KAPITOLA PÁTÁ
o tom, zda se dá předpokládat, že jsou v blízkosti severního pólu ložiska kamenného uhlí
To byla první otázka, která napadla lidi obdařené jakous takous logikou.
„Proč by vlastně měla být v okolí pólu ložiska kamenného uhlí?“ říkali jedni.
„A proč by tam neměla být?“ odpovídali druzí.
Je přece známo, že se uhlí vyskytuje na různých místech zemské kůry.
V některých částech Evropy je ho veliké množství. I obě Ameriky mají uhlí hodně, z toho snad nejvíce Spojené státy. Ostatně uhelná ložiska jsou i v Africe, v Asii a v Oceánii.
S důkladnějším průzkumem jednotlivých oblastí na zeměkouli objevují se nová ložiska ve všech geologických dobách, antracit v prvohorách, kamenného uhlí v mladším karbonu a permu, hnědé uhlí a lignit v druhohorách a v třetihorách. Zásoby nerostného paliva vystačí až do dob, které se dají vyjádřit stovkami let.
Světová těžba uhlí dosahuje ročně čtyři sta miliónů tun a z toho jenom Anglie těží sto šedesát miliónů tun. Jenže spotřeba uhlí neustále stoupá s rostoucími potřebami průmyslu. Třebaže páru nahrazuje jako hybná síla elektřina, spotřebuje se na její výrobu právě takové množství uhlí. Průmysl „žije“ jen z uhlí, nic jiného nežádá. Je to zkrátka „uhložravé“ zvíře a musíme je pořád krmit.
A pak uhlí není jen palivo, ale i surovina, z níž věda nyní získává spoustu hlavních i vedlejších produktů k nejrůznějším účelům. Po zpracování v laboratorních tyglících jím můžeme barvit, sladit, parfémovat, rozpouštět, čistit, topit, svítit, ba dokonce se jím můžeme i zdobit - diamanty vyrobenými z uhlí. Je stejně užitečné jako železo, ba v mnohém ještě užitečnější.
Pokud jde o železo, není naštěstí obava, že by se jeho zásoby někdy vyčerpaly; skládá se z něho přece nitro zeměkoule!
Ano, nitro Země musíme ve skutečnosti považovat za spoustu více méně karburovaného roztaveného železa. Tato hmota je pokryta tuhotekutými křemičitany, jakousi vrstvou pěny, a na ní jsou pak pevné horniny a voda. Ostatní kovy, stejně jako voda a kámen, podílejí se jen velice nepatrnou částí na složení naší zeměkoule. Vystačí-li nám zásoby železa na věky věků, s uhlím už je to daleko horší.
Prozíraví lidé, kteří myslí na budoucnost lidstva, třebas až na dobu za několik století, musí tedy vyhledávat uhelná ložiska všude, kde je starostlivá příroda v různých geologických dobách vytvořila.
„Správně!“ odpovídali odpůrci.
A ve Spojených státech jako všude jinde se najdou i lidé, kteří ze závisti nebo z nenávisti rádi všechno haní, nepočítaje v to ty, kdož stále něco namítají, jen aby namítali.
„Správně!“ říkali tito odpůrci. „Ale proč by mělo být na severním pólu uhlí?“
„Proč?“ odpovídali stoupenci předsedy Barbicana. „Protože velmi pravděpodobně v době geologického tvoření Země byl objem Slunce podle teorie pana Blandeta tak veliký, že mezi teplotou na rovníku a na pólech nebylo skoro rozdílu. Tehdy, dávno předtím, než se objevil člověk, a dokud byla naše planeta vystavena neustálému teplu a vlhku, byly severní končiny zeměkoule pokryty rozlehlými lesy.“ Tohle se tvrdilo hned zábavně, hned zase s vědeckou vážností v tisíci nejrůznějších článcích v novinách, časopisech i magazínech, oddaných Společnosti.
A tyto pralesy, zanesené náplavy v době obrovských přeměn, které otřásaly zeměkoulí, dříve než nabyla své konečné podoby, se zaručeně působením času, vody a vnitřního tepla změnily v uhelná ložiska. Dá se tedy zcela přijmout domněnka, že v polárních končinách jsou bohatá kamenouhelná ložiska, která jen čekají na horníkův krumpáč.
Navíc tu existovala jistá nepopíratelná {akta, jimiž ani praktikové, kteří rozhodně nechtějí budovat na nějakých pravděpodobnostech, nemohli nijak otřást, protože plně opravňovala k hledání různých druhů uhlí na povrchu polárních končin.
O tom se právě za několik dní bavil major Donellan se svým tajemníkem v nejtemnějším koutě krčmy U dvou kamarádů.
„Hm, ať visím, že by ten zatracený Barbicane měl pravdu?“ pravil Dean Toodrink.
„Je to docela možné,“ odpověděl major Donellan, „já bych dokonce řekl, že to je jisté.“
„Ale pák by se těžbou v těch polárních krajích daly vydělat pěkné peníze!“
„To určitě,“ řekl na to major. „I když má Severní Amerika rozsáhlá ložiska nerostných paliva i když se stále nacházejí ložiska nová, není pochyb o tom, že se jich dá ještě hodně objevit, milý pane Toodrinku. A arktická oblast je jakýmsi prodloužením americké pevniny. Je podobně utvářena a má i podobný vzhled. Zejména Grónsko je jasným pokračováním Nového světa a je jisté, že patří k Americe...“
„Jako hlava k tělu koně, vždyť se mu stejně podobá,“ poznamenal tajemník . Majora Donellana.
„A k tomu ještě profesor Nordenskjold při svých výzkumech zjistil na grónském území usazeniny tvořené pískovci a břidlicemi, proloženými lignitem, které obsahují značné množství zkamenělých rostlin,“ dodal major. „A Dán Stoenstrup jen v oblasti ostrova Disko našel jedenasedmdesát ložisek s četnými otisky rostlin, což jsou přece neklamné stopy bujné vegetace, která se kdysi ve velkém . množství vyskytovala kolem pólu.“
„A co výš?“ zeptal se Dean Toodrink.
„Výše nebo dále na sever,“ odpověděl major, „jsou ložiska prokazatelně zjištěna a zdá se, že tam stačí jen se pro ně shýbnout a sebrat je. A jestli se uhlí vyskytuje v těch krajích tak hojně na povrchu, dá se z toho téměř s jistotou usuzovat, že jeho ložiska sahají až do hlubin zemské kůry.“
Major Donellan měl pravdu. A protože se důkladně vyznal v geologickém složení polárních končin, nerozčilovala snad žádného Angličana tato fakta tolik jako právě jeho. A byl by možná ještě dlouho hovořil na toto téma, kdyby si byl nevšiml, že denní hosté krčmy natahují uši. Proto s Deanem Toodrinkem usoudili, že bude rozumnější, když věc podrží v tajnosti. Ale Toodrink si neodpustil ještě tuto poznámku:
„Nepřekvapuje vás, majore, jedna věc?“
„A co?“
„Že v tomhle podniku, kde by člověk nejspíš čekal inženýry nebo mořeplavce, protože přece jde o polární oblast a její kamenouhelná ložiska, mají hlavní slovo dělostřelci?“
„No to máte pravdu,“ odpověděl major, „to vlastně opravdu člověka překvapí!“ Zatím se každého rána noviny k tomuto námětu vracely.
„Ložiska? Ale jaká?“ ptaly se Pall Mall Gazette v bojovných článcích, inspirovaných anglickým velkoobchodem, jenž měl spadeno především na důvody Společnosti pro praktické využití severního pólu.
„Ptáte se jaká?“ odpovídali redaktoři charlestonských Daily News, horliví stoupenci předsedy Barbicana. „Nu, především ta, jež objevil kapitán Nares v letech 1875-1876 na hranici osmdesátého druhého stupně severní zeměpisné šířky zároveň s vrstvami, které svědčí o výskytu rostlinstva z mladších třetihor, bohatého na topoly, buky, kaliny, lísky a jehličiny.“
„A pak v letech 1881-1884,“ dodával redaktor zpráv z vědeckého světa v časopise New York Witness, „při výpravě poručíka Greelyho do zátoky lady Franklinové objevili naši krajané nedaleko Fort Conger v malé zátoce Watercourse vrstvu uhlí. A doktor Pavy tedy právem tvrdil, že i v těchto krajinách jsou kamenouhelná ložiska, jež prozíravá příroda pravděpodobně předurčila k tomu, aby jednoho dne bojovala s chladem těchto pustých končin.“ Je pochopitelné, že na tak průkazná fakta, podepřená autoritou smělých amerických objevitelů, nedovedli odpůrci předsedy Barbicana odpovědět. A tak ti, kdo říkali: „Proč by tam měla být ložiska?“, začínali kapitulovat před těmi, kdo prohlašovali: „A proč by tam neměla být?“ Ano, jsou tam a pravděpodobně ve velkém množství. Arktida kolem pólu obsahuje spousty drahocenného paliva, které se skrývá v útrobách těchto končin přesně tam, kde kdysi rostla bujná vegetace.
Jestliže o existenci ložisek v nitru arktických končin nebylo žádných pochyb, a pomlouvači proto neměli důvodu k útokům v této věci, vynahrazovali si to tím, že začali otázku zkoumat z jiného hlediska.
„Budiž!“ prohlásil jednoho dne major Donellan při diskusi, kterou vyvolal přímo v sále Dělostřeleckého klubu a při níž osobně napadl předsedu Barbicana.
„Budiž! Připouštím, dokonce to začnu tvrdit. V oblasti, kterou získala vaše společnost, jsou uhelná ložiska. Ale jděte si je dobývat!...“
„To taky uděláme,“ klidně odvětil Impey Barbicane.
„Vy tedy překročíte osmdesátou čtvrtou rovnoběžku, za niž se ještě žádný badatel nedostal?“
„Překročíme!“
„A dojdete až k pólu?“
„Dojdeme !“ A když i ti nejzatvrzelejší odpůrci slyšeli předsedu Dělostřeleckého klubu odpovídat tak chladnokrevně a sebejistě, když viděli, že hájí svůj názor tak otevřeně a jasně, zakolísali. Cítili, že mají co dělat s člověkem, který nic neztratil ze svých někdejších vlastností, že je stejně klidný, chladnokrevný, nesmírně vážný a soustředěný, přesný jako hodiny, že má sice rád dobrodružství; ale i v nejodvážnějších podnicích si počíná naprosto prakticky...
Ti, kdo přišli do styku s tímto ctihodným, ale velmi temperamentním džentlmenem, mohou nejlépe dosvědčit, že major Donellan měl obrovskou chuť zardousit svého odpůrce. Jenže předseda Barbicane byl duševně i tělesně zdatný, „měl veliký ponor“, abychom užili Napoleonovy metafory, a proto dovedl plout proti proudu. A to jeho nepřátelé, sokové i závistivci věděli až příliš dobře!
Protože však nelze zabránit tomu, aby škodolibí vtipálkové hýřili špatnými vtipy, rozpoutala se proti Společnosti nová kampaň touto cestou. Předsedovi Dělostřeleckého klubu se přičítaly nejsměšnější plány. K tomu se připojili karikaturisté především v Evropě, a zejména ve Spojeném království, které nemohlo přenést přes srdce neúspěch v bitvě, v níž dolary zvítězily nad librami šterlinků.
A ten Yankee tvrdí, že pronikne až k severnímu pólu! Stane prý tam, kam ještě lidská noha nikdy nevkročila! Vztyčí prý vlajku Spojených států na jediném bodě zeměkoule, který zůstává věčně nehybný, zatímco ostatní jsou unášeny každodenním pohybem!
Teď měli karikaturisté volné pole.
Ve výkladech hlavních knihkupectví i v kioscích ve velkých evropských městech, stejně jako v důležitých střediscích Unie - této po výtce svobodné země - se objevily náčrtky a kresby, ukazující, jak předseda Barbicane hledá nejnemožnější prostředky, aby se dostal k pólu.
Na jednom obrázku odvážný Američan a všichni členové Dělostřeleckého klubu, ozbrojení motykami, kopou ve spoustách ledu nakupených od prvních ledových polí až k devadesátému stupni severní šířky podmořský tunel, který má vyústit na samém konci osy.
Na jiném se Impey Barbicane s J. T. Mastonem - ten je jako živý - a s kapitánem Nichollem snášejí v balónu na ono tak vytoužené místo a po zoufalém pokusu získávají všichni tři za cenu tisíce nebezpečí kousek uhlí... vážící půl libry. To je to celé slavné ložisko polárních končin.
V jednom čísle anglického časopisu Punch vyšla karikatura J. T. Mastona, jenž byl terčem vtipů stejně jako jeho představený. Tajemník Dělostřeleckého klubu je přitahován magnetickým pólem, ale kovový hák, který má místo ruky, jej pevně poutá k zemi.
Dodejme k tomu, že slavný počtář byl příliš temperamentní, aby bral na lehkou váhu vtip útočící na jeho tělesnou vadu. Nesmírně se ho to dotklo a paní Evangelina Scorbittová, jak si dovedete snadno představit, s ním upřímně sdílela jeho oprávněné rozhořčení.
Jiná kresba - v bruselské Lanterne magique - představovala Impeye Barbicana a členy správní rady Společnosti při práci uprostřed plamenů jako mloky, kterých se oheň nedotkne. Aby rozpustili trvale zamrzlé moře, napadlo je, že rozlijí po celé hladině líh a pak ho zapálí, čímž se z polární pánve stane obrovská mísa punče. A na základě slovní hříčky, kterou skýtá anglické slovo punch (= Kašpárek), belgický karikaturista zašel ve své neúctě tak daleko, že znázornil předsedu Dělostřeleckého klubu jako směšného Kašpárka.
Ale ze všech uveřejněných karikatur měla největší úspěch ta, kterou přinesl francouzský časopis Charivari s šifrou kreslíře Stopa. V pohodlně zařízeném a vyčalouněném žaludku velryby sedí u stolku Impey Barbicane a J. T. Maston, hrají šachy a čekají, až doplují do nějakého přístavu. Noví Jonášové, předseda a jeho tajemník, se totiž nerozpakovali dát se spolknout obrovským mořským savcem a tímto novým dopravním prostředkem propluli pod ledovými krami a chtějí dorazit k nepřístupnému pólu zeměkoule.
Flegmatický ředitel nové společnosti se v zásadě nijak nevzrušoval tímto šíleným řáděním per a tužek. Nechal lidi, ať si mluví, zpívají, parodují a karikují podle libosti. A věnoval se dále stejně horlivě svému dílu.
Společnost pro praktické využití severního pólu, která získala od americké vlády souhlas k průmyslovému využití polárních končin, vypsala hned po rozhodnutí správní rady veřejnou půjčku na patnáct miliónů dolarů. Akcie znějící na sto dolarů měly být splaceny najednou. A víte, že firma Barbicane a spol. měla takovou důvěru, že se upisovatelé jen hrnuli? Nutno však říci, že téměř všichni byli z osmatřiceti států Unie.
„Tím lépe!“ volali stoupenci Společnosti pro praktické využití severního pólu. „Bude to aspoň čistě americký podnik!“ Zkrátka a dobře, jméno Barbicane a spol. bylo dobrou zárukou, spekulanti neochvějně věřili, že Společnost dodrží své sliby, a byli tak pevně přesvědčeni o existenci ložisek kamenného uhlí kolem severního pólu, která bude možno těžit, že bylo upsáno třikrát tolik, než nová společnost potřebovala.
Úpisy musely být tedy ze dvou třetin omezeny a ke dni 16. prosince byl kapitál firmy s konečnou. platností stanoven na patnáct miliónů dolarů v hotovosti, což je asi třikrát tolik, než bylo upsáno ve prospěch Dělostřeleckého klubu při významném pokusu o vyslání střely ze Země na Měsíc.
