KAPITOLA TŘINÁCTÁ v níž nakonec J. T. Maston odpoví skutečně epicky Čas plynul a velmi pravděpodobně i veškeré práce, které předseda Barbicane a kapitán Nicholl prováděli za tak překvapujících podmínek - neznámo kde. Jak je však možné, že operace, která vyžadovala vybudování obrovské továrny, postavení vysokých pecí schopných ulít zbraň miliónkrát větší, než je námořní dělo ráže dvacet sedm centimetrů, a náboj vážící sto osmdesát tisíc tun, k čemuž bylo zapotřebí najmout několik tisíc dělníků, dopravit je tam a ubytovat, jak je jen možné, že něco takového mohlo ujít pozornosti zúčastněných stran? V které části Starého nebo Nového světa se Barbicane a spol. tak potají usídlili, že to vůbec nevzbudilo podezření sousedních národů? Jsou snad na nějakém opuštěném ostrově v Tichomoří nebo v Indickém oceánu? Ale dnes už přece neexistují opuštěné ostrovy. Angličané je všechny zabrali. Ledaže by bývala nová společnost zvlášť proto nějaký nový objevila? Ze by snad vybudovali továrny na nějakém místě v Arktidě nebo Antarktidě, na to nikdo nepomyslel... to by přece jen byl nesmysl! Vždyť Společnost pro praktické využití severního pólu chce ty končiny přemístit právě proto, že se do takových zeměpisných šířek nemůže dobře dostat.
Ovšem hledat předsedu Barbicana a kapitána Nicholla po všech světadílech a ostrovech, třeba i jen v částech poměrně dobře přístupných, to by znamenalo ztratit spousty času. Ale v zápisníku, který zabavili tajemníkovi Dělostřeleckého klubu, stálo, že se výstřel uskuteční někde blízko rovníku. A tam jsou krajiny obyvatelné, ne-li obydlené civilizovanými lidmi. Jestli se tedy ti odvážlivci usídlili někde v okolí rovníku, nemůže to být ani v Americe po celé rozloze Peru a Brazílie, ani na ostrovech Sundských, Sumatře, Borneu, ani na ostrovech v Celebeském moři, ani na Nové Guineji. Tam by se něco podobného nemohlo začít, aniž se o tom dovědělo obyvatelstvo. Velmi pravděpodobně by se také nic takového neudrželo v tajnosti ve střední Africe v oblasti velkých jezer, kudy prochází rovník. Zbývají tedy Maledivy v Indickém oceáně, ostrovy Admiralitní, Gilbertovy, Vánoční ostrovy a Galapágy v Tichém oceáně a konečně ostrov San Pedro v Atlantiku. Ale informace z těchto míst nepřinášejí celkem nic nového, a tak jsou lidé stále jen odkázáni na neurčité domněnky, které mohou všeobecné šílení na světě sotva uklidnit. A co si o tom všem myslel Alcide Pierdeux? Ač „prskal víc než jindy“, obíral se jen a jen myšlenkami na nejrůznější důsledky onoho problému. Ze by byl kapitán Nicholl vynalezl tak silnou výbušninu, že by byl našel ten mišmašit, jenž má výbušnou schopnost třítisíckrát nebo čtyřtisíckrát větší než nejúčinnější válečné látky a pěttisícšestsetkrát silnější než osvědčený střelný prach našich předků? Jeto sice divné a otřesné, ale docela možné! Nevíme, co nám budoucnost po této stránce ještě přinese, není vyloučeno, že jednou bude možno ničit armády na jakoukoli vzdálenost. Narovnání zemské osy zpětným nárazem děla rozhodně nijak francouzského inženýra nepřekvapovalo. A proto se obrátil pokorně na organizátora podniku: „Je naprosto jasné, pane předsedo Barbicane, že Země denně zachycuje zpětné nárazy všech úderů, k nimž dojde na jejím povrchu. Je jisté, že když se statisíce lidí baví tím, že na sebe posílají tisíce střelo váze několika kilogramů nebo milióny střel vážících jen několik gramů, nebo když vůbec jenom jdu nebo skáču, natáhnu ruku nebo jedna z krvinek putuje mými žilami, všechno to působí na hmotu našeho sféroidu! Čili tvůj obrovský stroj může způsobit žádný otřes. Ale, u všech integrálů, stačí takový otřes rozhoupat Zemi? A to právě rovnice toho zvířete J. T. Mastona nesporně demonstrují, to se musí nechat!“ Alcide Pierdeux se opravdu nestačil obdivovat důmyslným výpočtům tajemníka Dělostřeleckého klubu, jež členové vyšetřující komise sdělili učencům, kteří se v nich dokázali vyznat. Alcide Pierdeux si čítal v algebře jako jiní v novinách, a tak pro něho byla tato četba skutečným požitkem.
Ale kdyby došlo k té mele, co by nastalo katastrof na povrchu naší Země!
Co p'ohrom, kolik rozbořených měst, sesutých hor, kolik miliónů mrtvých, jaké spousty vod by se vylily ze svých koryt a způsobily strašlivé škody! Na Zemi by to vypadalo jako po nebývale silném zemětřesení.
„Kdyby aspoň ten zatracený střelný prach kapitána Nicholla neměl takovou sílu,“ bručel Alcide Pierdeux, „dalo by se doufat, že střela oblétne zeměkouli a pak do ní znovu vrazí, buď před místem, odkud byla vypálena, nebo dokonce za ním! A tak by se všechno za poměrně krátkou dobu zase vrátilo do svých starých kolejí - i kdyby přece jenom nastaly nějaké škody! Ale to by se odbylo mávnutím ruky! Jenže s tím jejich mišmašitem koule opíše polovinu hyperboly, ale nevrátí se už, aby požádala Zemi o prominutí, že ji vyrušila z klidu, a přitom všechno dala na staré místo!“ Alcide Pierdeux se rozháněl rukama jako strážník na křižovatce a hrozil, že rozbije všechno kolem sebe v okruhu dvou metrů.
A pak zase opakoval: „Kdybych aspoň věděl, odkud tu střelu vypálí, to bych hned vypočítal, v kterých velkých pásmech zeměkoule se nadmořská výška vůbec nezmění a kde naopak dojde k největším změnám! Pak by bylo možno lidi varovat, aby se včas vystěhovali, než jim domy nebo města spadnou na palici! Ale jak na to?“ Potom krouživým pohybem přejel rukou nad řídkým porostem zdobícím mu lebku a dodal: „A když tak na to myslím, náraz může mít vlastně dalekosáhlejší následky, než si vůbec dovedeme představit! Což jestli přitom sopky využijí příležitosti, dají se jaksepatří do práce a vyvrhnou všechno, co mají v útrobách, jako cestující na lodi postižený mořskou nemocí? Co kdyby část vzdutých oceánů zalila jejich krátery? Ať jde všechno k čertu! Vlastně mohou nastat výbuchy, které vyhodí rázem celou zeměkouli do povětří! A ten ďábel Maston drží jazyk za zuby a nedostanete z něho jediné slovo! Podívejte se na něj: hraje si s naší zeměkoulí jako s koulí v kulečníku a ukazuje přitom všechen svůj hráčský um!“ Takto uvažoval Alcide Pierdeux. A brzy nato se ty hrozivé domněnky objevily v novinách Starého i Nového světa a mnoho se o nich začalo debatovat.
Co jsou proti pohromě, která bude následovat po zásahu firmy Barbicane a spol., všechny ty smrště, všechny vysoké vlny na rozbouřeném moři, všechny zátopy, jež čas od času zničí nějakou nepatrnou část Země! Vždyť to jsou vlastně jenom události místního významu! Zmizí při nich několik tisíc lidí a ty nesčetné davy, které to přežijí, to sotva vyruší z klidu! A tak čím více se blížilo osudné datum, tím větší hrůza se zmocňovala i těch nejstatečnějších. Kazatelé teď snadno mohli předpovídat konec světa. Vypadalo to jako v strašlivém období kolem roku 1 000, kdy si lidé představovali, že budou uvrženi do království mrtvých.
Jen si vzpomeňte, co všechno se v té době stalo. Podle jedné části apokalypsy obyvatelstvo tehdy právem věřilo, že se přiblížil den posledního soudu.
Očekávali známky božího hněvu, jak je předpovědělo Písmo svaté. Zjeví se Antikrist, syn záhuby.
„V posledním roce 10. století,“ vypráví H. Martin, „všechno ustalo: zábavy, obchody, zájmy, zkrátka všechno, skoro i polní práce. Lidé si říkali: Načpak myslet na budoucnost, když k ní nedojde? Pomýšlejme na věčnost, která začne už zítra! Lidé se starali už jen o své nejnutnější potřeby, pozemky i zámky odkazovali klášterům, aby si tak získali protekci v království nebeském, kam měli vejít. Mnoho darovacích listin adresovaných kostelům začínalo slovy: »Protože se blíží konec světa a bezprostředně hrozí jeho zánik...« Když nastal ten osudný okamžik, obyvatelstvo se nepřetržitě tísnilo v bazilikách, kaplích a budovách zasvěcených bohu a očekávalo s nesmírnou úzkostí, až sedmero trub sedmi andělů ohlásí z nebeských výšin poslední soud.“ Jak známo, první den roku 1 000 skončil, ale zákony přírody nebyly nikterak narušeny. Jenže tentokrát nejde o pohromu podle tajemných biblických textů. Jde tu o změnu v rovnováze Země, založenou na nesporných a jasných výpočtech, a o pokus, který pokrok v balistice a mechanice nijak nevylučuje.
Tentokrát moře nevyvrhne mrtvé, ale pohltí milióny živých v hloubi svých nových propastí.
A přes veškerý vliv moderního myšlení zděšení mezi lidmi nabylo takového rozsahu, že se opakovalo mnohé z toho, co se dělo v roce 1 000, a se stejným šílenstvím. Nikdy se ještě tak rychle nekonaly přípravy k odchodu na onen svět! Nikdy ještě tak houfně hříšníci nepřistupovali k zpovědnicím a nevyznávali se z celých litanií svých hříchů. Nikdy ještě nebylo uděleno tolik rozhřešení umírajícím, kteří se dávali na pokání in extremis, na smrtelné posteli!
Dokonce se jednalo o to, že bude papež požádán o všeobecné odpuštění hříchů, které udělí ve zvláštním listu všem lidem dobré vůle na zemi, - ale také všem ustrašeným.
Proto byla situace J. T. Mastona den ze dne kritičtější. Paní Evangelina Scorbittová umírala strachy, aby se nestal obětí všeobecné pomsty. Dokonce ji už napadlo, že mu poradí, aby řekl ono slovo, které se dosud tak umíněně zdráhal vyslovit. Ale přece jen se toho neodvážila a dobře učinila. Byla by bývala kategoricky odmítnuta.
Jak jistě chápete, žilo i město Baltimore v nesmírném strachu, a bylo čím dál tím obtížnější udržet na uzdě obyvatelstvo, vydrážděné většinou severoamerických novin a zprávami přicházejícími ze všech koutů země, abychom užili výrazu z apokalypsy, který pronesl svatý Jan Evangelista za císaře Domiciána. Kdyby byl J. T. Maston žil za vlády tohoto tyrana, byli by s ním jistě udělali krátký proces. Byl by hozen napospas šelmám. Ale on by byl prostě odpověděl: „No budiž!“ Přes to všechno však neochvějný J. T. Maston odmítal sdělit polohu místa x, neboť si byl vědom, že by po prozrazení tajemství předseda Barbicane a kapitán Nicholl nemohli pokračovat ve svém díle. Ten boj jediného člověka proti celému světu byl konec konců něco krásného. J. T. Maston tím ještě stoupl v očích paní Evangeliny Scorbittové a také ve vážnosti u svých kolegů z Dělostřeleckého klubu. Tito chlapíci, tvrdohlaví, jak bývají vysloužilí dělostřelci, stáli pořád za plány firmy Barbicane a spol.
Tajemník Dělostřeleckého klubu teď dosáhl takové slávy, že mu spousta lidí už psala jako zločinci číslo jedna, aby získali několik řádek psaných rukou, která chce převrátit svět naruby!
Ale ačkoliv to bylo všechno krásné, bylo to čím dál tím nebezpečnější. Ve dne v noci se kolem baltimorského vězení tísnily davy lidí a mocně pokřikovaly a povykovaly. Ty rozlícené hlavy už chtěly J. T. Mastona lynčovat hic et nunc, hned na místě. Policii bylo zřejmé, že se blíží okamžik, kdy už nebude schopna ho ubránit.
Aby washingtonská vláda uspokojila masy amerického obyvatelstva stejně jako národy v cizích zemích, rozhodla se konečně, že J. T. Mastona obžaluje a postaví před soud.
„Porotci už mají také nahnáno, a tak s ním udělají krátký proces,“ vyjádřil se Alcide Pierdeux, jenž osobně cítil k tvrdohlavému počtáři určitou dávku sympatie.
Proto tedy se ráno 5. září předseda vyšetřující komise osobně odebral do vězňovy cely.
Paní Evangeline Scorbittové na její naléhavou žádost bylo povoleno, aby ho tam doprovázela. Možná že při tomto posledním pokusu bude mít ta příjemná žena úspěch... Nic se nesmí zanedbat. K objasnění záhady jsou všechny prostředky dobré. No a když ani ty nic nezmohou, pak se uvidí.
„Pak se uvidí!“ opakovali prozíraví lidé. „To bude ohromný tah, když J. T. Mastona pověsíme a katastrofa se rozpoutá v celé své zuřivosti!“ Proto asi k jedenácté hodině stál J. T. Maston tváří v tvář paní Evangelině Scorbittové a Johnu Presticeovi, předsedovi vyšetřující komise.
Bez dlouhých okolků se pustili do vyjednávání. V rozhovoru, který následoval, se střídaly velmi strohé otázky s velmi klidnými odpověďmi.
Kdopak by byl uvěřil, že klidný bude tentokrát J. T. Maston!
„Ptám se vás naposledy: Chcete odpovídat?...“ zeptal se John Prestice.
„V jaké záležitosti?...“ odvětil ironicky tajemník Dělostřeleckého klubu.
„Jde o to, abyste nám prozradil, kam odjel váš kolega Barbicane.“ „Už jsem vám to řekl stokrát.“ „Opakujte to tedy ještě jednou!“ „Odjel tam, kde se vystřelí.“ „A kde to bude?“ „Tam, kde je můj kolega Barbicane.“ „Dejte si pozor, pane Mastone!“ „Na copak?“ „Jestli budete nadále odmítat odpověď, bude to mít za následek...“ „Že se pak určitě nedovíte, co nemáte vědět.“ „Co máme právo se dozvědět!“ „Podle mého ne.“ „Poženeme vás před soud.“ „Račte si posloužit!“ „A porota vás odsoudí.“ „To je její věc.“ „A rozsudek bude okamžitě vykonán!“ „No budiž!“ „Ale, drahý Mastone...“, osmělila se paní Evangelina Scorbittová, kterou ty hrozby nesmírně otřásly. „Och... drahá paní Scorbittová!“ ozval se J. T. Maston.
Sklopila hlavu a zmlkla.
„A zajímá vás, jak bude znít rozsudek?“ pokračoval předseda John Prestice.
„Budete-li tak laskav,“ odpověděl J. T. Maston.
„Budete odsouzen k trestu smrti... jak si to také zasloužíte.“ „Opravdu?“ „A budete pověšen, jako že dvě a dvě jsou čtyři.“ „To tedy mám, pane, ještě naději,“ odpověděl lhostejně J. T. Maston. „Kdybyste byl jen trochu matematik, neřekl byste, jako že dvě a dvě jsou čtyři!
Kdo nám dokáže, že se všichni matematikové do dnešního dne nemýlili, když tvrdili, že součet dvou čísel se rovná součtu jejich částí, to jest že dvě a dvě jsou přesně čtyři?“ „Pane Mastone!...“, zvolal předseda celý užaslý. „Kdybyste řekl... jako že jedna a jedna jsou dvě, bylo by to v pořádku,“ pokračoval J. T. Maston. „To je naprosto jasné, protože to už není poučka, to je definice!“ Po této lekci z aritmetiky předseda komise odešel a paní Evangelina Scorbittová upřela na vynikajícího počtáře, který byl ideálem jejích snů, pohled plný vřelého obdivu.
