X. CESTA NA SEVER Když se rozptýlily poslední noční stíny, všichni se rozhlíželi kolem lodi. James Cook byl stále na témž místě jako včera, totiž tři míle od ostrova Entrecasteaux, zdálo se, že je zakotven. Nebylo cítit žádný proud, žádný vánek nečeřil hladinu moře. V dohledu nikde žádná piroga. Jen tu a tam plavaly trosky loděk, které byly roztříštěny dělovou koulí.
Pan Gibson bedlivě pozoroval dalekohledem pobřeží ostrova i rozseté korálové útesy, které obklopovaly jeho jižní výběžek. Nad nimi se vznášela hejna ptáků. Nikde nebylo vidět žádný člun, ani žádného člověka. Bylo takřka jisté, že se domorodci přeplavili přes úžinu do nějaké vsi na pobřeží Nové Guineje.
Nicméně bylo nutné odtud odplout, jakmile to jen bude možné. Všechno naštěstí nasvědčovalo tomu, že se zvedne vítr.
To byl také názor Karla Kipa. Zatím vyšlo na obzoru slunce, obklopené nachově zbarvenými parami. Neklid moře svědčil o tom, že nastane brzy nějaká změna. A opravdu, najednou zaznělo jemné šplouchání.
„Divil. bych se,“ prohlásil kapitán, „kdybychom za hodinu nebo dvě neměli příznivý vítr...“ „Jestli ten vítr potrvá jen čtyři dni,“ řekl pan Hawkins, „dorazíme do cíle včas....“ „Ano,“ odpověděl pan Gibson. „Teď nás dělí od Nového Irska sotva tři sta mil.“ Kapitán chtěl rozvinout vrchní plachty, jakmile se zdvihne vítr. Bylo by dobře, kdyby mohl James Cook opustit co nejrychleji tyto nebezpečné končiny u Nové Guineje a Louisiad. Jestliže bude mít příznivý vítr a bude moci rozvinout všechny plachty, nebudou ho moci dostihnout pirogy s pádlem nebo s vahadlem.
Ale Papuánci se už neobjevili. Proto byly všechny zbraně, ručnice i pistole znova uloženy do přístřešku. Malé dělo bylo také odtaženo od střílny na přídi. James Cook už nebude muset být v pohotovosti.
Při té příležitosti se pan Gibson zmínil o zbloudilé kuli, která ho málem zasáhla den předtím právě v okamžiku, kdy Karel Kip zadržel domorodého náčelníka a svrhl ho do moře.
„Jakže!“ zvolal pan Hawkins, „ty jsi málem byl...“ „Zabit, příteli. Chybělo jen půl palce a kulka by mi byla projela hlavou.“ „To jsme nevěděli,“ prohlásil Petr Kip. „Ale jste si tím jist, že to byl výstřel?
Nebylo to náhodou kopí, které po vás hodil nějaký domorodec?“ „Kdepak,“ odpověděl Nat Gibson. „Zde je klobouk mého otce, jasně vidíte, že je provrtán kulí.“ Když si prohlédli klobouk, už o tom nepochybovali. Ovšem nebylo divu, jestli někdo za takové tmy špatně namířil. A proto už na to nemysleli.
Kolem půl osmé vítr dost zesílil, takže se mohl James Cook vydat na cestu severozápadním směrem, a to po dvacetihodinové přestávce.
Před polednem už obeplul severní cíp ostrova Entrecasteaux. Za ním se naposled objevila Nová Guinea, na jejímž východním pobřeží se rýsoval bizarní vysoký horský hřeben.
Do nedozírna se rozkládalo pusté moře, a proto nebylo třeba se obávat dalších útoků domorodců.
Bylo však nutno počítat s náhlými vichřicemi, které často řádí v této části Tichého oceánu mezi Novou Guinejí, ostrovy Šalomounovými a ostrovy ležícími na sever od nich. Naštěstí netrvají dlouho, ale jsou velmi nebezpečné pro nezkušeného a neopatrného kapitána, když se jimi nechá překvapit. Námořníci je nazývají“černými vichřicemi“.
Následujícího dne a noci se James Cook s takovou vichřicí nesetkal. Když minul po levém boku jeden vyprahlý a neobydlený ostrov, který byl obklopen kruhem korálových útesů, veplul do moře, kde takových útesů nebylo tolik, takže mohl plout průměrnou rychlostí deseti mil za hodinu.
Je pochopitelné, že za těchto okolností se nemohla Fligu Baltovi, Vinu Modovi a jeho společníkům naskytnout příležitost, na kterou tak netrpělivě čekali. Pan Gibson, jeho syn, rejdař a bratři Kipové nespali totiž ve svých kabinách. Také námořníci Hobbes, Wickley, Burnes a plavčík Jim spali na palubě.
Ačkoli není v této době pobřežní plavba v melanéských vodách nebezpečná, nepotkal James Cook žádnou loď, To se vysvětlí snadno: na ostrovech mezi rovníkem a severním pobřežím Nové Guineje není dosud dost obchodních podniků, a proto zde neexistuje stálý obchod. Nutno doufat, že se zde takový obchod brzy rozvine. Až pan Gibson dorazí do Praslinu, pravděpodobně tam nenajde žádnou loď, takže si nebude moci promluvit s kapitány anglických nebo německých lodí, které tam často kotví.
Zdejší ostrovy se dělí politicky a zeměpisně takto: Dlouhou dobu měla nad těmito ostrovy u Nové Guineje protektorát Anglie. Ale roku 1884 došlo k dohodě mezi ní a Německem, podle které všechny ostrovy ležící na severovýchod od Nové Guineje až k 1410 východní délky od Greenwichského poledníku přešly pod vlajku německou.
Tak se německé koloniální panství rozrostlo o 100 000 obyvatel. Ale nyní bylo nutno přivábit nějak do těchto končin vystěhovalce.
Pohovoříme si teď o hlavních ostrovech, jejichž jména se vyskytnou v našem příběhu.
Nejdůležitější z této skupiny ostrovů je Nové Irsko a Nová Británie. Nové Irsko je odděleno od Nové Guineje úžinou Dampierovou. Jeho jižní výběžek je oddělen od severovýchodního výběžku Nové Británie průlivem Svatojiřským, kde jsou četné korálové ostrovy.
Pak najdeme na mapě Ještě jiné menší obydlené i neobydlené ostrovy, jako Nový Hannover, York a tak dále, které mají celkem asi 1580 km2.
Není divu, že po uzavření oné smlouvy mezi Anglií a Německem byly anglické nebo polynéské názvy ostrovů nahrazeny názvy německými: tak se stal z Nového Irska Nový Meklenburk, z Nové „Británie Nové Pomořany, z Yorku Nový Leminburk. Jen Nový Hannoversi ponechal své jméno, protože už předtím patřil Německu.
Ještě bylo nutno nalézt nějaké jméno pro všechny ty drobné ostrovy, které tvoří tuto důležitou německou kolonii: na mapě je nyní najdete pod jménem souostroví Bismarckovo.
Když se Petr Kip otázal pana Hawkinse, za jakých podmínek obchoduje s těmito ostrovy, zvláště s Novým Irskem, loďař mu odpověděl: „Byl jsem ve spojení s jednou wellingtonskou firmou na Novém Zélandě, která obchodovala s Novým Irskem.“ „Před touto angloněmeckou smlouvou, pane Hawkinsi?“ „Ano, už deset let před ní, pane Kipe. Když se pak ta firma likvidovala, převzal jsem její obchody. Po uzavření angloněmecké smlouvy z roku 1884 jsem vstoupil ve styk s novými firmami, jež tam založili němečtí osadníci. James Cook byl právě určen k těmto obchodním cestám, které jsou čím dál tím výhodnější.“ „A zvětšil se váš obchod po té smlouvě?“ „Jistěže, pane Kipe. A myslím, že se bude stále zmáhat... Němci se sem rádi stěhují, poněvadž si myslí, že zde zbohatnou.“ „A co z těchto ostrovů zvláště vyvážejí?“ „Perleť, té je tady velké množství. A protože na těchto ostrovech rostou nejkrásnější kokosové palmy na světě, jak sám uvidíte, vyváží se odtud také kopra. My jí máme právě v Praslinu naložit“ asi tři sta tun.“ „A jak organizovalo“ Německo správu těchto ostrovů?“ „Zcela prostě,“ odpověděl pan Hawkins. „Pronajalo jednotlivé ostrovy jedné obchodní společnosti, která tam také vykonává moc politickou. Ve skutečnosti však tato moc není příliš rozsáhlá a její vliv na domorodce není zrovna velký. Omezuje se pouze na to, že chrání přistěhovalce a zajišťuje bezpečnost obchodu.“ „Tedy, jak říká pan Hawkins,“ podotkl Nat Gibson, „všechno nasvědčuje tomu, že bude blahobyt na ostrovech stoupat. Je možno zjistit velké pokroky na Novém Irsku, které objevil Holanďan Shouten roku 1616. Byl to jeden z vašich krajanů, pane Kipe, který se první odvážil do těchto nebezpečných končin.“ „Vím to,“ odpověděl Karel Kip.“Kromě toho zůstalo po Holanďanech mnoho stop v melanéských končinách, které holandští námořníci několikrát navštívili.“ „To je pravda,“ při svědčil pan Gibson. „Avšak Holandsko si neudrželo všechny země, které objevilo,“ podotkl pan Hawkins. „To ne. Ale tím, že si udrželo Moluky, zůstala mu z nich hlavní část. A proto mohlo postoupit Německu souostroví Bismarckovo.“ Skutečně objevil na počátku 17. století holandský mořeplavec Shouten východní část Nového Irska. První styky s domorodci byly však nepřátelské, jejich pirogy napadly příchozí, kteří jim odpověděli střelbou z mušket. Přitom zahynulo asi dvanáct divochů.
Po Shoutenovi sem přišel jiný Holanďan, Tasman. Podle něho byla pojmenována Tasmánie. Kdysi se jmenovala Diemanie podle jiného Holanďana Van Diemena, který spatřil poprvé Tasmánii roku 1643.
Po Holanďanech přišli Angličané, mezi nimi i Dampier, podle něho se nazývá úžina oddělující Novou Guineu od Nového Irska. Dampier prozkoumal pobřeží od severu k jihu a vstoupil na ostrov na několika místech. Byl také nucen bojovat s ostrovany.
Roku 1767 prozkoumal anglický mořeplavec Carteret jihozápadní část ostrova, zastavil se v Praslinu a potom v malém přístavu, který se dnes nazývá po něm a leží v Anglické zátoce.
Roku 1768 zakotvil na své cestě kolem světa Francouz Bougainville v přístavu, který nazval na počest francouzského ministra námořnictví Praslin.
Roku 1792 zamířil Francouz Entrecasteaux k západní části ostrova, dosud neznámé, určil přesně její polohu a strávil asi týden v přístavu Carteret.
Konečně se v Praslinu zastavil roku 1823 Francouz Duperrey a prozkoumal jeho hydrografické podmínky. Byl ve stálém styku s domorodci, kteří k němu často přijížděli.
A teď se vraťme k našemu příběhu.
Dopoledne dne 18. listopadu bylo nutno poněkud změnit kurs lodi, protože najednou ustal vítr, který zprvu vanul tak silně jako pasátní větry. Plachty zplihly a přilnuly k stěžňům, James Cook se už nedal řídit.
Každý opatrný kapitán si musí takového náhlého bezvětří dobře všimnout.
Proto se tím pan Gibson nenechal nijak překvapit.
Právě v tom okamžiku ho Karel Kip, který pozoroval obzor, upozornil na mrak na západě. Vypadalo to jako kotouč par. Rychle se blížil a byl čím dál tím větší.
„Zažijeme »černou vichřici«,“ řekl pan Gibson.
„Ale snad nebude tak dlouho trvat,“ podotkl Karel Kip.
„Asi ne, ale může být zatraceně prudká,“ dodal kapitán.
Ihned dal posádce rozkazy, námořníci se pustili okamžitě do díla. Za pár minut byly svinuty téměř všechny plachty.
A bylo už načase. Sotvaže posádka skončila svou práci, rozpoutala se strašlivá vichřice.
Všichni se postavili na svá místa. Kapitán byl před přístřeškem, pan Hawkins, Nat Gibson a Petr Kip na zádi, Karel Kip u kormidla, bylo tedy zaručeno, že James Cook bude obratně řízen.
Vichřice se opřela do lodi tak zuřivě, že se briga divoce zmítala na vlnách.
Naklonila se tolik na pravý bok, že se konec jejího ráhna smáčel ve vodě pokryté bílou pěnou. Ale jakmile Karel Kip otočil kormidlo, hned se narovnala a pak už se držela zpříma. Pan Gibson se nechtěl postavit přímo proti vichřici. Raději by byl před ní utekl, protože dobře věděl ze zkušenosti, že takové vichřice přejdou tak rychle jako nějaký povětroň a že netrvají dlouho.
Ale hrozilo nebezpečí, že bude James Cook zanesen bouří až k ostrovům Šalomounovým nebo aspoň k ostrovu Bougainville, což je první ostrov z tohoto souostroví, ležící na severovýchod od Louisiad. Byli od něho asi třicet mil.
Možná že se James Cook vskutku ocitl na dohled tohoto ostrova. Pak b y ovšem byla briga zahnána až ke sto třiapadesátému stupni východní délky.
Flig Balt a Vin Mod vůbec nelitovali, že se tolik odchýlili od původního kursu. Vítali všechno, co mohlo sebeméně zdržet jejich příjezd do Nového Irska. U Šalomounových ostrovů je přepadení lodi docela možné, protože se to tam hemží dobrodruhy, kteří se neštítí žádných zločinů. Lodní mistr se mohl na některém z těch ostrovů setkat se svými známými a ti by mu jistě neodepřeli svou pomoc. A tyto končiny znal dobře i Vin Mod, snad by tam i on našel své staré kamarády.“ Lodního mistra stále podněcoval a jitřil Len Cannon se svými společníky. Nechtěli dál pokračovat v plavbě za těchto podmínek. Stále mu říkali: „Jestli se to nestane před příjezdem do Praslinu, už se na loď nevrátíme... To je hotová věc...“ „Ale co bude s vámi na Novém Irsku?“ ptal se Vin Mod. „Nechají nás tam jako osadníky,“ odpověděl Len Cannon. „Němci nutně potřebují pracovní síly... Vyčíháme si nějakou vhodnou příležitost, která by se nám v Tasmánii nikdy nenaskytla... Do Hobartu se nevrátíme.“ Toto jejich rozhodnutí rozzuřilo Fliga Balta a Vina Moda. Kdyby jim ti noví nepomohli, nemohli by provést svůj úmysl. Cožpak jim tato plavba nepřinese to, v co tolik doufali?
Je ovšem pravda, že kdyby Len Cannon, Kyle, Sexton a Bryce v Praslinu zběhli, stěží by mohl kapitán odplout domů. Nebylo totiž možno očekávat, že by se na Novém Irsku našli nějací námořníci, kteří by se chtěli dát najmout. Praslin není ani Dunedin, ani Wellington, ani Auckland, kde vždycky mnoho námořníků hledá místo.
V Praslinu jsou jen osadníci, kteří se zde usadili, aby obchodovali, nebo úředníci obchodních domů.
Ale pan Gibson netušil, co mu hrozí, nevěděl, co se chystá proti němu a proti jeho lodi. Novým členům posádky nebylo možno v práci nic vytknout. Flig Balt, který kapitánovi stále lichotil a podlézal, nevzbudil u něho podezření. Dovedl oklamat i pana Hawkinse. Jenom bratři Kipové neměli k němu důvěru a chovali se k němu velmi chladně. Lodní mistr si toho také všiml. To byla věru smůla, že zachránili ty trosečníky z ostrova Norfolku... Kdyby aspoň chtěli vystoupit v Praslinu... Ale oni chtěli plout na brize až do Hobartu.
Naděje Lena Cannona a jeho společníků, že bude James Cook zanesen až k Šalomounovým ostrovům, neměla dlouhého trvání.
Vichřice sice zuřila celé tři hodiny, avšak potom jako by rázem přestala. A brzy korouhvička na „hlavním stěžni reagovala jen na vlnobití. James Cook, řízený Karlem Kipem, si vedl obdivuhodně, dovedl se vyhnout všem strašným nárazům mořských vln, které bily do zádě, když měl vítr v týle. Karel Kip měl příležitost dokázat své umění a chladnokrevnost. Ani jeden člen posádky by si za té strašné bouře nepočínal lépe.
Konečně vítr náhle ztichl, ale moře bylo dále strašně rozbouřené. Vlny na sebe narážely tak mocně, že se zdálo, jako by se James Cook octl v příboji nebo v blízkosti korálových útesů. Když ustala průtrž mračen, která provázela vichřici a přišla od západu, rozhostil se najednou klid a pasátní větry začaly vanout zcela normálně.
Pan Gibson dal zase napnout všechny plachty, protože už vál dost svěží vítr. Pak plul James Cook tak rychle, že už druhý den, 19. listopadu, byl asi 150 mil od ostrova Bougainville, naproti Svatojiřské úžině, která dělí hornaté Nové Irsko a Novou Británii.
Svatojiřská úžina je široká jen několik mil. Ale plavba tudy není snadná, protože jsou tam všude útesy, je ovšem výhodná, protože krátí cestu o dobrou polovinu.
Praslin, k němuž James Cook mířil, leží v jižní části Nového Irska na břehu, který je obrácen k Tichému oceánu, a to skoro u vjezdu do úžiny.
Protože zase nastalo bezvětří, měli pan Hawkins, Nat Gibson a bratři Kipové dost příležitosti, aby si důkladně prohlédli tuto část pobřeží.
Páteř ostrova tvoří dvojité horské pásmo, vysoké průměrně 6000 stop a bohatě zalesněné. Lesy jsou velmi husté, a poněvadž tam nikdy neproniknou sluneční paprsky, čiší z nich neustále vlhkost. Tím si vysvětlíme, že je zde podnebí poněkud snesitelnější než v jiných končinách u rovníku, kde je vzduch suchý a žhavý. Proto zde také není zpravidla takové horko, jaké bývá na Bismarckově souostroví... Sloupec teploměru vystoupí jen zřídkakdy na třicet stupňů Celsia.
Během dne se James Cook setkal jen s několika pirogami bez vahadel, opatřených čtverhrannými plachtami. Pluly podél pobřeží a nejevily žádnou chuť přiblížit se k lodi. Ostatně od té doby, co je souostroví pod německým panstvím, není třeba se obávat domorodců z Nového Irska nebo z Nového Meklenburku.
Žádná příhoda neporušila noční klid. Když se po čtyřiadvacetihodinovém bezvětří opět zvedl vítr, mohl James Cook obratně proplout korálovými útesy a mělčinami, kterých tu bylo čím dál víc. Museli se mít na pozoru, aby se loď nepoškodila. Celé mužstvo zůstalo na palubě, protože bylo nutno napínat často ráhna. Je zbytečné podotýkat, že mezi západem a východem slunce nebylo pobřeží osvětleno, takže se ve tmě dost těžko orientovali. Ale pan Gibson znal naštěstí okolí Praslinu výborně.
Když nastal den, hlídka ohlásila vjezd do rejdy chráněné vysokými horami. Pak se James Cook pustil kanálem, který byl splavný jen za přílivu. K deváté hodině ranní spustila briga dvě kotvy uprostřed přístavu.
