KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

v níž tušíme, že se objeví deus ex machina francouzského původu

Takové výhody by tedy přineslo posunutí osy otáčení Země, ohlášené předsedou Barbicanem. Jinak, jak víme, by tato změna měla jen zcela nepatrný vliv na oběh našeho sféroidu kolem Slunce. Země bude i nadále opisovat svou neměnnou dráhu vesmírem a sluneční rok se tím nijak nenaruší.

Zpráva o důsledcích změny polohy zemské osy měla v celém světě obrovský ohlas. V první chvíli byl tento problém z oboru vysoké mechaniky přijat s nadšením. Vyhlídka, že všechna roční období budou stále stejná a v různých zeměpisných šířkách dokonce „podle přání zákazníků“, neobyčejně lákala. Každý se nadchl myšlenkou, že všichni smrtelníci se budou moci těšit z věčného jara, které podle autora Telemacha vládlo na ostrově nymfy Kalypso, a že si dokonce budou moci volit mezi jarem chladnějším a teplejším. Poloha nové osy, kolem níž bude Země vykonávat svůj denní pohyb, to bylo tajemství, které ani předseda Barbicane, ani kapitán Nicholl nebo J. T. Maston zřejmě nehodlali sdělit veřejnosti. Prozradí to před pokusem, anebo se to lidé dovědí až po něm?

A už tímhle se veřejné mínění začalo trochu znepokojovat.

Lidem tanula na mysli jedna otázka a ta byla také živě komentována v novinách: Jakým mechanickým zásahem se změna provede - vždyť bude zřejmě vyžadovat použití obrovské síly?

Důležitý newyorský časopis Forum správně poznamenal:

„Kdyby se Země neotáčela kolem určité osy, stačil by snad poměrně slabý náraz a začala by se otáčet kolem libovolně zvolené osy. Ale můžeme ji přirovnat k obrovskému setrvačníku, který se pohybuje dosti značnou rychlostí, a podle jednoho přírodního zákona má takový přístroj sklon otáčet se stále kolem téže osy. To konkrétně dokázal svými slavnými pokusy Léon Foucault. A proto bude velmi nesnadné, ne-li dokonce nemožné, posunout zemskou osu!“

To byla vskutku oprávněná poznámka. Zpočátku se ovšem veřejnost především zajímala, jakým způsobem inženýři Společnosti pro praktické využití severního pólu věc provedou, teď však i o to, zda postupným nebo náhlým zásahem. A posune-li se podle plánů Barbicane a spol. osa naráz, nenastanou snad v tom okamžiku na povrchu zeměkoule strašlivé katastrofy?

A tak měli vědci i laikové ve Starém i v Novém světě o čem přemýšlet.

Náraz je zkrátka náraz a není nikdy příjemné, když ho člověk pocítí, ať už přímo nebo nepřímo. Opravdu se zdá, že se organizátoři podniku vůbec nestarají o to, jaké převratné změny může jejich dílo způsobit na naší nešťastné zeměkouli, a vidí jen jeho přednosti. Evropští zástupci, které velmi mrzela porážka a kteří byli rozhodnuti z této situace těžit, začali proto velmi obratně popichovat veřejné mínění proti předsedovi Dělostřeleckého klubu.

Jistě jste nezapomněli, že Francie neuplatnila nároky na severní polární kraje a nebyla vůbec zastoupena mezi mocnostmi, které se zúčastnily dražby.

Ale třebaže se o věc oficiálně nestarala, jak jsme již uvedli, jednoho Francouze napadlo, že odjede do Baltimore a na vlastní pěst a pro své vlastní potěšení bude sledovat, jak ten mamutí podnik pokračuje.

Byl to nanejvýš pětatřicetiletý důlní inženýr, který při přijímacích i při závěrečných zkouškách na technice obsadil první místo. Musíme ho tedy označit za vynikajícího matematika, pravděpodobně lepšího než J. T. Maston, jenž byl sice mimořádným počtářem, ale jen počtářem a nic víc, něco jako Le Verrier ve srovnání s Laplacem nebo Newtonem.

Tento inženýr byl navíc ještě duchaplný, veselý a originální člověk, jaké najdeme občas mezi pozemními stavebními inženýry, ale zřídkakdy mezi báňskými inženýry. Měl zvláštní dar, dovedl vše říkat osobitým, zábavným způsobem. Když hovořil se svými důvěrnými přáteli nebo se bavilo vědeckých problémech, vždycky mluvil nenuceně jako nějaký pařížský kluk. Rád užíval hovorového jazyka i výrazů, které se dostaly do módy a rychle v řeči zdomácněly. Ba možno říci, že jeho způsob vyjadřování se vůbec nesrovnával s akademickými pravidly, k těm se uchyloval, jen když měl v ruce pero. Přitom však to byl horlivý, pracovitý člověk, který vydržel sedět deset hodin za stolem a popsat tak rychle řadu stránek algebraickými výpočty, jako jiný napíše dopis. Nejmilejším povyražením po celodenním řešení problémů vyšší matematiky mu byl whist, který hrál mizerně, ač si dovedl vypočítat všechny možné kombinace. A když mu to nevyšlo, měli jste ho slyšet, jak se rozčiluje studentským slangem: „To jsem to zase prima zaválel!“ Tento zvláštní človíček se jmenoval Alcide Pierdeux a při své vášni všechno zkracovat - to ostatně dělávali všichni jeho kamarádi - podpisoval se obvykle APíerd nebo dokonce API, vždycky bez tečky nad i. V diskusích a debatách se dovedl tak rozohnit, že mu přátelé přezdívali Kyselina sírová. Byl nejen velkou osobností, ale i velkým mužem, pokud jde o výšku. Kamarádi tvrdívali, že měří pětimiliontou část jedné čtvrtiny poledníku, čili asi dva metry, a o moc se asi nemýlili. Na své robustní tělo a široká ramena měl poněkud malou hlavu, kterou temperamentně pohyboval, a pod skřipcem jiskrné modré oči. Patřil k oněm lidem, kteří vypadají vesele, ačkoliv jsou vážní, a mladě, přestože už měl značně prořídlé kadeře - zřejmě z toho, jak příliš holdoval algebře v záři plynových svítilen ve studovnách. Přitom to byl nejlepší hoch, na nějž se na technice stále vzpomínalo, a vždycky upřímně. Ačkoliv byl v jádře dost samostatný, ochotně se podřizoval předpisům zákoníku X, jenž je nepsaným zákonem mezi studenty techniky hlavně ve všem, co se týká kamarádství a úcty k uniformě. Byl oblíben ve škole stejně jako v koleji, kde měl v pokojíku vždycky všechno vzorně srovnáno a uklizeno, jak to odpovídalo jeho metodické povaze.

A i když snad hlava Alcida Pierdeuxe vypadala na jeho vysokou postavu trochu malá, byla zato plná znalostí až do posledního mozkového závitu, to mi věřte. Především byl matematikem jako všichni jeho nynější nebo bývalí kamarádi, ovšem studoval matematiku především proto, aby jí využil v přírodních vědách, které pro něho měly hlavní půvab v tom, že se jich dá použít v průmyslu. A tam, jak sám přiznával, tíhl lepší stránkou své bytosti. Člověk přece není dokonalý. Zkrátka jeho koníčkem bylo studium věd, které přes svůj obrovský pokrok mají a vždycky budou mít tajemství pro své adepty.

Dodejme ještě - jen tak mimochodem - , že Alcide Pierdeux byl svobodný. Jak rád říkával, „rovná se stále ještě jedné“, ačkoliv moc toužil po tom, aby „se rovnal dvěma“. Proto také jeho přátelé již pomýšleli na to, že ho ožení s jednou půvabnou, veselou a chytrou dívkou, pocházející z Martigues. Bohužel měla ještě otce a ten hned při prvních pokusech o námluvy kategoricky prohlásil:

„Kdepak, ten váš Alcide je moc učený! Chudinka holka by mu pak ani nerozuměla!...“

Jako by každý opravdový učenec nebyl skromný a prostý!

A tak se náš milý rozmrzelý inženýr rozhodl, že z Provence odjede až někam za moře. Vyžádal si roční dovolenou a usoudil, že jí nejlépe využije, když se odebere do Spojených států a bude sledovat podnik Společnosti pro praktické využití severního pólu. Proto se s ním v této době setkáváme v Baltimore. Ona obrovská operace firmy Barbicane a spol. ho neobyčejně zaujala. Jestli se ze Země po posunu její osy stane druhý Jupiter, to mu už bylo jedno! Ale jakým způsobem organizátoři podniku vše provedou, to právem vzbuzovalo jeho vědecký zájem.

A svým obvyklým legračním způsobem si řekl:

„Předseda Barbicane chce zřejmě tu naši zemičku jaksepatří natřít!... Ale jak a odkud?... V tom to všechno vězí!... Myslím si, k čertu, že na to půjde mazaně, jako když se při kulečníku dává faleš!... Kdyby ji vzal naplno, začala by špacírovat jinde, než má, a pak by se nám všechno před očima pěkně změnilo. Ne, kdepak, ti dobráci zřejmě pomýšlejí jen na to, že starou osu nahradí novou!... To je jasné jako facka!... Jenže mi už není jasné, kde si zvolí opěrný bod a jak to provedou!... Kdyby se Země denně neotáčela kolem osy, stačilo by do ní jen šťouchnout!... Jenže ona se točí!... A s tím nikdo nic nesvede! A v tom je právě ten zakopaný háček!“ Chtěl asi říci „zakopaný pes“, ten náš pozoruhodný Pierdeux.

„Ale každopádně,“ dodal, „ať na to půjdou jakkoli, bude z toho poprask po celém světě!“ Marně si však lámal hlavu, nepřišel ani na jediný nápad, jaký postup Barbicane s Mastonem vyzkoumali. To byla věčná škoda, protože jinak by byl rychle odvodil všechny potřebné mechanické vzorce.

A proto také 29. prosince Alcide Pierdeux, inženýr zaměstnaný ve francouzských státních dolech, měřil dlouhými kroky jako široce rozevřeným kružítkem rušné baltimorské ulice.