KAPITOLA DESÁTÁ
v níž se pomalu začínají šířit nejrůznější zneklidňující zprávy
Uplynul už měsíc od chvíle, kdy se v salónech Dělostřeleckého klubu sešlo valné shromáždění akcionářů Společnosti pro praktické využití severního pólu.
A za tu poměrně krátkou dobu se veřejné mínění značně změnilo. Na přednosti posunu osy otáčení se docela zapomnělo, ale stále zřetelněji začaly vystupovat do popředí jeho nevýhody. Není přece možné, aby z toho nevznikla nějaká katastrofa, když změna bude pravděpodobně způsobena mocným otřesem! Jaká ta katastrofa ve skutečnosti bude, to zatím nemohl nikdo říci. A je vlastně vůbec tak žádoucí, aby se zlepšilo počasí? Vždyť na tom ve skutečnosti mohou získat jen Eskymáci, Laponci, Samojedi a Čukčové, protože nemají co ztratit.
A teď byste měli slyšet, jak evropští zástupci hubovali na plán předsedy Barbicana! Nejprve o tom zpravili své vlády - jedna depeše stíhala druhou a podmořské kabely jen drnčely! - žádali pokyny a obdrželi je... Jenže znáte ty instrukce! Samá tradiční diplomatická úsloví s komickými výhradami: „Projevte hodně energie, ale nezkompromitujte svou vládu! - Jednejte rázně, ale nedotýkejte se status quo, daného stavu věcí!“ Zatím major Donellan a jeho kolegové neustále protestovali jménem svých ohrožených území, hlavně jménem Starého světa.
„Je nad slunce jasnější,“ tvrdil plukovník Boris Charkov, „že američtí inženýři jistě učinili všechna opatření, aby co možná ušetřili před účinky otřesu území Spojených států!“
„Ale jak by to udělali?“ říkal na to Jan Harald. „Když sklízíte olivy a zatřesete stromem, utrpí přitom přece všechny větve!“
„A když vám dá někdo jednu pod žebra, neotřesete se celý?“ zdůrazňoval Jacob Jansen.
„Tady vidíte, co znamená ta pověstná klauzule v tom dokumentu!“ křičel Dean Toodrink. „Proto se pamatovalo na jisté změny v zeměpisných nebo klimatických podmínkách na povrchu zeměkoule!“
„Tak, tak,“ pravil Erik Baldenach, „ale my se musíme především obávat, aby se při posunu zemské osy nevylila moře ze svých přirozených břehů!“
„A což jestli se hladina moří na různých místech sníží,“ poznamenal Jacob Jansen. „Neoctnou se pak někteří obyvatelé v takových výškách, že se nebudou vůbec moci stýkat se svými bližními?...“
„A co kdyby byli zaneseni do vrstev, kde je tak malá hustota vzduchu, že by jim nestačil k dýchání?“ dodal Jan Harald.
„Představte si, že by byl Londýn ve výšce Montblanku!“ vykřikl major Donellan.
Stál tu rozkročmo a se zakloněnou hlavou pohlížel vzhůru, jako by se hlavní město Spojeného království ztrácelo v oblacích.
Zkrátka tohle veřejné nebezpečí bylo tím citelnější, že už se daly tušit následky, které posun zemské osy s sebou přinese.
Vždyť přece nešlo o nic menšího než o změnu o třiadvacet stupňů dvacet sedm minut, změnu, která měla způsobit značný přesun moří následkem zploštění Země na bývalých pólech. Hrozí tedy Zemi otřesy podobné těm, které podle domněnek vědců byly zjištěny na povrchu planety Mars? Tam se octly pod vodou celé světadíly, mezi jiným Schiaparelliho Libye, jak to dokazuje tmavomodrý odstín, místo původního načervenalého! Tam přece zmizelo jezero Moeris! Šest set tisíc kilometrů čtverečních se změnilo na severu, a na jilm zas moře opustila širé kraje, kde se prostírala dříve. A jestli se někteří milosrdní lidé strachovali o „oběti zátop na Marsu“ a navrhovali, aby se na ně uspořádaly sbírky, co se stane, až budou hrozit záplavy na Zemi?
Ze všech stran se tedy začaly ozývat varovné protesty, že si toho musila všimnout i vláda Spojených států. Celkem vzato, lepší by bylo vůbec pokus neuskutečnit než se vystavit katastrofám, které při něm jistě vzniknou! Není přece třeba nerozvážnou rukou sahat na dílo přírody.
Jenže jsou o tom lidé přesvědčeni? Najdou se přece osoby dost lehkomyslné, které si i z vážných věcí dělají legraci!
„Podívejte se, ti Yankeeové!“ opakovali. „Chtěli by napíchnout Zemi na jinou osu! Ještě tak, kdyby se jí při pohybu za ty milióny staletí vydřely čepy a musily se vyměnit jako náprava u kola nebo u kladky! Ale copak osa není v tak dobrém stavu jako v prvních dnech existence Země?“ Co na to odpovědět?
A uprostřed všech těchto vzájemných útoků snažil se inženýr Alcide Pierdeux uhodnout, jakým způsobem, v jakém směru a přesně z kterého místa na zeměkouli chce J. T. Maston udeřit do zeměkoule. Jak jen tohle zjistí, už bude umět odhadnout, které části zemského sféroidu budou ohroženy.
Jak jsme se již zmínili, panický strach a hrůzu nesdílel Nový svět se Starým - alespoň ne v části zvané Severní Amerika, která patří americké Unii.
Dá se přece předpokládat, že předseda Barbicane, kapitán Nicholl a J. T. Maston jako správní Američané myslili na to, aby uchránili Spojené státy před vynořením nové pevniny nebo před záplavami, jež mohla způsobit změna zemské osy na různých místech v Evropě, Asii, Africe a Oceánii. Buď je někdo Američan, nebo není - a oni všichni tři byli jaksepatří kovaní Američané, jak se říkalo Barbicanovi, už když předložil svůj plán cesty na Měsíc.
Celá část Nového světa mezi arktickou oblastí a Mexickým zálivem se tedy zřejmě nemusí nijak obávat budoucího otřesu. Dokonce se dá předpokládat, že při něm Amerika získá a její území značně vzroste. Což jestli na místě obou moří, která ji dosud omývají, získá ještě jednou tolik krajů, co hvězd má její vlajka nyní?
„Určitě to tak dopadne! Jenže,“ opakovali bázlivci, kteří vidí vždycky všecko černě, „je vůbec něco na tomto světě jisté? Což když se J. T. Maston, zmýlil ve svých výpočtech? Anebo co když předseda Barbicane udělá chybu, až bude výpočty realiZovat? To se přece může stát i nejobratnějším dělostřelcům! Vždycky se nemusí strefit do cíle!“ Chápete, že zástupci evropských mocností tyto znepokojivé zprávy pečlivě rozšiřovali dál. Tajemník Dean Toodrink uveřejnil v tomto smyslu řadu velmi prudkých článků ve Standardu, Jan Harald podobně ve švédském listu Aftenbladet a plukovník Boris Charkov ve velmi rozšířených ruských novinách Novoje vremja. I v samotné Americe se veřejné mínění rozcházelo. Republikáni, kteří jsou svobodomyslní, zůstávali nadále stoupenci předsedy Barbicana, ale demokrati, kteří jsou konzervativní, se postavili proti němu. Část amerického tisku, hlavně Boston Journal, newyorská Tribune aj., přizvukovala evropským novinám. A v Americe se od doby, kdy byly zřízeny kanceláře Associated Press a United Press, noviny staly ohromným zdrojem informací, protože cena za lokálky nebo zahraniční zprávy ročně o mnoho převyšuje částku dvaceti miliónů dolarů.
Marně se některé listy - a to i ty hodně čtené - snažily psát ve prospěch Společnosti pro praktické využití severního pólu. Nadarmo paní Evangelina Scorbittová platila po deseti dolarech za řádek úvodníků, vymyšlených článků i vtipných kurzívek, v nichž se zcela rozumně různá nebezpečí klasifikovala jako chimérická. Nadarmo se tato zanícená vdova snažila dokázat, že je-li nějaká domněnka nesprávná, pak je to ta, že by J. T. Maston mohl učinit při počítání nějakou chybu. Nakonec se Amerika zachvácená strachem pomalu zcela přiklonila k názoru Evropy.
K tomu předseda Barbicane, tajemník Dělostřeleckého klubu, ba ani členové správní rady se nijak nesnažili odpovídat. Nechali lidi mluvit a své chování nezměnili. Jako by ani nebyli zaneprázdněni obrovskými přípravami, které jistě taková operace vyžaduje. Všimli si vůbec, jak se veřejné mínění změnilo a jak návrh, který byl původně přijat s takovým nadšením, je čím dál tím více odsuzován? Zřejmě ani dost málo.
Zanedlouho, přes veškerou oddanost paní Evangeliny Scorbittové a navzdory částkám, které vydala na jejich obhajobu, stali se předseda Barbicane, kapitán Nicholl a J. T. Maston osobnostmi Starému i Novému světu nebezpečnými.
Evropské mocnosti oficiálně požádaly federální vládu, aby v té záležitosti zakročila a vyslechla organizátory celého podniku. Ti měli otevřeně přiznat, jaké prostředky vlastní, prohlásit, jakým způsobem hodlají bývalou osu nahradit novou - z čehož bude možno usoudit, jaké následky to bude mít pro všeobecnou bezpečnost - a konečně označit, kterým částem zeměkoule hrozí bezprostřední nebezpečí, jinými slovy vysvětlit vše, co neklidná veřejnost neví a co se chce z opatrnosti dovědět.
Washingtonská vláda se nenechala dvakrát prosit. Vzrušení, jež zachvátilo státy na severu, ve středu i na jihu Unie, jí nedovolovalo se dlouho rozmýšlet.
Dekretem z 19. února jmenovala padesátičlennou vyšetřující komisi, složenou ze strojařů, inženýrů, matematiků, hydrografů a zeměpisců, které předsedal slavný John Prestice a která měla plnou moc věc vyšetřit a v případě potřeby celou operaci zakázat.
Napřed dostal předseda Barbicane obsílku, aby se dostavil před tuto komisi.
Předseda Barbicane se nedostavil.
Policie se tedy vypravila za ním, do jeho soukromého bytu v Baltimore, Cleveland Street č. 95.
Předseda Barbicane tam už nebyl.
Ale kde teď je?...
O tom nikdo neměl ani tušení.
A kdy odtud odešel?...
Již před pěti týdny, 11. ledna, opustil veliké město státu Marylandu i území státu ve společnosti kapitána Nicholla.
Kam oba dva odjeli?...
To nikdo nevěděl.
Oba členové Dělostřeleckého klubu zřejmě odcestovali do oněch tajemných krajů, kde pod jejich vedením začnou přípravy k velkému činu.
Ale kde to jen může být?...
Chápete jistě, že se o to všichni nesmírně zajímali, když chtěli ještě v zárodku, dokud je čas, zmařit plán těch nebezpečných inženýrů.
Odjezd předsedy Barbicana a kapitána Nicholla vyvolal nesmírné zklamání. Ale hned je vystřídala vlna hněvu proti členům správní rady Společnosti pro praktické využití severního pólu a stoupala jako příliv při rovnodennosti.
Jeden člověk však jistě bude vědět, kam se odebral předseda Barbicane a jeho přítel. Ten rozhodně odpoví na velikou otázku, která tane na mysli celému světu.
A tímto mužem je J. T. Maston.
Zásluhou Johna Prestice byl J. T. Maston předvolán před vyšetřující komisi.
Ale nedostavil se.
Že by i on zmizel z Baltimore? Ze by odjel za svými kolegy, aby jim pomáhal v díle, jehož výsledky očekával celý svět s tak pochopitelnými obavami?
Nikoli! J. T. Maston pořád ještě bydlel ve svém domku U dělostřelce ve Franklin Street č. 109, neustále pracoval a neúnavně se obíral dalšími výpočty. Jen na několik večerů se nechal vyrušit z práce a strávil je v salónech paní Evangeliny Scorbittové v přepychovém paláci v New Parku.
Proto za ním předseda vyšetřující komise poslal strážníka s příkazem, aby ho přivedl.
Strážník přišel k domku, zaklepal na dveře, vešel do chodby, ale byl dosti nevlídně přijat černochem Pal-Palem a ještě nevlídněji samotným pánem domu.
Přesto však J. T. Maston usoudil, že musí výzvě vyhovět, a když stanul před vyšetřující komisí, nijak se neskrýval s tím, že se ho toto vytržení z každodenní práce velice nepříjemně dotklo.
Položili mu první otázku:
Ví tajemník Dělostřeleckého klubu, kde je nyní předseda Barbicane a kapitán Nicholl?
J. T. Maston rázně odpověděl:
„Vím to, ale myslím, že nemám právo to říci.“ Druhá otázka zněla:
Zabývají se oba jeho kolegové přípravami k provedení posunu zemské osy?
„To patří k tajemství, které jsem povinen zachovat, a proto odmítám odpověď,“ řekl na to J. T. Maston.
Seznámil by tedy laskavě se svou prací vyšetřující komisi, aby mohla posoudit, zda je možno připustit uskutečnění plánů Společnosti?
„Ne, to rozhodně neudělám!... To ji raději zničím!... Jako svobodný občan svobodné Ameriky mám přece právo nesdělovat nikomu výsledky své práce!“
„Ano, pane Mastone,“ řekl vážně předseda Prestice, jako by odpovídal jménem celého světa, „na to máte právo, ale snad máte také povinnost reagovat na všeobecný rozruch, abyste učinil přítrž šílenství, jemuž propadli obyvatelé ve všech zemích?“ J. T. Maston se nedomníval, že to je jeho povinnost. Má jen jedinou, a to mlčet, bude tedy mlčet.
Přes veškeré naléhání, prosby i hrozby nepodařilo se členům vyšetřující komise dostat z muže se železným hákem ani slovo. Nikdo by býval nikdy neuvěřil, že se pod tou „gutaperčovou lebkou“ skrývá tak houževnatá umíněnost.
J. T. Maston tedy odešel zrovna tak, jak přišel, a nemusíme snad ani připomínat, že mu paní Evangelina Scorbittová blahopřála k tak statečnému postoji.
Když vyšlo najevo, jak se J. T. Maston před vyšetřujícími komisaři zachoval, rozhořčení veřejnosti dosáhlo stupně, který již ohrožoval bezpečnost tohoto vysloužilého dělostřelce. Nátlak na vysoké představitele federální vlády byl brzy takový a zákroky evropských delegátů a vliv veřejného mínění tak mocné, že státní tajemník John S. Wright musil požádat své kolegy o plnou moc, aby směl zakročit manu militari, čili použít násilí.
Jednoho večera - bylo to 13. března - seděl J. T. Maston ve své pracovně v domku U dělostřelce ponořen do výpočtů, když tu mocně zadrnčel telefon.
„Haló!... Haló!...“ ozval se tiše z aparátu třaslavý hlas, v němž se zračila neobyčejná úzkost.
„Kdo tam?“ otázal se J. T. Maston.
„Paní Scorbittová.“
„Co si přejete, prosím?“
„Upozornit vás, abyste se měl na pozoru!... Právě jsem se dověděla, že ještě dnes večer...“
Věta ještě nedozněla J. T. Mastonovi v uších, když se ozvaly mocné rány na dveře jeho domku.
Na schodech vedoucích k pracovně nastal obrovský povyk. Nějaký hlas začal láteřit a pak jiné hlasy jako by ho uklidňovaly. V tom padlo nějaké tělo na zem.
A černoch Pal-Pal se už válel se schodů; marně se totiž snažil uhájit „home“, domov svého pána, před obléhateli.
Za okamžik poté se hlučně rozlétly dveře pracovny a v nich se objevil policejní komisař s několika strážníky.
Měl příkaz provést domovní prohlídku v Mastonově obydlí, zmocnit se jeho písemných výpočtů a jeho osobně zajistit.
Temperamentní tajemník Dělostřeleckého klubu popadl šestirážový revolver a ohrožoval jím příchozí.
Díky přesile byl v okamžiku odzbrojen a jeho papíry, válející se po stole a plné vzorců a cifer, byly zabaveny.
Náhle se J. T. Mastonovi rychlým skokem podařilo zmocnit notesu, jenž pravděpodobně obsahoval všechny jeho konečné výpočty.
Strážníci se na něj vrhli, aby mu ho vyrvali z rukou - třeba za cenu vlastního života...
Ale J. T. Maston jej pohotově otevřel, vytrhl poslední stránku, a než se kdo nadál, spolkl ji jako prachobyčejnou pilulku.
„Teď si ji vezměte!“ zvolal jako Leonidas u Thermopyl.
Hodinu poté byl J. T. Maston vsazen do baltimorského vězení.
A to bylo asi to nejlepší, co se mu mohlo stát, protože jinak by se bylo obyvatelstvo na něho vrhlo s takovou zuřivostí, že by pro něj mohla mít politováníhodné následky, a policie by vůbec nebyla s to tomu zabránit.
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
v níž se dovíme, co je v zápisníku J. T. Mastona a co už tam není
Zápisník, jejž baltimorská policie zabavila, měl asi třicet stránek, počmáraných vzorci, rovnicemi a konečně čísly, která tvořila souhrn výpočtů J. T. Mastona. Tuto práci z vysoké matematiky mohli ocenit jen matematikové. Byla tu i rovnice živých sil.
V2- Vo2= 2 gro2()
která se rovněž našla při řešení matematického úkolu v knize Ze Země na Měsíc, kde kromě jiného obsahovala i výrazy týkající se přitažlivosti Měsíce.
Laik z toho ovšem vůbec ničemu nerozuměl. Proto se zdálo celkem vhodné uveřejnit údaje a výsledky, které už po několik týdnů tak znepokojovaly celý svět.
Jakmile se odborníci ve vyšetřovací komisi seznámili se vzorci slavného počtáře, sdělili obsah zápisníku redakcím novin... A všechny listy bez rozdílu stranické příslušnosti jej zveřejnily pro informaci obyvatelstva.
Zpočátku se nedalo o práci J. T. Mastona vůbec diskutovat. Říká se, že přesně vytčená úloha je napůl vyřešena, a v tomto případě to platilo dvojnásob.
Propočty jsou jistě nesmírně přesné, takže vyšetřující komisi ani nenapadlo, že by mohla o jejich správnosti a jejich důsledcích pochybovat. Bude-li plánovaná operace provedena, zemská osa se nepochybně změní a předvídané katastrofy se uskuteční v celém rozsahu.
Zpráva, kterou baltimorská vyšetřující komise připravila pro noviny, časopisy a magazíny Starého i Nového světa, zněla:
Cílem správní rady Společnosti pro praktické využití severního pólu je nahradit starou osu Země novou, hodlá toho dosáhnout zpětným nárazem obrovského stroje, instalovaného na jistém místě Země. I když vnitřek tohoto přístroje bude pevně zapuštěn do země, není nejmenších pochyb, že jeho zpětným nárazem bude zasazena veškerá hmota naší planety.
Přístroj, který k tomu inženýři Společnosti zvolili, je ve skutečnosti obrovské dělo, jehož účinek by se rovnal nule, kdyby se z něho střílelo do výše. Aby se u něho dosáhlo maximálního výkonu, je třeba je zaměřit vodorovně, a to buď ok severu, nebo k jihu. Firma Barbicane a spol. si vybrala jižní směr. Za těchto podmínek bude účinek zpětného nárazu směřovat k severu, asi jako když je naplno zasažena kulečníková koule.
A to přece také předpovídal prozíravý Alcide Pierdeux!
Jakmile bude rána vypálena, střed Země se posune ve směru rovnoběžném se směrem nárazu, čímž bude možno změnit rovinu oběžné dráhy, a tím i délku roku, ale v míře tak nepatrné, že k tomu nemusíme ani v nejmenším přihlížet. Zároveň se Země začne otáčet kolem osy umístěné v rovině rovníku a její rotační otáčení kolem této nové osy by pokračovalo donekonečna, kdyby denní pohyb neexistoval dávno před tímto nárazem.
Protože však tento pohyb kolem polárních kruhů existuje, spojí se s vedlejším rotačním pohybem způsobeným zpětným nárazem a dá vznik nové ose, jejíž pól bude od původního pólu odchýlen o vzdálenost x. Navíc, bude-li rána zasazena ve chvíli, kdy jarní bod - jeden z průsečíků rovníku s ekliptikou bude přímo pod místem výstřelu, a bude-li náraz dost silný, aby přemístil bývalý pól o 23°27', nová zemská osa bude stát kolmo na rovinu oběžné dráhy, jak tomu skoro je u planety Jupiteru. Víme, jaké bude mít tato změna následky, neboť předseda Barbicane považoval za nutné je oznámit při zasedání 22. prosince.
Ale přihlédneme-li k hmotě Země a intenzitě jejího pohybu, je vůbec možné vytvořit takové dělo, aby zpětný náraz při výstřelu mohl způsobit posun nynějšího pólu, a dokonce o 23°27'? Ano, v případě, že se postaví dělo nebo řada dělo rozměrech, jaké vyžadují zákony mechaniky, anebo kdyby nebyla taková děla, mají-li vynálezci tak silnou výbušninu, že dá náboji rychlost potřebnou k onomu přemístění.
Vezmeme-li za základ dělo francouzského námořnictva ráže sedmadvacet centimetrů (model z roku 1875), které stoosmdesátikilogramovou střelu vrhá rychlostí pět set metrů za vteřinu, pak by dělo stokrát větších rozměrů, tedy miliónkrát objemnější, bylo schopno vypustit střelu o váze sto osmdesát tisíc tun. A kdyby přitom střelný prach mohl náboji udělit dostačující rychlost, asi pět tisíc šestsetkrát větší, než má dosud užívaný střelný prach, dosáhlo by se žádaného výsledku. Skutečně při rychlosti dva tisíce osm set kilometrů za vteřinu není už obava, že by náraz střely, až se znovu setká se Zemí, uvedl věci do původního stavu.
Ale naneštěstí pro bezpečnost pozemšťanů, i když se to zdá dost podivné, J. T. Maston a jeho kolegové právě tak neobyčejně účinnou výbušninu mají, střelný prach, kterého použili při vyslání střely na Měsíc, je proti ní dětskou hračkou. Objevil ji kapitán Nicholl. O jejím složení najdeme v Mastonově zápisníku jen nepatrné zmínky - slavný počtář ji označuje pouze jménem „mišmašit“.
Víme jen, že vzniká reakcí směsi organických látek s kyselinou dusičnou. Jistý počet jednoatomových radikálůAzse nahradí stejným počtem atomů vodíku a tak se získá prach, který podobně jako střelná bavlna je sloučeninou, a ne jen pouhou směsí hořlavých a zápalných látek.
Celkem vzato, ať už je ta výbušnina jakákoli, má víc než dostačující sílu, aby vrhla střel u vážící sto osmdesát tisíc tun mimo zemskou přitažlivost, takže je zřejmé, že zpětný náraz děla bude mít tyto účinky: změní se osa, pól se posune o 23°27' a nová osa bude stát kolmo na rovinu ekliptiky. A proto nastanou všechny katastrofy, jichž se obyvatelé celé zeměkoule právem obávají.
Přesto však zbývá lidstvu ještě naděje, že unikne následkům tohoto pokusu, jenž má způsobit takové zeměpisné a klimatické změny na zeměkouli.
Lze vůbec vyrobit dělo těchto rozměrů - totiž miliónkrát objemnější, než je obvyklé dělo ráže dvacet sedm centimetrů? Ač je hutnický průmysl neobyčejně pokročilý a staví takové mosty, jako například přes řeku Tay a Forth, viadukty jako v Garabitu nebo věže jako Eiffelova, je vůbec možné, že by inženýři zkonstruovali tuto obrovskou zbraň? A to nemluvíme o střele ve váze sto osmdesát tisíc tun, jež by měla být vržena do vesmíru!
O tom se dá pochybovat. A to je také jeden z důvodů, proč pokus firmy Barbicane a spol. nemůže z mnoha příčin skončit úspěchem. Přesto však nechává volné pole k znepokojujícím domněnkám, protože nová společnost se už zřejmě pustila do práce.
Víme, že řečený Barbicane a Nicholl opustili Baltimore a Ameriku. Odjeli již před dvěma měsíci. Ale kam?... Zcela určitě na ono neznámé místo na zeměkouli, kde má být vše připraveno k provedení pokusu.
Jenže kde je to místo? To nikdo neví, a není tedy možno se pustit za odvážnými „zločinci“, kteří chtějí uvést celý svět do pohybu pod záminkou, že hodlají těžit nová uhelná ložiska a tak se obohatit.
Nelze pochybovat, že ono místo bylo zřejmě uvedeno na poslední stránce zápisníku J. T. Mastona, shrnující výsledky jeho prací, jenže spoluviník Impeye Barbicana tuto stránku vlastními zuby rozkousal a teď sice sedí v baltimorském vězení, ale zatvrzele odmítá promluvit.
Taková je tedy situace. Jestli se předsedovi Barbicanovi podaří vyrobit to mamutí dělo a obrovitou střel u, čili uskuteční-li se jeho podnik za výše uvedených podmínek, změní se původní zemská osa a za půl roku už Země pocítí následky tohoto „neodpustitelného pokusu“.
Vždyť k vyslání střely bylo zvoleno datum, kdy rána do zemského elipsoidu bude mít největší účinek.
Bude to 22. září, dvanáct hodin poté, co Slunce projde poledníkem místa x.
Nyní už víme:
1. že rána bude vystřelena z děla miliónkrát většího, než je obvyklé dělo ráže sedmadvacet centimetrů;
2. že se použije náboje vážícího sto osmdesát tisíc tun;
3. že tento náboj bude mít počáteční rychlost dva tisíce osm set kilometrů;
4. že bude vypuštěn 22. září, dvanáct hodin poté, co Slunce projde místním poledníkem. Nedá se z těchto známých veličin určit místo x, kde má být operace provedena?
„Samozřejmě že ne!...“ vyjádřili se členové vyšetřující komise.
Neexistuje skutečně možnost vypočítat bod x a v práci J. T. Mastona nic nenasvědčuje, na kterém místě na zeměkouli vyústí nová osa, jinými slovy, kde budou umístěny nové póly Země. Víme jen, že 23°27' od starých, no budiž! Jenže na kterém poledníku, to se nedá vůbec nijak stanovit.
A proto není ani možné zjistit, která území klesnou nebo vystoupí následkem pohybu hladiny oceánů, které světadíly se promění v moře a která moře zase naopak v pevniny.
A přece se podle výpočtů J. T. Mastona výše hladiny změní velmi značně.
Po otřesu bude mít povrch moře tvar rotačního elipsoidu, pohybujícího se kolem nové polární osy, a výše hladiny vodních toků a moří se skoro na všech místech zeměkoule změní.
Hladina bývalého a nového moře - dvě stejné rotační plochy, jejichž osy se protínají - budou se protínat ve dvou rovinných křivkách, jejichž obě roviny budou kolmé k rovinám obou polárních os a k oběma osám úhlu jimi svíraného.
(Doslovný citát z počtářova zápisníku.)
Z toho vyplývá, že hladina může vystoupit nebo klesnout maximálně o 8 415 metrů proti bývalé úrovni a že úměrně k tomu na jistých místech zeměkoule určitá území klesnou nebo vystoupí vzhledem k nové hladině. Toto snížení nebo vyvýšení se bude postupně k hranicím dělícím zeměkouli na čtyři výseče zmenšovat a na hranicích se už změna hladiny prakticky nijak neprojeví.
Ještě je třeba poznamenat, že bývalý pól bude zaplaven a octne se více než 3 000 metrů pod vodou, poněvadž bude v důsledku zploštěni zemského sféroidu nejblíže středu Země. Čili území, které získala Společnost pro praktické využití severního pólu, by bylo zatopeno, a tudíž by se ho nedalo průmyslově využít. Ale na tohle firma Barbicane a spol. pamatovala, neboť podle názorů zeměpisců vycházejících z posledních objevů je kolem severního pólu náhorní rovina, vystupující přes 3 000 metrů nad hladinu moře.
Co se týče míst na zeměkouli, která klesnou o 8 415 metrů, tedy oblastí katastrofálně postižených, nedá se předpokládat, že budou předem určena. Ani nejobratnější počtáři by to nedokázali. V této rovnici je totiž jedna neznámá, kterou nelze odvodit z žádného vzorce: přesná poloha místa x, odkud bude vystřelen náboj, jenž způsobí onen otřes... Ale tohle místo organizátoři neblahého podniku úzkostlivě tají.
Celkem vzato obyvatelé zeměkoule, ať už žijí v kterékoli zeměpisné šířce, mají životní zájem na tom, aby se toto tajemství zjistilo, neboť je podnikání firmy Barbicane a spol. bezprostředně ohrožuje.
Upozorňujeme proto obyvatelstvo v Evropě, Africe, Asii, Americe, Austrálii i v Oceánii, aby bedlivě sledovalo všechny práce souvisící s dělostřelbou (jako je lití děl, výroba prachu nebo střel), které by se začaly provádět na jejich území, aby si rovněž všímalo každého podezřelého cizince a okamžitě o tom podalo zprávu členům vyšetřující komise v Baltimore, stát Maryland, USA.
Kéž by tato zpráva došla do 22. záři letošního roku, kdy má být veškerý řád na Zemi porušen.
