KAPITOLA SEDMÁ
v níž předseda Barbicane toho neřekne víc, než považuje za vhodné
Na 22. prosince svolala společnost Barbicane a spol. své akcionáře na valnou hromadu. Samozřejmě že se schůze měla konat v místnostech Dělostřeleckého klubu v paláci na Union Square. Ve skutečnosti by bylo samo náměstí stěží pojalo tísnící se davy akcionářů. Ale uspořádejte v této roční době veřejné shromáždění pod širým nebem, když sloupec rtuti v teploměru klesl na deset stupňů pod nulou!
Snad jste ještě nezapomněli, že rozlehlá hala baltimorského Dělostřeleckého klubu bývala obvykle vyzdobena nejrůznějšími zbraněmi, patřícími k vznešenému povolání jeho členů. Vypadalo to tu pak málem jako v dělostřeleckém muzeu. Také nábytek, židle a stoly, křesla i pohovky připomínaly svými zvláštními tvary ony vražedné zbraně, které již poslaly na onen svět tolik udatných mužů, jejichž tajným přáním bylo zemřít stářím.
Tentokrát se však muselo všechno to haraburdí odklidit. Nebude se tu přece konat shromáždění válečníků, ale mírumilovných průmyslníků, jemuž bude předsedat Impey Barbicane. Cetným akcionářům, kteří se sem sjeli ze všech končin Spojených států, bylo vyhrazeno dost místa. Tísnili se v hale i v přilehlých salónech, šlapali si vzájemně na nohy, zalykali se horkem. A to se ani nezmiňujeme o nekonečné frontě lidí venku, která se táhla až doprostřed Union Square.
Členové Dělostřeleckého klubu, čelní akcionáři nové společnosti, zaujímali samozřejmě místa blízko předsednického stolu. Bytí tam plukovník Bloomsberry, Tom Hunter s dřevěnýma nohama a jejich kolega veselý Bilsby a tvářili se vítězoslavně jak nikdy předtím. Paní Evangelině Scorbittové z galantnosti vyhradili pohodlné křeslo, vlastně by byla měla právo - jako majitelka největší části polárních končin - trůnit vedle předsedy Barbicana. Jinak zde bylo ještě mnoho žen z nejrůznějších vrstev městské společnosti a jejich klobouky, ozdobené krásnými květinami, cizokrajnými péry a pestrými stuhami, vnášely jas do hlučného davu tísnícího se pod zasklenou klenbou haly.
Celkem se o převážné většině akcionářů na tomto shromáždění dalo říci, že to nejsou jen přívrženci členů správní rady, ale přímo jejich osobní přátelé.
Poznamenejme však ještě něco: zvláštní místa zaujímali evropští zástupci Švéd, Dán, Angličan, Holanďan a Rus. Účastnili se té schůze proto, že každý z nich upsal určitý počet akcií, který jej opravňoval k účasti s poradním hlasem. Kdysi se tak dokonale sjednotili před dražbou a teď byli neméně zajedno v tom, aby novou společnost co možná zesměšnili. Snadno si představíte, jak nesmírně byli zvědavi na prohlášení, které měl učinit předseda Barbicane. Nikdo nepochyboval o tom, že jeho projev osvětlí postupy, které si Společnost zvolila k dosažení severního pólu. To je přece mnohem těžší než tam potom těžit uhlí!
A jestli se vyskytnou nějaké možné námitky, Erik Baldenach, Boris Charkov, Jacob Jansen a Jan Harald se nebudou rozpakovat požádat o slovo. Major Donellan, popichovaný Deanem Toodrinkem, byl pevně rozhodnut, že zažene svého soupeře Impeye Barbicana do úzkých.
Bylo osm hodin večer. Hala, salóny i nádvoří Dělostřeleckého klubu tonuly v záplavě světel z Edisonových lustrů. Od chvíle, kdy se otevřely dveře obležené veřejností, nesl se sálem neustávající šum. Ale vše ztichlo, když sluha ohlásil, že správní rada přichází.
U stolu s načernalým plyšovým přehozem, na pódiu potaženém suknem stanuli ve světle lamp předseda Barbicane, tajemník J. T. Maston a jejich kolega kapitán Nicholl. Halou se rozlehlo trojnásobné hurá, doprovázené mručením a skandováním, které bylo slyšet až do přilehlých ulic.
J. T. Maston a kapitán Nicholl obřadně usedli, jak se na slavné muže sluší.
Předseda Barbicane zůstal stát, levou ruku si vstrčil do kapsy, pravou za vestu a zahájil schůzi těmito slovy:
„Páni akcionáři a paní akcionářky, správní rada Společnosti pro praktické využití severního pólu vás svolala do místností Dělostřeleckého klubu, aby vás seznámila s důležitým sdělením.
Z diskusí v novinách jste informováni o tom, že účelem naší nové společnosti je průmyslové využití uhelných ložisek kolem severního pólu, jež nám vláda Spojených států postoupila. Majitelé přinášejí získanou oblast jako vklad do našeho podniku. Kapitál, který vynesla půjčka ze dne 11. prosince, jim umožní pustit se do podniku, jehož výnos zajistí akcionářům dividendy, jaké dosud neplynuly z žádné obchodní ani průmyslové transakce.“ Po těchto slovech přerušily řečníka na okamžik první projevy souhlasu.
„Dobře víte,“ pokračoval, „co nás přivedlo k domněnce, že v severním polárním území jsou bohatá ložiska uhlí, ba dokonce snad i zkamenělá slonovina.
Dokumenty, které uveřejnil tisk celého světa, nenechávají nikoho na pochybách, že tyto uhelné pánve skutečně existují.
A kamenné uhlí je přece základem veškerého moderního průmyslu. Nemusím snad mluvit o uhlí a koksu, kterých se používá k topení a dále k výrobě páry a elektřiny, ale připomenu vám ještě, kolik různých vedlejších produktů se z něho vyrábí: například barvy, jako červeň mořenová, anilínová a karmínová, modř indigová i lakmusová, esence, jako vanilková, hořkomandlová, tužebníková, hřebíčková, silice wintergreenová, anýzová, kafrová, thymolová a heliotropinová, pikráty, kyselina salicylová, naftol, fenol, antipyrin, benzín, naftalín, kyselina pyrogalová, hydrochinon, tanin, cukerín, dehet, asfalt, smůla, mazací oleje, laky, cyankáli, kyanid, hořké kyseliny, například kyselina pikrová, atd. atd.“ Po tomto výčtu řečník vydechl jako unavený závodník, jenž se zastaví, aby nabral dechu. Pak se dlouze nadechl a pokračoval:
„Je tedy jisté, že se zásoby kamenného uhlí, této drahocenné szroviny v dosti krátké době vyčerpají, protože se jím zbytečně plýtvá. Neuplyne ani pět století a nynější uhelné pánve budou na dně...“
„Kdepak pět, tři!“ zvolal jeden z akcionářů.
„Nebo dvě,“ odpověděl jiný.
„Řekněme tedy v době nepříliš vzdálené,“ pokračoval předseda Barbicane, „a tak musíme hledat nové uhelné pánve, jako kdyby nám uhlí mělo vystačit jen do konce devatenáctého století.“ Teď se na chvíli odmlčel, aby posluchači mohli jaksepatří zbystřit sluch, a pak začal:
„Proto tedy, páni akcionáři a paní akcionářky, povstaňte a vzhůru za mnou na pól!...“ A obecenstvo se skutečně začalo hýbat, jen vzít zavazadla, jako by jim předseda Barbicane ukázal na loď odjíždějící do polárních končin.
Ale hlasitě pronesená jedovatá poznámka majora Donellana zarazila toto první vzrušení, stejně nadšené jako neuvážené.
„Jenže než vyrazíme, rád bych věděl, jak se k pólu dostaneme. Máte snad v úmyslu tam plout po moři?“
„Ani po moři, ani po souši, ani vzduchem,“ odvětil předseda Barbicane.
A přítomní zase usedli, hoříce pochopitelnou zvědavostí.
„Všichni jistě dobře víte,“ ujal se opět slova řečník, „jak se lidé pokoušeli dosáhnout tohoto nepřístupného bodu zemského sféroidu. Přesto však nebude na škodu, když vám tyto pokusy stručně připomenu. Tím zároveň vzdáme zaslouženou poctu všem odvážným průkopníkům, kteří tyto výpravy, přesahující lidské síly, přežili, i těm, kdo jim padli za oběť.“ Z řad posluchačů, ať už byli jakékoli národnosti, se ozvaly projevy souhlasu.
„V roce 1845,“ pokračoval předseda Barbicane, „Angličan sir John Franklin při třetí výpravě s loďmi Erebus a Terror, jejichž cílem bylo dostat se až k pólu, zabloudil v severních končinách a od té doby o něm už nemáme zpráv.
Roku 1854 se Američan Kane s poručíkem Mortonem vypraví pátrat po siru Johnu Franklinovi, z cesty se sice vrátí, ale bez své lodi Advance.
V roce 1859 objeví Angličan Mac Clintock dokument, z něhož vysvítá, že z.posádky Erebu a Terroru nezůstal nikdo naživu.
Roku 1860 vypluje z Bostonu na škuneru United States Američan Hayes, překročí jedenaosmdesátou rovnoběžku, ale přes veškeré hrdinné úsilí svých druhů nepronikne už dále a roku 1862 se vrací.
V roce 1869 vypraví se z Bremenhavenu do severních končin dva němečtí kapitáni, Koldewey a Hegemann, na lodích Hansa a Germania. Hansa se roztříští o ledové kry a potopí se kousek pod jedenasedmdesátým stupněm severní zeměpisné šířky, posádka se zachrání na šalupách a dorazí ke grónskému pobřeží. Šťastnější Germania se sice vrátí do svého mateřského přístavu, ale nepodařilo se jí dostat se za sedmdesátou sedmou rovnoběžku.
Roku 1871 nalodí se v New Yorku na parník Polaris kapitán Hall. Po čtyřech měsících strašlivého přezimování udatný námořník podlehne útrapám.
Za rok nato Polaris unášená ledovci se roztříští o nakupený kerný led a nepronikne ani na osmdesátý druhý stupeň severní šířky. Osmnácti mužům posádky, kteří opustili loď na rozkaz poručíka Tysona, se přece jen podaří dostat se na pevninu na ledové kře unášené proudy Severního ledového oceánu. Ale třináct mužů, kteří zůstali na Polarisu, se už nikdy nenajde.
V roce 1875 vyplouvá z Portsmouthu na lodích Alerte a Discovery Angličan Nares. Při této památné výpravě si posádky zbudují mezi dvaaosmdesátou a třiaosmdesátou rovnoběžkou zimní tábor a kapitán Markham se pustí dále na sever a zastaví se pouhých sedm set čtyřicet kilometrů od severního pólu, tedy v místech, kam před ním dosud nikdo nepronikl.
V roce 1879 náš velký krajan Gordon Bennet...“ Mocné trojnásobné hurá pozdravilo jméno „velkého krajana“, ředitele New York Heraldu.
„... vystrojí loď Jeanette a svěří ji veliteli De Longovi, pocházejícímu z francouzské rodiny. Jeanette vypluje ze San Franciska s třiatřiceti muži posádky, propluje Beringovou úžinou, ale je sevřena ledy u ostrova Heraldu a potopí se u ostrova Bennetova, skoro na sedmdesáté sedmé rovnoběžce. Posádce zbývá dvojí možnost, zamířit k jihu na člunech, které se jim podařilo zachránit, anebo postupovat po ledových polích. Rady trosečníků následkem útrap řídnou. V říjnu zemře De Long. Mnohé z jeho druhů stihne stejný osud a jen dvanáct mužů se z této výpravy vrátí zpět do vlasti.
Konečně roku 1881 opouští Američan Greely na parníku Proteus newfoundlandský přístav Saint John a zřídí u zátoky lady Franklinové v Grantově zemi stanici Fort Conger, kousek za osmdesátým druhým stupněm severní zeměpisné šířky. Odtud se odvážní přezimovatelé vypraví na západ a na sever od zátoky. Poručík Lockwood a jeho přítel Brainard v květnu 1882 proniknou až k osmdesátému třetímu stupni pětatřicáté minutě severní zeměpisné šířky, tedy o několik mil dále než kapitán Markham.
A to je nejzazší bod, kterého bylo až dosud dosaženo! To je Ultima Thule, nejzazší končina polárního zeměpisu!“ Znovu se ozvalo na počest amerických objevitelů hurá, doprovázené pravidelným skandováním.
„Ale výprava skončila špatně,“ pokračoval předseda Barbicane. „Proteus ztroskotává. Čtyřiadvacet arktických kolonistů je vydáno napospas strašlivým útrapám. Francouzský lékař dr. Pavy a mnoho jiných smrtelně onemocní.
Greely, zachráněn lodí Thetis, přiveze roku 1883 zpět jen šest svých druhů.
I jeden z hrdinných objevitelů, poručík Lockwood, podlehne a k smutnému seznamu obětí těchto krajů přibude tak další jméno.“ Tentokrát zavládlo po slovech předsedy Barbicana uctivé ticho, neboť posluchači měli pochopení pro řečníkovo oprávněné dojetí.
Barbicane pak pokračoval chvějícím se hlasem:
„A tak tedy přes veškeré oběti, přes všechnu tu odvahu se nikdy nepodařilo překročit osmdesátou čtvrtou rovnoběžku. Můžeme dokonce tvrdit, že dosud užívanými prostředky se to nikdy nepodaří, ať už to jsou lodi, jimiž se nedá proniknout kerným ledem nebo vory, na nichž se nelze dostat přes ledová pole.
Není v lidských silách čelit takovému nebezpečí ani snášet tak nízké teploty. Pól musíme dobýt jinými cestami!“
Posluchači se zachvěli a z toho bylo patrné, že tady je jádro věci a dlouho a toužebně očekávané tajemství.
„A jak to chcete zařídit, pane předsedo?...“ zeptal se zástupce Anglie.
„Během deseti minut se to dozvíte, majore Donellane,“ odpověděl předseda Barbicane. „A všem našim akcionářům připomínám: důvěřujte nám, vždyť organizátory podniku jsou titíž lidé, kteří se nalodili do cylindrokónické střely...“
„Cylindrokomické!“ zvolal Dean Toodrink.
„... a odvážně se pustili až k Měsíci...“
„A jak vidno, vrátili se!“ dodal tajemník majora Donellana, jehož jizlivé poznámky vyvolávaly bouře protestu.
Ale předseda Barbicane jen pokrčil rameny a pevným hlasem pokračoval:
„Ano, dámy a pánové, během deseti minut se dozvíte, jak celá věc vypadá.“ A polohlasně opakované oh, ach! bylo odpovědí na toto sdělení.
Vypadalo to vskutku tak, jako by řečník posluchačům slíbil:
„Během deseti minut budeme na pólu!“ A pokračoval:
„Tedy především: Je polární oblast pevnina? Není to snad moře a neměl pravdu velitel Nares, když ji nazval »Paleocrystickým mořem«, to jest mořem starého ledu? Na tuto otázku odpovídám: Domníváme se, že ne.“
„Ale to přece nestačí!“ zvolal Erik Baldenach. „Nejde o to, domnívat se nebo nedomnívat, je třeba mít jistotu!“
„A tu my máme, odpovídám na tuto nakvašenou poznámku. Ano, oblast, kterou získala Společnost pro praktické využití severního pólu a která teď patří Spojeným státům, je pevnina, a nikoli snad vodní nádrž, a žádná evropská mocnost si na ni nemůže dělat nárok!“ V lavicích zástupců Starého světa to zašumělo.
„Co vás vede!... Tam je samá voda a tu nikdy odtamtud nedostanete!“ vykřikl Dean Toodrink.
A jeho kolegové mu hlučně přizvukovali.
„Nikoli, pane,“ živě odvětil předseda Barbicane. „Rozkládá se tam pevnina, náhorní rovina asi jako poušť Gobi ve Střední Asii, vystupující asi tři až čtyři kilometry nad hladinu moře. To se dá docela snadno a logicky vyvodit z pozorování prováděných v sousedních zemích. Vždyť polární oblast je jen jakýmsi jejich pokračováním. A Nordenskjold, Peary a Maaigaard přece při svých výzkumech zjistili, že povrch Grónska stále stoupá směrem k severu. A sto šedesát kilometrů směrem do vnitrozemí, měřeno od ostrova Disko, dosahuje již výšky dva tisíce tři sta metrů. Na základě těchto pozorování a různých živočišných i rostlinných pozůstatků, které se uchovaly v krunýři věčných ledů, jako jsou například kostry mastodontů, kly a zuby slonů, kmeny jehličnatých stromů, můžeme s jistotou tvrdit, že tato pevnina byla kdysi úrodnou zemí, obývanou určitě zvířaty a snad i lidmi. Zde jsou také pohřbeny husté lesy z předhistorických dob a z nich vznikla kamenouhelná ložiska, s kterými si už budeme umět poradit! Ano, kolem pólu se rozkládá pevnina, pevnina, kam nikdy lidská noha nevkročila a kde vztyčíme vlajku Spojených států amerických!“ Po těchto slovech následovala bouře potlesku.
A když už se doznívající tleskání ztrácelo v nejzazších koutech náměstí Union Square, ozval se pronikavý, nepříjemný hlas majora Donellana:
„Už uběhlo sedm minut z deseti, kdy jsme měli dorazit k pólu!...“
„Za tři minuty jsme tam,“ chladně odtušil předseda Barbicane a pokračoval:
„Ale je-li naše nová nemovitost pevninou a je-li tato pevnina vyvýšeninou, jak se právem domníváme, je přesto uzavřena věčnými ledy, pokryta ledovci a ledovými poli, takže za těchto podmínek by její průmyslové využití bylo obtížné...“
„Co obtížné - nemožné!“ řekl Jan Harald a doprovodil své tvrzení ještě důrazným gestem.
„Připouštím,“ odpověděl Impey Barbicane. „A proto také naše úsilí směřuje k tomu, abychom tuto překážku zdolali. Nejenže nebudeme potřebovat na cestu k pólu lodi nebo saně, ale naším zásahem starý i nový led roztaje jako mávnutím kouzelného proutku a nebude nás to stát ani dolar z naší kapsy, ani minutu naší práce!“
Zavládlo hrobové ticho. Teď už se blíží „rozuzlení zápletky“, jak to vtipně vystihl Dean Toodrink a pošeptal Jacobu Jansenovi.
„Pánové,“ začal zas předseda Dělostřeleckého klubu, „Archimédes žádal jen jediný opěrný bod a tvrdil, že pohne zeměkoulí. A tento bod jsme našli my!
Velkému syrakuskému geometrovi by prý byla stačila páka – a tu máme my!
Můžeme tedy přemístit pól!...“
„Přemístit pól?...“ zvolal Erik Baldenach.
„Přenést ho do Ameriky?...“ vykřikl Jan Harald.
Předseda Barbicane zřejmě ještě nechtěl prozradit podrobnosti svého plánu, neboť pokračoval takto:
„Pokud jde o ten opěrný bod...“
„Neprozraďte ho!...
Neprozraďte ho!“ ozval se hrozivý hlas z obecenstva.
„Pokud jde o tu páku...“
„Neříkejte to!... Neříkejte to!...“ volala většina přítomných.
„Neřeknu to!“ odpověděl předseda Barbicane.
Dovedeme si představit, jak byli evropští zástupci odpovědí rozhořčeni. Ale přes jejich protesty řečník ze svých plánů už nic neprozradil. Dodal pouze:
„Pokud jde o výsledky mechanické práce, která nemá obdoby v dějinách průmyslu, práce, kterou podnikneme a dovedeme k zdárnému konci s vaším finančním příspěvkem, o těch vás budu okamžitě informovat. Dávejte prosím pozor!“ Jako by publikum bylo nepozorné!
„Tedy především,“ prohlásil předseda Barbicane, „první podnět k našemu dílu dal jeden z našich nejučenějších, nejobětavějších a nejslavnějších kolegů.
Jemu také patří čest a sláva za to, že provedl výpočty, které umožní převést tuto myšlenku z teorie do praxe. Je-li totiž těžba uhlí v polární oblasti hračkou, přemístění pólu je problémem, který může vyřešit jedině vyšší mechanika.
Proto jsme se tedy obrátili na váženého tajemníka Dělostřeleckého klubu J. T. Mastona!“
„Hurá!“
„Hurá!... Sláva!... Ať žije Maston!“ volalo posluchačstvo, jakoby fascinováno přítomností této věhlasné a pozoruhodné osobnosti.
Ach, jak paní Evangelinu Scorbittovou dojaly tyto ovace adresované slavnému počtáři a jak přitom její srdce zaplesalo!
J. T. Maston jen skromně pokyvoval hlavou na obě strany a protézou s hákem pozdravoval nadšené publikum.
„Vážení přítomní,“ pokračoval předseda Barbicane, „již při velkém shromáždění lidu, které se konalo na oslavu příjezdu Francouze Michela Ardana do Ameriky, několik měsíců před naším startem na Měsíc...“
Tenhle Yankee o tom mluví tak prostě, jako by šlo o cestu z Baltimore do New Yorku!
„... J. T. Maston prohlásil: »Vynalezněme stroje, najděme opěrný bod a pohněme osou naší Země!« A tak vy všichni, kdož mě posloucháte, slyšte:
Stroje jsou vynalezeny, opěrný bod zjištěn, a teď obrátíme veškeré své úsilí k tomu, abychom pohnuli zemskou osou!“ Následovalo několik minut tichého úžasu, neboli jak se lidově, ale velmi přiléhavě říká, všichni z toho byli paf.
„Cože?... Vy chcete pohnout zemskou osou?“ zvolal major Donellan.
„Ano, vážený pane,“ odpověděl předseda Barbicane, „nebo spíše máme možnost vytvořit novou osu, kolem níž se Země bude napříště otáčet...“
„No ne!... Vy chcete poopravit pohyb Země kolem osy?...“ ozval se pro změnu plukovník Charkov, metaje očima blesky na všechny strany.
„Samozřejmě, a přitom nezměníme dobu otáčeni!“ řekl na to předseda Barbicane. „Tento zásah přemístí nynější pól zhruba na šedesátou sedmou rovnoběžku a za těchto podmínek se pak Země bude chovat jako planeta Jupiter, jejíž osa je téměř kolmá k rovině její oběžné dráhy. A toto posunutí o třiadvacet stupňů sedmadvacet minut postačí, aby naše polární nemovitost získala dostatečné množství tepla, jímž roztají ledy nakupené tam po dlouhá tisíciletí!“ Obecenstvo ani nedýchalo. Nikdo si netroufal řečníka přerušit ani mu zatleskat. Všichni byli v zajetí nové myšlenky, tak důmyslné a přitom tak jednoduché přemístit osu, kolem níž se otáčí zemský sféroid!
Evropští zástupci z toho byli úplně bez sebe, ani nedutali, jak je to omráčilo.
Když však předseda Barbicane zakončil svou řeč vznešeně prostým závěrem, že tedy slunce samo se postará o to, aby ledovce a ledová pole roztály, a že tak uvolni cestu k severnímu pólu, rozpoutala se úplná bouře potlesku.
„Čili když člověk nemůže k pólu, přijde pól k němu?...“ otázal se major Donellan.
„Tak jest,“ odvětil předseda Barbicane.
