×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Bratři Kipové - Jules Verne, VI. U OSTROVA NORFOLKU

VI. U OSTROVA NORFOLKU Ostrov Norfolk leží v Tichém oceáně na 29° 02' jižní šířky a na 105° 42' východní délky. Podobá se čtyřúhelníku, který je pravidelný jen na třech stranách, jeho severozápadní břeh svou zaobleností porušuje poněkud tuto pravidelnost. Skoro uprostřed ostrova se tyčí asi do výše1000 stophora Pittova.

Ostrov má asi šest mil v obvodě. Tak jako všechny tichomořské ostrovy je obklopen prstencem atolů, který jej chrání, jako hradby chrání opevněné město. Proto vlny ze širého moře nemohou nikdy ohrozit jeho základ ze žlutavé křídy, ale vždycky se roztříští o korálové útesy. Lodi tam mohou přistát jen velmi nesnadno: musí proplout úzkými, nebezpečnými úžinami a hrozivými víry. Není zde vlastně žádný přístav. Jen na jihu byla kdysi vybudována trestnice. Zdá se, že ostrov pro svou osamocenost a nepřístupnost je přímo předurčen k tomu, aby byl jen vězením.

Také nutno připomenout, že jižním směrem se korálová úskalí táhnou až na šest až sedm mil od ostrova.

A přece patří tento ostrov, i když má tak malé rozměry, k bohatým britským koloniím. Když jej roku 1774 objevil Cook, byl překvapen jeho rostlinstvem, které je v tomto teplém tropickém podnebí neobyčejně bujné. Na počátku století zřídila britská vláda na ostrově trestaneckou kolonii. Nešťastní trestanci vykáceli lesy a obdělali půdu, a to tak dobře, že zvláště výnos kukuřice byl neobyčejně vysoký. Tak se stal Norfolk jakousi obilnicí ležící mezi Austrálií a Novým Zélandem. Bohužel však četná úskalí a víry brání přístupu k ostrovu, takže nelze dobře těžit z jeho bohatství.

Proto také byla norfolkská trestnice brzo zrušena. Ale po čase byla obnovena, neboť zde bylo možno držet i ty největší zločince z Tasmánie a z Nového Zélandu. Někdy měla až padesát trestanců, které hlídalo sto osmdesát vojáků, nepočítaje v to sto padesát administrativních zaměstnanců. Při trestnici byla zřízena státní farma, na které se pěstovalo obilí, a zvláště kukuřice.

V době, kdy byl ostrov objeven, nebyl vůbec obydlen. Prvními obyvateli, pokud je známo, byli britští trestanci, o kterých jsme se právě zmínili. Ale brzy byl ostrov zase lidu prázdný. V roce 1842 zrušila anglická vláda podruhé a definitivně trestaneckou kolonii, byla převezena do Arthuru na jižním pobřeží Tasmánie.

Jarnes Cook se octl u ostrova Norfolku čtyři dni potom, co ztratil z dohledu poslední výběžky Nového Zélandu. Podporován celkem příznivým větrem urazil dne 2. listopadu osmdesát mil,3. a 4. listopadu po sto dvaceti, ale 5. listopadu už jen sedmdesát, protože vítr silně polevil.

Odpoledne ohlásila hlídka na severovýchodě nějakou výšinu: byl to vrcholek Pittovy hory. K páté hodině už byl James Cook naproti severovýchodnímu výběžku Norfolku.

Během plavby dal Gibson bedlivě pozorovat moře. Ale nikde nezahlédli žádný vrak, a tak bylo zmizení holandského škuneru Wilhelminy stále neobjasněno.

Čím více se slunce sklánělo za výšiny ostrova, tím více tichl vítr, moře nabývalo mléčného zabarvení a z jeho povrchu, po němž klouzaly dlouhé vlny, mizela brázda lodi. Proto se dalo očekávat, že za svítání bude James Cook stále ještě v blízkosti ostrova, od kterého byl nyní vzdálen asi dvě míle. Více se k němu přiblížit bylo nebezpečné kvůli korálovým útesům. James Cook stál nyní tak nehybně, jako by byl zakotven. Plachty visely zplihle na ráhnech. Kdyby se zvedl vítr, bylo by možné je hned rozvinout a dát se na cestu.

Pan Gibson a jeho cestující mohli tedy plně využít toho krásného večera, kdy nebe bylo modré a bez mráčku.

Po večeři si šel pan Hawkins, kapitán a Nat sednout na záď.

„Tak teď sedíme v úplném bezvětří,“ řekl pan Gibson. „A bohužel nejsou známky, že by se zdvihl vítr.“ „Ale snad to dlouho nepotrvá,“ podotkl pan Hawkins. „A proč ne?“ namítl kapitán.

„Protože nepřišlo ještě období veder, Gibsone. Tichému oceánu se neprávem říká Tichý...“ „Souhlasím s vámi, příteli! Ale i v této době se může stát, že lodi uváznou na několik dní v úplném bezvětří. A nebyl bych nijak překvapen, kdyby to potkalo i nás.“ „Naštěstí,“ podotkl loďař, „nežijeme již v dobách, kdy na ostrově Norfolku žili jen piráti... Tehdy by bývalo bylo velmi nebezpečné zdržovat se v jeho blízkosti. „Máte pravdu. Tehdy se musel dávat dobrý pozor.“ „Za mých mladých let,“ pokračoval pan Hawkins, „jsem slyšel, že někteří zločinci, které nemohl napravit žádný trest ani žádná káznice, byli dopraveni na ostrov Norfolk...“ „Jednak tam byli jistě dobře střeženi,“ řekl Nat, „a jednak nemohli utéci, protože se žádná loď k ostrovu nedostala, že?“ „Ano, byli vskutku dobře střeženi, chlapče,“ odpověděl mu pan Hawkins. „A nemohli uprchnout... Ale pro zločince, kteří neustoupí před ničím, jen aby nabyli opět svobody, je možné všechno, i to, co se nám zdá nemožným...“ „Podařilo se snad, pane Hawkinsi, někomu uprchnout?“ zeptal se Nat. „Ale ano, Nate, i když se to zdá nepravděpodobné. Buď se některým podařilo zmocnit se úředního člunu, nebo si sami sestrojili tajně člun z kousků kůry a pak se pokusili dostat na širé moře...“ „Ale z devadesáti procent jim hrozila smrt,“ prohlásil pan Gibson. „To určitě,“ podotkl pan Hawkins. „Proto také, když se setkali ve vodách blízko ostrova s nějakou lodí, neváhali, vyšplhali se na palubu a povraždili všechno mužstvo. A potom se z nich stali piráti, kteří řádili u polynéských ostrovů, kde bylo těžko je vypátrat...“ „Toho se bohudík nyní bát nemusíme,“ zdůraznil kapitán. Jak vidíte, všechno to, o čem mluvil pan Hawkins, bylo totéž, co se chystali provést Flig Balt a Vin Mod. Ačkoli nebyli nikdy uvězněni na ostrově Norfolku, nechyběly jim zločinecké pudy, chtěli udělat to, co by udělali norfolkští zločinci, totiž zmocnit se lodi poctivé firmy HAWKINS z Hobartu, změnit ji na pirátskou loď a provozovat pirátství právě uprostřed Tichého oceánu, kde je tak nesnadné někoho dopadnout.

James Cook se tedy už nemusil ničeho obávat ze strany zločinců z ostrova Norfolku, protože všichni byli dávno převezeni do Arthuru, ale přesto byl ohrožen námořníky, kteří byli naverbováni v Dunedinu a byli ochotni pomoci Vinu Modovi a lodnímu mistrovi v jejich nekalých úmyslech.

„Když nám nehrozí žádné nebezpečí, dovolíš mi, otče, abych si vzal člun?“ zeptal se Nat.

„A nač?“ „Chci nalovit trochu ryb u pobřežních skal... Ještě zbývají do noci dvě hodiny... Právě teď je vhodný čas. Budu stále na dohled...“ Nebylo vskutku vážné příčiny, proč nevyhovět mladíkovu přání. Dva námořníci a on zcela postačí, aby natáhli sítě u srázu korálového útesu. Tam je vždycky hodně ryb, takže se nevrátí s nepořízenou.

Také pan Gibson uznal, že je tu výhodné místo k zakotvení. Protože proud směřoval spíše k jihovýchodu, dal spustit kotvu na pětatřicetiloktovém řetězu na písčité dno.

Když byl člun připraven, chystal se Hobbes a Wickley, že doprovodí Nata. Byli to, jak už víme, dva poctiví námořníci, kterým kapitán mohl důvěřovat.

„Jen jdi, Nate,“ řekl, „ale nezdrž se tam dlouho do noci.“ „Slibuji ti to, otče.“ „A přines nám hodně ryb pro zítřejší snídani,“ dodal pan Hawkins. „A také trochu větru, jestli je tam nějaký...“ Člun odrazil od lodi, poháněn mocnými nárazy vesel, a brzy urazil dvě míle, které byly mezi lodí a korálovými útesy. Hned hodili udice do vody. Ani nebylo třeba přichytit člun hákem k útesům, protože tam nebyl žádný proud ani příboj. Jakmile vytáhli vesla, člun se ani nehnul.

Od ostrova se asi na půl míle k jihu táhly písčiny. Ačkoli pobřeží nebylo ozářeno sluncem, které bylo skryto za Pittovou horou, bylo jasně vidět všechny detaily: malé pláže mezi skalami ze žluté křídy, hluboké, ale úzké zátoky, skalnaté výběžky, četné říčky, které se prodíraly hustými lesy a zelenými planinami k moři. Jinak bylo celé pobřeží naprosto pusté. Nikde ani jedna chýše pod stromy, žádný kouř, žádný člun zakotvený u útesů nebo vytažený na břeh.

Avšak přesto bylo v pásmu mezi mělčinou a zemí velmi živo. Bylo tam hodně vodních ptáků, kteří pronikavě křičeli, zvláště havranů s bílým peřím, ultramarínových ledňáčků, špačků s rubínovýma očima, mořských vlaštovek, lejsků a fregat, které létají neobyčejně rychle.

Kdyby měl Nat s sebou ručnici, byl by mohl zastřelit mnoho ptáků, ale žádný z nich nebyl bohužel k jídlu. Lépe bylo obrátit pozornost k moři, a to se ukázalo vskutku štědrým.

Za necelou hodinu bylo v člunu tolik ryb, že to stačilo pro celou posádku na dva dny. V těchto čistých vodách, kde roste velké množství mořských rostlin, žije neuvěřitelné množství ryb, korýšů, měkkýšů, lasturnatců, langust, krabů, ráčků, vejcovek, přílepek a tak dále. Je jich tam jistě na statisíce.

Mezi rozmanitými, překrásně zbarvenými rybami, které chytili, bylo také několik slizounů. Jsou to bizarní ryby šedé barvy, s velkýma očima navrch hlavy a s krátkými čelistmi, žijí ve vodě, ale také pobíhají po břehu a poskakují po skalách jako klokani.

Bylo sedm hodin. Slunce zašlo, Jeho poslední rudý svit pomalu hasl na vrcholku Pittovy hory.

„Pane Nate,“ otázal se Wickley, „není už čas se vrátit?“ „To by bylo rozumné,“ připojil se Hobbes. „Někdy večer se zdvihne větřík, kterého by mohla naše briga využít. Nesmíme ji nechat čekat.“ „Vytáhněte tedy udice a vraťme se na loď,“ řekl mladík. „Ale bojím se, že panu Hawkinsovi nepřinesu žádný vítr, který si u mne objednal.“ „Vskutku není ani tolik větru, co by za nehet vlezlo,“ prohlásil Hobbes. „A na širém moři není vidět jediný mráček,“ dodal Wickley.

„Tak odrazme...,“ nařídil Nat.

Ale dříve než odrazili, postavil se Nat na záď člunu a přelétl pohledem pobřežní útesy, které obklopovaly severovýchodní výběžek. Přitom si vzpomněl na to, jak slyšel, že se ztratil ten holandský škuner! Nespatří snad náhodou někde jeho trosky, které mohl proud zanést k ostrovu?.... Nemohl by náhodou zahlédnout na severu nebo na jihu vrak lodi v případě, že by nebyl zcela zničen?

Také oba námořníci pozorovali bedlivě pobřeží táhnoucí se do délky několika mil. Ale nespatřili žádný vrak škuneru, o kterém mluvil kapitán francouzského parníku.

Právě když Wickley a Hobbes usedali k veslům, zdálo se Natovi, že vidí na jednom výběžku lidskou postavu. Protože to však bylo na vzdálenost jedné míle a na pobřeží už začal padat soumrak, nebyl si jist, zda to není omyl. Že by to byl nějaký člověk, který náhodou spatřil jejich člun? Nemával snad pažemi, aby přivolal pomoc?.... Bylo velmi nesnadné nabýt v té věci jistoty!

„Podívejte se tamhle,“ pravil Nat Gibson oběma námořníkům.

Wickley a Hobbes se zadívali naznačeným směrem.

Ale v tom okamžiku ta lidská postava, jestli to vůbec byl člověk, zmizela, protože stín zahalil celé pobřeží.

„Nic jsem tam neviděl...,“ řekl Wickley.

„Já taky ne...,“ prohlásil Hobbes.

„Ale přece si myslím,“ stál na svém Nat, „že jsem se nemýlil... Byl tam nějaký muž... právě v tuto chvíli...“ „Vám se zdálo, že jste spatřil člověka?“ otázal se Wickley. „Ano. .. tamhle... na skále... a mával rukama... Asi taky volal, ale jeho hlas sem nedolehl...“ „Na těchhle písčinách se při západu slunce často objevují tuleni,“ ozval se Hobbes. „A když se takový tuleň vztyčí, můžete si ho splést s člověkem...“ „To je zcela možné,“ odpověděl Nat Gibson. „Na takovou vzdálenost... Třeba jsem se zmýlil...“ „Je teď ostrov Norfolk obydlen?“ otázal se Hobbes. „Ne,“ odpověděl mladík. „Domorodci tam nejsou... Ale možná že tam museli hledat útočiště nějací trosečníci...“ „A kdyby tomu tak bylo, nemohli by to být právě trosečníci z Wilhelminy? dodal Wickley.

„Do člunu!“ zavelel Nat. „Je pravděpodobné, že naše loď tu bude ještě zítra. A při východu slunce, kdy je pobřeží dobře osvětleno, prohlédneme si je dalekohledy...“ Oba námořníci se opřeli do vesel. Za dvacet minut byl člun u brigy. Kapitán, který stále nedůvěřoval určité části svého mužstva, ho dal ihned vytáhnout na palubu.

Pan Hawkins měl radost z bohatého úlovku. A protože se zajímalo přírodopis, hned se jal prohlížet slizouny, které ještě nikdy neviděl.

Nat Gibson pověděl otci, co viděl v okamžiku, kdy chtěli odrazit od mělčiny.

Kapitán i rejdař poslouchali mladíkovo vyprávění velmi pozorně. Věděli dobře, že od té doby, co byla zrušena trestnice, je ostrov neobydlen a že se tam nikdy nechtěli usadit australští, maorští nebo papuánští domorodci z okolních ostrovů.

„Je však docela možné, že jsou v těch vodách rybáři,“ podotkl Flig Balt, který se také zúčastnil hovoru.

„Ano,“ připustil loďař, „v této roční době by to nebylo nic zvláštního...“ „Viděl jsi mezi útesy nějaký člun?“ zeptal se kapitán svého syna.

„Ne, otče.“ „Pak si myslím, že se pan Nat zmýlil,“ prohlásil lodní mistr. „Večer už bylo tma... Podle mého, kapitáne, bychom měli vyrazit, jestli se v noci zvedne vítr...“ Bylo pochopitelné, že Flig Balt, kterému už byla proti mysli přítomnost pana Hawkinse a kapitánova syna, se obával ze všeho nejvíc toho, aby nevzali na palubu ještě nové pasažéry. V tom případě by byl asi nucen se zříci svého úmyslu. A to se mu samozřejmě nelíbilo, protože byl rozhodnut zmocnit se se svými společníky lodi stůj co stůj, a to dříve, než dorazí do Nového Irska.

„Ale jestliže se Nat nemýlil,“ namítl pan Gibson, „a na pobřeží Norfolku jsou vskutku nějací trosečníci - a koneckonců, proč by to nemohli být trosečníci z Wilhelminy? , musíme jim přece jít na pomoc. Myslel bych, že jsem nedostál své povinnosti člověka a námořníka, kdybych odplul, dříve než bych zjistil, zda...“ „Máš pravdu, Gibsone,“ souhlasil pan Hawkins. „Ale nebude ten muž, kterého Nat snad uviděl, spíše nějaký zločinec, jemuž se podařilo uprchnout z věznice a zůstat na ostrově?“ „Pak by to musel být člověk velmi starý,“ řekl kapitán. „Trestnice byla zrušena roku1842. Akdyby v ní byl už tehdy vězněn, muselo by mu být teď přes sedmdesát let... Vždyť máme nyní rok 1885...“ „Ano, Gibsone. Proto si myslím, že jsou to spíš trosečníci z toho holandského škuneru, kterým se podařilo dostat se až na Norfolk. Jestli se ovšem Nat nemýlil.“ „Kdepak!“ zvolal mladík. „Pak by tam ti ubožáci byli už dobré dvě neděle,“ pokračoval pan Hawkins. „je totiž pravděpodobné, že se to neštěstí neudálo dříve...“ „Aspoň podle toho, co nám řekl kapitán francouzské lodi,“ prohlásil pan Gibson. „Proto zítra uděláme všechno, co budeme moci... jestliže je tam na pobřeží nějaký člověk, jak tvrdí Nat, bude pozorovat naši loď až do rána. A my ho spatříme dalekohledem...“ „Ale kapitáne,“ naléhal znovu lodní mistr, „snad se zvedne v noci příznivý vítr...“ „Ať se zvedne, nebo ne, James Cook zůstane zde na kotvách. Neodjedeme dříve, než vyšleme člun, aby prohlédl pobřeží... A podíváme se na jihovýchodní mys, i kdyby nás to mělo stát celý den...“ „Výborně, otče,“ zvolal Nat. „Já sám jsem přesvědčen, že ten den nebude ztracen...“ „A co ty, Hawkinsi, taky se na to díváš jako já?“ zeptal se kapitán obraceje se na loďaře. „Úplně stejně,“ odpověděl pan Hawkins.

Když se Flig Balt vrátil na příď, vypravoval Vinu Modovi, co řekl kapitánovi a co on rozhodl. Námořník byl právě tak málo spokojen jako lodní mistr. Možná ovšem, že se Nat Gibson mýlil... Snad na tom pobřeží žádný trosečník z Wilhel miny ani není... Než uplyne dvanáct hodin, budou vědět víc... Noc byla dosti tmavá, protože byl nový měsíc. Obloha byla zakryta clonou vysoké mlhy. Nicméně na západě bylo vidět zemi, jež se tmavě rýsovala pod obzorem.

K deváté hodině něco zašplouchalo u lodi a briga se otočila na kotvě o devadesát stupňů. Zvedl se totiž slabý vítr, který byl příznivý plavbě na sever, protože vanul od jihozápadu. Ale James Cook zůstal zakotven.

Byly to však jen dočasné závany větru, který klouzal po hřebenu Pittovy hory.

Pak zase nastalo naprosté bezvětří.

Pan Hawkins, pan Gibson a jeho syn seděli na zádi lodi. Nechtělo se jim do kabin. Vdechovali po horkém dni s rozkoší chladnější večerní vzduch.

Bylo asi devět hodin a pětadvacet minut, když Nat náhle vstal, podíval se směrem k ostrovu a šel na levý bok lodi. Najednou vykřikl: „Oheň!... Tam je oheň!“ „Oheň?“ opakoval rejdař. „Ano, pane Hawkinsi.“ „A kde?“ „Tamhle na skále, právě na místě, kde jsem spatřil toho člověka.“ „Skutečně!“ prohlásil kapitán. „Vidíte, že jsem se nemýlil,“ zvolal Nat.

Na pobřeží vskutku plál oheň z dříví, z něhož šlehaly vysoké plameny, obklopené hustým kouřem.

„Gibsone,“ řekl pan Hawkins, „to je zřejmě znamení...“ „O tom není už pochyby,“ přitakal kapitán, „na ostrově jsou nějací trosečníci... Ať už to byli trosečníci, nebo někdo jiný, byli to určitě lidé, kteří volali o pomoc. Museli mít strašný strach, že jim briga odjede... Bylo tedy nutno jim dát nějaké znamení. To se také hned stalo.

„Nate,“ řekl pan Hawkins, „vezmi ručnici a vystřel na znamení!“ Mladík vstoupil do přístřešku a vrátil se s karabinou. Brzy nato zazněly tři rány, které se rozlehly po celém pobřeží.

Zároveň zamával jeden námořník lucernou, která visela vpředu na hlavním stěžni.

Nyní nezbývalo než vyčkat svítání. Pak může James Gook navázat spojení s lidmi na ostrově Norfolku.


VI. U OSTROVA NORFOLKU

 

Ostrov Norfolk leží v Tichém oceáně na 29° 02' jižní šířky a na 105° 42' východní délky. Podobá se čtyřúhelníku, který je pravidelný jen na třech stranách, jeho severozápadní břeh svou zaobleností porušuje poněkud tuto pravidelnost. Skoro uprostřed ostrova se tyčí asi do výše1000 stophora Pittova.

Ostrov má asi šest mil v obvodě. Tak jako všechny tichomořské ostrovy je obklopen prstencem atolů, který jej chrání, jako hradby chrání opevněné město. Proto vlny ze širého moře nemohou nikdy ohrozit jeho základ ze žlutavé křídy, ale vždycky se roztříští o korálové útesy. Lodi tam mohou přistát jen velmi nesnadno: musí proplout úzkými, nebezpečnými úžinami a hrozivými víry. Není zde vlastně žádný přístav. Jen na jihu byla kdysi vybudována trestnice. Zdá se, že ostrov pro svou osamocenost a nepřístupnost je přímo předurčen k tomu, aby byl jen vězením.

Také nutno připomenout, že jižním směrem se korálová úskalí táhnou až na šest až sedm mil od ostrova.

A přece patří tento ostrov, i když má tak malé rozměry, k bohatým britským koloniím. Když jej roku 1774 objevil Cook, byl překvapen jeho rostlinstvem, které je v tomto teplém tropickém podnebí neobyčejně bujné. Na počátku století zřídila britská vláda na ostrově trestaneckou kolonii. Nešťastní trestanci vykáceli lesy a obdělali půdu, a to tak dobře, že zvláště výnos kukuřice byl neobyčejně vysoký. Tak se stal Norfolk jakousi obilnicí ležící mezi Austrálií a Novým Zélandem. Bohužel však četná úskalí a víry brání přístupu k ostrovu, takže nelze dobře těžit z jeho bohatství.

Proto také byla norfolkská trestnice brzo zrušena. Ale po čase byla obnovena, neboť zde bylo možno držet i ty největší zločince z Tasmánie a z Nového Zélandu. Někdy měla až padesát trestanců, které hlídalo sto osmdesát vojáků, nepočítaje v to sto padesát administrativních zaměstnanců. Při trestnici byla zřízena státní farma, na které se pěstovalo obilí, a zvláště kukuřice.

V době, kdy byl ostrov objeven, nebyl vůbec obydlen. Prvními obyvateli, pokud je známo, byli britští trestanci, o kterých jsme se právě zmínili. Ale brzy byl ostrov zase lidu prázdný. V roce 1842 zrušila anglická vláda podruhé a definitivně trestaneckou kolonii, byla převezena do Arthuru na jižním pobřeží Tasmánie.

Jarnes Cook se octl u ostrova Norfolku čtyři dni potom, co ztratil z dohledu poslední výběžky Nového Zélandu. Podporován celkem příznivým větrem urazil dne 2. listopadu osmdesát mil,3. a 4. listopadu po sto dvaceti, ale 5. listopadu už jen sedmdesát, protože vítr silně polevil.

Odpoledne ohlásila hlídka na severovýchodě nějakou výšinu: byl to vrcholek Pittovy hory. K páté hodině už byl James Cook naproti severovýchodnímu výběžku Norfolku.

Během plavby dal Gibson bedlivě pozorovat moře. Ale nikde nezahlédli žádný vrak, a tak bylo zmizení holandského škuneru Wilhelminy stále neobjasněno.

Čím více se slunce sklánělo za výšiny ostrova, tím více tichl vítr, moře nabývalo mléčného zabarvení a z jeho povrchu, po němž klouzaly dlouhé vlny, mizela brázda lodi. Proto se dalo očekávat, že za svítání bude James Cook stále ještě v blízkosti ostrova, od kterého byl nyní vzdálen asi dvě míle. Více se k němu přiblížit bylo nebezpečné kvůli korálovým útesům. James Cook stál nyní tak nehybně, jako by byl zakotven. Plachty visely zplihle na ráhnech. Kdyby se zvedl vítr, bylo by možné je hned rozvinout a dát se na cestu.

Pan Gibson a jeho cestující mohli tedy plně využít toho krásného večera, kdy nebe bylo modré a bez mráčku.

Po večeři si šel pan Hawkins, kapitán a Nat sednout na záď.

„Tak teď sedíme v úplném bezvětří,“ řekl pan Gibson. „A bohužel nejsou známky, že by se zdvihl vítr.“

„Ale snad to dlouho nepotrvá,“ podotkl pan Hawkins.

„A proč ne?“ namítl kapitán.

„Protože nepřišlo ještě období veder, Gibsone. Tichému oceánu se neprávem říká Tichý...“

„Souhlasím s vámi, příteli! Ale i v této době se může stát, že lodi uváznou na několik dní v úplném bezvětří. A nebyl bych nijak překvapen, kdyby to potkalo i nás.“

„Naštěstí,“ podotkl loďař, „nežijeme již v dobách, kdy na ostrově Norfolku žili jen piráti... Tehdy by bývalo bylo velmi nebezpečné zdržovat se v jeho blízkosti.

„Máte pravdu. Tehdy se musel dávat dobrý pozor.“

„Za mých mladých let,“ pokračoval pan Hawkins, „jsem slyšel, že někteří zločinci, které nemohl napravit žádný trest ani žádná káznice, byli dopraveni na ostrov Norfolk...“

„Jednak tam byli jistě dobře střeženi,“ řekl Nat, „a jednak nemohli utéci, protože se žádná loď k ostrovu nedostala, že?“

„Ano, byli vskutku dobře střeženi, chlapče,“ odpověděl mu pan Hawkins. „A nemohli uprchnout... Ale pro zločince, kteří neustoupí před ničím, jen aby nabyli opět svobody, je možné všechno, i to, co se nám zdá nemožným...“

„Podařilo se snad, pane Hawkinsi, někomu uprchnout?“ zeptal se Nat.

„Ale ano, Nate, i když se to zdá nepravděpodobné. Buď se některým podařilo zmocnit se úředního člunu, nebo si sami sestrojili tajně člun z kousků kůry a pak se pokusili dostat na širé moře...“

„Ale z devadesáti procent jim hrozila smrt,“ prohlásil pan Gibson.

„To určitě,“ podotkl pan Hawkins. „Proto také, když se setkali ve vodách blízko ostrova s nějakou lodí, neváhali, vyšplhali se na palubu a povraždili všechno mužstvo. A potom se z nich stali piráti, kteří řádili u polynéských ostrovů, kde bylo těžko je vypátrat...“

„Toho se bohudík nyní bát nemusíme,“ zdůraznil kapitán.

Jak vidíte, všechno to, o čem mluvil pan Hawkins, bylo totéž, co se chystali provést Flig Balt a Vin Mod. Ačkoli nebyli nikdy uvězněni na ostrově Norfolku, nechyběly jim zločinecké pudy, chtěli udělat to, co by udělali norfolkští zločinci, totiž zmocnit se lodi poctivé firmy HAWKINS z Hobartu, změnit ji na pirátskou loď a provozovat pirátství právě uprostřed Tichého oceánu, kde je tak nesnadné někoho dopadnout.

James Cook se tedy už nemusil ničeho obávat ze strany zločinců z ostrova Norfolku, protože všichni byli dávno převezeni do Arthuru, ale přesto byl ohrožen námořníky, kteří byli naverbováni v Dunedinu a byli ochotni pomoci Vinu Modovi a lodnímu mistrovi v jejich nekalých úmyslech.

„Když nám nehrozí žádné nebezpečí, dovolíš mi, otče, abych si vzal člun?“ zeptal se Nat.

„A nač?“

„Chci nalovit trochu ryb u pobřežních skal... Ještě zbývají do noci dvě hodiny... Právě teď je vhodný čas. Budu stále na dohled...“

Nebylo vskutku vážné příčiny, proč nevyhovět mladíkovu přání. Dva námořníci a on zcela postačí, aby natáhli sítě u srázu korálového útesu. Tam je vždycky hodně ryb, takže se nevrátí s nepořízenou.

Také pan Gibson uznal, že je tu výhodné místo k zakotvení. Protože proud směřoval spíše k jihovýchodu, dal spustit kotvu na pětatřicetiloktovém řetězu na písčité dno.

Když byl člun připraven, chystal se Hobbes a Wickley, že doprovodí Nata. Byli to, jak už víme, dva poctiví námořníci, kterým kapitán mohl důvěřovat.

„Jen jdi, Nate,“ řekl, „ale nezdrž se tam dlouho do noci.“

„Slibuji ti to, otče.“

„A přines nám hodně ryb pro zítřejší snídani,“ dodal pan Hawkins. „A také trochu větru, jestli je tam nějaký...“

Člun odrazil od lodi, poháněn mocnými nárazy vesel, a brzy urazil dvě míle, které byly mezi lodí a korálovými útesy. Hned hodili udice do vody. Ani nebylo třeba přichytit člun hákem k útesům, protože tam nebyl žádný proud ani příboj. Jakmile vytáhli vesla, člun se ani nehnul.

Od ostrova se asi na půl míle k jihu táhly písčiny. Ačkoli pobřeží nebylo ozářeno sluncem, které bylo skryto za Pittovou horou, bylo jasně vidět všechny detaily: malé pláže mezi skalami ze žluté křídy, hluboké, ale úzké zátoky, skalnaté výběžky, četné říčky, které se prodíraly hustými lesy a zelenými planinami k moři. Jinak bylo celé pobřeží naprosto pusté. Nikde ani jedna chýše pod stromy, žádný kouř, žádný člun zakotvený u útesů nebo vytažený na břeh.

Avšak přesto bylo v pásmu mezi mělčinou a zemí velmi živo. Bylo tam hodně vodních ptáků, kteří pronikavě křičeli, zvláště havranů s bílým peřím, ultramarínových ledňáčků, špačků s rubínovýma očima, mořských vlaštovek, lejsků a fregat, které létají neobyčejně rychle.

Kdyby měl Nat s sebou ručnici, byl by mohl zastřelit mnoho ptáků, ale žádný z nich nebyl bohužel k jídlu. Lépe bylo obrátit pozornost k moři, a to se ukázalo vskutku štědrým.

Za necelou hodinu bylo v člunu tolik ryb, že to stačilo pro celou posádku na dva dny. V těchto čistých vodách, kde roste velké množství mořských rostlin, žije neuvěřitelné množství ryb, korýšů, měkkýšů, lasturnatců, langust, krabů, ráčků, vejcovek, přílepek a tak dále. Je jich tam jistě na statisíce.

Mezi rozmanitými, překrásně zbarvenými rybami, které chytili, bylo také několik slizounů. Jsou to bizarní ryby šedé barvy, s velkýma očima navrch hlavy a s krátkými čelistmi, žijí ve vodě, ale také pobíhají po břehu a poskakují po skalách jako klokani.

Bylo sedm hodin. Slunce zašlo, Jeho poslední rudý svit pomalu hasl na vrcholku Pittovy hory.

„Pane Nate,“ otázal se Wickley, „není už čas se vrátit?“

„To by bylo rozumné,“ připojil se Hobbes. „Někdy večer se zdvihne větřík, kterého by mohla naše briga využít. Nesmíme ji nechat čekat.“

„Vytáhněte tedy udice a vraťme se na loď,“ řekl mladík. „Ale bojím se, že panu Hawkinsovi nepřinesu žádný vítr, který si u mne objednal.“

„Vskutku není ani tolik větru, co by za nehet vlezlo,“ prohlásil Hobbes.

„A na širém moři není vidět jediný mráček,“ dodal Wickley.

„Tak odrazme...,“ nařídil Nat.

Ale dříve než odrazili, postavil se Nat na záď člunu a přelétl pohledem pobřežní útesy, které obklopovaly severovýchodní výběžek. Přitom si vzpomněl na to, jak slyšel, že se ztratil ten holandský škuner! Nespatří snad náhodou někde jeho trosky, které mohl proud zanést k ostrovu?.... Nemohl by náhodou zahlédnout na severu nebo na jihu vrak lodi v případě, že by nebyl zcela zničen?

Také oba námořníci pozorovali bedlivě pobřeží táhnoucí se do délky několika mil. Ale nespatřili žádný vrak škuneru, o kterém mluvil kapitán francouzského parníku.

Právě když Wickley a Hobbes usedali k veslům, zdálo se Natovi, že vidí na jednom výběžku lidskou postavu. Protože to však bylo na vzdálenost jedné míle a na pobřeží už začal padat soumrak, nebyl si jist, zda to není omyl. Že by to byl nějaký člověk, který náhodou spatřil jejich člun? Nemával snad pažemi, aby přivolal pomoc?.... Bylo velmi nesnadné nabýt v té věci jistoty!

„Podívejte se tamhle,“ pravil Nat Gibson oběma námořníkům.

Wickley a Hobbes se zadívali naznačeným směrem.

Ale v tom okamžiku ta lidská postava, jestli to vůbec byl člověk, zmizela, protože stín zahalil celé pobřeží.

„Nic jsem tam neviděl...,“ řekl Wickley.

„Já taky ne...,“ prohlásil Hobbes.

„Ale přece si myslím,“ stál na svém Nat, „že jsem se nemýlil... Byl tam nějaký muž... právě v tuto chvíli...“

„Vám se zdálo, že jste spatřil člověka?“ otázal se Wickley.

„Ano. .. tamhle... na skále... a mával rukama... Asi taky volal, ale jeho hlas sem nedolehl...“

„Na těchhle písčinách se při západu slunce často objevují tuleni,“ ozval se Hobbes. „A když se takový tuleň vztyčí, můžete si ho splést s člověkem...“

„To je zcela možné,“ odpověděl Nat Gibson. „Na takovou vzdálenost... Třeba jsem se zmýlil...“

„Je teď ostrov Norfolk obydlen?“ otázal se Hobbes.

„Ne,“ odpověděl mladík. „Domorodci tam nejsou... Ale možná že tam museli hledat útočiště nějací trosečníci...“

„A kdyby tomu tak bylo, nemohli by to být právě trosečníci z  Wilhelminy? dodal Wickley.

„Do člunu!“ zavelel Nat. „Je pravděpodobné, že naše loď tu bude ještě zítra. A při východu slunce, kdy je pobřeží dobře osvětleno, prohlédneme si je dalekohledy...“

Oba námořníci se opřeli do vesel. Za dvacet minut byl člun u brigy. Kapitán, který stále nedůvěřoval určité části svého mužstva, ho dal ihned vytáhnout na palubu.

Pan Hawkins měl radost z bohatého úlovku. A protože se zajímalo přírodopis, hned se jal prohlížet slizouny, které ještě nikdy neviděl.

Nat Gibson pověděl otci, co viděl v okamžiku, kdy chtěli odrazit od mělčiny.

Kapitán i rejdař poslouchali mladíkovo vyprávění velmi pozorně. Věděli dobře, že od té doby, co byla zrušena trestnice, je ostrov neobydlen a že se tam nikdy nechtěli usadit australští, maorští nebo papuánští domorodci z okolních ostrovů.

„Je však docela možné, že jsou v těch vodách rybáři,“ podotkl Flig Balt, který se také zúčastnil hovoru.

„Ano,“ připustil loďař, „v této roční době by to nebylo nic zvláštního...“ „Viděl jsi mezi útesy nějaký člun?“ zeptal se kapitán svého syna.

„Ne, otče.“

„Pak si myslím, že se pan Nat zmýlil,“ prohlásil lodní mistr. „Večer už bylo tma... Podle mého, kapitáne, bychom měli vyrazit, jestli se v noci zvedne vítr...“

Bylo pochopitelné, že Flig Balt, kterému už byla proti mysli přítomnost pana Hawkinse a kapitánova syna, se obával ze všeho nejvíc toho, aby nevzali na palubu ještě nové pasažéry. V tom případě by byl asi nucen se zříci svého úmyslu. A to se mu samozřejmě nelíbilo, protože byl rozhodnut zmocnit se se svými společníky lodi stůj co stůj, a to dříve, než dorazí do Nového Irska.

„Ale jestliže se Nat nemýlil,“ namítl pan Gibson, „a na pobřeží Norfolku jsou vskutku nějací trosečníci - a koneckonců, proč by to nemohli být trosečníci z Wilhelminy? , musíme jim přece jít na pomoc. Myslel bych, že jsem nedostál své povinnosti člověka a námořníka, kdybych odplul, dříve než bych zjistil, zda...“

„Máš pravdu, Gibsone,“ souhlasil pan Hawkins. „Ale nebude ten muž, kterého Nat snad uviděl, spíše nějaký zločinec, jemuž se podařilo uprchnout z věznice a zůstat na ostrově?“

„Pak by to musel být člověk velmi starý,“ řekl kapitán. „Trestnice byla zrušena roku1842. Akdyby v ní byl už tehdy vězněn, muselo by mu být teď přes sedmdesát let... Vždyť máme nyní rok 1885...“

„Ano, Gibsone. Proto si myslím, že jsou to spíš trosečníci z toho holandského škuneru, kterým se podařilo dostat se až na Norfolk. Jestli se ovšem Nat nemýlil.“

„Kdepak!“ zvolal mladík.

„Pak by tam ti ubožáci byli už dobré dvě neděle,“ pokračoval pan Hawkins. „je totiž pravděpodobné, že se to neštěstí neudálo dříve...“

„Aspoň podle toho, co nám řekl kapitán francouzské lodi,“ prohlásil pan Gibson. „Proto zítra uděláme všechno, co budeme moci... jestliže je tam na pobřeží nějaký člověk, jak tvrdí Nat, bude pozorovat naši loď až do rána. A my ho spatříme dalekohledem...“

„Ale kapitáne,“ naléhal znovu lodní mistr, „snad se zvedne v noci příznivý vítr...“

„Ať se zvedne, nebo ne, James Cook zůstane zde na kotvách. Neodjedeme dříve, než vyšleme člun, aby prohlédl pobřeží... A podíváme se na jihovýchodní mys, i kdyby nás to mělo stát celý den...“

„Výborně, otče,“ zvolal Nat. „Já sám jsem přesvědčen, že ten den nebude ztracen...“

„A co ty, Hawkinsi, taky se na to díváš jako já?“ zeptal se kapitán obraceje se na loďaře.

„Úplně stejně,“ odpověděl pan Hawkins.

Když se Flig Balt vrátil na příď, vypravoval Vinu Modovi, co řekl kapitánovi a co on rozhodl. Námořník byl právě tak málo spokojen jako lodní mistr. Možná ovšem, že se Nat Gibson mýlil... Snad na tom pobřeží žádný trosečník z Wilhel miny ani není... Než uplyne dvanáct hodin, budou vědět víc... Noc byla dosti tmavá, protože byl nový měsíc. Obloha byla zakryta clonou vysoké mlhy. Nicméně na západě bylo vidět zemi, jež se tmavě rýsovala pod obzorem.

K deváté hodině něco zašplouchalo u lodi a briga se otočila na kotvě o devadesát stupňů. Zvedl se totiž slabý vítr, který byl příznivý plavbě na sever, protože vanul od jihozápadu. Ale James Cook zůstal zakotven.

Byly to však jen dočasné závany větru, který klouzal po hřebenu Pittovy hory.

Pak zase nastalo naprosté bezvětří.

Pan Hawkins, pan Gibson a jeho syn seděli na zádi lodi. Nechtělo se jim do kabin. Vdechovali po horkém dni s rozkoší chladnější večerní vzduch.

Bylo asi devět hodin a pětadvacet minut, když Nat náhle vstal, podíval se směrem k ostrovu a šel na levý bok lodi. Najednou vykřikl:

„Oheň!... Tam je oheň!“

„Oheň?“ opakoval rejdař.

„Ano, pane Hawkinsi.“

„A kde?“

„Tamhle na skále, právě na místě, kde jsem spatřil toho člověka.“ „Skutečně!“ prohlásil kapitán.

„Vidíte, že jsem se nemýlil,“ zvolal Nat.

Na pobřeží vskutku plál oheň z dříví, z něhož šlehaly vysoké plameny, obklopené hustým kouřem.

„Gibsone,“ řekl pan Hawkins, „to je zřejmě znamení...“

„O tom není už pochyby,“ přitakal kapitán, „na ostrově jsou nějací trosečníci...

Ať už to byli trosečníci, nebo někdo jiný, byli to určitě lidé, kteří volali o pomoc. Museli mít strašný strach, že jim briga odjede...

Bylo tedy nutno jim dát nějaké znamení. To se také hned stalo.

„Nate,“ řekl pan Hawkins, „vezmi ručnici a vystřel na znamení!“

Mladík vstoupil do přístřešku a vrátil se s karabinou.

Brzy nato zazněly tři rány, které se rozlehly po celém pobřeží.

Zároveň zamával jeden námořník lucernou, která visela vpředu na hlavním stěžni.

Nyní nezbývalo než vyčkat svítání. Pak může James Gook navázat spojení s lidmi na ostrově Norfolku.