×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Carův kurýr - Jules Verne, II. RUSOVÉ A TATAŘI

II. RUSOVÉ A TATAŘI

II. RUSOVÉ A TATAŘI Car tak nečekaně opustil síně Nového paláce ve chvíli. kdy slavnost, uspořádaná na počest civilních i vojenských osobností a význačných moskevských občanů, vrcholila; příčinou jeho odchodu byly velmi vážné události, k nimž došlo za uralskou hranicí. Hrozilo opravdu nebezpečí, že obávaná invaze připraví Rusko o sibiřské gubernie.

Asijské Rusko či Sibiř se prostírá na ploše 560 000 čtverečních mil a má celkem asi dva milióny obyvatel. Táhne se od pohoří Uralu, které ji odděluje od evropského Ruska, až k pobřeží Tichého oceánu. Na jihu tvoří ne zcela přesnou hranici Turkestán a říše čínská, na severu Ledový oceán od moře Karského až k úžině Beringově. Dělí se na gubernii (to jest kraj) Tobolskou. Jenisejskou, Irkutskou, Omskou a Jakutskou, dále k ní patří Ochotsko a Kamčatka a konečně Kirgizie a země Čukčů.

Tyto rozlehlé stepi, táhnoucí se od západu na východ v délce přes sto deset zeměpisných stupňů, slouží za místo vyhnanství, kam jsou odváženi zločinci a osoby, které podle carského výnosu musí opustit evropské Rusko. Dva generální gubernátoři tu zastupují cara. Jeden z nich sídlí v Irkutsku, hlavním městě východní Sibiře. Obě území dělí od sebe řeka Čuna, vlévající se do Jeniseje.

Železnice zatím ještě nejezdí těmito nesmírnými úrodnými. rovinami, ani nevede k bohatým dolům. V létě se tu cestuje v tarantasech a v tělegách, v zimě na saních. Sibiřský západ má jediné spojení s východem elektrickým drátem, který měří přes 8 000 verst (8 536 km) (1 versta se rovná1067 m, tedy něco přes1 km) a od Uralu vede přes Jekatěrinburg, Kamisov, Ťumeň, Išim, Omsk, Jelamsk, Kolyvan, Tomsk, Krasnojarsk, Nižneudinsk, lrkutsk, Verchně Něrčinsk, Strelink, Albazin, B1agovstensk, Radde, Orlomskou, Alexandrovskoje, Nikolajevsk a stojí šest rublů a deset kopejek(asi třiadvacet předválečných franků. Stříbrný rubl se rovnal 3,75 franku; kopejka - měděná mince - měla hodnotu čtyř centimů) za každé slovo poslané na druhý konec. Z Irkutska vede odbočka do Kjachty na mongolské hranici a odtud za cenu třiceti kopejek za slovo doručí pošta depeše za čtrnáct dní do Pekingu.

A právě tento drát vedoucí z Jekatěrinburgu do Nikolajevska byl přestřižen nejprve před Tomskem a za několik hodin poté mezi Tomskem a Kolyvanem.

Proto car po druhém hlášení odvětil generálu Kisovovi jen stručně: „Zavolejte okamžitě kurýra!“ Teď nepohnutě stál u okna své pracovny, když lokajové znovu otevřeli dveře. Na prahu se objevil policejní šéf.

„Vstup, generále,“ vyzval jej car, „a řekni mi, co víš o Ivanu Ogarevovi.“ „Je to velice nebezpečný člověk! Sire.“ „Měl hodnost plukovníka!“ „Ano, Sire.“ „Byl to inteligentní důstojník?“ „Velmi inteligentní, ale nedal se ovládat a pak měl bezuzdnou ctižádost a před ničím necouvl. Brzy začal kout tajné pikle, a tehdy právě jej Jeho výsost velkovévoda zbavil hodnosti a poslal do vyhnanství na Sibiř.“ „Kdy to bylo?“ „Před dvěma lety. Vaše Veličenstvo mu pak po půlročním vyhnanství dalo milost a on se vrátil do Ruska.“ „A od té doby na Sibiři, nebyl?“ „Ale byl. Sire, vrátil se tam dobrovolně,“ odpověděl policejní šéf a mnohem tišeji dodal. „Byly doby Sire, kdy se nikdo ze Sibiře nevracel!“ „Nuže, pokud já budu živ, Sibiř je a zůstane krajem, odkud se lidé vracejí!“ Car mohl pronést tato slova se skutečnou hrdostí, protože již často dokázal, že ruská spravedlnost dovede odpouštět. Šéf policie na to neřekl nic, ale zřejmě s polovičním řešením nesouhlasil. Podle něho každý, kdo překročil pohoří Ural v doprovodu četníků, nemá se odtamtud už vrátit. Ovšem teď tomu tak není, a to je policejnímu šéfovi srdečně líto! Jak by ne! Političtí vyhnanci se vracejí z Tobolska, Jakutska a Irkutska! S tím on rozhodně nemůže souhlasit! Ale mlčí a čeká na další otázky carovy.

„Vrátil se Ivan Ogarev podruhé do Ruska po té cestě do sibiřských provincií?“ „Ano, Sire.“ „A od té doby policie ztratila jeho stopu?“ „Ne, Sire, protože odsouzenec se stává skutečně nebezpečnou osobou, až když dostane milost!“ Car na chvilku svraštil čelo. Policejní šéf snad zašel příliš daleko? Ale car si ani nepovšiml nepřímé kritiky své vnitřní politiky a už se stručně vyptával dále: „A kde byl naposled Ivan Ogarev?“ „V Permské gubernii.“ „Ve kterém městě?“ „Přímo v Permu.“ „Co tam dělal?“ „Zdálo se, že nic, a jeho chování nevzbudilo žádné podezření.“ „Nebyl pod policejním dozorem?“ „Ne, Sire.“ „A kdy opustil Perm?“ „Asi v březnu.“ „A kam odjel?“ „To nám není známo.“ „A od té doby se prostě neví, co se s ním stalo?“ „Ne, neví, Sire.“ „Ale já, to vím“, odpověděl car. „Dostal Jsem anonymní udání, která nešla přes policejní úřady, a teď, když slyším, co se děje za hranicemi, mám tisíc důvodů, abych jim věřil!“ „Sire, vy chcete tvrdit, že Ivan Ogarev má prsty v tatarské invazi?“ zvolal policejní šéf. „Ano, generále, a hned ti vyložím, co ty nevíš. Ivan Ogarev opustil Permskou gubernii a dostal se za Ural. Zamířil do Sibiře, do kirgizských stepí, a tam se snažil popíchnout kočovné kmeny k povstání. Měl přitom dost úspěchu. Pak se pusti1 dále na jih až do svobodného Turkestánu. Tam, v chanátu Bucharském, Kokandském a Kunduzském, objevil náčelníky, kteří byli ochotní vtrhnout se svými tatarskými tlupami do Sibiřských gubernií a zmocnit se ruského území v Asii. Hnutí bylo podněcováno potají, ale vybuchlo jako blesk a nyní jsou cesty a spoje mezi západní a východní Sibiří přerušeny! Navíc Ivan Ogarev z touhy po pomstě chce spáchat atentát na mého bratra.“ Car se při hovoru čím dál tím víc rozpaloval a přecházel sem tam. Policejní šéf to nijak nekomentoval, jenom si v duchu říkal, že v době, kdy ruští vládcové nedávali vyhnancům milost, nemohl by Ivan Ogarev nikdy své plány uskutečnit.

Hezkou chvíli mlčel, pak přistoupil ke křeslu, kam car zatím usedl, a pravil: „Vaše Veličenstvo jistě vydalo rozkazy, aby vpádu co nejrychleji zabránilo!“ „Ano,“ odpověděl car. „V posledním telegramu do Nižneudinska jsem nařídil, aby se sbory z gubernie, Jenisejské, Irkutské a Jakutské i z provincií Amurské a Bajkalské daly na pochod. Zároveň urychleně postupují k Uralu pluky z Permu a z Nižního Novgorodu a kozáci od hranic. Jenže bohužel na to budou potřebovat několik týdnů, než se střetnou s tatarskými šiky!“ „A Jeho velkovévodská Výsost, bratr Vašeho Veličenstva, je v této chvíli zcela odříznut v Irkutské gubernii a nemá již. přímé spojení s Moskvou?“ „Bohužel.“ „Ale z posledních depeší ví, jaká opatření Vaše Veličenstvo učinilo a jakou pomoc může očekávat ze sousedních gubernií?“ „To sice ví, ovšem netuší, že Ivan Ogarev je nejen buřič, nýbrž i zrádce, a jeho zavilý osobní nepřítel. Nejhorší je, že Velkovévoda Ogareva nezná, ten má totiž v úmyslu dostat se do Irkutska pod falešným jménem nabídnout své služby,velkovévodovi. Pak, až si získá jeho důvěru a Tataři obklíčí Irkutsk, vydá jim město a zároveň i mého bratra, jemuž hrozí tedy bezprostřední nebezpečí smrti. Tohle vím já, ale ne bratr. A ten se to musí dovědět!“ „Čili, Sire, inteligentní, odvážný kurýr...“ „Právě na něj čekám.“ „Ale ať si pospíší,“ dodal šéf policie, „věřte mi Sire, Sibiř nemá ke vzpouře daleko!“ „Chceš říci, že by vyhnanci táhli zajedno s vetřelci?“ pobouřeně zvolal car, kterého tato urážka nesmírně rozčilila.“ „Ať mi Vaše Veličenstvo promine...!“ začal koktat policejní šéf i ta slova mu skutečně vnukl jeho nedůvěřivý duch. „Věřím, že vyhnanec zůstane vlastencem,“ pokračoval car.

„Ale v Sibiři jsou kromě politických vyhnanců i jiní odsouzenci...“ „Ovšem, zločinci! A ty ti, generále klidně přepustím. Jsou to vyvrhelové lidské společnosti, nemají žádnou vlast. Jenže povstání, či spíše invaze není namířena proti vládci, nýbrž proti Rusku, proti zemi, kterou vyhnanci chtějí ještě jednou spatřit, a také ji skutečně zas uvidí! Ne, ne, Rus se nikdy nespojí s Tatarem, aby třeba jen na jedinou hodinu oslabil moc Moskvy!“ Car zcela oprávněně věřil ve vlastenectví mužů, které jeho politika nyní na určitou dobu, držela ve vyhnanství. Skutečná velkodušnost, značné úlevy, jež zavedl při provádění kdysi tak strašlivých nařízení, dávaly mu jistou záruku, že se nezklame. Ale ani přes tuto důležitou okolnost se nesmělo zapomínat, že situace je velice vážná, neboť hrozilo nebezpečí, že se velká část kirgizského obyvatelstva připojí k povstalcům.

Kirgizové se dělí na tři skupiny, velkou, malou a prostřední, a je jich dohromady asi 400 000 „stanů“, to jest na dva milióny duší. Některé, kmeny jsou svobodné, nezávislé a jiné uznávají svrchovanost buď Ruska, nebo chanátu Chívského, Kokandského či Bucharského, čili nejobávanějších tatarských náčelníků v Turkestánu. Nejbohatší prostřední skupina má zároveň největší význam, protože její tábořiště se rozkládají po celém území mezi tokem řeky Sarysu, Irtyšem, horním Išimem a jezerem Hadisang a Aksakal. Velká skupina se zdržuje v oblasti na východ odtud a sahá až ke gubernii Omské a Tobolské. Kdyby se tedy toto kirgizské obyvatelstvo vzbouřilo a zaplavilo asijské Rusko, znamenalo by to především rozdělení Sibiře na východ od Jeniseje. Nutno ovšem říci, že Kirgizové se moc nevyznají ve válčení a specializují se spíše na noční loupežné přepady karavan než na řádný boj. Jak to pravil pan Levšin, „pevně sevřená fronta nebo prapor dobré pěchoty odolá desetkrát většímu množství kirgizů a jediné dělo jich dovede zničit strašlivé množství“.

„Ano, Jenže k tomu je zapotřebí, aby se tento prapor dobré pěchoty dostal na území, kde vypuklo povstání, a aby se děla přemístila z ruských gubernií o nějakých 2000 až 3000 verst. Kromě přímé cesty z Jekatěrinburgu do Irkutska tam však jsou hojné bažinaté stepi a po nich se moc pohodlně necestuje, a tak bude jistě trvat několik týdnů, než budou ruské oddíly schopny odrazit tatarské hordy.

Vojenské středisko západní Sibiře - Omsk - má za úkol držet na uzdě kirgizské obyvatelstvo. Tito kočovníci už několikrát překročili hranici a v ministerstvu války se zcela oprávněně domnívali, že Omsku již hrozí bezprostřední nebezpečí. Řada kozáckých oddílů pravidelně rozestavených z Omska až do Semipalatinska je už jistě někde přerušena. A k tomu se ještě druží obava, aby „velcí sultánové“, kteří vládnou v kirgizských okresech dobrovolně nebo nedobrovolně neuznali nadvládu Tatarů, kteří jsou mohamedáni jako oni.

Tataři ohrožující ruskou říši patří k plemenu kavkazskému a sídlí především v Turkestánu, rozděleném na několik států, jimž vládnou chánové (proto se nazývají chanáty). K nejdůležitějším patří Bucharský, Chívský, Kokandský a Kunduzský.

Nejobávanější, Bucharský, má skoro 10 000 čtverečních mil, asi dva a půl miliónu obyvatel, šedesátitisícovou pěší armádu, jež může být v době války až ztrojnásobena, a třicet tisíc jezdců. V bohaté zemi se vzkvétajícím zemědělstvím i chovem dobytka a s velikým nerostným bohatstvím je devatenáct důležitých měst, především starobylá Buchara, středisko muslimské vzdělanosti a jedno z nejslavnějších středoasijských sídel, a Samarkand s hrobem Tamerlánovým.

V oné době zde vládl ctižádostivý a divoký chán Féofar.

Spolu s chány kokandským a kunduzškým, dvěma známými loupeživými nájezdníky, a s několika náčelníky středoasijských hord postavil se do čela invaze, jejíž duší byl Ivan Ogarev. Tento zrádce, poháněný nesmyslnou ctižádostivostí i nenávistí, ve své pošetilosti věřil, že se mu podaří ohrozit moskevskou říši! Na jeho podnět emír - to je titul bucharských chánů - vyslal, své hordy za ruskou hranici. Zaplavily Semipalatinskou gubernii a skupinky kozáků před nimi musely ustoupit. Tataři pronikli až za jezero Balchašské a vzali s sebou kirgizské kmeny. Loupili, ničili, odváděli ty, kteří se podrobili, chytali ty, kteří se vzpírali, a tak postupovali s nestoudnou drzostí od města k městu, následováni suitou svého vládce, totiž jeho ženami a otroky.

Kde v tomto okamžiku asi jsou? Kam až pronikli a kam až musely ruské sbory v Sibiři ustoupit? To nikdo neví. Spojení je přerušeno. Přeřezali dráty mezi Kolyvanem a Tomskem, jen zvědové tatarské armády, anebo je emír už v Jenisejské gubernii? Je celá dolní západní Sibiř v ohni? Šíří se povstání dále na východ? To nikdo nemůže říci. Jediná síla, kterou nezarazily mrazy ani horka a která postupovala rychlostí, blesku, elektrický proud, už neputuje stepí a car nemůže upozornit velkovévodu sevřeného v Irkutsku na nebezpečí, které mu hrozí ze strany Ivana Ogareva.

Jen kurýr je schopen nahradit přerušené spojení.

Ovšem aby urazil 5 200 verst (5548 kilometrů), které dělí Moskvu od Irkutska, na to potřebuje čas. Musí mít téměř, nadlidskou odvahu, musí být inteligentní, aby pronikl řadami vetřelců. Ale s dobrou hlavou a se statečným srdcem se člověk dostane daleko!

Jenže najdu takovou hlavu a takové srdce? říkal si car.


II. RUSOVÉ A TATAŘI

II. RUSOVÉ A TATAŘI Car tak nečekaně opustil síně Nového paláce ve chvíli. kdy slavnost, uspořádaná na počest civilních i vojenských osobností a význačných moskevských občanů, vrcholila; příčinou jeho odchodu byly velmi vážné události, k nimž došlo za uralskou hranicí. Hrozilo opravdu nebezpečí, že obávaná invaze připraví Rusko o sibiřské gubernie.

Asijské Rusko či Sibiř se prostírá na ploše 560 000 čtverečních mil a má celkem asi dva milióny obyvatel. Táhne se od pohoří Uralu, které ji odděluje od evropského Ruska, až k pobřeží Tichého oceánu. Na jihu tvoří ne zcela přesnou hranici Turkestán a říše čínská, na severu Ledový oceán od moře Karského až k úžině Beringově. Dělí se na gubernii (to jest kraj) Tobolskou. Jenisejskou, Irkutskou, Omskou a Jakutskou, dále k ní patří Ochotsko a Kamčatka a konečně Kirgizie a země Čukčů.

Tyto rozlehlé stepi, táhnoucí se od západu na východ v délce přes sto deset zeměpisných stupňů, slouží za místo vyhnanství, kam jsou odváženi zločinci a osoby, které podle carského výnosu musí opustit evropské Rusko. Dva generální gubernátoři tu zastupují cara. Jeden z nich sídlí v Irkutsku, hlavním městě východní Sibiře. Obě území dělí od sebe řeka Čuna, vlévající se do Jeniseje.

Železnice zatím ještě nejezdí těmito nesmírnými úrodnými. rovinami, ani nevede k bohatým dolům. V létě se tu cestuje v tarantasech a v tělegách, v zimě na saních. Sibiřský západ má jediné spojení s východem elektrickým drátem, který měří přes 8 000 verst (8 536 km) (1 versta se rovná1067 m, tedy něco přes1 km) a od Uralu vede přes Jekatěrinburg, Kamisov, Ťumeň, Išim, Omsk, Jelamsk, Kolyvan, Tomsk, Krasnojarsk, Nižneudinsk, lrkutsk, Verchně Něrčinsk, Strelink, Albazin, B1agovstensk, Radde, Orlomskou, Alexandrovskoje, Nikolajevsk a stojí šest rublů a deset kopejek(asi třiadvacet předválečných franků. Stříbrný rubl se rovnal 3,75 franku; kopejka - měděná mince - měla hodnotu čtyř centimů) za každé slovo poslané na druhý konec. Z Irkutska vede odbočka do Kjachty na mongolské hranici a odtud za cenu třiceti kopejek za slovo doručí pošta depeše za čtrnáct dní do Pekingu.

A právě tento drát vedoucí z Jekatěrinburgu do Nikolajevska byl přestřižen nejprve před Tomskem a za několik hodin poté mezi Tomskem a Kolyvanem.

Proto car po druhém hlášení odvětil generálu Kisovovi jen stručně: „Zavolejte okamžitě kurýra!“ Teď nepohnutě stál u okna své pracovny, když lokajové znovu otevřeli dveře. Na prahu se objevil policejní šéf.

„Vstup, generále,“ vyzval jej car, „a řekni mi, co víš o Ivanu Ogarevovi.“ „Je to velice nebezpečný člověk! Sire.“ „Měl hodnost plukovníka!“ „Ano, Sire.“ „Byl to inteligentní důstojník?“ „Velmi inteligentní, ale nedal se ovládat a pak měl bezuzdnou ctižádost a před ničím necouvl. Brzy začal kout tajné pikle, a tehdy právě jej Jeho výsost velkovévoda zbavil hodnosti a poslal do vyhnanství na Sibiř.“ „Kdy to bylo?“ „Před dvěma lety. Vaše Veličenstvo mu pak po půlročním vyhnanství dalo milost a on se vrátil do Ruska.“ „A od té doby na Sibiři, nebyl?“ „Ale byl. Sire, vrátil se tam dobrovolně,“ odpověděl policejní šéf a mnohem tišeji dodal. „Byly doby Sire, kdy se nikdo ze Sibiře nevracel!“ „Nuže, pokud já budu živ, Sibiř je a zůstane krajem, odkud se lidé vracejí!“ Car mohl pronést tato slova se skutečnou hrdostí, protože již často dokázal, že ruská spravedlnost dovede odpouštět. Šéf policie na to neřekl nic, ale zřejmě s polovičním řešením nesouhlasil. Podle něho každý, kdo překročil pohoří Ural v doprovodu četníků, nemá se odtamtud už vrátit. Ovšem teď tomu tak není, a to je policejnímu šéfovi srdečně líto! Jak by ne! Političtí vyhnanci se vracejí z Tobolska, Jakutska a Irkutska! S tím on rozhodně nemůže souhlasit! Ale mlčí a čeká na další otázky carovy.

„Vrátil se Ivan Ogarev podruhé do Ruska po té cestě do sibiřských provincií?“ „Ano, Sire.“ „A od té doby policie ztratila jeho stopu?“ „Ne, Sire, protože odsouzenec se stává skutečně nebezpečnou osobou, až když dostane milost!“ Car na chvilku svraštil čelo. Policejní šéf snad zašel příliš daleko? Ale car si ani nepovšiml nepřímé kritiky své vnitřní politiky a už se stručně vyptával dále: „A kde byl naposled Ivan Ogarev?“ „V Permské gubernii.“ „Ve kterém městě?“ „Přímo v Permu.“ „Co tam dělal?“ „Zdálo se, že nic, a jeho chování nevzbudilo žádné podezření.“ „Nebyl pod policejním dozorem?“ „Ne, Sire.“ „A kdy opustil Perm?“ „Asi v březnu.“ „A kam odjel?“ „To nám není známo.“ „A od té doby se prostě neví, co se s ním stalo?“ „Ne, neví, Sire.“ „Ale já, to vím“, odpověděl car. „Dostal Jsem anonymní udání, která nešla přes policejní úřady, a teď, když slyším, co se děje za hranicemi, mám tisíc důvodů, abych jim věřil!“ „Sire, vy chcete tvrdit, že Ivan Ogarev má prsty v tatarské invazi?“ zvolal policejní šéf. „Ano, generále, a hned ti vyložím, co ty nevíš. Ivan Ogarev opustil Permskou gubernii a dostal se za Ural. Zamířil do Sibiře, do kirgizských stepí, a tam se snažil popíchnout kočovné kmeny k povstání. Měl přitom dost úspěchu. Pak se pusti1 dále na jih až do svobodného Turkestánu. Tam, v chanátu Bucharském, Kokandském a Kunduzském, objevil náčelníky, kteří byli ochotní vtrhnout se svými tatarskými tlupami do Sibiřských gubernií a zmocnit se ruského území v Asii. Hnutí bylo podněcováno potají, ale vybuchlo jako blesk a nyní jsou cesty a spoje mezi západní a východní Sibiří přerušeny! Navíc Ivan Ogarev z touhy po pomstě chce spáchat atentát na mého bratra.“ Car se při hovoru čím dál tím víc rozpaloval a přecházel sem tam. Policejní šéf to nijak nekomentoval, jenom si v duchu říkal, že v době, kdy ruští vládcové nedávali vyhnancům milost, nemohl by Ivan Ogarev nikdy své plány uskutečnit.

Hezkou chvíli mlčel, pak přistoupil ke křeslu, kam car zatím usedl, a pravil: „Vaše Veličenstvo jistě vydalo rozkazy, aby vpádu co nejrychleji zabránilo!“ „Ano,“ odpověděl car. „V posledním telegramu do Nižneudinska jsem nařídil, aby se sbory z gubernie, Jenisejské, Irkutské a Jakutské i z provincií Amurské a Bajkalské daly na pochod. Zároveň urychleně postupují k Uralu pluky z Permu a z Nižního Novgorodu a kozáci od hranic. Jenže bohužel na to budou potřebovat několik týdnů, než se střetnou s tatarskými šiky!“ „A Jeho velkovévodská Výsost, bratr Vašeho Veličenstva, je v této chvíli zcela odříznut v Irkutské gubernii a nemá již. přímé spojení s Moskvou?“ „Bohužel.“ „Ale z posledních depeší ví, jaká opatření Vaše Veličenstvo učinilo a jakou pomoc může očekávat ze sousedních gubernií?“ „To sice ví, ovšem netuší, že Ivan Ogarev je nejen buřič, nýbrž i zrádce, a jeho zavilý osobní nepřítel. Nejhorší je, že Velkovévoda Ogareva nezná, ten má totiž v úmyslu dostat se do Irkutska pod falešným jménem nabídnout své služby,velkovévodovi. Pak, až si získá jeho důvěru a Tataři obklíčí Irkutsk, vydá jim město a zároveň i mého bratra, jemuž hrozí tedy bezprostřední nebezpečí smrti. Tohle vím já, ale ne bratr. A ten se to musí dovědět!“ „Čili, Sire, inteligentní, odvážný kurýr...“ „Právě na něj čekám.“ „Ale ať si pospíší,“ dodal šéf policie, „věřte mi Sire, Sibiř nemá ke vzpouře daleko!“ „Chceš říci, že by vyhnanci táhli zajedno s vetřelci?“ pobouřeně zvolal car, kterého tato urážka nesmírně rozčilila.“ „Ať mi Vaše Veličenstvo promine...!“ začal koktat policejní šéf i ta slova mu skutečně vnukl jeho nedůvěřivý duch. „Věřím, že vyhnanec zůstane vlastencem,“ pokračoval car.

„Ale v Sibiři jsou kromě politických vyhnanců i jiní odsouzenci...“ „Ovšem, zločinci! A ty ti, generále klidně přepustím. Jsou to vyvrhelové lidské společnosti, nemají žádnou vlast. Jenže povstání, či spíše invaze není namířena proti vládci, nýbrž proti Rusku, proti zemi, kterou vyhnanci chtějí ještě jednou spatřit, a také ji skutečně zas uvidí! Ne, ne, Rus se nikdy nespojí s Tatarem, aby třeba jen na jedinou hodinu oslabil moc Moskvy!“ Car zcela oprávněně věřil ve vlastenectví mužů, které jeho politika nyní na určitou dobu, držela ve vyhnanství. Skutečná velkodušnost, značné úlevy, jež zavedl při provádění kdysi tak strašlivých nařízení, dávaly mu jistou záruku, že se nezklame. Ale ani přes tuto důležitou okolnost se nesmělo zapomínat, že situace je velice vážná, neboť hrozilo nebezpečí, že se velká část kirgizského obyvatelstva připojí k povstalcům.

Kirgizové se dělí na tři skupiny, velkou, malou a prostřední, a je jich dohromady asi 400 000 „stanů“, to jest na dva milióny duší. Některé, kmeny jsou svobodné, nezávislé a jiné uznávají svrchovanost buď Ruska, nebo chanátu Chívského, Kokandského či Bucharského, čili nejobávanějších tatarských náčelníků v Turkestánu. Nejbohatší prostřední skupina má zároveň největší význam, protože její tábořiště se rozkládají po celém území mezi tokem řeky Sarysu, Irtyšem, horním Išimem a jezerem Hadisang a Aksakal. Velká skupina se zdržuje v oblasti na východ odtud a sahá až ke gubernii Omské a Tobolské. Kdyby se tedy toto kirgizské obyvatelstvo vzbouřilo a zaplavilo asijské Rusko, znamenalo by to především rozdělení Sibiře na východ od Jeniseje. Nutno ovšem říci, že Kirgizové se moc nevyznají ve válčení a specializují se spíše na noční loupežné přepady karavan než na řádný boj. Jak to pravil pan Levšin, „pevně sevřená fronta nebo prapor dobré pěchoty odolá desetkrát většímu množství kirgizů a jediné dělo jich dovede zničit strašlivé množství“.

„Ano, Jenže k tomu je zapotřebí, aby se tento prapor dobré pěchoty dostal na území, kde vypuklo povstání, a aby se děla přemístila z ruských gubernií o nějakých 2000 až 3000 verst. Kromě přímé cesty z Jekatěrinburgu do Irkutska tam však jsou hojné bažinaté stepi a po nich se moc pohodlně necestuje, a tak bude jistě trvat několik týdnů, než budou ruské oddíly schopny odrazit tatarské hordy.

Vojenské středisko západní Sibiře - Omsk - má za úkol držet na uzdě kirgizské obyvatelstvo. Tito kočovníci už několikrát překročili hranici a v ministerstvu války se zcela oprávněně domnívali, že Omsku již hrozí bezprostřední nebezpečí. Řada kozáckých oddílů pravidelně rozestavených z Omska až do Semipalatinska je už jistě někde přerušena. A k tomu se ještě druží obava, aby „velcí sultánové“, kteří vládnou v kirgizských okresech dobrovolně nebo nedobrovolně neuznali nadvládu Tatarů, kteří jsou mohamedáni jako oni.

Tataři ohrožující ruskou říši patří k plemenu kavkazskému a sídlí především v Turkestánu, rozděleném na několik států, jimž vládnou chánové (proto se nazývají chanáty). K nejdůležitějším patří Bucharský, Chívský, Kokandský a Kunduzský.

Nejobávanější, Bucharský, má skoro 10 000 čtverečních mil, asi dva a půl miliónu obyvatel, šedesátitisícovou pěší armádu, jež může být v době války až ztrojnásobena, a třicet tisíc jezdců. V bohaté zemi se vzkvétajícím zemědělstvím i chovem dobytka a s velikým nerostným bohatstvím je devatenáct důležitých měst, především starobylá Buchara, středisko muslimské vzdělanosti a jedno z nejslavnějších středoasijských sídel, a Samarkand s hrobem Tamerlánovým.

V oné době zde vládl ctižádostivý a  divoký chán Féofar.

Spolu s chány kokandským a kunduzškým, dvěma známými loupeživými nájezdníky, a s několika náčelníky středoasijských hord postavil se do čela invaze, jejíž duší byl Ivan Ogarev. Tento zrádce, poháněný nesmyslnou ctižádostivostí i nenávistí, ve své pošetilosti věřil, že se mu podaří ohrozit moskevskou říši! Na jeho podnět emír - to je titul bucharských chánů - vyslal, své hordy za ruskou hranici. Zaplavily Semipalatinskou gubernii a skupinky kozáků před nimi musely ustoupit. Tataři pronikli až za jezero Balchašské a vzali s sebou kirgizské kmeny. Loupili, ničili, odváděli ty, kteří se podrobili, chytali ty, kteří se vzpírali, a tak postupovali s nestoudnou drzostí od města k městu, následováni suitou svého vládce, totiž jeho ženami a otroky.

Kde v tomto okamžiku asi jsou? Kam až pronikli a kam až musely ruské sbory v Sibiři ustoupit? To nikdo neví. Spojení je přerušeno. Přeřezali dráty mezi Kolyvanem a Tomskem, jen zvědové tatarské armády, anebo je emír už v Jenisejské gubernii? Je celá dolní západní Sibiř v ohni? Šíří se povstání dále na východ? To nikdo nemůže říci. Jediná síla, kterou nezarazily mrazy ani horka a která postupovala rychlostí, blesku, elektrický proud, už neputuje stepí a car nemůže upozornit velkovévodu sevřeného v Irkutsku na nebezpečí, které mu hrozí ze strany Ivana Ogareva.

Jen kurýr je schopen nahradit přerušené spojení.

Ovšem aby urazil 5 200 verst (5548 kilometrů), které dělí Moskvu od Irkutska, na to potřebuje čas. Musí mít téměř, nadlidskou odvahu, musí být inteligentní, aby pronikl řadami vetřelců. Ale s dobrou hlavou a se statečným srdcem se člověk dostane daleko!

Jenže najdu takovou hlavu a takové srdce? říkal si car.