KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA DRUHÁ

v níž se čtenáři představují delegáti anglický, holandský, švédský, dánský a ruský

Dokument vyžadoval, aby se na něj odpovědělo. Jestli totiž nová společnost získá severní kraje, stane se toto území s konečnou platností majetkem americkým, lépe řečeno majetkem Spojených států, jejichž houževnatá unie usiluje neustále o to, aby vzrůstala. Zrovna nedávno, před několika lety, si získala hezký kousek Nového světa, když jí Rusko postoupilo severozápadní území od severních Kordiller až po Beringovu úžinu! Ostatní mocnosti by tedy pravděpodobně neviděly rády, kdyby se k federální republice připojila ještě arktická území.

Jak jsme však již uvedli, různé evropské a asijské státy, které nesousedily s arktickými oblastmi, odmítly se zúčastnit této zvláštní dražby, neboť se jim I výsledky zdály příliš nejisté. Jenom mocnosti, jejichž pobřeží se blíží čtyřiaosmdesátému stupni, se rozhodly, že uplatní svá práva prostřednictvím oficiálních zástupců. Hodlaly koupit, ale za jakých podmínek? Jen hodně levně, protože takovéhle území se možná dá těžko spravovat. Nenasytná Anglie ovšem přesto považovala za nutné poskytnout svému zástupci značný úvěr. Ale dodejme hned, že postoupení oblastí kolem pólu nijak neohrožovalo evropskou rovnováhu ani z něho jistě nevznikne žádná mezinárodní zápletka. A německý bůh, velký kancléř Bismarck, jenž tehdy ještě žil, se nad tím ani nezamračil!

Zbývají tedy na jedné straně Anglie, Dánsko, Švédsko s Norskem, Holandsko a Rusko a ty se utkají v aukci před baltimorským odhadcem se Spojenými státy. A tomu, kdo z nich nabídne nejvíc, připadnou ony zaledněné kraje kolem severního pólu, jejichž hodnota je přinejmenším velmi sporná.

Pět evropských stáhl mělo totiž ještě navíc osobní důvody, proč si dost rozumně přály, aby dražba dopadla v jejich prospěch.

Švédsko s Norskem, vlastnící Severní mys, který leží za sedmdesátou.

prvou rovnoběžkou, se vůbec nijak netajily tím, že podle jejich názoru mají právo na rozlehlá území prostírající se až k Špicberkám a odtud dál přímo k pólu. Což Nor Kheilhau a slavný švédský badatel Nordenskjold nepřispěli k zeměpisnému prozkoumání těchto končin? To je přece bez diskuse.

Dánsko zase tvrdilo, že už je pánem Islandu a Faerských ostrovů, ležících téměř u polárního kruhu, a dále že mu patří grónské kolonie založené zatím nejseverněji v arktických končinách, jako ostrov Disko v Davisově průlivu a osady Holsteinborg, Proven, Godhavn a Upernavik v Baffinově zálivu a na západním pobřeží Grónska. A navíc slavný mořeplavce Vitus Bering, jenž byl Dán, třebaže tehdy pracoval v ruských službách, proplul již v roce 1728 úžinou, které dal jméno, a třináct let poté s třiceti muži posádky bídně zahynul na pobřeží ostrova nesoucího rovněž jeho jméno! A před ním již v roce 1619 mořeplavec Jan Munk prozkoumal východní pobřeží Grónska a zakreslil několik míst, do té doby naprosto neznámých. Dánsko má tedy právem nárok na to, aby se stalo majitelem nových území.

Co se týče Holandska, jeho námořníci Barents a Heemskerk se dostali na Špicberky a Novou Zemi už ke konci 16. století. A jeden z jeho synů, Jan Mayen, při odvážné výpravě na sever v roce 1614 získal své vlasti ostrov ležící na sedmasedmdesáté rovnoběžce a nazvaný jeho jménem. Čili minulost Holandsko zavazuje.

Pokud jde o Rusy, ti měli značný podíl na průzkumu úžiny, která odděluje Asii od Ameriky: ať už to byl Alexej Cirikov, jenž velel Beringovi, nebo Pavluckij, který při výpravě roku 1751 pronikl přes hranici Ledového oceánu, či kapitán Martin Spangberg a poručík William Walton, kteří se odvážili do těchto neznámých končin v roce 1739. A nadto ještě Rusko ovládá polovinu Severního moře vzhledem k poloze sibiřských území, táhnoucích se v délce sto dvaceti stupňů až k nejzazším hranicím Kamčatky podél tohoto širého asijského pobřeží, kde žijí pod ruskou nadvládou Samojedi, Jakuti, Čukčové a jiné kmeny. A pak, což Rusové nevlastní na sedmdesáté páté rovnoběžce, ani ne devět set mil od pólu (asi 1665 kilometrů), ostrovy a ostrůvky Nové Sibiře, ty ostrovy Ljachovské, objevené na počátku 18. století? A což konečně již v roce 1765, před Angličany, Američany i Švédy, nehledal mořeplavec Cičagov tzv. severní námořní cestu, která by zkrátila spojení mezi oběma světadíly?

Přesto však se konec konců zdálo, že Američané mají obzvláštní zájem na tom, aby se stali majiteli tohoto nepřístupného bodu na zeměkouli. I oni se často pokoušeli k němu proniknout, například Grinnell, Kane, Hayes, Greely, De Long a jiní jejich stateční mořeplavci pátrající po siru Johnu Franklinovi. I oni se mohou odvolávat na zeměpisnou polohu své země, jež se prostírá i za polárním kruhem, od úžiny Beringovy až k zálivu Hudsonovu. Což všechna tato území, všechny ty ostrovy, Wollastonův, prince Alberta, Victoria, krále Viléma, Melvillův, Cockburnův, Banksův, Baffinův a Ellesmerův, nepočítaje v to tisíce ostrůvků tohoto souostroví, netvoří jakýsi můstek, jenž je spojuje s osmdesátým stupněm? A konečně, souvisí-li severní pól téměř nepřetržitou řadou těchto území s jedním z velkých světadílů, není to spíš Amerika než výběžky Asie a Evropy? Proto tedy samozřejmě federální vláda navrhla prodej pólu právě jedné americké společnosti, a má-li nějaká mocnost nesporné právo. na tuto polární oblast, jsou to rozhodně Spojené státy americké.

Je ovšem třeba přiznat, že i Spojené království, vlastnící Kanadu a Britskou Kolumbii, vedly pádné důvody k tomu, aby si připojilo onu část zeměkoule k svému rozsáhlému koloniálnímu panství. Vždyť i jeho četní námořníci se vyznamenali na výpravách do Arktidy! Proto anglické noviny o celé věci tak dlouze a vášnivě debatovaly.

Velký anglický zeměpisec Kliptringan prohlásil v Timesu, v článku, jenž vzbudil velký rozruch: „Švédové, Dánové, Holanďané, Rusové i Američané se mohou zajisté snažit prosazovat svá práva, ale Anglie si nesmí nechat tuto oblast uniknout, protože by přišla o svou prestiž! Copak jí už nepatří severní část nového světadílu? A území i ostrovy, z nichž se tato část skládá, jí získali právě angličtí objevitelé, od Willoughbyho, jenž se roku 1739 dostal na Špicberky a na Novou Zemi, až po Mac Clura, jehož loď projela severozápadním průjezdem roku 1853.“ K tomu dodal ve Standardu admirál Fize: „Frobisher, Davis, Hall, Veymouth, Hudson, Baffin, Cook, Ross, Parry, Beechey, Belcher, Franklin, Mulgrave, Scoresby, Mac Clintock, Kennedy, Nares, Collinson, Archer - všichni tito cestovatelé jsou anglosaského původu. Který stát si tedy může činit oprávněnější nárok na onu část arktického území, kam mořeplavci dosud nepronikli?“

„Budiž!“ odpověděl na to kalifornský San Diego Courier, „uveďme však záležitost na pravou kolej. A protože tu jde o otázku prestiže mezi Spojenými státy a Anglií, řekněme to naplno: Angličan Markham z Naresovy výpravy pronikl až na 83°20' severní zeměpisné šířky, ale Američané Lockwood a Brainard z expedice Greelyho se dostali o čtvrt stupně dále a jejich zásluhou září americká vlajka s osmatřiceti hvězdami na 83°35'! Jim tedy patří vzdát poctu za to, že se nejvíc přiblížili k severnímu pólu!“ Tak se tedy útočilo a tak se na útoky odpovídalo.

A konečně, když už slavnostně uvádíme mořeplavce, kteří se odvážili do severních polárních končin, nesmíme zapomenout na Benátčana Cabota (1497) a Portugalce Cortereala (1500), kteří objevili americké pobřeží u Nového Skotska a Labrador. Ale ani Itálie, ani Portugalsko neměly v úmyslu se zúčastnit navrhované dražby, a také se nijak nestaraly, který stát při ní vyhraje.

Dalo se předpokládat, že se do tohoto boje mezi dolary a librami šterlinků pustí s opravdovým zápalem jen Anglie a Amerika.

Státy hraničící se severními územími se však přesto o návrhu Společnosti pro praktické využití severního pólu spolu radily a po několika obchodních i vědeckých konferencích se rozhodly, že přece jen zasáhnou do dražby, která měla být zahájena 3. prosince v Baltimore; svým zástupcům určily výši úvěru, jež neměla být překročena. Obnos získaný prodejem bude rozdělen mezi pět států, které v dražbě nic nezískají, jako odškodnění za to, že se v budoucnu vzdají veškerých nároků.

I když se to neobešlo bez debat, nakonec se přece jen celá záležitost urovnala. Zúčastněné státy souhlasily s tím, aby se dražba konala v Baltimore, jak to navrhla federální vláda. Jednotliví zástupci, opatření akreditivy, opustili Londýn, Haag, Stockholm, Kodaň a Petrohrad a tři neděle před datem aukce přijeli do Spojených států.

V té době Ameriku stále ještě zastupoval člen Společnosti pro praktické využití severního pólu pan William S. Forster, jehož jméno stálo i v dokumentu ze 7. listopadu, uveřejněném v New York Heraldu.

Povězme si jenom stručně, jaké delegáty si vybraly jednotlivé evropské státy:

Holandsko Jacoba Jansena, bývalého poradce pro Nizozemskou Indii, třiapadesátiletého, silného, malého a podsaditého muže s krátkýma rukama a křivýma nožkama, s brýlemi s hliníkovou obroučkou, s kulatou ruměnou tváří, s kšticí jako svatozář a s prošedivělými vousy - takového dobráka, poněkud nedůvěřujícího podniku, jehož praktické důsledky mu unikaly.

Dánsko Erika Baldenacha, bývalého místodržitele. grónských držav, muže střední postavy, trochu nesouměrného v ramenou, s velkým břichem a obrovskou, komicky nemotornou hlavou, tak krátkozrakého, že měl pořád nos až v sešitech a knihách, o právech své země vůbec nehodlal diskutovat, protože Dánsko považoval za jediného oprávněného majitele oněch severních území.

Švédsko s Norskem zastupoval Jan Harald, profesor kosmografie v Kristianii, kdysi jeden z nejvášnivějších přívrženců výpravy Nordenskjoldovy, pravý typ růžolícího Seveřana se světlými vlasy a vousy, jejichž barva připomínala přezrálé obilí. Podle něho území kolem pólů nemá žádnou cenu, poněvadž je na něm jenom trvale zamrzlé moře. Celá záležitost ho tedy valně nezajímala a do Baltimore přijel pouze ze zásadních důvodů.

Rusko vyslalo plukovníka Borise Charkova, napůl důstojníka, napůl diplomata, vysokého, jako svíčka rovného muže s hojnou kšticí, s kníry a plnovousem, celého jako vytesaného z jednoho kusu, jenž se zřejmě necítil dobře ve svém civilním obleku a nevědomky sahal po rukověti šavle, kterou kdysi nosíval. Byl velmi zvědav na to, co se vlastně skrývá za návrhem Společnosti pro praktické využití severního pólu a jestli z toho nevzniknou v budoucnu mezinárodní potíže.

Anglii konečně zastupovali major Donellan a jeho tajemník Dean Toodrink, kteří oba dva ztělesňovali všechny choutky a snahy Spojeného království, jeho smysl pro obchodní a průmyslové podnikání a jeho schopnost považovat podle přirozeného práva za své severní, jižní nebo rovníková území, která nikomu nepatří.

Existoval-li někdy pravý Angličan, pak to byl určitě major Donellan, velký, hubený, kostnatý, hranatý a nervózní muž s krkem jako sluka, s hlavou jako lord Palmerston na skleslých ramenou, s dlouhýma nohama jako čáp, na svých šedesát let velice čilý a neúnavný. Dokázal to nejlépe, když pracoval při vytyčování indických hranic na pomezí Barmy. Nikdy se neusmíval a možná že se v životě vůbec nikdy nezasmál, Proč také?... Copak jste někdy viděli, že by se smála lokomotiva, jeřáb nebo parník?

V tom se major zásadně lišil od svého sekretáře Deana Toodrinka, příjemného, hovorného mladíka s velkou hlavou, kterému stále padaly vlasy do čela a který mžoural očkama. Původem byl Skot, dobře známý ve „starém zakouřeném Edinburghu“ svými veselými nápady i zálibou v tlachání. Ale i když byl sebezábavnější, neprojevoval menší osobitost, svéráznost a neústupnost než major Donellan, jakmile šlo třebas jen o ty nejméně oprávněné britské nároky.

Tito dva zástupci budou zřejmě nejobávanějšími protivníky americké společnosti. Severní pól patří jim, a to už od předhistorických dob, jako kdyby býval Stvořitel pověřil Angličany, aby pečovali o rotaci Země kolem vlastní osy, a oni se už dovedou postarat o to, aby se nedostala do cizích rukou.

Dále je třeba podotknout, že Francie sice nepovažovala za nutné vyslat oficiálního ani polooficiálního zástupce, ale jistý francouzský inženýr sem přijel „z lásky k věci“, aby mohl úplně zblízka sledovat tuto zajímavou záležitost.

Setkáme se s ním, až k tomu bude vhodná doba.

Zástupci severních evropských mocností přijeli do Baltimore na různých parnících jako lidé, kteří se v žádném případě nechtějí vzájemně ovlivňovat.

Byli přece sokové. Každý z nich měl v kapse akreditiv potřebný k boji. Ale řekněme rovnou, že nebudou bojovat stejnými zbraněmi. Jeden třeba disponuje necelým miliónem, druhý částkou mnohem vyšší. A přitom na získání části našeho sféroidu, kam se snad nedá proniknout, je to ještě příliš mnoho. V tomto ohledu byl na tom nejlépe anglický zástupce, kterému Spojené království poskytlo poměrně značný úvěr. S takovým úvěrem nedá majoru Donellanovi moc práce, aby zdolal svého švédského, dánského, holandského a ruského soupeře. S Amerikou to je jiná, porazit ji na kolbišti dolary nebude už tak snadné.

Lze přinejmenším předpokládat, že ona tajemná společnost má jistě k dispozici značný kapitál. Boj miliónů spolu pravděpodobně svedou Spojené státy a Velká Británie Když se evropští delegáti vylodili v Americe, začalo se veřejné mínění o záležitost horlivěji zajímat. V tisku se objevovaly ty nejrůznější historky. O získání severního pólu se vynořily podivné domněnky. Co s ním chtějí udělat? A co se s ním vůbec dá dělat? Nic - leda snad zásobovat odtud ledárny Nového i Starého světa! Tenhle názor dokonce z legrace hájil pařížský list Figaro. Ale ještě bude nutno dostat se přes osmdesátou čtvrtou rovnoběžku.

Zástupci se sice během plavby přes oceán jeden druhého stranili, ale když se shromáždili v Baltimore, začali se přece jen mezi sebou sbližovat.

Řekněme si z jakých důvodů:

Hned po příjezdu se každý z nich na vlastní pěst a potají pokusil navázat spojení se Společností pro praktické využití severního pólu. Snažili se dovědět pozadí celé záležitosti, aby toho mohli v případě potřeby využít, a dále zjistit, jaký prospěch z toho Společnost doufá mít. Až do oné chvíle však nic neukazovalo na to, že by měla v Baltimore nějakou filiálku. Nikde žádná kancelář, nikde žádné úřednictvo. Pro informace se obraťte na Williama S. Forstera, High Street. Ale poctivý zástupce obchodu s treskami zřejmě nevědělo záležitosti nic víc než poslední nosič ve městě.

Zástupci se tedy až dosud nic nedověděli. Byli odkázáni na více či méně nesmyslné dohady, které se šířily ve veřejnosti. Zůstane snad tajemství Společnosti docela skryto, dokud je sama nezveřejní? To je otázka. Bezpochyby setrvá ve svém mlčení až do dražby.

Proto se jednotliví delegáti nakonec přece jen setkali, navštívili, oťukali, a dokonce spolu navázali spojení - možná s postranní myšlenkou, že vytvoří jakousi ligu proti společnému nepříteli, jinak řečeno americké společnosti.

A tak je jednoho dne, 22. listopadu večer, nalézáme spolu v debatě v hotelu Wolesley v pokojích majora Donellana a jeho tajemníka Deana Toodrinka.

Ve skutečnosti tento pokus o společnou dohodu byl především výsledkem obratného jednání plukovníka Borise Charkova, jak víme, skvělého diplomata.

Nejprve se hovořilo o obchodních a průmyslových důsledcích, které si Společnost zřejmě od získání arktické oblasti slibuje. Profesor Jan Harald se ptal, zda se některému z kolegů podařilo získat si v tomto ohledu nějaké informace.

A všichni ponenáhlu, jeden po druhém, přiznali, že se pokoušeli něco vyzvědět od Williama S. Forstera, na nějž se podle dokumentu mají lidé obracet s dotazy.

„Ale já jsem pohořel,“ řekl Erik Baldenach.

„Já jsem také neměl štěstí,“ dodal Jacob Jansen.

„A když jsem se já jménem majora Donellana objevil ve skladech v High Street,“ pokračoval Dean Toodrink, „našel jsem jen tlouštíka v černých šatech s cylindrem na hlavě a s bílou zástěrou od hlavy až. k patě. A když jsem se od něho dožadoval informace o té záležitosti, odpověděl mi, že plně naložená South-Star právě přijela z Newfoundlandu a že mi může posloužit velikou zásilkou čerstvých tresek na účet firmy Ardrinell & Co.“ „No víte,“ odsekl bývalý poradce pro Nizozemskou Východní Indii, který byl stále poněkud skeptický, „já myslím, že by bylo lepší koupit celý náklad tresek než vyhodit peníze do hlubin Ledového moře!“

„Ale o to tu přece vůbec nejde,“ úsečně a povýšeně na to pronesl major Donellan. „Nyní se nám nejedná o zásobu tresek, ale o zaledněná území kolem pólu...“

„Která by si Amerika moc ráda uvázala na krk!“ dodal Dean Toodrink, usmívaje se své vtipné odpovědi.

„Jenže by z toho mohla nastydnout,“ lišácky prohodil plukovník Charkov.

„O to tu teď nejde,“ začal zas major Donellan, „věru nevím, co má nachlazení společného s naší poradou. Jisté je pouze to, že ať už z toho nebo z onoho důvodu Amerika, zastupovaná Společností pro praktické využití severního pólu - povšimněte si slůvka praktické, pánové - si chce zakoupit čtyři sta sedm tisíc čtverečních mil kolem severního pólu, území v přítomné době ohraničeného - povšimněte si dále, pánové, výrazu v přítomné době - osmdesátým čtvrtým stupněm severní zeměpisné šířky...“

„No tohle víme, pane majore, až příliš dobře,“ odtušil Jan Harald. „Ale není nám známo, jak hodlá Společnost využít těchto území, jsou-li tam souše, nebo moří, jsou-li tam moře...“

„O to tu teď nejde,“ potřetí řekl major Donellan. „Jeden stát si prostě chce přivlastnit za peníze část zeměkoule, která svou zeměpisnou polohou zřejmě patří spíše Anglii...“

„Rusku,“ pravil plukovník Charkov.

„Holandsku,“ zvolal Jacob Jansen.

„Švédsku a Norsku,“ prohlásil Jan Harald.

„Dánsku,“ pronesl Erik Baldenach.

Všech pět zástupců se teď rozhořčilo a rozhovor by se byl asi dostal na nepříjemné pole, kdyby se byl Dean Toodrink nepokusil poprvé zasáhnout. „Pánové,“ pravil smířlivě, „o to tu vůbec nejde, abych užil oblíbeného výrazu svého šéfa majora Donellana. Poněvadž je v zásadě rozhodnuto, že území kolem pólů budou prodána, stanou se nepochybně majetkem toho ze zastoupených států, který při dražbě nejvíce nabídne. A protože Švédsko s Norskem, Rusko, Dánsko, Holandsko i Anglie poskytly svým zástupcům jisté úvěry, nebylo by lepší, kdyby všechny tyto státy utvořily jakousi organizaci, jež by jim umožnila disponovat částkou tak vysokou, že by americká společnost proti nim nic nezmohla?“ Zástupci sena sebe podívali. Ten Dean Toodrink možná udeřil hřebík na hlavičku. Organizace... V naší době se tím slovem řeší vše. Všude se organizuje, jako se dýchá, pije, jí a spí. To je přece nejnovější písnička v politice stejně jako v obchodních záležitostech.

Přece však se vyskytla jedna nutná námitka či spíše otázka a Jacob Jansen zřejmě vystihl myšlenky svých kolegů, když řekl:

„A co pak?“ Ano, co potom, až organizace získá území?

„Mám za to, že Anglie...“, řekl major stroze.

„A Rusko!...“ pravil plukovník a obočí se mu strašlivě zachmuřilo.

„A Holandsko!...“ prohlásil poradce.

„Když Bůh svěřil Dánsko Dánům...“, poznamenal Erik Baldenach.

„To promiňte,“ vykřikl Dean Toodrink, „jenom jediný stát byl od Boha svěřen lidem, a to je Skotsko!“

„A pročpak?...“ prohodil švédský delegát.

„Cožpak neprohlásil básník: Deus nobis haec Scotia fecit? To Bůh nám Skotsko poskytl?“ z legrace na to odpověděl Toodrink, přizpůsobuje si k svému účelu konec šestého verše první Vergiliovy eklogy.

Všichni se dali do smíchu - kromě majora Donellana – a to podruhé zarazilo diskusi, která by už málem byla špatně skončila.

A tu se Dean Toodrink zmohl na dodatek:

„Ale nehádejme se, pánové!... Vždyť to není k ničemu!... Raději utvořme organizaci...“

„A co pak?...“ znovu připomněl Jan Harald.

„Pak?“ odvětil Dean Toodrink. „Nic snažšího, pánové. Až území kolem pólů koupíte, loď zůstane vaším nedílným vlastnictvím, nebo je za náležitou náhradu postoupíte jinému státu organizace. Ale hlavního účelu bude dosaženo: jednou provždy vyloučíte ze hry zástupce Ameriky!“

Tento návrh měl - aspoň v daném okamžiku - jednu dobrou stránku: oddálil rozhodnutí. Kdyby se byl totiž měl vybrat definitivní majetník oné sporné a přitom tak neužitečné nemovitosti, byli by si zástupci v nejbližším okamžiku málem vjeli do vlasů - a víte, že všichni měli bohaté kštice! Ale rozhodně takhle budou Spojené státy postaveny úplně mimo soutěž, jak inteligentně poznamenal Dean Toodrink.

„To se mi zdá docela rozumné,“ pravil Erik Baldenach.

„Chytře vymyšlené,“ řekl plukovník Chárkov.

„Šikovné,“ pronesl Jan Harald.

„Záludné,“ dodal Jacob Jansen.

„Typicky anglické!“ pronesl major Donellan.

Každý řekl své, ale doufal, že později své velevážené kolegy nějak převeze.

„A tak, pánové, rozumí se samo sebou, že když se spojíme, práva každého státu zůstanou do budoucnosti plně zachována…“, začal Boris Charkov.

Ano, ujednáno.

Teď už jen zbývalo zjistit, jak vysoký úvěr jednotlivé státy poskytly svým zástupcům. Tyto úvěry se sečtou a nemůže být pochyb, že při součtu vyjde částka tak značná, že na ni zdroje Společnosti pro praktické využití severního pólu nebudou stačit.

A tuto otázku položil Dean Toodrink.

Jenže teď pro změnu ticho jako v hrobě. Nikdo neměl chuť odpovědět.

Ukázat svou peněženku? Vyprázdnit si kapsy a dát vše do pokladny organizace? A už předem prozradit, jak vysoko chce každý z nich pro dražení jít?...

Na to přece není žádný spěch! Co když později mezi členy organizace vznikne nějaká neshoda?... A co když je okolnosti donutí, aby bojoval každý na svou pěst?... Diplomata Charkova třeba urazí chytračení Jacoba Jansena, toho se zas třeba dotknou úskoky Erika Baldenacha, kterého možná rozčilí prohnanost Jana Haralda, Harald pro změnu nebude chtít snášet povýšené požadavky majora Donellana a ten se zase nebude vůbec ostýchat kout pikle proti svým kolegům. A přiznat svůj úvěr, to je jako ukázat karty ve chvíli, kdy si člověk musí držet trumfy pěkně pohromadě!

Na oprávněnou, ale nediskrétní otázku Deana Toodrinka se dalo vskutku odpovědět jen dvěma způsoby. Buď přehnat úvěr - což by ovšem bylo dost nepříjemné, až se budou musit peníze skládat - nebo jej snížit na tak směšnou částku, že z toho bude úplná fraška a nikdo nebude brát návrh vážně.

Tohle nejdřív napadlo bývalého poradce pro Nizozemskou Východní Indii, jenž, jak musíme přiznat, nebral věc vážně, a všichni jeho kolegové ho v tom napodobili.

„Pánové,“ prohlásil jménem Holandska, „lituji, ale na zakoupení arktického území mohu obětovat pouze padesát říšských tolarů.“ „A já jen pětatřicet rublů,“ pravil Rus.

„Já pouze dvacet švédských korun,“ oznámil zástupce Švédska a Norska.

„A já jenom patnáct dánských korun,“ řekl Dán.

„To tedy, pánové, při dražbě zřejmě vyhrajete vy,“ dodal major Donellan tónem, v němž zaznívalo pohrdání, tak běžné u Angličanů, „protože Velká Británie na tenhle podnik nemůže věnovat víc než půl druhého šilinku!“ A tímto ironickým prohlášením konference zástupců staré Evropy skončila.