×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Carův kurýr - Jules Verne, III. RÁNA ZA RÁNU

III. RÁNA ZA RÁNU Stará Sibiřanka vše pochopila, dívka sice netušila, že její oplakávaný druh ještě žije, ale teď alespoň znala jeho matku a byla šťastná, že může zajatkyni nahradit ztraceného syna. Ani jednu, ani druhou ovšem nemohlo napadnout, že Michal Strogov, zajatý v Kolyvanu, je v témž transportu a postupuje s nimi směrem k Tomsku.

Zajatce, které přivedl Ivan Ogarev, totiž připojili k dřívějším, hlídaným v tatarském táboře. Těch chudáků Rusů nebo Sibiřanů, vojáků i civilistů, bylo několik tisíc a tvořili pluk, jenž se táhl v délce několika verst. Někteří nebezpečnější byli připoutáni želízky na dlouhý řetěz, kdežto ženy a děti byly přivázány na knoflíky u sedel a nemilosrdně vláčeny po cestách! Tatarští hlídači je všechny honili jako dobytek.

A proto Michal Strogov, zařazený mezi první řady zajatců, nemohl přijít do styku se zajatci z Omska, kteří kráčeli na konci průvodu. Netušil tedy, že zároveň s ním je zde jeho matka a Naďa, stejně jako to nenapadlo je.

Cestou z tábora v Tomsku zemřel velký počet zajatců. Zastavovalo se jen zřídkakdy a cesta vedla stále pustou rovinou v pražícím slunci; nejvíc scházela zajatcům voda. K nejbližšímu přítoku Obu, Tomu, to bylo skoro 50 verst.

Stejně jako Naďa pomáhal i Michal svým nešťastným slabším druhům, jak to, že se nepokoušel utéci? Umínil si, že půjde do Tomská „na útraty emírovy“, a udělal dobře. Tatarskými jezdci se to všude hemžilo, jako by doslova vyrůstali ze země, a tak by ho byli určitě brzy chytili.

Konečně 15. srpna na sklonku dne dorazil transport do malé obce Zabedjerovo, ležící na řece Tomu.

Zajatci by se byli nejraději rázem vrhli do vody, ale strážci jim nedovolili vystoupit z řad, dokud nebude dán povel k zastavení. Ačkoliv se tak v tomto ročním období podobal téměř horské bystřině, byli by se někteří odvážní zajatci mohli přes něj pustit, a proto Tataři zabrali v Zabedjerovu všechny bárky, utvořili z nich linii překážek na Tomu a na okraj tábora postavili silné hlídky.

Michal původně zamýšlel pustit se odtud stepí, ale teď pochopil, že jeho plán útěku se nedá za takovýchto podmínek provést, a rozhodl se počkat.

Zajatci měli strávit na březích Tomu celou noc. Emír se totiž rozhodl, že zasedání tatarského generálního štábu v tak důležitém městě oslaví vojenskou slavností. Féofar chán měl sice již ve svých rukou pevnost, ale většina jeho armády dosud tábořila před branami vyčkávajíc, až tam s veškerou slávou vjede on.

Jakmile bylo vše připraveno, zajatci zničení po třídenní cestě mohli konečně uhasit žízeň a trochu si odpočinout.

Obzor osvětlovaly poslední červánky soumraku, když se Nadě, podpírající Marfu Strogovovou, podařilo proniknout zástupem na břeh Tomu.

Omyly se trochu a napily a s tou životodárnou vodou jako by obě znovu nalezly sílu k životu.

V okamžiku, kdy odcházely od břehu, vydral se Nadě z úst bezděčný výkřik.

Několik kroků od ní stál Michal Strogov!... Ano, byl to on!... Poslední záblesky denního světla mu ještě ozařovaly tvář!

Při dívčině výkřiku se Michal zachvěl..., ale ovládl se a nepronesl jediné slůvko, jež by ho mohlo prozradit.

A zároveň v okamžiku, kdy poznal Naďu, spatřil i svou matku….

Tohle nečekané setkání na něj tak zapůsobilo, že cítil, že už není pánem nad sebou, zakryl si rukou oči a rychle zmizel.

Naďa bezděčně vykročila, aby ho dohonila, ale stará Sibiřanka jí zašeptala do ucha: „Zůstaň tady, dítě!“ „To je on,“ odpověděla Naďa zaraženě a s dojetím. „On je živ, maminko!“ „A je to můj syn, Michal Strogov, a přece vidíš, že k němu neběžím! Zařiď se podle toho, dceruško!“ Michal Strogov prožil nejmocnější dojetí, jakého je muž schopen. Jeho matka s Naďou jsou zde! Ty dvě zajatkyně, jež v jeho srdci skoro splývaly v jedno, jsou spolu! Ví Naďa, čím je? Ne, vždyť si všiml posunku, jímž ji Marfa Strogovová zadržela, aby se mu nevrhla do náruče! Matka tedy pochopila a nechala si tajemství pro sebe.

Během noci se Michal aspoň dvacetkrát rozhodl vyhledat matku, ale vždy si uvědomil, že musí odolat té strašlivé touze sevřít ji v náručí a stisknout ruku své mladé družce! Tahle neopatrnost by ho mohla prozradit a byl by ztracen. Ostatně přísahal, že matku nenavštíví... a tak ji dobrovolně z vlastní vůle nespatří!

Michal doufal, že toto setkání v táboře nebude mít žádnou nepříjemnou dohru ani pro jeho matku, ani pro něho. Ovšem netušil, že něco z oné bleskurychlé scény zachytila Sangarra, špiónka Ivana Ogareva.

Byla totiž na břehu několik kroků od staré Sibiřanky, kterou stále špehovala, aniž to Marfa tušila. Nespatřila Strogova, neboť než se obrátila, byl už pryč, ale neunikl jí posunek, jímž jeho matka zarazila Naďu, a pak radostný záblesk v očích. To jí prozradilo vše.

Už nepochybovala ani minutku, že syn Marfy Strogovové, carův kurýr, je v této chvíli v Zabedjerovu mezi Ogarevovými zajatci! Sangarra ho neznala, ale věděla, že zde je. Nesnažila se ani ho objevit - ostatně za šera v tomto početném davu by to bylo zcela nemožné.

Špehovat Naďu a Marfu nemá smysl. Obě ženy si zřejmě dají dobrý pozor, aby ho snad neprozradily.

Cikánku poháněla jediná myšlenka: musí na to upozornit Ivana Ogareva! Okamžitě vyrazila z tábora a za čtvrt hodiny už byla v Zabedjerovu u domu, jejž obýval emírův pobočník.

„Co mi chceš, Sangarro?“ „Syn Marfy Strogovové je v táboře!“ „Jako zajatec?“ „Ano.“ „Tak ho přeci budu moci...,“ vykřikl Ivan Ogarev. „Nic nebudeš moci udělat, Ivane, protože ho neznáš,“ odvětila Sangarra.

„Ale ty ho přece znáš! Vždyť jsi ho viděla, Sangarro!“ „Ne, viděla jsem, jak se jeho matka prozradila jediným posunkem, a ten mi řekl vše.“ „Nemýlíš se?“ „Já se nikdy nemýlím!“ „Víš, jak je důležité, abych zatkl toho kurýra. Jestli dopis z Moskvy přijde do rukou velkovévody v Irkutsku, nedostanu se nikdy do jeho služeb! Já ten dopis musím za každou cenu získat! A ty mi tu teď říkáš, že doručitel tohoto dopisu je v mých rukou! Ptám se tě znovu, Sangatro, nemýlíš se?“ Ogarevovo vzrušení svědčilo o tom, jak nesmírnou důležitost přikládá dopisu. Avšak Sangarru nová naléhavá otázka nepřivedla do rozpaků.

„Nemýlím se, Ivane,“ odvětila prostě.

„Ale Sangarro, v táboře je několik tisíc zajatců, a ty mi říkáš, že Strogova neznáš!“ „Já ho taky neznám,“ pravila cikánka a v obličeji se jí objevila divoká radost, „ale jeho matka ho zná! Ivane, musíš donutit matku, aby promluvila!“ „Zítra promluví“, vykřikl Ivan Ogarev a podal cikánce ruku. Sangarra se vrátila do tábora, našla si místo, kde byla Naďa s Marfou a strávila noc bedlivým pozorováním obou žen. Těm rozrušení nedalo spát, ač byly zmořeny únavou. Michal žije, ale je zajatcem jako ony! Ví o tom Ivan Ogarev, a jestli to neví, nedozví se to? Naďa měla radost, že její druh, kterého považovala za mrtvého, žije. Marfa však přemítala o budoucnosti s velkými obavami. Sangarra se za šera připlížila až do samé blízkosti obou žen, několik hodin tam zůstala a naslouchala... ale nic nezaslechla. Naďa si s Marfou neřekly jediné slovo, jako by jim v tom bránil nějaký podvědomý pocit opatrnosti.

Druhého dne, 16. srpna, asi k desáté hodině dopoledne se ozvaly na kraji tábora hlučné fanfáry.

To přijížděl ze Zabedjerova Ivan Ogarev s početným generálním štábem tatarských důstojníků. Tvář měl zachmuřenější než kdy jindy a stažené rysy svědčily, že jeho zlost co chvíli vybuchne.

Michala, skrytého ve skupině zajatců, jala předtucha, že dojde k nějaké katastrofě.

Ogarev dorazil do středu tábora, seskočil s koně a jezdci, kteří ho doprovázeli, utvořili kolem něho široký kruh. V tu chvíli k němu přistoupila Sangarra: „Nemám pro tebe žádnou novou zprávu, Ivane!“ Ivan Ogarev jí neodpověděl, ale dal stručný rozkaz jednomu z důstojníků. V okamžiku se mezi zajatci začali prohánět vojáci a bičem nebo ranami kopím poháněli nešťastníky, aby se rychle seřadili na okraji tábora. Všude zavládlo ticho a na Ogarevův pokyn zamířila Sangarra ke skupině, kde stála Marfa Strogovová.

Stará Sibiřanka okamžitě pochopila, co se bude dít. Opovržlivý úsměv jí přelétl po rtech, rychle se naklonila k Nadě a zašeptala: „Od této chvíle mě neznáš, dceruško! Ať se děje co se děje, i kdyby to bylo sebehorší, neprozraď se ani slůvkem, ani posunkem! Jde o něho, ne o mne!“ V tu chvíli jí už Sangarra položila ruku na rameno. „Co mi chceš?“ zeptala se Marfa Strogovová.

„Pojď sem!“ odvětila Sangarra a zavedla ji před Ivana Ogareva.

Michal Strogov stál s napůl přivřenýma očima, aby se snad neprozradil zábleskem očí.

Marfa Strogovová se před Ivanem Ogarevem napřímila, zkřížila ruce a čekala.

„Ty jsi Marfa Strogovová, viď?“ řekl Ogarev.

„Ano,“ klidně odvětila stará Sibiřanka.

„Odvoláš to, Co jsi mi řekla před třemi dny, když jsem se tě ptal v Omsku?“ „Ne.“ „Tak ty nevíš, že tvůj syn Michal Strogov, carův kurýr, byl v Omsku?“ „Ne, nevím.“ „A muž na poště nebyl tvůj syn?“ „Ne, to nebyl můj syn.“ „A od té doby jsi ho už neviděla?“ „Ne.“ „A když ti ho ukážeme, poznáš ho?“ „Ne.“ Při této odpovědi, svědčící o neotřesitelném rozhodnutí, že nic nepřizná, ozvalo se v davu šeptání. Ivan Ogarev se nezdržel a zahrozil.

„Poslyš, tvůj syn je zde a ty na něj okamžitě ukážeš!“ „Ne.“ „Všichni muži, kteří byli zajati v Omsku a v Kolyvanu, okolo tebe projdou, a jestli neoznačíš Michala Strogova, dostaneš tolik ran knutou, kolik mužů kolem tebe projde.“ Ivan Ogarev pochopil, že ať vyhrožuje jakkoliv, ať ji bude mučit sebevíc, nezlomná Sibiřanka nepromluví. Spoléhal proto víc na syna než na matku. Nevěřil, že by se syn tváří v tvář matce nějakým bezděčným gestem neprozradil. Mohl jednoduše nařídit, aby prohledali všechny zajatce, a tak by se zmocnil carova dopisu, jenže Michal už možná dopis přečetl a zničil, a kdyby ho neodhalili, mohlo by se mu podařit dostat se do Irkutska a plán Ogarevův by ztroskotal. On, zrádce, potřebuje nejen dopis, nýbrž i doručitele.

Naďa to všechno slyšela a nyní pochopila, proč se chtěl Michal Strogov dostat inkognito vzbouřenými sibiřskými guberniemi.

Na Ogarevův rozkaz zajatci jeden po druhém procházeli před Marfou, ale ta stála jako socha a tvářila se zcela lhostejně.

Michal byl v posledních řadách. Když měl projít před matkou, Naďa zavřela oči, aby neviděla! Byl zdánlivě klidný, ale dlaň mu krvácela, jak se mu nehty zarývaly do masa.

Matka se synem zvítězili nad Ivanem Ogarevem! Sangarra prohodila jen: „Knuta!“ „Ano,“ vykřikl Ogarev, jenž se už neovládl, „knuta na tu starou čarodějnici, a do ní, až pojde!“ Knuta se skládá z kožených řemínků, na jejichž koncích jsou připevněny zkroucené železné dráty. Tvrdí se, že rozsudek k sto dvaceti ranám knutou se rovná rozsudku smrti. Marfa to věděla, ale věděla rovněž, že ji žádné mučení nepřinutí, aby promluvila - rozhodla se obětovat svůj život pro syna.

Dva vojáci se jí chopili a povalili ji na zem. Pod roztrhanými šaty se objevila nahá záda. Několik centimetrů před hrudí ležel meč. V případě, že by bolestem podlehla, špička meče by jí projela hrudí.

Tatarský voják stál připraven a čekal.

„Do toho!“ zvolal Ivan Ogarey.

Bič zahvízdl vzduchem, ale neudeřil - silná ruka jej vyrvala z Tatarovy ruky.

Byl to Michal Strogov, který při této strašlivé scéně přiskočil. Na stanici v Išimu se ovládl, když ho zasáhl bič Ivana Ogareva, ale zde, když chtěli udeřit matku, se již neudržel.

Ogarevovi se plán zdařil.

„Michal Strogov!“ zvolal, a přistupuje blíž, dodal: „Ále, náš člověk z Išimu!“ „Ano, osobně,“ odvětil Strogov, a zvednuv knutu, poznamenal jí tvář Ivana Ogareva. „Rána za ránu,“ dodal.

„Ale ta byla pěkná!“ ozval se jeden divák, jehož hlas se naštěstí ztratil ve zmatku.

Dvacet vojáků se vrhlo na Strogova a chtěli ho zabít... Ogarev je posunkem zarazil, unikl mu jen rozzlobený, bolestivý výkřik.

„Tento muž patří před soud emírův! Prohledejte ho!“ řekl.

Dopis s carskou pečetí našli Michalovi na hrudi, neboť neměl čas jej zničit, a ihned odevzdali list Ogarevovi.

Muž, který si tak pochválil Michalovu ránu, nebyl nikdo jiný než Alcide Jolivet. Zastavil se s kolegou v táboře v Zabedjerovu a tam se stali svědky této scény.

„Hrome, tihle lidé ze severu něco vydrží!“ poznamenal Jolivet k Hárrymu Blountovi. „Přiznejte, že se musíme svému spolucestujícímu omluvit! To byla pane výtečná oplátka za Išim!“ „Byla, ale Strogov je tím ztracen,“ pronesl Harry Blount. „Byl by býval udělal lépe, kdyby se byl Ogarevovi nepřipomněl!“ „A nechal svou matku zahynout pod knutou?“ „Myslíte, že jí i sestře tím připravil lepší osud?“ „Nemyslím si nic a nevím nic,“ odpověděl Alcide Jolivet, „ale na jeho místě bych udělal totéž! A jak toho ďábla ve tváři zřídil! Někdy se člověk musí rozohnit! Jinak by nám byl Bůh nalil do žil vodu, a ne krev, kdyby chtěl, abychom se nikdy nenechali vyrušit z klidu.“ „Krásný případ pro denní zprávy,“ řekl Harry Blount. „Kdyby nám tak Ogarev zapůjčil ten dopis...“ Emírův pobočník si zatím setřel krev s tváře a pak rozlomil pečeť dopisu. Pomalu jej dvakrát přečetl, jako by chtěl dobře proniknout do jeho smyslu. Poté rozkázal, aby Strogova pevně spoutali a odvedli s ostatními zajatci do Tomska, a sám v čele oddílů za ohlušujícího bubnování a troubení zamířil k městu, kde ho očekával emír.


III. RÁNA ZA RÁNU

 

Stará Sibiřanka vše pochopila, dívka sice netušila, že její oplakávaný druh ještě žije, ale teď alespoň znala jeho matku a byla šťastná, že může zajatkyni nahradit ztraceného syna.

Ani jednu, ani druhou ovšem nemohlo napadnout, že Michal Strogov, zajatý v Kolyvanu, je v témž transportu a postupuje s nimi směrem k Tomsku.

Zajatce, které přivedl Ivan Ogarev, totiž připojili k dřívějším, hlídaným v tatarském táboře. Těch chudáků Rusů nebo Sibiřanů, vojáků i civilistů, bylo několik tisíc a tvořili pluk, jenž se táhl v délce několika verst. Někteří nebezpečnější byli připoutáni želízky na dlouhý řetěz, kdežto ženy a děti byly přivázány na knoflíky u sedel a nemilosrdně vláčeny po cestách! Tatarští hlídači je všechny honili jako dobytek.

A proto Michal Strogov, zařazený mezi první řady zajatců, nemohl přijít do styku se zajatci z Omska, kteří kráčeli na konci průvodu. Netušil tedy, že zároveň s ním je zde jeho matka a Naďa, stejně jako to nenapadlo je.

Cestou z tábora v Tomsku zemřel velký počet zajatců. Zastavovalo se jen zřídkakdy a cesta vedla stále pustou rovinou v pražícím slunci; nejvíc scházela zajatcům voda. K nejbližšímu přítoku Obu, Tomu, to bylo skoro 50 verst.

Stejně jako Naďa pomáhal i Michal svým nešťastným slabším druhům, jak to, že se nepokoušel utéci? Umínil si, že půjde do Tomská „na útraty emírovy“, a udělal dobře. Tatarskými jezdci se to všude hemžilo, jako by doslova vyrůstali ze země, a tak by ho byli určitě brzy chytili.

Konečně 15. srpna na sklonku dne dorazil transport do malé obce Zabedjerovo, ležící na řece Tomu.

Zajatci by se byli nejraději rázem vrhli do vody, ale strážci jim nedovolili vystoupit z řad, dokud nebude dán povel k zastavení. Ačkoliv se tak v tomto ročním období podobal téměř horské bystřině, byli by se někteří odvážní zajatci mohli přes něj pustit, a proto Tataři zabrali v Zabedjerovu všechny bárky, utvořili z nich linii překážek na Tomu a na okraj tábora postavili silné hlídky.

Michal původně zamýšlel pustit se odtud stepí, ale teď pochopil, že jeho plán útěku se nedá za takovýchto podmínek provést, a rozhodl se počkat.

Zajatci měli strávit na březích Tomu celou noc. Emír se totiž rozhodl, že zasedání tatarského generálního štábu v tak důležitém městě oslaví vojenskou slavností. Féofar chán měl sice již ve svých rukou pevnost, ale většina jeho armády dosud tábořila před branami vyčkávajíc, až tam s veškerou slávou vjede on.

Jakmile bylo vše připraveno, zajatci zničení po třídenní cestě mohli konečně uhasit žízeň a trochu si odpočinout.

Obzor osvětlovaly poslední červánky soumraku, když se Nadě, podpírající Marfu Strogovovou, podařilo proniknout zástupem na břeh Tomu.

Omyly se trochu a napily a s tou životodárnou vodou jako by obě znovu nalezly sílu k životu.

V okamžiku, kdy odcházely od břehu, vydral se Nadě z úst bezděčný výkřik.

Několik kroků od ní stál Michal Strogov!... Ano, byl to on!... Poslední záblesky denního světla mu ještě ozařovaly tvář!

Při dívčině výkřiku se Michal zachvěl..., ale ovládl se a nepronesl jediné slůvko, jež by ho mohlo prozradit.

A zároveň v okamžiku, kdy poznal Naďu, spatřil i svou matku….

Tohle nečekané setkání na něj tak zapůsobilo, že cítil, že už není pánem nad sebou, zakryl si rukou oči a rychle zmizel.

Naďa bezděčně vykročila, aby ho dohonila, ale stará Sibiřanka jí zašeptala do ucha:

„Zůstaň tady, dítě!“

„To je on,“ odpověděla Naďa zaraženě a s dojetím. „On je živ, maminko!“

„A je to můj syn, Michal Strogov, a přece vidíš, že k němu neběžím! Zařiď se podle toho, dceruško!“

Michal Strogov prožil nejmocnější dojetí, jakého je muž schopen. Jeho matka s Naďou jsou zde! Ty dvě zajatkyně, jež v jeho srdci skoro splývaly v jedno, jsou spolu! Ví Naďa, čím je? Ne, vždyť si všiml posunku, jímž ji Marfa Strogovová zadržela, aby se mu nevrhla do náruče! Matka tedy pochopila a nechala si tajemství pro sebe.

Během noci se Michal aspoň dvacetkrát rozhodl vyhledat matku, ale vždy si uvědomil, že musí odolat té strašlivé touze sevřít ji v náručí a stisknout ruku své mladé družce! Tahle neopatrnost by ho mohla prozradit a byl by ztracen. Ostatně přísahal, že matku nenavštíví... a tak ji dobrovolně z vlastní vůle nespatří!

Michal doufal, že toto setkání v táboře nebude mít žádnou nepříjemnou dohru ani pro jeho matku, ani pro něho. Ovšem netušil, že něco z oné bleskurychlé scény zachytila Sangarra, špiónka Ivana Ogareva.

Byla totiž na břehu několik kroků od staré Sibiřanky, kterou stále špehovala, aniž to Marfa tušila. Nespatřila Strogova, neboť než se obrátila, byl už pryč, ale neunikl jí posunek, jímž jeho matka zarazila Naďu, a pak radostný záblesk v očích. To jí prozradilo vše.

Už nepochybovala ani minutku, že syn Marfy Strogovové, carův kurýr, je v této chvíli v Zabedjerovu mezi Ogarevovými zajatci!                        .

Sangarra ho neznala, ale věděla, že zde je. Nesnažila se ani ho objevit - ostatně za šera v tomto početném davu by to bylo zcela nemožné.

Špehovat Naďu a Marfu nemá smysl. Obě ženy si zřejmě dají dobrý pozor, aby ho snad neprozradily.

Cikánku poháněla jediná myšlenka: musí na to upozornit Ivana Ogareva! Okamžitě vyrazila z tábora a za čtvrt hodiny už byla v Zabedjerovu u domu, jejž obýval emírův pobočník.

„Co mi chceš, Sangarro?“

„Syn Marfy Strogovové je v táboře!“

„Jako zajatec?“

„Ano.“

„Tak ho přeci budu moci...,“ vykřikl Ivan Ogarev. „Nic nebudeš moci udělat, Ivane, protože ho neznáš,“ odvětila Sangarra.

„Ale ty ho přece znáš! Vždyť jsi ho viděla, Sangarro!“ „Ne, viděla jsem, jak se jeho matka prozradila jediným posunkem, a ten mi řekl vše.“

„Nemýlíš se?“

„Já se nikdy nemýlím!“

„Víš, jak je důležité, abych zatkl toho kurýra. Jestli dopis z Moskvy přijde do rukou velkovévody v Irkutsku, nedostanu se nikdy do jeho služeb! Já ten dopis musím za každou cenu získat! A ty mi tu teď říkáš, že doručitel tohoto dopisu je v mých rukou! Ptám se tě znovu, Sangatro, nemýlíš se?“

Ogarevovo vzrušení svědčilo o tom, jak nesmírnou důležitost přikládá dopisu. Avšak Sangarru nová naléhavá otázka nepřivedla do rozpaků.

„Nemýlím se, Ivane,“ odvětila prostě.

„Ale Sangarro, v táboře je několik tisíc zajatců, a ty mi říkáš, že Strogova neznáš!“

„Já ho taky neznám,“ pravila cikánka a v obličeji se jí objevila divoká radost, „ale jeho matka ho zná! Ivane, musíš donutit matku, aby promluvila!“

„Zítra promluví“, vykřikl Ivan Ogarev a podal cikánce ruku.

Sangarra se vrátila do tábora, našla si místo, kde byla Naďa s Marfou a strávila noc bedlivým pozorováním obou žen. Těm rozrušení nedalo spát, ač byly zmořeny únavou. Michal žije, ale je zajatcem jako ony! Ví o tom Ivan Ogarev, a jestli to neví, nedozví se to? Naďa měla radost, že její druh, kterého považovala za mrtvého, žije. Marfa však přemítala o budoucnosti s velkými obavami. Sangarra se za šera připlížila až do samé blízkosti obou žen, několik hodin tam zůstala a naslouchala... ale nic nezaslechla. Naďa si s Marfou neřekly jediné slovo, jako by jim v tom bránil nějaký podvědomý pocit opatrnosti.

Druhého dne, 16. srpna, asi k desáté hodině dopoledne se ozvaly na kraji tábora hlučné fanfáry.

To přijížděl ze Zabedjerova Ivan Ogarev s početným generálním štábem tatarských důstojníků. Tvář měl zachmuřenější než kdy jindy a stažené rysy svědčily, že jeho zlost co chvíli vybuchne.

Michala, skrytého ve skupině zajatců, jala předtucha, že dojde k nějaké katastrofě.

Ogarev dorazil do středu tábora, seskočil s koně a jezdci, kteří ho doprovázeli, utvořili kolem něho široký kruh. V tu chvíli k němu přistoupila Sangarra:

„Nemám pro tebe žádnou novou zprávu, Ivane!“

Ivan Ogarev jí neodpověděl, ale dal stručný rozkaz jednomu z důstojníků.

V okamžiku se mezi zajatci začali prohánět vojáci a bičem nebo ranami kopím poháněli nešťastníky, aby se rychle seřadili na okraji tábora. Všude zavládlo ticho a na Ogarevův pokyn zamířila Sangarra ke skupině, kde stála Marfa Strogovová.

Stará Sibiřanka okamžitě pochopila, co se bude dít. Opovržlivý úsměv jí přelétl po rtech, rychle se naklonila k Nadě a zašeptala:

„Od této chvíle mě neznáš, dceruško! Ať se děje co se děje, i kdyby to bylo sebehorší, neprozraď se ani slůvkem, ani posunkem! Jde o něho, ne o mne!“

V tu chvíli jí už Sangarra položila ruku na rameno.

„Co mi chceš?“ zeptala se Marfa Strogovová.

„Pojď sem!“ odvětila Sangarra a zavedla ji před Ivana Ogareva.

Michal Strogov stál s napůl přivřenýma očima, aby se snad neprozradil zábleskem očí.

Marfa Strogovová se před Ivanem Ogarevem napřímila, zkřížila ruce a čekala.

„Ty jsi Marfa Strogovová, viď?“ řekl Ogarev.

„Ano,“ klidně odvětila stará Sibiřanka.

„Odvoláš to, Co jsi mi řekla před třemi dny, když jsem se tě ptal v Omsku?“

„Ne.“

„Tak ty nevíš, že tvůj syn Michal Strogov, carův kurýr, byl v Omsku?“

„Ne, nevím.“

„A muž na poště nebyl tvůj syn?“

„Ne, to nebyl můj syn.“

„A od té doby jsi ho už neviděla?“

„Ne.“

„A když ti ho ukážeme, poznáš ho?“

„Ne.“

Při této odpovědi, svědčící o neotřesitelném rozhodnutí, že nic nepřizná, ozvalo se v davu šeptání.

Ivan Ogarev se nezdržel a zahrozil.

„Poslyš, tvůj syn je zde a ty na něj okamžitě ukážeš!“

„Ne.“

„Všichni muži, kteří byli zajati v Omsku a v Kolyvanu, okolo tebe projdou, a jestli neoznačíš Michala Strogova, dostaneš tolik ran knutou, kolik mužů kolem tebe projde.“

Ivan Ogarev pochopil, že ať vyhrožuje jakkoliv, ať ji bude mučit sebevíc, nezlomná Sibiřanka nepromluví. Spoléhal proto víc na syna než na matku. Nevěřil, že by se syn tváří v tvář matce nějakým bezděčným gestem neprozradil. Mohl jednoduše nařídit, aby prohledali všechny zajatce, a tak by se zmocnil carova dopisu, jenže Michal už možná dopis přečetl a zničil, a kdyby ho neodhalili, mohlo by se mu podařit dostat se do Irkutska a plán Ogarevův by ztroskotal. On, zrádce, potřebuje nejen dopis, nýbrž i doručitele.

Naďa to všechno slyšela a nyní pochopila, proč se chtěl Michal Strogov dostat inkognito vzbouřenými sibiřskými guberniemi.

Na Ogarevův rozkaz zajatci jeden po druhém procházeli před Marfou, ale ta stála jako socha a tvářila se zcela lhostejně.

Michal byl v posledních řadách. Když měl projít před matkou, Naďa zavřela oči, aby neviděla! Byl zdánlivě klidný, ale dlaň mu krvácela, jak se mu nehty zarývaly do masa.

Matka se synem zvítězili nad Ivanem Ogarevem! Sangarra prohodila jen:

„Knuta!“

„Ano,“ vykřikl Ogarev, jenž se už neovládl, „knuta na tu starou čarodějnici, a do ní, až pojde!“

Knuta se skládá z kožených řemínků, na jejichž koncích jsou připevněny zkroucené železné dráty. Tvrdí se, že rozsudek k sto dvaceti ranám knutou se rovná rozsudku smrti. Marfa to věděla, ale věděla rovněž, že ji žádné mučení nepřinutí, aby promluvila - rozhodla se obětovat svůj život pro syna.         

Dva vojáci se jí chopili a povalili ji na zem. Pod roztrhanými šaty se objevila nahá záda. Několik centimetrů před hrudí ležel meč. V případě, že by bolestem podlehla, špička meče by jí projela hrudí.

Tatarský voják stál připraven a čekal.

„Do toho!“ zvolal Ivan Ogarey.

Bič zahvízdl vzduchem, ale neudeřil - silná ruka jej vyrvala z Tatarovy ruky.

Byl to Michal Strogov, který při této strašlivé scéně přiskočil. Na stanici v Išimu se ovládl, když ho zasáhl bič Ivana Ogareva, ale zde, když chtěli udeřit matku, se již neudržel.

Ogarevovi se plán zdařil.

„Michal Strogov!“ zvolal, a přistupuje blíž, dodal: „Ále, náš člověk z Išimu!“

„Ano, osobně,“ odvětil Strogov, a zvednuv knutu, poznamenal jí tvář Ivana Ogareva. „Rána za ránu,“ dodal.

„Ale ta byla pěkná!“ ozval se jeden divák, jehož hlas se naštěstí ztratil ve zmatku. 

Dvacet vojáků se vrhlo na Strogova a chtěli ho zabít... Ogarev je posunkem zarazil, unikl mu jen rozzlobený, bolestivý výkřik.

„Tento muž patří před soud emírův! Prohledejte ho!“ řekl.

Dopis s carskou pečetí našli Michalovi na hrudi, neboť neměl čas jej zničit, a ihned odevzdali list Ogarevovi.

Muž, který si tak pochválil Michalovu ránu, nebyl nikdo jiný než Alcide Jolivet. Zastavil se s kolegou v táboře v Zabedjerovu a tam se stali svědky této scény.

„Hrome, tihle lidé ze severu něco vydrží!“ poznamenal Jolivet k Hárrymu Blountovi. „Přiznejte, že se musíme svému spolucestujícímu omluvit! To byla pane výtečná oplátka za Išim!“

„Byla, ale Strogov je tím ztracen,“ pronesl Harry Blount. „Byl by býval udělal lépe, kdyby se byl Ogarevovi nepřipomněl!“

„A nechal svou matku zahynout pod knutou?“ „Myslíte, že jí i sestře tím připravil lepší osud?“

„Nemyslím si nic a nevím nic,“ odpověděl Alcide Jolivet, „ale na jeho místě bych udělal totéž! A jak toho ďábla ve tváři zřídil! Někdy se člověk musí rozohnit! Jinak by nám byl Bůh nalil do žil vodu, a ne krev, kdyby chtěl, abychom se nikdy nenechali vyrušit z klidu.“

„Krásný případ pro denní zprávy,“ řekl Harry Blount. „Kdyby nám tak Ogarev zapůjčil ten dopis...“

Emírův pobočník si zatím setřel krev s tváře a pak rozlomil pečeť dopisu. Pomalu jej dvakrát přečetl, jako by chtěl dobře proniknout do jeho smyslu. Poté rozkázal, aby Strogova pevně spoutali a odvedli s ostatními zajatci do Tomska, a sám v čele oddílů za ohlušujícího bubnování a troubení zamířil k městu, kde ho očekával emír.