×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

C - Zmatek nad zmatek - Jules verne, KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ v níž pan J. T. Maston nadále setrvává v hrdinném mlčení Tak nejdřív použili děla a vystřelili z něho na Měsíc, a teď zas chtějí ranou z děla posunout zemskou osu. Jenom děla a pořád samá děla! Tihle lidé z Dělostřeleckého klubu nemají nic jiného v hlavě! Jsou děly docela posedlí! Pro ně je dělo ultima ratio, nejrozumnější věc na světě! Tato brutální zbraň má tedy být pánem světa? Stejně jako kánon vládne v teologii, má být kanón svrchovaným vládcem a zákonodárcem v průmyslu i ve vesmíru?

Ano, jak by ne! Kanón, to je zkrátka zbraň, která imponuje předsedovi Barbicanovi a jeho kolegům. Přece jen beztrestně nezasvětili celý svůj život dělostřelectví. Po dělu Columbiad na Floridě dospěli až k mamutímu dělu na místě x! Copak je neslyšíte, jak už na celé kolo křičí: „Na Měsíc!... Prvé dělo... pozor! Pal!“ „Změnit osu Země!... Druhé dělo... pozor! Pal!“ A zatím celý svět by jim s největší chutí povelel: „Do blázince s nimi!... Třetí dělo... pozor! Pal!“ Název této knihy přece charakterizuje jejich podnik. Zmatek nad zmatek je jistě vhodnější než Všechno naruby, protože všude zavládne jen zmatek, a jak se vyjádřil Alcide Pierdeux, „všeobecná mela“. Uveřejnění zprávy vyšetřující komise mělo skutečně neočekávaný účinek.

Nutno ovšem přiznat, že nebyla nijak uklidňující. Z výpočtů J. T. Mastona vysvítalo, že z hlediska mechaniky je problém do všech důsledků vyřešen. Už teď je víc než jasné, že pokus předsedy Barbicana a kapitána Nicholla způsobí jednu z nejpolitováníhodnějších změn v pohybu Země kolem osy. Na místě bývalé osy bude nová... A ví se, jaké to bude mít následky.

Dílo firmy Barbicane a spol. bylo tedy s konečnou platností posouzeno, odsouzeno a všeobecně zatracováno. Ve Starém světě stejně jako v Novém měli teď členové správní rady Společnosti pro praktické využití severního pólu už jen odpůrce. Pouze několik ojedinělých amerických ztřeštěnců zůstávalo nadále na jejich straně.

Předseda Barbicane a kapitán Nicholl udělali dobře pro svou osobní bezpečnost, že opustili Baltimore a Ameriku. Dá se téměř s jistotou tvrdit, že by se jim jinak přihodilo nějaké neštěstí. Nelze přece beztrestně najednou ohrožovat čtrnáct set miliónů obyvatel, od základu měnit jejich zvyky tím, že se pozmění podmínky života na zemi, a dotýkat se chystanou světovou katastrofou přímo existence lidí.

Ale jak jen mohli oba přátelé z Dělostřeleckého klubu tak beze stopy zmizet? A jak vůbec bylo možno nepozorovaně odvézt materiál i lidi, které takový podnik vyžaduje? Na dopravu tak velkého množství kovu, uhlí a třaskaviny aby přece byly stovky vagónů, kdyby se použilo železnice, anebo stovky lodí, kdyby se raději zvolila cesta po moři. Nikdo nechápal, že se všechno mohlo odbýt tak zcela potají. Ale už se stalo. Navíc se ještě důkladným průzkumem zjistilo, že ani hutě, ani továrny na chemické látky ve Starém nebo Novém světě neobdržely od Společnosti pro praktické využití severního pólu žádnou objednávku. Zatím je to všechno úplná záhada! Ale jistě se jednoho krásného dne vysvětlí.

Předseda Barbicane a kapitán Nicholl sice tajemně zmizeli a uchránili se bezprostředního nebezpečí, ale jejich kolega J. T. Maston, sedící pěkně v chládku, se mohl právem obávat odplaty veřejnosti. Ale 'náš obdivuhodně tvrdohlavý počtář si s tím hlavu nelámal! Jako by byl ze železa - jako jeho předloktí. Nic jím nepohnulo.

Sedal v cele baltimorského vězení a čím dál tím víc myslil na vzdálené kolegy, za nimiž nemohl. Představoval si předsedu Barbicana a kapitána Nicholla, jak na neznámém místě na zeměkouli, kde je nikdo neruší, připravují onen obrovský pokus. Viděl je v duchu, jak vyrábějí mamutí zbraň, jak míchají mišmašit a lijí střelu, která se brzy stane malou oběžnicí Slunce! A ta nová hvězda ponese půvabné jméno Scorbetta, na důkaz zdvořilé pozornosti a úcty k bohaté kapitalistce z New Parku. A J. T. Maston počítal, za kolik dnů se přiblíží datum výstřelu, a zdálo se mu, že čas utíká jako voda.

Byl již počátek dubna. Za dva a půl měsíce se denní hvězda zastaví při slunovratu na obratníku Raka a pak se bude vracet zpět k obratníku Kozoroha. Za tři měsíce poté překročí nebeský rovník při podzimní rovnodennosti. A tu už bude veta po ročních obdobích, která se po milióny staletí tak pravidelně a tak „hloupě“ střídala během každého pozemského roku. Naposled, v roce 189., budou na Zemi nestejně dlouhé dny a noci. Ale pak všude po celé zeměkouli bude oddělovat stejný časový interval východ a západ Slunce.

Skutečně to, co tam dělají, je pozoruhodné, nadlidské, božské! Při těch představách J. T. Maston zapomněl na arktická území a na těžbu uhelných ložisek kolem bývalého pólu a viděl jen důsledky operace ve vesmíru. Hlavní účel nové společnosti mizel uprostřed proměn, které ovlivní tvářnost světa.

Ale svět nechce měnit svou tvář. Vždyť přece vypadá stále stejně mladě jako v prvních dnech vzniku!

J. T. Maston sedával sám bezbranně v koutě své cely a neustále odrážel všechny pokusy o nátlak, jenž byl na něj vykonáván. Členové vyšetřující komise ho pravidelně každý den navštěvovali, ale nic z něho nedostali. A tu Johna Prestice napadlo, aby použil vlivu paní Evangeliny Scorbittové, který bude mít možná lepší účinek než jejich naléhání. Všichni dobře věděli, jak je tato vážená vdova hluboce oddána J. T. Mastonovi, jakých obětí je kvůli němu schopna a jak nesmírný o něj má zájem.

Po poradě vyšetřujících komisařů směla paní Evangelina Scorbittová navštěvovat vězně tak často, jak se jí zachce. Cožpak i ji samotnou stejně jako jiné obyvatele zeměkoule neohrožuje náraz mamutího děla? Cožpak by byl její palác v New Parku snad ušetřen při té katastrofě víc než chatrč nějakého lovce nebo vigvam Indiána z prérie? Cožpak jí nejde o život stejně jako poslednímu ze Samojedů nebo nějakému primitivnímu obyvateli tichomořských ostrovů?

Tohle všechno jí předseda vyšetřující komise náležitě vysvětlil a pak ji poprosil, aby použila veškerého svého vlivu na J. T. Mastona.

Kdyby se přece jen nakonec rozhodl, že promluví a prozradí, kde předseda Barbicane a kapitán Nicholl - pravděpodobně s početným personálem, který si museli najmout - konají přípravy k onomu podniku, byl by ještě čas je nalézt, objevit jejich stopy a tak rázem zbavit lidstvo hrůzy, zděšení a úzkosti.

Paní Evangelina Scorbittová měla tedy přístup do vězení. Ovšem ona především toužila po tom, aby zase spatřila J. T. Mastona, kterého policie tak surově vytáhla z jeho útulného domova.

Ale nemyslete si, že energická Evangelina byla otrokyní lidských slabostí!

To byste ji špatně znali! Kdybyste byli zvědavě přitiskli ucho na dveře, když dne 9. dubna poprvé vstoupila do vězeňské cely, byli byste zaslechli k velkému svému překvapení: „Konečně vás zase vidím, milý Mastone!“ „To jste vy, paní Scorbittová?“ „Ano, příteli, po čtyřech týdnech, po čtyřech dlouhých týdnech odloučení...“ „Přesně řečeno po osmadvaceti dnech, pěti hodinách a čtyřiceti pěti minutách,“ odpověděl J T. Maston, pohlédnuv na hodinky. „Konečně jsme zase spolu!...“ „Jak to, že vám dovolili, abyste mohla až ke mně, milá paní Scorbittová?“ „Pod podmínkou, že použiji svého vlivu a své bezmezné oddanosti k vám a...“ „Cože?... Evangelino!“ vykřikl J. T. Maston. „Vy jste svolila k tomu, že mi budete dávat takové rady?... Vy jste připustila, že bych mohl zradit své kolegy?“ „Já? Ale, drahý Mastone!... To mě tak špatně znáte? Já... že bych na vás žádala, abyste obětoval čest jen pro svou bezpečnost?... Já že bych vás nutila k činu, který by byl hanbou vašeho života, zasvěceného vznešeným úvahám z oboru transcendentální mechaniky?...“ „No to jsem rád, paní Scorbittová! Vidím, že jste zůstala statečnou akcionářkou naší společnosti! Ne... ne, nikdy jsem ani nezapochyboval o vašem šlechetném srdci!“ „Díky, drahý Mastone!“ „A já než bych prozradil naše dílo, odhalil, na kterém místě zeměkoule se uskuteční náš pozoruhodný výstřel, jinými slovy, než bych prodal tajemství, které se mi naštěstí podařilo skrýt v nejhlubší hloubi své duše, než bych dopustil, aby se ti barbaři vrhli za našimi přáteli a přerušili jejich práci, která nám všem zajistí prospěch a slávu, ne, to raději zemřu!“ „Vznešený Mastone!“ řekla na to paní Evangelina Scorbittová. Tyto dvě bytosti, tak nerozlučně spojené stejným nadšením - a obě dvě stejně pošetilé - byly vskutku jako pro sebe zrozeny.

„Ne, nikdy se nedovědí jméno země, kterou jsem určil ve svých výpočtech, a která se proto stane nesmrtelnou!“ dodal J. T. Maston. „Ať mě třeba zabijí, jestli je to těší, ale mé tajemství mi nevyrvou!“ „A mne ať zabijí s vámi!“ zvolala paní Evangelina Scorbittová. „I já budu mlčet jako hrob...“ „Naštěstí, milá Evangelino, nevědí, že vy to tajemství také znáte!“ „Myslíte si snad, milý Mastone, že bych je dovedla prozradit, protože jsem žena? Zradit naše přátele a vás!... Ne, ne, příteli! I kdyby ti filištíni proti vám vzbouřili obyvatelstvo měst i venkova, i kdyby celý svět pronikl dveřmi této cely, aby vás odtud vyrval, nebojte se, jsem tu ještě já, a budeme mít alespoň tu útěchu, že zemřeme společně!...“ Může-li to ovšem vůbec být nějaká útěcha, J. T. Maston nemohl zajisté snít o ničem sladším než o smrti v náručí paní Evangeliny Scorbittové!

A takhle končily jejich rozhovory pokaždé, kdykoli ta výtečná žena přišla vězně navštívit. Když se jí vyšetřující komisaři dotazovali na výsledek jejich hovorů, odpovídala: „Doposud nic! Ale možná že časem toho přece jen dosáhnu...“ Ú ta lstivá žena! „Časem!“ říkala. Jenže čas zatím ubíhal mílovými kroky. Týdny utíkaly jako dny, dny jako hodiny, hodiny jako minuty!

A byl už květen. Paní Evangelina Scorbittová zatím nic z J. T. Mastona nedostala, a tam, kde neuspěla tato vlivná žena, nikdo jiný nemohl doufat v úspěch. Je tedy třeba odevzdaně očekávat onen strašlivý náraz a nesvitne ani jiskřička naděje, že se mu zabrání?

Zřejmě ne! Jenže v podobných případech není rezignace na místě. Proto také zástupci evropských mocností naléhali čím dál tím více. Útočili neustále na členy vyšetřující komise a pořád je obviňovali. I flegmatický Jacob Jansen - jako by to ani nebyl klidný Holanďan - zahrnoval komisaře každodenně výčitkami.

Plukovník Boris Charkov se dokonce utkal s tajemníkem řečené komise v souboji, v němž naštěstí svého protivníka jen lehce zranil. Major Donellan, jenž se nebil ani střelnou, ani sečnou zbraní - což je zcela v rozporu s britskými zvyky -, si aspoň za asistence svého tajemníka Deana Toodrinka vyměnil asi tucet správných boxerských ran s lhostejným dodavatelem tresek Williamem S. Forsterem, nastrčenou figurou Společnosti pro praktické využití severního pólu, který o záležitosti ostatně nic nevěděl.

Opravdu, celý svět jako by se spikl a tvrdil, že Američané ze Spojených států jsou odpovědni za činy jednoho ze svých nejslavnějších krajanů, Impeye Barbicana. Dokonce se už hovořilo o odvolání velvyslanců a vyslanců, kteří byli akreditováni u té nerozumné washingtonské vlády, a o vypovědění války Spojeným státům.

Chudák Spojené státy! Ty si nepřály nic toužebněji než zatknout Barbicana a spol. Marně odpovídaly, že všechny mocnosti v Evropě, Asii, Africe i Oceánii mají volnou ruku a mohou je zadržet, ať je najdou kdekoli, nikdo je neposlouchal. Dosud se však nepodařilo objevit, na kterém místě předseda Barbicane se svým kolegou zatím připravují onu strašlivou operaci.

N a to cizí mocnosti odpovídaly: „Máte jejich spoluviníka, J. T. Mastona! A ten jistě ví, kde je Barbicane!

Donuťte Mastona, ať promluví!“ J. T. Maston a promluvit! To byste spíše donutili boha ticha Harpokrata nebo nejtěžšího chovance z newyorského ústavu hluchoněmých, aby promluvili!

A tak zatímco všeobecný neklid přerůstal v zoufalství, někteří prakticky založení lidé začali připomínat, že středověké mučení mělo své výhody, např. takové španělské boty, nasazené přísežným znalcem útrpného práva, trhání prs on kleštěmi nebo lití roztaveného olova, jež bezpečně rozvázalo jazyk i těm nejzatvrzelejším zarputilcům, vařící olej, skřipec, vyšetřování útrpným právem, šibenice atd. Pročpak se neuchýlit k prostředkům, kterých dřívější zákonodárné orgány běžně používaly za okolností mnohem méně vážných, a ke všemu ještě v přích soukromých, které se dotýkaly širší veřejnosti jen velmi nepřímo?

Každý ovšem musí uznat, že prostředků, které byly oprávněné za dřívějších mravů, nelze užít na konci mírumilovného, snášenlivého století, prodchnutého lidskostí, jako je století devatenácté, vyznačující se vynálezem opakovací pušky, nábojů ráže sedmi milimetrů a neobyčejně vysokými možnostmi dostřelu, století, jež připouští v mezinárodních vztazích používat granátů plněných melinitem, roburitem, belitem, panklastitem, meganitem a jinými -ity, které ovšem ve srovnání s mišmašitem jsou hračkou pro děti.

J. T. Maston se tedy nemusel nijak obávat, že bude vyšetřován řádným nebo mimořádným útrpným právem. Zbývala jediná naděje, že si konečně uvědomí, jakou má odpovědnost, a že se rozhodne sám od sebe promluvit, anebo když odmítne, že náhoda promluví místo něho.


KAPITOLA DVANÁCTÁ

 

v níž pan J. T. Maston nadále setrvává v hrdinném mlčení

 

Tak nejdřív použili děla a vystřelili z něho na Měsíc, a teď zas chtějí ranou z děla posunout zemskou osu. Jenom děla a pořád samá děla! Tihle lidé z Dělostřeleckého klubu nemají nic jiného v hlavě! Jsou děly docela posedlí! Pro ně je dělo ultima ratio, nejrozumnější věc na světě! Tato brutální zbraň má tedy být pánem světa? Stejně jako kánon vládne v teologii, má být kanón svrchovaným vládcem a zákonodárcem v průmyslu i ve vesmíru?

Ano, jak by ne! Kanón, to je zkrátka zbraň, která imponuje předsedovi Barbicanovi a jeho kolegům. Přece jen beztrestně nezasvětili celý svůj život dělostřelectví. Po dělu Columbiad na Floridě dospěli až k mamutímu dělu na místě x! Copak je neslyšíte, jak už na celé kolo křičí:

„Na Měsíc!... Prvé dělo... pozor! Pal!“

„Změnit osu Země!... Druhé dělo... pozor! Pal!“ A zatím celý svět by jim s největší chutí povelel:

„Do blázince s nimi!... Třetí dělo... pozor! Pal!“ Název této knihy přece charakterizuje jejich podnik. Zmatek nad zmatek je jistě vhodnější než Všechno naruby, protože všude zavládne jen zmatek, a jak se vyjádřil Alcide Pierdeux, „všeobecná mela“. Uveřejnění zprávy vyšetřující komise mělo skutečně neočekávaný účinek.

Nutno ovšem přiznat, že nebyla nijak uklidňující. Z výpočtů J. T. Mastona vysvítalo, že z hlediska mechaniky je problém do všech důsledků vyřešen. Už teď je víc než jasné, že pokus předsedy Barbicana a kapitána Nicholla způsobí jednu z nejpolitováníhodnějších změn v pohybu Země kolem osy. Na místě bývalé osy bude nová... A ví se, jaké to bude mít následky.

Dílo firmy Barbicane a spol. bylo tedy s konečnou platností posouzeno, odsouzeno a všeobecně zatracováno. Ve Starém světě stejně jako v Novém měli teď členové správní rady Společnosti pro praktické využití severního pólu už jen odpůrce. Pouze několik ojedinělých amerických ztřeštěnců zůstávalo nadále na jejich straně.

Předseda Barbicane a kapitán Nicholl udělali dobře pro svou osobní bezpečnost, že opustili Baltimore a Ameriku. Dá se téměř s jistotou tvrdit, že by se jim jinak přihodilo nějaké neštěstí. Nelze přece beztrestně najednou ohrožovat čtrnáct set miliónů obyvatel, od základu měnit jejich zvyky tím, že se pozmění podmínky života na zemi, a dotýkat se chystanou světovou katastrofou přímo existence lidí.

Ale jak jen mohli oba přátelé z Dělostřeleckého klubu tak beze stopy zmizet? A jak vůbec bylo možno nepozorovaně odvézt materiál i lidi, které takový podnik vyžaduje? Na dopravu tak velkého množství kovu, uhlí a třaskaviny aby přece byly stovky vagónů, kdyby se použilo železnice, anebo stovky lodí, kdyby se raději zvolila cesta po moři. Nikdo nechápal, že se všechno mohlo odbýt tak zcela potají. Ale už se stalo. Navíc se ještě důkladným průzkumem zjistilo, že ani hutě, ani továrny na chemické látky ve Starém nebo Novém světě neobdržely od Společnosti pro praktické využití severního pólu žádnou objednávku. Zatím je to všechno úplná záhada! Ale jistě se jednoho krásného dne vysvětlí.

Předseda Barbicane a kapitán Nicholl sice tajemně zmizeli a uchránili se bezprostředního nebezpečí, ale jejich kolega J. T. Maston, sedící pěkně v chládku, se mohl právem obávat odplaty veřejnosti. Ale 'náš obdivuhodně tvrdohlavý počtář si s tím hlavu nelámal! Jako by byl ze železa - jako jeho předloktí. Nic jím nepohnulo.

Sedal v cele baltimorského vězení a čím dál tím víc myslil na vzdálené kolegy, za nimiž nemohl. Představoval si předsedu Barbicana a kapitána Nicholla, jak na neznámém místě na zeměkouli, kde je nikdo neruší, připravují onen obrovský pokus. Viděl je v duchu, jak vyrábějí mamutí zbraň, jak míchají mišmašit a lijí střelu, která se brzy stane malou oběžnicí Slunce! A ta nová hvězda ponese půvabné jméno Scorbetta, na důkaz zdvořilé pozornosti a úcty k bohaté kapitalistce z New Parku. A J. T. Maston počítal, za kolik dnů se přiblíží datum výstřelu, a zdálo se mu, že čas utíká jako voda.

Byl již počátek dubna. Za dva a půl měsíce se denní hvězda zastaví při slunovratu na obratníku Raka a pak se bude vracet zpět k obratníku Kozoroha. Za tři měsíce poté překročí nebeský rovník při podzimní rovnodennosti. A tu už bude veta po ročních obdobích, která se po milióny staletí tak pravidelně a tak „hloupě“ střídala během každého pozemského roku. Naposled, v roce 189., budou na Zemi nestejně dlouhé dny a noci. Ale pak všude po celé zeměkouli bude oddělovat stejný časový interval východ a západ Slunce.

Skutečně to, co tam dělají, je pozoruhodné, nadlidské, božské! Při těch představách J. T. Maston zapomněl na arktická území a na těžbu uhelných ložisek kolem bývalého pólu a viděl jen důsledky operace ve vesmíru. Hlavní účel nové společnosti mizel uprostřed proměn, které ovlivní tvářnost světa.

Ale svět nechce měnit svou tvář. Vždyť přece vypadá stále stejně mladě jako v prvních dnech vzniku!

J. T. Maston sedával sám bezbranně v koutě své cely a neustále odrážel všechny pokusy o nátlak, jenž byl na něj vykonáván. Členové vyšetřující komise ho pravidelně každý den navštěvovali, ale nic z něho nedostali. A tu Johna Prestice napadlo, aby použil vlivu paní Evangeliny Scorbittové, který bude mít možná lepší účinek než jejich naléhání. Všichni dobře věděli, jak je tato vážená vdova hluboce oddána J. T. Mastonovi, jakých obětí je kvůli němu schopna a jak nesmírný o něj má zájem.

Po poradě vyšetřujících komisařů směla paní Evangelina Scorbittová navštěvovat vězně tak často, jak se jí zachce. Cožpak i ji samotnou stejně jako jiné obyvatele zeměkoule neohrožuje náraz mamutího děla? Cožpak by byl její palác v New Parku snad ušetřen při té katastrofě víc než chatrč nějakého lovce nebo vigvam Indiána z prérie? Cožpak jí nejde o život stejně jako poslednímu ze Samojedů nebo nějakému primitivnímu obyvateli tichomořských ostrovů?

Tohle všechno jí předseda vyšetřující komise náležitě vysvětlil a pak ji poprosil, aby použila veškerého svého vlivu na J. T. Mastona.

Kdyby se přece jen nakonec rozhodl, že promluví a prozradí, kde předseda Barbicane a kapitán Nicholl - pravděpodobně s početným personálem, který si museli najmout - konají přípravy k onomu podniku, byl by ještě čas je nalézt, objevit jejich stopy a tak rázem zbavit lidstvo hrůzy, zděšení a úzkosti.

Paní Evangelina Scorbittová měla tedy přístup do vězení. Ovšem ona především toužila po tom, aby zase spatřila J. T. Mastona, kterého policie tak surově vytáhla z jeho útulného domova.

Ale nemyslete si, že energická Evangelina byla otrokyní lidských slabostí!

To byste ji špatně znali! Kdybyste byli zvědavě přitiskli ucho na dveře, když dne 9. dubna poprvé vstoupila do vězeňské cely, byli byste zaslechli k velkému svému překvapení:

„Konečně vás zase vidím, milý Mastone!“

„To jste vy, paní Scorbittová?“

„Ano, příteli, po čtyřech týdnech, po čtyřech dlouhých týdnech odloučení...“ 

„Přesně řečeno po osmadvaceti dnech, pěti hodinách a čtyřiceti pěti minutách,“ odpověděl J T. Maston, pohlédnuv na hodinky.

„Konečně jsme zase spolu!...“  

„Jak to, že vám dovolili, abyste mohla až ke mně, milá paní Scorbittová?“

„Pod podmínkou, že použiji svého vlivu a své bezmezné oddanosti k vám a...“ 

„Cože?...  Evangelino!“ vykřikl J. T. Maston. „Vy jste svolila k tomu, že mi budete dávat takové rady?... Vy jste připustila, že bych mohl zradit své kolegy?“

„Já? Ale, drahý Mastone!... To mě tak špatně znáte? Já... že bych na vás žádala, abyste obětoval čest jen pro svou bezpečnost?... Já že bych vás nutila k činu, který by byl hanbou vašeho života, zasvěceného vznešeným úvahám z oboru transcendentální mechaniky?...“  

„No to jsem rád, paní Scorbittová! Vidím, že jste zůstala statečnou akcionářkou naší společnosti! Ne... ne, nikdy jsem ani nezapochyboval o vašem šlechetném srdci!“

„Díky, drahý Mastone!“

„A já než bych prozradil naše dílo, odhalil, na kterém místě zeměkoule se uskuteční náš pozoruhodný výstřel, jinými slovy, než bych prodal tajemství, které se mi naštěstí podařilo skrýt v nejhlubší hloubi své duše, než bych dopustil, aby se ti barbaři vrhli za našimi přáteli a přerušili jejich práci, která nám všem zajistí prospěch a slávu, ne, to raději zemřu!“

„Vznešený Mastone!“ řekla na to paní Evangelina Scorbittová.

Tyto dvě bytosti, tak nerozlučně spojené stejným nadšením - a obě dvě stejně pošetilé - byly vskutku jako pro sebe zrozeny.

„Ne, nikdy se nedovědí jméno země, kterou jsem určil ve svých výpočtech, a která se proto stane nesmrtelnou!“ dodal J. T. Maston. „Ať mě třeba zabijí, jestli je to těší, ale mé tajemství mi nevyrvou!“

„A mne ať zabijí s vámi!“ zvolala paní Evangelina Scorbittová. „I já budu mlčet jako hrob...“  

„Naštěstí, milá Evangelino, nevědí, že vy to tajemství také znáte!“

„Myslíte si snad, milý Mastone, že bych je dovedla prozradit, protože jsem žena? Zradit naše přátele a vás!... Ne, ne, příteli! I kdyby ti filištíni proti vám vzbouřili obyvatelstvo měst i venkova, i kdyby celý svět pronikl dveřmi této cely, aby vás odtud vyrval, nebojte se, jsem tu ještě já, a budeme mít alespoň tu útěchu, že zemřeme společně!...“ Může-li to ovšem vůbec být nějaká útěcha, J. T. Maston nemohl zajisté snít o ničem sladším než o smrti v náručí paní Evangeliny Scorbittové!

A takhle končily jejich rozhovory pokaždé, kdykoli ta výtečná žena přišla vězně navštívit. Když se jí vyšetřující komisaři dotazovali na výsledek jejich hovorů, odpovídala:

„Doposud nic! Ale možná že časem toho přece jen dosáhnu...“

Ú ta lstivá žena!

„Časem!“ říkala. Jenže čas zatím ubíhal mílovými kroky. Týdny utíkaly jako dny, dny jako hodiny, hodiny jako minuty!

A byl už květen. Paní Evangelina Scorbittová zatím nic z J. T. Mastona nedostala, a tam, kde neuspěla tato vlivná žena, nikdo jiný nemohl doufat v úspěch. Je tedy třeba odevzdaně očekávat onen strašlivý náraz a nesvitne ani jiskřička naděje, že se mu zabrání?

Zřejmě ne! Jenže v podobných případech není rezignace na místě. Proto také zástupci evropských mocností naléhali čím dál tím více. Útočili neustále na členy vyšetřující komise a pořád je obviňovali. I flegmatický Jacob Jansen - jako by to ani nebyl klidný Holanďan - zahrnoval komisaře každodenně výčitkami.

Plukovník Boris Charkov se dokonce utkal s tajemníkem řečené komise v souboji, v němž naštěstí svého protivníka jen lehce zranil. Major Donellan, jenž se nebil ani střelnou, ani sečnou zbraní - což je zcela v rozporu s britskými zvyky -, si aspoň za asistence svého tajemníka Deana Toodrinka vyměnil asi tucet správných boxerských ran s lhostejným dodavatelem tresek Williamem S. Forsterem, nastrčenou figurou Společnosti pro praktické využití severního pólu, který o záležitosti ostatně nic nevěděl.

Opravdu, celý svět jako by se spikl a tvrdil, že Američané ze Spojených států jsou odpovědni za činy jednoho ze svých nejslavnějších krajanů, Impeye Barbicana. Dokonce se už hovořilo o odvolání velvyslanců a vyslanců, kteří byli akreditováni u té nerozumné washingtonské vlády, a o vypovědění války Spojeným státům.

Chudák Spojené státy! Ty si nepřály nic toužebněji než zatknout Barbicana a spol. Marně odpovídaly, že všechny mocnosti v Evropě, Asii, Africe i Oceánii mají volnou ruku a mohou je zadržet, ať je najdou kdekoli, nikdo je neposlouchal. Dosud se však nepodařilo objevit, na kterém místě předseda Barbicane se svým kolegou zatím připravují onu strašlivou operaci.

N a to cizí mocnosti odpovídaly:

„Máte jejich spoluviníka, J. T. Mastona! A ten jistě ví, kde je Barbicane!

Donuťte Mastona, ať promluví!“

J. T. Maston a promluvit! To byste spíše donutili boha ticha Harpokrata nebo nejtěžšího chovance z newyorského ústavu hluchoněmých, aby promluvili!

A tak zatímco všeobecný neklid přerůstal v zoufalství, někteří prakticky založení lidé začali připomínat, že středověké mučení mělo své výhody, např. takové španělské boty, nasazené přísežným znalcem útrpného práva, trhání prs on kleštěmi nebo lití roztaveného olova, jež bezpečně rozvázalo jazyk i těm nejzatvrzelejším zarputilcům, vařící olej, skřipec, vyšetřování útrpným právem, šibenice atd. Pročpak se neuchýlit k prostředkům, kterých dřívější zákonodárné orgány běžně používaly za okolností mnohem méně vážných, a ke všemu ještě v přích soukromých, které se dotýkaly širší veřejnosti jen velmi nepřímo?

Každý ovšem musí uznat, že prostředků, které byly oprávněné za dřívějších mravů, nelze užít na konci mírumilovného, snášenlivého století, prodchnutého lidskostí, jako je století devatenácté, vyznačující se vynálezem opakovací pušky, nábojů ráže sedmi milimetrů a neobyčejně vysokými možnostmi dostřelu, století, jež připouští v mezinárodních vztazích používat granátů plněných melinitem, roburitem, belitem, panklastitem, meganitem a jinými -ity, které ovšem ve srovnání s mišmašitem jsou hračkou pro děti.

J. T. Maston se tedy nemusel nijak obávat, že bude vyšetřován řádným nebo mimořádným útrpným právem. Zbývala jediná naděje, že si konečně uvědomí, jakou má odpovědnost, a že se rozhodne sám od sebe promluvit, anebo když odmítne, že náhoda promluví místo něho.