PRVNÍ ČÁST I. KRČMA U TŘÍ STRAK
PRVNÍ ČÁST
I. KRČMAuTŘÍ STRAK
V roce 1885, šestačtyřicet let potom, co Velká Británie obsadila Nový Zéland a připojila jej k Novému Jižnímu Walesu, a dvaatřicet let potom, co jej prohlásila za samostatnou kolonii a co dostal svou vlastní samosprávu, panovala na tomto ostrově stále ještě zlatá horečka. Zmatek, který tam vyvolala, nebyl však tak zhoubný, jak tomu bylo v některých australských provinciích. Přesto však vznikly nepořádky, které těžce dolehly na obyvatelstvo obou ostrovů. Provincie Otago byla zaplavena zlatokopy, protože zlatá ložiska přilákala velké množství dobrodruhů. To dokazuje jasně i výnos zlatonosných ložisek, který na Novém Zélandě stoupl v letech 1864 až 1889 na dvanáct miliónů franků.
Nebyli to jen Australané a Číňané, kteří se vrhli jako hejno dravých ptáků na toto bohaté území, brzy se tam přihrnuli také Američané a Evropané. Není tedy divu, že ani posádky obchodních lodí, které připluly do Aucklandu, Wellingtonu, Christchurche, Napieru, Invercargillu a Duneeinu, neodolaly tomu velkému lákadlu. Kapitáni se marně snažili udržet si své námořníky, nadarmo jim v tom pomáhaly i přístavní úřady. Všude řádila dezerce, takže se rejdy plnily loďmi, které nemohly odplout, protože neměly posádky.
Mezi loďmi, jež uvázly z těchto důvodů v Dunedinu, byla také anglická briga James Cook.
Z osmi členů posádky zůstali na palubě jen čtyři námořníci, ostatní čtyři zmizeli s pevným odhodláním, že se nedají chytit. Dvanáct hodin po útěku byli už od přístavu hodně daleko a mířili si to k zlatým dolům. Kapitán, který nalodil zboží a měl už loď připravenou k odjezdu, byl nucen zůstat v přístavu dva: týdny, protože nemohl dost rychle sehnat náhradu za uprchlíky. Ani slib zvýšené mzdy, ani naděje na několikaměsíční plavbu mu nepomohly, a k tomu měl ještě obavu, že i ti, kteří mu zůstali, se dají zlákat a budou následovat své druhy. Proto poslal lodního mistra Fliga Balta, aby prošel všechny krčmy, hospody i soukromé ubytovny a naverboval tam nějaké námořníky.
Dunedin leží na jihovýchodním pobřeží Jižního ostrova, který je oddělen od Severního ostrova Cookovou úžinou (Nový Zéland se totiž skládá ze dvou ostrovů). Roku 1839 nalezl francouzský cestovatel Dumont d'Urville na tom místě, kde je nyní město Dunedin, jen několik maorských chatrčí, teď už jsou tam paláce, hotely, náměstí, zelené prostory, nádraží, školy, sklady, tržnice, banky, kostely, nemocnice. Dunedin, nyní město převážně průmyslové a obchodní, se neustále rozrůstá.
Má asi 50 000 obyvatel, což je méně, než má Auckland, hlavní město Severního ostrova, ale více, než má Wellington, ve kterém sídlí vláda Nového Zélandu.
Na úpatí města, které je rozloženo stupňovitě na pahorku, leží přístav přístupný lodím každé velikosti od té doby, co byl z Port Chalmersu vybudován plavební kanál.
Jedna z nejhlučnějších a nejvyhledávanějších krčem v přístavní čtvrti byla krčma U tří strak, jejímž majitelem byl Adam Fry. Tento otylý člověk s rudou tváří nestál za víc než jeho obvyklí hosté, samí to povaleči a opilci.
Jednoho. večera seděli v rohu krčmy dva hosté, před nimi stály dvě sklenice a máz džinu, který byl už poloprázdný a který chtěli před odchodem vyprázdnit do poslední kapky. Byli to námořníci z brigy James Cook, lodní mistr Flig Balt a námořník Vin Mód.
„Ale ty máš pořád ještě žízeň, Mode?“ zeptal se Flig Balt a nalil svému kamarádovi sklenku.
„Pořád, pane Balte, zvláště když nejím. Napřed trochu džinu, pak trochu visky, a potom zase visku a džin. Ale to všechno mi nebrání, abych mluvil, dobře poslouchal a pozoroval... Naopak, mám pak oči jasnější, uši bystřejší, i jazyk mi jde rychleji...“
Tento námořník, kterému bylo pětatřicet let, byl malý, hubený, svižný a svalnatý. Měl slídivou tvář, špičatý nos, živé oči, špičatá ústa a krysí zuby, jestli je možno se tak vyjádřit. Vypadal lstivě a chápavě. Byl zřejmě schopen přihrávat svému kumpánu při čemkoli. Jeden byl jako druhý, a tak se mohli na sebe spolehnout.
„Už to musíme nějak skončit!“ řekl Flig Balt pevným hlasem a uhodil pěstí do stolu.
„Ale vždyť stačí jen si vybrat!“ podotkl Vin Mod.
A přitom ukázal na hloučky opilců, kteří pod vlivem alkoholu a tabáku statečně pili, zpívali a nadávali. Místnost byla naplněna výpary alkoholu, takže se tam člověk málem opil, hned jak vstoupil.
Flig Balt, kterému bylo asi osmatřicet až devětatřicet let, byl prostřední postavy, široký v ramenou a rozložitý. Měl velkou hlavu a takový obličej, že ten, kdo jej jednou spatřil, nikdy na něj nezapomněl: na levé tváři velká bradavice, oči neobyčejně kruté, obočí husté a kudrnaté, zrzavá americká bradka, ale žádné kníry. Zkrátka vypadal jako zlostný a mstivý člověk. Na lodi James Cook, na kterou se nalodil před několika měsíci, sloužil jako lodní mistr. Pocházel z britského přístavu Qeestownu, v jeho papírech stálo, že je rodem z Irska. Své rodiče neznal a už dvacet let se potloukal po moři. Avšak mnoho námořníků nemá jinou rodinu než své kamarády z paluby a nemá jinou vlast než loď, na které slouží. Zdá se, že jejich národnost se řídí podle národnosti lodi, na níž se plaví. Flig Balt byl ve službě přísný a puntičkářský, a třebaže byl jen lodním mistrem, zastával na lodi vlastně funkci prvního důstojníka. Proto se kapitán Gibson domníval, že se na něho může spolehnout v malých věcech, a sám si samozřejmě ponechal velení na lodi.
Ale ve skutečnosti byl Flig Balt bídák a neštítil se ani zločinu. Podléhal Vinu Modovi, který měl na něho špatný vliv a stále ho ponoukal k nekalým činům. Doufal, že se mu konečně něco podaří...
„Znova vám povídám,“ řekl námořník, „tady v krčmě U tří strak si můžete vybrat lidi se zavřenýma očima... Tady najdete vždycky chlapy, které potřebujete, ochotné udělat nějaký ten špinavý obchůdek na vlastní pěst...“
„Přece musíme vědět,“ namítl Flig Balt, „odkud jsou...“
„To je zbytečné. Jen když půjdou tam, kam je pošleme, mistře Balte!... Musíme jim důvěřovat, našli jsme je přece v krčmě Adama Frye...“
Pověst této pokoutní krčmy byla velmi špatná. Kdykoli tam udělala policie zátah, našla u Frye vždycky lidi, kteří se štítili práce a měli co dělat se zákonem. Ačkoli byl kapitán nucen doplnit stav své posádky, sám by se byl nikdy neobrátil na hosty této krčmy. Proto také mu Flig Balt neřekl, že půjde hledat námořníky sem.
V krčmě byla jediná místnost se stoly, lavicemi a židličkami. V pozadí za nálevním pultem stál hostinský, za sebou měl police plné lahví a lahviček. Místnost byla osvětlena dvěma zamřížovanými okny, která vedla do úzké uličky na nábřeží. Do krčmy se vstupovalo dveřmi opatřenými velkým zámkem a závorou. Nad dveřmi visel štít a na něm byly namalovány pestrými barvami tři straky, jak do sebe klofají. Štít zcela odpovídal úrovni krčmy. Na 45° jižní šířky nastává v říjnu a na počátku jara noc už v půl deváté. Nad pultem a nad stoly proto viselo několik petrolejových lamp, které silně čadily. Hostinský je nechal čadit zrovna tak, jako nechal prskat lampy, u kterých už knot téměř shořel. Ale toto slabé osvětlení plně postačovalo, vždyť když se pije, není třeba vidět na sklenice...
Na lavicích a na židličkách sedělo asi dvacet námořníků ze všech koutů světa: Američané, Angličané, Irové, Holanďané. Byli to většinou zběhové, jedni se chystali k ložiskům zlata, jiní se zase odtamtud vrátili a utráceli bez rozmyslu všechny peníze, které dostali za nalezené zlato. Mluvili jeden přes druhého, zpívali a řvali tak, že by uprostřed toho pekelného rámusu nebylo slyšet ani ránu z revolveru. Polovina těchto lidí byla úplně zpita falšovaným alkoholem, který si lili mechanicky do chřtánu a jehož pálení už ani necítili. Občas někteří vstali, zavrávorali a padli na zem. Adam Fry a jeho pomocník, silný domorodec, je zvedli, odtáhli do kouta a hodili na podlahu jako žoky, abychom použili mariňáckého výrazu. Každou chvíli vrzly dveře vedoucí na ulici. Někteří šli ven, motali se od zdi ke zdi, škobrtali přes patníky a obyčejně skončili někde v potoce. Jiní zase vcházeli a usedali na lavice, kde bylo místo. Rychle se seznámili a brzy na sebe pokřikovali a tiskli si ruce tak, že si mohli polámat prsty. Mnozí z nich se opět shledali po dlouhém pobytu u zlatých ložisek v Otagu. Často létala od stolu ke stolu sprostá slova, nadávky a urážky. Skoro žádný večer neskončil bez rvačky, která se brzo proměnila v bitvu. To nebylo pro hostinského a hosty krčmy U tří strak vůbec nic nového.
Flig Balt a Vin Mod si stále prohlíželi všechny přítomné, aby mohli popřípadě navázat vyjednávání.
„Koneckonců, o co vlastně jde?“ prohlásil námořník a opřel se o stůl tak, aby byl co nejblíž u lodního mistra. „Jenom o to, najít čtyři lidi jako náhradu za ty, co upláchli. Tamty litovat nemusíme... stejně by byli s námi nešli. Znova vám říkám: tady najdeme, co hledáme. Ať visím, jestli tu nenajdeme nějakého rošťáka, který by se nechtěl zmocnit dobré lodě a prohánět se s ní po Tichém oceánu, místo aby se vrátil do Hobartu. To platí pořád, ne?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Flig Balt.
„Tak si to znova spočítejme,“ pokračoval Vin Mod. „Čtyři tihle chlapi, kuchař Koa, vy a já proti kapitánovi, třem ostatním a plavčíkovi..., - to je přece víc, než potřebujeme... Jednoho rána někdo vstoupí do kabiny pana Gibsona…, a nikdo tam nebude... Svoláme mužstvo... budou chybět tři lidé... Velká vlna je asi smetla do moře, když stáli v noci na stráži... To se přece může stát i při pěkném počasí... A potom se už James Cook neobjeví... Potopí se se vším všudy v Tichém oceánu. Brzy se už o něm vůbec nebude mluvit... Bude se jmenovat jinak, třeba Little Girl... Bude jezdit od ostrova k ostrovu a provozovat svůj počestný obchod... Kapitánem bude Flig Balt a lodním mistrem Vin Mod... Ten už doplní svou posádku dvěma nebo třemi statnými chlapíky, jaké člověk vždycky najde v přístavech na východě i na západě... A každý si bude moci nahospodařit nějaký ten krejcar z hubené mzdy, kterou obyčejně každý propije dřív, než ji dostane...“
V krčmě byl tak velký rámus, že Flig Balt Vina Moda ani dobře neslyšel. Ale na tom vůbec nezáleželo. Všechno, co říkal jeho kumpán, si sám už několikrát opakoval pro sebe. Vždyť se dávno rozhodl, teď šlo jen o to, jak to provést. Proto udělal jenom malou poznámku:
„Čtyři noví, ty a já... To je šest proti pěti, když počítáme i toho plavčíka... Budiž! Ty jsi ale zapomněl, že ve Wellingtonu musíme vzít na loď rejdaře Hawkinse a kapitánova syna!“
„Máte pravdu... Jen jestli odjedeme z Dunedinu do Wellingtonu... Ale jestli tam nepojedeme...“
„Osmačtyřicet hodin stačí, jenom mít dobrý vítr,“ pokračoval lodní mistr Balt.
„A taky není jisté, jestli se nám ta naše věc podaří cestou...“
„Na tom nezáleží,“ zvolal Vin Mod. „Jen nemějte strach, i když bude na lodi pan Hawkins a syn pana Gibsona... Hodíme je do moře, než se vzpamatujou... Hlavní věc je najít kamarády, kterým nebude záležet na lidském životě... a nebojí se oprátky... Takové najdeme jen tady...“
„No dobrá,“ odpověděl lodní mistr Balt.
Oba dva si začali prohlížet hosty Adama Frye ještě pozorněji, někteří z nich se na ně už předtím několikrát významně podívali.
„Podívejte se,“ zvolal Vin Mod, „tamhleten vypadá jako boxer... s tou ohromnou palicí... Jestli neprovedl víc než desetkrát něco, za co měl viset...“
„Ano,“ odpověděl lodní mistr Balt, „ten se mi taky zamlouvá...“
„No, a tamhleten... Vidíte, má jen jedno oko, ale jaké!... Buďte si jist, že to druhé neztratil jen v sebeobraně...“
„Vskutku, Vine Mode! Jestli přijme naši nabídku...“
„Určitě přijme.“
„Ale,“ namítl Flig Balt, „přece jim nemůžeme říct předem, že...“
„To se jim řekne, až se k tomu naskytne vhodná chvíle... Však si dají říct!... Podívejte se na chlapa, který právě vstupuje... Už podle toho, jak třískl dveřmi, by člověk řekl, že má v patách policajty...“
„Dejme mu nalejt kořalku...,“ řekl mistr Balt…
„Vsadím flašku džinu, že neodmítne... A pak tamhleten... Co vypadá jako medvěd a má klobouk na stranu... Ten byl jistě častěji v podpalubí jako vězeň než na palubě a měl párkrát nohy v železech...“
Všichni čtyři chlapi, na které Vin Mod upozornil, byli bezpochyby skuteční grázlové. Proto měl Flig Balt obavu, že když je naverbuje, sotva s tím bude kapitán souhlasit a sotva bude chtít mít takové námořníky na palubě... Bylo ostatně zcela zbytečné žádat od nich nějaké papíry.
Zbývalo jen zjistit, jestli se tihle lidé chtějí dát najmout, jestli právě nezběhli z jiné lodi a nechtějí se stát raději zlatokopy. Sami se o nic nehlásí, takže nebylo jisté, jak přijmou nabídku, aby se stali námořníky na Gibsonově lodi. To se ostatně hned dozvědí, jakmile jim nabídnou sklenku džinu nebo visky.
„Eh, kamaráde... nechcete skleničku?“ promluvil Vin Mod, který přitáhl nově přišlého chlapíka ke svému stolu.
„Ale i dvě... jestli mi je dáte nalejt,“ odpověděl námořník a mlaskl. „Dostaneš třebas tři, čtyři... šest i dvanáct, když máš tak vyschlé hrdlo.“
Len Cannon - tak se ten chlapík jmenoval, nebo se tak aspoň nechal nazývat - si sedl bez okolků ke stolu, aby dokázal, že jich dovede vylíznout třebas tucet. Ale když zjistil, že mu dost nenalévají pro jeho krásné oči a slušné chování, zeptal se hlasem ochraptělým od přílišného pití:
„Tak co mi chcete?“
Vin Mod mu všecko vysvětlil: Briga James Cook je připravena k odplutí...
Jako námořník může dostat tučnou mzdu... Jde o několikaměsíční plavbu od ostrova k ostrovu... Strava bude dobrá... a pití dost... Kapitán nechal lodnímu mistrovi, to jest jemu, starost o mužstvo... Mateřským přístavem lodi je Hobart, kde se najde všechno, co může lákat námořníka, když se chce při zastávce lodi pobavit... Není vůbec třeba předložit papíry námořnímu komisaři... Vypluje se už zítra časně zrána, Jestli bude posádka kompletní... Nezná snad někoho, kdo by měl dal es a chtěl sloužit na lodi?.... Stačilo by, kdyby jen naznačil, třeba náhodou tady z těch lidí někdo...“
Len Cannon se podíval na Balta a na jeho druha a svraštil obočí. Co vlastně znamená tenhle návrh? Co v sobě skrývá? Ačkoli se mu zdál velmi lákavý, prozatím odpověděl krátce:
„Ne...“
„To neděláš dobře...,“ ozval se opět Vin Mod. „A proč?“
„Budu se ženit...“
„Ale, ale...“
„Ano... Beru si Kateřinu Verdaxovou... vdovu...“
„Ale kamaráde,“ řekl mu Vin Mod a poklepal mu na rameno, „jestli se ty někdy oženíš, nikdy to nebude Kateřina Verdaxová, ale jen šibenice!“
Len Cannon se dal do smíchu a vyzunkl jedním douškem svou sklenici. Přestože na něho lodní mistr Balt silně naléhal, trval na svém odmítnutí, zvedl se a odešel k vedlejšímu hlučícímu hloučku, odkud létaly sprosté nadávky.
„Musíme se pokusit o jiného,“ podotkl Vin Mod, který se nedal odradit prvním neúspěchem.
Pak opustil stůl, kde seděl Balt, a šel si sednout k jednomu námořníkovi do rohu místnosti. Ten vypadal zrovna tak jako Len Cannon, ale zdál se méně sdílný, bylo vidět, že je navyklý mluvit jen se svou sklenicí. Patrně mu takový hovor stačil.
Vin Mod šel přímo k věci:
„Jak se jmenuješ?“
„Jak se jmenuju?“ odpověděl námořník po krátkém zaváhání. „Ano...“
„A jak se jmenuješ ty?“
„Vin Mod.“
„A co jsi zač?“
„Jsem námořník z brigy James Cook , která právě kotví v Dunedinu...“
„A proč chce Vin Mod vědět, jak se jmenuju?“
„Pro případ, že by ses chtěl dát najmout na naši loď...“
„Jmenuj u se Kyle...,“ odpověděl námořník. „Ale tohle jméno si ponechám pro lepší příležitost...“
„Jen jestli se naskytne, kamaráde...“
„Ale naskytne se vždycky nějaká...“
A obrátil se k Vinu Modovi zády. Toto druhé odmítnutí vzalo Modovi jeho sebedůvěru. V krčmě Adama Frye to bylo skoro jako na burze: poptávka tam byla hojnější než nabídka... A to nebylo příliš slibné.
A vskutku, stejný neúspěch měl Vin Mod i s druhými dvěma chlapíky, kteří se hádali, kdo zaplatí poslední džin posledním šilinkem. Ir Sexton a Američan Bryce prohlásili, že by šli raději pěšky do Irska nebo do Ameriky, než aby se dali naverbovat na loď, i kdyby to byla jachta Jeho Veličenstva nebo nejlepší křižník Spojených států severoamerických...
Vin Mod se pokusil ještě několikrát s pomocí Adama Frye naverbovat někoho, ale skončilo to naprostým fiaskem. Proto se vrátil mrzutě ke stolu, kde seděl Flig Balt.
„Nic?“ otázal se lodní mistr.
„Nedá se nic dělat, mistře Balte.“
„Cožpak tady nablízku není jiná krčma než tahleta?“
„Je, je...,“ odpověděl Vin Mod. „Ale když jsme nenašli nic tady, pochybuju, že by se nám to podařilo jinde...“
Flig Balt strašně zasakroval a třískl do stolu, až všechny sklenice a láhve poskočily. Cožpak jeho plán musí ztroskotat? Což se mu nepodaří naverbovat čtyři muže podle jeho výběru?… Bude snad nucen doplnit svou posádku řádnými námořníky, kteří by šli jistě s kapitánem Gibsonem?.... Ovšem pravda je, že dobrých námořníků je právě tak málo jako špatných... A tak uplyne asi hodně týdnů, než…
Rvačka byla čím dál zuřivější bude moci James Cook vyplout, protože nebude mít dost mužstva.
Musí se podívat do jiných krčem. V téhle čtvrti bylo krčem víc než kostelů nebo bank, jak říkal Vin Mod. Flig Balt chtěl právě zaplatit, co vypili, když tu se najednou strhl v druhém rohu místnosti strašný rámus.
Spor Sextona a Bryce o tom, kdo má zaplatit útratu, nabyl hrozivých rozměrů. Ti dva vypili totiž více, než jim dovolovala jejich kapsa, a Adam Fry nikdy nic nedal na dluh, i kdyby šlo o pouhý krejcar. Měli zaplatit dva šilinky: buď je zaplatí, nebo ne. Pak ale přijdou policajti a zabásnou je. Stejně už několikrát seděli pro rvačku, urážky a jiné přestupky.
Hostinský, kterého na to upozornil číšník, hned přišel vymáhat svůj dluh, ale Sexton a Bryce nemohli zaplatit. Jejich kapsy byly totiž prázdné. Vin Mod byl tentokrát přesvědčen, že bude mít konečně úspěch, nabídne jim několik piastrů, námořníci přijmou jeho nabídku a to bude jakási záloha na příští mzdu. Znova se o to pokusil, ale poslali ho ke všem čertům...
Adam Fry se bál, že mu nezaplatí, ale taky že ztratí dva zákazníky, jestliže se dají naverbovat na Gibsonovu loď. Proto ani tentokrát nepřišel Vinu Modovi na pomoc, jak námořník očekával.
Když to uviděl mistr Balt, hned pochopil, že už je s tím konec. Proto řekl Vinu Modovi:
„Pojďme pryč!“
„Ano,“ odpověděl Vin Mod. „Ale je teprve devět hodin. Pojďme do krčmy U starých bratří nebo U starého námořníka... Je to pár kroků odsud. Ať visím, jestli se odtamtud vrátíme s nepořízenou!“
Jak je vidět, byl u počestného Vina Moda obrazný výraz „ať visím“ zcela obvyklý, snad si myslel, že tak musí skončit každý, kdo žije na tomhle světě.
Ale mezitím přestal Adam Fry důrazně vyžadovat svůj dluh a sáhl k hrozbám, buď Sexton a Bryce zaplatí, nebo stráví noc v lapáku. Číšníkovi docela rozkázal, aby došel pro strážníky. Bylo jich v této přístavní čtvrti dost a dost. Flig Balt a Vin Mod už chtěli také odejít, když V tom spatřili, jak se přede dveře postavili tři až čtyři silní chlapi, aby zabránili komukoli vyjít nebo vstoupit. Chtěli se totiž zastat svých kamarádů.
Hrozilo nebezpečí, že se věc zamotá a že to skončí rvačkou, jak se často stávalo.
Adam Fry a číšník na ně samozřejmě nestačili, a proto chtěli zavolat policii, jak to obvykle v takové situaci dělali. Když teď viděli, že je hlavní vchod zatarasen, pokusili se vyjít zadními dveřmi do uličky, jež vedla kolem zadního dvorku.
Ale neměli už na to dost času. Všechna ta banda se postavila proti nim, včele s Kylem, Sextonem, Lenem Cannonem a Brycem. Rvačky se nezúčastnilo jen asi půl tuctu chlapů, kteří byli zpiti namol, nebyli schopni se udržet na nohou a leželi v rozích místnosti na podlaze. A tak ani Balt, ani Vin Mod už nemohli vyjít ven.
„Ale my se musíme dostat ven za každou cenu,“ řekl Balt. „Tady z toho koukají jen rány...“
„Kdož ví?“ odpověděl Vin Mod. „Počkejme trochu. Snad ta bitka bude k něčemu dobrá.“
A protože nechtěli přitom něco slíznout, schovali se za nálevní pult.
V tom se všichni začali bít „sečnou zbraní“, jestliže tak můžeme nazvat nohy a pěsti rváčů. Později jistě dojde i na nože a poteče krev, což nebude v krčmě U tří strak ani poprvé, ani naposled. Už se zdálo, že Adam Fry a číšník podlehnou přesile, a vskutku by byli podlehli, kdyby se nebylo na jejich stranu postavilo několik hostů: pět až šest Irů odrazilo ty, kteří útočili na hostinského, protože doufali, že jim dá za to pití na úvěr.
Nastal pekelný rámus. Mistr Balt a Vin Mod se naštěstí dobře schovali, takže nebyli poraněni, když začaly létat sklenice a láhve ze všech stran. Všichni tloukli kolem sebe, nadávali a řvali. Přitom strhli lampy, takže místnost osvětlovala jen lucerna visící venku před vchodem.
Nejzuřivěji si vedli Len Cannon, Kyle, Sexton a Bryce. Nejprve se divoce vrhli na své protivníky, ale brzy se musili sami bránit. Vždyť hostinský a číšník nebyli v boxu žádní začátečníci: zasadili Kylovi a Bryceovi takové rány, že jim skoro přerazili čelisti a srazili je k zemi, ale oba se hned zase zvedli a šli na pomoc svým kamarádům, které Irové přitiskli do kouta.
O vítězství, jež se klonilo jednou na tu, jednou na onu stranu, mohl rozhodnout jen zásah zvenčí. Uprostřed té vřavy bylo slyšet volání o pomoc, ale sousedé se vůbec nestarali o to, co se děje v krčmě, protože rvačky námořníků tam byly na denním pořádku. Kromě toho bylo velmi nebezpečné zasahovat do takových rvaček. To byla věc policie, která je, jak se říká, za to placena.
Rvačka byla čím dál zuřivější.
Chlapi převrhli všechny stoly a začali se tlouci židlemi. Pak vytáhli z kapes nože a z opasků revolvery a brzy zazněly z té strašné vřavy výstřely.
Hostinský se všemožně snažil dostat se k hlavním nebo k zadním dveřím, když V tom vtrhlo zadními dveřmi do místnosti asi tucet strážníků. Nebylo ani nutné pro ně posílat. Jakmile jim totiž chodci oznámili, že v krčmě U tří strak je rvačka, hned tam zamířili. Bylo jich dost, aby obnovili pořádek. Nebylo možno přesně rozlišit útočníky od těch, kteří se bránili, ale konečně jedni byli za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou. Strážníci věděli dobře, že je nejlepší zatknout všechny.
Ačkoli byla místnost špatně osvětlena, hned spatřili, že nejzuřivěji si vedou Cannon, Sexton, Kyle a Bryce, jejich staří známí. Protože tihle čtyři darebáci dobře věděli, co je čeká, budou-li zatčeni, snažili se zmizet zadním vchodem. Ovšem kam měli utéci? Cožpak jim nehrozilo, že je chytí zítra?
V tom zasáhl Vin Mod, jak slíbil mistru Baltovi. Zatímco se někteří vrhali na strážníky, aby umožnili útěk těm, kteří byli ve rvačce nejvíc namočeni, chytil Vin Mod Lena Cannona a jeho kamarády a řekl jim:
„Tak, a teď půjdete všichni čtyři na naši loď.“
„A kdy odpluje?“ otázal se Len Cannon.
„Zítra časně zrána.“
A tak se Lenu Cannonovi a jeho třem kamarádům podařilo uprchnout.
Vyběhli za Fligem Baltem a Vinem Modem a utíkali, jen se za nimi prášilo.
A banda, která zbyla v krčmě, se obrátila jako na povel proti strážníkům.
Za čtvrt hodiny nato vezl člun Lena Cannona a jeho kamarády na loď, kde se ukryli v kabině pro mužstvo.
