×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Archipel v plamenech - Jules Verne, IX. KAPITOLA Archipel V plamenech

IX. KAPITOLA Archipel V plamenech Ostrov Skio, od té doby obecněji zvaný Chio, leží v Egejském moři na západě od Smyrenského zálivu, u pobřeží Malé Asie. S Lesbem na severu a Samem na jihu náleží ke skupině Sporad, ležící na východě od archipelu. Má více než čtyřicet mil v obvodu. Pelinejská hora, nyní Eliášova hora, která jej ovládá, se tyčí do výše dvou tisíc pěti set stop nad mořskou hladinou.

Z větších měst, které charakterizují tento ostrov, Volyssa, Pitya, Delphina, Leukonie, Kaukasy, je Skio, nejdůležitější hlavní město. Tam 30. října 1827 vysadil plukovník Fabvier malou výpravu, čítající sedm set pravidelných vojáků, dvě stě jezdců a patnáct set Skianů nepravidelných žoldnéřů s materiálem, čítajícím deset houfnic a deset děl.

Zakročení evropských velmocí po bitvě u Navarina ještě nerozřešilo definitivně řecké otázky. Anglie, Francie a Rusko chtěly vskutku dát novému království jen hranice, za něž nezasáhlo povstání. Nuže, toto usnesení nemohlo být přijatelné pro helénskou vládu. Ta žádala s celým Řeckem na pevnině Krétu a ostrov Skio, nutné k její samosprávě. Proto zatím co Miaulis operoval na Krétě a Ducas na pevnině, přistál Fabvier v Maurolimeně na ostrově Skiu zmíněného dne.

Je pochopitelné, že Helénové chtěli Turkům vyrvat ten nádherný ostrov, skvostný klenot v růženci Sporad. Jeho obloha, nejčistší z celé Malé Asie, mu dodává podivuhodné podnebí bez velikých veder, bez neobyčejných mrazů. Osvěžuje jen mírným vánkem, činí jej nejzdravějším ze všech ostrovů archipelu. Proto v jistém hymnu, připisovaném Homérovi - který Skio považoval za jedno ze svých dítek - ho básník nazýval „přeúrodným“. Na západě plodí znamenitá vína, která soupeřila s nejlepšími víny starověku, a med, který může závodit s hymettským medem. Na východě rodí pomeranče a citrony, jejichž pověst se šíří až do západní Evropy. Na jihu se pokrývá různými druhy lentišků, které poskytují výtečnou gumu mastix, velmi úspěšně užívanou v umění, dokonce i v lékařství - je to veliké bohatství pro kraj. Konečně na tomto Bohem požehnaném místě rostou vedle fíkovníků datlovníky, mandloně, granátovníky, olivy a všechny krásné typy stromů jižních pásem Evropy.

Tento ostrov tedy chtěla vláda připojit k novému království. Proto odvážný Fabvier přes všechny mrzutosti, které měl právě s těmi, za něž přišel prolít krev, přijal úkol dobýt ostrov.

Avšak za posledních měsíců toho roku neustali Turci v přepadáních a raziích na helénském poloostrově, a to krátce před přistáním Capa d'lstria v Nauplii. Příchod tohoto diplomata měl učinit konec neustálým neshodám Řeků a soustředit vládu do jediných rukou. Ale ačkoliv mělo Rusko šest měsíců poté vypovědět sultánovi válku a přispět tak k utvoření nového království, držel Ibrahim dosud střední část a přímořská města Peloponésu ve svých rukou. I když se osm měsíců poté, 6. července 1828, chystal opustit zemi, které způsobil tolik zlého a v září téhož roku neměl na řecké půdě zůstat ani jediný Egypťan, přesto měly tyto divoké hordy pustošit Moreu ještě po nějakou dobu.

Nicméně, protože Turci nebo jejich spojenci drželi jistá města na pobřeží, jak na Peloponésu tak na Krétě, není divu, že se piráti často potulovali po sousedních mořích. Protože byly škody, které způsobili lodím, provozujícím obchod od ostrova k ostrovu, značné, neznamenalo to, že by je velitelé řeckých loďstev, Miauliové, Kanaridové, Dzamadové, přestali pronásledovat, ale těchto lupičů bylo mnoho a byli neúnavní, a proto cesta těmito končinami už neposkytovala jistotu. Od Kréty po ostrov Lesbos, od Rhodu po Negroponte byl archipel v plamenech.

I na Skiu tyto bandy, skládající se ze sebranky všech národností, ohrožovaly okolí ostrova a pomáhaly pašovi, schovanému v tvrzi, kterou začal plukovník Fabvier za nepříznivých podmínek obléhat.

Jak se pamatujeme, sdružili se obchodníci na Jónských ostrovech zděšeni tímto stavem věcí, panujícím po celém Levantě, a vystrojili korvetu, která měla pronásledovat piráty. Před pěti týdny tedy opustila Syphanta Korfu, aby se odebrala do moří archipelu. Dva nebo tři případy, v nichž šťastně pochodila, zajetí několika právem podezřelých lodí ji mohlo jen povzbudit, aby pokračovala odhodlaně ve svém díle. Byla mnohokrát ohlášena ve vodách Psary, Skyru, Zey, Lemnu, Pam, Santorinu, a její velitel Stradena plnil svou úlohu s nemenší statečností nežli štěstím. Avšak nezdálo se, že by se mu bylo už podařilo utkat se s nepostižitelným Sacratifem, jehož objevení se vždy vyznačovalo nejkrvavějšími katastrofami. Bylo o něm často slyšet; vidět ho nebylo nikdy.

Nuže, asi před čtrnácti dny, kolem 13. listopadu, byla Syphanta spatřena poblíž Skia. V této době přijal dokonce přístav ostrova jednu z jejích kořistí a Fabvier vykonal spravedlnost nad jejím pirátským mužstvem.

Avšak od té doby nebyly o korvetě zprávy. Nikdo nemohl říci, ve kterých končinách nyní pronásleduje plenitele archipelu. Bylo dokonce na místě být tímto znepokojeni. Až dosud vskutku v těchto těsných mořích, úplně posetých ostrovy a následkem toho přístavy, bylo řídkým případem, aby uplynulo několik dní, aniž její přítomnost nebyla ohlášena.. Za těch okolností přicestoval Henri ďAlbaret 27. listopadu na Skio, osm dní poté, co opustil Korfu. Odebral se tam za svým bývalým velitelem, aby pokračoval v boji proti Turkům.

Zmizení Hadžiny Elizundové mu zasadilo strašlivou ránu. Dívka odmítla Nikose Starka jako bídníka jí nehodného a utíká před tím, jehož přijala, jakoby ho byla nehodná! Jaké tajemství spočívá v tom všem? Kde je má hledat? V jejím životě, tak klidném a čistém? Zajisté ne! V životě jejího otce? Ale co mohlo být společného mezi bankéřem Elizundem a kapitánem Nikosem Starkem?

Kdo by mohl odpovědět na tyto otázky? Bankovní dům byl opuštěn. I Xaris jej opustil zároveň s dívkou. Henri ďAlbaret mohl spoléhat jen sám na sebe, že odhalí tajemství Elizundovy rodiny.

Tu ho napadlo, aby prohledal město Korlu a potom celý ostrov. Možná, že si Hadžina vyhledala útulek na nějakém neznámém místě! Na ostrově se rozkládalo množství vesnic, roztroušených do daleka, kde je snadné najít bezpečný útulek. Tomu, kdo se chce vzdálit od světa a upadnout do zapomenutí, poskytnou Benizza, Santa Dekka, Leukima a dvacet jiných klidný úkryt. Henri d'Albaret se pustil po všech cestách, hledal v nejmenších vískách dívčinu stopu - nenašel však nic. Pak ho přivedla jistá zpráva na domněnku, že Hadžina Elizundová asi opustila ostrov Korlu. Vskutku, v malém přístavu Alipu na severozápadě ostrova mu bylo řečeno, že se lehký speronaro před nedávnem vydal na moře, čekající na dva cestující, pro něž byl najat.

Avšak to byla stopa jen velmi matná. Ostatně jistá souvislost faktů a dat brzy přinutila mladého důstojníka k novým obavám.

Skutečně, když se vrátil na Korlu, dozvěděl se, že i sakoleva opustila přístav. A nejvážnější přitom bylo, že se tento odjezd udál toho dne, kdy zmizela Hadžina Elizundová. Měl obě tyto události uvádět do souvislosti? Byla snad dívka, vlákaná s Xarisem do nějaké pasti a unesena násilím? Není v moci kapitána Karysty?

Tato myšlenka rvala Henrimu d'Albaretovi srdce. Ale co dělat? Na kterém místě světa hledat Nikose Starka? Kdo vlastně je tento dobrodruh? Karysta, která připlula neznámo odkud a odplula neznámo kam, mohla právem platit za podezřelou loď! Nicméně, jakmile se ovládl, odvrhl mladý důstojník tuto myšlenku. Hadžina Elizundová se prohlásila za nezávislou a už ho nechtěla spatřit, což bylo přirozenější než připustit, že se vzdálila dobrovolně pod Xarisovou ochranou... Nuže, jestliže je to tak, dovede ji Henri d'Albaret opět najít. Snad ji přinutilo její vlastenectví, aby se zúčastnila tohoto zápasu v němž jde o osud její vlasti. Snad si umínila dát obrovské jmění, jímž mohla volně disponovat, k podpoře války o nezávislost? Proč by neměla následovat na stejném jevišti Bobolinu, Modenu, Androniku a tolik jiných, pro něž její obdiv neměl mezí?

Proto se Henri d'Albaret rozhodl, zcela jistý, že Hadžina Elizundová už na Korlu není, že zaujme opět své místo ve sboru filhelénů. Plukovník Fabvier se svým pravidelným vojskem byl na Skiu. Rozhodl se, že tam za ním půjde. Opustil Jónské ostrovy, vydal se severním Řeckem, minul Patraský a Lepantský záliv, nasedl na loď v Aiginském zálivu, unikl ne bez obtíží několika pirátským lodím, řádícím na Kykladském moři, a vrátil se po rychlé plavbě na Skio.

Fabvier srdečně přivítal mladého důstojníka, což dokazovalo, že si ho vysoce váží. Tento odvážný voják v něm viděl nejen oddaného spolubojovníka, nýbrž i spolehlivého přítele, jemuž se mohl svěřit se svými strastmi, a ty byly veliké. Nekázeň nepravidelných bojovníků, kterých byl ve výpravě značný počet, špatně placený, dokonce vůbec neplacený žold, potíže, činěné samotnými Skiany, to všechno zdržovalo jeho operace.

Nicméně bylo zahájeno obléhání tvrze na Skiu. Henri d'Albaret přišel právě včas, aby se mohl zúčastnit obléhacích prací. Dvakrát spojené velmoci vyzvaly plukovníka Fabviera, aby přestal v přípravách; plukovník, zřejmě podporovaný helénskou vládou, si těchto výzev nevšímal a pokračoval ve svém díle.

Brzy se toto obležení změnilo v jakousi blokádu, ale sevřenou tak nedostatečně, že se obleženým stále dostávalo střeliva a potravin. Ať tomu bylo jakkoliv, možná, že by se Fabvierovi bylo podařilo zmocnit se tvrze, kdyby se mu jeho armáda, kterou zmáhal hlad víc a víc, nerozutekla po ostrově drancovat a shánět potravu. Nuže, za těchto okolností se tureckému loďstvu, skládajícímu se z pěti korábů, podařilo vniknout do přístavu a dopravit Turkům posily dvou tisíc pěti set mužů. Ovšem krátce poté se objevil se svým loďstvem Miaulis, aby přispěchal plukovníkovi Fabvierovi na pomoc; ale bylo už příliš pozdě a musel odplout.

S řeckým admirálem připlulo několik lodí, na nichž byl jistý počet dobrovolníků, kteří měli zesílit sbor, operující na Skiu.

Mezi nimi byla žena.

Andronika zápasící od začátku do poslední chvíle proti Ibrahimovým vojákům na Peloponésu, se chtěla zúčastnit i konce války. Proto přišla na Skio, odhodlána, že jestliže bude třeba dát se zabít na tomto ostrově, který chtěli Řekové připojit ke svému novému království, bylo by to pro ni jakýmsi odčiněním zla, které napáchal její nehodný syn v týchž místech za hrozných řeží roku 1822.

V této době vynesl sultán nad Skiem tento strašlivý rozsudek: pálit, vraždit, odvádět do otroctví. Kapudan paša(Velkoadmirál) Kara Ali byl učiněn jeho vykonavatelem. Provedl jej důkladně. Jeho krvelačné hordy vstoupily na ostrov. Muži přes dvanáct let a ženy přes čtyřicet let byli vražděni bez slitování. Ostatní, z nichž byli uděláni otroci, měli být odvezeni na tržiště ve Smymě a v Berbersku. Tak byl zničen celý ostrov ohněm a krví rukou třiceti tisíc Turků. Dvacet tři tisíce Skianů bylo pobito. Sedmačtyřicet tisíc mělo být prodáno do otroctví.

Tehdy se připojil Nikos Starkos. Jeho kumpáni se zúčastnili vraždění a drancování, stali se hlavními agenty tohoto obchodu, který měl celý dav lidí vydat do tureckého otroctví. Lodě tohoto odpadlíka posloužily k dopravě tisíců nešťastníků na břehy Malé Asie a Afriky. Následkem těchto hnusných operací vešel Nikos Starkos do styku s bankéřem Elizundem. Odtud plynul obrovský zisk, z něhož největší podíl připadl otci Hadžiny.

Tedy, Andronika dobře věděla, jakou účast měl Nikos Starkos na násilnostech na Skiu, jakou úlohu hrál za těchto hrozných okolností. Proto chtěla jít tam, kde byla stokrát prokleta, kdyby se vědělo, že je matkou tohoto bídníka. Zdálo se jí, že jestliže bude zápasit na tomto ostrově a prolije krev pro věc Skianů, bude to jakousi očistou, jakýmsi odčiněním zločinů jejího syna.

Avšak jakmile Andronika připlula na Skio, bylo nemožné, aby se Henri ďAlbaret a ona jednou nepotkali. Skutečně, za nějakou dobu po svém příchodu, 15. ledna, se Andronika znenadání setkala s mladým důstojníkem, který ji zachránil na bojišti u Chaidari.

Šla k němu, a rozevřela náruč se slovy: „Henri ďAlbaret!“ „Vy... Androniko... vy...“ řekl mladý důstojník. „Vás nacházím zde?“ „Ano,“ odvětila. „Cožpak není mé místo zde, kde je ještě třeba bojovat s utiskovateli?“ .

„Androniko,“ odpověděl Henri ďAlbaret, „buďte hrdá na svou vlast! Buďte hrdá na její děti, které ji bránily s vámi! Zakrátko nebude na řecké půdě ani jediný turecký voják!“ „Vím to, Henri ďAlbarete, a kéž mi Bůh dopřeje dožít se toho dne!“ A pak Andronika vypravovala o svém životě od té doby, co se rozešli po bitvě u Chaidari. Vypravovala o své cestě do Magna, své domoviny, kterou chtěla naposledy spatřit, pak o svém opětném vstupu do peloponéské armády, a konečně o svém příchodu na Skio.

Henri ďAlbaret jí zase řekl, za jakých okolností se vrátil na Korlu, jaké byly jeho styky s bankéřem Elizundem, vyprávělo stanoveném a přerušeném sňatku, o zmizení Hadžiny, kterou snad jednoho dne opět najde.

„Ano, Henri ďAlbarete,“ odvětila Andronika, „ačkoliv dosud nevíte, jaké tajemství spočívá v životě této dívky, nicméně zajisté je vás hodna! Ano! Opět ji spatříte a budete šťastni, protože si oba zasluhujete být šťastni!“ „Ale, povězte mi, Androniko,“ řekl Henri d'Albaret, „neznala jste bankéře Elizunda?“ „Ne,“ odvětila Andronika. „Jak bych ho mohla znát a proč se ptáte?“ „Protože jsem měl několikrát příležitost vyslovit před ním vaše jméno,“ odvětil mladý důstojník, „a toto jméno upoutalo jeho pozornost velmi zvláštním způsobem. Jednoho dne se mne otázal, jestli vím, co se s vámi stalo od té doby, co jsme se rozešli.“ „Neznám ho, Henri d'Albarete, a jméno bankéře Elizunda nebylo přede mnou dokonce ani vysloveno!“ „V tom tedy vězí tajemství, které si nedovedu vysvětlit a které bez pochyby nikdy nebude odhaleno, protože Elizundo už nežije!“ Henri d'Albaret se odmlčel. Vzpomínky se vybavovaly v paměti.

Přemýšlelo všem, co už vytrpěl a co ještě vytrpí, odloučen od Hadžiny!

Pak se obrátil k Andronice.

„Až bude tato válka skončena, co hodláte dělat?“ otázal se. „Bůh mi prokáže milost a povolá mě z tohoto světa,“ odvětila, „ze světa, kde si vyčítám, že jsem žila!“ „Vyčítáte si to, Androniko?“ „Ano!“ A tato matka chtěla říci, že již její život byl zločinem, protože se z ní narodil takový syn! Avšak zapudila tuto myšlenku a pokračovala: „Co se týče vás, Henri d'Albarete, vy jste mladý a Bůh vás zachová dlouho při životě! Využijte toho a najděte tu, kterou jste ztratil... a která vás miluje!“ „Ano, Androniko, budu ji hledat všude, stejně jako budu všude hledat mrzkého soka, který se postavil mezi nás!“ „Kdo to byl?“ otázala se Andronika. „Nějaký kapitán, velitel jakési podezřelé lodi,“ odpověděl Henri d'Albaret, „a opustil Korlu ihned po Hadžinině zmizení.“ „A jmenuje se?“ „Nikos Starkos.“ „On!...“ Ještě slovo a její tajemství bylo vyzrazeno, Andronika by řekla, že je matkou Nikose Starka! Toto jméno, tak znenadání vyslovené Henrim ďAlbaretem, bylo pro ni jako úder hromu. Jakkoliv byla energická, zbledla, když bylo vysloveno jméno jejího syna. Tak tedy všechno zlo, způsobené mladému důstojníkovi, tomu, který ji zachránil s nasazením vlastního života, všechno to zlo pocházelo od Nikose Starka!

Avšak Henri ďAlbaret si nemohl vysvětlit účinek, který mělo vyslovení jména Starkos na Androniku. Je pochopitelné, že žádal vysvětlení.

„Co je vám?... Co je vám?“ zvolal. „Odkud pochází tento zmatek při vyslovení jména kapitána Karysty?... Mluvte!... Znáte toho, který je nosí?“ „Ne... Henri ďAlbarete, ne,“ odpověděla Andronika, přes svoji vůli. „Ano!… Znáte ho!… Androiko, prosím vás, řekněte mi, kdo je ten člověk... co dělá... kde je nyní... kde bych se s ním mohl setkat!...“ „Nevím to!“ „Ne... Víte to!... Víte to, Androniko, a nechcete mně to říci... mně... mně!... Snad byste mě mohla jediným slovem uvést na stopu... možná na stopu Hadžiny... a nechcete mluvit!“ „Henri ďAlbarete,“ odpověděla Andronika pevným hlasem, který se nezachvíval, „nic nevím!... Nevím, kde je ten kapitán!... Neznám Nikose Starka!...“ Potom opustila mladého důstojníka, který zůstal hluboce pohnut. Ale jakkoliv se od té chvíle usiloval setkat s Andronikou, bylo to marné. Bezpochyby opustila Skio a vrátila se na území Řecka. Henri ďAlbaret se musel zříci vší naděje, že se s ní setká.

Ostatně výprava plukovníka Fabviera měla brzy skončit, aniž měla nějaký výsledek.

Skutečně, brzy zahnízdila ve výpravě dezerce. Přes prosby svých důstojníků vojáci utíkali, vstupovali na lodě a opouštěli ostrov. Dělostřelci, na které Fabvier zvlášť spoléhal, opouštěli svá děla. Nedalo se nic dělat proti takové malomyslnosti, která zachvacovala i nejlepší vojáky.

Bylo tedy nutné přestat s obléháním a vrátit se na Syru, kde se nešťastná výprava organizovala. Tam se plukovníkovi Fabvierovi za hrdinský boj dostalo jenom výčitek, důkazu nejčernějšího nevděku.

Co se týče Henriho ďAlbareta, ten si umínil opustit Skio se svým představeným. Avšak na které místo archipelu má namířit své pátrání? Ještě to nevěděl, když v tom nenadálá událost odstranila jeho váhání.

Den předtím, kdy měl nasednout na loď a odplout do Řecka, doručila mu ostrovní pošta dopis.

Tento dopis, podaný na poště v Korinthu a adresovaný Henrimu ďAlbaretovi, obsahoval jen tuto zprávu: Ve štábu korvety Syphanty z Korfu je jedno místo volné. Měl by Henri d'Albaret zájem vstoupit na tuto loď a zúčastnit se výpravy proti Sacratifovi a pirátům archipelu? V prvních dnech března bude Syphanta čekat ve vodách mysu Anapomery na severu ostrova a její člun bude v permanenci v Orské zátoce u paty mysu.

Henri d'Albaret ať udělá to, co mu bude velet jeho vlastenectví! Žádný podpis. Neznámé písmo. Nic, co by mladému důstojníkovi napovědělo, odkud pochází tento dopis.

Na každý pád to byly zprávy o korvetě, o níž nebylo po jistou dobu slyšet. Byla to rovněž pro Henriho ďAlbareta příležitost, aby se znovu zhostil svého námořnického povolání. Konečně zde byla možnost pronásledovat Sacratifa, možná od něho osvobodit archipel a snad také- a to mělo zajisté vliv na jeho rozhodnutí - naděje, že v těch mořích potká Nikose Starka a jeho sakolevu.

Henri ďAlbaret se tedy brzy rozhodl, že přijme návrh, učiněný tímto anonymním dopisem. Rozloučil se s plukovníkem Fabvierem ve chvíli, kdy odjížděl na Syru; pak najal lehkou loďku a zamířil na sever ostrova.

Plavba nemohla být dlouhá, zvláště při větru, vanoucím od jihozápadu. Loďka minula přístav Coloquintu mezi ostrovy Anossai a mysem Pampakou. Za tím mysem zamířila k Orskému mysu a plula podél pobřeží, aby se dostala do zátoky téhož jména. Tam dorazil Henri ďAlbaret odpoledne 1. března.

Člun ho očekával u paty skal. V dáli kotvila korveta.

„Jsem kapitán Henri ďAlbaret,“ řekl mladý důstojník ubytovateli, který velel člunu.

„Chce kapitán Henri ďAlbaret nastoupit na loď?“ otázal se ubytovatel.

„Ihned!“ Člun odrazil. Byl hnán svými šesti vesly, a urazil brzy vzdálenost, která ho dělila od korvety - nejvýš míli.

Jakmile připlul Henri ďAlbaret ke kajutám Syphanty na levém boku, ozval se dlouhý hvizd; pak se rozlehla rána z děla a za ní následovaly dvě jiné. V okamžiku, kdy mladý důstojník vstupoval na palubu, všechno mužstvo, seřazené jako k parádní přehlídce, mu vzdalo čest zbraní a korfská vlajka byla vztyčena na stěžni brigantiny.

Pak přistoupil první důstojník a řekl silným hlasem, aby ho všichni slyšeli: „Důstojníci a mužstvo Syphanty jsou šťastni, že vítají na její palubě velitele Henriho ďAlbareta!“


IX. KAPITOLA

Archipel V plamenech

 

Ostrov Skio, od té doby obecněji zvaný Chio, leží v Egejském moři na západě od Smyrenského zálivu, u pobřeží Malé Asie. S Lesbem na severu a Samem na jihu náleží ke skupině Sporad, ležící na východě od archipelu. Má více než čtyřicet mil v obvodu. Pelinejská hora, nyní Eliášova hora, která jej ovládá, se tyčí do výše dvou tisíc pěti set stop nad mořskou hladinou.

Z větších měst, které charakterizují tento ostrov, Volyssa, Pitya, Delphina, Leukonie, Kaukasy, je Skio, nejdůležitější hlavní město. Tam 30. října 1827 vysadil plukovník Fabvier malou výpravu, čítající sedm set pravidelných vojáků, dvě stě jezdců a patnáct set Skianů nepravidelných žoldnéřů s materiálem, čítajícím deset houfnic a deset děl.

Zakročení evropských velmocí po bitvě u Navarina ještě nerozřešilo definitivně řecké otázky. Anglie, Francie a Rusko chtěly vskutku dát novému království jen hranice, za něž nezasáhlo povstání. Nuže, toto usnesení nemohlo být přijatelné pro helénskou vládu. Ta žádala s celým Řeckem na pevnině Krétu a ostrov Skio, nutné k její samosprávě. Proto zatím co Miaulis operoval na Krétě a Ducas na pevnině, přistál Fabvier v Maurolimeně na ostrově Skiu zmíněného dne.

Je pochopitelné, že Helénové chtěli Turkům vyrvat ten nádherný ostrov, skvostný klenot v růženci Sporad. Jeho obloha, nejčistší z celé Malé Asie, mu dodává podivuhodné podnebí bez velikých veder, bez neobyčejných mrazů. Osvěžuje jen mírným vánkem, činí jej nejzdravějším ze všech ostrovů archipelu. Proto v jistém hymnu, připisovaném Homérovi - který Skio považoval za jedno ze svých dítek - ho básník nazýval „přeúrodným“. Na západě plodí znamenitá vína, která soupeřila s nejlepšími víny starověku, a med, který může závodit s hymettským medem. Na východě rodí pomeranče a citrony, jejichž pověst se šíří až do západní Evropy. Na jihu se pokrývá různými druhy lentišků, které poskytují výtečnou gumu mastix, velmi úspěšně užívanou v umění, dokonce i v lékařství - je to veliké bohatství pro kraj. Konečně na tomto Bohem požehnaném místě rostou vedle fíkovníků datlovníky, mandloně, granátovníky, olivy a všechny krásné typy stromů jižních pásem Evropy.

Tento ostrov tedy chtěla vláda připojit k novému království. Proto odvážný Fabvier přes všechny mrzutosti, které měl právě s těmi, za něž přišel prolít krev, přijal úkol dobýt ostrov.

Avšak za posledních měsíců toho roku neustali Turci v přepadáních a raziích na helénském poloostrově, a to krátce před přistáním Capa d'lstria v Nauplii. Příchod tohoto diplomata měl učinit konec neustálým neshodám Řeků a soustředit vládu do jediných rukou. Ale ačkoliv mělo Rusko šest měsíců poté vypovědět sultánovi válku a přispět tak k utvoření nového království, držel Ibrahim dosud střední část a přímořská města Peloponésu ve svých rukou. I když se osm měsíců poté, 6. července 1828, chystal opustit zemi, které způsobil tolik zlého a v září téhož roku neměl na řecké půdě zůstat ani jediný Egypťan, přesto měly tyto divoké hordy pustošit Moreu ještě po nějakou dobu.

Nicméně, protože Turci nebo jejich spojenci drželi jistá města na pobřeží, jak na Peloponésu tak na Krétě, není divu, že se piráti často potulovali po sousedních mořích. Protože byly škody, které způsobili lodím, provozujícím obchod od ostrova k ostrovu, značné, neznamenalo to, že by je velitelé řeckých loďstev, Miauliové, Kanaridové, Dzamadové, přestali pronásledovat, ale těchto lupičů bylo mnoho a byli neúnavní, a proto cesta těmito končinami už neposkytovala jistotu. Od Kréty po ostrov Lesbos, od Rhodu po Negroponte byl archipel v plamenech.

I na Skiu tyto bandy, skládající se ze sebranky všech národností, ohrožovaly okolí ostrova a pomáhaly pašovi, schovanému v tvrzi, kterou začal plukovník Fabvier za nepříznivých podmínek obléhat.

Jak se pamatujeme, sdružili se obchodníci na Jónských ostrovech zděšeni tímto stavem věcí, panujícím po celém Levantě, a vystrojili korvetu, která měla pronásledovat piráty. Před pěti týdny tedy opustila Syphanta Korfu, aby se odebrala do moří archipelu. Dva nebo tři případy, v nichž šťastně pochodila, zajetí několika právem podezřelých lodí ji mohlo jen povzbudit, aby pokračovala odhodlaně ve svém díle. Byla mnohokrát ohlášena ve vodách Psary, Skyru, Zey, Lemnu, Pam, Santorinu, a její velitel Stradena plnil svou úlohu s nemenší statečností nežli štěstím. Avšak nezdálo se, že by se mu bylo už podařilo utkat se s nepostižitelným Sacratifem, jehož objevení se vždy vyznačovalo nejkrvavějšími katastrofami. Bylo o něm často slyšet; vidět ho nebylo nikdy.

Nuže, asi před čtrnácti dny, kolem 13. listopadu, byla Syphanta spatřena poblíž Skia. V této době přijal dokonce přístav ostrova jednu z jejích kořistí a Fabvier vykonal spravedlnost nad jejím pirátským mužstvem.

Avšak od té doby nebyly o korvetě zprávy. Nikdo nemohl říci, ve kterých končinách nyní pronásleduje plenitele archipelu. Bylo dokonce na místě být tímto znepokojeni. Až dosud vskutku v těchto těsných mořích, úplně posetých ostrovy a následkem toho přístavy, bylo řídkým případem, aby uplynulo několik dní, aniž její přítomnost nebyla ohlášena..

Za těch okolností přicestoval Henri ďAlbaret 27. listopadu na Skio, osm dní poté, co opustil Korfu. Odebral se tam za svým bývalým velitelem, aby pokračoval v boji proti Turkům.

Zmizení Hadžiny Elizundové mu zasadilo strašlivou ránu. Dívka odmítla Nikose Starka jako bídníka jí nehodného a utíká před tím, jehož přijala, jakoby ho byla nehodná! Jaké tajemství spočívá v tom všem? Kde je má hledat? V jejím životě, tak klidném a čistém? Zajisté ne! V životě jejího otce? Ale co mohlo být společného mezi bankéřem Elizundem a kapitánem Nikosem Starkem?

Kdo by mohl odpovědět na tyto otázky? Bankovní dům byl opuštěn. I Xaris jej opustil zároveň s dívkou. Henri ďAlbaret mohl spoléhat jen sám na sebe, že odhalí tajemství Elizundovy rodiny.

Tu ho napadlo, aby prohledal město Korlu a potom celý ostrov. Možná, že si Hadžina vyhledala útulek na nějakém neznámém místě! Na ostrově se rozkládalo množství vesnic, roztroušených do daleka, kde je snadné najít bezpečný útulek. Tomu, kdo se chce vzdálit od světa a upadnout do zapomenutí, poskytnou Benizza, Santa Dekka, Leukima a dvacet jiných klidný úkryt. Henri d'Albaret se pustil po všech cestách, hledal v nejmenších vískách dívčinu stopu - nenašel však nic.

Pak ho přivedla jistá zpráva na domněnku, že Hadžina Elizundová asi opustila ostrov Korlu. Vskutku, v malém přístavu Alipu na severozápadě ostrova mu bylo řečeno, že se lehký speronaro před nedávnem vydal na moře, čekající na dva cestující, pro něž byl najat.

Avšak to byla stopa jen velmi matná. Ostatně jistá souvislost faktů a dat brzy přinutila mladého důstojníka k novým obavám.

Skutečně, když se vrátil na Korlu, dozvěděl se, že i sakoleva opustila přístav. A nejvážnější přitom bylo, že se tento odjezd udál toho dne, kdy zmizela Hadžina Elizundová. Měl obě tyto události uvádět do souvislosti? Byla snad dívka, vlákaná s Xarisem do nějaké pasti a unesena násilím? Není v moci kapitána Karysty?

Tato myšlenka rvala Henrimu d'Albaretovi srdce. Ale co dělat? Na kterém místě světa hledat Nikose Starka? Kdo vlastně je tento dobrodruh? Karysta, která připlula neznámo odkud a odplula neznámo kam, mohla právem platit za podezřelou loď! Nicméně, jakmile se ovládl, odvrhl mladý důstojník tuto myšlenku. Hadžina Elizundová se prohlásila za nezávislou a už ho nechtěla spatřit, což bylo přirozenější než připustit, že se vzdálila dobrovolně pod Xarisovou ochranou...

Nuže, jestliže je to tak, dovede ji Henri d'Albaret opět najít. Snad ji přinutilo její vlastenectví, aby se zúčastnila tohoto zápasu v němž jde o osud její vlasti. Snad si umínila dát obrovské jmění, jímž mohla volně disponovat, k podpoře války o nezávislost? Proč by neměla následovat na stejném jevišti Bobolinu, Modenu, Androniku a tolik jiných, pro něž její obdiv neměl mezí?

Proto se Henri d'Albaret rozhodl, zcela jistý, že Hadžina Elizundová už na Korlu není, že zaujme opět své místo ve sboru filhelénů. Plukovník Fabvier se svým pravidelným vojskem byl na Skiu. Rozhodl se, že tam za ním půjde. Opustil Jónské ostrovy, vydal se severním Řeckem, minul Patraský a Lepantský záliv, nasedl na loď v Aiginském zálivu, unikl ne bez obtíží několika pirátským lodím, řádícím na Kykladském moři, a vrátil se po rychlé plavbě na Skio.

Fabvier srdečně přivítal mladého důstojníka, což dokazovalo, že si ho vysoce váží. Tento odvážný voják v něm viděl nejen oddaného spolubojovníka, nýbrž i spolehlivého přítele, jemuž se mohl svěřit se svými strastmi, a ty byly veliké. Nekázeň nepravidelných bojovníků, kterých byl ve výpravě značný počet, špatně placený, dokonce vůbec neplacený žold, potíže, činěné samotnými Skiany, to všechno zdržovalo jeho operace.

Nicméně bylo zahájeno obléhání tvrze na Skiu. Henri d'Albaret přišel právě včas, aby se mohl zúčastnit obléhacích prací. Dvakrát spojené velmoci vyzvaly plukovníka Fabviera, aby přestal v přípravách; plukovník, zřejmě podporovaný helénskou vládou, si těchto výzev nevšímal a pokračoval ve svém díle.

Brzy se toto obležení změnilo v jakousi blokádu, ale sevřenou tak nedostatečně, že se obleženým stále dostávalo střeliva a potravin. Ať tomu bylo jakkoliv, možná, že by se Fabvierovi bylo podařilo zmocnit se tvrze, kdyby se mu jeho armáda, kterou zmáhal hlad víc a víc, nerozutekla po ostrově drancovat a shánět potravu. Nuže, za těchto okolností se tureckému loďstvu, skládajícímu se z pěti korábů, podařilo vniknout do přístavu a dopravit Turkům posily dvou tisíc pěti set mužů. Ovšem krátce poté se objevil se svým loďstvem Miaulis, aby přispěchal plukovníkovi Fabvierovi na pomoc; ale bylo už příliš pozdě a musel odplout.

S řeckým admirálem připlulo několik lodí, na nichž byl jistý počet dobrovolníků, kteří měli zesílit sbor, operující na Skiu.

Mezi nimi byla žena.

Andronika zápasící od začátku do poslední chvíle proti Ibrahimovým vojákům na Peloponésu, se chtěla zúčastnit i konce války. Proto přišla na Skio, odhodlána, že jestliže bude třeba dát se zabít na tomto ostrově, který chtěli Řekové připojit ke svému novému království, bylo by to pro ni jakýmsi odčiněním zla, které napáchal její nehodný syn v týchž místech za hrozných řeží roku 1822.

V této době vynesl sultán nad Skiem tento strašlivý rozsudek: pálit, vraždit, odvádět do otroctví. Kapudan paša(Velkoadmirál) Kara Ali byl učiněn jeho vykonavatelem. Provedl jej důkladně. Jeho krvelačné hordy vstoupily na ostrov. Muži přes dvanáct let a ženy přes čtyřicet let byli vražděni bez slitování. Ostatní, z nichž byli uděláni otroci, měli být odvezeni na tržiště ve Smymě a v Berbersku. Tak byl zničen celý ostrov ohněm a krví rukou třiceti tisíc Turků. Dvacet tři tisíce Skianů bylo pobito. Sedmačtyřicet tisíc mělo být prodáno do otroctví.

Tehdy se připojil Nikos Starkos. Jeho kumpáni se zúčastnili vraždění a drancování, stali se hlavními agenty tohoto obchodu, který měl celý dav lidí vydat do tureckého otroctví. Lodě tohoto odpadlíka posloužily k dopravě tisíců nešťastníků na břehy Malé Asie a Afriky. Následkem těchto hnusných operací vešel Nikos Starkos do styku s bankéřem Elizundem. Odtud plynul obrovský zisk, z něhož největší podíl připadl otci Hadžiny.

Tedy, Andronika dobře věděla, jakou účast měl Nikos Starkos na násilnostech na Skiu, jakou úlohu hrál za těchto hrozných okolností. Proto chtěla jít tam, kde byla stokrát prokleta, kdyby se vědělo, že je matkou tohoto bídníka. Zdálo se jí, že jestliže bude zápasit na tomto ostrově a prolije krev pro věc Skianů, bude to jakousi očistou, jakýmsi odčiněním zločinů jejího syna.

Avšak jakmile Andronika připlula na Skio, bylo nemožné, aby se Henri ďAlbaret a ona jednou nepotkali. Skutečně, za nějakou dobu po svém příchodu, 15. ledna, se Andronika znenadání setkala s mladým důstojníkem, který ji zachránil na bojišti u Chaidari.

Šla k němu, a rozevřela náruč se slovy:

„Henri ďAlbaret!“

„Vy... Androniko... vy...“ řekl mladý důstojník. „Vás nacházím zde?“

„Ano,“ odvětila. „Cožpak není mé místo zde, kde je ještě třeba bojovat s utiskovateli?“          .

„Androniko,“ odpověděl Henri ďAlbaret, „buďte hrdá na svou vlast! Buďte hrdá na její děti, které ji bránily s vámi! Zakrátko nebude na řecké půdě ani jediný turecký voják!“

„Vím to, Henri ďAlbarete, a kéž mi Bůh dopřeje dožít se toho dne!“

A pak Andronika vypravovala o svém životě od té doby, co se rozešli po bitvě u Chaidari. Vypravovala o své cestě do Magna, své domoviny, kterou chtěla naposledy spatřit, pak o svém opětném vstupu do peloponéské armády, a konečně o svém příchodu na Skio.

Henri ďAlbaret jí zase řekl, za jakých okolností se vrátil na Korlu, jaké byly jeho styky s bankéřem Elizundem, vyprávělo stanoveném a přerušeném sňatku, o zmizení Hadžiny, kterou snad jednoho dne opět najde.

„Ano, Henri ďAlbarete,“ odvětila Andronika, „ačkoliv dosud nevíte, jaké tajemství spočívá v životě této dívky, nicméně zajisté je vás hodna! Ano! Opět ji spatříte a budete šťastni, protože si oba zasluhujete být šťastni!“

„Ale, povězte mi, Androniko,“ řekl Henri d'Albaret, „neznala jste bankéře Elizunda?“

„Ne,“ odvětila Andronika. „Jak bych ho mohla znát a proč se ptáte?“

„Protože jsem měl několikrát příležitost vyslovit před ním vaše jméno,“ odvětil mladý důstojník, „a toto jméno upoutalo jeho pozornost velmi zvláštním způsobem. Jednoho dne se mne otázal, jestli vím, co se s vámi stalo od té doby, co jsme se rozešli.“

„Neznám ho, Henri d'Albarete, a jméno bankéře Elizunda nebylo přede mnou dokonce ani vysloveno!“

„V tom tedy vězí tajemství, které si nedovedu vysvětlit a které bez pochyby nikdy nebude odhaleno, protože Elizundo už nežije!“

Henri d'Albaret se odmlčel. Vzpomínky se vybavovaly v paměti.

Přemýšlelo všem, co už vytrpěl a co ještě vytrpí, odloučen od Hadžiny!

Pak se obrátil k Andronice.

„Až bude tato válka skončena, co hodláte dělat?“ otázal se. „Bůh mi prokáže milost a povolá mě z tohoto světa,“ odvětila, „ze světa, kde si vyčítám, že jsem žila!“

„Vyčítáte si to, Androniko?“

„Ano!“

A tato matka chtěla říci, že již její život byl zločinem, protože se z ní narodil takový syn!

Avšak zapudila tuto myšlenku a pokračovala:

„Co se týče vás, Henri d'Albarete, vy jste mladý a Bůh vás zachová dlouho při životě! Využijte toho a najděte tu, kterou jste ztratil... a která vás miluje!“

„Ano, Androniko, budu ji hledat všude, stejně jako budu všude hledat mrzkého soka, který se postavil mezi nás!“

„Kdo to byl?“ otázala se Andronika.

„Nějaký kapitán, velitel jakési podezřelé lodi,“ odpověděl Henri d'Albaret, „a opustil Korlu ihned po Hadžinině zmizení.“

„A jmenuje se?“

„Nikos Starkos.“

„On!...“

Ještě slovo a její tajemství bylo vyzrazeno, Andronika by řekla, že je matkou Nikose Starka!

Toto jméno, tak znenadání vyslovené Henrim ďAlbaretem, bylo pro ni jako úder hromu. Jakkoliv byla energická, zbledla, když bylo vysloveno jméno jejího syna. Tak tedy všechno zlo, způsobené mladému důstojníkovi, tomu, který ji zachránil s nasazením vlastního života, všechno to zlo pocházelo od Nikose Starka!

Avšak Henri ďAlbaret si nemohl vysvětlit účinek, který mělo vyslovení jména Starkos na Androniku. Je pochopitelné, že žádal vysvětlení.

„Co je vám?... Co je vám?“ zvolal. „Odkud pochází tento zmatek při vyslovení jména kapitána Karysty?... Mluvte!... Znáte toho, který je nosí?“

„Ne... Henri ďAlbarete, ne,“ odpověděla Andronika, přes svoji vůli.

„Ano!… Znáte ho!… Androiko, prosím vás, řekněte mi, kdo je ten člověk... co dělá... kde je nyní... kde bych se s ním mohl setkat!...“

„Nevím to!“

„Ne... Víte to!... Víte to, Androniko, a nechcete mně to říci... mně... mně!... Snad byste mě mohla jediným slovem uvést na stopu... možná na stopu Hadžiny... a nechcete mluvit!“

„Henri ďAlbarete,“ odpověděla Andronika pevným hlasem, který se nezachvíval, „nic nevím!... Nevím, kde je ten kapitán!... Neznám Nikose Starka!...“

Potom opustila mladého důstojníka, který zůstal hluboce pohnut. Ale jakkoliv se od té chvíle usiloval setkat s Andronikou, bylo to marné. Bezpochyby opustila Skio a vrátila se na území Řecka. Henri ďAlbaret se musel zříci vší naděje, že se s ní setká.

Ostatně výprava plukovníka Fabviera měla brzy skončit, aniž měla nějaký výsledek.

Skutečně, brzy zahnízdila ve výpravě dezerce. Přes prosby svých důstojníků vojáci utíkali, vstupovali na lodě a opouštěli ostrov. Dělostřelci, na které Fabvier zvlášť spoléhal, opouštěli svá děla. Nedalo se nic dělat proti takové malomyslnosti, která zachvacovala i nejlepší vojáky.

Bylo tedy nutné přestat s obléháním a vrátit se na Syru, kde se nešťastná výprava organizovala. Tam se plukovníkovi Fabvierovi za hrdinský boj dostalo jenom výčitek, důkazu nejčernějšího nevděku.

Co se týče Henriho ďAlbareta, ten si umínil opustit Skio se svým představeným. Avšak na které místo archipelu má namířit své pátrání? Ještě to nevěděl, když v tom nenadálá událost odstranila jeho váhání.

Den předtím, kdy měl nasednout na loď a odplout do Řecka, doručila mu ostrovní pošta dopis.

Tento dopis, podaný na poště v Korinthu a adresovaný Henrimu ďAlbaretovi, obsahoval jen tuto zprávu:

 

Ve štábu korvety Syphanty z Korfu je jedno místo volné. Měl by Henri d'Albaret zájem vstoupit na tuto loď a zúčastnit se výpravy proti Sacratifovi a pirátům archipelu?

V prvních dnech března bude Syphanta čekat ve vodách mysu Anapomery na severu ostrova a její člun bude v permanenci v Orské zátoce u paty mysu.

Henri d'Albaret ať udělá to, co mu bude velet jeho vlastenectví!

 

Žádný podpis. Neznámé písmo. Nic, co by mladému důstojníkovi napovědělo, odkud pochází tento dopis.

Na každý pád to byly zprávy o korvetě, o níž nebylo po jistou dobu slyšet. Byla to rovněž pro Henriho ďAlbareta příležitost, aby se znovu zhostil svého námořnického povolání. Konečně zde byla možnost pronásledovat Sacratifa, možná od něho osvobodit archipel a snad také- a to mělo zajisté vliv na jeho rozhodnutí - naděje, že v těch mořích potká Nikose Starka a jeho sakolevu.

Henri ďAlbaret se tedy brzy rozhodl, že přijme návrh, učiněný tímto anonymním dopisem. Rozloučil se s plukovníkem Fabvierem ve chvíli, kdy odjížděl na Syru; pak najal lehkou loďku a zamířil na sever ostrova.

Plavba nemohla být dlouhá, zvláště při větru, vanoucím od jihozápadu. Loďka minula přístav Coloquintu mezi ostrovy Anossai a mysem Pampakou. Za tím mysem zamířila k Orskému mysu a plula podél pobřeží, aby se dostala do zátoky téhož jména. Tam dorazil Henri ďAlbaret odpoledne 1. března.

Člun ho očekával u paty skal. V dáli kotvila korveta.

„Jsem kapitán Henri ďAlbaret,“ řekl mladý důstojník ubytovateli, který velel člunu.

„Chce kapitán Henri ďAlbaret nastoupit na loď?“ otázal se ubytovatel.

„Ihned!“

Člun odrazil. Byl hnán svými šesti vesly, a urazil brzy vzdálenost, která ho dělila od korvety - nejvýš míli.

Jakmile připlul Henri ďAlbaret ke kajutám Syphanty na levém boku, ozval se dlouhý hvizd; pak se rozlehla rána z děla a za ní následovaly dvě jiné. V okamžiku, kdy mladý důstojník vstupoval na palubu, všechno mužstvo, seřazené jako k parádní přehlídce, mu vzdalo čest zbraní a korfská vlajka byla vztyčena na stěžni brigantiny.

Pak přistoupil první důstojník a řekl silným hlasem, aby ho všichni slyšeli:

„Důstojníci a mužstvo Syphanty jsou šťastni, že vítají na její palubě velitele Henriho ďAlbareta!“