II. BRIGA JAMES COOK
Briga James Cook měla výtlak 250 tun, byla to pevná loď s pěknými plachtami, s širokým trupem, a proto velmi stabilní. Měla „otevřenou záď, zvýšenou“ příď a stěžně poněkud nakloněné. Byla velmi rychlá, klouzala lehce po hladině, takže se snadno vyhnula nárazům velkých vln. Za čerstvého větru mohla urazit až jedenáct uzlů v hodině.
Posádka brigy se skládala, jak už nám naznačila předešlá kapitola, z kapitána, lodního mistra, osmi námořníků, kuchaře a plavčíka. Loď plula pod britskou vlajkou, jejím mateřským přístavem byl Hobart, hlavní město Tasmánie, která byla jednou z nejdůležitějších britských kolonií.
Už deset let provozoval James Cook pobřežní plavbu v západním Tichém oceánu mezi Austrálií, Novým Zélandem a Filipínami. Byly to výnosné plavby, protože kapitán Gibson byl nejen zdatným námořníkem, ale i dobrým obchodníkem.
Kapitán Harry Gibson, kterému bylo padesát let, nikdy neopustil svou loď od toho okamžiku, co vyšla z brisbanských loděnic. Měl na ní čtvrtinový podíl, ostatní tři podíly patřily panu Hawkinsovi, rejdaři z Hobartu. Dělali spolu dobré obchody, a také tato cesta slibovala slušný zisk.
Rodiny kapitána Gibsona a rejdaře Hawkinse byly spřáteleny, protože Gibson byl zaměstnán stále jen u pana Hawkinse. Bydlely v Hobartu, v téže čtvrti. Hawkinsovi neměli děti. Gibsonovi měli jen jednoho syna, kterému bylo právě jedenadvacet let a který se měl stát obchodníkem. Protože se obě ženy vídaly každý den, snášely lehčeji odloučení od svých manželů. Rejdař byl právě ve Wellingtonu, kde zakládal s kapitánovým synem filiálku. Odtud je měl James Cook dopravit do Hobartu, avšak předtím měl ještě doplnit svůj náklad na ostrovech ležících na rovníku blízko Nové Guineje na sever od Austrálie.
Lodním mistrem na brize byl Flig Balt. Nyní není třeba vykládat, zač stál a jaký byl. Měl nejen zločineckou povahu, ale byl kromě toho i velmi pokrytecký, takže se mu podařilo hned zpočátku oklamat kapitána, na kterého žárlil, Byl přijat na loď jako lodní mistr na základě papírů, jež předložil, a to právě tehdy, kdy tam také přišel jako prostý námořník Vin Mod. Ti dva se už znali velmi dlouho, sloužili spolu předtím na stejných lodích, které stále střídali, jakmile zjistili, že nemohou uskutečnit své nekalé úmysly. Teď doufali, že se jim to přece podaří na poslední cestě brigy, než se vrátí do Hobartu.
Flig Balt měl skutečně důvěru kapitána Gibsona, který se dal zmást jeho předstíranou horlivostí a jeho projevy poddanosti. Protože byl stále ve styku s mužstvem, podařilo se mu získat si na ně. vliv. Harry Gibson se na něho obracel ve všem, co se týkalo plavby a obchodu. Flig Balt však neměl dost příležitosti, aby se osvědčil jako dobrý námořník, ačkoli tvrdil že už několikrát dělal dokonce prvního důstojníka. Možná že tomu kapitán zcela nevěřil, ale lodní mistr vykonával koneckonců službu tak, že mu nebylo možno nic vytýkat. Proto by byra bývala plavba brigy beze všech potíží, kdyby ji v Dunedinu nebylo zdrželo dva týdny zběhnutí čtyř námořníků…
Námořníci, kteří nechtěli následovat své kamarády zběhy a zůstali na lodi, se jmenovali Hobbes, Wickley a Burnes. Byli to hodní, ukáznění a stateční hoši a kapitán se na ně mohl plně spolehnout. Těch, kteří zběhli, nemusel nikdo litovat, ovšem kdyby se za ně byla našla jiná náhrada než ti chlapíci naverbovaní Vinem Modem v krčmě U tří strak.Víme už, kdo to byl, a brzy je uvidíme při práci.
V mužstvu byl ještě plavčík a kuchař.
Plavčíku Jimovi bylo čtrnáct let. Pocházel z počestné dělnické rodiny usedlé v Hobartu, jeho rodiče ho svěřili kapitánu Gibsonovi. Byl to hodný hoch, čilý a statečný, a měl rád své povolání. Bylo možno očekávat, že se z něho stane dobrý námořník. Pan Gibson se k němu choval, jako k synovi, ačkoli mu nic neodpustil, měl ho Jim rád jako svého otce. Zato k Fligu Baltovi cítil Jim hned od začátku instinktivní odpor. Lodní mistr si toho brzy všiml, a proto se všemožně snažil přistihnout chlapce při nějaké chybě, a tak musil pan Gibson několikrát zakročit na Jimovu ochranu.
Kuchař Koa, patřil k druhé rase Novozélanďanů, byl střední postavy, silný, svalnatý a pružný. Vypadal jako mulat. Každý na něm hned poznal, že je maorského původu. Kapitán Gibson ho chtěl na konci této plavby propustit, protože to byl člověk potměšilý, mstivý, zlomyslný a nepříliš čistý. Nebyl nikdy přístupen žádné domluvě a tresty na něho nepůsobily. Flig Balt se nemýlil, když předpokládal, že se s ním vzbouří proti kapitánovi. Vin Mod a Koa si příliš dobře rozuměli. Lodní mistr ho všemožně šetřil, stále ho omlouval a potrestal ho jen tehdy, když byl k tomu donucen. Koa věděl, že ho kapitán vysadí na pevninu, jakmile briga přistane v Hobartu a proto mu mnohokrát přísahal pomstu, Flig Balt, Vin Mod, Koa a ti čtyři noví námořníci utvořili bandu, která se chtěla vzbouřit proti kapitánovi, a ostatním námořníkům a plavčíkovi. Rejdař pan Hawkins a Nat Gibson, kapitánův syn, se měli nalodit ve Wellingtonu. Pak by byl poměr mezi vzbouřenci a ostatními celkem vyrovnaný. Bylo však možné, že se podaří Fligu Baltovi zmocnit se lodi v době, kdy bude plout mezi Dunedinem a Wellingtonem. A kdyby se během té doby naskytla taková příležitost, Vin Mod by ji jistě nepropásl.
Briga, která plula už čtyři měsíce od ostrova k ostrovu, měla náklad pro různé přístavy, kde už vyložila a naložila zboží za výhodných podmínek. Až objede přístavy v Tichém oceánu, zastaví se ve Wellingtonu, kde na ni bude čekat pan Hawkins a Nat Gibson. Pak zamíří k ostrovům u Nové Guineje, aby tam prodala levné zboží určené pro domorodce a naložila perleť a kopru v ceně asi deseti až dvanácti tisíc piastrů. Potom se vrátí do Hobartu, cestou se bude moci zastavit v Brisbane nebo v Sydney, jestliže to bude třeba. Za dva měsíce bude zpátky ve svém mateřském přístavu.
Chápeme tedy, proč byl pan Gibson tak mrzutý, že se musel zdržet v Dunedinu. Pan Hawkins se z telegrafické zprávy dověděl, co se stalo, a naléhal, aby kapitán doplnil své mužstvo co nejdříve. Navrhoval dokonce, že přijede do Dunedinu, bude-li to nutné, ačkoli jeho obchody vyžadují, by zůstal ve Wellingtonu. Pan Gibson nic nezanedbal, aby mu vyhověl. Ale vyskytla se nenadálá překážka, která postihla i kapitány jiných lodí. Konečně se podařilo Fligu Baltovi naverbovat čtyři nové námořníky. Když vstoupili na loď, dal hned kapitán vytáhnout na palubu všecky čluny, aby nemohli v noci utéci.
Ještě toho večera vyprávěl Flig Balt kapitánovi, co všechno musel udělat a jak zachránil Lena Cannona a jeho kamarády, když je policie přistihla při rvačce. Co v nich je, to se uvidí později... Ale nejčastěji se takoví bouřliváci utiší, jakmile se octnou na moři... Ti, kteří se na pevnině stále rvou, bývají na lodi dobrými námořníky... Myslí, že se mu to celkem povedlo...
„Zítra se na ně podívám,“ prohlásil pan Gibson.
„Ano... zítra,“ odpověděl mistr Balt. „Bude lépe, kapitáne, když je necháme, aby se řádně vyspali z opice...“
„Dobrá! Ostatně čluny jsou již na palubě, ledaže by chtěli skočit přes palubu...“
„To je nemožné, kapitáne... Poslal jsem je do podpalubí a vyjdou odtamtud, teprve až budeme na moři...“
„Ale co bude zítra, Balte?“
„Nic. Zůstanou na lodi, protože se budou bát, že si pro ně přijde policie...“ „Dobrá, tedy zítra...,“ skončil pan Gibson.
Uplynula noc. Bylo by bývalo zbytečné uzamknout Lena Cannona a jeho kamarády do podpalubí, nechtěli vůbec utéci. Jak přišli, hned usnuli.
Druhý den za svítání dal kapitán rozkaz připravit se k vyplutí. Protože byly lodní papíry v pořádku, nemusel se znova vracet na pevninu. To byl okamžik, kdy se měli noví námořníci objevit na palubě.
Když Vin Mod otevřel velký poklop, všichni čtyři vyšli ven, aby pomohli svým druhům. Byli už zcela střízliví a nezdálo se, že by lpěli v úmyslu utéci.
Když se však objevili před kapitánem, pan Gibson jen stěží skryl nepříznivý dojem, který na něho udělali. Prohlédl si je velmi pozorně a vyptal se jich na jména, aby je mohl zapsat do seznamu mužstva.
Každý řekl své jméno a také svou národnost.Dva byli Angličané, jeden Ir a jeden Američan. Bydliště měli v přístavních krčmách, kde se také pronajímaly pokoje. Nemohli si vzít s sebou nic z toho, to nosí obyčejně námořníci ve svém pytli. Ostatně Flig Balt jim dal šaty, prádlo a věci, které tam zůstaly po zběhlých námořnících. Nebylo by bývalo ani vhodné poslat je do krčmy, aby si přinesli své věci, a oni se sami o tom také nezmínili.
Když Len Cannon, Sexton, Kyle a Bryce odešli na příď, řekl pan Gibson, potřásaje hlavou:
„To jsou špatní lidé, Balte. Nemyslím, že jste měl šťastnou ruku...“
„Uvidíme, kapitáne... Uvidíme, jak se budou mít k dílu...“
„Musíme si na ně dát pozor, dobrý pozor!“
„Samozřejmě, pane Gibsone. Ale nejsou to žádní nemotorové, jak mi řekl důstojník z West Poundil “
„Vy jste je pozoroval delší dobu?“
„Samozřejmě, několik dní.“
„A ten důstojník je znal?“
„Sloužili pod ním podle toho, co říkal, jsou to dobří námořníci.“
Lodní mistr nestydatě lhal. Žádný důstojník s ním nikdy o těch čtyřech chlapech nemluvil. Ale teď už nikdo nemohl zjistit, zda mluví, nebo nemluví pravdu...
A Gibson neměl důvod k tomu, aby mu nedůvěřoval.
„Musíme se postarat, aby nebyli stále spolu,“ připomněl kapitán. „Dejte oba Angličany dohromady s Hobbesem a Wickleym, Ira a Američana s Burnesem a Vinem Modem... To snad bude nejlepší...“
„Rozumím, kapitáne. Znovu vás ujišťují, že na moři se nebudou na práci ošklíbat... Bude nutno na ně dát pozor zvláště v přístavech, nejvíce ve Wellingtonu... Nedáme jim povolení, aby mohli“opustit loď, jinak je nebezpečí, že se nevrátí...“
„Teď už je to jedno, Balte. Nebudí ve mně důvěru. Nahradím je ve Wellingtonu, jakmile to jen bude možné...“
„Dobrá, tak je nahradíme,“ odpověděl lodní mistr.
Flig Balt nechtěl více naléhat, aby se nezdálo, že jim nadržuje.
„Koneckonců kapitáne,“ dodal, „udělal jsem, co jsem mohl, nemohl jsem si moc vybírat...“
Pan Gibson se vrátil na záď ke kormidelníkovi, kdežto Flig Balt šel na příď, aby dal vytáhnout kotvu a. uložit na místo, jakmile budou vytaženy plachty.
Kapitán se podíval.na kompas v budce u kormidelníkovy kabiny, na větrnou korouhvičku na špičce hlavního stěžně a na britskou vlajku, která vlála ve větru nad zadní plachtou
James Cook se kolébal na kotvě uprostřed přístavu. Severozápadní vítr mu měl umožnit odplutí. Až vytáhne kotvu, bude muset obratně manévrovat, aby nenarazil na lodi zakotvené u ústí kanálu, a pustit se podél pobřeží vpravo od přístavu.
Pan Gibson vydal patřičné rozkazy. Postupně byla rozvinuta část plachet. Při této práci kapitán hned poznal, že se Len Cannon a jeho kamarádi dobře vyznají ve svém řemesle.
A když se pak vyšplhali až na špičku ráhen, musel každý uznat, že jsou v tom dokonalí mistři.
Kotva byla vytažena v okamžiku, kdy se napjala lana plachet, takže James Cook zamířil správným směrem.
Teď si mohli Flig Balt a Vin Mod trochu spolu promluvit.
„He, naši nováčci si vedou dobře, že jo?“ řekl Vin Mod.
„Dost dobře,“ odpověděl Flig Balt.
„Mít ještě tři takové chlapíky, a bylo by to náramné!“
„A pak bychom měli loď takovou, jakou potřebujeme,“ dodal Flig Balt.
„A taky dobrého kapitána,“ podotkl Vin Mod a zasalutoval, jako by stál před svým nadřízeným.
Flig Balt ho zarazil posunkem, bál se totiž, že by tato nerozvážná slova mohl zaslechnout plavčík, který se právě zaměstnával lanem, přední malé plachty. Flig Balt a Vin Mod šli proto raději do přístřešku, cestou se ho Vin Mod ptal, jak byl pan Gibson spokojen s těmi čtyřmi chlapy z krčmy U tří strak.
„Moc ne,“ odpověděl Flig Balt.
„No, ani se nedivím,“ odpověděl Vin Mod.
„Nebyl bych ani trochu překvapen, kdyby je vysadil ve Wellingtonu,“ podotkl Flig Balt.
„Jenže to by tam musel nejdřív dojet,“ řekl Vin Mod a pokrčil přitom rameny. „Ale já doufám, že se do Wellingtonu vůbec nedostaneme, a že tam proto nebude moci nikoho vysadit.“
„Jen žádnou neopatrnost, Mode!“
Lodní mistr se pak vrátil na záď.
„Všechno je hotovo?“ otázal se ho kapitán.
„Všechno, kapitáne.“
A briga manévrovala, aby se dostala blíž k nábřeží, jeho špici musela totiž obeplout asi ve vzdálenosti jednoho uzlu.
Na nábřeží stál hlouček námořníků a zevlounů, kteří se vždycky rádi dívají na vyplouvající lodi. Vždyť už několik týdnů neměli takovou podívanou, protože lodi nemohly vyplout.
Mezi lidmi bylo také několik strážníků, kteří jak bylo vidět na jejich gestech, sledovali pozorně loď. Dva nebo tři z nich se dokonce rozběhli ke špici nábřeží, kolem kterého měla loď plout.
Byli to právě ti strážníci - Flig Balt a Vin Mod o tom ani chvilku nepochybovali, kteří přišli den předtím do krčmy Adama Frye. Mohli tedy Lena Cannona a jeho kamarády snadno poznat. A nevědělo se, jestli vydají rozkaz, aby loď zastavila, a jestli nevyzvou kapitána, aby jim vydal hosty z krčmy U tří strak.
Víme, že se kapitán Gibson rozhodl je najmout, jen aby mohl vyplout, ačkoli věděl, že by mohl mít velké nepříjemnosti s policií. Proto když ho na to Flig Balt upozornil, dal pokyn, aby Vin Mod dovedl Lena Cannona a jeho společníky do podpalubí, dříve než je strážníci spatří.
„Rychle dolů!... Rychle dolů!“ řekl jim tiše Vin Mod.
Vrhli letmý pohled na nábřeží, hned pochopili. V okamžiku zmizeli pod padacími dvířky. Koneckonců už je ani na palubě nepotřebovali, protože nyní bylo na kormidelníkovi, aby jen řídil loď přímo ke vjezdu do kanálu, a přitom nebylo ani zapotřebí měnit cokoli na plachtách.
Briga se musela držet těsně u nábřeží, protože se vyhýbala americkému parníku, jehož sirény divoce houkaly na výstrahu.
Tak se stalo, že si mohli strážníci dobře prohlédnout všechny námořníky na palubě. Bylo skoro jisté, že kdyby ten Cannon a jeho společní nebyli zmizeli, byli by je poznali a vyzvali, aby opustili loď.
Ale strážníci je neviděli, a tak James Cook klidně zamířil k vjezdu do kanálu, jakmile mu americký parník uvolnil cestu.
Teď už se Len Cannon a jeho společníci nemuseli obávat ničeho, a proto zase vyšli na palubu.
Bylo také třeba, aby se dali do práce. Kanál, který vedl od jihozápadu k severovýchodu, byl dost klikatý, takže bylo nutno velmi často měnit směr plachet.
James Cook, který měl v zádech příznivý vítr, plul rychle mezi zelenými břehy, jež byly posety vilami a chatami. Na jedné straně se klikatila železnice, která vede z Dunedinu do Port Chalmers.
Nebylo ani osm hodin, a loď už byla před přístavem. Pak rozvinula všechny plachty a vyplula na širé moře. Zamířila ihned podél pobřeží na jih od majáku Otaga a mysu Savendersu:
