XI. PRASLIN První, kdo navštívil brigu, byl pan Zieger, velkoobchodník z Nového Irska, který byl ve stycích s firmou pana Hawkinse. Byl to muž v plné síle. Založil svůj závod už před dvanácti lety, to jest dříve, než byla uzavřena angloněmecká smlouva a než byl ostrov pojmenován Novým Meklenburkem a celé souostroví dostalo jméno souostroví Bismarckovo.
Styky pana Hawkinse a pana Ziegera byly vždycky výborné. Neomezovaly se jen na výměnu zboží mezi Hobartem a Praslinem. Už několikrát navštívil pan Zieger hlavní město Tasmánie, kde ho rejdař uvítal s otevřenou náručí. Oba obchodníci měli k sobě vzájemnou úctu. Také Nata Gibsona znal pan Zieger i paní Ziegerová, která doprovázela manžela na jeho cestách. Všichni měli velkou radost, že stráví společně těch několik dní, co bude loď zakotvena v Novém Irsku.
Také kapitán a pan Zieger se znali už dlouho a byli přáteli. Proto si srdečně stiskli ruce, jako by se byli rozešli včera.
Pan Zieger, který mluvil plynně anglicky, řekl rejdaři: „Doufám, pane Hawkinsi, že přijmete ode mne a mé paní pohostinství v naší vile...“ „Tak tedy máme opustit naši loď?“ zeptal se loďař. „Samozřejmě, pane Hawkinsi.“ „Ale jen s tou podmínkou, pane Ziegere, že vás nebudu obtěžovat...“ „O tom vůbec nemluvte! Váš pokoj je už připraven... A pro pana Gibsona a jeho syna jsme už také připravili jeden...“ Nabídka pana Ziegera byla tak upřímná, že nebylo možno ji odmítnout. Ostatně pan Hawkins, který nebyl příliš zvyklý být uzavřen v lodní kabině, rád vyměnil těsnou kajutu za komfortní pokoj ve vile.
Také Nat Gibson přijal nabídku velmi ochotně. Jen kapitán ji odmítl, jak to dělal vždycky.
„Uvidíme se každý den, drahý pane Ziegere,“ řekl. „Ale má přítomnost na lodi je nutná. Ze zásady nikdy neopouštím loď, když někde kotvíme v přístavě.“ „Jak je vám libo, Gibsone,“ pravil pan Zieger. „Ale samo sebou se rozumí, že budete u nás snídat, obědvat a večeřet...“ „Platí,“ odpověděl pan Gibson. „Hned dnes vykonám s Hawkinsem a s Natem návštěvu u paní Ziegerové a účastním se oběda ve vaší rodině.“ Potom představil rejdař panu Ziegerovi oba trosečníky a stručně mu vypravoval jejich příběh. Pan Zieger uvítal oba bratry velmi vřele a vyjádřil radost, že je bude moci přijmout často ve své vile. Protože jim nemůže nabídnout přístřeší u sebe, najde jim slušné ubytování v hostinci, kde mohou zůstat, jestliže budou chtít, až do odjezdu lodi.
Petr Kip odpověděl: „Naše finanční prostředky jsou velmi omezené nebo spíše žádné... Při ztroskotání jsme ztratili všechno, co jsme měli. Protože nás pan Hawkins přijal na svou brigu jako cestující, zůstaneme raději na lodi.“ „U mne jste doma,“ prohlásil loďař. James Cook ještě svou plavbu neskončil... Jestliže si chcete zaopatřit nějaké šaty nebo prádlo, jsem vám zcela k dispozici...“ „A já také, pánové,“ dodal pan Zieger. „Děkujeme vám,“ odpověděl Karel Kip. „Jakmile budeme v Holandsku, pošleme vám...“ „O to nyní nejde,“ odvětil pan Hawkins. „Vyrovnáme se později... S tím si teď nedělejte starosti.“ Pan Gibson se otázal pana Ziegera, jak asi dlouho bude muset James Cook zůstat v Praslinu, aby mohl vylodit a nalodit náklad. „Asi tři týdny,“ odpověděl obchodník, „jestliže postačí jeden týden k vylodění zboží, o něž se hned postarám a které rozprodám v naší osadě...“ „Ano, týden úplně postačí,“ řekl pan Gibson. „Máte-li ovšem připraveno těch tři sta tun kopry...“ „Mám zde už na skladě sto padesát tun,“ prohlásil pan Zieger. „Druhých sto padesát tun bude možno nalodit v Keravaře...“ „Výborně!“ souhlasil kapitán. „Pojedeme tam co nejdříve, není to tak daleko, a pak se zase vrátíme do Praslinu, abychom doplnili svůj náklad.“ „Bedny s perletí jsou už připraveny, drahý Gibsone,“ podotkl pan Zieger, „a proto se nebudete muset zdržet...“ „S vámi je opravdu radost obchodovat, pane Ziegere,“ dodal pan Hawkins. „Vidím, že naše zastávka zde nebude delší než tři týdny.“ „Dnes máme 20. listopadu,“ připomněl pan Gibson. „Na lodi není třeba nic opravovat, takže budeme moci vyrazit 14. prosince.“ „Mezitím můžete, pane Hawkinsi, navštívit okolí. Stojí to za to. Ostatně paní Ziegerová i já se vynasnažíme, abyste neměli dlouhou chvíli.“ Pan Hawkins, bratři Kipové a Nat Gibson opustili tedy loď, na které zůstal jen kapitán. Ten za nimi měl přijít do Ziegerovy vily na oběd.
V přístavě právě nekotvila žádná loď, jak to ostatně předpokládal i pan Gibson. Ani žádnou nečekali před novým rokem. Byly tam jen čluny patřící obchodním společnostem a pirogy domorodců. Německé lodi kotvily skoro výlučně u ostrova Keravary, který byl nejdůležitější ze všech těch ostrovů.
Praslin je dobře chráněn, leží uprostřed zátoky, která je všude stejně hluboká, takže tam mohou kotvit i největší lodi. James Cook mohl spustit kotvu na třicetiloktovém řetězu. Držela velmi pevně, protože dno bylo pokryté pískem z korálů a poseté úlomky mušlí.
Praslin měl tehdy asi jen sto obyvatel, většinou německého původu, bylo mezi nimi také několik anglických vystěhovalců. Bydleli v domech roztroušených na východ a na západ od přístavu a ukrytých v nádherném stinném lese.
Dům pana Ziegera stál asi jednu míli na západ na mořském pobřeží. Ale kancelář a sklady měl pan Zieger na náměstíčku u přístavu, kde měli písárny a kanceláře i jiní obchodníci.
Domorodci na Novém Irsku žijí stranou kolonistů. Jejich vesnice se skládají vlastně jen z několika chýší, stojících ponejvíce na kůlech. Rádi navštěvují přístav i německé úřady. Proto jich mohl pan Hawkins a jeho přátelé několik potkat.
Ačkoli jsou tito domorodci svou povahou málo pracovití a většina jich nedělá nic, dostanou tu a tam chuť si vydělat pár piastrů. Pak se nabídnou, že pomohou při vykládání a nakládání lodí. Osadníci rádi přijímají jejich pomoc, ale musí je přitom dobře hlídat.
Novoirští domorodci jsou spíše menší postavy, mají žlutohnědou pleť, velké břicho a údy spíše drobné. Vlnité vlasy si splétají do pletenců a do podivných prstenců, splývají jim na ramena. Je to účes, jaký v civilizovaných zemích vidíme u žen. Typické je také jejich úzké čelo, rozpláclý nos, široká ústa a zuby zkažené žvýkáním betelu. Kolem beder nosí kus látky, která nahradila kůru. Kromě toho jsou jejich těla pomalována na různých místech obrazci. Okrem rozpuštěným v kokosovém oleji si barví tváře, čelo, konec nosu, bradu, ramena, prsa a břicho. Skoro všichni mají tetování, které se neprovádí pícháním, nýbrž zářezy pomocí ostrých kamenů a mušlí. Všechny tyto ozdoby však nejsou S to, aby zakryly stopy po lepře, ani jizvy po ranách, které utrpěli v bojích se svými sousedy.
Domorodci, kteří se shromáždili na nábřeží, byli vesměs muži. Nebyla mezi nimi ani jedna žena, ani jedno dítě. Ženy a děti je možno vidět jen na venkově a ve vsích, kde pracují na poli.
„Jednou se podíváme do vnitrozemí,“ řekl pan Zieger. „Tam budeme mít příležitost trochu pozorovat život domorodců.“ „To budeme velmi rádi,“ podotkl pan Hawkins. „Zatím si vás dovolím představit své ženě,“ pravil pan Zieger, „je jistě už trochu netrpělivá...“ „Bude nás těšit,“ odpověděl loďař. Cesta k Ziegerově vile, nazývané Wilhelmstaf, vedla podle pobřeží a byla stíněna obrovskými stromy. Plantáže, které se táhly směrem do vnitrozemí, končily teprve na skalách malých zálivů, u samé hranice příboje. Napravo se rozkládaly husté lesy až k nejvyššímu vrcholku hlavního horského hřbetu, nad kterým se tyčí dva až tři ostré štíty. Když se musili naši hosté vzdálit od pobřeží pro nějakou překážku, ať už to byla říčka, nebo bažina, ocitli se hned v lese, kde byly sotva viditelné stezky. Tam rostlo velké množství arekových palem, pandanů, baringtonií a banyánů. Kolem kmenů a větví stromů se vinuly svazky lián, z nichž některé svítily oslnivě jako zlato.Bylo nutno si dávat pozor na ostré trny. Pan Zieger stále svým hostům říkal: „Jen opatrně, opatrně! Jinak k nám dojdete polonazí, což není přípustné ani na Novém Meklenburku.“ Po cestě se měli čemu obdivovat: všude bylo mnoho rozmanitých a nádherných stromů. Kam až zrak dosáhl, bylo vidět ibišky, jejichž listy se podobají lipovým listům, různé palmy ověnčené girlandami květů, rotangy, pepřovníky, cykasy, které mají rovný kmen a z jejichž dřeně vyrábějí domorodci jakýsi chléb, lobélie zpola potopené ve vodě a mnoho jiných cizokrajných dřevin.
Lesy byly neobyčejně rozsáhlé a rostly tam kokosové palmy, ságovníky, chlebovníky, muškátovníky, arekové palmy, jejichž pupence se jedí jako zelenina, a mnoho jiných.
Tu a tam bylo vidět mýtiny vroubené ohromnými keři, svlažované drobnými říčkami s čirou vodou a vyhrazené zemědělským účelům, byly tam hlavně plantáže cukrové třtiny, sladkých brambor a tara. Pole byla pečlivě obdělaná a právě na nich pracovalo několik domorodých žen.
Zvířena nebyla v tomto kraji tak pestrá jako květena. Žila tam jen hejna divokých prasat, většinou už dost zdomácnělých, dále psi, ještěrky, vačice a malé krysy. Také tam bylo vidět mnoho termitů, kteří zavěšují svá hnízda, podobná houbám, na větve stromů.
„Tady je slyšet nějaké psy,“ podotkl Nat Gibson, když uslyšel z dálky jakýsi štěkot.
„To nejsou psi,“ odpověděl pan Zieger, „to tak křičí ptáci...“ „Ptáci?“ zeptal se pan Hawkins, překvapen odpovědí pana Ziegera. „Ano, ptáci,“ řekl obchodník. „Je to druh havrana, který se vyskytuje právě jen na tomto souostroví.“ N at Gibson a pan Hawkins se dali tím křikem oklamat, jako se to stalo francouzskému mořeplavci Bougainvillovi, když vstoupil poprvé do lesa na Novém Irsku. Na Bismarckových ostrovech je skutečně tolik vzácných ptáků, že by si tam ornitolog přišel na své.
Všude poletovali šarlatoví papoušci, andulky, nikobarští holubi, vrány s bílým a černým peřím, holubi, kteří mají šedorůžovou hlavu, krk, křídla a hřbet vespod zlatozelený s měděným leskem a jejichž maso je výborné, a mnoho jiných exotických ptáků.
Když se pan Zieger a jeho hosté znova přiblížili k mořskému břehu, vyplašili hejna mořských ptáků, zvláště špačků a vlaštovek, i různých ledňáčků. Po písku lezli krokodýlové a želvy, mezi útesy se proháněli žraloci. Ve vzduchu se vznášeli mořští orli.
Na pobřeží, které zaplavoval jen příliv, bylo neobyčejné množství korýšů, měkkýšů, ráčků, krevet, přílepek, ústřic, slávek a jiných mořských živočichů. Nechyběli ani sumýši, sasanky a medúzy nejrůznějších druhů.
Z měkkýšů upoutali pozornost pana Hawkinse a Nata Gibsona zejména skarabi, kteří rádi vylézají mezi vlhké listoví jednoho stromu na břehu zátok. Dále tam byli zvláštní mlži, kteří také rádi šplhají na stromy, i říční zubovci, žijící daleko od říčních toků na nejvyšších větvích pandanů.
Když mluvili s panem Ziegerem o těchto stěhovavých mlžích, řekl Nat Gibson: „Zdá se mi, že také existují ryby, které se mohou procházet po zemi. Petr a Karel Kipovi je viděli na ostrově Norfolku, jestli se nemýlím...“ „Aha, vy myslíte asi lezouny?“ zeptal se pan Zieger. „Ano,“ při svědčil pan Hawkins.
„Zde je jich dost,“ prohlásil pan Zieger.“V této zátoce uvidíte obojživelníky, kteří žijí nejen ve sladkých, ale i ve slaných vodách, skákají po písku jako klokani a lezou na keře.“ Za malým lesíkem už spatřili obydlí pana Ziegera. Byla to dřevěná vila obehnaná živým plotem, ve kterém rostly pomerančovníky, kokosové palmy,banánovníky a jiné cizokrajné stromy. Vila byla přízemní a stála ve stínu vysokých stromů. Byla pokryta dehtovaným plátnem, aby byla chráněna před četnými lijáky, pro které je podnebí na těchto ostrovech, ležících skoro na rovníku, dost snesitelné.
Paní Ziegerové bylo asi čtyřicet let a byla to také Němka jako její manžel.
Jakmile otevřel pan Zieger vrata ohrady, vyšla hned hostům vstříc a zvolala: „Ach pan Hawkins! To jsem ráda, že vás zase vidím!“ A přitom mu podávala ruku.
„Já také, milostivá paní,“ odpověděl pan Hawkins a políbil paní Ziegerovou na obě tváře. „Posledně jste byla v Hobartu před čtyřmi lety...“ „Ano, je tomu čtyři léta a šest měsíců, pane Hawkinsi.“ „Přes to, že už je tomu o půl roku víc,“ prohlásil loďař s úsměvem, „ani trochu jste se nezměnila...“ „To bych však nemohla říci o Natu Gibsonovi,“ pokračovala paní Ziegerová. „Ten se zase změnil strašně! Už to není ten malý hoch, ale mladý muž... A kdepak máte otce?“ zeptala se.
„Zůstal na lodi,“ odpověděl pan Hawkins. „Ale přijde sem jistě k obědu.“ Ziegerovi byli bezdětní. Obývali vilu sami se svými sluhy, také Němci. Ve vedlejší budově bydlela jedna rodina osadníků, kteří měli na starosti zemědělskou půdu, pomáhalo jim přitom několik domorodých žen. Pole s cukrovou třtinou, batáty a sladkými brambory měla rozlohu asi jedné čtvereční míle.
Před domem byl trávník s různými tropickými rostlinami a uprostřed něho tekla voda, která sem byla přivedena z blízkého potoka. Za hospodářskými budovami, jež stály rovněž ve stínu ohromných stromů, byl dvorek pro drůbež a velká klec s nejkrásnějšími ptáky, jací žili na ostrově. Na dvorku se procházeli holub i a slepice všeho druhu.
Rozumí se samo sebou, že pan Hawkins a jeho přátelé našli v salóně vily náležité občerstvení.
Karel a Petr Kipovi byli také představeni paní Ziegerové. Hostitelka byla velmi dojata, když se dověděla, za jakých okolností je vzal pan Hawkins na palubu. Hned jim nabídla svou pomoc ve všem, co budou potřebovat. Oba bratři jí poděkovali za milé přijetí.
Pan Hawkins a Nat Gibson si nejprve prohlédli své pokoje. Byl v nich prostý nábytek německého stylu, byly tak pohodlně zařízeny jako salón a jídelna.
Krátce před polednem přišel pan Gibson v doprovodu Burnese. Námořník přinesl různé věci, které pan Hawkins nabídl paní Ziegerové: látky, prádlo a hezký náramek. Ten ji zvláště potěšil. Samozřejmě i kapitána přijala paní Ziegerová s otevřenou náručí.
Všichni pak zasedli ke stolu. Dobrý oběd přišel všem pozvaným opravdu k chuti, protože už měli pořádný hlad. Z hlavních jídel byla drůbež a ryby. Jako zeleninu měli výhonky palem, batáty, sladké brambory, jako ovoce banány, pomeranče, kokosové ořechy. Všechno to bylo ze zahrady, která se rozkládala kolem vily. Dobrých nápojů měli také dost: sklep pana Ziegera byl dobře zásoben dovezenými francouzskými a německými víny.
Všichni pochválili výbornou kuchyni paní Ziegerové, protože se vyrovnala nejlepší kuchyni v Hobartu. Roztomilou hostitelku ta pochvala velmi potěšila.
Pan Gibson se musel vrátit hned po obědě na loď. Byl totiž velmi nerad z lodi déle pryč, ačkoli důvěřoval Fligu Baltovi. Stále se obával, že ti noví námořníci zběhnou a že pak bude mít nesnáze. Těm čtyřem z Dunedinu nedůvěřoval.
Této otázky se také znova dotkli Len Cannon a jeho kamarádi, když hovořili s lodním mistrem a Vinem Modem. Opět hrozili, že z lodi utečou. Nadarmo rozvinul Vin Mod svou výmluvnost a poukazoval přitom podle svého zvyku na nebezpečí šibenice... Nemohl je však přemluvit... Ti tvrdohlavci stále trvali na tom, že utečou... „Koneckonců,“ řekl, když byl se svými důvody u konce, „vám se tedy tahle loď nelíbí?“ „Ne,“ odpověděl Len Cannon, „když jí velí Gibson.“ „A jestli kapitán zmizí?“ „To už nám říkáš podvacáté, Mode,“ odpověděl Kyle. „Ale teď jsme v Praslinu a za tři neděle odplujeme do Hobartu.“ „Tam za žádnou cenu nechceme...,“ prohlásil Bryce. „A proto jsme rozhodnuti,“ řekl Sexton, „zmizet už dnes večer.“ „Počkejte aspoň několik dní,“ žádal Flig Balt, „až do odjezdu... Nikdo neví, co se může stát...“ „Zběhnout, to sice není tak špatné,“ podotkl Vin Mod. „Ale co potom?“ V tom okamžiku se ke skupině přiblížil plavčík Jim, kterému byly tyto schůzky nových námořníků s lodním mistrem podezřelé. Když ho spatřil Flig Balt, obořil se na něj: „Copak tu chceš, plavčíku?“ „Přicházím, abych se naobědval...“ „Naobědváš se později...“ „Vsázím se,“ dodal Vin Mod, „že jsi ještě neuklidil kabinu bratrů Kipů. Ty nepořádníku, ještě skončíš na šibenici!“ „Jdi dolů a hned se dej do práce!“ poručil lodní mistr. Vin Mod pohlédl za odcházejícím hochem a dal Fligu Baltovi znamení, kterému ten hned porozuměl. Potom znovu navázali rozhovor.
Jim odešel bez odmlouvání na záď. A protože měl vskutku uklidit kabinu bratrů Kipů, sešel do ní.
První věc, která upoutala jeho pozornost, byla malajská dýka, ležící na jedné polici. Nikdy předtím ji neviděl.
To byla ta dýka, kterou Vin Mod ukradl z vraku Wilhelminy a o níž oba bratři už nic nevěděli.
Položil tam někdo tu dýku úmyslně tak, aby si jí musel plavčík všimnout?
Jim vzal dýku do ruky, prohlédl si její zubaté ostří i rukojeť pobitou měděnými hřebíčky a pak ji zase položil na polici. Myslel si, že jeden z bratrů Kipů ji našel ve vraku lodi a že si ji vzal s jinými předměty. Nepřikládal tomu však naprosto žádnou důležitost a klidně dokončil svou práci.
Zatím se Flig Balt, Vin Mod a jejich společníci stále tiše domlouvali, takže jim nemohl rozumět ani Wickley, ani Hobbes, kteří byli podle rozkazu lodního mistra nahoře na stěžni. Burnes, jak víme, doprovázel pana Gibsona do Ziegerovy vily.
Len Cannon stál na svém, Vin Mod se ho snažil přemluvit. On i jeho kamarádi nemohou nic ztratit, když v Praslinu zůstanou ještě na lodi. Budou mít vždycky možnost zdrhnout... Snad se jim naskytne vhodná příležitost během plavby do Keravary, kam musí jet doplnit náklad... Možná že se té cesty nezúčastní ani pan Hawkins, ani Nat Gibson... A možná že ani bratři Kipové... A potom... Zkrátka nakonec slíbil Len Cannon, Kyle, Sexton a Bryce, že zůstanou na lodi až do dne, kdy odpluje James Cook do Hobartu. Když Flig Balt a Vin Mod osaměli, řekl Vin Mod: „To to dalo práce!“ „A přece nejsme ani o chlup dá! !“ odpověděl lodní mistr.
„Jen trpělivost!“ prohlásil Vin Mod rozhodným tónem. „Doufám, že když kapitán Flig Balt bude. vybírat lodního mistra, nezapomene na Vina Moda.“
