KAPITOLA ŠESTÁ
v níž je přerušen telefonický rozhovor paní Scorbittové s J. T. Mastonem
Předseda Barbicane nejen tvrdil, že dosáhne svého cíle - a teď mu finanční zdroje, které měl k dispozici, dovolovaly dojít k němu bez překážek -, ale určitě by se byl nikdy neodvážil vypsat půjčku, kdyby si nebyl svým úspěchem naprosto jist.
Konečně odvážný, geniální muž zdolá severní pól!
Předseda Barbicane a jeho správní rada mají docela jasně a zřejmě prostředky, aby úspěšně prorazili tam, kde tolik jiných ztroskotalo. Uskuteční to, co nedokázali ani Franklin, Kane, De Long, Nares nebo Greely. Překročí osmdesátou čtvrtou rovnoběžku, zmocní se rozlehlé části zeměkoule, kterou získali v dražbě, a americkou vlajku ozdobí o další, třicátou devátou hvězdu nového, třicátého devátého státu, jejž připojí k Unii.
„Vždyť to jsou šarlatáni!“ neustále opakovali evropští zástupci a jejich přívrženci ve Starém světě.
A přece to byla pravda pravdoucí a ten praktický, logický a nepopíratelný prostředek, jak dobýt severního pólu, prostředek téměř dětsky prostý, vymyslil J. T. Maston. V jeho mozku, kde se nápady jenjen rojily, se zrodil návrh tohoto velkého zeměpisného díla a způsob, jak jej dovést k dobrému konci.
Nemusíme snad příliš zdůrazňovat, že tajemník Dělostřeleckého klubu byl vynikající počtář - řekli bychom „zasloužilý“, kdyby toto slovo nemělo naprosto odlišný význam, než mu lid přičítá. Řešit nejsložitější matematické problémy bylo pro něho úplnou hračkou. Byla mu k smíchu všechna úskalí, která skýtá jak věda o veličinách - algebra, tak věda o číslech - aritmetika. Museli byste ho vidět, jak obratně zachází se symboly, totiž se smluvenými značkami, jichž užívá algebra, ať už to jsou písmena abecedy, která představují různé veličiny, nebo zdvojené a zkřížené čáry udávající vztahy, které mohou existovat mezi veličinami, a početní úkony, jež se s nimi provádějí.
Ach ty koeficienty, exponenty, kořeny, indexy a jiné záludnosti matematického jazyka! Jak lehce plynuly všechny ty znaky z jeho pera, či spíše rostly pod kouskem křídy, která se míhala pod jeho železným hákem, neboť rád pracoval u tabule! A na jejích deseti čtverečních metrech - J. T. Maston se s menší nespokojil - se věnoval své algebraické vášni. Nemyslete si, že při počítání psal nějakými drobnými číslicemi, naopak! Jeho rozmáchlá ruka malovala obrovité, svérázné cifry. Jeho dvojky a trojky se kroutily jako papírové holubičky, jeho sedmičky připomínaly šibenice, kterým scházeli jen oběšenci, osmičky civěly jako nestvůrné brýle, šestky a devítky se pyšnily nesčetnými kudrlinkami.
A písmena, z nichž skládal vzorce, ať už to byla a, b, c ze začátku abecedy, jimiž označoval veličiny známé nebo dané, nebo x, y, z z konce abecedy, jichž užíval pro veličiny neznámé nebo hledané, všechna psal tlustě, bez stínování, hlavně z, která navíc připomínala klikaté blesky. A což teprve řecká písmena, například π, λ, ω a jiná, za ta by se nemusel stydět ani Archimédes nebo Euklides!
A znaménka, která maloval bezvadnou křídou, to byl prostě div divoucí!
Jeho + nenechávala nikoho na pochybách, že označují součet dvou veličin.
Jeho - byla sice skromnější, ale nevypadala taky špatně. Jeho X se rýsovala jako ondřejské kříže. Pokud jde o rovnítka = , jejich přesné, stejně dlouhé čárky vskutku dokazovaly, že J. T. Maston pochází ze země, kde rovnost není pouhou frází, alespoň ne mezi lidmi bílé rasy. Stejně velkolepá byla jeho < > a ≤ a ≥, která kreslil rovněž v obrovských rozměrech. A znaménko √, jež označuje odmocninu nějakého čísla nebo veličiny, to byl vrchol všeho! Když je pak ještě doplnil vodorovnou čárou na podobu
zdálo se, že tento ukazatel vybíhá až z tabule ven a hrozí celému světu, že jej zaplaví Mastonovými hrůznými rovnicemi!
Ale nemyslete si, že se matematické nadání J. T. Mastona omezovalo jen na nižší algebru. Kdepak! Ani diferenciální, integrální nebo kombinatorický počet mu nebyl neznámou pevninou a jistou rukou kreslil i proslulý integrál, znak hrozný právě svou jednoduchostí:
znamenající součet nekonečného množství nekonečně malých veličin.
Stejně tak tomu bylo se znakem ∑, který vyjadřuje součet konečného množství konečných veličin, se znakem ∞, jímž matematikové označují nekonečno, a se všemi ostatními záhadnými symboly, kterých používá tento jazyk, nesrozumitelný většině smrtelníků.
Úžasný ten muž by se byl asi dokázal povznést k nejvyšším metám vysoké matematiky.
Takový byl J. T. Maston! Jeho kolegové se tedy mohli na něho úplně spolehnout, když slíbil, že vypracuje i ty nejprapodivnější výpočty, jež jim vnukly jejich odvážné mozky. Proto právě jemu Dělostřelecký klub svěřil vyřešení problému střely, kterou chtěli vyslat ze Země na Měsíc. A proto také paní Evangelina Scorbittová, opojená jeho slávou, k němu plála obdivem hraničícím s láskou.
Ostatně tentokrát, když jde o rozřešení problému, jak dobýt severního pólu, nebude muset J. T. Maston vzlétnout do nadoblačných výšin analýzy. Má-li umožnit novým nájemcům polárních končin, aby jich mohli průmyslově využívat, tajemník Dělostřeleckého klubu bude musit vyřešit pouze problém z oboru mechaniky, bezpochyby složitý, jenž si vyžádá možná nové důmyslné vzorce, ale který Maston zajisté zvládne.
Ano! Kolegové mohou J. T. Mastonovi zcela důvěřovat, třebaže sebemenší chybička by je mohla připravit o milióny. Vždyť od dob, kdy se jeho dětská hlava cvičila v prvních matematických úkonech, ani jednou se nezmýlil - ani o tisícinu mikronu (běžná míra v optice, rovnající se tisícině milimetru) -, když šlo o výpočet nějaké délky. Kdyby se byl zmýlil třeba jen v dvacátém místě za desetinnou čárkou, nebyl by váhal a prostřelil by si svou „gutapercovou lebku“ kulkou.
Tuto obdivuhodnou schopnost J. T. Mastona jsme museli zdůraznit. To jsme již učinili a teď vám ho ukážeme při práci. Nejdříve se však musíme vrátit o několik týdnů zpět.
Asi měsíc před zveřejněním dokumentu adresovaného obyvatelům Starého i Nového světa vzal si J. T. Maston za úkol, že převede do mluvy čísel body svého návrhu, o jehož obdivuhodných důsledcích přesvědčil kolegy.
Již po dlouhá léta bydlel J. T. Maston v jedné z nejklidnějších baltimorských ulic, ve Franklin Street č. 179, daleko od obchodního světa, jemuž vůbec nerozuměl, daleko od hlučného davu, který ho odpuzoval.
Měl tam skromný domek, známý pod jménem U dělostřelce, a celým jeho jměním byla důstojnická penze a plat tajemníka Dělostřeleckého klubu. Žil sám se svým věrným černochem Fire-Firem-Pal-Palem -, což byla přezdívka hodná sluhy dělostřelce. Pal-Pal byl však v jedné osobě sluhou, komorníkem i kuchařem a pečovalo svého pána zrovna tak, jako by byl pečovalo své dělo. J. T. Maston byl zarytý starý mládenec, domnívající se, že jedině svobodný stav lze na tomto pozemském světě vůbec snést. Znal slovanské přísloví: „Jedna žena utáhne na vlásku víc než čtyři páry volů!“, a měl se tedy na pozoru.
V domku U dělostřelce bydlil jen proto, že mu to dobře vyhovovalo. Stačilo by bývalo malé gesto a byl by mohl vyměnit tuto samotu za život ve dvou a své nepatrné jměníčko za milióny. Nebylo o tom pochyb, paní Evangelina Scorbittová by byla bývala šťastna, kdyby... Ale J. T. Maston aspoň zatím by nebyl býval šťasten, kdyby... A zdálo se, že ty dvě bytosti, jakoby pro sebe stvořené - podle názoru něžné vdovy - nikdy nedospějí k tomu, aby změnily dosavadní stav.
Mastonův příbytek byl velmi prostý, s verandou v přízemí a s jedním poschodím. Dole byl salónek a malá jídelna s kuchyní a špižírnou v přístavku na zahrádce. V prvním poschodí vedla do ulice ložnice a do zahrady pracovna, kam nepronikal hluk zvenku. Buen retiro pro učence a mudrce, ideální ústraní, v jehož zdech se vyřešilo tolik matematických problémů a které by mu mohli závidět Newton, Laplace nebo Cauchy.
Jaký rozdíl proti rezidenci paní Evangeliny Scorbittové v bohaté čtvrti New Parku, s balkóny, s fasádou zdobenou nejpodivnějšími sochami v anglosaském slohu, napůl gotickými a napůl renesančními, s bohatě zařízenými salóny, s velkolepou halou, s chodbami vyzdobenými obrazy, mezi nimiž zaujímala přední místo díla francouzských mistrů, s dvojitým točitým schodištěm s četným služebnictvem, s konírnami, s kůlnami pro vozy, se zahradou, kde byly trávníky, velké stromy i fontány, a s věží, která dominovala celému komplexu budova na jejímž vršku se ve vánku třepetala zlatomodrá vlajka Scorbittů!
Tři míle, ano, přinejmenším tři dlouhé míle dělily rezidenci v New Parku od domku U dělostřelce. Ale obě obydlí spojovala zvláštní telefonní linka a na pouhé „haló! haló!“ navazovalo se spojení mezi Mastonovým příbytkem a palácem paní Scorbittové. A tak když se nemohli oba vzájemně vidět, mohli se alespoň slyšet. Nikoho snad nepřekvapí, že paní Evangelina Scorbittová volala k aparátu častěji J. T. Mastona než J. T. Maston ji. A tu, pokaždé počtář rozmrzele zanechal své práce, vyslechl přátelské pozdravení, odpověděl na ně zabručením, jehož poněkud nezdvořilý tón elektrický proud, doufejme, trochu zmírnil, a vracel se zas k svým výpočtům.
Po poslední velmi dlouhé poradě se 3. října J. T. Maston rozloučil se svými kolegy a hodlal se dát do práce - jedné z nejdůležitějších, kterou slíbil vykonat.
Šlo o vypočtení mechanických postupů, které umožní přístup k severnímu pólu a průmyslové využití ložisek skrytých pod ledem.
J. T. Maston odhadoval, že mu postačí asi týden na tento tajuplný, opravdu složitý a náročný úkol, vyžadující řešení různých rovnic z mechaniky, trojrozměrné analytické geometrie, sférické geometrie a trigonometrie.
Aby nebyl ničím vyrušován, bylo dohodnuto, že tajemníka Dělostřeleckého klubu nebude nikdo v jeho bytě navštěvovat a vytrhovat z práce. Paní Evangelinu Scorbittovou to bude velmi mrzet, ale bude se s tím muset. smířit. A tak zároveň s ředsedou Barbicanem, kapitánem Nichollem a jejich kolegy, veselým Bilsbym, plukovníkem Bloomsberrym a Tomem Hunterem s dřevěnýma nohama, přišla jednoho odpoledne navštívit J. T. Mastona.
„Určitě se vám to podaří, milý Mastone,“ řekla mu při loučení.
„Ale hlavně neudělejte nějakou chybu!“ dodal s úsměvem předseda Barbicane.
„On - a chybu!...“ zvolala paní Evangelina Scorbittová.
„Nebo alespoň ne víc chyb, než jich udělal sám pánbůh, když vytvářel zákony nebeské mechaniky!“ odpověděl skromně tajemník Dělostřeleckého klubu.
Pak se s počtářem rozloučili, jedni stiskem ruky, druzí několika povzdechy, přáním úspěchu a radou, aby nepřepínal své síly. Dveře domku se zavřely a Pal-Pal dostal rozkaz, že nesmí nikomu otevřít - ani kdyby to byl sám president Spojených států amerických.
První dva dny své odloučenosti od světa J. T. Maston jen přemýšlelo problému, který mu členové Dělostřeleckého klubu svěřili, a ani se nedotkl křídy.
Znovu si přečetl několik prací o základních věcech, o Zemi, jejím složení, specifické váze, objemu, tvaru, jejím rotačním pohybu kolem osy a translačním pohybu při oběhu kůlem Slunce, zkrátka o údajích, z nichž při výpočtech bude vycházet.
Nebude snad na škodu, když čtenáře s nimi seznámíme.
Tvar Země: rotační elipsoid, jehož delší poloosa měří 6 377 398 metrů, kratší 6 356 080 metrů. To znamená, že mezi oběma poloosami je následkem zploštění našeho sféroidu na pólech rozdíl 21 318 metrů, tj. 21 kilometrů.
Obvod Země na rovníku: 40 070 kilometrů.
Povrch Země podle přibližného odhadu: 510 miliónů čtverečních kilometrů.
Objem Země: asi 1083 miliardy kilometrů krychlových.
Specifická váha Země: přibližně pětinásobek specifické váhy vody, tj. trochu větší, než je specifická váha bary tu, téměř stejná jako specifická váha jódu - totiž průměrně 5 480 kilogramů na jeden krychlový metr Země, kdybychom ji vážili postupně po kusech tahaných na povrch. Toto číslo odvodil Cavendish pomocí vah vynalezených a sestrojených Mitchellem; po opravách Bailyho vychází přesnější číslo 5 670 kilogramů. Wilsing, Cornu, Baille a jiní tato měření později opakovali.
Doba oběhu Země kolem Slunce: 365 a čtvrt dne, což je takzvaný sluneční rok, nebo přesněji 365 dní, 6 hodin, 9 minut, 10,37 vteřiny. Z toho vyplývá rychlost našeho sféroidu 30 00 metrů za jednu vteřinu.
Body na rovníku se při otáčení Země kolem osy pohybují rychlostí 436 metrů za vteřinu.
Jednotky, jež bral J. T. Maston při svých výpočtech za základ pro měření délek, sil, času a úhlů: metr, kilogram, vteřina a středový úhel, který vytíná v jakékoli kružnici oblouk rovnající se poloměru.
Dne 5. října k páté hodině odpoledne - když jde o tak památné dílo, musíme přece udat dobu přesně - J. T. Maston se po zralé úvaze pustil do písemných výpočtů. A začal tím nejdůležitějším, totiž číslem udávajícím obvod Země na jedné z jejích velkých kružnic, totiž na rovníku.
V jednom rohu pracovny stála na podstavci z leštěného dubu tabule, dobře osvětlená oknem vedoucím do zahrady. Na prkénku pod ní byly přichystány malé kousky křídy a po levé ruce počtářově byla houba na mazání. Pravou rukou, či spíše hákem, rýsoval obrazce, vzorce a číslice.
J. T. Maston nejprve neobyčejně dovedně nakreslil kružnici, která znázorňovala zemský sféroid. Na místě rovníku bylo zakřivení zeměkoule vyznačeno plnou čárou, aby se odlišila přední, viditelná část, a pak tečkovaně část zadní, neviditelná, aby dobře vynikla plastičnost kulového obrazce. Osu vystupující z obou pólů, znázorněnou kolmicí k rovIně rovníku, označil písmeny S a J.
Pak do pravého rohu tabule napsal číslo vyjadřující v metrech obvod Země:
40 000 000
A teď už se chtěl J. T. Maston pustit do výpočtů.
Byl svou prací tak zaujat, že si ani nevšiml, jak se obloha během odpoledne značně změnila. Už hodinu se připravovala velká bouře, jež působí na všechny živé tvory. Nad městem pluly těžké sivé mraky jako bělavé vločky nakupené na matně šedém pozadí. V prostorách mezi nebem a zemí se ozývalo vzdálené dunění. A ovzduším, nabitým na nejvyšší míru elektřinou, už projelo pár blesků.
J. T. Maston, čím dál tím víc zabraný do svého díla, nic neviděl a nic neslyšel.
Náhle bylo ticho v pracovně přerušeno rychlým drnčením elektrického zvonku.
„No vida,“ zvolal J. T. Maston. „Když mě lidé neotravují návštěvami, tak aspoň telefonem!... To je pěkný vynález pro člověka, který chce mít klid!...
Budu muset přerušit proud po celou dobu, co budu pracovat!“
Přistoupil k aparátu a zeptal se:
„Co mi chcete?“
„Na několik okamžiků se s vámi spojit,“ odpověděl ženský hlas.
„A, kdo tam?...“
„Vy jste mě nepoznal, milý pane Mastone? To jsem přece já... paní Scorbittová!“
„Paní Scorbittová!... Nenechá mě ani chvilku v klidu!“
Ale tato poslední slova - pramálo lichotivá pro půvabnou vdovu z opatrnosti zašeptal dál od aparátu, aby je nebylo slyšet na druhém konci.
Pak si J. T. Maston uvědomil, že musí stůj co stůj říci aspoň jednu zdvořilou větu, a pokračoval:
„Á! To jste vy, paní Scorbittová?“
„Ano, milý pane Mastone!“
„A co mi chcete, prosím?“
„Chci vás upozornit, že se co nejdříve nad městem strhne strašná bouře!“
„No dobrá, ale já jí nemohu zabránit...“
„Jistěže ne, já jsem se vás jen chtěla zeptat, jestli jste si zavřel okna...“ Paní Evangelina Scorbittová ještě tuto větu nedořekla, a už se ozvala strašlivá hromová rána. Jako kdyby se trhal nekonečně dlouhý kus hedvábí. V sousedství Mastonova domku udeřil blesk a fluidum svedené telefonním drátem zaplavilo pracovnu počtáře silou vpravdě elektrickou.
J. T. Maston, skloněn nad telefonním přístrojem, dostal nejkrásnější elektrický políček, jaký kdy dopadl na tvář učence. Pak jiskra projela jeho železnou rukou a Maston byl sražen k zemi jako kuželka. Přitom vrazil do tabule, která se převrhla do kouta pracovny. Nato si blesk našel cestu oknem ven a okapovou rourou sjel do země.
Napůl omráčený J. T. Maston - a jak by také nebyl! - se zvedl, ohmatal si jednotlivé části těla a ujistil se, že není zraněn. Pak se svou vrozenou chladnokrevností, jak se slušelo na bývalého zaměřovače mamutího děla Columbiad, dal všechno v pracovně do pořádku, postavil stojan, umístil na něj tabuli, sebral kousky křídy rozházené po koberci a hodlal pokračovat v práci, kterou tak neočekávaně přerušil.
Ale v tom si všiml, že jak spadla tabule, smazal se částečně nápis v jejím pravém rohu, označující v metrech obvod Země na rovníku. Začal jej doplňovat, když tu se opět silně rozdrnčel zvonek.
„Už zasel“ zvolal J. T. Maston a přistoupil k přístroji.
„Kdo tam?...“ zeptal se.
„Paní Scorbittová.“
„A co mi chcete, paní Scorbittová?“
„Chci se vás zeptat, jestli ten strašlivý hrom neudeřil do vašeho domku?“
„S největší pravděpodobností ano.“
„Ach, bože!... Blesk...“
„Uklidněte se, paní Scorbittová!“
„Nestalo se vám nic, milý pane Mastone?“
„Ne, ne.“
„Jste si jist, že se vám nic nestalo?...“
„Jsem. A vaše přátelské city mě vskutku dojímají,“ považoval za nutné galantně odvětit J. T. Maston.
„Dobrou noc, milý Mastone!“
„Dobrou noc, milá paní Scorbittová!“ A vraceje se k tabuli dodal:
„Ať jde k čertu, ta báječná ženská! Kdyby mě bývala v tak pitomou dobu nevolala, nebyl bych býval v nebezpečí, že mě zabije blesk!“ Tentokrát se všechno skončilo dobře. J. T. Maston už nebyl z práce vyrušen. Ostatně aby si lépe zajistil potřebný klid, přerušil elektrické spojení, a tak svůj telefon úplně vyřadil z provozu.
Na základě čísla, jež právě napsal, odvodil nejrůznější vzorce a pak nakonec definitivní vzorec, který přepsal na levou stranu tabule, když smazal všechna čísla, jichž při výpočtu použil.
A potom se pustil do nekonečné řady algebraických značek...
Za týden nato, 11. října, měl celý velkolepý mechanický výpočet hotova s vítězoslavným výrazem v tváři jej přinesl kolegům do Dělostřeleckého klubu, kteří pochopitelně už na výsledek netrpělivě čekali.
Praktický způsob, jak dosáhnout severního pólu a využít okolních uhelných ložisek, byl matematicky vyřešen. Proto byla založena Společnost pro praktické využití severního pólu, které washingtonská vláda postoupila arktickou oblast pro případ, že se Společnosti podaří v dražbě tyto kraje získat. A víme, že dražba skončila vítězstvím Spojených států amerických a jak nová organizace vyzvala k účasti kapitalisty Starého i Nového světa.
