ČTVRTÁ CESTA KOLUMBOVA SMRT
Kryštof Kolumbus si tedy znovu získal zaslouženou přízeň dvora. Král byl k němu poněkud zdrženlivý, ale královna jej chránila vroucně a otevřeně. Přese všechnu tuto přízeň mu již nebyl propůjčen dřívější titul místokrále. Jeho největší nepřítel Bovadillo byl však sesazen pro zneužití moci proti němu, ale i Indiánům.
Ostrov Espaňola začal plnit sliby, které za něj Kolumbus vyslovil, když žádal tři roky, aby mohl zvýšit příjem koruny o 60 miliónů. Na březích jedné z řek vykopal otrok balvan zlata v ceně 3600 zlatých dolarů. Podle toho se soudilo, že je osada plná pokladů.
Admirál nehodlal nečinně přihlížet a usiloval, aby se mohl vypravit na novou cestu, ačkoliv mu v té době bylo již 66 let.
Pro cestu bylo mnoho dobrých důvodů. Nedávno se z Indie vrátil Vasco da Gama, který obeplul mys Dobré naděje. Kolumbus měl tehdy nápad plout do nových zemí kratší cestou a otevřít tak novou obchodní dráhu, namířenou proti Portugalcům. Stále tvrdil, že ostrovy a pevniny, které objevil, děli od Moluků jen mořská úžina. Proto si usmyslel vyhnout se tentokrát ostrovům, které objevil, a plout přímo do Indie.
Král schválil jeho prosbu a půjčil mu lodě „Santiago“, „Gallego“, „Vizcino“ a admirálské karavely. Největší z těchto lodí měla nosnost 70 tun, nejmenší pak 50 tun. Byly to vlastně jen lodě pro pobřežní plavbu.
Kryštof Kolumbus opustil tedy Cádiz dne 9. května 1502, doprovázen 150 muži a svým bratrem Bartolomějem.
Doprovázel jej též syn z druhého manželství, jemuž bylo v té době sotva 13 let.
Dne 20. května zakotvily lodi u Kanárských ostrovů. Pak dosáhly Martiniku a nakonec šťastně spustily kotvy u ostrova Espaňoly. Kolumbus se sice řídil radou vládců na ostrově nevystupovat, ale jedna z jeho karavel potřebovala nutně opravu, proto požádal o povolení vstupu do přístavu.
Bovadillovým nástupcem zde byl řádový rytíř z Alcantary, Mikuláš Ovando, muž mírný a spravedlivý. Z opatrnosti však Kolumbovi nepovolil vstup do přístavu, neboť se obával nepokojů.
Loďstvo, které mělo dovézt Bovadillu zpět do Španělska a vezlo s sebou již zmíněný balvan zlata a množství jiných pokladů, se právě chystalo vyplout na širé moře. Počasí se však velice zhoršilo. Admirál předvídal podle svých zkušenosti blízkost obrovské bouře. Upozornil proto guvernéra, aby nevydával lodě v nebezpečí. Leč guvernér nedbal jeho rady, lodi vypluly na širé moře, ale sotva dosáhly východního cípu ostrova, rozzuřila se tak strašná bouře, že všech 21 lodí ztroskotalo.
Bovadilla a většina Kolumbových nepřátel se utopila, kdežto Kolumbův majetek, uložený na jedné z lodí, se jako zázrakem zachránil. Oceán pohřbil tehdy ve svých hlubinách majetek asi za 10 miliónů.
V téže době prchaly před bouří čtyři admirálovy karavely, jimž bylo zakázáno vplout do přístavu. Byly sice bouří rozehnány na všechny strany, ale nakonec se opět setkaly.
Bouří byly zahnány až k Jamajce. Toto malé loďstvo bojovalo s bouří celých šedesát dnů, aniž urazilo za tuto dobu více než60 mila nakonec bylo zahnáno ke břehům Kuby, což mělo za následek objevení Kajmanských ostrovů a ostrova Pinos.
Je jasné, že Kolumbus plul moři, kterými ještě neplula žádná evropská loď. Dne 14. dubna přistál u Hondurasu, tedy u úzkého místa, které, prodlouženo směrem k Panamě, spojuje obě Ameriky.
Kolumbus, aniž to tehdy věděl, byl tedy podruhé u americké pevniny. Celých devět měsíců plul kolem pobřeží, které zanášel do mapy. Plul podle něj až k zálivu Darienskému. Každou noc dal vyhodit kotvu, aby se příliš nevzdálil od břehů. Dostal se až k mysu Gracias, který tvoří ostrý východní výběžek pevniny.
Dne 14. září objel admirál tento mys, byl tam však zastižen tak silnou bouří, že takovou, jak sám uvádí, nikdy jindy nezažil.
Uvedeme zde několik slovo této strašné události z jeho dopisu králi a královně, abychom alespoň trochu pochopili hrůzy, které musel přestát:
„Po 24 dny moře nepřetržitě bouřilo, po všechen ten čas můj zrak neuzřel ani oblohy, ani hvězd, ani některé oběžnice. Lodi mé byly rozprášeny, plachtoví měly roztrháno, čluny pak a lanoví ztratily všechno. Moji námořníci onemocněli a ustrašeni odevzdali se nábožnému rozjímání. Ani jeden nezapomněl slíbit, že podnikne pouť, zdráv-li vyvázne, všichni pak litujíce svých hříchů se vyzpovídali, neboť se obávali, že každým okamžikem může přikvačit konec jejich života. Zažil jsem mnoho bouři, ale ani jedna z nich netrvala tak dlouho a nebyla tak obrovská.
Mnoho mých lidí, pověstných svou neohroženosti a odvahou, pozbyli nyní všechnu zmužilost. Leč co mou duši nejvíce zarmucovalo, bylo hoře mého syna, jehož mládí rozhojňovalo mé zoufalství... Jak velikým bolem byla naplněna Kolumbova duše, když jeho ruka psala tato slova plná bolu a doznání. Jak obrovsky veliká byla energie vůdce této výpravy. Po celou dobu, kdy zuřila bouře, pluly lodě podél pobřeží, které se po délce nazývá Honduras, Moskito, Nicaragua, Costa Rica, Veragua a Panama.
Za této plavby bylo objeveno souostroví Limocarské skládající se z jedenácti ostrovů. Potom se dne 25. září Kolumbus zastavil mezi ostrůvkem Huerta a pevninou. 5. října plul dále, a když na mapě zaznamenal zátoku mirante, zakotvil. Dal lodi uvést do pořádku a zdržel se zde do 15. září. Kolumbus stále věřil, že je nedaleko ústi Gangy. Tamější domorodci, kteří mluvili o provincii Cignare, ho v tomto názoru utvrzovali. Opět hovořili o bohatých nalezištích zlata, proto plul Kolumbus kolem pobřeží. Nakonec však byl nucen zakotvit, neboť lodi byly zcela rozežrány lodními červy. Proto musely být neprodleně opraveny.
Když Kolumbus tento přístav opouštěl, prožil opět příšernou bouři, kterou popisuje:
„Nikdy jsem neviděl moře rozzuřenější a tak strašně zmítané.
Jeho hladina byla pokryta pěnou. Vítr dul tak silně, že nebylo možno plouti kupředu, nebo zamířili k mysu. Byl jsem tehdy v moří,jehož vlny zdály se, že jsou z krve. Zdálo se, že mořské vlny se vaří podobně jako voda v kotli nad ohněm. Nikdy jsem netušil, že by obraz oblohy mohl býti tak strašný, jak byl tehdy. Obloha byla ve dne stále jako žhavá, v noci se pak jevila jako rozžhavená výheň, na níž se blesky nepřetržitě křižovaly zalévajíce jí plamenem Obával jsem se, že každým okamžikem s sebou vichr odnese plachtoví nebo stěžně. Hrom rachotil tak zuřivě, že se až zdálo, že snad zahubí naše lodí. Po všechnu dobu se déšť z oblaků jen lil. Byl tak prudký, že nebylo možno říci. že je to déšť, nýbrž potopa. Moji námořníci, sklíčeni tolika námahami a bouřemi, volali raději smrt, než aby klidně vyčkávali konec nekonečných protivenství. Mé lodi byly na všech stranách značně poškozeny, ztratily čluny, kotvy, lana i plachty.“
Za této dlouhé plavby urazil admirál350 mil. Mužstvo bylo plavbou zcela vysíleno. Proto byl nucen hledat vhodný útulek pro odpočinek. Šťastně zakotvil, ale zanedlouho se bouře znovu obnovila, lodi se utrhly ze řetězů a tak tak, že se zachránily.
Admirál nikdy nezapomněl na styky s domorodci. Místní kazik byl údajně velmi přívětivý a označil krajinu asi5 mildo vnitrozemí za velmi bohatou na zlato.
Proto se dne 6. března vydalo 60 mužů pod vedením bratra Bartoloměje do zmíněného kraje. Když zdolali pohoří i toky řek (bylo jich údajně 39), ocitli se v označené zlatonosné oblasti.
Zlata tam bylo tolik, že jednotlivý muž ho mohl sám nasbírat nesmírné množství. Za čtyři hodiny měli Bartolomějovi muži zlata za značný obnos. Když admirál spatřil výsledek jejich cesty, nařídil zřídit na pobřeží osadu a ihned rozkázal vystavit zde několik chýší. Doly této krajiny byly nesmírně bohaté a vydatné. Zdály se přímo nevyčerpatelné. Pro toto nesmírné bohatství zapomněl Kolumbus na Kubu i Santa Domingo. Svůj obdiv vyslovil i v dopise, který zaslal králi Ferdinandovi: „Zlato, zlato, jaká to zázračná věc“. Španělé pracovali pilně, aby naplnili svoje lodě zlatem.
Dosud žili s Indiány celkem v přátelství. Brzy však jejich kazik pochopil, že cizinci jeho zemi zabrali a rozhodl se s nimi skoncovat. Jednoho dne přepadli domorodci Španěly a svedli s nimi bitvu. Leč byli poraženi a kazik s celou svou rodinou zajat. Podařilo se mu však uniknout do hor. V dubnu znovu napadli Španěly, byli však odraženi a většinou pobiti.
Mezi tím se Kolumbovo zdraví velmi zhoršilo. Nutně potřeboval též příznivý vítr, aby mohl pokračovat v plavbě.
Jednoho dne, zcela vyčerpán, měl upadnout do hlubokého spánku. Pro zajímavost přinášíme, co mu údajně ve snu pravil tajemný hlas:
„Ó bláhový, proč jsi tak malomyslný ve své víře ve službě Bohu všeho míra? Učinil snad více pro Mojžíše a Davida, svoje služebníky? Nestaral se o tebe pečlivé od tvého narození, neproslavil tvé jméno po celém světě? Nedal ti do rukou Indií, nejbohatší to zemi na Zemi? Kdo jiný než on poskytl ti prostředků, abys ukončil svoje záměry? Dříve byl oceán obklíčen nepřekonatelnými překážkami, byl ovinut řetězy, jež se nikomu nepodařilo zpřetrhati. Tobě však k nim propůjčil klíče. Tvou moc poznali v nejvzdálenějších zemích, tvá sláva byla roznesena po všem křesťanském světě. Tobě prokázal Bůh více přízně než národu izraelskému, když se vracel z Egypta. Tebe chránil více než Davida, pastýře, jejž povýšil na krále Judska. Obrať se k němu a poznej svých hříchů, neboť je neskonale milosrdný. Tvé stáří není nikterak na závadu, abys nemohl vykonat činy, jež na tebe čekají. Bůh má ve svých rukou nejvelkolepější dary.
Nebylo Abrahamovi sto let a nebyla již Sára v pokročilém věku, když se jim narodil Izák? Dovoláváš se pochybné pomoci! Odpověz mi: Kdo tě vydal na pospas tolika nebezpečím. Bůh nebo svět? výsady a sliby, jež poskytuje Bůh, neodjímá nikdy svým sluhům“. Onen hlas končil tímto výrokem: „Doufej, nabývej naděje a tvé činy budou po právu vryty do mramoru.“ Kolumbus, jehož zdraví se neustále horšilo, čekal na příhodný vítr, aby opustil ostrov. Svého původního úmyslu, založit osadu, se vzdal, neboť na to neměl dostatek lidí. Ze svých čtyř lodí, které byly prožrány mořskými červy, byl nucen jednu karavelu zanechat na cestě u jednoho z ostrovů. Sotva však urazil asi30 milna moři, objevila se na jedné z dalších lodí puklina. Tím byl admirál nucen přistát co nejrychleji u pevniny, což bylo v tomto případě Porto Beno, kde zanechal jednu z lodí, která již byla neopravitelná.
Jeho loďstvo se tedy nyní skládalo pouze ze dvou lodí, bylo skoro bez člunů a potravin, ale mělo urazit cestu po moři dlouhou ještě asi700 mil. Vplutím do Darienské zátoky dosáhl Kolumbus bodu položeného nejvíce na východ.
Dne 1. května plul admirál k ostrovu Espaňole. Při této cestě uviděl 10. května Kajmanské ostrovy. Leč severovýchodní vítr zahnal jeho lodi k ostrovu Kuba. Zde ztratil za bouře kormidla i oplachtění, bouří byli zahnání na jih, kde se svými porouchanými loděmi přirazil k ostrovu Jamajka. Kolumbus chtěl ještě dorazit do Espaňoly, kde chtěl zásobit svoje lodi, neboť na Jamajce to nebylo možné. Jenže lodi rozežrané červy již nemohly těchto30 milurazit. Jak tedy informovat guvernéra ostrova Espaňoly Ovanda o této svízelné situaci?
Voda vnikala do lodí ze všech stran. Proto je dal Kolumbus vytáhnout na břeh. Zpočátku přicházeli k námořníkům Indiáni s potravinami a ovocem. Přesto byli těžce zkoušení námořníci velmi rozezleni na admirála a náchylní ke vzpouře. Kolumbus, schvácen neduhy, však nemohl opustit lože.
Za těchto okolností navrhli dva důstojníci, Mendez a Fieschl, že se přeplaví z Jamajky na ostrov Espaňolu na indiánských pirogách. Byla to cesta200 mildlouhá, neboť bylo potřeba jet ještě podél pobřeží daleko do přístavu osady poté, kdy bylo dosaženo břehů ostrova. Tito stateční důstojníci však chtěli zkusit štěstí, vždyť se jednalo o zdar Výpravy a o osud jejich kamarádů. Když se o tomto statečném návrhu dozvěděl Kolumbus, souhlasil. Admirál tedy zůstal bez lodí a téměř bez potravy na divokém ostrově.
Bída trosečníků - neboť jinak to nelze nazvat - byla tak veliká, že vznikla vzpoura. Oslepeni svým strašným osudem. vinili admirála, že je nechce vést do přístavu Espaňoly, odkud byl již jednou vykázán. Nyní věřili, že ten zákaz se jich týká jen kvůli Kolumbovi a že guvernér jednal jen podle králova příkazu.
Tyto názory byly tak rozšířeny, že dne 2. ledna 1504 se kapitán jedné z karavel, dále pokladník loďstva a dva bratři Porrasové postavili do čela vzbouřenců. Žádali, že chtějí zpět do Evropy a s výkřiky „Do Kastilie, do Kastilie“ vtrhli do admirálova stanu.
Nemocný Kolumbus ležel na lůžku. Jeho bratr a syn jej chránili svými těly. Když však vzbouřenci uviděli svého starého admirála, padli před tím na kolena. Nevěřili však jeho slovům, kterými je vyzýval k jednotě. Byli přesvědčeni jen o nutnosti rychlého opuštění ostrova. Porras a jeho přívrženci běželi na pobřeží, zmocnili se tam jednoho člunu domorodců a pluli k východnímu cípu ostrova. Zde nedbali na nic. Loupili v chýších domorodců a část jich vzali s sebou na čluny. Když však urazili několik mil, byli překvapeni větrem, který je ohrožoval, a proto zajatce bez skrupulí naházeli do moře. Po tomto barbarském činu se pokoušeli dosáhnout pobřeží Espaňoly.
Mezitím zůstal admirál spolu s nemocnými a hrstkou svých věrných opuštěn. Bída a nouze vzrůstala a začal se hlásit hlad.
Domorodci ve svém zásobováni ochabli, když viděli, že pobyt cizinců na ostrově se stává nekonečným. Také vypozorovali třenice mezi Španěly, což je přesvědčilo o jejich obyčejném původu. Jen úctě k admirálovi bylo možno děkovat, že se udržela ztrácející se vážnost a úcta domorodců.
Zatmění měsíce, jež Kolumbus celkem přesně vypočítal, mělo proběhnout za několik dnů. Ráno zmíněného dne pozval admirál kaziky ostrova na poradu, a když se shromáždili v jeho stanu, sdělil jim, že je Bůh chce potrestat tím, že jim vezme světlo měsíce za to, že se chovají nehostinně ke Španělům.
A skutečně, stín Země zakryl měsíc. Ustrašení domorodci padli před Kolumbem na kolena a zapřísahali jej, aby věci zase uvedl na správnou míru. Kolumbus zdánlivě váhal, ale pak se jakoby nechal obměkčit sliby a „uvedl věci do pořádku“. Od tohoto okamžiku domorodci znovu plně uznávali Kolumbovu autoritu.
Vždyť viděli, jak je mocný!
Důstojníci Mendez a Fieschi již mezitím dávno dosáhli svého cíle na Jamajce. Po čtyřdenní plavbě přistáli tito stateční důstojníci v chatrném člunu u ostrova Espaňoly. Ihned oznámili guvernérovi, v jakých nesnázích se nachází admirál a jeho posádka. Ovando, plný zloby a nespravedlnosti, zadržel oba důstojníky předstíraje, že se chce osobně přesvědčit, co je na věci pravdy. Teprve po osmi měsících poslal na Jamajku sobě oddaného muže Diega Escobara, zapřisáhlého Kolumbova nepřítele.
Když Escobar připlul na Jamajku, nechtěl s Kolumbem vůbec mluvit, ba ani nezakotvil, ale poslal strádajícím na břeh jen jedno prase a sud vína“. Mysl se bouří to pochopit, ale bohužel se to tak opravdu stalo. Tento krutý výsměch naplnil admirála nevolí, přesto se však neunáhlil, protože věřil, že je jejich situace známa a jejich vysvobození je jen otázkou času.
Admirál se pokusil znovu k sobě připoutat Porrasy a jejich druhy. Od okamžiku, kdy se vzbouřenci odtrhli, neustále loupili a terorizovali domorodce. Admirál jím navrhl návrat a beztrestnost. Leč tato zdivočelá banda přepadla nakonec i svého admirála, kterého museli chránit jeho věrní s meči v ruce. Za této smutné události ztratili admirálovi věrní pouze jednoho muže. Zajali však bratry Porrasy, kteří padli k admirálovým nohám. Ten jim ve své šlechetnosti odpustil.
Konečně po roce od odjezdu Mendeze a Fideschiho připlula od nich loď vystrojená na útraty Kolumbovy. Ta odvezla trosečníky domů. Dne 24. července vstoupili Španělé na loď a opustili Jamajku, dějiště tolikerého neštěstí, a pluli k ostrovu Espaňola.
Když po příznivé plavbě přistáli v tamním přístavu, byl Kolumbus přijat s takovými poctami, že se až podivoval.
Guvernér Ovando byl chytrý muž, nechtěl jednat proti veřejnému mínění, a proto Kolumba osobně uvítal. Kolumbus však byl již syt všech intrik a neupřímností. Nechal vystrojit dvě lodi, o jejichž velení se podělil se svým bratrem Bartolomějem, a vyjel dne 12. září 1504 naposled do Evropy. Za této poslední cesty byl Kolumbus ještě jednou přepaden bouří. Jeho loď byla tak poškozena, že posádka byla nucena přejít na loď Kolumbova bratra. Konečně 19. října vjel Kolumbus do přístavu San Lucarského. Cestou jej dostihla smutná zpráva. Zemřela totiž jeho přímluvkyně královna Isabella. Kdo by se teď ještě zajímal o starého Janovana!
Král Ferdinand pln nevděku a závisti, přijal admirála velmi chladně. Vytýkal mu různé nedostatky a přehmaty. Doufal, že se tak zbaví různých svých závazků k admirálovi. Poté navrhl admirálovi, aby se vzdal všech nároků na tituly a hodnosti a místo toho přijal městečko Camon de los Condes.
Taková nevděčnost schvátila slavného starce. Jeho otřesené zdraví neustále chřadlo a zármutek z nevděku jej sklátil do hrobu.
Zemřel ve Valladolidu dne 20. května 1506 ve věku 70 let.
Poslední slova, která tento muž pronesl, byla: „Pane, tobě poroučím svou duši a odevzdávám své tělo.“ Kolumbovo tělo bylo nejdříve pohřbeno ve františkánském klášteře a roku 1513 bylo převezeno do kartuziánského kláštera v Seville.
Zdá se, že tomuto velkému muži nebylo popřáno klidu ani po smrti, neboť roku 1536 byly jeho ostatky převezeny do katedrály v Santa Domingu. Místní podání praví, že po Baleském míru roku 1795, kdy španělský guvernér odevzdal východní část ostrova Santa Domingo Francouzům, byly tělesné ostatky velkého cestovatele přeneseny do Havany. leč kanovník nahradil Kolumbovy ostatky jinými a tyto byly pak uloženy v kněžišti katedrály vlevo od oltáře. Zdá se, že důvod kanovníkova činu tkví vlastně v místním patriotismu, který chová ve veliké vážnosti Kolumbovu poslední vůli. Kryštof Kolumbus si za místo svého odpočinku zvolil Santa Domingo.
Ostatky, které byly uloženy v Havaně, nejsou Kolumbovy, nýbrž nepochybně jeho bratra Diega.
Objev, učiněný dne 10. Září 1877 v katedrále v Santa Domingu, kde byla odkryta olověná rakev, skrývající lidské kosti a opatřená nápisem, že tyto ostatky jsou objevitele Ameriky, dokazuje, že dříve uvedené tvrzení je správné.
Ostatně, ať už jsou tělesné pozůstatky Kolumbovy uloženy v Santa Domingu nebo v Havaně (O posledním místě uložení Kolumbových ostatků vedou se učené spory dodnes. V době, kdy Jules Verne psal tento příběh, byly zdánlivé Kolumbovy kosti uloženy v Havaně. Po osvobozenecké válce na Kubě však byly tyto údajné Kolumbovy pozůstatky odvezeny do Španělska, kde je dnes možné spatřit nádherný sarkofág v katedrále v Seville, kde jsou uloženy), není to důležité. Jeho jméno a sláva jsou nesmrtelné.
