×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Bratři Kipové - Jules Verne, VII. DVA BRATŘI

VII. DVA BRATŘI Při svítání byl západní obzor zahalen hustou mlhou, takže bylo velmi nesnadno rozeznat skály na pobřeží. Mlha se však později bezpochyby rozptýlí. Nad mlhou čněl vrcholek Pittovy hory, která tonula ve slunečních paprscích.

Trosečník nebo trosečníci nemuseli mít obavy... Ačkoli loď nebylo ještě vidět, jistě uslyšeli a spatřili signály, které byly odpovědí na jejich znamení. Loď stejně nemohla vyplout. Brzy přirazí její člun k ostrovu.

Ostatně pan Gibson rozumně vyčkal okamžiku, kdy bude skála, na které byl ten člověk, bez mlhy. Pak teprve spustil člun na moře. Viděl, že na tom výběžku plane oheň a že tam tedy asi jsou nějací trosečníci... Zřejmě neměli žádný člun, jinak by už byli u brigy.

Zdvihl se jihovýchodní vítr. Několik mraků, které se objevily mezi nebem a zemí, svědčilo o tom, že se dopoledne asi zvedne vítr. Nebýt trosečníků, byl by kapitán už dal rozkaz k vyplutí.

Krátce před sedmou hodinou se začalo v mlze rýsovat úpatí korálového útesu, u kterého se pěnily příbojové vlny. Chomáče mlhy se pomalu zvedly, takže brzo bylo vidět výběžek.

Nat Gibson, který vylezl na přístřešek s dalekohledem, pozoroval bedlivě pobřeží. V tom zvolal: „Je tam... nebo spíše jsou tam...“ „Několik lidí?“ zeptal se loďař. „Dva, pane Hawkinsi.“ Loďař také přiložil dalekohled k očím a řekl: „Ano, ano, dávají nám znamení... mávají holí, na které je připevněn kus látky.“ Dalekohled putoval ke kapitánovi, který spatřil na skále vybíhající do moře dvě lidské postavy. Když se mlha rozplynula, viděli je všichni pouhým okem.

Nebylo pochyby, ž,e to jsou lidé, které Nat zahlédl den předtím.

„Velký člun na moře!“ rozkázal kapitán.

Zároveň vztyčil na jeho rozkaz Flig Balt britskou vlajku jako odpověď na znamení trosečníků.

Pan Gibson dal spustit na vodu velký člun, protože nevěděl, zda bude muset nalodit dvě nebo více osob. Bylo totiž docela možné, že je na ostrově daleko více lidí, jestliže snad šlo o trosečníky z Wilhelminy. Bylo by to štěstí, kdyby se byli všichni zachránili na tomto ostrově.

Jakmile byl člun spuštěn, nasedli do něho kapitán a jeho syn, který se usadil u kormidla. K veslům usedli čtyři námořníci, mezi kterými byl i Vin Mod. Ten dal v okamžiku, kdy sestupoval do člunu, lodnímu mistrovi znamení, že má velký vztek.

Člun zamířil ke korálovému útesu. Den předtím, když tam lovil, všiml si Nat malé průliny, která jim mohla umožnit proplout bariérou útesů. Odtud pak k onomu výběžku bylo jen sedm až osm délek.

Za necelou čtvrthodinku proplul člun průlinou. Jeho posádka jasně viděla poslední kouř ohně, který trosečníci udržovali po celou noc a u kterého byli dva muži.

Na přídi člunu stál Vin Mod a stále se netrpělivě obracel, aby je viděl, takže bránil záběrům vesel.

„Pozor, Mode, vesluj!“ křikl na něho kapitán. „Budeš mít dost času ukojit svou zvědavost, až budeme na zemi.“ „To jistě!... Dost času!...“ zamumlal pro sebe Vin Mod a divže ze vzteku nepřerazil veslo.

Průjezd mezi korálovými útesy byl klikatý, takže bylo velmi nebezpečné tam přistát. Útesy měly hrany ostré jako meč a mohly snadno poškodit trup člunu. Proto rozkázal pan Gibson, aby se veslovalo pomaleji. Jinak nebylo těžké přistát na konci výběžku. Vlny, po kterých. klouzal vánek od moře, hnaly člun ke břehu. Na úpatí skal se pěnil silný příboj.

Kapitán a jeho syn bedlivě pozorovali oba muže na skále. Drželi se za ruce, stáli nehybně a tiše, nedělali posuňky ani nekřičeli. Když člun přirazil k výběžku, mohl je Vin Mod spatřit velmi snadno.

Jednomu mohlo být asi pětatřicet let, druhému tak třicet. Visely na nich cáry oděvů a nic nenasvědčovalo tomu, že jsou to námořníci. Byli stejně vysocí a úplně zarostlí, oba měli kaštanové vlasy. Byli si hodně podobni, takže se mohlo předpokládat, že jsou to bratři. V žádném případě to nebyli polynéští domorodci.

Dříve než někdo vystoupil z člunu a dokud kapitán a jeho syn seděli ještě na zadní lavici, starší z trosečníků pokročil ke špičce výběžku a zvolal anglicky, ale s cizím přízvukem: „Děkuji, že jste nás přišli zachránit, děkuji...“ „Kdo jste?“ zeptal se pan Gibson, když přistáli. „Holanďané...“ „Trosečníci?“ „Ano, trosečníci ze škuneru Wilhelminy...“ „Vy jste se jediní zachránili?“ „Ano, jediní, protože jen nám se po ztroskotání podařilo dostat se na pobřeží...“ Podle nejistého tónu posledních slov bylo zřejmé, že nevěděli, jsou-li na pevnině, nebo na nějakém ostrově... Člun zakotvil, když jeden.z námořníků upevnil kotvu ve štěrbině skály, vystoupil pan Gibson se svými druhy z člunu. „Kde jsme?“ otázal se starší muž.

„Na ostrově Norfolku,“ odpověděl kapitán.

„Na ostrově Norfolku?“ opakoval mladší.

Tak se trosečníci dozvěděli, že jsou na neobydleném ostrově v západním Tichém oceáně. Zachránili se tam sami z celé posádky holandského škuneru.

Na otázku, co se vlastně stalo s Wilhelminou, zdali se potopila se vším všudy, nemohli jasně odpovědět. Vyprávěli panu Gibsonovi, jak k neštěstí došlo.

Před dvěma nedělemi se škuner v noci srazil s nějakou jinou lodí asi tři až čtyři míle na východ od Norfolku.

„Když jsme vyšli z kabiny,“ řekl starší z bratrů, „byli jsme za chvíli po pás ve vodě. Noc byla tmavá a mlhavá. Cítili jsme, že se loď potápí... Začali jsme hned plavat. Potom jsme se naštěstí zachytili slepičí posady, která se nám octla na dosah ruky. Asi za tři hodiny nás zanesl proud na atolový útes. Pak jsme doplavali k tomuto výběžku.“ „Tak vy jste strávili na ostrově dvě neděle, že ano?“ zeptal se pan Gibson. „Ano.“ „A nikoho jste nespatřili?“ „Ne, nikoho.“ „M y jsme přesvědčeni,“ prohlásil mladší z nich, „že na tomto ostrově není živá duše nebo že tahle část ostrova je naprosto neobydlena.“ „A vás nenapadlo pustit se do vnitrozemí?“ zeptal se Nat Gibson. „Ale ano,“ odpověděl starší, „jenže bychom se byli museli prodírat hustými lesy, kde bychom mohli snadno zabloudit a kde bychom možná nenašli žádnou potravu...“ „A pak,“ pokračoval mladší, „kam bychom se byli dostali? Vždyť jste nám řekli, že je tento ostrov neobydlený. Pokládali jsme za bezpečnější zůstat na pobřeží... Věděli jsme, že ve vnitrozemí by nás nemohla spatřit žádná loď, která by se dostala na dohled, a že bychom nemohli být zachráněni tak, jak se nyní stalo...“ „Měli jste pravdu.“ „A jak se jmenuje ta briga?“ otázal se mladší muž. „Je to anglická briga James Cook.“ „A kdo je jejím kapitánem?“ „To jsem já,“ odpověděl pan Gibson. „Tedy vidíte, kapitáne,“ řekl ten starší a stiskl panu Gibsonovi ruku, „vidíte, že jsme udělali dobře, když jsme zde na vás počkali...“ „Ale jak jste vydrželi v těchto bídných podmínkách?“ zeptal se dále pan Gibson. „Živili jsme se rostlinami,“ odpověděl starší, „a kořínky, které jsme vyhrabali, dále pupenci některých palem, divokým šťovíkem, mléčím, mořským fenyklem a araukáriovými semeny... Kdybychom byli měli udici nebo si mohli nějakou zhotovit, nebylo by bývalo nesnadné ulovit ryby, kterých je tady dole v moři ažaž...“ „A oheň?“ zeptal se Nat. „Jak se vám podařilo rozdělat oheň?“ „První dny,“ odpověděl mladší, „jsme se museli obejít bez něho. Neměli jsme sirky, vlastně měli jsme je, ale byly vlhké, a proto k nepotřebě... Naštěstí když jsme se jednou šplhali po úbočí hory, narazili jsme na solfatáru, z které šlehaly plameny. Kolem bylo plno síry. A my jsme si mohli uvařit kořínky a byliny...“ „A tak jste žili celých čtrnáct dnů?“ otázal se znovu kapitán. „Ano, kapitáne. Ale musím se přiznat, že jsme cítili, jak každým dnem slábneme. A proto jsme byli už zoufalí. Až když jsme se včera vraceli od solfatáry, spatřili jsme najednou nějakou loď, která zakotvila na dvě míle od pobřeží...“ „Vítr se utišil,“ pravil pan Gibson, „a protože hrozilo nebezpečí, že nás proud zanese k jihovýchodu, byl jsem nucen zde zakotvit.“ „Už bylo dost pozdě,“ pokračoval starší. „Do večera zbývala jen asi hodina, a my jsme byli ještě na půl míle odtud ve vnitrozemí... Proto jsme běželi, co nám nohy stačily, k tomuhle výběžku, odkud jsme uviděli člun, jak se vrací k lodi. Mával jsem rukama a volalo pomoc...“ „Byl jsem právě v tom člunu,“ řekl Nat Gibson. „Zdálo se mi, že na téhle skále vidím nějakého člověka, ale jen jednoho, právě v okamžiku, kdy se začínalo stmívat...“ „To jsem byl já,“ prohlásil starší. „Předhonil jsem bratra... K svému velkému zklamání jsem viděl, jak se člun vzdaluje a že jeho posádka mě neviděla... Mysleli jsme, že je všechno ztraceno... Přitom jsem cítil, jak se zdvihá mírný vánek... Neodpluje briga v noci?.... Nebude už druhý den zase na širém moři?....“ „Chudáci!“ zašeptal pan Gibson. „Pobřeží bylo přikryto stínem, kapitáne... Z lodi už nebylo vidět vůbec nic... Hodiny plynuly... Tu nás napadlo, že bychom mohli zapálit na výběžku oheň... Nanesli jsme tam hromadu trávy a dříví a hodili do toho žhavé uhlíky z ohně, který jsme tady stále udržovali... Brzy se oheň rozhořel... Kdyby byla vaše loď na stejném místě, musela hlídka ten oheň uvidět... To byla radost, když jsme k desáté hodině zaslechli tři rány z ručnice!... A kromě toho na lodi zazářila svítilna... Viděli nás!... Teď už jsme si byli jisti, že loď počká ještě jeden den a že budeme za svítání zachráněni... Už bylo načase, kapitáne... Ano, už bylo načase... A jako při vašem příchodu, opakuji a říkám vám znova: Díky, tisíceré díky!“ Trosečníci už byli zřejmě na konci svých sil: nedostatečná strava, vyčerpání, chatrné oblečení, které se už rozpadalo... Všichni tedy chápali, že by už rádi byli na palubě lodi... „Nasedněte, prosím,“ vybídl je pan Gibson. „Potřebujete se najíst a obléci. Pak uvidíme, co budeme moci pro vás ještě udělat...“ Jakmile pan Gibson, jeho syn a oba bratři usedli na zádi člunu, zdvihli kotvu a člun projel úžinou. Podle způsobu, jak se oba trosečníci vyjadřovali, usoudil pan Gibson, že to nejsou obyčejní námořníci. Ale chtěl se o nich blíže informovat až v přítomnosti pana Hawkinse.

Také Vin Mod si uvědomil, a to ke své velké zlosti, že to nejsou jen tak ledajací námořníci, kteří se propůjčí ke všemu jako Len Cannon a jeho společníci, ani žádní dobrodruzi, které možno často potkat v těchto končinách Tichého oceánu. Oba bratři nepatřili zřejmě k posádce potopeného škuneru. Byli to cestující, kteří jediní vyvázli z té katastrofy.

Člun přistál u lodi. Pan Gibson, jeho syn a trosečníci vystoupili na palubu. Noví příchozí byli hned představeni panu Hawkinsovi, který neskrýval své dojetí, když je viděl tak zubožené. Podal jim ruku a řekl: „Buďte vítáni, přátelé!“ Oba bratři, silně dojati, se mu chtěli vrhnout k nohám, ale on jim v tom zabránil. „Ale ne, ne...,“ řekl, „jsme příliš šťastni, že...“ Tomu znamenitému muži se nedostávalo slov, a proto uvítal s radostí, když Nat zvolal: „Ke stolu! Ať jim dá někdo najíst! Vždyť umírají hlady!“ Oba bratři byli uvedeni do místnosti, kde se podávala jídla. A tak se mohli zase po dvou nedělích nedostatku a útrap dosyta najíst.

Pan Gibson jim dal hned k dispozici jednu z postranních kabin, kde našli dost šatstva vybraného ze zásob pro mužstvo. Když se oblékli, vrátili se na záď a tam v přítomnosti pana Hawkinse, kapitána a jeho syna vyprávěli, co se jim stalo.

Oba bratři pocházeli z holandského města Groningenu. Jmenovali se Karel a Petr Kipovi. Starší Karel byl důstojníkem obchodního loďstva, vykonal už četné plavby jako druhý a později jako první důstojník na obchodních lodích.

Mladší Petr byl společníkem obchodní filiálky v Ambonu na Molukách, která patřila firmě KIP v Groningenu.

Tato firma obchodovala ve velkém i v malém s koloniálním zbožím dováženým z těchto ostrovů, jež patří Holandsku, zvláště s muškátovými ořechy a s hřebíčkem, kterými tato kolonie oplývala. Firma KIP nebyla sice největším obchodním domem v Groningenu, ale její šéf požíval v obchodním světě znamenitou pověst.

Starý Kip, který ovdověl před mnoha lety, zemřel před několika měsíci. Byla to pro obchody všech filiálek firmy těžká rána. Proto bylo nutno udělat opatření, aby nemusely být zlikvidovány za nepříznivých podmínek. Nejprve se měli oba bratři vrátit do Groningenu.

Karlu Kipovi bylo pětatřicet let. Byl to dobrý námořník, který měl naději, že se brzo stane kapitánem. Nebyl sice tak bystrý jako jeho bratr, neměl takový obchodní smysl a schopnosti vést obchodní podnik, ale byl zase rozhodnější a energičtější, tělesně zdatnější a otužilejší. Nejvíce ho mrzelo, že finanční situace jim nedovolovala mít vlastní loď. Karel Kip by byl rád vykonával dlouhé plavby pro firmu svého otce. Nebylo však možné obětovat na to část kapitálu investovaného do obchodu, a tak zůstalo vřelé přání nejstaršího syna nesplněno.

Karel a Petr byli spojeni nejvěrnějším přátelstvím, které nezkalila nikdy ani ta nejmenší neshoda. Pojila je snad ještě víc vzájemná sympatie než pouto krve. Nebyl mezi nimi ani stín, ani mráček žárlivosti nebo rivality. Každý se držel svého oboru. Jeden měl rád dlouhé plavby, vzrušení a nebezpečí na moři, druhý zase práci ve filiálce v Ambonu a styky s účtárnou v Groningenu. Jejich rodina jim plně stačila. Nechtěli založit každý svou vlastní, což by je bylo' jistě rozdělilo. Stačilo jim, když byl otec v Holandsku, Karel na moři a Petr na Molukách. Petr, který byl bystrý a měl obchodní nadání, se věnoval úplně obchodu. Jeho holandský společník se snažil filiálku co nejvíce. povznést, proto nešetřil ani penězi, ani časem, ani prací, aby zvětšil její úvěr.

V době, kdy starý Kip zemřel, byl Karel prvním důstojníkem holandského trojstěžníku z Rotterdamu, který právě kotvil v ambonském přístavě. Oba bratři byli tou ranou osudu zasaženi velmi bolestně, protože ztratili otce, kterého oba vroucně milovali. Hlavně je bolelo, že u něho nebyli v okamžiku smrti.

Bratři se hned rozhodli, že Petr opustí svého společníka v Ambonu a vrátí se do Groningenu, aby převzal řízení otcovské firmy.

Náhodou byl trojstěžník Maximus na kterém připlul Karel Kip na Moluky, neschopen zpáteční plavby. Byla to už velmi stará loď, silně poškozená při plavbě mezi Holandskem a Sundskými ostrovy, takže nezbývalo než ji vyřadit ze služby. Proto se její kapitán, důstojníci a námořníci měli vrátit do Evropy na náklad firmy, které náležel. Ale to by byli museli čekat v Ambonu strašně .dlouho, než by odtud plula nějaká loď přímo do Holandska. Oba bratři však chtěli být co nejdříve doma, a proto se rozhodli, že se nalodí na první loď, která vypluje z Ambonu nebo nějakého blízkého moluckého přístavu do Evropy.

Právě v těch dnech plul do Ambonu trojstěžník Wilhelmina z Rotterdamu. Byla to loď o 500 tunách a v přístavu se měla zdržet jen velmi krátkou dobu. Cestou se chtěla zastavit ve Wellingtonu, pak obeplout mys Horn a dostat se do Atlantského oceánu. Kdyby na lodi bylo bývalo volné místo prvního důstojníka, jistě by je byl dostal Karel Kip. Ale mužstvo bylo bohužel kompletní, takže kapitán nepotřeboval žádného námořníka. Protože Karel Kip nechtěl promeškat tuto příležitost, najal si na Wilhelmině kajutu jako cestující.

Trojstěžník vyplul z Ambonu dne 23. září. Jeho mužstvo se skládalo z kapitána Roeboka, z prvního důstojníka, ze dvou lodních mistrů a z desíti námořníků. Všichni byli Holanďané.

Plavba mořem Arafurským mezi severním pobřežím Austrálie, jižním pobřežím - Nové Guineje a skupinou Sundských ostrovů, které tvoří na západě jakousi hradbu proti vlnám Indického oceánu, byla příznivá. Na východě museli projet Torresovou úžinou kolem mysu York.

Ale při vjezdu do úžiny narazili na nepříznivý vítr, takže se zpozdili o několik dní. Teprve 6. října se jim podařilo vymotat se z četných úskalí a vplout do Korálového moře.

Nyní měla Wilhelmina před sebou nesmírný Tichý oceán, jenž se rozkládal až k mysu Horn, kolem kterého měla proplout po krátké zastávce ve Wellingtonu na Novém Zélandě. Plavba bude sice trvat dlouho, ale bratři Kipové neměli na vybranou.

V noci z 19. na 20. října bylo na palubě všechno v pořádku. Na přídi stála hlídka jako obyčejně. V tom se však stalo to strašné neštěstí, kterému nebylo možno se vyhnout ani při sebevětší opatrnosti.

Na klidném moři se tehdy válela velmi těžká mlha, jak už to v Tichém oceánu za takových atmosférických podmínek bývá.

Na palubě byla rozžata předepsaná světla: zelené na pravém boku, červené na levém. Bohužel je nebylo vidět ani na půl délky, protože mlha byla příliš hustá.

Najednou, aniž bylo slyšet sirénu nebo vidět nějaké výstražné světlo, nastala strašná srážka. Něco narazilo na trojstěžník z levého boku ve výši přístřešku. Při strašném nárazu se ihned skácel hlavní a přední stěžeň.

Když se Karel a Petr Kipovi vyřítili z kabiny, postřehli ohromnou masu, která chrlila kouř a páru a přeřízla Wilhelminu vedví jako nůž.

Za půl vteřiny spatřili na stěžni neznámé lodi bílé světlo. Loď, která narazila na Wilhelminu, byl nějaký parník. To bylo všechno, co zjistili.

Wilhelmina se hned začala potápět. Oba cestující neměli ani čas spatřit, co dělá posádka. Uviděli jen několik námořníků, kteří viseli na lanovÍ. Bylo nemožné spustit čluny, protože už byly pod vodou. První důstojník a kapitán nemohli vůbec vyjít ze své kabiny.

Oba bratři, polosvlečení, se octli brzy po pás ve vodě. Cítili, jak se Wilhelmina pomalu potápí, báli se, že budou pohlceni vírem, který způsobí potápějící se loď. „Nesmíme se od sebe odloučit,“ vzkřikl Petr.

„Jen se na mne spolehni,“ odpověděl Karel.

Oba byli dobrými plavci a začali hned plavat. Ale nevěděli, zda je nablízku nějaký ostrov. Také neměli ponětí, kde vlastně byl trojstěžník, když došlo ke srážce. Věděli jenom, že jsou v Tichém oceánu mezi Austrálií a Novým Zélandem, pod Novou Kaledonií, kterou před osmačtyřiceti hodinami ohlásil kapitán Roebok.

Karel a Petr Kipovi mysleli, že jsou ztraceni. Na moři byla hluboká tma. Žádný hvizd parního stroje nebo sirény ani unikání páry nenasvědčovalo tomu, že by parník zůstal na místě katastrofy... Nikde na dosah žádná troska lodi... Půl hodiny se drželi na hladině... Starší povzbuzoval mladšího a podpíral ho rukou, když slábl. Ale už se neodvratně blížil okamžik, kdy je opustí síly a kdy je pohltí mořské hlubiny... Byly asi tři hodiny ráno, když se Karlu Kipovi podařilo zachytit se nějakého předmětu, který plul blízko něho. Byla to slepičí posada z Wilhelminy. Hned se na ni zavěsili.

Nastalo svítání. Všude byly žlutavé chomáče mlhy. Ale za chvíli se mlha zvedla a vánek rozčeřil hladinu.

Karel Kip se rozhlédl po moři. Na východě bylo naprosto pusté, na západě spatřil dost vysoký břeh nějakého ostrova.

Toto pobřeží nebylo ani tři míle daleko. Proud a vítr je unášely směrem k němu. Byli si jisti, že se k němu dostanou, nebude-li vlnobití příliš velké.

Ať už to byla pevnina, nebo ostrov, toto pobřeží bylo jejich jedinou spásou. Nad pobřežím, které se táhlo na západ, se vypínala hora, jejíž vrchol zlatily první paprsky vycházejícího slunce.

„Tamhle!... Tamhle!“ zvolal Karel Kip.

Tam na moři však by byl člověk marně hledal nějakou plachtu nebo světlo lodi. Po Wilhelmině nebylo stopy. Potopila se se vším všudy. A parník, který na ni najel a šťastně přestál katastrofu, byl už mimo dohled.

Karel Kip se trochu vztyčil nad hladinu, ale neviděl nic, ani trosky trupu, ani stěžňů. Na moři plavala jen slepičí posada, které se křečovitě drželi.

Petr, už vyčerpán a omámen, by byl jistě klesl ke dnu, kdyby mu byl bratr nedržel hlavu nad vodou. Karel brázdil moře mocnými rozmachy paží a strkal před sebou slepičí posadu směrem k roztroušeným útesům, na jejichž nepravidelném povrchu se pěnila voda.

Před pobřežím spatřil první korálovou bariéru. Potřebovali dobrou hodinu, než se k ní dostali. Bylo však nemožné na ni vystoupit, neboť se přes ni přelévaly neustále mohutné vlny. Proto trosečníci rychle propluli úzkou průlinou v útesu. Bylo něco přes sedm hodin ráno, když se jim podařilo vylézt na výběžek, kde je nedávno uviděl člun z anglické brigy.

Na tomto neznámém, neobydleném ostrově žili oba bratři dva týdny ve velké bídě, špatně oblečeni, bez nástrojů a nářadí.

Takový byl příběh, který vypravoval Petr Kip na palubě brigy. Jeho bratr ho mlčky pozoroval a jen přikyvoval.

Nyní už bylo jasné, proč Wilhelrnina nikdy nemůže doplout do Wellingtonu a proč se francouzský parník Assornption nikdy nesetkal s jejími troskami. Holandský trojstěžník ležel na dně mořských hlubin, mohlo se však stát, že mořské proudy zanesou nějakou tu trosku dále na sever.

Dojem, který vzbudilo vypravování trosečníků, byl příznivý. Nikdo samozřejmě nepochyboval, že tomu tak vskutku bylo. Trosečníci mluvili velmi dobře anglicky, což svědčilo o jejich slušném vzdělání a vychování.

Proto se také pan Hawkins netajil s tím, že na něho udělali nejlepší dojem. „Přátelé,“ prohlásil, „nyní jste na palubě naší lodi a na ní také zůstanete.“ „Děkujeme vám, pane,“ odpověděl Petr Kip.

„Ale nemůžeme vás dopravit do Evropy,“ dodal rejdař.

„Na tom nezáleží,“ řekl Karel Kip. „Stačí, když jsme se dostali z Norfolku, kde jsme byli beze všech prostředků. Víc ani nechceme.“ „Ať se vylodíme kdekoli, budeme mít možnost vrátit se domů,“ dodal Petr Kip. „Pomohu vám v tom,“ prohlásil pan Gibson.

„A kam vlastně pluje James Cook ?“ zeptal se Karel Kip.

„Do Praslinu na Novém Irsku,“ odvětil kapitán.

„A zdrží se tam?“ „Asi tři týdny.“ „A potom se vrátí na Nový Zéland?“ „Ne, pojede do Tasmánie do Hobartu, kde je jeho mateřský přístav.“ „Pak se budeme moci nalodit na nějakou loď v Hobartu, v Dunedinu, v Aucklandu nebo ve Wellingtonu, není-liž pravda, kapitáne?“ otázal se Karel Kip. „Samozřejmě,“ prohlásil pan Hawkins. „Jestliže pak nastoupíte na parník, který pojede do Evropy Suezským průplavem, budete tam daleko rychleji...“ „To by bylo výborné!“ zvolal Karel Kip. „V každém případě, pane Hawkinsi a pane kapitáne,“ řekl Petr Kip, „když jste tak laskavi a vezmete nás jako cestující...“ „Jako cestující ne, ale jako hosty,“ přerušil ho pan Hawkins. „Jsme šťastni, že vám můžeme nabídnout pohostinství na naší lodi...“ A znova si všichni stiskli ruce. Pak odešli oba bratři do kabiny, aby si trochu odpočinuli, protože byli po probdělé noci velmi unaveni.

Mezitím se zdvihl vánek, který rozptýlil mlhu. Dokonce začal sílit. Moře na jihovýchodě od ostrova nabývalo ponenáhlu zelenavé barvy.

Bylo nutno větru hned využít. Proto dal pan Gibson rozkaz k vyplutí. Plachty, které zůstaly na ráhnech, byly napjaty. Rumpálem vytáhli kotvu a loď se pustila pod všemi plachtami severozápadním směrem.

Za dvě hodiny jim zmizel z očí vrcholek ostrova Norfolku a James Cook si to zamířil k severovýchodu směrem k Nové Kaledonii, která ležela na hranici Korálového moře.


VII. DVA BRATŘI

 

Při svítání byl západní obzor zahalen hustou mlhou, takže bylo velmi nesnadno rozeznat skály na pobřeží. Mlha se však později bezpochyby rozptýlí. Nad mlhou čněl vrcholek Pittovy hory, která tonula ve slunečních paprscích.

Trosečník nebo trosečníci nemuseli mít obavy... Ačkoli loď nebylo ještě vidět, jistě uslyšeli a spatřili signály, které byly odpovědí na jejich znamení. Loď stejně nemohla vyplout. Brzy přirazí její člun k ostrovu.

Ostatně pan Gibson rozumně vyčkal okamžiku, kdy bude skála, na které byl ten člověk, bez mlhy. Pak teprve spustil člun na moře. Viděl, že na tom výběžku plane oheň a že tam tedy asi jsou nějací trosečníci... Zřejmě neměli žádný člun, jinak by už byli u brigy.

Zdvihl se jihovýchodní vítr. Několik mraků, které se objevily mezi nebem a zemí, svědčilo o tom, že se dopoledne asi zvedne vítr. Nebýt trosečníků, byl by kapitán už dal rozkaz k vyplutí.

Krátce před sedmou hodinou se začalo v mlze rýsovat úpatí korálového útesu, u kterého se pěnily příbojové vlny. Chomáče mlhy se pomalu zvedly, takže brzo bylo vidět výběžek.

Nat Gibson, který vylezl na přístřešek s dalekohledem, pozoroval bedlivě pobřeží. V tom zvolal:

„Je tam... nebo spíše jsou tam...“

„Několik lidí?“ zeptal se loďař.

„Dva, pane Hawkinsi.“

Loďař také přiložil dalekohled k očím a řekl:

„Ano, ano, dávají nám znamení... mávají holí, na které je připevněn kus látky.“

Dalekohled putoval ke kapitánovi, který spatřil na skále vybíhající do moře dvě lidské postavy. Když se mlha rozplynula, viděli je všichni pouhým okem.

Nebylo pochyby, ž,e to jsou lidé, které Nat zahlédl den předtím.

„Velký člun na moře!“ rozkázal kapitán.

Zároveň vztyčil na jeho rozkaz Flig Balt britskou vlajku jako odpověď na znamení trosečníků.

Pan Gibson dal spustit na vodu velký člun, protože nevěděl, zda bude muset nalodit dvě nebo více osob. Bylo totiž docela možné, že je na ostrově daleko více lidí, jestliže snad šlo o trosečníky z Wilhelminy. Bylo by to štěstí, kdyby se byli všichni zachránili na tomto ostrově.

Jakmile byl člun spuštěn, nasedli do něho kapitán a jeho syn, který se usadil u kormidla. K veslům usedli čtyři námořníci, mezi kterými byl i Vin Mod. Ten dal v okamžiku, kdy sestupoval do člunu, lodnímu mistrovi znamení, že má velký vztek.

Člun zamířil ke korálovému útesu. Den předtím, když tam lovil, všiml si Nat malé průliny, která jim mohla umožnit proplout bariérou útesů. Odtud pak k onomu výběžku bylo jen sedm až osm délek.

Za necelou čtvrthodinku proplul člun průlinou. Jeho posádka jasně viděla poslední kouř ohně, který trosečníci udržovali po celou noc a u kterého byli dva muži.

Na přídi člunu stál Vin Mod a stále se netrpělivě obracel, aby je viděl, takže bránil záběrům vesel.

„Pozor, Mode, vesluj!“ křikl na něho kapitán. „Budeš mít dost času ukojit svou zvědavost, až budeme na zemi.“

„To jistě!... Dost času!...“ zamumlal pro sebe Vin Mod a divže ze vzteku nepřerazil veslo.

Průjezd mezi korálovými útesy byl klikatý, takže bylo velmi nebezpečné tam přistát. Útesy měly hrany ostré jako meč a mohly snadno poškodit trup člunu. Proto rozkázal pan Gibson, aby se veslovalo pomaleji. Jinak nebylo těžké přistát na konci výběžku. Vlny, po kterých. klouzal vánek od moře, hnaly člun ke břehu. Na úpatí skal se pěnil silný příboj.

Kapitán a jeho syn bedlivě pozorovali oba muže na skále. Drželi se za ruce, stáli nehybně a tiše, nedělali posuňky ani nekřičeli. Když člun přirazil k výběžku, mohl je Vin Mod spatřit velmi snadno.

Jednomu mohlo být asi pětatřicet let, druhému tak třicet. Visely na nich cáry oděvů a nic nenasvědčovalo tomu, že jsou to námořníci. Byli stejně vysocí a úplně zarostlí, oba měli kaštanové vlasy. Byli si hodně podobni, takže se mohlo předpokládat, že jsou to bratři. V žádném případě to nebyli polynéští domorodci.

Dříve než někdo vystoupil z člunu a dokud kapitán a jeho syn seděli ještě na zadní lavici, starší z trosečníků pokročil ke špičce výběžku a zvolal anglicky, ale s cizím přízvukem:

„Děkuji, že jste nás přišli zachránit, děkuji...“

„Kdo jste?“ zeptal se pan Gibson, když přistáli.

„Holanďané...“

„Trosečníci?“

„Ano, trosečníci ze škuneru Wilhelminy...“

„Vy jste se jediní zachránili?“

„Ano, jediní, protože jen nám se po ztroskotání podařilo dostat se na pobřeží...“

Podle nejistého tónu posledních slov bylo zřejmé, že nevěděli, jsou-li na pevnině, nebo na nějakém ostrově...

Člun zakotvil, když jeden.z námořníků upevnil kotvu ve štěrbině skály, vystoupil pan Gibson se svými druhy z člunu.

„Kde jsme?“ otázal se starší muž.

„Na ostrově Norfolku,“ odpověděl kapitán.

„Na ostrově Norfolku?“ opakoval mladší.

Tak se trosečníci dozvěděli, že jsou na neobydleném ostrově v západním Tichém oceáně. Zachránili se tam sami z celé posádky holandského škuneru.

Na otázku, co se vlastně stalo s Wilhelminou, zdali se potopila se vším všudy, nemohli jasně odpovědět. Vyprávěli panu Gibsonovi, jak k neštěstí došlo.

Před dvěma nedělemi se škuner v noci srazil s nějakou jinou lodí asi tři až čtyři míle na východ od Norfolku.

„Když jsme vyšli z kabiny,“ řekl starší z bratrů, „byli jsme za chvíli po pás ve vodě. Noc byla tmavá a mlhavá. Cítili jsme, že se loď potápí... Začali jsme hned plavat. Potom jsme se naštěstí zachytili slepičí posady, která se nám octla na dosah ruky. Asi za tři hodiny nás zanesl proud na atolový útes. Pak jsme doplavali k tomuto výběžku.“

„Tak vy jste strávili na ostrově dvě neděle, že ano?“ zeptal se pan Gibson. „Ano.“

„A nikoho jste nespatřili?“

„Ne, nikoho.“

„M y jsme přesvědčeni,“ prohlásil mladší z nich, „že na tomto ostrově není živá duše nebo že tahle část ostrova je naprosto neobydlena.“

„A vás nenapadlo pustit se do vnitrozemí?“ zeptal se Nat Gibson.

„Ale ano,“ odpověděl starší, „jenže bychom se byli museli prodírat hustými lesy, kde bychom mohli snadno zabloudit a kde bychom možná nenašli žádnou potravu...“

„A pak,“ pokračoval mladší, „kam bychom se byli dostali? Vždyť jste nám řekli, že je tento ostrov neobydlený. Pokládali jsme za bezpečnější zůstat na pobřeží... Věděli jsme, že ve vnitrozemí by nás nemohla spatřit žádná loď, která by se dostala na dohled, a že bychom nemohli být zachráněni tak, jak se nyní stalo...“

„Měli jste pravdu.“

„A jak se jmenuje ta briga?“ otázal se mladší muž.

„Je to anglická briga James Cook.“

„A kdo je jejím kapitánem?“

„To jsem já,“ odpověděl pan Gibson.

„Tedy vidíte, kapitáne,“ řekl ten starší a stiskl panu Gibsonovi ruku, „vidíte, že jsme udělali dobře, když jsme zde na vás počkali...“

„Ale jak jste vydrželi v těchto bídných podmínkách?“ zeptal se dále pan Gibson.

„Živili jsme se rostlinami,“ odpověděl starší, „a kořínky, které jsme vyhrabali, dále pupenci některých palem, divokým šťovíkem, mléčím, mořským fenyklem a araukáriovými semeny... Kdybychom byli měli udici nebo si mohli nějakou zhotovit, nebylo by bývalo nesnadné ulovit ryby, kterých je tady dole v moři ažaž...“

„A oheň?“ zeptal se Nat. „Jak se vám podařilo rozdělat oheň?“

„První dny,“ odpověděl mladší, „jsme se museli obejít bez něho. Neměli jsme sirky, vlastně měli jsme je, ale byly vlhké, a proto k nepotřebě... Naštěstí když jsme se jednou šplhali po úbočí hory, narazili jsme na solfatáru, z které šlehaly plameny. Kolem bylo plno síry. A my jsme si mohli uvařit kořínky a byliny...“

„A tak jste žili celých čtrnáct dnů?“ otázal se znovu kapitán.

„Ano, kapitáne. Ale musím se přiznat, že jsme cítili, jak každým dnem slábneme. A proto jsme byli už zoufalí. Až když jsme se včera vraceli od solfatáry, spatřili jsme najednou nějakou loď, která zakotvila na dvě míle od pobřeží...“

„Vítr se utišil,“ pravil pan Gibson, „a protože hrozilo nebezpečí, že nás proud zanese k jihovýchodu, byl jsem nucen zde zakotvit.“

„Už bylo dost pozdě,“ pokračoval starší. „Do večera zbývala jen asi hodina, a my jsme byli ještě na půl míle odtud ve vnitrozemí... Proto jsme běželi, co nám nohy stačily, k tomuhle výběžku, odkud jsme uviděli člun, jak se vrací k lodi. Mával jsem rukama a volalo pomoc...“

„Byl jsem právě v tom člunu,“ řekl Nat Gibson. „Zdálo se mi, že na téhle skále vidím nějakého člověka, ale jen jednoho, právě v okamžiku, kdy se začínalo stmívat...“

„To jsem byl já,“ prohlásil starší. „Předhonil jsem bratra... K svému velkému zklamání jsem viděl, jak se člun vzdaluje a že jeho posádka mě neviděla... Mysleli jsme, že je všechno ztraceno... Přitom jsem cítil, jak se zdvihá mírný vánek... Neodpluje briga v noci?.... Nebude už druhý den zase na širém moři?....“

„Chudáci!“ zašeptal pan Gibson.

„Pobřeží bylo přikryto stínem, kapitáne... Z lodi už nebylo vidět vůbec nic... Hodiny plynuly... Tu nás napadlo, že bychom mohli zapálit na výběžku oheň... Nanesli jsme tam hromadu trávy a dříví a hodili do toho žhavé uhlíky z ohně, který jsme tady stále udržovali... Brzy se oheň rozhořel... Kdyby byla vaše loď na stejném místě, musela hlídka ten oheň uvidět... To byla radost, když jsme k desáté hodině zaslechli tři rány z ručnice!... A kromě toho na lodi zazářila svítilna... Viděli nás!... Teď už jsme si byli jisti, že loď počká ještě jeden den a že budeme za svítání zachráněni... Už bylo načase, kapitáne... Ano, už bylo načase... A jako při vašem příchodu, opakuji a říkám vám znova: Díky, tisíceré díky!“

Trosečníci už byli zřejmě na konci svých sil: nedostatečná strava, vyčerpání, chatrné oblečení, které se už rozpadalo... Všichni tedy chápali, že by už rádi byli na palubě lodi...

„Nasedněte, prosím,“ vybídl je pan Gibson. „Potřebujete se najíst a obléci. Pak uvidíme, co budeme moci pro vás ještě udělat...“

Jakmile pan Gibson, jeho syn a oba bratři usedli na zádi člunu, zdvihli kotvu a člun projel úžinou.

Podle způsobu, jak se oba trosečníci vyjadřovali, usoudil pan Gibson, že to nejsou obyčejní námořníci. Ale chtěl se o nich blíže informovat až v přítomnosti pana Hawkinse.

Také Vin Mod si uvědomil, a to ke své velké zlosti, že to nejsou jen tak ledajací námořníci, kteří se propůjčí ke všemu jako Len Cannon a jeho společníci, ani žádní dobrodruzi, které možno často potkat v těchto končinách Tichého oceánu. Oba bratři nepatřili zřejmě k posádce potopeného škuneru. Byli to cestující, kteří jediní vyvázli z té katastrofy.

Člun přistál u lodi. Pan Gibson, jeho syn a trosečníci vystoupili na palubu. Noví příchozí byli hned představeni panu Hawkinsovi, který neskrýval své dojetí, když je viděl tak zubožené. Podal jim ruku a řekl:

„Buďte vítáni, přátelé!“

Oba bratři, silně dojati, se mu chtěli vrhnout k nohám, ale on jim v tom zabránil.

„Ale ne, ne...,“ řekl, „jsme příliš šťastni, že...“

Tomu znamenitému muži se nedostávalo slov, a proto uvítal s radostí, když Nat zvolal:

„Ke stolu! Ať jim dá někdo najíst! Vždyť umírají hlady!“

Oba bratři byli uvedeni do místnosti, kde se podávala jídla. A tak se mohli zase po dvou nedělích nedostatku a útrap dosyta najíst.

Pan Gibson jim dal hned k dispozici jednu z postranních kabin, kde našli dost šatstva vybraného ze zásob pro mužstvo. Když se oblékli, vrátili se na záď a tam v přítomnosti pana Hawkinse, kapitána a jeho syna vyprávěli, co se jim stalo.

Oba bratři pocházeli z holandského města Groningenu. Jmenovali se Karel a Petr Kipovi. Starší Karel byl důstojníkem obchodního loďstva, vykonal už četné plavby jako druhý a později jako první důstojník na obchodních lodích.

Mladší Petr byl společníkem obchodní filiálky v Ambonu na Molukách, která patřila firmě KIP v Groningenu.

Tato firma obchodovala ve velkém i v malém s koloniálním zbožím dováženým z těchto ostrovů, jež patří Holandsku, zvláště s muškátovými ořechy a s hřebíčkem, kterými tato kolonie oplývala. Firma KIP nebyla sice největším obchodním domem v Groningenu, ale její šéf požíval v obchodním světě znamenitou pověst.

Starý Kip, který ovdověl před mnoha lety, zemřel před několika měsíci. Byla to pro obchody všech filiálek firmy těžká rána. Proto bylo nutno udělat opatření, aby nemusely být zlikvidovány za nepříznivých podmínek. Nejprve se měli oba bratři vrátit do Groningenu.

Karlu Kipovi bylo pětatřicet let. Byl to dobrý námořník, který měl naději, že se brzo stane kapitánem. Nebyl sice tak bystrý jako jeho bratr, neměl takový obchodní smysl a schopnosti vést obchodní podnik, ale byl zase rozhodnější a energičtější, tělesně zdatnější a otužilejší. Nejvíce ho mrzelo, že finanční situace jim nedovolovala mít vlastní loď. Karel Kip by byl rád vykonával dlouhé plavby pro firmu svého otce. Nebylo však možné obětovat na to část kapitálu investovaného do obchodu, a tak zůstalo vřelé přání nejstaršího syna nesplněno.

Karel a Petr byli spojeni nejvěrnějším přátelstvím, které nezkalila nikdy ani ta nejmenší neshoda. Pojila je snad ještě víc vzájemná sympatie než pouto krve. Nebyl mezi nimi ani stín, ani mráček žárlivosti nebo rivality. Každý se držel svého oboru. Jeden měl rád dlouhé plavby, vzrušení a nebezpečí na moři, druhý zase práci ve filiálce v Ambonu a styky s účtárnou v Groningenu. Jejich rodina jim plně stačila. Nechtěli založit každý svou vlastní, což by je bylo' jistě rozdělilo. Stačilo jim, když byl otec v Holandsku, Karel na moři a Petr na Molukách. Petr, který byl bystrý a měl obchodní nadání, se věnoval úplně obchodu. Jeho holandský společník se snažil filiálku co nejvíce. povznést, proto nešetřil ani penězi, ani časem, ani prací, aby zvětšil její úvěr.

V době, kdy starý Kip zemřel, byl Karel prvním důstojníkem holandského trojstěžníku z Rotterdamu, který právě kotvil v ambonském přístavě. Oba bratři byli tou ranou osudu zasaženi velmi bolestně, protože ztratili otce, kterého oba vroucně milovali. Hlavně je bolelo, že u něho nebyli v okamžiku smrti.

Bratři se hned rozhodli, že Petr opustí svého společníka v Ambonu a vrátí se do Groningenu, aby převzal řízení otcovské firmy.

Náhodou byl trojstěžník Maximus na kterém připlul Karel Kip na Moluky, neschopen zpáteční plavby. Byla to už velmi stará loď, silně poškozená při plavbě mezi Holandskem a Sundskými ostrovy, takže nezbývalo než ji vyřadit ze služby. Proto se její kapitán, důstojníci a námořníci měli vrátit do Evropy na náklad firmy, které náležel. Ale to by byli museli čekat v Ambonu strašně .dlouho, než by odtud plula nějaká loď přímo do Holandska. Oba bratři však chtěli být co nejdříve doma, a proto se rozhodli, že se nalodí na první loď, která vypluje z Ambonu nebo nějakého blízkého moluckého přístavu do Evropy.

Právě v těch dnech plul do Ambonu trojstěžník Wilhelmina z Rotterdamu. Byla to loď o 500 tunách a v přístavu se měla zdržet jen velmi krátkou dobu. Cestou se chtěla zastavit ve Wellingtonu, pak obeplout mys Horn a dostat se do Atlantského oceánu. Kdyby na lodi bylo bývalo volné místo prvního důstojníka, jistě by je byl dostal Karel Kip. Ale mužstvo bylo bohužel kompletní, takže kapitán nepotřeboval žádného námořníka. Protože Karel Kip nechtěl promeškat tuto příležitost, najal si na Wilhelmině kajutu jako cestující.

Trojstěžník vyplul z Ambonu dne 23. září. Jeho mužstvo se skládalo z kapitána Roeboka, z prvního důstojníka, ze dvou lodních mistrů a z desíti námořníků. Všichni byli Holanďané.

Plavba mořem Arafurským mezi severním pobřežím Austrálie, jižním pobřežím - Nové Guineje a skupinou Sundských ostrovů, které tvoří na západě jakousi hradbu proti vlnám Indického oceánu, byla příznivá. Na východě museli projet Torresovou úžinou kolem mysu York.

Ale při vjezdu do úžiny narazili na nepříznivý vítr, takže se zpozdili o několik dní. Teprve 6. října se jim podařilo vymotat se z četných úskalí a vplout do Korálového moře.

Nyní měla Wilhelmina před sebou nesmírný Tichý oceán, jenž se rozkládal až k mysu Horn, kolem kterého měla proplout po krátké zastávce ve Wellingtonu na Novém Zélandě. Plavba bude sice trvat dlouho, ale bratři Kipové neměli na vybranou.

V noci z 19. na 20. října bylo na palubě všechno v pořádku. Na přídi stála hlídka jako obyčejně. V tom se však stalo to strašné neštěstí, kterému nebylo možno se vyhnout ani při sebevětší opatrnosti.

Na klidném moři se tehdy válela velmi těžká mlha, jak už to v Tichém oceánu za takových atmosférických podmínek bývá.

Na palubě byla rozžata předepsaná světla: zelené na pravém boku, červené na levém. Bohužel je nebylo vidět ani na půl délky, protože mlha byla příliš hustá.

Najednou, aniž bylo slyšet sirénu nebo vidět nějaké výstražné světlo, nastala strašná srážka. Něco narazilo na trojstěžník z levého boku ve výši přístřešku. Při strašném nárazu se ihned skácel hlavní a přední stěžeň.

Když se Karel a Petr Kipovi vyřítili z kabiny, postřehli ohromnou masu, která chrlila kouř a páru a přeřízla Wilhelminu vedví jako nůž.

Za půl vteřiny spatřili na stěžni neznámé lodi bílé světlo. Loď, která narazila na Wilhelminu, byl nějaký parník. To bylo všechno, co zjistili.

Wilhelmina se hned začala potápět. Oba cestující neměli ani čas spatřit, co dělá posádka. Uviděli jen několik námořníků, kteří viseli na lanovÍ. Bylo nemožné spustit čluny, protože už byly pod vodou. První důstojník a kapitán nemohli vůbec vyjít ze své kabiny.

Oba bratři, polosvlečení, se octli brzy po pás ve vodě. Cítili, jak se Wilhelmina pomalu potápí, báli se, že budou pohlceni vírem, který způsobí potápějící se loď. „Nesmíme se od sebe odloučit,“ vzkřikl Petr.

„Jen se na mne spolehni,“ odpověděl Karel.

Oba byli dobrými plavci a začali hned plavat. Ale nevěděli, zda je nablízku nějaký ostrov. Také neměli ponětí, kde vlastně byl trojstěžník, když došlo ke srážce. Věděli jenom, že jsou v Tichém oceánu mezi Austrálií a Novým Zélandem, pod Novou Kaledonií, kterou před osmačtyřiceti hodinami ohlásil kapitán Roebok.

Karel a Petr Kipovi mysleli, že jsou ztraceni. Na moři byla hluboká tma. Žádný hvizd parního stroje nebo sirény ani unikání páry nenasvědčovalo tomu, že by parník zůstal na místě katastrofy... Nikde na dosah žádná troska lodi...

Půl hodiny se drželi na hladině... Starší povzbuzoval mladšího a podpíral ho rukou, když slábl. Ale už se neodvratně blížil okamžik, kdy je opustí síly a kdy je pohltí mořské hlubiny...

Byly asi tři hodiny ráno, když se Karlu Kipovi podařilo zachytit se nějakého předmětu, který plul blízko něho. Byla to slepičí posada z Wilhelminy. Hned se na ni zavěsili.           

Nastalo svítání. Všude byly žlutavé chomáče mlhy. Ale za chvíli se mlha zvedla a vánek rozčeřil hladinu.

Karel Kip se rozhlédl po moři. Na východě bylo naprosto pusté, na západě spatřil dost vysoký břeh nějakého ostrova.

Toto pobřeží nebylo ani tři míle daleko. Proud a vítr je unášely směrem k němu. Byli si jisti, že se k němu dostanou, nebude-li vlnobití příliš velké.

Ať už to byla pevnina, nebo ostrov, toto pobřeží bylo jejich jedinou spásou. Nad pobřežím, které se táhlo na západ, se vypínala hora, jejíž vrchol zlatily první paprsky vycházejícího slunce.   

„Tamhle!... Tamhle!“ zvolal Karel Kip.

Tam na moři však by byl člověk marně hledal nějakou plachtu nebo světlo lodi. Po Wilhelmině nebylo stopy. Potopila se se vším všudy. A parník, který na ni najel a šťastně přestál katastrofu, byl už mimo dohled.

Karel Kip se trochu vztyčil nad hladinu, ale neviděl nic, ani trosky trupu, ani stěžňů. Na moři plavala jen slepičí posada, které se křečovitě drželi.

Petr, už vyčerpán a omámen, by byl jistě klesl ke dnu, kdyby mu byl bratr nedržel hlavu nad vodou. Karel brázdil moře mocnými rozmachy paží a strkal před sebou slepičí posadu směrem k roztroušeným útesům, na jejichž nepravidelném povrchu se pěnila voda.

Před pobřežím spatřil první korálovou bariéru. Potřebovali dobrou hodinu, než se k ní dostali. Bylo však nemožné na ni vystoupit, neboť se přes ni přelévaly neustále mohutné vlny. Proto trosečníci rychle propluli úzkou průlinou v útesu. Bylo něco přes sedm hodin ráno, když se jim podařilo vylézt na výběžek, kde je nedávno uviděl člun z anglické brigy.

Na tomto neznámém, neobydleném ostrově žili oba bratři dva týdny ve velké bídě, špatně oblečeni, bez nástrojů a nářadí.

Takový byl příběh, který vypravoval Petr Kip na palubě brigy. Jeho bratr ho mlčky pozoroval a jen přikyvoval.

Nyní už bylo jasné, proč Wilhelrnina nikdy nemůže doplout do Wellingtonu a proč se francouzský parník Assornption nikdy nesetkal s jejími troskami. Holandský trojstěžník ležel na dně mořských hlubin, mohlo se však stát, že mořské proudy zanesou nějakou tu trosku dále na sever.

Dojem, který vzbudilo vypravování trosečníků, byl příznivý. Nikdo samozřejmě nepochyboval, že tomu tak vskutku bylo. Trosečníci mluvili velmi dobře anglicky, což svědčilo o jejich slušném vzdělání a vychování.

Proto se také pan Hawkins netajil s tím, že na něho udělali nejlepší dojem. „Přátelé,“ prohlásil, „nyní jste na palubě naší lodi a na ní také zůstanete.“ „Děkujeme vám, pane,“ odpověděl Petr Kip.

„Ale nemůžeme vás dopravit do Evropy,“ dodal rejdař.

„Na tom nezáleží,“ řekl Karel Kip. „Stačí, když jsme se dostali z Norfolku, kde jsme byli beze všech prostředků. Víc ani nechceme.“

„Ať se vylodíme kdekoli, budeme mít možnost vrátit se domů,“ dodal Petr Kip.

„Pomohu vám v tom,“ prohlásil pan Gibson.

„A kam vlastně pluje James Cook ?“ zeptal se Karel Kip.

„Do Praslinu na Novém Irsku,“ odvětil kapitán.

„A zdrží se tam?“

„Asi tři týdny.“

„A potom se vrátí na Nový Zéland?“

„Ne, pojede do Tasmánie do Hobartu, kde je jeho mateřský přístav.“

„Pak se budeme moci nalodit na nějakou loď v Hobartu, v Dunedinu, v Aucklandu nebo ve Wellingtonu, není-liž pravda, kapitáne?“ otázal se Karel Kip.

„Samozřejmě,“ prohlásil pan Hawkins. „Jestliže pak nastoupíte na parník, který pojede do Evropy Suezským průplavem, budete tam daleko rychleji...“

„To by bylo výborné!“ zvolal Karel Kip.

„V každém případě, pane Hawkinsi a pane kapitáne,“ řekl Petr Kip, „když jste tak laskavi a vezmete nás jako cestující...“

„Jako cestující ne, ale jako hosty,“ přerušil ho pan Hawkins. „Jsme šťastni, že vám můžeme nabídnout pohostinství na naší lodi...“

A znova si všichni stiskli ruce. Pak odešli oba bratři do kabiny, aby si trochu odpočinuli, protože byli po probdělé noci velmi unaveni.

Mezitím se zdvihl vánek, který rozptýlil mlhu. Dokonce začal sílit. Moře na jihovýchodě od ostrova nabývalo ponenáhlu zelenavé barvy.

Bylo nutno větru hned využít. Proto dal pan Gibson rozkaz k vyplutí. Plachty, které zůstaly na ráhnech, byly napjaty. Rumpálem vytáhli kotvu a loď se pustila pod všemi plachtami severozápadním směrem.

Za dvě hodiny jim zmizel z očí vrcholek ostrova Norfolku a  James Cook si to zamířil k severovýchodu směrem k Nové Kaledonii, která ležela na hranici Korálového moře.