VI. KAPITOLA Vzhůrunapiráty archipelu! Severozápadní směr, který sakoleva zachovávala, jí umožnil sledovat malebnou řadu Jónských ostrovů, z nichž jeden ztratíte z očí a ihned spatříte jiný.
Naštěstí pro sebe se Karysta vzezřením počestné levantské lodě, napůl zábavní jachty, napůl obchodní lodě, neprozrazovala svým původem. Vskutku by bývalo nebylo od jejího kapitána opatrné se takto odvážit pod děla britských tvrzí, vydat se na milost i nemilost fregatám Spojeného království.
Jen asi patnáct námořních mil dělí Arkadii od ostrova Zante, „květiny Levantu“, jak jej poeticky nazývají Italové. Z hloubi zálivu, jímž nyní plula Karysta, bylo dokonce vidět zelenající se temeno hory Skopos, na jejímž úbočí se tyčí skupiny oliva oranžovníků, které nahradily husté lesy, opěvované Homérem a Virgilem.
Vítr byl příznivý, vál ze země od jihovýchodu. Sakoleva tedy rychle brázdila zantské vody, nyní téměř tak klidné jako vody jezera.
K večeru minula na dohled hlavní město, mající totéž jméno jako ostrov. Je to hezké italské město, rozkvetlé na půdě Zakyntha, syna Trojana Dardana. Z paluby Karysty bylo vidět jen světla v městě, které se rozkládá na prostoru asi půl míle na březích kruhovité zátoky. Tato světla, rozptýlená v různé výši, od přístavního nábřeží až po zámek benátského původu, stojící o tři sta stop výše, tvořila jakoby obrovské souhvězdí, jehož hlavní hvězdy označovaly místo paláců renesance na hlavní třídě a katedrály sv. Desira Zakynthského.
S tímto zantským obyvatelstvem, které se tak změnilo stykem s Benátčany, Francouzi, Angličany a Rusy, nemohl Nikos Starkos mít obchodní styky, které ho pojily k Turkům na Peloponésu. Nebylo tedy potřeba poslat přístavním hlídkám signál nebo zastavit se u tohoto ostrova, který byl vlastí dvou slavných básníků - Itala Huga Foscola z konce 18. století, a Saloma, jedné z hvězd moderního Řecka.
Karysta přeplula úzké mořské rameno, dělící Zante od Achaje a Elidy. Zajisté nejedno ucho na lodi se horšilo nad zpěvy, donášenými větrem jako barcaroly z Lida! Avšak bylo nutné se oddat rezignaci. Sakoleva plula mezi těmito italskými melodiemi a následujícího dne se ocitla v Patraském zálivu, hlubokém zářezu, jehož pokračováním je Lepantský záliv až po Korintskou šíji.
Nikos Starkos meškal na přídi Karysty. Jeho pohled těkal po celém pobřeží Akarnanie na severní straně zálivu. Odtamtud vyvstávaly veliké a nezničitelné vzpomínky, které by byly sevřely srdce dítěte Řecka, kdyby to dítě nebylo dávno zavrhlo a zradilo svou matku!
„Missolunghi!“ řekl Skopelo a vztáhnul ruku na severovýchod. „Špatný lid! Lidé, kteří raději vyletí do povětří, než by se vzdali!“ Tam vskutku přede dvěma lety neměli co na práci kupci zajatců a prodavači otroků. Po desetiměsíčním boji missolunghští obleženci, zlomení útrapami, vysílení hladem, místo aby se vzdali Ibrahimovi, vyhodili město a tvrz do povětří. Muži, ženy, děti, všichni zahynuli při výbuchu, který neušetřil ani vítěze.
A před rokem téměř na stejném místě, kde byl právě pohřben Marko Bocaris, jeden z hrdinů války o nezávislost, zemřel v malomyslnosti, zoufalý lord Byron, jehož tělesná schránka nyní odpočívá ve Westminsteru. Jenom jeho srdce zůstalo na půdě Řecka, které miloval a které se stalo svobodné teprve po jeho smrti!
Prudký posunek byl celou odpovědí Nikose Starka na Skopelovu poznámku. Pak se sakoleva rychle vzdálila z Patraského zálivu a zamířila ke Kefalonii.
Za příznivého větru bylo potřeba jen několik hodin, aby urazila vzdálenost, dělící Kefalonii od ostrova Zante. Ostatně Karysta neplula do Argostoli, jejího hlavního města, jehož málo hluboký přístav se ovšem výtečně hodí pro lodě prostřední nosnosti. Pustila se odvážně těsnými průlivy, omývajícími její východní břeh, a k půl sedmé večer dorazila k předhoří Thiaki, starověké Ithace.
Tento ostrov, dlouhý osm a široký půldruhé míle, neobyčejně skalnatý, nádherně divoký, bohatý na uhlí a víno, jehož plodí hojnost, čítá asi deset tisíc obyvatel. Nemá zvláštní historii, nese jméno slavné už ve starověku. Byl domovem Odyssea a Penelopy, na něž upomínky najdeme dosud na vrcholech Anogi, v hlubinách jeskyně sv. Step hana, v troskách hory Oitos, v Eumejských rovinách, u paty Havraního skaliska, po němž prý plynuly poetické vody Arethusina pramene.
Když nadcházela noc, ponenáhlu zmizela ve tmách země Laertova syna asi patnáct mil za posledním výběžkem Kefalonie. V noci zamířila Karysta poněkud na širé moře, aby se vyhnula úzké soutěsce, dělící severní výběžek Ithaky od jižního cípu Sv. Maury, a plula nejvýš ve vzdálenosti dvou mil podél východního pobřeží tohoto ostrova.
Bylo možné nejasně spatřit při svitu měsíce jakýsi bělavý břeh, trčící sto osmdesát stop nad moře; byl to Leukadův Skok, který proslavily Sapho a Artemisia. Avšak na úsvitě nebylo ani stopy po tomto ostrově, který má také Leukadovo jméno, a sakoleva, plující podél albánského pobřeží, zamířila používajíc všech plachet, k ostrovu Korlu.
Měla urazit tento den ještě asi dvacet mil, chtěl-li Nikos Starkos dorazit, než nastane noc, do vod hlavního města ostrova.
Těchto dvacet mil bylo rychle zdoláno statečnou Karystou, která napnula plachty tak, že její vrchní paluba se ocitla nad samou vodou. Vítr značně vzrostl. Bylo tedy zapotřebí maximální kormidelníkovy pozornosti, aby loď neutrpěla škody pod tím obrovským plachtovím. Naštěstí byly stěžně silné, lanoví téměř nové, výtečné jakosti.
Sakoleva si počínala tak, jako by šlo o závodění v rychlosti v nějakém mezinárodním závodě.
Tak minuli ostrůvek Paxos. Na severu se už rýsovaly první výšiny Korlu. Vpravo na obzoru tyčilo albánské pobřeží zubovitou hradbu Arau-Ceronských hor. Několik válečných lodí s anglickou nebo tureckou vlajkou bylo spatřeno v těchto dost navštěvovaných částech Jónského moře. Karysta se nesnažila vyhnout se ani jedné ani druhé straně. Kdyby jí byl dán signál, aby se obrátila napříč, poslechla by bez váhání, nemajíc ani náklad ani listiny, které by prozradily její původ.
Ve čtyři hodiny odpoledne zachytila sakoleva trochu větru, aby vplula do úžiny, dělící ostrov Korlu od pevniny. Lana byla napnuta a kormidelník otočil o čtvrt, aby si prohlédl mys Bianko na jižním konci ostrova.
Tato první část průlivu je veselejší než severní část. Proto šťastně kontrastuje s albánským pobřežím, téměř nevzdělaným a polodivokým. O několik mil dále se šíří zářezem úžina do břehu ostrova. Sakoleva se mohla rozjet tedy trochu šikmo. Tyto hluboké a četné zářezy dodávají ostrovu obvod šedesáti pěti mil, zatím co jich čítá jen dvacet ve své největší délce a šest ve své největší šířce.
K páté hodině se Karysta ocitla blízko Odysseova ostrůvku u ústí, které spojuje jezero Kalikiopulo, bývalý hyllajský přístav, s mořem.
Pak sledovala obrysy rozkošné půdy, posázené rostlinami aloe a agáve, navštěvované povozy a jezdci, kteří míli od města hledají s mořskou svěžestí veškerý půvab podivuhodného panorámatu, jehož obzor na protější straně průlivu tvoří albánské pobřeží. Minula zátoku Kardakio a trosky, které ji ovládají, letohrad vrchních komisařů, zanechala vlevo zátoku Kastrades, nad níž leží městečko téhož jména, Stradu Marinu, která je spíše promenádou než ulicí, pak trestnici, bývalou tvrz Salvator a první domy korfského hlavního města. Karysta pak obeplula mys Sydero s tvrzí, jakýmsi malým vojenským městem, dost rozlehlým, aby pojalo velitelovu rezidenci, obydlí důstojníků, nemocnici a řecký chrám, z něhož Angličané udělali protestantský kostel. Konečně, a dal se rovně na západ, obeplul kapitán Starkos předhoří sv. Nikose, plul podél břehu, po němž se táhnou domy severní části města a zakotvil půl uzlu od hráze.
Byl spuštěn člun. Nikos Starkos a Skopelo do něho nasedli - předtím si kapitán zastrčil za pás jeden z těch nožů s krátkou a širokou čepelí, které se často užívají v messenských provinciích; oba vystoupili u zdravotního komisariátu a ukázali lodní listiny, které byly shledány úplně v pořádku. Mohli tedy volně jít, kam a jak jim bylo libo, a smluvili se, že se v jedenáct hodin vrátí na loď.
Skopelo, mající na starosti obchodní věc Karysty, zapadl do obchodní části města, do úzkých a klikatých uliček s italskými jmény, s krámy s arkádami; byla to hotová směsice neapolské čtvrti.
Nikos Starkos chtěl zase tento večer zasvětit vyzvídání. Zamířil tedy na esplanádu, do nejelegantnější čtvrti města.
Tato esplanáda čili cvičiště, byla posázená po stranách krásnými stromy, a táhla se mezi městem a tvrzí, od níž ji dělí hluboký příkop. Cizinci i domácí se tam procházeli, i když tam nebyla slavnost. Štafety vcházely do paláce, zbudovaného na severu prostranství generálem Maitlandem, a vycházely branami sv. Michalise a sv. Georgise, které stojí po stranách jeho průčelí z bílého kamene. Tak se prováděla neustálá výměna sdělení mezi guvernérovým palácem a tvrzí, jejíž zvedací most u sochy maršála von Schulenburga byl spuštěn.
Nikos Starkos se vmísil do tohoto množství. Viděl jasně, že je ovládáno neobyčejným vzrušením. Nebyl člověkem, který by se vyptával, spokojil se s nasloucháním. Dotklo se ho jméno, neustále opakované ve všech skupinách s málo sympatickými přídavky - jméno Sacratif.
Toto jméno zprvu vzbudilo, jak se zdálo, poněkud jeho zvědavost; ale pokrčiv lehce rameny, pokračoval v chůzi po esplanádě až po terasu, která ji zakončuje, a ční nad mořem.
Tam se shromáždil jistý počet zvědavců kolem hezkého malého chrámu okrouhlého tvaru, který byl nedávno zbudován na památku sira Thomase Maitlanda. O několik let později tam byl vztyčen obelisk na počest jednoho z jeho nástupců, sira Howarda Douglase, aby vznikl pendant k soše nynějšího vrchního komisaře sira Frederika Adama, jejíž místo už bylo vyznačeno před vládním palácem. Je pravděpodobné, že kdyby se anglický protektorát nebyl skončil připadnutím Jónských ostrovů k řeckému království, ulice Korlu by byly plné soch jeho guvernérů. Nicméně mnozí obyvatelé Korlu ani nepomysleli na to, aby hanili tuto marnotratnost s bronzovými a kamennými lidmi, a možná, že dnes nejeden lituje jak bývalého stavu věcí, tak správních postupů reprezentantů Spojeného království.
Avšak jsou-li názory v tomto směru odlišné, jestliže mezi sedmdesáti tisíci obyvateli dávné Korkyry a dvaceti tisíci obyvateli jejího hlavního města jsou pravoslavní, křesťané, řečtí a hodně Židů, kteří v té době obývali osamělou čtvrť jako jakési ghetto, jestliže v těchto typech různých národností vládly různé názory o různých věcech, toho dne se zdálo, že všechny rozpory roztály ve společné myšlence, v jakési kletbě, platící jménu, které bylo neustále opakováno: „Sacratif! Sacratif! Vzhůru na piráta Sacratifa!“ A ať procházející mluvili anglicky, italsky nebo řecky, ať se lišila výslovnost toho proklínaného jména, které bylo opakováno; nicméně měly kletby stejný výraz hrůzy. Nikos Starkos stále naslouchal a nic neříkal. Z terasy mohl jeho zrak pohodlně obsáhnout velikou část průlivu, táhnoucího se jako jezero až po Albánské hory, jejichž vrcholky zlatilo zapadající slunce.
Pak se obrátil k přístavu, a tam kapitán Karysty zpozoroval velmi zřejmý pohyb. Četné čluny mířily k válečným lodím. Signály byly vyměňovány mezi těmito loděmi a vlajkovým stožárem, vztyčeným na vrcholu tvrze, jejíž baterie a náspy mizely v záplavě obrovských aloí.
Zřejmě - a podle všech těchto známek se námořník nemohl mýlit chystala se jedna nebo více lodí opustit Kortu. Bylo-li tomu tak, jevilo obyvatelstvo, jak bylo vidět, vskutku neobyčejný zájem o tuto událost.
Avšak slunce už zmizelo za vrcholky ostrova a po dost krátkém soumraku v této šířce brzy nastane noc.
Nikos Starkos považoval tedy za vhodné opustit terasu. Sestoupil na esplanádu, kde spatřil většinu diváků, které tam ještě zdržovala zvědavost. Pak zamířil klidným krokem k sloupoví řady domů, která vroubí západní stranu esplanády.
Tam byl dostatek kaváren, plných světla a židlí, rozestavených venku a už obsazených četnými hostmi. A zde bylo nutné poznamenat, že ti více hovořili než „konzumovali“, dalo-li se vůbec toto slovo použít o obyvatelstvu Korfu před sto lety.
Nikos Starkos usedl k malému stolku s pevným úmyslem neztratit ani slovo z toho, co se hovoří u sousedních stolů.
„Skutečně,“ pravil jakýsi loďař ze Strada Marina, „není už bezpečnost pro obchod a nikdo se neodváží s cenným nákladem do Levantu!“ „A brzy,“ připojil jeho spolubesedník - jeden z oněch hrubých Angličanů, kteří, jak se zdá, sedí stále na balíku jako předseda jejich sněmovny - „nenajdeme mužstvo, které by chtělo sloužit na lodích v archipelu!“ „Oh, ten Sacratif... ten Sacratif!“ bylo opakováno se skutečnou nevolí v různých skupinách. „Jméno skutečně způsobilé poškodit hrdlo,“ mínil majitel kavárny, „a které by mělo nutit k občerstvení.“ „Kdy má odplout Syphanta?“ zeptal se obchodník. „V osm hodin,“ odvětil Korfan. - „Ale,“ připojil tónem, nejevícím úplnou důvěru, „nestačí jen odplout, nýbrž je nutné dorazit k cíli!“ „Eh, dorazí se!“ zvolal jiný Korfan. „Nesmí se říci, že jeden pirát udrží v šachu britské námořnictvo...“ „A námořnictvo řecké a námořnictvo francouzské a námořnictvo italské!“ připojil flegmaticky anglický důstojník, který chtěl, aby každý stát měl podíl na této nepříjemné věci. „Avšak,“ pokračoval obchodník a vstal, „hodina se blíží a chceme-li být přítomni odplutí Syphanty, bude asi čas odebrat se na esplanádu.“ „Ne,“ odvětil jeho spolubesedník, „není naspěch. Ostatně, zvednutí kotvy bude ohlášeno výstřelem z děla.“ A besedující dál pronášeli kletby proti Sacratifovi. Nikos Starkos bezpochyby považoval chvíli za vhodnou, aby se vmísil do řeči, a aniž sebemenší přízvuk v něm prozradil rodáka jižního Řecka, obrátil se k sousedům a řekl: „Pánové, smím se vás zeptat, co je zač tato Syphanta, o níž dnes kdekdo mluví?“ „Je to korveta, pane,“ bylo mu odpovězeno, „korveta koupená, vypravená a vystrojená společností anglických, francouzských a korfských obchodníků, s mužstvem různých národností a má vyplout pod velením statečného kapitána Stradeny. Snad se jí podaří to, co se nepodařilo anglickým a francouzským válečným lodím!“ „Ah,“ řekl Nikos Starkos, „to je korveta, která má odplout!... A kam, prosím?“ „Tam, kde bude moci najít, polapit a pověsit pověstného Sacratifa!“ „Prosím,“ pokračoval Nikos Starkos, „abyste mi laskavě řekli, kdo je ten pověstný Sacratif!“ „Ptáte se, kdo je Sacratif?“ zvolal Korfan, a Angličan mu přispěl na pomoc, a zdůraznil jeho otázku užaslým „oh“. Pakt byl, že člověk, dosud nevědoucí, kdo je Sacratif, a to ve městě Korfu ve chvíli, kdy toto jméno bylo ve všech ústech, mohl být považován za neobyčejný zjev.
Kapitán Karysty si ihned všiml dojmu, který vyvolala jeho nevědomost. Proto si pospíšil připojit: „Jsem cizinec, pánové. Přicházím právě ze Zadaru, tedy z hloubi Jaderského moře, a nevím o tom, co se děje na Jónských ostrovech.“ „Řekněte, co se děje v archipelu,“ zvolal Korfan, „neboť Sacratif učinil celý archipel jevištěm svých pirátských podniků.“ „Ah,“ řekl Nikos Starkos, „jde tedy o piráta!...“ „O piráta, lupiče, tuláka po moři!“ zvolal druhý Angličan. „Ano!
Sacratif zasluhuje všechny tyto jména, dokonce všechny, které by bylo nutné si vymyslet, aby byl řádně takový zločinec pojmenován!“ Nato Angličan na okamžik umlkl, aby nabral dech. Pak připojil: „Překvapuje mě, pane, že se může najít Evropan, který neví, kdo je Sacratif!“ „Oh, pane,“ odpověděl Nikos Starkos, „to jméno mi není úplně neznámé, to mi věřte; nevěděl jsem však, že on dnes pobouřil celé město. Hrozí snad ostrovu útok tohoto piráta?“ „Toho by se neodvážil!“ zvolal obchodník. „Nikdy by se neodvážil vkročit na náš ostrov!“ „Ah, opravdu?“ odvětil kapitán Karysty. „Zajisté, pane, a kdyby to udělal, šibenice, ano, šibenice by vyrostly ve všech koutech ostrova samy od sebe, aby ho popadly, až by je míjel!“ „Ale odkud tedy pochází toto vzrušení?“ zeptal se Nikos Starkos. „Dorazil jsem sem sotva před hodinou a nechápu toto rozčilení...“ „Poslouchejte, pane,“ odvětil Angličan. „Dvě obchodní lodě, Three Brothers a Carnatic, byly asi před měsícem zajaty Sacratifem a všichni, kdo zbyli z obou mužstev, byli prodáni na otrokářských trzích!“ „Oh,“ řekl Nikos Starkos, „to je ohavná věc, za kterou asi bude tento Sacratif pykat!“ „Proto,“ pokračoval Korfan, „se sdružil jistý počet obchodníků a vystrojil válečnou korvetu, rychlou loď s vybraným mužstvem a za velení neohroženého námořníka, kapitána Stradeny, který se pustí za tímto Sacratifem! Tentokrát se dá předpokládat, že pirát, který drží v šachu veškerý obchod archipelu, neujde svému osudu!“ „Bude to skutečně nesnadné,“ odpověděl Nikos Starkos. „A,“ připojil obchodník anglicky, „vidíte-li rozčilené město, jak se všechno obyvatelstvo hrne na esplanádu, je to proto, aby bylo přítomno odplutí Syphanty, která bude pozdravena několika tisíci hurá, až se vydá průlivem!“ Nikos Starkos bezpochyby věděl vše, co vědět potřeboval. Poděkoval spolubesedníkům. Pak vstal a vmísil se znovu do davu, plnící esplanádu.
Co potřebovali tito Angličané a Korfané, nebylo přehnané. Všechno bylo pravda! Už několik let působily Sacratifovy lupičské kousky vzrušení. Četné obchodní lodě všech národností byly přepadeny tímto pirátem rovněž odvážným jako krvelačným. Odkud přišel? Jaký byl jeho původ? Náleží k národu pirátů, přicházejících z barbarských pobřeží? Kdo by to mohl říci? Nikdo ho neznal. Nikdo ho nikdy neviděl. Ani jediný z těch, kdo se ocitli v ohni jeho děl, se nevrátil; jedni zahynuli, jiní byli zavlečeni do otroctví. Kdo by mohl udat lodě, na nichž se nacházel? Přecházel neustále z lodě na loď. Útočil jednou s rychlou levantskou brigou, jindy s lehkou korvetou, s níž nebylo možné závodit co do rychlosti, a vždy pod černou vlajkou. Nebyl-li při některé z těchto srážek silnější, musel-li vůči některé strašlivé válečné lodi hledat spásu v útěku, náhle mizel. A ve kterém neznámém útulku, ve kterém neznámém koutě archipelu ho měli hledat? Znal nejtajnější průchody při těchto pobřežích, jejichž hydrografie v té době ještě vykazovala mezery.
Jestliže byl pirát Sacratif dobrý námořník, byl také strašlivý útočník. Byl vždy podporován mužstvem, které neustoupilo před ničím, nezapomínal mu nikdy dopřát po boji „ďáblův podíl“, to znamenalo několik hodin vraždění a drancování. Proto ho jeho kumpáni následovali všude, kam je vedl. Vykonávali jeho rozkazy, ať už byly jakékoliv. Všichni by se pro něho dali zabít. Hrozba nejstrašlivějším trestem by je nebyla přinutila prozradit svého velitele, který je skutečně fascinoval. Takovým lidem při útoku zřídka odolala loď, zvláště obchodní loď, která nemívala dostatečné prostředky k obraně.
V každém případě, kdyby byl Sacratif překvapen nějakou válečnou lodí, spíše by se vyhodil do povětří, nežli by se vzdal. Vypravovalo se, že když se mu při jedné z takových příhod nedostávalo kuli, nabil svá děla Wavami, uřezanými mrtvolám, pokrývajícím jeho palubu!
Takový byl muž, kterého měla pronásledovat Syphanta, takový byl ten hrozný pirát, jehož proklaté jméno způsobilo tolik rozčilení v hlavním městě ostrova Kortu.
Brzy se ozval výstřel. Dým se zvedl za ostrého zablesknutí nad citadelou. Bylo to znamení k odplutí. Syphanta vytáhla kotvy a měla odplouvat průlivem do jižních končin Jónského moře.
Celý dav zamířil ke kraji esplanády, k terase pomníku sira Maitlanda.
Nikos Starkos, bezděky hnán pudem snad ještě silnějším než prostá zvědavost, se brzy ocitl v první řadě diváků.
Ponenáhlu se objevila ve svitu měsíce korveta se svými světly. Plula lavírujíc, aby obeplula mys Bianko na jihu ostrova. Druhá rána z děla zahřměla z tvrze, pak třetí a na ně odpověděly tři výstřely, které ozářily boky Syphanty. Po výstřelech následovalo tisíceré hurá a poslední dolehlo na korvetu, když míjela zátoku Kardakio.
Pak nastalo opět ticho. Ponenáhlu se rozptýlily davy po ulicích předměstí Kastrades a uvolnily cvičiště několika procházejícím, které obchodní záležitosti nebo zábava zadržely na esplanádě.
Ještě hodinu zůstal Nikos Starkos, stále zamyšlen, na rozlehlém, téměř pustém cvičišti. Avšak ticho nebylo ani v jeho hlavě, ani v jeho srdci. Jeho oči zářily ohněm, který nemohla utlumit jejich víčka. Jeho pohled se bezděky upíral směrem korvety, která právě zmizela za nejasnou skalní hradbou ostrova.
Když odbilo na kostele sv. Spiridiona jedenáct, pomyslel Nikos Starkos na Skopela, na dostaveníčko, které bylo smluveno u zdravotního komisariátu. Kráčel tedy ulicemi, vedoucími k Nové Tvrzi a brzy se ocitl na nábřeží.
Skopelo ho tam očekával.
Kapitán sakolevy šel k němu.
„Korveta Syphanta právě odjíždí!“ řekl mu.
„Ah,“ povzdechl Skopelo.
„Ano... odplouvá lovit Sacratifa!“ „Ona nebo jiná, co na tom?“ odvětil prostě Skopelo a ukázal na gig, který se kolébal u schůdků na posledních vlnách přílivu. Několik okamžiků potom přirazil člun ke Karystě a Nikos Starkos se vyšvihl na palubu a řekl: „Zítra navštívíme Elizunda!“
