XI. CESTUjíCÍ V NOUZI A vskutku, za toho kratičkého utišení uslyšeli nahoře na cestě, poměrně blízko místa, kde ukryli tarantas, výkřiky. Zoufalé voláni, zřejmě nějakého cestujícího v tísni. Strogov pozorně naslouchal, ale kočí potřásl hlavou, jako by se mu zdálo nemožné něco podniknout.
„To volají nějací cestující o pomoc!“ vykřikla Naďa. „No, jestli počítají jen s námi...,“ odpověděl kočí.
„Proč ne?“ zvolal Strogov. „Není naší povinností udělat to, co by oni v podobné situaci učinili pro nás?“ „Ale snad nechcete vydat v nebezpečí vůz a koně...!“ „Ne, půjdu pěšky,“ vskočil kočímu do řeči Strogov. „Půjdu s tebou, bratře,“ řekla Naďa.
„Ne, počkej tady, Naďo. Kočí tu zůstane s tebou. Nechci ho nechat samotného...“ „Dobrá, zůstanu.“ „Ať se stane cokoliv, nevycházej z tohohle úkrytu!“ „Neboj se, najdeš mě tady.“ Michal stiskl své družce ruku, zašel za ohyb svahu a zmizel v šeru. „Tvůj bratr neměl nikam chodit,“ řekl kočí dívce.
„Ba ne,“ prostě namítla Naďa. Zatím Michal rychle stoupal po cestě vzhůru. Spěchal, aby pomohl lidem, kteří úzkostlivě volali o pomoc, ale zároveň jej poháněla touha zvědět, co je to za cestující, že se v prudké bouři pustili do hor. Nepochyboval totiž, že to budou lidé z tělegy, jež jela stále před jejich tarantasem.
Přestalo sice již pršet, ale vichřice ještě zesílila. výkřiky nesené proudem vzduchu se ozývaly čím dal zřetelněji. Z místa, kde Strogov zanechal Naďu, nebylo nic vidět. Blesky vždy ozářily jen výstupek svahu, který přetínal křivolakou cestu. Teď musil Michal vynaložit obrovskou sílu, aby vzdoroval větru, neviděl ještě cestující, ale slyšel je, takže nemohl být už daleko. A jejich hovor jej jaksepatří překvapil: „Ty nemehlo, půjdeš zpátky?“ „Při příštím přepřahání tě spráskám!“ „Slyšíš, ty poštovský ďáble? Pojď sem!“ „Prosím, jak nás v tomhle státě vozí...“ „A čemu říkají tělega!“ „Ty trojnásobný surovče! Pořád uhání a ani si nevšimne, že nás nechá na cestě!“ „Tak se ke mně tady chovají! Ke mně, zde akreditovanému Angličanovi! Budu si stěžovat na vyslanectví a nechám toho kočího pověsit!“ Ten, kdo takhle mluvil, se zřejmě nesmírně zlobil. Ale tu se najednou Strogovovi zdálo, že druhý mluvčí se smířil se situaci, neboť se ozval výbuch nečekaného smíchu a za ním hned slova: „No ne, to je legrace!“ „Jakže, vy se tomu ještě smějete?“ odvětil značně ostrým tónem občan Spojeného království. „Samozřejmě, milý kolego, a z plných plic, nic lepšího nemohu udělat! A navrhuji vám, abyste se zasmál taky! Namouduši, to je přece legrace, jakou jsem jakživ nezažil...“ V tu chvíli v soutěsce strašlivě zahřmělo a ozvěna ještě hluk znásobila. Když konečně utichlo poslední burácení, ozval se zase veselý hlas: „Ano, úplně mimořádná legrace! Něco takového by se přece ve Francii nikdy nestalo!“ „V Anglii také ne,“ dodal Angličan. Na cestě jasně osvětlené blesky spatřil Strogov asi dvacet kroků před sebou dva cestující, sedící na zadní lavici jakéhosi podivného vozidla, hluboce zabořeného do vyjeté koleje.
Strogov přistoupil k mužům z nichž jeden se pořád smál a druhý stále klel, a poznal novináře, kteří s ním jeli na Kavkaze z Nižního Novgorodu do Permu.
„Dobrý den, pane,“ zvolal Francouz. „Velice mě těší, že se s vámi setkávám za těchto okolností! Dovolte mi, abych vám představil svého důvěrného nepřítele pana Blounta.“ Anglický reportér pozdravil a hodlal asi představit podle všech společenských pravidel svého kolegu Alcida Joliveta, ale Strogov poznamenal: „Zbytečně bychom se, pánové, představovali, vždyť se známe, jeli jsme přece společně po Volze.“ „Aha, vida, vida! Výtečně! Pan…?“ „Mikuláš Korpanov, obchodník z Irkutska,“ odpověděl Strogov. „Ale můžete mi říci, jaké dobrodružství jste zažili, že se jeden smějete a druhý jste zničen?“ „Pane Korpanove, posuďte sám,“ odvětil Jolivet. „Představte si, že náš postilión ujel s předkem svého ďábelského vozidla a nechal nás zkrátka a dobře ve štychu. Ovšem my jsme dva a nemáme ani opratě, ani koně. Nezdá se vám, že to je strašná legrace?“ „Mně se to nezdá ani trochu legrační!“ řekl Angličan... „Ale uvažte, kolego! Copak nedovedete brát věci z dobré stránky?“ „A jak, prosím vás, pojedeme dál?“ optal se Harry Blount. „Snadno,“ odpověděl Jolivet. „Vy se zapřáhnete do zbytku vozu, já si vezmu do ruky opratě, budu vám říkat můj holoubku jako kočí a vy poklušete jako pravý poštovní kůň!“ „Pane Jolivete, tohle žertování už překračuje meze a...“ „Uklidněte se, příteli. Až budete schvácen, tak si vyměníme místa a zase vy mě budete moct hubovat, že jsem dýchavičný hlemýžď nebo umdlévající želva, když nepoletím jako ďábel!“ Alcide Jolivet to vše říkal s tak dobrou náladou, že se Strogov mimoděk musel usmát. „Pánové, já vám navrhnu něco lepšího. Teď jsme se dostali až sem na nejvyšší hřeben Uralu a odtud už budeme pořád sjíždět. Asi pět set kroků dole pod vámi je můj vůz. Půjčím vám jednoho koně, zapřáhneme jej do korby vaší tělegy a zítra, když se nám nepřihodí žádné neštěstí, dorazíme společně do Jekatěrinburgu,“ „Pane Korpanove, tenhle návrh dokazuje, že máte šlechetné srdce,“ řekl Alcide Jolivet. „Chtěl bych jen dodat, pane, že vám nemohu nabídnout místo v tarantase, protože je jen pro dvě osoby, a já cestuji se sestrou,“ připojil Strogov, „Ale co vás napadá, pane,“ pokračoval Jolivet, ...my s kolegou, vaším koněm a zadkem naší půltělegy dojedeme třeba na konec světa.“ „Dobrá,“ začal Harry Blount, „přijímáme vaši laskavou nabídku. Ale až uvidím toho kočího...“ „Věřte mi, že se mu to nestalo jistě poprvé!“ odpověděl Strogov. „Tak proč se nevrátí? Jistě ví, že nás mizera nechal někde vzadu.“ „Že ví? Ale kdepak! Vůbec to netuší!“ „Cože? Ten dobrák tedy ani netuší, že se mu tělega rozpůlila?“ „Určitě ne, a proto ujíždí ostošest s předkem vozu do Jekatěrinburgu.“ „Vždyť jsem vám, kolego, říkal, že to je na tom to nejveselejší,“ zvolal Alcide Jolivet. „Kdybyste teď, pánové, laskavě šli se mnou,“ pokračoval Strogov, „k mému vozu a...“ „Ale co tělega?“ poznamenal Angličan, „Nemějte strach, ta neuletí, mifý Blounte„ zvolal Jolivet..., je tak pěkně zapasovaná do země, že když ji tam necháme, na jaře obroste listím!“ „Pojďte, pánové,“ řekl Strogov „zajedeme sem s tarantasem.“ Francouz a Angličan slezli z lavičky a pustili se za Strogovem. Cestou Jolivet samozřejmě podle svého zvyku dobrosrdečně vykládal, protože jeho dobrou náladu nic nerozladilo.
„Musím přiznat, pane Korpanove, že nám pomůžete z pěkné kaše!“ „Udělal jsem, pánové, jen to, co by na mém místě udělal každý,“ odvětil Strogov. „Kdyby si cestující navzájem nepomáhali, mohly by se všechny cesty rovnou uzavřít.“ „Tak na oplátku, pane. Míříte-li daleko do stepi, možná že se ještě setkáme a...“ Jolivet se Strogova výslovně nezeptal, kam jede, ale ten mu nehodlal nic zastírat a hned řekl: „Já jedu do Omska, pánové.“ „A my s panem Blountem ještě kousek dále, kde možná schytáme nějakou tu kulku, ale určitě seženeme nějaké zprávy,“ pokračoval Jolivet. „Do vzbouřených provincií?“ zeptal se Strogov dychtivě.
„Ano, pane Korpanove, a tam se pravděpodobně nepotkáme.“ „Víte, já moc netoužím po ranách z pušky a jsem od nátury příliš mírumilovný člověk, než abych se pouštěl tam, kde se lidé spolu bijí,“ řekl Strogov. „To mě mrzí, pane, to mě opravdu mrzí, že se tak brzo rozdělíme. Ale možná že při odjezdu z Jekatěrinburgu nám naše dobrá hvězda dopřeje, abychom ještě cestovali společně, aspoň pár dní.“ „Vy chcete jet přes Omsk?“ zeptal se Strogov po chvilce přemýšlení. „Ještě nevíme, jak to uděláme,“ odvětil Jolivet, „ale určitě pojedeme přímo do Išimu a tam se pak zařídíme podle okolností.“ „Tak tedy pojedeme, pánové, společně až do Išimu,“ pravil Strogov. Byl by samozřejmě raději cestoval sám, ale nemohl se v této chvíli oddělit od obou mužů, kteří měli stejnou cestu jako on - to by jim jistě připadalo podivné. Ostatně protože Alcide Jolivet a jeho přítel se hodlají zastavit v Išimu a nepokračovat hned v cestě do Omska, může s nimi tento kus cesty klidně jet.
„Tak dobrá, pánové, dohodnuto, jedeme dále společně!“ řekl a poté lhostejně dodal: „Víte něco jistějšího o tatarském vpádu?“ „Abych pravdu řekl, pane, víme jen to, co se povídalo v Permu,“ odvětil Jolivet. „Tataři Féofara chána zaplavili celou Semipalatinskou gubernii a už několik dní rychle postupují podle toku Irtyše. Musíte si tedy pospíšit, chcete-li přijít do Omska před nimi.“ „To je pravda,“ pronesl Strogov. „Říkalo se také, že se plukovníku Ogarevovi podařilo dostat v přestrojení přes hranice a že už brzy bude u tatarského náčelníka uprostřed vzbouřeného kraje.“ „Ale jak se tohle ví?“ tázal se Strogov, kterého ty zprávy nesmírně zajímaly. „Jak? Jako se ví všechno,“ odvětil Jolivet. „Lítá to ve vzduchu.“ „A myslíte vážně, že je plukovník Ogarev už na Sibiři?“ „Slyšel jsem dokonce, že prý jede cestou z Kazaně do Jekatěrinburgu.“ „Cože, vy jste to věděl, pane Jolivete?“ Poznámka francouzského dopisovatele vytrhla Harryho Blounta ze zatvrzelého mlčení. „Ano, věděl jsem to,“ odpověděl Jolivet.
„A věděl jste, že byl přestrojen za cikána?“ optal se Harry Blount.
„Za cikána?“ mimoděk vykřikl Strogov, na mysli mu vytanul starý cikán v Nižním Novgorodu, který pak cestoval na palubě Kavkazu a vystoupil v azani.
„Věděl jsem toho tolik, že jsem o tom napsal své sestřenici,“ s úsměvem odvětil Jolivet.
„Je vidět, že jste času v Kazani opravdu využil,“ suše poznamenal Angličan.
„To víte, milý kolego, zatímco se Kavkaz zásoboval, já se zásoboval taky!“ Strogov už dál neposlouchal vtipné poznámky, které si Jolivet vyměňoval s Harrym Blountem, a myslel jen na starého cikána, jehož tvář zahlédl, a na ženu, která ho doprovázela, vybavil si její zvláštní pohled a snažil se připomenout si všechny podrobnosti toho setkání, když tu se blízko nich ozval výstřel. „Ach pánové, honem vpřed!“ zvolal Strogov. Podívejme se, na poctivého obchodníka, který se bojí každé rány, běží hezky rychle k místu, kde se střílí, řekl si Jolivet.
A následován Harrym Blountem, který také nechtěl zůstat pozadu, vrhl se hned za Strogovem. Za několik okamžiku už stáli všichni tři proti výběžku, jenž chránil tarantan v zatáčce cesty. Skupina borovic zapálených bleskem dosud hořela. Cesta byla opuštěná. Michal se však nemohl mýlit - vždyť ránu ze střelné zbraně jasně slyšel.
Náhle se ozvalo strašlivé zamručení a druhá rána. „Medvěd“ vykřikl Strogov. „Naďo! Naďo!“ Bleskurychle vytáhl z opasku nůž a obrovským skokem se vrhl k výběžku, kde na něj podle slibu měla čekat Naďa.
Ve chvíli, kdy Michal stanul u tarantasu, - couvlo až k němu obrovské tělo - veliký medvěd. Bouře ho vyhnala z lesů, jež pokrývaly svah Uralu, a chtěl zas do své obvyklé skrýše, do prohlubně, kde je bezpochyby ještě Naďa.
Dva koně přítomnost obrovského zvířete vyděsila, přervali uzdy a utíkali pryč, kočí myslící jen na své spřežení, zapomněl, že dívka zůstane sama s medvědem, a rozběhl se za koňmi.
Odvážná Naďa neztratila hlavu. Medvěd si jí hned nevšiml a vrhl se na zbylého koně ze spřežení. Naďa vyběhla ze své skrýše, skočila k vozu, vzala jeden ze Strogovových revolverů, odvážně se pustila proti medvědu a zblízka na něj vystřelila.
Ale zranila ho jenom lehce na rameni a zvíře se obrátilo proti ní.
Naďa se snažila medvědu nejprve vyhnout a obešla tarantas, kde se poslední kůň pokoušel přervat uzdu. Ovšem když přijdou v horách o koně, nebudou moci cestovat dále. Proto se Naďa vrátila, šla přímo vstříc medvědovi a s překvapující chladnokrevností vypálila na něj podruhé právě v okamžiku, kdy už měla tlapy zvířete téměř na hlavě.
Tuto druhou ránu uslyšel Michal již z malé blízkosti.
Jedním skokem se vrhl mezi medvěda a dívku a mohutným rozmachem ruky rozpáral obrovské zvíře od hlavy až k patě, že spadlo jako neživá masa na zem.
Byla to brilantní ukázka onoho proslulého řezu sibiřských lovců, kterým záleží na tom, aby nezničili vzácnou medvědí kůži, za niž dostanou značné peníze.
„Nejsi zraněna sestřičko?“ zeptal se Michal a přistoupil k dívce.“ „Ne, bratře,“ odpověděla Naďa. Vzápětí se zde objevili oba novináři.
Jolivet skočil ke koni, a že měl jaksepatří sílu, podařilo se mu ho udržet. Viděl s kolegou celý rychlý zákrok Strogovův.
„No to se musí říct, pane Korpanove, na obchodníka dovedete výborně zacházet s loveckým nožem!“ zvolal Jolivet.
„Opravdu velice dobře,“ dodal Harry Bloumt.
„Na Sibiři jsme nuceni, pánové, umět víceméně všechno,“ odvětil Strogov.
Alcide Jolivet si mladého muže pozorně prohlédl.
Byl ha něj v měsíčním světle, jak tam stál se zakrváceným nožem v ruce, s rozhodným pohledem, s jednou nohou na těle medvěda, kterého právě zabil, opravdu pěkný pohled.
To je chlapík jako hora! řekl si Jolivet.
Pak uctivě přistoupil k dívce a pozdravil ji. Naďa se lehce uklonila. Jolivet se hned nato obrátil k svému kolegovi s poznámkou: „Sestra se vyrovná bratrovi! Kdybych byl medvědem, nepokoušel bych se otřít o tuhle půvabnou, ale udatnou dvojici!“ Harry Blount, vzpřímený jako pravítko, stál s kloboukem v ruce kousek dál. Nenucené chování jeho kolegy ještě zdůraznilo jeho neobratnost.
V tu chvíli se objevil kočí, kterému se podařilo dohonit koně. Nejprve se lítostivě zadíval na nádherné zvíře ležící na zemi, které tu nechají pro radost dravým ptákům, a pak začal znovu zapřahat.
Tu mu Strogov sdělil, co se přihodilo oběma cestujícím, a vyložil mu, že jim míní jednoho koně z tarantasu půjčit.
„Jak chceš,“ odvětil kočí, „jenomže dva vozy místo jednoho…“ „No dobrá, příteli,“ pochopil Jolivet narážku, „dostaneš zaplaceno dvojnásobně.“ „Tak vpřed, mé hrdličky!“ zvolal kočí. Naďa usedla do tarantasu, Michal a jeho společníci šli za ním pěšky. Byly tři hodiny, Bouře už pomalu slábla, a tak se dostali poměrně rychle nahoru.
Za prvních záblesků úsvitu dorazil tarantas k těleze, která byla skutečně zabořena až po náboje kol v Zemi. Bylo jim zcela jasné, že nějakým silným trhnutím spřežení se obě části vozu oddělily.
Zapřáhli tedy jednoho z pobočních koní tarantasu provazy ke korbě tělegy, novináři usedli na lavičku podivného vozidla a všichni se ihned vydali na cestu. Ostatně potřebovali teď jen sjet dolů po svazích Uralu, a to nebude nic těžkého.
Za šest hodin oba vozy dorazily bez jakékoli další nehody do Jekatěrinburgu. První osobou, kterou novináři spatřili u dveří pošty, byl jejich kočí. Zřejmě tu na ně čekal. Ten dobrácký Rus s usměvavou tváří k nim ihned bez rozpaků přistoupil a natáhl ruku pro spropitné.
Nutno po pravdě říci, že zuřivost Harryho Blounta vypukla s pravou britskou silou, a kdyby byl kočí obezřetně necouvl, byl by dostal místo spropitného pořádnou ránu do obličeje. ,_ Jolivet se při pohledu na tento hněv smál, až se za břicho popadal, volaje: „Ale vždyť on má chudák vlastně pravdu, pane kolego! Je docela v právu! Nemůže za to, že se nám nepodařilo ho dohonit!“ Vytáhl z kapsy několik kopejek a podal je kočímu: „Tu máš, příteli, vezmi si je! Není to tvoje vina, že sis je nezasloužil.“ To Blounta ještě dvojnásob popudilo; chtěl si stěžovat u poštmistra a vznést žalobu na kočího. „Žaloba v Rusku, ale pane kolego!“ zvolal Jolivet. „Jestli se poměry nezměnily, nikdy se nedožijete vyřízení! Copak neznáte historii ruské kojné, která žádala na rodině svého kojence smlouvu na dvanáct měsíců kojení?“ „Ne, neznám,“ odpověděl Hany Blount. „Takže také nevíte, co se stalo s kojencem, než dostala rozsudek, že při vyhrála?“ „No, a co se s ním, prosím vás stalo?“ „Stal se z něho zatím plukovník husarské gardy!“ Po této odpovědi všichni vyprskli smíchem. Jolivet nadšen svou vtipností vytáhl z kapsy poznámkový notes a s úsměvem si tam zapsal poznámku: „Tělega, ruský vůz se čtyřmi koly, když vyjíždí na cestu, a se dvěma, když přijíždí k cíli!“
