×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Carův kurýr - Jules Verne, DRUHÝ DÍL I. TATARSKÝ TÁBOR

DRUHÝ DÍL I. TATARSKÝ TÁBOR Asi den pochodu od Kolyvanu, několik verst před městysem Djačinsk, prostírá se širá rovina, sem tam porostlá vysokými borovicemi a cedry. Právě v této části stepi se obvykle za teplého období zdržují sibiřští pastýři, neboť jejich početná stáda tu mají dobrou pastvu. Jenže teď bychom zde stěží našli jediného kočovníka. Ne že by však byla pláň opuštěná, kdepak, vládne na ní obzvláštní ruch.

Tyčí se tu tatarské stahy, táboří zde obávaný bucharský emír Féofar chán, sem druhého dne 7. srpna, dovedli zajatce z Kolyvanu. Z malého ruského sboru dvou tisíc mužů, kteří se střetli se dvěma nepřátelskými pluky, dotírajícími jednak na Omsk, jednak na Tomsk, zbylo jen pár set vojáků. Tatarským vetřelcům se tedy podařilo proniknout až do středu Sibiře a postupují vzbouřenými kraji dále. do západních gubernií i na východ. Irkutsko nemá žádné spojení s Evropou. Jestli ruské sbory od Amuru a z Jakutské gubernie nedorazí včas a neobsadí jej, padne toto hlavní město asijského Ruska jistě do rukou Tatarům, a než je Rusové znovu získají do své moci, velkokníže, carův bratr, bude vydán na milost a nemilost pomstě Ivana Ogareva.

Ale co se stalo s Michalem Strogovem? Podlehl snad tolika zkouškám? Uznal, že jej od Išimu pronásleduje nepříznivý osud a že je jeho poslání zmařeno? Kdepak!

Michal patřil k lidem, kteří se vzdají až v den, kdy padnou mrtvi. A poněvadž žil, dokonce nebyl ani raněn, carův dopis měl stále u sebe a jeho inkognito nebylo prozrazeno, věřil v budoucnost. Spoléhal, že se mezi tolika zajatci, které s sebou Tataři vlekli jako dobytek, ztratí. Kromě toho vlastně postupuje k Irkutsku a je stále před Ivanem Ogarevem.

A tak si jen opakoval: „Však já se do Irkutska dostanu!“ Od příhody v Kolyvanu se veškerý jeho život vtělil v jedinou myšlenku, utéct! Ale jak uniknout z rukou emírových vojáků? To uvidí, až nadejde vhodný okamžik.

Na Féofarův tábor byla nádherná podívaná. Četné stany zhotovené z kůží, plsti i hedvábných látek a zdobené střapci se v slunečních paprscích jen třpytily. Mezi nimi se třepotaly pestrobarevné prapory a. korouhve. Nejhonosnější stany označené zvláštními vlajkami patřily seidům a chodžům, což jsou první osobnosti v chanátu, tatarští hodnostáři a vůdci. Pak se do nekonečné dálky zvedaly tisíce turkmenských stanů, dopravených sem na zádech velbloudů.

V táboře bylo nejméně 150 000 vojáků, zčásti pěšáků, zčásti jezdců, vysocí černovlasí Tádžikové z chanátu Kokandského. Kunduzského a Bucharského. malí vousatí Uzbekové, Kirgizové s placatými obličeji, Kalmyci. Mongolové s černými vlasy spletenými do copu, Afgáncí, Arabové i Turkmeni - každá skupina jinak oblečena i ozbrojena, ale všichni pod emírovým praporem.

Vedle těchto svobodných vojáků tu byl ještě menší počet otroků, většinou Peršanů, kterým veleli jejich krajané důstojníci a dále Židé, sloužící tu jako podomci. Jak vidíme, tatarské vojsko se skládalo z bohaté směsice nejrůznějších národů.

Stejně pestrý byl i jízdní park, vedle turkmenských koníků s tenkýma nohama, dlouhým tělem a lesknoucí se srstí tu byli odolní uzbečtí koně, koně chachandští, kteří unesou s jezdcem i dva stany a kuchyňské nádobí, světlí Kirgizští a mnoho dalších méně kvalitních zkřížených ras, pak tisíce velbloudů a oslíci, jejichž maso si Tataři velmi cení.

A tu pestrou směsici mužů i zvířat a obrovskou osadu stanů stínily skupiny cedrů a borovic, mezi nimiž se jen občas prodral sluneční paprsek. Malebnější obraz bychom hned tak nenašli.

Když zajatci z Kolyvanu dorazili před stan Féofara chána a velkých hodnostářů, začali bubeníci bubnovat a trubači troubit. Do toho se vmísily pronikavé salvy z pušek a rány z děl emírova dělostřelectva.

V táboře byl jen Féofarův vojenský stan. Soukromé obydlí s harémem měl v Tomsku, svém dočasném sídle, jež hodlal později vyměnit za hlavní město východní Sibiře Irkutsk.

Foofarův stan, ozdobený širokými hedvábnými stuhami, šňůrami se zlatými třásněmi a velkými chocholy, převyšoval všechny ostatní. Vévodil velké mýtině uzavřené kruhem nádherných bříz a obrovských pinií a před ním na lakovaném a drahokamy vykládaném stolku ležel rozevřený korán s tenkými zlatými listy.

V polokruhu kolem pak stály stany bucharských hodnostářů.

Ve chvíli, kdy přivedli zajatce do tábora, byl emír ve svém stanu. Neukázal se, a to bylo možná pro ně velké štěstí. Jeho jediný posunek, jediné slovo by mohlo dát signál k nějaké řeži. On se však uchýlil do samoty, jež je součástí majestátu východních vládců. Toho, kdo se neukazuje, obdivujeme, a hlavně se ho obáváme.

Ze všech zajatců nejrozumnější, ne-li nejtrpělivější byl jistě Michal Strogov. Nechal se vést, protože ho vedli tam, kam chtěl, a kromě toho v bezpečí - kdyby byl na svobodě, nemohl by býval jít po této cestě z Kolyvanu do Irkutska, kde se potulovali špehové.

„Jakmile budu v Tomsku,“ opakoval si, aby ovládl svou nedočkavost, „dostanu se v několika minutách za jejich předvoj a získám dvanáct hodin před Féofarem. Dvanáct hodin před Ogarevem, a to mi stačí, abych se dostal do Irkutska před nimi!“ Michal se nejvíce obával toi1o, aby do tatarského tábora nepřijel Ivan Ogarev. Nejenže mu hrozilo nebezpečí, že by mohl být poznán. ale jaksi instinktivně cítil, že musí především získat náskok před tímto zrádcem. Uvědomoval si též, že jakmile se spojí Ogarevovy sbory s Féofarovými, vyrazí okamžitě celá armáda k hlavnímu městu východní Sibiře. Proto tak bedlivě naslouchal, nezaslechne-li fanfáry oznamují příjezd emírova pobočníka.

Přitom vzpomínal na matku a na Naďu - jednu zatkli v Omsku, druhou unesli na loďkách po Irtyši a zajali stejně jako Marfu Strogovovou. A on jim nemůže nijak pomoci! Uvidí je vůbec ještě někdy? Na tuto otázku se neodvažoval odpovědět a srdce se mu přitom bolestně svíralo.

Zároveň se Strogovem a mnoha jinými zajatci byli do tatarského tábora dovedeni i Harry Blount a Alcide Jolivet. Francouzský novinář pečovalo svého anglického kolegu velmi obětavě. Už za několikahodinového pochodu z Kolyvanu do tábora ho podpíral a všemožně utěšoval. Když je konečně zavřeli do ohrady, první, co udělal, bylo že důkladně prohlédl Blountovo zranění. Podařilo se mu obratně svléknout Angličanovi kabát a zjistil, že úlomek náboje mu zavadil o rameno.

„To nic není, jen obyčejné škrábnutí, milý kolego, stačí dva tři obvazy a nebude to ani vidět!“ „Ale kde je vezmete...?“ zeptal se Harry Blount. „Udělám je!“ „Copak jste doktor?“ „Všichni Francouzi jsou tak napůl doktoři!“ ujistil ho Alcide Jolivet a roztrhl kapesník, z jednoho kusu nadělal cupaninu, z druhého tampón, ve studni uprostřed ohrady načerpal vodu, vymyl ránu, která naštěstí nebyla těžká, a velice obratně přiložil na Blountovo rameno navlhčené hadříky. „Kurýruju vás vodou,“ řekl, „protože to je ještě nejúčinnější lék na rány, a dodnes se ho také nejvíc užívá. Doktorům to trvalo rovných 6000 let, než na to přišli!“ „Děkuji vám, pane Jolivete,“ odpověděl Harry Blount a položil se na hromadu suchého listí, které mu kolega nanosil pod jednu břízu. „Prosím vás, to nestojí za řeč! Vy byste to na mém místě udělal také!“ „Když já se moc v kurýrování nevyznám...,“ pronesl trochu naivně Harry Blount. „Ale jděte, vy taškáři! Všichni Angličané jsou ušlechtilí!“ „Možná, ale Francouzi...“ „Nu, Francouzi jsou dobráci, jsou dokonce hlupáci, chcete-li! To zase vyváží fakt, že jsou Francouzi! Ale už o tom nemluvme, a vůbec, potřebujete si opravdu nutně odpočinout.“ Jenže Harry Blount neměl chuť umlknout. Má-li raněný již z vlastního zájmu myslit na odpočinek, dopisovatel Daily Telegraphu nepatřil k lidem, kteří myslí na sebe.

„Co říkáte, pane Jolivete, dostaly se naše poslední depeše přes ruskou hranici?“ „A pročpak by se neměly dostat?“ odpověděl Alcide Jolivet. „Ujišťuji vás, že teď už má milovaná sestřenice dobře ví, jak to bylo v Kolyvanu!“ „A v jakém nákladu publikuje vaše sestřenice tyhle zprávy?“ odvážil se poprvé Harry Blount přímo zeptat svého kolegy. „No víte,“ s úsměvem odvětil Alcide Jolivet, „má sestřenice je velice diskrétní, nemá ráda, když se s ní mluví, a moc by ji mrzelo, že vám kazí spánek, který tolik potřebujete!“ „Ale mně se nechce spát,“ namítl Angličan. „A co si tedy myslí vaše sestřenice o událostech v Rusku?“ „Že se momentálně, alespoň v této chvíli, vyvíjejí špatně... No to nic! Moskevská vláda je mocná a nemusí se opravdu bát tatarského vpádu, Sibiř jí neunikne.“ „Jenže příliš mnoho ctižádosti zahubilo i největší říše!“ odvětil Harry Blount s troškou „anglické“ závisti vzhledem k ruským nárokům ve Střední Asii. „Ale nemluvme o politice!“ zvolal Alcide Jolivet. „Není nic horšího na raněná ramena než to...! Ledaže by vás to příjemně uspávalo!“ „Pohovořme si tedy raději o tom, co musíme udělat,“ odtušil Harry Blount. „Pane Jolivete, já naprosto nemíním zůstat nadosmrti zajatcem těchhle Tatarů!“ „Já také ne, namouduši!“ „Čili při první příležitosti utečeme?“ „Ano, nebudeme-li mít jinou možnost dostat se na svobodu.“ „A vy víte, jak bychom se odtud mohli dostat?“ tázavě pohlédl Harry Blount na svého druha. „Samozřejmě! Nejsme přece válčící strany, jsme neutrálové a odvoláme se na to!“ „U toho surovce Féofara chána?“ „Ne, ten ničemu nerozumí,“ odpověděl Alcide Jolivet, „ale u jeho pobočníka Ivana Ogareva.“ „To je taky ničema!“ „Ale je to přece Rus. Ví, že není radno zahrávat si s právy lidí. A pak nemá žádný zájem, aby nás držel v zajeti, naopak! Až na to, že mi nejde moc pod vous chtít něco na tom člověku!“ „A k tomu on tu v táboře není, alespoň jsem ho tady neviděl,“ poznamenal Harry Blount. „Ale určitě sem přijede. To je jen otázka času. Míří přece k emírovi. Sibiř je nyní rozdělena na dvě části a Féofarova armáda pravděpodobně čeká, že ji povede k Irkutsku.“ „A až budeme na svobodě, co pak uděláme?“ „Až budeme na svobodě, budeme pokračovat ve své akci, budeme sledovat Tatary až do chvíle, kdy nám události umožní přejít do protivníkova tábora. Přece se k čertu nevzdáme takovéhle partie! Začali jsme teprve nedávno hrát! Vy, příteli, jste už byl naštěstí raněn ve službách Daily Telegraphu, kdežto já jsem si ještě nic neuhnal. Tak vesele dále! Dobrá, dobrá,“ zašeptal Alcide Jolivet, „tak přece usnul! Několik hodin spánku a pár studených obkladů, a milý Angličan bude zase jako rybička! Tihle lidé mají železné zdraví!“ A zatímco Blount odpočíval, Jolivet u něho bděl s notesem v ruce, plnil jej poznámkami, rozhodnut sdělit je pak svému kolegovi k velké radosti čtenářů Daily Telegraphu. Události je navzájem sblížily, takže na sebe už nežárlili.

To, čeho se Michal Strogov nejvíc obával, po tom oba novináři téměř prahli. Příchod Ivana Ogareva jim samozřejmě mohl prospět, protože bude-li dokázána jejich totožnost, budou s největší pravděpodobností propuštěni na svobodu. Emírův pobočník jistě přesvědčí Féofara, který by jinak jednal s novináři jako s prostými špióny.

Jolivetovy a Blountovy zájmy se tedy diametrálně lišily od Strogovových. Carův kurýr však jejich situaci pochopil, a proto se také všemožně snažil, aby ho neviděli.

Uplynuly čtyři dny a nic se nezměnilo. Zajatci neuslyšeli jedinou zmínku o tom, že by se tatarský tábor měl dát na pochod. Byli velice přísně střeženi, nesměli překročit kordón pěšáků a jezdců, kteří je ve dne v noci hlídali, a dostávali malinko jídla: dvakrát za den kousek opečených kozích střev nebo několik porcí ovčího sýra namočeného v kobylím mléce, takzvaném „kumysu“ - a to bylo vše. K tomu ještě začaly bouřky a deště, a tak to několik raněných, pár žen a dětí nevydrželo a zemřelo.

Za těchto tvrdých zkoušek Alcide Jolivet i Michal Strogov pomáhali, kde mohli.

Jak dlouho to bude ještě trvat? Že by Féofar chán, opojen svými prvními úspěchy, ještě vyčkával, než se vydá na pochod k Irkutsku? Ale kde!

Ráno 12. srpna se ozvalo troubení, bubnování a salvy z pušek, nad cestou z Kolyvanu se objevil obrovský oblak prachu - a událost, v kterou tak doufali Alcide Jolivet a Harry Blount a které se tolik obával Michal Strogov byla tu: Ivan Ogarev s několika tisíci mužů vjel do tatarského tábora.


DRUHÝ DÍL

 

I. TATARSKÝ TÁBOR

 

Asi den pochodu od Kolyvanu, několik verst před městysem Djačinsk, prostírá se širá rovina, sem tam porostlá vysokými borovicemi a cedry.

Právě v této části stepi se obvykle za teplého období zdržují sibiřští pastýři, neboť jejich početná stáda tu mají dobrou pastvu. Jenže teď bychom zde stěží našli jediného kočovníka. Ne že by však byla pláň opuštěná, kdepak, vládne na ní obzvláštní ruch.

Tyčí se tu tatarské stahy, táboří zde obávaný bucharský emír Féofar chán, sem druhého dne 7. srpna, dovedli zajatce z Kolyvanu. Z malého ruského sboru dvou tisíc mužů, kteří se střetli se dvěma nepřátelskými pluky, dotírajícími jednak na Omsk, jednak na Tomsk, zbylo jen pár set vojáků. Tatarským vetřelcům se tedy podařilo proniknout až do středu Sibiře a postupují vzbouřenými kraji dále. do západních gubernií i na východ. Irkutsko nemá žádné spojení s Evropou. Jestli ruské sbory od Amuru a z Jakutské gubernie nedorazí včas a neobsadí jej, padne toto hlavní město asijského Ruska jistě do rukou Tatarům, a než je Rusové znovu získají do své moci, velkokníže, carův bratr, bude vydán na milost a nemilost pomstě Ivana Ogareva.

Ale co se stalo s Michalem Strogovem? Podlehl snad tolika zkouškám? Uznal, že jej od Išimu pronásleduje nepříznivý osud a že je jeho poslání zmařeno? Kdepak!

Michal patřil k lidem, kteří se vzdají až v den, kdy padnou mrtvi. A poněvadž žil, dokonce nebyl ani raněn, carův dopis měl stále u sebe a jeho inkognito nebylo prozrazeno, věřil v budoucnost. Spoléhal, že se mezi tolika zajatci, které s sebou Tataři vlekli jako dobytek, ztratí. Kromě toho vlastně postupuje k Irkutsku a je stále před Ivanem Ogarevem.

A tak si jen opakoval:

„Však já se do Irkutska dostanu!“

Od příhody v Kolyvanu se veškerý jeho život vtělil v jedinou myšlenku, utéct! Ale jak uniknout z rukou emírových vojáků? To uvidí, až nadejde vhodný okamžik.

Na Féofarův tábor byla nádherná podívaná. Četné stany zhotovené z kůží, plsti i hedvábných látek a zdobené střapci se v slunečních paprscích jen třpytily. Mezi nimi se třepotaly pestrobarevné prapory a. korouhve. Nejhonosnější stany označené zvláštními vlajkami patřily seidům a chodžům, což jsou první osobnosti v chanátu, tatarští hodnostáři a vůdci. Pak se do nekonečné dálky zvedaly tisíce turkmenských stanů, dopravených sem na zádech velbloudů.

V táboře bylo nejméně 150 000 vojáků, zčásti pěšáků, zčásti jezdců, vysocí černovlasí Tádžikové z chanátu Kokandského. Kunduzského a Bucharského. malí vousatí Uzbekové, Kirgizové s placatými obličeji, Kalmyci. Mongolové s černými vlasy spletenými do copu, Afgáncí, Arabové i Turkmeni - každá skupina jinak oblečena i ozbrojena, ale všichni pod emírovým praporem.

Vedle těchto svobodných vojáků tu byl ještě menší počet otroků, většinou Peršanů, kterým veleli jejich krajané důstojníci a dále Židé, sloužící tu jako podomci. Jak vidíme, tatarské vojsko se skládalo z bohaté směsice nejrůznějších národů.

Stejně pestrý byl i jízdní park, vedle turkmenských koníků s tenkýma nohama, dlouhým tělem a lesknoucí se srstí tu byli odolní uzbečtí koně, koně chachandští, kteří unesou s jezdcem i dva stany a kuchyňské nádobí, světlí Kirgizští a mnoho dalších méně kvalitních zkřížených ras, pak tisíce velbloudů a oslíci, jejichž maso si Tataři velmi cení.

A tu pestrou směsici mužů i zvířat a obrovskou osadu stanů stínily skupiny cedrů a borovic, mezi nimiž se jen občas prodral sluneční paprsek. Malebnější obraz bychom hned tak nenašli.

Když zajatci z Kolyvanu dorazili před stan Féofara chána a velkých hodnostářů, začali bubeníci bubnovat a trubači troubit. Do toho se vmísily pronikavé salvy z pušek a rány z děl emírova dělostřelectva.            

V táboře byl jen Féofarův vojenský stan. Soukromé obydlí s harémem měl v Tomsku, svém dočasném sídle, jež hodlal později vyměnit za hlavní město východní               Sibiře Irkutsk.     

Foofarův stan, ozdobený širokými hedvábnými stuhami, šňůrami se zlatými třásněmi a velkými chocholy, převyšoval všechny ostatní. Vévodil velké mýtině uzavřené kruhem nádherných bříz a obrovských pinií a před ním na lakovaném a drahokamy vykládaném stolku ležel rozevřený korán s tenkými zlatými listy.

V polokruhu kolem pak stály stany bucharských hodnostářů.       

Ve chvíli, kdy přivedli zajatce do tábora, byl emír ve svém stanu. Neukázal se, a to bylo možná pro ně velké štěstí. Jeho jediný posunek, jediné slovo by mohlo dát signál k nějaké řeži. On se však uchýlil do samoty, jež je součástí majestátu východních vládců. Toho, kdo se neukazuje, obdivujeme, a hlavně se ho obáváme.

Ze všech zajatců nejrozumnější, ne-li nejtrpělivější byl jistě Michal Strogov. Nechal se vést, protože ho vedli tam, kam chtěl, a kromě toho v bezpečí - kdyby byl na svobodě, nemohl by býval jít po této cestě z Kolyvanu do Irkutska, kde se potulovali špehové.

„Jakmile budu v Tomsku,“ opakoval si, aby ovládl svou nedočkavost, „dostanu se v několika minutách za jejich předvoj a získám dvanáct hodin před Féofarem. Dvanáct hodin před Ogarevem, a to mi stačí, abych se  dostal do Irkutska před nimi!“        

Michal se nejvíce obával toi1o, aby do tatarského tábora nepřijel Ivan Ogarev. Nejenže mu hrozilo nebezpečí, že by mohl být poznán. ale jaksi instinktivně cítil, že musí především získat náskok před tímto zrádcem. Uvědomoval si též, že jakmile se spojí Ogarevovy sbory s Féofarovými, vyrazí okamžitě celá armáda k hlavnímu městu východní Sibiře. Proto tak bedlivě naslouchal, nezaslechne-li fanfáry oznamují příjezd emírova pobočníka.

Přitom vzpomínal na matku a na Naďu - jednu zatkli v Omsku, druhou unesli na loďkách po Irtyši a zajali stejně jako Marfu Strogovovou. A on jim nemůže nijak pomoci! Uvidí je vůbec ještě někdy? Na tuto otázku se neodvažoval odpovědět a srdce se mu přitom bolestně svíralo.

Zároveň se Strogovem a mnoha jinými zajatci byli do tatarského tábora dovedeni i Harry Blount a Alcide Jolivet. Francouzský novinář pečovalo svého anglického kolegu velmi obětavě. Už za několikahodinového pochodu z Kolyvanu do tábora ho podpíral a všemožně utěšoval. Když je konečně zavřeli do ohrady, první, co udělal, bylo že důkladně prohlédl Blountovo zranění. Podařilo se mu obratně svléknout Angličanovi kabát a zjistil, že úlomek náboje mu zavadil o rameno.

„To nic není, jen obyčejné škrábnutí, milý kolego, stačí dva tři obvazy a nebude to ani vidět!“

„Ale kde je vezmete...?“ zeptal se Harry Blount. „Udělám je!“

„Copak jste doktor?“

„Všichni Francouzi jsou tak napůl doktoři!“ ujistil ho Alcide Jolivet a roztrhl kapesník, z jednoho kusu nadělal cupaninu, z druhého tampón, ve studni uprostřed ohrady načerpal vodu, vymyl ránu, která naštěstí nebyla těžká, a velice obratně přiložil na Blountovo rameno navlhčené hadříky.

„Kurýruju vás vodou,“ řekl, „protože to je ještě nejúčinnější lék na rány, a dodnes se ho také nejvíc užívá. Doktorům to trvalo rovných 6000 let, než na to přišli!“

„Děkuji vám, pane Jolivete,“ odpověděl Harry Blount a položil se na hromadu suchého listí, které mu kolega nanosil pod jednu břízu.

„Prosím vás, to nestojí za řeč! Vy byste to na mém místě udělal také!“

„Když já se moc v kurýrování nevyznám...,“ pronesl trochu naivně Harry Blount.

„Ale jděte, vy taškáři! Všichni Angličané jsou ušlechtilí!“

„Možná, ale Francouzi...“

„Nu, Francouzi jsou dobráci, jsou dokonce hlupáci, chcete-li! To zase vyváží fakt, že jsou Francouzi! Ale už o tom nemluvme, a vůbec, potřebujete si opravdu nutně odpočinout.“

Jenže Harry Blount neměl chuť umlknout. Má-li raněný již z vlastního zájmu myslit na odpočinek, dopisovatel Daily Telegraphu nepatřil k lidem, kteří myslí na sebe.

„Co říkáte, pane Jolivete, dostaly se naše poslední depeše přes ruskou hranici?“

„A pročpak by se neměly dostat?“ odpověděl Alcide Jolivet. „Ujišťuji vás, že teď už má milovaná sestřenice dobře ví, jak to bylo v Kolyvanu!“

„A v jakém nákladu publikuje vaše sestřenice tyhle zprávy?“ odvážil se poprvé Harry Blount přímo zeptat svého kolegy.               

„No víte,“ s úsměvem odvětil Alcide Jolivet, „má sestřenice je velice diskrétní, nemá ráda, když se s ní mluví, a moc by ji mrzelo, že vám kazí spánek, který tolik potřebujete!“

„Ale mně se nechce spát,“ namítl Angličan. „A co si tedy myslí vaše sestřenice o událostech v Rusku?“

„Že se momentálně, alespoň v této chvíli, vyvíjejí špatně... No to nic! Moskevská vláda je mocná a nemusí se opravdu bát tatarského vpádu, Sibiř jí neunikne.“

„Jenže příliš mnoho ctižádosti zahubilo i největší říše!“ odvětil Harry Blount s troškou „anglické“ závisti vzhledem k ruským nárokům ve Střední Asii.

„Ale nemluvme o politice!“ zvolal Alcide Jolivet. „Není nic horšího na raněná ramena než to...! Ledaže by vás to příjemně uspávalo!“                       

„Pohovořme si tedy raději o tom, co musíme udělat,“ odtušil Harry Blount. „Pane Jolivete, já naprosto nemíním zůstat nadosmrti zajatcem těchhle Tatarů!“

„Já také ne, namouduši!“

„Čili při první příležitosti utečeme?“

„Ano, nebudeme-li mít jinou možnost dostat se na svobodu.“

„A vy víte, jak bychom se odtud mohli dostat?“ tázavě pohlédl Harry Blount na svého druha.

„Samozřejmě! Nejsme přece válčící strany, jsme neutrálové a odvoláme se na to!“

„U toho surovce Féofara chána?“

„Ne, ten ničemu nerozumí,“ odpověděl Alcide Jolivet, „ale u jeho pobočníka Ivana Ogareva.“

„To je taky ničema!“

„Ale je to přece Rus. Ví, že není radno zahrávat si s právy lidí. A pak nemá žádný zájem, aby nás držel v zajeti, naopak! Až na to, že mi nejde moc pod vous chtít něco na tom člověku!“

„A k tomu on tu v táboře není, alespoň jsem ho tady neviděl,“ poznamenal Harry Blount.

„Ale určitě sem přijede. To je jen otázka času. Míří přece k emírovi. Sibiř je nyní rozdělena na dvě části a Féofarova armáda pravděpodobně čeká, že ji povede k Irkutsku.“

„A až budeme na svobodě, co pak uděláme?“

„Až budeme na svobodě, budeme pokračovat ve své akci, budeme sledovat Tatary až do chvíle, kdy nám události umožní přejít do protivníkova tábora. Přece se k čertu nevzdáme takovéhle partie! Začali jsme teprve nedávno hrát! Vy, příteli, jste už byl naštěstí raněn ve službách Daily Telegraphu, kdežto já jsem si ještě nic neuhnal. Tak vesele dále! Dobrá, dobrá,“ zašeptal Alcide Jolivet, „tak přece usnul! Několik hodin spánku a pár studených obkladů, a milý Angličan bude zase jako rybička! Tihle lidé mají železné zdraví!“

A zatímco Blount odpočíval, Jolivet u něho bděl s notesem v ruce, plnil jej poznámkami, rozhodnut sdělit je pak svému kolegovi k velké radosti čtenářů Daily Telegraphu. Události je navzájem sblížily, takže na sebe už nežárlili.

To, čeho se Michal Strogov nejvíc obával, po tom oba novináři téměř prahli. Příchod Ivana Ogareva jim samozřejmě mohl prospět, protože bude-li dokázána jejich totožnost, budou s největší pravděpodobností propuštěni na svobodu. Emírův pobočník jistě přesvědčí Féofara, který by jinak jednal s novináři jako s prostými špióny.

Jolivetovy a Blountovy zájmy se tedy diametrálně lišily od Strogovových. Carův kurýr však jejich situaci pochopil, a proto se také všemožně snažil, aby ho neviděli.

Uplynuly čtyři dny a nic se nezměnilo. Zajatci neuslyšeli jedinou zmínku o tom, že by se tatarský tábor měl dát na pochod. Byli velice přísně střeženi, nesměli překročit kordón pěšáků a jezdců, kteří je ve dne v noci hlídali, a dostávali malinko jídla: dvakrát za den kousek opečených kozích střev nebo několik porcí ovčího sýra namočeného v kobylím mléce, takzvaném „kumysu“ - a to bylo vše. K tomu ještě začaly bouřky a deště, a tak to několik raněných, pár žen a dětí nevydrželo a zemřelo.

Za těchto tvrdých zkoušek Alcide Jolivet i Michal Strogov pomáhali, kde mohli.

Jak dlouho to bude ještě trvat? Že by Féofar chán, opojen svými prvními úspěchy, ještě vyčkával, než se vydá na pochod k Irkutsku? Ale kde!

Ráno 12. srpna se ozvalo troubení, bubnování a salvy z pušek, nad cestou z Kolyvanu se objevil obrovský oblak prachu - a událost, v kterou tak doufali Alcide Jolivet a Harry Blount a které se tolik obával Michal Strogov byla tu: Ivan Ogarev s několika tisíci mužů vjel do tatarského tábora.