VI. ROZSUDEK Vyšetřování se pomalu chýlilo ke konci. Bratři Kipové byli vyslýcháni a konfrontováni s lodním mistrem, který je hlavně, nebo spíše jako jediný obviňoval a který taky objevil v jejich kabině ten usvědčující materiál. Na jeho obvinění odpověděli bratři kategorickým popřením viny. Ale jak mohli doufat, že se očistí z tohoto nařčení, když proti nim svědčilo tolik věcných důkazů, které zdánlivě nebylo možno popřít?
Ostatně neměli ani dost příležitosti, ani čas, aby si připravili svou obhajobu, aby si navzájem pomohli a dodali odvahy. Nemohli spolu řádně promluvit, protože byli od sebe ihned odloučeni a mohli se dorozumívat jen prostřednictvím advokáta, který je hájil. Když soudce vyslýchal jednoho z nich, nesměl být druhý přítomen. Viděli se vlastně po dlouhé době až v den, kdy byli předvedeni před soud.
Veřejnost se už dozvěděla o obsahu dopisu a o zásilce pana Ziegera, poněvadž o tom psaly všechny hobartské noviny. Už nebylo pochyby, že dýky, která byla nalezena ve vaku bratrů Kipů, použili vrahové k zavraždění kapitána Gibsona, obvinění obou bratrů se tedy zdálo logické. Porota se mohla vyslovit jen pro trest smrti, zvláště když ten zločin byl spáchán za přitěžujících okolností.
Čím více se blížil den přelíčení, tím více byl pan Hawkins znepokojen. Kolik vzpomínek mu najednou vyvstalo v mysli! Jakže, ti dva mladíci, kteří v něm vzbudili takové sympatie, by byli schopni spáchat tak strašný zločin?... Jeho svědomí odmítlo tomu uvěřit! Jeho srdce se bouřilo při myšlence, že by to mohla být pravda... V celé té věci viděl tolik záhadných věcí, které snad nikdy nebudou vysvětleny... Ale všechny jeho pochyby byly založeny na důvodech čistě morálních, kdežto věcná fakta, která obžaloba nahromadila, se tyčila před ním jako nepřekročitelná zeď.
Pan Hawkins nechtělo této věci mluvit s Natem Gibsonem, jehož přesvědčení o vině bratří Kipů nebylo možno zviklat. Jednou nebo dvakrát, když byl u paní Gibsonové na návštěvě, se zmínil o jejich nevině a vyslovil také naději, že se jim podaří dokázat svou nevinu. Paní Gibsonová na tuto poznámku nic neřekla a setrvala v úporném mlČení, takže bylo víc než jasné, že má na to stejné názory jako její syn. Ona sama ostatně neměla nikdy možnost jako pan Hawkins ocenit povahu trosečníků z Wilhelminy, pochopit trochu jejich život a zajímat se o jejich budoucnost... Vdova v nich viděla jen zločince, skutečné vrahy svého manžela... Zato paní Hawkinsová nemohla nedůvěřovat přímosti svého manžela a jistotě jeho úsudku... Protože on nebyl přesvědčen o vině obou bratrů, nemohla o ní být přesvědčena ani ona. Měla tedy stejné pochybnosti jako on, ale jen pochybnosti.
Případ bratří Kipů se měl projednávat před soudem dne 17. února, to jest pětadvacet dní po přelíčení, na kterém Flig Balt obvinil Petra a Karla Kipy.
Vin Mod nepokládal už za nutné bydlet v hostinci U velkého starce. A tak vypověděl a zaplatil pokoj, který si tam najal pod jménem Ned Pat. Protože už nebylo třeba chodit v přestrojení, šel do hospody U čersvých ryb a tam se ubytoval v pokoji Fliga Balta. Odtamtud chtěli ti darebáci sledovat průběh svých podlých a obratných pletich, které jim měly přinést naprostou bezpečnost.
Proces byl zahájen dopoledne dne 17. února před hobartským trestním soudem. Soud se skládal z předsedy, ze dvou soudců a z prokurátora. V porotě bylo dvanáct mužů, kteří se měli shodnout na rozsudku.
Sál byl zcela plný, ale davy lidí stály i v okolních ulicích. Když obžalovaní byli vedeni k soudu, byli uvítáni výkřiky, které volaly po pomstě. Ale policisté je hned zase od sebe oddělili, musili je chránit před davem, dokud nedošli do soudního paláce. Oba bratři dobře cítili, že od veřejného mínění nemohou očekávat nic dobrého.
Soud předvolal tytéž svědky, kteří se už dříve objevili před námořním soudem: pana Hawkinse, Nata Gibsona a námořníky z Jamese Cooka. Celá žaloba se opírala o výpověď Fliga Balta. Jak asi na ni odpovědí bratři Kipové? Právě o to se každý nejvíce zajímal.
Karel a Petr Kipovi měli obhájce, ale jeho úloha byla velmi nesnadná, protože na obvinění, které se opíralo o věcné důkazy, odpovídali jen tím, že vínu popírali.
Podle anglického zákona se jich předseda soudu nejprve zeptal, zda se cítí vinnými, či ne.
„Jsme nevinni!“ odpověděli oba svorně jasným hlasem.
Pak znova uvedli to, co při prvním procesu, a popsali své chování během plavby od svého zachránění z ostrova Norfolku až do vylodění v Hobartu.
Tvrdili, že ve vaku, který si odnesli na palubu Jamese Cooka, bylo jen trochu prádla a šatů. Tu malajskou dýku vůbec ve vraku lodi nenašli a nedovedou si vysvětlit, jak se k nim dostala. Tvrzení, že byly v jejich vaku papíry a peníze kapitána Gibsona, kategoricky popřeli. Buď se lodní mistr mýlil, nebo vědomě nemluvil pravdu.
„A proč by to dělal?“ otázal se předseda soudu.
„Aby nás zničil a aby se nám pomstil,“ odpověděl Karel Kip.
Tato slova přijalo přítomné obecenstvo s mručením na znamení nesouhlasu.
Pak vyslýchal svědky prokurátor, obyčejný advokát, který se té funkce ujal dobrovolně. Po tomto výkladu měl obhájce obžalovaných podat soudu protidůkazy.
Když vypovídal Flig Balt, znova prohlásil: „Ano... během zpáteční plavby jsem náhodou vstoupil do prostoru, kde byly kabiny. V tom se loď silně zakymácela... A najednou jsem spatřil na zemi vak, který se vyvalil z kabiny bratrů Kipů, jejíž dveře se otevřely... Po podlaze se rozkutálely nějaké peníze, piastry... Zároveň z vaku vypadly nějaké papíry... Byly to lodní papíry, které zmizely po vraždě kapitána Gibsona...“ O malajské dýce Flig Balt nemluvil, protože ji nikdy neviděl. Ani nevěděl, že obžalovaní měli takovou zbraň. Nyní se však nediví, že ji policie našla v jejich vaku v hostinci U velkého. starce.
Vždyť je to. ta dýka, kterou byl zabit kapitán Gibson... Ostatně bratři Kipové nepopírají, že ji koupili v Ambonu na Molukách a že zmizela při ztroskotání Wilhelminy... Tvrdí jen, že ji nikdo z nich nepřinesl na palubu Jamese Cooka, a nedovedou pochopit, že byla nalezena v jejich vaku... Na to Petr Kip jen namítl: „Na melanéských ostrovech není taková dýka ničím zvláštním... Skoro každý „Chápeme vaši bolest, ubohý pane Gibsone, a nemáme ani dost síly, abychom vám to měli za zlé...“ Když přistoupil ke svědeckému stolku pan Hawkins, bylo. na něm vidět, že je stále pod dojmem svých vzpomínek... Cožpak mohl připustit, že se trosečníci z Wilhelminy a hosté na Jamesi Cookovi mohli odvděčit kapitánovi za jeho šlechetnost a domorodec ji má... Je to jejich obvyklá zbraň... Je proto docela možné, že dýka, kterou byl kapitán Gibson zavražděn, není vůbec naše. Všechny takové dýky jsou si naprosto podobné, protože jsou vyráběny na malajských ostrovech...“ Tato odpověď vzbudila v obecenstvu odpor, který musil předseda soudu utišit. Potom prokurátor zdůraznil, že tou dýkou byl spáchán onen zločin, protože kroužek od ní, který na ní chyběl, našel pan Zieger a zaslal panu Hawkinsovi.
„Chtěl bych ještě něco podotknout,“ prohlásil Petr Kip. „Nikdo z těch, kteří byli na palubě, u nás tu zbraň neviděl. A kromě toho, kdybychom ji byli nalezli ve vaku, jistě bychom to byli řekli panu Hawkinsovi nebo Natu Gibsonovi.“ Ale jeho bratr i on dobře cítili, že tenhle důvod nemůže nikoho přesvědčit. Nebylo pochyby, že to byla jejich zbraň, že rány byly Gibsonovi zasazeny právě touto dýkou a že kroužek, který nalezli na místě zločinu v Keravaře, patří k ní.
Proto Petr naposled prohlásil: „Můj bratr a já jsme se stali obětí skutečně záhadných okolností. My že bychom mohli zavraždit kapitána Gibsona, kterému vděčíme za své zachránění a za svůj život?... Toto obvinění je zrovna tak podlé jako nespravedlivé, a proto už na ně nebudeme odpovídat!“ Tato věta, pronesená hlasem, na kterém nebylo. znát naprosto žádné vzrušení, silně zapůsobila na přítomné obecenstvo. Ale to už mělo své přesvědčení, a proto pokládalo Kipovo prohlášení za jakousi obhajobu. Jestliže bratři Kipové nebudou chtít odpovídat na kladené otázky, nebude to snad jen proto, že nebudou schopni tak učinit?
Potom byli vyslechnuti ostatní svědkové, nejprve Nat Gibson. Mladý muž se nedovedl ovládnout a přitížil svou výpovědí bratrům Kipům, obžalovaní se na něho jen soustrastně dívali... Nakonec však přesto prohlásili: dobrotu tak strašným zločinem?... Vždyť mu vděčili za svůj život... Cožpak ho mohli zavraždit, aby ho okradli, když přece dobře věděli, že jim Harry Gibson a pan Hawkins chtějí pomoci?... Ano, ano.... jsou pádné důkazy, které svědčí proti nim... Ale pan Hawkins tomu všemu dobře nerozumí... Nakonec už ani nemohl vzrušením mluvit.
Výpovědi námořníků z Jamese Cooka, Hobbese, Wickleyho, Burnese, Lena Cannona, Sextona, Kylea, Bryce, a kuchaře Koa nepřinesly nic podstatného. Jen odpovědi Vina Moda na otázky prokurátorovy týkající se Fliga Balta byly naprosto kladné. Několik dní předtím, než vypukla vzpoura, byl lodní mistr, jak se mu zdálo, silně rozčilen. Bylo to snad jen proto, že ho Karel Kip vystřídal ve velení lodi?
Vin Mod byl přesvědčen, že příčinou je něco zcela jiného... „A nesvěřil se vám s něčím?“ otázal se ho prokurátor, „Ne,“ odpověděl Vin Mod.
Ve prospěch obou obžalovaných mluvila jen jediná okolnost- na zpáteční plavbě u nich nikdo tu dýku neviděl. To bylo také potvrzeno výpovědí Fliga Balta. A tak mohl Petr Kip klidně znova prohlásit: „Kdybychom byli našli tu dýku ve vraku Wilhelminy a přinesli ji na palubu Jamese Cooka, byli bychom se s tím neskrývali, jako jsme nezatajili nic, co jsme měli ve svém zavazadle... Je snad někdo, kdo tu dýku u nás viděl?... Ne, nikdo!... Je však pravda, že ji policisté při prohlídce v našem pokoji v hostinci U velkého starce u nás našli, zrovna tak jako peníze a papíry kapitána Gibsona... Proto prohlašujeme, že ji tam musel někdo podstrčit v naší nepřítomnosti a bez našeho vědomí!“ Právě v tomto okamžiku se stalo něco velmi vážného, co mohlo úplně vyvrátit nejistotu porotců, pokud snad ještě měli nějaké pochybnosti o vině obou bratrů. Byl totiž jako svědek předvolán plavčík Jim.
„Jime,“ řekl mu předseda soudu, „teď musíš říci všechno, co víš, a nic, čím si nejsi jist...“ „Ano, pane předsedo,“ odpověděl Jim. Zdálo se, že plavčík hledá nejistým pohledem pana Hawkinse. Loďař to hned zpozoroval a vytušil, že výpověď toho hocha asi odhalí něco velmi důležitého, o čem se Jim až doposud neodvážil hovořit.
„Tu dýku, kterou prý na palubě nikdo neviděl a která patřila pánům Kipům, já...“ Když Jim vyslovil tato slova, zarazil se a váhal, jak se zdálo, dále mluvit. Ale předseda soudu ho vybídl, aby jen pokračoval.
„Tu dýku... já... já jsem ji viděl...“ Bratři Kipové pozvedli hlavu. Unikne jim snad tato poslední záchrana, od které si tolik slibovali?.... Prokurátor ukázal dýku Jimovi a zeptal se ho: „Je to ta dýka?“ „Ano, poznávám ji...“ „A ty tedy tvrdíš, žes ji na palubě viděl?“ „Ano.“ „A kde?“ „V kabině pánů Kipů...“ „A kdy?“ „Když James Cook kotvil poprvé v Praslinu...“ A Jim začal vyprávět, za jakých okolností spatřil tu zbraň, jak ho upoutala, jak ji vzal do ruky a potom položil zpátky na místo, kde původně ležela. Víme, že tu dýku dal do kabiny bratrů Kipů Vin Mod a že pak Flig Balt poslal dolů plavčíka, aby si jí všiml. Potom však ji Vin Mod zase sebral a schoval do svého pytle.
Hochova výpověď vyvolala velký rozruch nejen u soudců a členů poroty, ale také u přítomného obecenstva. Mohly být teď ještě nějaké pochybnosti o vině bratří Kipů?... Oba sice tvrdili, že tu zbraň nikdy nepřinesli na palubu lodi, ale přece ji někdo na palubě spatřil, a později byla také nalezena v jejich vaku v hostinci U velkého starce.
„Byl na dýce kroužek, když jsi ji měl v ruce?“ znova se otázal prokurátor plavčíka.
„Ano,“ odpověděl Jim, „byla úplně v pořádku.“ Bylo tedy už naprosto jasné, že ten kroužek vypadl, když vrahové zápasili s kapitánem Gibsonem, protože byl později nalezen na místě vraždy v keravarském lese. Proti této Jimově výpovědi nebylo možno nic namítnout, a obžalovaní na to vskutku také nic neřekli.
V tom si vyžádal slovo Nat Gibson. Chtěl upozornit porotu na jeden fakt, o kterém dosud nemluvil a který podle jeho názoru bylo nutno uvést. Když mu dal předseda slovo, prohlásil: „Páni soudcové a páni porotci, jistě víte, že když plul James Cook z Nového Zélandu na Bismarckovo souostroví, byl u Louisiad napaden Papuánci. Důstojníci, cestující i posádka lodi se zúčastnili obrany lodi. Můj otec bojoval v prvních řadách. Tu najednou za nejprudšího boje někdo vystřelil z pistole, nevím kdo, a kulka taktak že minula hlavu kapitána Gibsona... Dosud jsem, pánové, věřil, že to byla nešťastná náhoda, kterou možno vysvětlit tím, že se bojovalo velmi urputně za úplné tmy... Ale dnes už mám na to zcela jiný názor... Nyní jsem přesvědčen, že to byl atentát na mého otce, o jehož smrti bylo tenkrát už rozhodnuto, a to těmi, kteří ho vskutku později zavraždili...“ Když Karel Kip uslyšel toto nové obvinění, vstal s planoucím zrakem a zvolal chvějícím se hlasem: „My... my že... Nate Gibsone, co si to dovolujete?“ Karel Kip byl rozhořčením bez sebe. Ale Petr ho vzal za ruku a snažil se ho uklidnit. Karel usedl, těžce oddychoval a dusil v sobě vzlyky. V sále nebylo nikoho, koho by tento vzrušující výjev nedojal, i v očích pana Hawkinse se zaleskly slzy.
Vin Mod šťouchl kolenem do lodního mistra a pohlédl na něj úkosem, jako by chtěl říci: Na mou věru, na to jsem si ani nevzpomněl... A ten kapitánův syn na to přece nezapomněl... Veřejný žalobce neměl příliš těžkou úlohu. Porota byla důkladně seznámena s minulostí bratrů Kipů, s jejich těžkou finanční situací, která hrozila jejich firmě v Groningenu. Ztratili všechno, co měli, při ztroskotání Wilhelminy... Nebylo pochyby, že našli ve vraku peníze, o nichž se nezmínili a které si vezli z Ambonu, zrovna tak jako dýku, které použili za několik týdnů k vykonání vraždy... Pak oloupili ubohého kapitána o několik tisíc piastrů, z nichž jen část byla nalezena v jejich zavazadlech... A konečně kdo může vědět, zda už tenkrát Karel Kip nepočítal s tím, že se stane kapitánem Jamese Cooka po Harrym Gibsonovi... Cožpak se to potom vskutku nestalo?
Za jakých okolností byl ten zločin spáchán?... Nyní už to porotci věděli... Když Harry Gibson odešel z lodi na návštěvu k panu Hamburgovi, oba bratři už byli dávno pryč... Číhali na něho, sledovali ho na jeho cestě přes keravarský les a oloupili ho. Po svém návratu na palubu zůstali mimo každé podezření... A druhý den se opovážili jít ve smutečním průvodu za rakví ubohého kapitána a prolévat nad jeho neštěstím slzy zrovna tak, jako je proléval jeho syn!
Žaloba žádala, aby byla porota nemilosrdná k takovým zločincům... A porota odpověděla na všechny otázky viny kladně... To znamenalo pro Kipy trest smrti.
Pak se ujal slova obhájce bratrů Kipů, svůj úkol splnil dobře. Ale cožpak mě,l nějakou naději, že jeho úsilí bude korunováno úspěchem? Cožpak nevycítil, že si nejen soudcové, nýbrž i celá veřejnost o tom všem už udělala pevné mínění?... Co bylo možno postavit proti věcným důkazům, které svědčily proti obžalovaným?... Nic jiného než důvody morální, a ty nemohou mít takovou váhu na misce spravedlnosti... Mluvil o minulosti svých klientů, o jejich poctivém životě, o kterém nepochyboval nikdo, kdo s nimi přišel do styku... Je sice pravda, že jejich firma v Groningenu nebyla právě V nejlepší finanční situaci, že ztratili své poslední peníze při ztroskotání Wilhelminy... ale aby si zaopatřili celkem nepatrnou částku dvou až tří tisíc piastrů, nebyli přece schopni zavraždit kapitána Gibsona!... Zabít svého dobrodince!... To není možné připustit!... Bratři Kipové se stali obětí záhadných okolností... Bylo zde stále mnoho nejasností, které mluví v jejich prospěch a pro jejich osvobození... Když bylo přelíčení skončeno, odebrala se porota do poradní síně. Nat Gibson zůstal sedět na lavici svědků, maje hlavu v dlaních. Ale nesmíme se domnívat, že se snad obhájci obžalovaných podařilo v něm vzbudit nějaké pochybnosti... To vůbec ne! Pro něho byli bratři Kipové vrahy jeho otce. Pan Hawkins stál opodál a díval se se zlomeným srdcem na místo, kam měli usednout oba obžalovaní, aby vyslechli vyhlášení rozsudku. V tom okamžiku k němu přistoupil plavčík Jim a řekl mu chvějícím se hlasem: „Pane Hawkinsi... já... já jsem přece musil tak vypovídat, není-liž pravda?“ „Nemohl jsi dělat nic jiného, hochu,“ odpověděl loďař. Porada soudu trvala dosti dlouho... Snad se některému členu poroty zdálo, že vina není dost jasně prokázána... Snad přizná porota obžalovaným polehčující okolnosti vzhledem k jejich důstojnému chování, které zapůsobilo na členy poroty i na přítomné obecenstvo... Zatím jen dva lidé projevovali neobyčejnou netrpělivost, a to lodní mistr a Vin Mod, kteří seděli vedle sebe a neodvažovali se ani zašeptat... Ale nemusili spolu ani mluvit, tak si rozuměli... Doufali pevně, že trest smrti a poprava Kipů jim přinese naprostou bezpečnost... Teprve až budou oba bratři mrtvi, budou mít po starosti... Vždyť kdyby zůstali naživu, i kdyby byli na galejích, nepřestali by prohlašovat, že jsou nevinni... A nikdo neví, zdali by nějaká náhoda nepřivedla někdy spravedlnost na stopu pravých viníků... Po pětatřiceti minutách zazněl v zasedací síni zvonek, porota vstoupila a za sedla na svá místa. Její výrok bude tedy jednomyslný... Obecenstvo se za strašného strkání a rámusu zase nahrnulo do síně. Hned nato vstoupil soud. Předseda soudu ohlásil, že se v přelíčení pokračuje.
Pak vyzval hlavního porotce, aby vyhlásil rozsudek. Porotce uznal všechny body žaloby a nepřiznal obžalovaným polehčující okolnosti.
Karel a Petr Kipovi se také vrátili do síně, odebrali se na svá místa a tam zůstali stát, aby vyslechli rozsudek.
Předseda soudu a přísedící se radili ještě několik minut o trestu, kterého má být použito, protože šlo o vraždu, to jest o úmyslné zabití.
Karel a Petr Kipovi byli odsouzeni na smrt. Při vyhlášení rozsudku se tu a tam ozval potlesk.
Oba bratři se nejprve na sebe podívali, vzali se za ruce a mlčky si padli do náručí.
