XII. TŘI TÝDNY NA SOUOSTROVÍ V následujících dnech začali vyloďovat náklad. Len Cannon a jeho společníci neodmítli přiložit ruku k dílu. Proto pan Gibson neměl ani to nejmenší tušení o jejich zločinných plánech.
Přišlo jim na pomoc také několik domorodců, asi půl tuctu silných a obratných mužů, a tak mohli práci rychle dokončit.
Jim se nezmínil bratřím Kipům o té malajské dýce. Nedozvěděli se tedy, že byla na jedné polici v jejich kabině.
Ale Vin Mod si ji nezapomněl zase vzít k sobě, dříve než se vrátili na loď, a ukryl ji ve svém vaku, protože tam by ji nikdo nehledal.
Asi si myslel, že postačí, když ji viděl plavčík. Vin Mod snad ani sám nevěděl, k čemu ji bude potřebovat... Zatímco kapitán dohlížel na vyloďování nákladu, podnikal pan Hawkins, Nat Gibson a bratři Kipové v doprovodu manželů Ziegerových zajímavé výlety po okolí. Navštívili především hlavní filiálky, které byly v této části ostrovů, některé z nich náležely osadníkům německým, jiné anglickým.
Hosté pana Ziegera byli všude vřele přijati, protože tento počestný obchodník zaujímal v obchodní společnosti, která měla také moc politickou, význačné postavení. Měl částečně i jakousi moc soudcovskou a domorodci ji ochotně uznávali.
Německá císařská vláda nechala zdejším domorodcům skoro úplnou svobodu. Domorodé kmeny vlastně nemají ani náčelníky. Jen starci mají u nich jakousi autoritu, jinak si jsou všichni příslušníci kmene naprosto rovni. Ani ve vnitrozemí už neexistují otroci. Všichni, kdož pracují, jsou si rovni. Dávají se najímat do továren nebo na polní práce za mzdu, která jim je vyplácena v průmyslových výrobcích nebo v potravinách.
Na jednom výletě do střední části ostrova - bylo to asi tři míle od přístavu - navštívili pan Hawkins, Nat a bratři Kipové v doprovodu pana Ziegera jednu domorodou vesnici. Byla to jen skupina asi padesáti dřevěných chatrčí na kůlech.
Domorodci náleželi nepochybně k plemeni papuánskému, které se příliš nelišilo od plemene žijícího na Nové Guineji. Ve vesnici žilo asi sto šedesát mužů, žen, dětí a starců, a to v několika rodinách. Znali dobře pana Ziegera a uznávali jeho autoritu, ačkoli mezi domorodci ve vnitrozemí ji nemusel tak často uplatňovat.
Ve vesnici byli přijati dvěma staršími muži, kteří viděli svou důstojnost v tom, že se tvářili velmi chladně a lhostejně. Ženy a děti nevyšly z chatrčí, bylo také nesnadno se k nim přiblížit.
Už tomu bylo dávno, co tito domorodci chodili skoro úplně nazí nebo měli jen zástěrku z kůry nařezané na dlouhé pruhy a sešité rostlinnými vlákny. Muži a ženy nosili nyní pruhované bavlněné šaty anglického nebo německého původu, které se tam dovážely v dosti velkém množství.
Pan Zieger mohl své hosty informovat přesně a dobře o zvycích těchto domorodců. Mají neobyčejně vyvinutý zrak, čich a sluch a jsou velmi obratní a pružní.
Ale k práci je nutí jen potřeba se živit. Jinak jsou neteční a nejraději nedělají nic. Většina obyvatel vesnice ležela líně před svými chatrčemi, se zkříženýma nohama a rukama, dívali se lhostejně kolem sebe a vůbec nemluvili. Jen stále žvýkali betel zrovna tak, jako obyvatelé Východu kouří opium a obyvatelé Západu kouří tabák.
Betel je listí z jednoho stromu, na které domorodci dávají zvláštní vápno a pak ještě červené bobule. Tato směs působí silné vyměšování slin, které jsou trochu opojné a mají nepříjemnou chuť. Při žvýkání betelu však černají zuby a kazí se, také dásně přitom často krvácejí. Mladým lidem je tento požitek který je tak vyhledávaný, zakázán.
Průmyslová výroba se na Novém Irsku omezuje na tkaní rohoží z pandánových listů a na výrobu drobných předmětů, zvláště obyčejného hrnčířského zboží. Tato výroba je svěřena výlučně ženám, které nejsou tak líné jako muži. Ale ženy musí kromě toho obstarávat ještě všechny práce zemědělské a připravovat každý den jídlo.
Novoirští domorodci se nevzpírají civilizaci. Misionáři se snaží je obrátit na křesťanskou víru, ale pohanství je u nich silně zakořeněno, často má v sobě také některé prvky islámské, které k nim zanášejí Malajci.
Pan Hawkins a jeho přátelé mohli bez překážek navštívit „obecní dům“, jehož dveře byly stále otevřeny. Uprostřed této prostorné chatrče bylo několik hliněných soch, hrubě tvarovaných a pomalovaných bílou, červenou a černou barvou. Jejich oči z perle ti svítily jako žhavé uhlíky. Kolem soch byly rozloženy různé předměty, mezi jiným dva tamtamy, na které jeden domorodec silně zabubnoval na pokyn důstojného starce s dlouhou bradou. Sochy měly na sobě mnoho ozdob z jemně vyřezávaného dřeva, které také můžeme najít na domorodých pirogách.
Nat Gibson měl s sebou fotografický aparát a hned si tam udělal velmi zdařilé snímky nejen vnějšku, ale i vnitřku té posvátné chýše, takže album jeho i pana Hawkinse bylo obohaceno o nový přírůstek.
Na návštěvu domorodé vesnice padlo celé odpoledne. Už se snášel večer, když se pan Zieger a jeho hosté vydali lesem na cestu k domovu. Nad klenbou vysokých stromů zářilo na obloze na tisíce hvězd, ale také ve stromech a na zemi fosforeskovalo tisíce světýlek. Bylo to neobyčejně velké množství svítícího hmyzu. Zdálo se, že se nohy boří do svítícího trávníku a že mezi větvemi poletují tisíce jisker.
Tak uplynulo několik dní v příjemných výletech podél pobřeží a do vnitrozemí. Jednoho dne podnikli Karel Kip, Nat Gibson a pan Hawkins v doprovodu jednoho úředníka z písárny výstup na horu, která se tyčila za vilou. Byl to několikahodinový namáhavý výstup, ačkoli se šlo stále stinným lesem.
Tato hora není zrovna nejvyšší z vrcholků hlavního horského hřbetu, má asi 5000 stop. Ale zato je z ní překrásný pohled na Svatojiřskou úžinu. Za ní se tyčí další vysoké vrcholky. Samo sebou se rozumí, že Ziegerovi, kteří byli 'velmi pozornými hostiteli a chtěli ukázat svým hostům všechno, co by je mohlo zajímat, nezapomněli na nejmalebnější a nejnavštěvovanější kout této krajiny i celého východního okolí Praslinu, totiž na překrásný vodopád Bougainvillův. Nazval jej tak francouzský cestovatel Duperrey.
Voda, která stéká k moři, tam padá z výše padesáti stop. Tryská z úbočí horského hřebenu a valí se dolů a pění po pěti terasách nad sebou, a to uprostřed bujné zeleně. Říčka, která obsahuje mnoho minerálních solí, stéká po stupních z vápence, z nichž všude visí krásné krápníky. Pan Hawkins tam udělal mnoho pěkných snímků, z nichž nejkrásnější byla fotografie vodopádu.
Vylodění nákladu z brigy bylo skončeno odpoledne dne 25. listopadu. Všechno zboží - byly to předměty běžné potřeby, vyrobené v Německu nebo v Anglii - odebrala Ziegerova firma a hned je rozprodala.
Nyní měl James Cook naložit náklad na zpáteční cestu. Bylo to, jak už víme, mnoho tun kopry a bedny perleti pro Hobart. Z tří set tun kopry měla sto padesát tun dodat v Praslinu firma Ziegerova a pro dalších sto padesát tun měl James Cook dojet do Keravary, je to jeden z ostrůvků ležících na jih od ostrova Yorku.
Kapitán rozhodl po dohodě s panem Hawkinsem a Ziegerem, že se nejprve pojede do Keravary, tam se naloží první část nákladu a pak se James Cook vrátí do Praslinu, aby doplnil svůj náklad.
I když nebylo třeba na lodi nic opravovat, bylo přece nutno řádně očistit trup a natřít tu část lodi, která vyčnívá nad vodu. Tato práce si vyžádá tři až čtyři dni. Mužstvo se hned dalo do práce a dokončilo ji ve stanovené lhůtě. Odjezd byl určen na ráno 29. listopadu.
Flig Balt a Vin Mod byli přesvědčeni, že cestující z brigy zůstanou v Praslinu, že do Keravary pojede jen kapitán, a že proto budou moci využít té příležitosti, aby uskutečnili svůj záměr. Jakmile se stanou pány lodi, vyrazí James Cook severovýchodním směrem a pan Hawkins se své lodi už nedočká.
Lodní mistr a jeho společníci však byli silně zklamáni, neboť plavby na Keravaru se chtěli zúčastnit nejen pan Hawkins, Nat Gibson a bratři Kipové, ale také pan Zieger. Nabídka pana Ziegera, že je doprovodí, byla přijata s jásotem.
Flig Balt a Vin Mod jen stěží utajili svůj vztek. Zase jim unikla příležitost zmocnit se lodi.
„Toho zatraceného kapitána chrání sám ďábel!“ zvolal Vin Mod, když se dozvědělo tom rozhodnutí.
„Uvidíš, Mode, že se ještě vrátí živa zdráv do Hobartu,“ dodal lodní mistr.
„A to zas ne, mistře Balte!“ prohlásil Vin Mod. „Jestli se ho nezbavíme na jeho lodi, snad bychom se mohli pokusit...“ „A co udělají ti ostatní?“ otázal se Flig Balt. Ti ostatní, to byl Len Cannon, Sexton, Kyle a Bryce. Zmizí hned z lodi, nebo ještě pojedou do Keravary, než upláchnou?
Jestliže se jim nezdaří uskutečnit svůj úmysl během této plavby, proč by déle zůstávali na lodi?
Za svého pobytu v Praslinu však zjistili, že by se jim zde žilo dost nesnadno, a to je právě přinutilo, že váhali. A toho využil Vin Mod a vymohl na nich, aby jeli ještě do Keravary.
James Cook vskutku odjel ráno „dne 29. listopadu. Potřeboval čtyřiadvacet hodin, aby dorazil k ostrovu Yorku, pak dva dni, aby naložil kopru, a čtyřiadvacet hodin, aby se vrátil do Praslinu. Cesta by tedy neměla trvat déle než čtyři až pět dnů.
James Cook proplul pomalu Svatojiřskou úžinou, protože měl příznivý vítr, a přejel podél ostrova Birary, aby co nejrychleji dorazil na ostrov York neboli Nový Lauenburk.
Tento ostrov tak pojmenoval roku 1707 anglický mořeplavec Carteret. Roku 1791 ho spatřil Hunter, roku 1792 Entrecasteaux a roku 1823 Duperrey. Nyní je už přesně známa jeho poloha: leží mezi 15°02' a 15°07' východní délky a 4°5' a 4°10' jižní šířky. Je dlouhý osm mil od severovýchodu k jihozápadu a pět mil široký. Jeho průměrná nadmořská výška je dosti značná.
Ačkoli je bohatý a má dobrý přístav, není obchodním střediskem. Kolem jsou ještě jiné ostrovy. Německá koloniální správa si vybrala za sídlo ostrov Keravaru, který leží nejjižněji.
Dne 30. listopadu za svítání hlásila lodní hlídka, že vidí mys Brownův na ostrůvku Makadě. James Cook, který plul stále k jihu, minul mys Makukar, vplul do severozápadní úžiny mezi ním a ostrovem Ulnem, pak proplul kolem ostrůvku Kabokonu a zakotvil u ostrova Keravary.
Tento ostrov se podobá srpu a měří jen tři míle od západu k východu. Protože má dobře chráněný přístav, mohou tam zakotvit lodi jakékoli tonáže.
Hlavní představitel německé říše, pan Hamburg, který zastával úřad guvernéra Bismarckova souostroví, byl s panem Ziegerem v úzkých přátelských stycích. Byl zároveň vedoucím jednoho z nejdůležitějších tamních obchodních domů. Měl dodat na loď pana Hawkinse těch sto padesát tun kopry. Náklad měl být naložen do osmačtyřiceti hodin. Zastávka v Keravaře bude tedy velmi krátká.
Zatímco se posádka zabývala pod dozorem kapitána Gibsona nakládáním zboží, mohli si pan Hawkins, Nat Gibson a bratři Kipové prohlédnout ostrůvek.
Jsou tam rozsáhlé lesy, kde se najdou nejrozmanitější druhy stromů jako na Novém Irsku. Hlavní město souostroví mělo tehdy asi tisíc obyvatel, z nichž čtvrtinu tvořili Evropané a zbytek domorodci melanéského původu. Tito domorodci nemají zcela pevná sídla. Většinou bydlí na ostrově Yorku a na přilehlých ostrůvcích a do Keravary přicházejí za obchodem. V úžinách mezi ostrůvky vládne čilý ruch, stále je tam vidět mnoho domorodých pirog, z nichž některé jsou velmi umně vyrobené.
Pan Hamburg podrobně informoval své hosty o celém souostroví. Byl toho názoru, že volba Keravary jako hlavního města byla velmi šťastná. Spojení s Novou Británií a s Novým Irskem bylo snadné.
V přístavě právě kotvily dvě obchodní lodi, které vyloďovaly svůj náklad. Jedna z nich byla německá, druhá britská. Měly se zdržet v Keravaře asi tři týdny, pak měla německá loď odplout do Sidney a britská do Aucklandu na Novém Zélandu. Pan Hawkins a pan Gibson znali kapitána anglické lodi, protože se s ním několikrát setkali v Hobartu, a srdečně se s ním pozdravili.
Obydlí pana Hamburga bylo na svahu návrší v lese, kterým vedla širší stezka, vroubená hustým křovím. Do své kanceláře v přístavě měl pan Hamburg asi půl míle.
Guvernér pozval pana Hawkinse, pana Gibsona a jeho syna na druhý den k večeři. Nalodění kopry bude ukončeno odpoledne dne 2. prosince, takže James Cook může vyplout už 3. prosince zpět do Praslinu.
Na večeři byli pozváni také bratři Kipové. Odmítli přijít, protože, jak říkali, se nechtěli vtírat. Využili toho večera a prošli se po okolí přístavu. Poněvadž teď už nebylo nutno se obávat zběhnutí lodní posádky, dostala dovolení opustit loď a setkat se s námořníky lodí kotvících v přístavě. Ten večer může skončit divokou pitkou v hlavní přístavní krčmě, ale nebylo možno tomu zabránit. Pan Gibson se omezil na to, že jim doporučil, aby v pití nezašli příliš daleko.
Flig Balt ujistil kapitána, že se může na něho spolehnout. Ale ačkoliv mluvil s kapitánem s obvyklou úslužností, nedovedl skrýt jakési rozechvění. Toho si všiml i pan Gibson a zeptal se ho: „Copak je vám, Balte?“ „Nic, vůbec nic, kapitáne,“ odpověděl lodní mistr. „Jsem trochu unaven, to je všechno.“ A jeho pohled se svezl z kapitána na Vina Moda, který ho bedlivě pozoroval. K páté hodině byli pan Hawkins, Nat Gibson a pan Zieger u pana Hamburga, večeře měla být v půl sedmé. Kapitán, který musil na lodi vyřídit poslední formality, se měl dostavit v poslední chvíli a přinést dva tisíce piastrů ve zlatě za náklad složený už v podpalubí brigy.
Mezitím si guvernérovi hosté prohlédli jeho hospodářství, které bylo velmi pečlivě vedené a patřilo k nejlepším v Keravaře. Nat Gibson si udělal několik snímků domu a terasy. Odtud bylo možno dohlédnout přes koruny stromů až k moři. Na severozápadě bylo vidět poslední výběžky velkého ostrova Vlnu, na západě špičku ostrůvku Kabokonu, za kterým právě zapadalo slunce za obzor nádhernými rudými červánky.
Odbila půl sedmá, ale kapitán se dosud neobjevil.
Pan Hamburg a jeho hosté zůstali v zahradě a čekali na jeho příchod.
Byl nádherný večer, horký vzduch trochu osvěžil vítr, který se k večeru zdvihl.
Všichni s rozkoší vdechovali vzduch prosycený vůní pomerančovníků.
Zatím čas plynul. Už bylo sedm hodin, a po panu Gibsonovi nebylo stále vidu ani slechu.
„Otec se jistě v poslední chvíli někde zdržel,“ řekl Nat. „Jinak si nedovedu vysvětlit to nemilé zdržení...“ „Cožpak se neměl dostavit do vaší kanceláře, pane Hamburgu?“ zeptal se loďař. „Ano, ale jen pro papíry.“ „A to přece nemohlo tak dlouho trvat...“ „Jen trpělivost!“ řekl guvernér. „Vždyť na třiceti minutách nezáleží...“ Ale když uplynula další půlhodina, začali být pan Hawkins, pan Zieger i Nat znepokojeni... „Že by pan Gibson zabloudil?“ zeptal se pan Zieger. „To je nepravděpodobné,“ odpověděl pan Hamburg. „Cesta je rovná a on ji dobře zná. Vždyť byl u nás už několikrát...“ „A což kdybychom mu šli naproti?“ navrhl Nat a zvedl se. „Pojďme!“ řekl pan Hawkins.
Pan Hamburg zavolal sluhu, který si vzal lucernu, a vyšel se svými hosty ze zahrady do lesa. Pod hustými stromy, jež tvořily nad stezkou klenbu, už byla hluboká tma.
Naslouchali, zda se od přístavu neblíží kroky.
Nic, nic... Volali. Nikdo neodpověděl. Tato část lesa byla, jak se zdálo, naprosto pustá.
Konečně urazili půl míle a ocitli se na keravarském náměstí.
Z hlavní přístavní krčmy, jasně osvětlené, bylo slyšet hluk opilců. Část posádky Jamese Cooka se už vrátila na palubu, ale část ještě seděla v krčmě, mezi nimi byl i Len Cannon a jeho společníci.
Petr a Karel Kipovi, kteří se právě vrátili, seděli na zádi paluby. Krátce před nimi se vrátili na loď také Flig Balt a Vin Mod. Byli pryč asi půl hodiny.
Když došli na nábřeží, otázal se Nat Gibson, celý znepokojený, námořníků: „Kde je kapitán?“ „Kapitán, pane Gibsone?“ odpověděl Vin Mod. „Ten je přece u pana Hamburga!“ „Kde pak, není!“ odpověděl guvernér. „Ale přece k němu odešel,“ prohlásil námořník Burnes.
„Já ho viděl, jak se dal tou stezkou...,“ dodal Hobbes.
„A už je dlouho pryč?“ zeptal se“ pan Zieger.
„Asi hodinu,“ odpověděl Vin Mod.
„To se stalo nějaké neštěstí!“ zvolal pan Hawkins.
Potom se on a jeho přátelé rozešli po přístavu a chodili od obchodu k obchodu, od krčmy ke krčmě... Nikdo nikde o kapitánovi nevěděl. Bylo tedy nutno pátrat v lese.
Že by pan Gibson šel ke guvernérovi oklikou?
Pátrání bylo bezvýsledné... Po několika hodinách se museli všichni, pan Hamburg, pan Zieger, pan Hawkins, Nat Gibson a bratři Kipové, vrátit s nepořízenou na palubu.
Dovedete si představit, v jaké úzkosti uběhla noc! A kapitán nikde... Stezka mezi přístavem a obydlím pana Hamburga byla několikrát důkladně prohledána, osvítili ji pochodněmi a loučemi... Harry Gibson nebyl k nalezení... Nat propadl zoufalství. Panu Hawkinsovi, který byl neméně zoufalý, se nepodařilo mladíka uklidnit, Nat stále opakoval, že svého otce už neuvidí... Zlá předtucha ho nezklamala. Za úsvitu se roznesla zpráva, že kapitánova mrtvola byla nalezena v lese asi půl míle od přístavu.
