DRUHÁ ČÁST I. HOBART

DRUHÁ ČÁST I. HOBART Tasmánie, která byla objevena roku 1642 Holanďanem Abelem Tasmanem, přešla roku 1804 do rukou Velké Británie. Je to ostrov víceméně trojúhelníkového tvaru, kterým probíhá čtyřicátá třetí jižní rovnoběžka a čtyřicátý sedmý východní greenwichský poledník. Měří 75 mil na 150 mil. Tasmánie je velmi úrodná země, kde rostou všechny plodiny jako v mírném pásmu. Ostrov je rozdělen na devět okresů, nejdůležitější města jsou Hobart na jižním pobřeží a Launceston na severním pobřeží ostrova. Jsou spojena nádhernou silnicí, kterou vystavěli australští trestanci.

Hobartský přístav je dobře chráněn proti všem větrům vanoucím od moře, je dost hluboký, takže tam mohou bezpečně kotvit i největší lodi. Je chráněn dlouhou hrází, o kterou se tříští vlnobití jako o nějaký vlnolam. James Cook zakotvil jako obyčejně proti budově Hawkinsovy firmy. Hobart má jen 25 000 až 26 000 obyvatel. Jsou to většinou loďaři, obchodníci a lodní makléři. Všichni se mezi sebou znajÍ.

Pan Hawkins byl, jak víme, v tamějších obchodních kruzích velmi vážen. Jeho firma, jejímž kapitánem a zároveň společníkem byl kapitán Gibson, se těšila všeobecné vážnosti a oblibě, Proto neštěstí, které stihlo pana Hawkinse, vzbudilo bolestný ohlas. Dříve než James Cook přistál, vědělo už celé město, že se na lodi stalo nějaké neštěstí.

Jakmile byl ohlášen příjezd brigy, šel jeden Hawkinsův úředník k paní Hawkinsové, aby jí to oznámil. Stavila se ihned pro svou přítelkyni paní Gibsonovou a obě pak šly do přístavu, protože chtěly být při tom, až James Cook bude přistávat. V té době se však už vědělo, že se na lodi stalo něco tragického, protože britská vlajka byla spuštěna na půl žerdi, místo aby vlála na vrcholu stožáru. Několik námořníků, kteří stáli na molu, si stále opakovalo mezi sebou: „Stalo se nějaké neštěstí...“ „Snad zemřel během plavby nějaký námořník...“ Paní Hawkinsová a paní Gibsonová se dost nevyznaly v námořnických zvycích, takže hned nezpozorovaly to, co bylo námořníkům nápadné. Ostatně nikdo je na to nechtěl ani upozornit: nebylo příčiny, proč se znepokojovat. Ale když loď přirazila k molu a paní Gibsonová viděla, že kapitán, který řídí přistání, není její manžel, když si uvědomila, že její syn nepřiběhl, aby ji sevřel v náručí, nýbrž že sedí na zádi lodi, má ztrhaný obličej a vůbec se neodvažuje k ní obrátit, že vedle něho stojí sklíčený pan Hawkins, vykřikla: „Harry!... Kde je Harry?“ Za okamžik byl u ní Nat Gibson, tiskl ji k sobě a zasypával polibky, silně vzlykaje. Tu teprve pochopila to strašné neštěstí, které ji zasáhlo. Zašeptala několik slova byla by padla k zemi, kdyby ji byl pan Hawkins nezachytil.

„Mrtev,“ řekl, „mrtev, zavražděn!“ Zavolali kočár a posadili do něho omdlelou paní Gibsonovou, paní Hawkinsová si sedla vedle ní. Pan Hawkins a Nat Gibson se posadili proti nim. Pak kočár obejel přístav a zamířil k domu, kam se teď vracel syn, ale kam se už nikdy nevrátí otec. Ubohou vdovu, která dosud nenabyla vědomí, dopravili do jejího pokoje. Trvalo to celou hodinu, než mohla odpovědět slzami na vzlyky svého syna.

Před svým odchodem z lodi požádal loďař Karla Kipa, aby dále řídil jako kapitán vyloďování zboží až do té doby, než bude James Cook odstrojen. Karel a Petr Kipovi rádi přijali Hawkinsovu nabídku, že je seznámí s chodem své firmy.

Nejprve Karel Kip vyhledal kapitána přístavu, aby ten mohl učinit příslušná opatření týkající se Fliga Balta a jeho spoluviníků. Jakmile se kapitán dozvěděl, že na lodi vznikla vzpoura, ihned přišel. Jeho první slova byla: „Je lodní mistr spoutaný?“ „Ano, a s ním dva námořníci, které jsme najali v Dunedinu,“ odpověděl Karel Kip. „A ostatní členové posádky?“ „Kromě tří nebo čtyř, které tady propustím, se mohu na všechny spolehnout!“ „Dobrá!“ odvětil kapitán. „Hned vám pošlu policejní hlídku, aby odvedla vzbouřence do vězení.“ Za čtvrt hodiny přišlo několik policistů a postavilo se ke vchodu do podpalubí. Flig Balt, Len Cannon a Kyle byli vyvedeni na palubu.

Lodní mistr měl křečovitě stisknuté zuby, nepronesl ani slovo, ale vrhl na Karla Kipa pohled plný nenávisti a pomstychtivosti. Len Cannon se neostýchal mu pohrozit pěstí a zahrnul ho tak sprostými nadávkami, že mu musili dát do úst roubík. Mezitím pošeptal Vin Mod, který se skryl za lodní vratidlo, Fligu Baltovi: „Všemu ještě není konec... Dělejte, co jsme si umluvili... Listiny a peníze se najdou...“ Přes všechna opatření, která byla učiněna po zatčení Fliga Balta, zůstal zřejmě Vin Mod s lodním mistrem stále ve styku. Ujednali spolu plán, kterého se měl lodní mistr držet. Proto odpověděl na těch několik málo slov svého spoluviníka jen kladným posuňkem.

Když se strážníci chystali ty tři vězně odvést, ozvalo se ve skupině, kde stáli Sexton, Bryce a kuchař Koa, reptání. Ale to hned přestalo, neboť Karel Kip pohrozil, že pošle do vězení také ty dva nové námořníky. Za chvíli se ocitli Flig Balt, Len Cannon a Kyle na molu, provázeni hlučícím davem byli dovedeni do přístavního vězení, kde měli zůstat až do doby, kdy budou postaveni před námořní soud.

Jakmile odešli, zavolal si Karel Kip k sobě Vina Moda, Sextona, Bryce a kuchaře. Bez dlouhého vysvětlování jim oznámil, že jsou propuštěni, a varoval je, aby se už nikdy na lodi neukázali pod žádnou záminkou. Ať jdou ihned do kanceláře Hawkinsovy firmy, tam jim vyplatí, co jim náleží.

Vin Mod to očekával, dokonce se zdálo, že je rád. Ihned sestoupil do místnosti pro mužstvo a brzy se objevil na palubě se svým vakem. Sexton a Bryce, kteří, jak víme, se dostali v Dunedinu na palubu Jamese Cooka, jen aby unikli zatčení po výtržnosti v krčmě U tří strak, neměli nic jiného než svoje šaty.

„Tak už pojďte!“ řekl jim Vin Mod.

Jeden námořník je dovedl do kanceláře Hawkinsovy firmy a potom k jednomu známému, který pronajímal pokoje námořníkům.

Nyní už nemusil mít Karel Kip žádné obavy, protože Hobbes, Wickley, Burnes a Jim hladce obstarali obsluhu lodi.

Nelze ani dobře vylíčit, jak Nat Gibson strávil tuhle noc se svou matkou. Paní Hawkinsová nechtěla opustit nešťastnou ženu a oddaně se o ni starala... Nat Gibson jí musel vyprávět celou tu bolestnou tragédii... Uplynulo několik dní. Pod dozorem Karla Kipa byl vyloděn poslední zbytek nákladu. Pak se jali námořníci odstrojovat loď, sňali plachty a ráhna, začali důkladně čistit podpalubí, místnosti pro mužstvo, kajuty a palubu... James Cook měl zase vyplout na moře až za několik měsíců. Když mužstvo dostalo vyplacenou mzdu, byla loď odvlečena do zadní části přístavu a tam zůstala pod dozorem jednoho hlídače.

Bratři Kipové se musili ubytovat ve městě. Je zbytečno podotýkat, že byli ve stálém styku s loďařem, že byli často zváni k němu na oběd nebo večeři. Paní Hawkinsová, která měla o nich stejné mínění jako její manžel, jim neustále dávala najevo své sympatie.

Paní Gibsonová prozatím nepřijímala nikoho. Ale jednou nebo dvakrát udělala výjimku a přijala oba bratry, respektovali její bolest a chovali se k ní co nejtaktněji. Nat Gibson často přicházíval na loď a oběma bratrům vřele děkoval, právě tak jako pan Hawkins. 7\. ledna, než Karel a Petr Kipovi opustili loď, promluvil s nimi loďař o jejich situaci. Přitom jim udělal tuto nabídku: „Pane Kipe, jsem dojat vaší horlivostí a oddaností, kterou jste mi projevil, když naše loď byla ve velkém nebezpečí. Jsem vám vděčen, že jste zachránil nejen ji, ale také celou posádku... Bez vás by se byla jistě potopila se vším všudy za té bouře v Korálovém moři...“ „Jsem rád, že jsem vám mohl prokázat službu,“ odpověděl Karel Kip. „Jsem vám za to nesmírně zavázán,“ odvětil loďař. „Kdyby měl jednou James Cook zase vyplout na moře, rád bych vám nabídl, abyste si podržel jeho velení...“ „Jste příliš laskav, pane Hawkinsi, jsem velmi poctěn vaší nabídkou... Neváhal bych přijmout váš návrh, kdyby nás naléhavé záležitosti nenutily, mne a mého bratra, abychom se co nejdříve vrátili do Evropy...“ „My skutečně jen čekáme na loď, která by nás odvezla do vlasti...,“ připojil se Petr Kip. „Chápu vás, pánové,“ prohlásil loďař. „Ale loučíme se s vámi jen velmi neradi... Možná že se už nikdy neuvidíme...“ „Kdo ví, pane Hawkinsi?“ namítl Karel Kip. „Až dáme do pořádku své věci v Groningenu, kde je naše přítomnost naprosto nezbytná, proč bychom nemohli navázat styky s vaší firmou?“ „To je mým nejvroucnějším přáním,“ zvolal loďař. „Byl bych velmi rád, kdyby se to mohlo uskutečnit!“ Oba bratři mu odpověděli jen upřímným stiskem ruky. „V každém případě,“ pokračoval pan Hawkins, „vám náleží kapitánská mzda za poslední část Jamese Cooka, a říkám vám předem, že v této věci nepřijmu vaše odmítnutí!“ „Jak si přejete, pane Hawkinsi,“ odpověděl Karel Kip. „Nikdy nezapomeneme na přátelské přijetí, kterého se nám dostalo na vaší lodi... Zachoval jste se k nám trosečníkům opravdu šlechetně.“ Potom se loďař a bratři Kipové ještě jednou ujistili vzájemnými sympatiemi a rozloučili se. Karel a Petr Kipovi se vydali hledat skromný hotel, kde by mohli zůstat až do odjezdu z Hobartu. Měli tak aspoň záminku prohlédnout si město, kam se starší Kip na svých plavbách nikdy nedostal.

Na svých cestách po městě se bratři Kipové často setkali s některými námořníky z Jamese Cooka, mezi jinými i s Vinem Modem a Brycem. Hledali snad tito námořníci místo na jiné lodi, nebo chtěli zůstat nějaký čas na pevnině? V každém případě se zdálo, že se z Vina Moda a Bryce stali nerozluční přátelé, bylo je vidět vždycky pospolu. Přitom si však Petr a Karel nevšimli, že je Vin Mod a Bryce sták sledovali, když si bratři hledali pokoj. A což teprve, kdyby Kipové slyšeli, jak jeden kumpán říká druhému: „Copak to hledání nikdy neskončí?... Ti si ale ten hotel vybírají dlouho!...“ „Mají přece prázdné, nebo skoro prázdné kapsy,“ podotkl Bryce.

„Ledaže by jim je naplnila ta loďařská mrcha! Čert aby ji vzal!“ „Nebo že by je ubytoval u sebe!“ pokračoval Bryce. „No, to by ještě scházelo!“ zvolal Vin Mod. „To bych jim radši zaplatil někde hezký pokoj, i kdyby to mělo stát deset šilinků denně!“ Tato slova, která mezi sebou prohodili Vin Mod a Bryce, svědčila o dvou věcech: za prvé, že se ti dva neobyčejně zajímali o to, kde se bratři ubytují po odstrojení lodi, a za druhé, že by jejich plány byly ohroženy, kdyby pan Hawkins nabídl Kipům pohostinství. O jaké plány šlo?... Jistě připravovali proti bratrům Kipům něco zákeřného... Určitě šlo těm dvěma zločincům o to, aby se nějak dostali do pokoje obou bratrů... To, co by bylo možné, kdyby se ubytovali v hotelu, nebylo by totiž proveditelné, kdyby je u sebe ubytoval pan Hawkins.

Proto začali špehovat oba bratry, ani se nestarali, zda je někdo uvidí. Konečně dne 8. ledna se dočkali - a byli spokojeni.

Toho dne totiž šel námořník Burnes s Kipy do jedné zastrčené uličky blízko přístavu a nesl bednu, kterou zachránili z holandského škuneru Wilhelmina, obsahovala celý majetek obou bratrů. Nešli do nějakého prvotřídního hotelu, ale do skromného, čistého hostince, kde si vybrali pokoj v prvním poschodí. Vin Mod se o tom ihned přesvědčil. Jakmile se sešel s Brycem, který na něho čekal na nábřeží, řekl mu: „Fleet Street, hostinec U velkého starce... Máme je v hrsti!...“