VII. KAPITOLA Nenadálávěc Následující den k desáté hodině ráno vystoupil Nikos Starkos na přístavní hráz a zamířil k bankovnímu domu. Nebylo to poprvé, co přicházel do písárny, a byl tam vždy přijat jako klient, kterým nelze opovrhovat.
A přece jej Elizundo znal. Věděl asi mnohé z jeho života. Dokonce věděl i to, že je synem vlastenky, o níž se jednoho dne zmínil Henri d'Albaret. Avšak nikdo nevěděl a nemohl vědět, kdo je kapitán Karysty.
Nikos Starkos byl zřejmě očekáván. Proto byl přijat, jakmile se objevil. List, který přišel před čtyřiceti osmi hodinami a byl datovaný v Arkadii, pocházel od něho. Byl tedy ihned uveden do písárny, kde pobýval bankéř; ten z opatrnosti zavřel na klíč. Elizundo a jeho klient si nyní stáli tváří v tvář. Nikdo je nevyruší. Nikdo nezaslechne, co se bude při této rozmluvě říkat.
„Dobrý den, Elizundo,“ řekl kapitán Karysty, a sedl si do křesla s nenuceností člověka, který je doma. „Už bezmála šest měsíců jsem vás neviděl, ačkoliv jste o mně často dostával zprávy. Nechtěl jsem tedy Korlu minout tak zblízka, aniž bych se zde nezastavil, abych měl potěšení stisknout vám ruku.“ „Nepřicházíte mě navštívit, nepřicházíte z přátelství, Nikosi Starku,“ odpověděl bankéř temným hlasem. „Co mi chcete?“ „Eh,“ zvolal kapitán, „poznávám svého starého přítele Elizunda! Žádná citlivost, samý obchod! Dávno jste asi vecpal své srdce do nejtajnější zásuvky své pokladny - do zásuvky, od níž jste ztratil klíč!“ „Řekněte mi, co vás přivádí a proč jste mi psal?“ zeptal se Elizundo. „Vlastně máte pravdu, Elizundo! Jen nic otřepaného! Buďme vážní!
Máme dnes hovořit o velmi vážných záležitostech, které nestrpí odklad!“ „Váš list se zmiňuje o dvou věcech,“ pokračoval bankéř; „jedna je z kategorie našich obvyklých vztahů, druhá čistě osobní.“ „Skutečně, Elizundo!“ „Nuže, mluvte, Nikosi Starku! Rád bych se obě záležitosti dozvěděl.“ Jak bylo vidět, vyjadřoval se bankéř velmi kategoricky. Chtěl dosáhnout toho, aby svého hosta přinutil se vyslovit, aniž by používal vytáček. Avšak s jasností těchto otázek poněkud kontrastoval temný tón, kterým byly proneseny. Z obou mužů, kteří se sešli, zřejmě nebyl bankéř ten, který měl pevnou pozici.
Proto nemohl kapitán Karysty utajit úsměv, který Elizundo neviděl, protože měl sklopené oči.
„Kterou z obou záležitostí projednáme napřed?“ zeptal se Nikos Starkos.
„Napřed tu, která je čistě osobní,“ odpověděl bankéř velmi živě. „Raději bych začal tou, která osobní není,“ namítl kapitán ostře. „Budiž, Nikosi Starku! O co jde?“ „Jde o dopravu zajatců, které máme převzít v Arkadii. Je jich dvě stě třicet sedm, mužů, žen a dětí, kteří mají být dopraveni na ostrov Scarpanto, odkud je odvezu na barbarské pobřeží. Nuže, je vám známo, Elizundo, protože jsme již nejednou provedli operaci tohoto druhu, že Turci vydají zboží jen za peníze nebo papíry s tou podmínkou, že jim dobrý podpis dodá jistou cenu. Přicházím vás tedy požádat o váš podpis a doufám, že ho neodepřete Skopelovi, až vám přinese přichystané směnky. - To nezpůsobí potíže, je to pravda?“ Bankéř neodpověděl, avšak jeho mlčení mohlo být jen kladnou odpovědí na kapitánovu žádost. Existovaly ostatně předchozí případy, které jej k tomu zavazovaly.
„Musím připojit,“ pokračoval lhostejně Nikos Starkos, „že to nebude špatný obchod. Turecké operace nabývají v Řecku špatný obrat. Bitva u Navarina bude mít pro Turky osudné následky, neboť zakročily evropské velmoci. Budou-li se muset vzdát boje, nebudou zajatci, nebudou obchody, nebudou zisky. Proto tyto poslední dodávky, které získáme za velmi dobrých podmínek, najdou kupce za vysokou cenu na africkém pobřeží. Tak tedy budeme mít při této věci svůj prospěch a vy následkem toho také. - Mohu počítat s vaším podpisem?“ „Budu eskomptovat vaše směnky,“ odpověděl Elizundo, „a nebudete potřebovat podpis.“ „Jak je vám libo, Elizundo,“ odpověděl kapitán, ale spokojili bychom se s vaším podpisem. Jindy jste jej neváhal dát!“ „Jindy není dnes,“ řekl Elizundo, „a dnes o tom všem soudím zcela jinak!“ „Ah, opravdu?“ zvolal kapitán. „Ostatně, jak je vám libo! Je tedy snad pravda, že hodláte zanechat obchodu, jak jsem slyšel?“ „Ano, Nikosi Starku,“ odpověděl bankéř pevnějším hlasem, „a pokud se týká vás, je to poslední operace, kterou spolu provedeme... trváte-li na tom, abych se jí zúčastnil!“ „Trvám, naprosto, Elizundo!“ odpověděl Nikos Starkos suše. Pak vstal, přešel několikrát kabinet a nepřestával na bankéře upírat málo slibný pohled. Konečně se k němu vrátil.
„Pane Elizundo,“ řekl posměšným tónem, „jste tedy velmi bohatý, protože se hodláte vzdát obchodu?“ Bankéř neodpověděl. „Nuže,“ pokračoval kapitán, „co uděláte s miliony, které jste na shromáždil? Nevezmete si je přece s sebou na onen svět! Překáželo by vám to trochu na poslední cestě! Až odejdete, komu připadnou?“ Elizundo setrval v mlčenÍ. „Připadnou vaší dceři,“ pokračoval Nikos Starkos, „krásné Hadžině Elizundové! Zdědí jmění svého otce! Nic není spravedlivější! Avšak co s ním udělá, když bude v životě sama a bude mít tolik milionů? !“ Bankéř se s námahou vzpřímil a řekl rychle jako člověk, který činí přiznání, jehož tíha jej drtí: „Moje dcera nebude sama!“ „Provdáte ji?“ odpověděl kapitán. „A za koho, prosím? Kdo bude chtít Hadžinu Elizundovou, až se dozví, odkud pochází veliká část jmění jejího otce? A dodávám, až se to sama dozví, komu se odváží Hadžina Elizundová podat svou ruku?“ „Jak by se to dozvěděla?“ řekl bankéř. „Dosud to neví a kdo by jí to také řekl?“ „Já, bude-li to třeba!“ „Vy?“ „Já! Poslouchejte, Elizundo, a přemýšlejte o mých slovech,“ odpověděl kapitán Karysty s drzostí, „neboť se nevrátím k tomu, co vám teď řeknu. Tohoto obrovského jmění jste nabyl hlavně mou zásluhou, operacemi, které jsme spolu provedli a při nichž jsem nasazoval hlavu! Když jsme obchodovali s naloupeným zbožím, se zajatci kupovanými a prodávanými za války o nezávislost, jste nabyl tohoto jmění, čítajícího na miliony! Nuže, je jen spravedlivé, aby se tyto miliony vrátily ke mně. Nemám předsudky, to ostatně víte! Nebudu se vás ptát po původu vašeho jmění! Až skončí válka, vzdám se svého zaměstnání! Avšak nechci už jít životem sám a přeji si, slyšíte, přeji si, aby se Hadžina Elizundová stala ženou Nikose Starka!“ Bankéř klesl do své lenošky. Cítil dobře, že je v rukou tohoto muže, odedávna svého spoluviníka. Věděl, že kapitán Karysty neustoupí před ničím, aby dosáhl svého cíle. Nepochyboval, že je to člověk, který, bude-li třeba, vypoví veřejně celou minulost bankovního domu.
Aby odpověděl záporně na žádost Nikose Starka, třeba se vydával v nebezpečí, že vyvolá výbuch, stačilo, aby Elizundo řekl jediné, a řekl to, ovšem po jistém váhání: „Moje dcera nemůže být vaší ženou, Nikosi Starku, neboť má být ženou jiného!“ „Jiného?“ zvolal Nikos Starkos. „Opravdu, přišel jsem v pravý čas! Ah, dcera bankéře Elizunda se vdává?...“ „Za pět dní!“ „A koho si bere?“ otázal se kapitán, jehož hlas se chvěl zlostí. „Francouzského důstojníka.“ „Francouzského důstojníka? Nepochybně jednoho z těch filhelénů, kteří přišli Řecku na pomoc?...“ „Ano!“ „A jmenuje se?...“ „Henri ďAlbaret.“ „Nuže, pane Elizundo,“ pokračoval Nikos Starkos, nato přistoupil k bankéři a hovořil s ním z očí do očí, „opakuji vám: až se Henri d'Albaret dozví, kdo jste, nebude vaši dceru chtít a až se vaše dcera dozví o zdroji bohatství svého otce, nebude už moci pomýšlet na to, aby se stala ženou Henriho d'Albareta! Nezrušíte-li tedy tento sňatek dnes, zruší se zítra sám, neboť zítra budou oba snoubenci všechno vědět! Ano... ano... u sta ďáblů, budou všechno vědět!“ Bankéř se znovu vztyčil. Pohlédl pevně na kapitána Karysty a pak řekl s přízvukem zoufalství, ve kterém se nedalo zmýlit: „Dobrá!...Odejdu z tohoto světa, Nikosi Starku, a nebudu už pro dceru hanbou!“ „Oh, ano,“ odpověděl kapitán, „budete pro ní v budoucnosti, jako jste nyní, a vaše smrt nikdy nesmaže, že bankéř Elizundo byl bankéřem archipelských pirátů!“ Elizundo malomyslně klesl a nezmohl se na odpověď. Kapitán připojil: „A proto nebude Hadžina Elizundová ženou tohoto Henriho d'Albareta, protože se stane ať chce nebo ne, ženou Nikose Starka!“ Ještě asi půl hodiny trvala tato rozmluva, obsahující prosby jednoho a hrozby druhého. Jistě nešlo o lásku, vnucoval-li se Nikos Starkos Elizundově dceři! Šlo jen o miliony, kterých se tento člověk chtěl zmocnit, a žádný důvod by ho od toho neodvrátil.
Hadžina Elizundová nevěděla o listu, který oznamoval příchod kapitána Karysty; avšak od toho dne se jí její otec zdál smutnější, zasmušilejší než obyčejně, jakoby svírán nějakou tajnou starostí. Proto když se objevil v bankovním domě Nikos Starkos, nemohla se ubránit ještě živějšímu nepokoji. Znala tuto osobu, protože ji za poslední léta války viděla často. Nikos Starkos v ní vždy vzbuzoval odpor, který si nedovedla vysvětlit. Jak se zdálo, pozoroval ji způsobem, který se jí nelíbil, ačkoliv k ní vždy pronášel jen bezvýznamná slova jako obvyklý klient písárny. Avšak dívka si všimla, že po návštěvě kapitána Karysty byl její otec vždy po jistou dobu zachvácen jakousi zmalátnělostí, spojenou s hrůzou. Odtud pocházel její odpor k Nikosi Starkovi, který dosud nic neodůvodňovalo.
Hadžina Elizundová ještě s Henrim d'Albaretem o tomto člověku nemluvila. Svazek, který jej poutal k bankovnímu domu, mohl být jen obchodním svazkem. Nuže, v jejich rozmluvách se nikdy nejednalo o Elizundových obchodních věcech, jejichž obsah ostatně neznala. Mladý důstojník tedy nic nevědělo vztazích, které existovaly nejen mezi bankéřem a Nikosem Starkem, nýbrž i mezi kapitánem a statečnou ženou, jejíž jediné jméno Andronika mu bylo známé.
Avšak právě jako Hadžina měl i Xaris několikrát pnležitost spatřit Nikose Starka v písárně na Strada Reale. I on choval vůči němu tytéž city odporu jako dívka. Jenže při jeho silné a rozhodné povaze se u něho tyto pocity projevovaly jiným způsobem. Vyhýbala-li se Hadžina Elizundová příležitosti, aby se s tímto člověkem setkala, Xaris ji spíš vyhledával, „aby mu mohl přerazit hnáty“, jak rád říkával.
„Nemám k tomu zatím právo,“ myslel si, „ale snad se jednou dostaví.“ Z toho všeho plyne, že novou návštěvu kapitána Karysty u bankéře Elizunda neviděli s radostí ani Xaris, ani dívka. Právě naopak. Proto bylo pro oba úlevou, když Nikos Starkos po rozmluvě, ze které nic neproniklo navenek, opustil dům a zamířil k přístavu.
Elizundo zůstal hodinu zavřen ve svém kabinetě. Nebylo ho slyšet ani se hýbat. Avšak jeho rozkazy byly jasné: ani jeho dcera, ani Xaris nesmějí vstoupit, nevyžádají-li si dovolení. Nuže, protože návštěva trvala tentokrát dlouho, vzrůstala jejich úzkost tou měrou, jak plynul čas.
Najednou se ozval Elizundův zvonek - plachým zazvoněním, způsobeným nejistou rukou.
Xaris na toto zavolání odpověděl; otevřel dveře, které už nebyly zevnitř zamčené a ocitl se tváří v tvář bankéři.
Elizundo seděl stále ve své lenošce, zpola vysílen, s tváří člověka, který právě prodělal prudký boj se sebou samým. Zvedl hlavu, pohlédl na Xarise, jako by ho stěží poznával, přejel si rukou čelo a zadrhnutým hlasem řekl: „Zavolej Hadžinu!“ Xaris učinil přisvědčující posunek a vyšel. Okamžik poté se objevila dívka u otce. Ten ihned bez jakékoliv předmluvy, ale se sklopenýma očima, jí řekl vzrušeným hlasem, plným rozčilení: „Hadžino, je nutné... je nutné odříci sňatek s Henrim ďAlbaretem!“ „Co to říkáte, otče?...“ zvolala dívka, kterou tato nenadálá rána zasáhla přímo do srdce. „Je to nutné, Hadžino!“ opakoval bezbarvým hlasem Elizundo.
„Otče, řekněte mi, proč rušíte své slovo, dané jemu a mně!“ pravila dívka. „Nemám ve zvyku vzpírat se vaší vůli, víte to dobře, a tentokrát se jí rovněž nebudu vzpírat, ať je jakákoliv!... Avšak řekněte mi, z jakého důvodu se mám zříci sňatku s Henrim d'Albaretem! ?“ „Protože je to nutné! Hadžino... musíš se stát ženou jiného!“ zašeptal Elizundo.
Jeho dcera to zaslechla, i když mluvil šeptem.
„Jiného?“ řekla, zasažena druhou ranou, neméně krutou než první. „A ten jiný?...“ „Je kapitán Starkos!“ „Ten člověk... ten nepříjemný člověk!“ Tato slova vyšla bezděky z úst Hadžiny, která se zadržela stolu, aby neklesla. Pak v posledním hnutí vzpoury, kterou v ní vyvolalo toto rozhodnutí, řekla: „Otče, v tomto rozkaze, který mi dáváte snad přes vlastní vůli, je jistá věc, kterou si nemohu vysvětlit! Váháte se mi svěřit s nějakým tajemstvím!“ „Neptej se mne na nic,“ zvolal Elizundo, „na nic!“ „Na nic, otče?... Dobře!... Avšak i kdybych vás poslechla, zřekla se štěstí stát se ženou Henriho d'Albareta, i kdybych měla zemřít, nemohu se provdat za Nikose Starka!... To přece nebudete chtít!“ „Je to nutné, Hadžino!“ opakoval Elizundo. „Jde o mé štěstí!“ zvolala dívka.
„A o moji čest!“ „Copak může Elizundova čest záviset na někom jiném než na něm?“ zeptala se Hadžina. „Ano... na někom jiném... A tímto jiným... je Nikos Starkos!...“ Poté bankéř vstal s vyjevenýma očima, tváří staženou, jako by byl zachvácen nevolností.
Při této nevšední podívané získala Hadžina opět všechnu svou energii. A opravdu ji potřebovala, aby mohla při odchodu říci: „Budiž, otče!... Poslechnu vás!“ Její život byl navždy zničen, ale chápala, že v bankéřových vztazích ke kapitánovi Karysty spočívá jakési strašlivé tajemství. Chápala, že její otec je v moci toho nenáviděného člověka!... Poddala se, obětovala se... Čest jejího otce vyžaduje tuto oběť!
Xaris zachytil dívku do náruče; téměř omdlévala. Dopravil ji do jejího pokoje. Tam se dozvědělo všem, co se stalo, k čemu svolila!... Jak se v něm zdvojnásobil hněv proti Nikosi Starkovi!
Hodinu poté se jako obyčejně dostavil Henri d'Albaret. Jedna ze služebných žen mu oznámila, že Hadžina Elizundová nepřijímá. Přál si navštívit bankéře... Bankéř jej nemůže přijmout. Chtěl promluvit s Xarisem... Xaris není doma.
Henri ďAlbaret se vrátil do hotelu neobyčejně znepokojen. Nikdy nedostal takovou odpověď. Rozhodl se, že tam večer opět půjde.
V šest hodin mu byl v jeho hotelu odevzdán list. Pohlédl na adresu a poznal, že pochází z Elizundovy ruky. List obsahoval jen tyto řádky: Pan Henri d'Albaret se prosí, aby považoval plány svého sňatku s dcerou bankéře Elizunda za neplatné. Z důvodů, které jsou pro něj úplně cizí, se nemůže ten sňatek vykonat a pan Henri d'Albaret zajisté přestane navštěvovat i bankéřův dům. Elizundo Mladý důstojník nejdříve nechápal, co čte. Pak četl list znova... Byl zdrcen. Copak se u Elizundových stalo? Proč se stal tento obrat? Včera opustil dům, kde se ještě konaly přípravy k jeho sňatku! K němu se choval bankéř stejně jako vždy jindy. Pokud se týkalo dívky, nic nevěstilo, že by se její city k němu změnily!
„Ale list není podepsán Hadžinou!“ opakoval si. „Je podepsán jejím otcem!... Ne, Hadžina nevěděla, a neví, co mi píše její otec!... Bez jejího vědomí změnil své úmysly!... Proč?... Nezavdal jsem příčinu... Ale dozvím se, jaká překážka vyvstala mezi Hadžinou a mnou!“ A protože už nemohl vstoupit do bankéřova domu, napsal mu, „že má úplné právo, „jak říkal, „poznat důvody, kvůli kterým má být zmařen tento sňatek těsně před uskutečněním.“ Jeho list zůstal bez odpovědi. Napsal nový, dva jiné - totéž mlčení. Pak se obrátil na Hadžinu Elizundovou. Prosil ji ve jménu jejich lásky, aby mu odpověděla, i kdyby jej už nikdy neměla spatřit!...
Žádná odpověď.... Je pravděpodobné, že jeho list dívce nedošel. Henri d'Albaret tak aspoň musel soudit. Znal dobře její povahu, nato, aby si byl jistý, že by mu odpověděla.
Tak se mladý, zoufalý důstojník, snažil vyhledat Xarise. Neodcházel ani ze Strada Reale. Celé hodiny se potuloval kolem banky. Bylo to marné.
Xaris nevycházel, byl snad poslušný bankéřovým rozkazům, snad Hadžiným prosbám.
Tak uplynul v marných touláních24. a25. říjen. Henri d'Albaret se zmítal v nevýslovných úzkostech a měl zato, že jeho utrpení dosáhlo krajních mezí! Mýlil se.
Vskutku, šestadvacátého se rozšířila zpráva, která ho zasáhla ještě více.
Nejenže jeho sňatek s Hadžinou Elizundovou byl zmařen - to bylo nyní známé celému městu - ale Hadžina Elizundová se provdá za jiného!
Henri d'Albaret byl zničen, když se tuto zprávu dozvěděl. Někdo jiný než on bude Hadžininým manželem!
„Dozvím se, kdo to je!“ zvolal. „Ať je to kdokoliv, vypátrám jej!...
Dostanu se až k němu!... Promluvím s ním... a musí mi odpovědět!“ Mladý důstojník se měl brzy dozvědět, kdo je jeho sok. Skutečně, viděl jej vcházet do banky; následoval ho, když vyšel; stopoval jej až do přístavu, kde na něj u hráze čekal člun; viděl jej vystoupit na sakolevu, kotvící asi půl uzlu od břehu.
Byl to Nikos Starkos, kapitán Karysty.
To se stalo 27. října. Z přesných zpráv, které se Henrimu d'Albaretovi podařilo zjistit, vyplynulo, že sňatek Nikose Starka a Hadžiny Elizundové je zcela blízko, neboť přípravy se děly s jistým spěchem. Náboženský obřad se měl vykonat v chrámu sv. Spiridiona třicátého října, tedy téhož dne, na který byl dříve stanoven sňatek Henriho d'Albareta. Avšak ženichem už nebude on! Bude jím kapitán, přicházející neznámo odkud a ubírající se neznámo kam!
Tehdy se Henri d'Albaret rozhodl, zmítaný vztekem, který už nedovedl ovládnout, že vyprovokuje Nikose Starka, a že za ním půjde až ke stupňům oltáře. Nezabije-li jej, bude sám zabit, aspoň bude konec této nesnesitelné situaci!
Nadarmo si opakoval, že vykoná-li se sňatek, stane se to s Elizundovým svolením! Nadarmo si říkal, že Hadžininou rukou vládne její otec!
„Ano, ale proti její vůli!... Ona podléhá nátlaku, který ji vydává tomuto člověku!...Obětuje se!“ 28. října se po celý den snažil Henri d'Albaret setkat s Nikosem Starkem. Číhal na něj v přístavu, číhal na něj u banky. Bylo to marné.
A za dva dny se uskuteční ten ohavný sňatek - za dva dny, za které mladý důstojník učiní všechno, aby se dostal k dívce anebo se ocitl tváří v tvář Nikosi Starkovi!
Avšak devětadvacátého k šesté hodině večerní se stala nenadálá věc, která měla urychlit rozuzlení této situace.
Odpoledne se rozšířila zpráva, že bankéř byl raněn mozkovou mrtvicí.
A vskutku, dvě hodiny poté byl Elizundo mrtev.
i�� o���X}“ odvětil prostě Skopelo a ukázal na gig, který se kolébal u schůdků na posledních vlnách přílivu.
Několik okamžiků potom přirazil člun ke Karystě a Nikos Starkos se vyšvihl na palubu a řekl: „Zítra navštívíme Elizunda!“
