za půlhodinku poté hbitý Francouz našel tarantas podobný Strogovovu a hned se do něho s kolegou usadili.
Michal s Naďou usedli do svého a v poledne obě spřežení společně opustila Jekatěrinburg.
Konečně byla Naďa na sibiřské půdě, na začátku dlouhé cesty, jež vede do Irkutska! Nač teď myslela? Rychlé trojspřeží s ní uhánělo zemí vyhnanců, kde její otec musí žít, možná dlouhá léta, daleko od svého rodiště! Ale snad ani nevnímala široširou step, protože přivírala oči a kdesi v dáli za obzorem hledala tvář vyhnance! Nevšímala si kraje kterým projížděli rychlostí patnáct verst za hodinu a který byl tak rozdílný od východní Sibiře.
Občas vsak Nadiny myšlenky opustily vzdálené bajkalské gubernie a vracely se do přítomnosti. Obraz otce trochu bledl a dívka teď v duchu viděla svého ušlechtilého ochránce, nejprve ve vlaku do Vladimiru, kde se s ním řízením Prozřetelnosti poprvé setkala. Vzpomínala, jak se o ni staral během cesty, jak přišel na policii v Nižním Novgorodu, jak s ní prostě a srdečně hovořil, nazývaje ji sestřičkou, jak o ni pečoval při cestě po Volze, a konečně co vše pro ni vykonal za oné strašlivé bouřlivé noci na Urale, kdy ji s nasazením vlastního života zachránil před smrtí! Naďa tedy snila o Strogovovi. Byla šťastná, že získala tak hrdinného přítele. Cítila se v jeho blízkosti v bezpečí. Skutečný bratr by se k ní nechoval lépe! Nebála se už žádné překážky, věřila, že určitě dosáhne svého cíle.
Také Michal hovořil málo, zato hodně přemýšlel. I on děkoval nebi, že poznal Naďu, neboť jednak mu to pomůže zatajit pravé poslání, jednak přitom vykoná dobrý skutek. Dívčin klid a neohroženost se mu velice líbily. Což mu není skutečnou sestrou? Vážil si své hezké a hrdinné družky a zároveň se jí obdivoval. Uvědomoval si, že patří k těm vzácným lidem s čistým srdcem, na něž je možno vždy se spolehnout.
Teď, když už jede po sibiřské půdě, hrozí mu skutečné nebezpečí. Jestli se oba novináři nemýlí, jestli se Ivan Ogarev opravdu dostal přes hranice, musí jednat nanejvýš opatrně. Situace se změnila, tatarskými špehy se to tady na Sibiři bude jen hemžit., Kdyby se jeho inkognito odhalilo, kdyby se zjistilo, že je carským kurýrem, nepůjde mu jen o úkol, ale možná o život! Strogov tedy tím více cítil odpovědnost, jež na něm leží.
Co se však zatím dělo ve druhém voze? Nic zvláštního, Alcide Jolivet jako vždy sáhodlouze vykládal, Harry Blount mu jednoslabičně odpovídal. Každý z nich se díval na události ze svého hlediska a podle toho si dělal poznámky o cestovních příhodách. Zatím se v prvních guberniích západní Sibiře, kudy projeli, od sebe moc nelišily.
Při každém přepřahání novináři vysedli a setkali se se Strogovem. Když na poště nejedli, Naďa ani z tarantasu nevystupovala. Při obědě nebo večeři si přisedla ke stolu, ale vždycky byla velice uzavřená a hovoru se skoro ani neúčastnila.
Alcide Jolivet, ač nikdy nepřekročil hranice dokonalého společenského chování, přece jen dával najevo, že se mu půvabná dívka líbí. Obdivoval, jak mlčky snáší útrapy obtížné cesty, jakou má energii.
Ovšem ty nucené zastávky se moc nelíbily Strogovovi.
Proto pokaždé povzbuzoval poštmistry, snažil se vše odbýt co nejrychleji, pobízel kočí, aby honem přepřahali. Pak se rychle najedli - podle názoru Harryho Blounta, metodického jedlíka, až moc rychle - a jelo se dále, i novináři jeli jako orlové, protože královsky platili, jak říkal Alcide Jolivet, „ruskými orly“ (Zlatá ruská mince, která se rovnala pěti zlatým rublům. Rubly byly stříbrně a dělily se na sto kopejek; jeden rubl odpovídá 3,75 předválečného franku.)
Harry Blount se samozřejmě o dívce vůbec nezmiňoval. Bylo to jedno ze vzácných témat, o nichž nehodlal se svým přítelem debatovat. Tento čestný džentlmen neměl ve zvyku dělat dvě věci najednou. A když se ho jednou Jolivet zeptal, kolik asi může být dívce let, odpověděl s napůl přivřenýma očima velevážně:
„Jaké dívce?“
„No přece sestře Mikuláše Korpanova!“
„To je jeho sestra?“
„Ne, babička!“ odsekl Jolivet, skoro bez sebe nad takovou netečností.
„Kolik byste jí tak řekl?“ .
„Kdybych býval byl při tom, když se narodila, tak bych to věděl!“ prostě odvětil Blount jako člověk, který se nehodlá pouštět do debaty.
Projížděli teď téměř pustým krajem. Počasí bylo dost hezké, obloha jen napůl zatažená, horko snesitelné. S lepším vozidlem se jim jelo lépe než dříve a nemohli si nijak stěžovat. Jeli obdivuhodně rychle jako poštovním kočárem.
Kraj byt za nynější situace opuštěný. Na polích nebylo vidět skoro žádné Sibiřany. Pokud některého spatřili, byl bledý a tvářil se vážně. Někde už byly vesnice prázdné, známka, že tatarské hordy nebudou daleko. Obyvatelstvo se se stády ovcí, s velbloudy i koňmi uchýlilo do rovin na severu. Několik kmenů kirgizských kočovníků, které zůstaly věrné Rusku, si sbalilo stany a před tatarskými vetřelci odjelo na druhý břeh Irtyše nebo Obu.
Pošta naštěstí ještě fungovala normálně. Fungoval také telegraf, a to až do míst, kam vedl kabel. Na každé přepřažní stanici poštmistři poskytovali koně za obvyklých podmínek a úředníci u okénka odbavovali ihned telegramy, vyřizujíce jen přednostně telegramy státní. Harry Blount a Alcide Jolivet těchto služeb hojně využívali. Až dosud tedy cesta pro Michala Strogova pokračovala docela uspokojivě. Carův kurýr se nijak neopozdil, a podaří-li se mu u Krasnojarska objet tatarský předvoj vedený Féofarem chánem, určitě se dostane do Irkutska dříve než oni a v nejkratším možném čase.
Den poté, co oba tarantasy opustily Jekatěrinburg, vjely v sedm hodin ráno do městečka Tulugisk, urazily tak bez nehody 220 verst. Tady se cestující na půlhodinku zastavili, aby posnídali, a pak zase rychle vyrazili - slibované spropitné vždy pomohlo.
Téhož dne, 22. července, v jednu hodinu v noci už byly oba tarantasy 60 verst dále, v Ťumeni. Město v dřívějších dobách mívalo na deset tisíc obyvatel, kdežto dnes se jeho počet zdvojnásobil.
Oba novináři se ihned vypravili ulovit nějaké zprávy. Jenže zvěsti, jež sibiřští uprchlíci přinesli z bojiště, nebyly moc uklidňující.
Říkalo se mezi jiným, že se vojsko Féofara chána rychle blíží k údolí Išimu, a tvrdilo se, že k tatarskému náčelníkovi jistě brzo dorazí plukovník Ivan Ogarev, není-li dokonce už po jeho boku. Z toho se přirozeně vyvozovalo, že se boj přenese do východní Sibiře. Byly sem sice povolány ruské sbory z evropských gubernií, ale jsou dost daleko, a tak asi stěží budou moci vpádu zabránit. Nicméně kozáci z Tobolské gubernie rychle postupují k Tomsku a doufají, že se jim podaří odříznout tatarské šiky.
V osm hodin večer měly za sebou tarantasy dalších 75 verst a zastavily se před Jalutorovskem.
Rychle přepřáhli a za městem přebrodili řeku Tobol. Její klidný tok jim ostatně přechod usnadnil; příště to možná bude horší.
O půlnoci byli cestující už 55 verst (58 km) dále, projeli městysem Novozajimsk a dostali se za poslední zalesněné výběžky pohoří Uralu.
Tady už začínala skutečná sibiřská step, jež se táhne až ke Krasnojarsku, nekonečná široširá travnatá rovina, na jejímž obvodu splývá země s nebem. Jedinými orientačními body v této pustině jsou telegrafní tyče po obou stranách cesty. jejichž dráty se v slabém větru chvějí jako struny harfy. Silnice se od ostatní roviny pozná jen podle jemného prachu, který se zvedá pod koly tarantasů. Bez této bělavé stužky, táhnoucí se do ztracena, až kam oko dohlédne, by se každý domníval, že je na opravdové poušti.
Strogov s druhy jeli stepí ještě rychleji než předtím. Koně, povzbuzováni kočími, neměli před sebou žádné překážky a uháněli jako o závod. Tarantas mířil přímo do Išimu, kde se oba dopisovatelé chtěli zastavit. Z Novozajimska je to do Išimu asi 200 verst, čili druhého dne večer před osmou hodinou by měli být na místě, nezdrží-li se někde. Podle názoru kočích byli tito cestující buď velcí pánové, nebo vysocí úředníci, a jestli nejsou, pak by si to určitě zasloužili, už jen pro to štědré spropitné.
Druhého dne 23. července, ve chvíli, kdy oba tarantasy měly pouhých 30 verst do Išimu, zahlédl Strogov na cestě před nimi vůz, v oblacích prachu sotva viditelný. Protože však měli méně unavené koně, jeli mnohem rychleji a vůz snad brzy dostihnou.
Nebyl to tarantas ani tělega, nýbrž zaprášený poštovní kočár, který už má zřejmě za sebou dlouhou cestu. Postilión pobízel spřežení, ale ani nadávky, ani rány nepomáhaly - koně jen cválali. Tento krytý kočár určitě nejel přes Novozajimsk a zřejmě se dostal na silnici vedoucí do Irkutska z některé vedlejší cesty ve stepi. Když Strogov a žurnalisté spatřili kočár mířící k Išimu, hned je napadla stejná myšlenka - že jej musí předhonit a dorazit na příští přepřažní stanici dřív, aby určitě dostali koně. Povzbudili tedy kočí a tarantasy brzy dostihly unavené spřežení kočáru.
První k němu dojel tarantas Strogovův. V tu chvíli se dvířka kočáru pootevřela a v nich se objevila hlava. Strogov si jí sotva povšiml, ale přece jen zaslechl panovačný hlas, jenž mu přikazoval:
„Zastavte!“
Nezastavili se, naopak, brzy se před krytý kočár dostal i druhý tarantas.
A teď začal pravý závod v rychlosti, protože spřežení kočáru, bezpochyby povzbuzené rychle klusajícími koňmi, našlo novou sílu a na několik minut se vzchopilo k rychlejšímu klusu. Všechny tři vozy zmizely v závoji prachu. Z těchto bělavých oblaků se jen jako kanonáda ozývalo práskání bičem, smíšené s povzbuzováním i hněvivými výkřiky. Nicméně Strogov a jeho druzi si udrželi předstih - což může být velice důležité, nebude-li na přepřažní stanici dostatek koní. Někdy totiž může poštmistr v krátké době vybavit spřežením maximálně dva vozy, ne více.
Asi za půl hodiny už nebylo krytý kočár skoro vidět, tak zůstal pozadu.
Bylo osm hodin večer, když oba tarantasy dorazily k poště na kraji Išimu.
Zprávy o vpádu byly čím dál horší. Město dokonce přímo ohrožoval předvoj tatarských šiků a správní úřady se již před dvěma dny stáhly do Tobolska. V Išimu už nebyl jediný voják ani úředník.
Strogov hned při příchodu na stanici požádalo koně. Přesvědčil se, jak byl prozřetelný, že předhonil krytý kočár. Na stanici byli jen tři koně, které bylo možno okamžitě zapřáhnout. Ostatní se vrátili unavení z dlouhé cesty. Poštmistr okamžitě nařídil, aby zapřáhli. Oba novináři usoudili, že bude dobře, když se v Išimu zastaví,a nechali si postavit vůz do kůlny.
Za deset minut po příjezdu na stanici už byl Strogovův tarantas připraven k odjezdu.
Michal se obrátil k oběma novinářům:
„Pánové, protože vy zůstáváte v Išimu, nadešla chvíle, abychom se rozloučili.“
„Jakže, pane Korpanove,“ pravil Jolivet, „vy se tady nezastavíte ani na hodinku?“
„Ne, chci rozhodně opustit poštu dříve, než sem dorazí krytý kočár, který jsme předjeli.“
„Bojíte se, aby se ten cestující snad s vámi nedohadoval o přípřež?“
„Chci se hlavně vyhnout každé nepříjemnosti.“
„Dobrá, tak v tom případě nám, pane Korpanove, nezbývá, než vám ještě jednou poděkovat za službu, kterou jste nám prokázal, a za radost, že jsme s vámi mohli cestovat,“ řekl Jolivet.
„Ostatně je možné, že se ještě za několik dní setkáme v Omsku,“ dodal Harry Blount.
„I to je možné, protože my tam jedeme přímo,“ odpověděl Michal Strogov.
„Tak dobrá, šťastnou cestu, pane Korpanove, a ať vás Bůh chrání před tělegami,“ řekl Jolivet.
Oba novináři podávali Strogovovi ruku a chtěli mu ji co nejsrdečněji stisknout, když tu se venku ozval hřmot a skoro v témž okamžiku se prudce otevřely dveře pošty a vstoupil vysoký, statný, asi čtyřicetiletý muž vojenského vzezření, s velkou hlavou a rusými kníry a licousy cestující kočáru. Měl na sobě uniformu bez hodností, na opasku mu visel jezdecký meč a v ruce držel bič s krátkou rukojetí.
„Koně,“ řekl pánovitě jako člověk zvyklý poroučet. „Nemám už žádné k dispozici,“ odpověděl poštmistr ukláněje se.
„Potřebuji okamžitě koně.“
„To bohužel není možné.“
„A co koně, které jste zapřáhli do tarantasu, jenž stojí přede dveřmi?“
„Patří tomuto cestujícímu,“ odpověděl poštmistr a ukázal na Michala Strogova.
„Ať je vypřáhnou...,“ vykřikl muž tónem, který nepřipouštěl námitek.
Strogov postoupil kupředu a pravil:
„Tyhle koně jsem si najal já!“
„To mě vůbec nezajímá! Potřebuji je. Tak honem, rychle! Nemám času nazbyt!“
„Ani já nemohu ztrácet čas,“ odvětil Strogov, snaže se zachovat klid.
Naďa stála vedle něho, ale v nitru byla rozrušena scénou, které by se byli měli raději vyhnout.
„Tak dost,“ vykřikl cestující a obrátil se na poštmistra: „Ať vypřáhnou tarantas a ať už jsou koně u mého kočáru!“
Poštmistr ve velkých rozpacích nevěděl, koho má poslechnout, a pohlédl na Strogova, jenž samozřejmě měl právo se opřít nespravedlivému požadavku nového cestujícího. Michal na okamžik zaváhal. Nechtěl použít své propustky, která by k němu obrátila pozornost, ale nechtěl také přijít o koně, protože tím se zdrží na cestě; ovšem nehodlal se pustit do nějakého boje, který by mohl ohrozit jeho poslání.
Oba novináři se na něj dívali, připraveni mu přijít na pomoc, jestli se na ně obrátí.
„Mí koně zůstanou u mého vozu,“ řekl Strogov, ale nepozvedl ani trochu hlas, jak se slušelo na prostého kupce z lrkutska.
Tu muž pokročil k Strogovovi, surově mu položil ruku na rameno a hlučně pronesl:
„Tak ty mi nepostoupíš koně?“
„Ne,“ odpověděl Strogov.
„V tom případě budou patřit tomu z nás, kdo bude odtud moci odjet! Braň se, protože já tě šetřit nebudu!“ A při těchto slovech rázně vytrhl meč z pochvy a postavil se do střehu.
Naďa se vrhla před Michala.
Harry Blount a Alcide Jolivet k němu rovněž rychle přistoupili.
„Já se nebudu bít,“ řekl prostě Strogov a zkřížil ruce na prsou, aby se lépe ovládl.
„Ty se nebudeš bít?“
„Ne.“
„Ani po tomhle ne?“ zvolal cestující, a než ho mohl kdokoli zadržet, rukojeť biče dopadla na Strogovovo rameno.
Michal ve vteřině strašlivě zbledl. Ruce se mu rozevřely, jako by chtěly rozdrtit toho hrubce. Ale pak se s nadlidskou silou ovládl. Souboj, to znamená zdržení a možná i zmařené poslání! Lépe je ztratit několik hodin... Ano, musí spolknout tuto urážku!
„Teď se snad, ty zbabělče, budeš bít, ne?“ hrubě opakoval cestující.
„Ne,“ odpověděl Strogov a ani se nepohnul, jen mu zíral do očí. „Koně, a honem!“ řekl nato muž a vyšel z místnosti.
Poštmistr pokrčil rameny, změřil si Strogova nepříliš uctivým pohledem a vyrazil také ven.
Tato příhoda zřejmě nezapůsobila dobrým dojmem na oba novináře. Jakže, takový statný mladý člověk se nechá uhodit a ani nepožádá o zadostiučinění po takové urážce! Pozdravili tedy jenom a odešli. Jolivet přitom pronesl k Harrymu Blountovi:
„Nikdy bych byl nevěřil, že muž, který tak čistě rozpáře uralského medvěda, si dá tohle líbit! Že by přece jen odvaha měla svou dobu a své formy? Tomu nerozumím! No, nám asi chybí to, že jsme nikdy nebyli nevolníky!“
Po chvíli rachot kol a práskání biče potvrdily, že krytý kočár opustil poštovní stanici. Naďa bez hnutí, Michal ještě celý rozechvělý osaměli v přepřažní stanici.
Carův kurýr s rukama stále zkříženýma na prsou se posadil. Vypadal jako socha. Bledost v jeho mužné tváři vystřídala červeň, jež však neměla nic společného se stydlivým zarděním.
Naďa nepochybovala o tom, že jen nějaký strašlivý důvod ho přinutil snést takovou urážku. A tak k němu přistoupila, jako on tehdy k ní na policejní strážnici v Nižním Novgorodu, řekla:
„Podej mi ruku, bratře!“ a zároveň téměř mateřským gestem setřela prstem slzu, jež vytryskla jejímu druhovi z oka.
