×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Archipel v plamenech - Jules Verne, IV. KAPITOLA Boháčův smutný dům

IV. KAPITOLA Boháčůvsmutný dům Zatím co Karysta mířila k cíli na sever, známému pouze jejímu kapitánovi, stala se na Korlu událost, která, třebaže byla soukromého rázu, přece upoutala pozornost veřejnosti na hlavní osoby této historie. Je známo, že od roku 1815 následkem smluv z té doby byla postavena skupina Jónských ostrovů pod protektorát Anglie, podléhající protektorátu Francie do roku 1814 (Roku 1864 nabyly Jónské ostrovy opět nezávislost a když byly rozděleny na tři nomachie, byly připojeny k řeckému království).

Z celého souostroví, obsahující Cerigo, Zante, Ithaku, Kefalonii, Leukadu, Paxos a Korfu, tento poslední, nejsevernější ostrov je také nejdůležitější. Je to starověká Korkyra. Nuže, ostrov, který měl králem Alkiona, velkomyslného hostitele Jasóna a Medey, který později přijal chytrého Odyssea po Trojské válce, má opravdu právo zaujímat v staré historii důležité místo. Při bitvách s Franky, Bulhary, Saracény, Neapolci, byl v 16. století zpustošen Barbarossou, byl chráněn v 18. století hrabětem von Schulenburgem a koncem prvního císařství generálem Donzelotem, byl nyní sídlem vrchního anglického komisaře.

V té době byl vrchním komisařem sir Frederic Adam, guvernér Jónských ostrovů. Vzhledem k možnostem, které mohl vyvolat zápas Řeků s Turky, měl stále po ruce několik fregat, obstarávajících na těchto mořích policejní službu. A bylo opravdu zapotřebí velikých korábů, aby byl udržen pořádek na tomto souostroví, vydávaném Řekům, Turkům, nemluvě o pirátech, kteří neměli jiné poslání než to, které si ukládali sami, totiž drancovat podle chuti lodě všech národností.

Tehdy byl na Korlu jistý počet cizinců, a zvláště těch, kteří tam byli po tři, čtyři léta vábeni různými fázemi války za nezávislost. Na Korlu pluli jedni. Na Korlu se usazovali jiní, kterým krajní únava nařizovala po nějakou dobu odpočinek.

Z těchto je nutné uvést jistého mladého Francouze. Zanícen pro tu vznešenou věc, se horlivě a slavně účastnil hlavních událostí, jejichž jevištěm byl poloostrov.

Henri ďAlbaret, poručík královského loďstva, jeden z nejmladších důstojníků své hodnosti, nyní na neomezené dovolené, se hned na počátku války postavil pod prapor francouzských filhelénů. Bylo mu dvacet devět let, byl střední postavy, silného tělesného složení, které ho činilo schopným snášet všechny obtíže námořnického života, a uhlazeností svých způsobů, distingovaností, upřímností svého pohledu, jistotou svých styků, vzbuzoval ten mladý důstojník rázem sympatie, které delší známost mohla jen rozmnožit.

Henri ďAlbaret pocházel z bohaté pařížské rodiny. Matku sotva znal. Jeho otec zemřel téměř v době jeho plnoletosti, to bylo dvě nebo tři léta po jeho odchodu z námořní školy. Byl pánem dosti pěkného jmění, a ani nepomyslel, aby opustil své námořnické povolání. Naopak. Pokračoval v této kariéře - jedné z nejkrásnějších na světě, a byl poručíkem, když byla vztyčena řecká vlajka naproti tureckému půlměsíci v severním Řecku a na Peloponésu.

Henri d'Albaret neváhal. Jako mnoho jiných statečných mladých lidí, stržených neodolatelně tímto hnutím, doprovodil dobrovolníky, které vedli francouzští důstojníci až k hranicím východní Evropy. Byl z prvních filhelénů, kteří prolili krev pro věc nezávislosti. Již r. 1822 byl mezi slavnými Maurokordatovými přemoženými v proslulé bitvě u Arty a mezi vítězi za prvního obležení Missolunghi. Byl tam i následující rok, když podlehl Marko Bocaris. Roku 1824 se skvěle zúčastnil námořních bojů, které pomstily Řeky za vítězství Mehmeda Aliho. Po převzetí Tripolice roku 1825 velel části pravidelných vojsk plukovníka Fabviera. V červenci roku 1826 bojoval u Chaidari, kde zachránil život Andronice Starkové, kterou by byli roznesli na kopytech Kiutagiho koně - byla to strašlivá bitva, v níž byly filhelénům způsobeny nenahraditelné ztráty.

A přesto nechtěl Henri ďAlbaret opustit svého vůdce, a krátce poté se k němu v Methenách opět připojil.

V té době hájil athénské Akropole velitel Guras s patnácti sty muži. Tam do tvrze se uchýlilo pět set žen a dětí, kterým se nepodařilo prchnout, když se Turci zmocnili města. Guras měl potraviny na rok, čtrnáct děl a tři houfnice, avšak střelivo se mu brzy mělo nedostávat.

Fabvier se rozhodl, že Akropoli zásobí. Vyzval lidi dobré vůle o podporu při tomto odvážném plánu. Pět set třicet lidí se přihlásilo na jeho výzvu, mezi nimi čtyřicet filhelénů; a v jejich čele byl Henri ďAIbaret. Každý z těchto odvážlivců se opatřil pytlem prachu a vedeni Fabvierem nasedli v Methenách na loď.

13. prosince ten malý sbor vystoupil na zemi téměř u paty Akropole. Měsíční paprsek jej prozradil. Přivítala jej turecká palba. Fabvier vzkřikl: „Vpřed!“ Každý z nich, aniž odhodil svůj pytel prachu, který jej každou chvíli mohl vyhodit do povětří, překročil příkop a vnikl do tvrze, jejíž brány byly otevřeny. Obležení vítězně odrazili Turky. Avšak Fabvier byl poraněn, jeho pobočník zabit, Henri ďAlbaret klesl zasažen kulí. Pravidelní vojáci a jejich velitel nyní byli uvězněni ve tvrzi s těmi, kterým přišli tak odvážně na pomoc a kteří je už nechtěli pustit.

Tam musel mladý důstojník, zasažen ranou, která naštěstí nebyla nebezpečná, sdílet potíže obležených, když se všechna potrava omezila na několik porcí ječmene. Uplynulo šest měsíců, než mu kapitulace Akropole, přijatá Kiutagim, vrátila svobodu. Teprve 5. června 1827 mohli Fabvier, jeho dobrovolníci a obležení opustit athénskou tvrz a nasednout na lodě, které je dopravily do Salaminy.

Henri ďAlbaret, dosud velmi slabý, se v tomto městě nechtěl usadit a odplul na Korfu. Tam se už dva měsíce zotavoval po svých útrapách a čekal na chvíli, až bude moci opět zaujmout svoje místo v první řadě, když vtom náhoda dodalo novou vzpruhu jeho životu, který byl dosud jen životem vojáka.

V Korfu na konci Strada Reale stál starý, málo vzhledný dům, napůl řeckého, napůl italského slohu. V tom domě bydlela osoba, která se málo ukazovala, ale o níž se mnoho mluvilo. Byl to bankéř Elizundo. Nebylo možné říci, je-li šedesátník nebo sedmdesátník. Asi dvacet let už obýval ten zasmušilý příbytek, z něhož skoro nevycházel. Avšak i když nevycházel, mnoho lidí všech národností a stavů - horliví klienti jeho pisárny - ho přicházelo navštívit. Zcela jistě se uzavíraly značné obchody v tomto bankovním domě, jehož závažnost byla dokonalá. Elizundo byl ostatně považován za neobyčejného boháče. Žádný úvěr na Jónských ostrovech ani u jeho dalmatských kolegů v Zadaru nebo Dubrovníku nemohl soupeřit s jeho úvěrem. Směnka jím akceptovaná se vyplácela zlatem. Zajisté to byl šetrný a moudrý bankéř. Zdál se dokonce velmi uzavřený ve svých obchodních věcech. Chtěl výtečná doporučení, naprosté záruky; avšak jeho pokladna se zdála nevyčerpatelná. Je nutné se zmínit, že Elizundo dělal téměř všechno sám, využíval jen jediného muže, o němž bude později řeč, k vedení nevýznamných zápisů. Byl svým pokladníkem a vedoucím písařem zároveň. Nebyla ani jediná směnka, kterou by neprozkoumal, ani jediný list, který by nenapsal vlastní rukou. Proto ani jediný příručí zvenku nezasedl v jeho písárně. To nemálo přispívalo k tajuplnosti jeho obchodů.

Jakého původu byl tento bankéř? Říkali, že jeIllyr nebo Dalmatinec; avšak v tom ohledu se nevědělo nic přesného. Byl němý o své minulosti, němý o své přítomnosti, a nestýkal se se společností. Když se souostroví ocitlo pod protektorátem Francie, byl už jeho život takový, jaký zůstal od té doby, co anglický guvernér vykonával svou funkci na Jónských ostrovech. Zajisté se nemohlo doslovně brát to, co se o jeho majetku říkalo, který veřejné mínění odhadovalo na sta milionů; ale byl asi vskutku velmi bohatý, ačkoliv žil jako člověk skromný ve svých potřebách a choutkách.

Elizundo byl vdovec; byl jím už, když se usadil na Korfu s dceruškou, které byly tehdy dva roky. Nyní bylo té dcerušce, která se jmenovala Hadžina, dvacet dva let a žila v tomto obydlí, a starala se o jeho domácnost.

Všude, dokonce i v Orientu, kde krása žen je nesporná, by byla Hadžina Elizundová pozoruhodná krasavice, a to i přes vážnou a trochu smutnou tvář. Jak jinak by tomu mohlo být v tomto prostředí, v němž uplynul její mladý věk bez matky, která by ji vychovávala, bez přítelkyně, s níž by mohla vyměňovat své první dívčí myšlenky? Hadžina Elizundová byla střední postavy, ale elegantní. Byla po matce řeckého původu a připomínala typ krásných mladých lakonských žen, které předčí snad všechny ženy Peloponésu.

Důvěrnost mezi otcem a dcerou nebyla a nemohla být hluboká.

Bankéř žil osaměle, tiše, zdrženlivě - byl to jeden z lidí, kteří nejčastěji odvracejí hlavu a zastírají si oči, jako by je oslepovalo světlo. Protože byl málo sdílný jak v soukromém životě tak v životě veřejném, nešířil se nikdy, ani ve stycích s klienty svého domu. Jak mohla Hadžina Elizundová najít potěšení v tomto zasmušilém životě, stěží vnímajíc mezi těmito zdmi otcovské srdce?

Naštěstí u ní byla dobrá, oddaná, milující bytost, která žila jen pro svou mladou paní, která s ní cítila smutek, jejíž tvář zazářila, viděla-li ji usmát se. Celý její život spočíval v životě Hadžiny. Podle této podobizny bylo možné mít zato, že jde o hodného a věrného psa, jednoho z oněch „čekatelů lidskosti“, jak řekl Michelet, „pokorných přátel“, jak řekl Lamartine. Ne, byl to člověk, ale byl by zasloužil být psem. Spatřil Hadžinino zrození, nikdy ji neopustil, kolébal ji jako dítě, sloužil jí jako dívce.

Byl to Řek jménem Xaris, kterého Hadžinina matka odkojila, který s ní šel po jejím sňatku s bankéřem z Korlu. Byl tedy už přes dvacet let v domě, zaujímal postavení nad prostým sluhou a pomáhal dokonce Elizundovi, jednalo-li se o obyčejné psaní.

Jako jisté lakonské typy, měl Xaris vysokou postavu, široká ramena a neobyčejnou sílu svalů. Krásná tvář, krásné, upřímné oči, dlouhý a ohnutý nos, a nádherný černý knír pod ním. Na hlavě tmavá, vlněná čapka; za pasem elegantní fustanelfa jeho vlasti.

Vyšla-li Hadžina Elizundová z domu buď ve věcech domácnosti, nebo do katolického kostela sv. Spiridiona, nebo se trochu nadýchat mořského vzduchu, který až k domu na Strada Reale nepronikal, Xaris ji provázel. Mnozí mladí obyvatelé Korlu ji tak mohli vidět na esplanádě a dokonce i na ulicích předměstí Kastrades, táhnoucího se podél zátoky téhož jména. Nejeden se pokoušel dostat se k jejímu otci. Koho by nevábila dívčina krása a možná také miliony Elizundovy firmy? Avšak na všechny nabídky toho druhu odpovídala Hadžina zamítavě. Bankéř se pak nikdy nesnažil její rozhodnutí změnit. A přece by poctivý Xaris dal všechno za to, aby jeho mladá paní byla na tomto světě šťastná, všechen svůj podíl na štěstí, k němuž jej opravňovala jeho bezmezná oddanost na tomto světě.

Takový tedy byl tento dům, přísný, smutný a jako izolovaný v koutě hlavního města starobylé Korkyry; takový byl jeho vnitřek, do něhož měly Henriho ďAlbareta uvést náhody jeho života.

Byly to nejdříve obchodní styky, které vznikly mezi bankéřem a francouzským důstojníkem. Když opouštěl Paříž, vzal s sebou několik značných směnek pro Elizundovu firmu. Na Korlu na ně sáhl. Z Korlu pak bral všechny peníze, které potřeboval na své výpravy s filhelény. Několikrát se na ostrov vrátil a tak se seznámil s Hadžinou Elizundovou. Dívčina krása ho uchvátila. Vzpomínka na ni ho následovala na bojiště na Morei i v Attice.

Po opětném dobytí Akropole nemohl Henri ďAlbaret udělat nic lepšího nežli se vrátit na Korlu. Nebyl ještě zotaven po své ráně. Neobyčejné útrapy obležení narušily jeho zdraví. V bankéřově domě našel každodenně pohostinství na několik hodin, čehož až dosud žádný cizinec nedosáhl.

Takto žil Henri ďAlbaret asi tři měsíce. Pomalu se staly jeho návštěvy u Elizunda, které byly nejdříve jen návštěvami obchodními, zajímavějšími a každodenními. Hadžina se mladému důstojníkovi velmi líbila. Jakpak by si toho nevšimla, když viděla jeho vznícení ve své přítomnosti, viděla, jak je šťastný, když ji mohl slyšet a vidět! Ona zase neváhala mu prokazovat péči, kterou vyžadovalo jeho silně ohrožené zdraví. Henrimu ďAlbaretovi mohla tato starost jen prospět.

Ostatně Xaris netajil sympatie, které v něm vzbuzovala tak upřímná a roztomilá povaha Henriho ďAlbareta, k němuž lnul víc a víc.

„Máš pravdu, Hadžino,“ opakoval často dívce. „Řecko je tvojí vlastí právě jako mojí, a nesmíme zapomínat, že trpěl-li tento mladý důstojník, tak proto, že za ně bojoval!“ „Miluje mě!“ řekla jednoho dne Xarisovi. Toto dívka řekla s jednoduchostí, kterou vkládala do všeho.

„Nuže, musíš se nechat milovat!“ odpověděl Xaris. „Tvůj otec stárne, Hadžino! Já zde stále nebudu!... Kde najdeš v životě bezpečnějšího ochránce nežli je Henri ďAlbaret?“ Hadžina neodpověděla. Byla by musela říci, že ví, že je milována, a také miluje. Zcela přirozená zdrženlivost jí bránila přiznat se k tomuto citu, dokonce i Xarisovi.

A přece tomu tak bylo. Nebylo to tajemstvím už pro nikoho z korfské společnosti. Ještě dříve, než se o tom jednalo veřejně, mluvilo se o sňatku Henriho ďAlbareta a Hadžiny Elizundové, jako by o něm už bylo rozhodnuto.

Sluší se poznamenat, že jak se zdálo, dvoření mladého důstojníka jeho dceři bankéře nemrzelo. Jak říkal Xaris, cítil, že stárne, a to kvapem. Jakkoliv bylo jeho srdce suché, obával se, aby Hadžina v životě neosaměla, ačkoliv věděl, jaké jmění zdědí. Tato peněžní otázka ostatně nikdy Henriho ďAlbareta nezajímala. Je-li bankéřova dcera bohatá nebo ne, o to se nestaral ani okamžik. Láska, kterou k dívce choval, se zrodila z daleko vznešenějších citů, nežli z nízkých zájmů. Miloval ji pro její dobrotu a krásu. Hadžinino postavení v tom smutném prostředí v něm vzbuzovalo sympatii. Miloval ji pro noblesu jejích myšlenek, pro velikost jejích názorů, pro energii, které byla schopna, měla-li by ji někdy použít.

A bylo to patrné, když Hadžina mluvila o porobeném Řecku a o nadlidském úsilí, které vynakládají jeho děti, aby je osvobodily. Na této půdě mohl mezi oběma mladými lidmi panovat jen úplný souhlas.

Kolik tedy pohnutých hodin strávili v hovoru o všech těch věcech v řeckém jazyku, jímž Henri ďAlbaret nyní mluvil jako svou mateřštinou! Jakou intimní radost oba cítili, když úspěch na moři vyvážil pohromy, jejichž jevištěm byly Morea nebo Attika! Henri d'Albaret musel dopodrobna líčit všechny události, kterých se zúčastnil, jmenovat jména národů a cizinců, kteří se proslavili v krvavých bojích, a žen, které by, kdyby měla volnost, Hadžina Elizundová zajisté následovala - Boboliny, Modeny, Zachariasové, Kaidosové, nezapomínajíc na statečnou Androniku, kterou zachránil mladý důstojník z bitvy u Chaidari. A když jednoho den Henri d'Albaret pronesl jméno této ženy, učinil Elizundo, naslouchající této rozmluvě, posunek, který upoutal pozornost jeho dcery. „Co je vám, otče?“ zeptala se.

„Nic,“ odpověděl bankéř.

Pak se obrátil k mladému důstojníkovi a otázal se tónem, který se měl zdát lhostejným k tomu, co se jím pravilo: „Znal jste tu Androniku?“ „Ano, pane Elizundo.“ „A víte, co se s ní stalo?“ „Nevím,“ odpověděl Henri d'Albaret. „Myslím, že po bitvě u Chaidari se vrátila do provincií Magna, která je její domovinou. Avšak mám zato, že jednoho dne ji opět spatřím na řeckém bojišti...“ „Ano,“ připojila Hadžina, „tam, kde je její místo!“ Proč se Elizundo zeptal na Androniku? Nikdo se ho na to nezeptal.

Byl by zajisté odpověděl jen vyhýbavě. Avšak jeho dcera, málo seznámena s bankéřovými styky, na to stále myslela. Copak mohl být nějaký svazek mezi jejím otcem a touto Andronikou, které se obdivoval?

Ostatně, pokud se týká války o nezávislost, choval se Elizundo úplně zdrženlivě. Které straně platila jeho přání, porobeným nebo utiskovatelům? To bylo nesnadné říci - byl-li vůbec člověkem, který by přál té či oné straně. Jisté bylo, že mu jeho pošta přinášela nejméně tolik listů z Turecka jako z Řecka.

Ale je nutné opakovat, ačkoliv se mladý důstojník oddal věci Helénů, Elizundo jej nicméně přijal ve svém domě dobře.

Avšak Henri d' Albaret už nemohl prodlužovat svůj pobyt. Když se zotavil, byl rozhodnut provést až do konce to, co považoval za svou povinnost. Mluvil o tom s dívkou často.

„To je skutečně vaše povinnost!“ odpovídala Hadžina. „Jakkoliv mi váš odchod způsobí bolest, Henri, chápu, že se musíte vrátit ke svým spolubojovníkům! Ano, pokud Řecko nenabude opět nezávislost, je nutné za ni bojovat!“ „Odjedu, Hadžino, musím odjet!“ řekl jednoho dne Henri d'Albaret. „Avšak kdybych s sebou mohl vzít jistotu, že mě milujete, jak jávás...“ „Henri, nemám, proč bych tajila cit, který ve mně budíte,“ odpověděla Hadžina. „Nejsem už dítě a musím hledět vážně do budoucnosti. Důvěřuji vám,“ připojila a podávala mu ruku, „důvěřujte i vy mně! Takovou, jakou mě opustíte, najdete mě po návratu!“ Henri d'Albaret stiskl ruku, kterou mu podávala Hadžina jako záruku svých citů. „Děkuji vám z celé duše!“ odpověděl. „Ano, náležíme si už nyní! A i kdyby naše odloučení bylo sebekrušnější, aspoň si s sebou odnesu ujištění, že mě milujete!... Avšak než odjedu, Hadžino, rád bych promluvil s vaším otcem!... Chci mít jistotu, že schvaluje naši lásku a že nebude dělat překážky...“ „Dobře uděláte, Henri,“ řekla dívka. „Mějte jeho slib, jako máte můj!“ A Henri ďAlbaret s tím nesměl otálet, neboť se rozhodl, že bude sloužit opět pod plukovníkem Fabvierem. Věci nezávislosti se opravdu dařilo čím dál tím hůř. Londýnská smlouva ještě neměla úspěšné výsledky a bylo na místě se v duchu ptát, nechtějí-li velmoci vůči sultánovi pronášet čistě oficiální námitky a následkem toho zcela platonické. Ostatně se zdálo, že Turci, podpořeni svými úspěchy, jsou velmi málo nakloněni k ústupkům. Ačkoliv dvě eskadry, anglická, vedená admirálem Condringtonem, a francouzská pod velením admirála de Rigny, křižovaly Egejské moře a ačkoliv se řecká vláda usadila v Egině, aby tam uvažovala za nejlepších podmínek bezpečnosti, projevovali Turci tvrdošíjnost, která je činila hroznými.

Pochopíte to, uvidíte-li všechno loďstvo dvaadevadesáti tureckých lodí, které pojala rozlehlá rejda u Navarina 7. září. Toto loďstvo vezlo nesmírné zásoby, které shromáždil Ibrahim k potřebě výpravy, chystané proti Hydřanům.

Nuže, na Hydře se rozhodl Henri d' Albaret opět připojit k sboru dobrovolm“ků. Tento ostrov, ležící na konci Argolidy, je jeden z nejbohatších ostrovů archipelu. Učinil svou krví i penězi tolik pro věc Helénů, které hájili jeho neohrožení námořníci, Tombasis, Miaulis, Dzamados, tak obávaní tureckými kapitány, a byl nyní ohrožen nejstrašlivějšími represáliemi.

Henri d'Albaret tedy musel spěchat s odjezdem z Korlu, chtěl-li se na Hydru dostat dříve než Ibrahimovi vojáci. Proto byl jeho odjezd definitivně stanoven na 21. října.

Několik dní před tím, jak bylo domluveno, zašel mladý důstojník k Elizundovi a požádal ho o dceřinu ruku. Netajil mu, že Hadžina bude šťastná, schválí-li jeho krok. Ostatně jde jen o to, aby dostal jeho svolení. Sňatek se odbude teprve po návratu Henriho d'Albareta. Jeho nepřítomnost - aspoň v to doufá - nebude mít dlouhé trvání.

Bankéř znal poměry mladého důstojníka, stav jeho jmění, vážnost, které se těšila jeho rodina ve Francii. Nemusel tedy v tomto směru žádat o reference. Rovněž jeho úctyhodnost byla úplná a nikdy nebylo o jeho firmě slyšet nic hanlivého. Protože se o tom Henri d'Albaret nezmiňoval, mlčelo vlastním majetku. Pokud se týká samotného návrhu, odpověděl Elizundo, že je mu příjemný. Tento sňatek jej může učinit jen šťastným, neboť přinese štěstí jeho dceři.

To všechno bylo řečeno zcela chladně, ale hlavní bylo, že to bylo řečeno. - Henri d'Albaret měl nyní Elizundovo slovo a zato se bankéři dostalo od jeho dcery díků, které přijal s obvyklou zdrženlivostí. Zdálo se tedy, že se všechno daří k úplné spokojenosti obou mladých lidí, a je nutné dodat, především k dokonalé Xarisově spokojenosti. Ten výtečný člověk plakal jako dítě a jak rád by byl mladého důstojníka přitiskl na svá prsa!

Avšak Henri d'Albaret měl už jen málo času na pobyt u Hadžiny Elizundové. Rozhodl se vstoupit na levantskou brigu, která měla opustit Korlu jedenadvacátého, aby odplula na Hydru.

Jaké byly ty poslední dny v domě na Strada Reale, uhodnete, aniž bychom se o tom museli šířit. Henri d'Albaret a Hadžina se neopouštěli ani na hodinu. Dlouho hovořili v dolním sále v přízemí smutného obydlí. Ušlechtilost jejich citů vtiskovala těmto hovorům pronikavý půvab, který zjemňoval trochu vážný tón. Řekli si, že jim náleží budoucnost, vymyká-li se jim dosud přítomnost. Této přítomnosti chtěli tedy chladnokrevně čelit. Oba vážili vyhlídky dobré i špatné, ale bez malomyslnosti, bez slabosti. Když takto mluvili, neustávali horovat pro věc, které se Henri ďAlbaret odcházel věnovat.

Kdysi večer, 20. října, si naposled říkali ty věci, avšak možná s větším pohnutím. Příští den měl mladý důstojník odjet.

Náhle vešel do sálu Xaris. Nemohl mluvit. Těžce oddychoval. Běžel, a jak! Za několik minut jej statné nohy pronesly celým městem, od tvrze až na konec Strady Reale.

„Nu, co chceš?... Co je ti, Xarisi?... Odkud pochází toto rozčilení?...“ zeptala se Hadžina.

„Co mi je... co mi je!... Zpráva!... Důležitá... vážná zpráva!...“ „Mluvte!... Mluvte, Xarisi!“ řekl Henri ďAlbaret a nevěděl má-li se radovat nebo obávat.

„Nemohu!... Nemohu!“ odpověděl Xaris, kterého jeho rozčilení dusilo.

„Jde o zprávu o válce?“ ptala se dívka a chytila ho za ruku. „Ano!... Ano!...“ „Ale mluv tedy!...“ opakovala. „Mluv tedy, můj dobrý Xarisi!...

Co se stalo?...“ „Turci... dnes... poraženi... u Navarina!“ Tak se dozvěděli Henri ďAlbaret a Hadžina zprávu o námořní bitvě, svedené 20. října. Bankéř Elizundo vkročil právě do sálu na lomoz Xarisova vpádu. Když se dozvědělo co jde, sevřely se bezděky jeho rty, jeho čelo se svraštilo, avšak neprojevil ani zklamání, ani uspokojení, zatímco oba mladí lidé nechávali upřímně překypovat svá srdce.

Zpráva o bitvě u Navarinu se právě dostala na Korlu. Sotva se rozšířila po celém městě, byly rázem známy i podrobnosti, dodané telegraficky vzdušnými přístroji z albánského pobřeží.

Anglická a francouzská eskadra, ke kterým se připojila ruská eskadra, čítající dvacet sedm korábů a dvanáct set sedmdesát šest děl, napadly turecké loďstvo a vynutily si průchod soutěskami navarinské rejdy. Ačkoliv bylo Turků víc, neboť měli šedesát korábů všech velikostí, a devatenáct set čtyřiadevadesát děl, byli poraženi. Několik jejich lodí bylo potopeno nebo vyhozeno do povětří s velikým množstvím důstojníků a lodníků. lbrahim se tedy už nemohl od tureckého námořnictva nadít, že ho bude podporovat na výpravě proti Hydře.

To byl neobyčejně důležitý fakt. Skutečně, měl se stát počátkem nového údobí pro řecké záležitosti. Ačkoliv se tři velmoci rozhodly předem, že nevyužijí tohoto vítězství k zničení Porty, zdálo se jisté, že se shodnou na tom, vyrvat zemi Helénů turecké nadvládě, a rovněž se zdálo jisté, že v krátké době bude zřízena samospráva nového království.

Tak se usuzovalo v domě bankéře Elizunda. Hadžina, Henri d'Albaret a Xaris tleskali. Jejich radost měla ohlas v celém městě. Děla u Navarina právě pojistila dětem Řecka nezávislost.

A především plány mladého důstojníka byly tímto vítězstvím spojených velmocí úplně změněny, či spíš - a tento výraz je lepší - porážkou tureckého loďstva. Následkem té porážky se musel Ibrahim zříci zamýšleného tažení proti Hydře. Proto už o Hydru nešlo.

Odtud pocházela změna v úmyslech Henriho ďAlbareta, které měl před dnem 20. října. Nebylo už třeba, aby šel za dobrovolníky, kteří přispěchali na pomoc Hydřanům. Rozhodl se tedy na Korlu vyčkat na události, které budou přirozeným následkem bitvy u Navarina.

Ať tomu bylo jakkoliv, o osudu Řecka už nemohlo být pochyb. Evropa je nenechá zahynout. Zakrátko po celém helénském poloostrově ustoupí půlměsíc praporu nezávislosti. Ibrahim, omezený už na střed a na pobřežní peloponéská města, je bude konečně muset vyklidit.

Na které místo poloostrova měl za těch okolností zamířit Henri ďAlbaret? Plukovník Pabvier se nepochybně chystá opustit Mitylénu, aby vytáhl proti Turkům na ostrově Sciu; avšak jeho přípravy nejsou zajisté skončeny a ještě nějakou dobu potrvají. Není tedy třeba pomýšlet na okamžitý odchod.

Tak posuzoval mladý důstojník situaci. Tak ji posuzovala Hadžina s ním. Nebyla tedy příčina, aby se sňatek odkládal. Elizundo ostatně neměl námitky, aby se nevykonal bez otálení. Proto byl stanoven na desátý den ode dneška, to znamenalo na konec měsíce října.

Bylo by zbytečné šířit se o pocitech, které vzbudil v srdcích obou snoubenců blížící se den jejich spojení. Nebude už následovat odjezd do této války, v níž by Henri d'Albaret mohl nechat život! Nebude už bolestné čekání, za kterého by Hadžina počítala dny i hodiny! Xaris, je-li to možné, byl ještě šťastnější než celý dům. Kdyby šlo o jeho vlastní sňatek, nepřekypovala by víc jeho radost! Dokonce i na bankéřovi bylo přes jeho obvyklou chladnost znát patrné uspokojení. Budoucnost jeho dcery byla zajištěna.

Domluvili se, že celá věc se odbude jednoduše, a zdálo se zbytečné, aby bylo k tomu obřadu zváno celé město. Ani Hadžina, ani Henri ďAlbaret nebyli z těch, kteří si přejí mít při svém štěstí tolik svědků. Avšak bylo přece třeba jistých příprav, kterými se bez okázalosti zabývali.

Bylo 23. října. Do sňatku zbývalo už jen sedm dní. Nezdálo se tedy, že by se mohli obávat překážky, opoždění. A přece se stalo něco, co by velmi znepokojilo Hadžinu a Henriho ďAlbareta, kdyby o tom věděli.

Toho dne našel Elizundo ve své ranní poště list, který mu zasadil nenadálou ránu. Zmačkal jej, roztrhal jej, dokonce spálil - což svědčilo o hlubokém vzrušení u člověka, který se dovedl ovládat tak jako bankéř.

A bylo možné ho slyšet mručet tato slova: „Proč nepřišel tento list o týden později? Budiž proklet ten, kdo jej psali“


IV. KAPITOLA

Boháčůvsmutný dům

 

Zatím co Karysta mířila k cíli na sever, známému pouze jejímu kapitánovi, stala se na Korlu událost, která, třebaže byla soukromého rázu, přece upoutala pozornost veřejnosti na hlavní osoby této historie.

Je známo, že od roku 1815 následkem smluv z té doby byla postavena skupina Jónských ostrovů pod protektorát Anglie, podléhající protektorátu Francie do roku 1814 (Roku 1864 nabyly Jónské ostrovy opět nezávislost a když byly rozděleny na tři nomachie, byly připojeny k řeckému království).

Z celého souostroví, obsahující Cerigo, Zante, Ithaku, Kefalonii, Leukadu, Paxos a Korfu, tento poslední, nejsevernější ostrov je také nejdůležitější. Je to starověká Korkyra. Nuže, ostrov, který měl králem Alkiona, velkomyslného hostitele Jasóna a Medey, který později přijal chytrého Odyssea po Trojské válce, má opravdu právo zaujímat v staré historii důležité místo. Při bitvách s Franky, Bulhary, Saracény, Neapolci, byl v 16. století zpustošen Barbarossou, byl chráněn v 18. století hrabětem von Schulenburgem a koncem prvního císařství generálem Donzelotem, byl nyní sídlem vrchního anglického komisaře.

V té době byl vrchním komisařem sir Frederic Adam, guvernér Jónských ostrovů. Vzhledem k možnostem, které mohl vyvolat zápas Řeků s Turky, měl stále po ruce několik fregat, obstarávajících na těchto mořích policejní službu. A bylo opravdu zapotřebí velikých korábů, aby byl udržen pořádek na tomto souostroví, vydávaném Řekům, Turkům, nemluvě o pirátech, kteří neměli jiné poslání než to, které si ukládali sami, totiž drancovat podle chuti lodě všech národností.

Tehdy byl na Korlu jistý počet cizinců, a zvláště těch, kteří tam byli po tři, čtyři léta vábeni různými fázemi války za nezávislost. Na Korlu pluli jedni. Na Korlu se usazovali jiní, kterým krajní únava nařizovala po nějakou dobu odpočinek.

Z těchto je nutné uvést jistého mladého Francouze. Zanícen pro tu vznešenou věc, se horlivě a slavně účastnil hlavních událostí, jejichž jevištěm byl poloostrov.

Henri ďAlbaret, poručík královského loďstva, jeden z nejmladších důstojníků své hodnosti, nyní na neomezené dovolené, se hned na počátku války postavil pod prapor francouzských filhelénů. Bylo mu dvacet devět let, byl střední postavy, silného tělesného složení, které ho činilo schopným snášet všechny obtíže námořnického života, a uhlazeností svých způsobů, distingovaností, upřímností svého pohledu, jistotou svých styků, vzbuzoval ten mladý důstojník rázem sympatie, které delší známost mohla jen rozmnožit.

Henri ďAlbaret pocházel z bohaté pařížské rodiny. Matku sotva znal. Jeho otec zemřel téměř v době jeho plnoletosti, to bylo dvě nebo tři léta po jeho odchodu z námořní školy. Byl pánem dosti pěkného jmění, a ani nepomyslel, aby opustil své námořnické povolání. Naopak. Pokračoval v této kariéře - jedné z nejkrásnějších na světě, a byl poručíkem, když byla vztyčena řecká vlajka naproti tureckému půlměsíci v severním Řecku a na Peloponésu.

Henri d'Albaret neváhal. Jako mnoho jiných statečných mladých lidí, stržených neodolatelně tímto hnutím, doprovodil dobrovolníky, které vedli francouzští důstojníci až k hranicím východní Evropy. Byl z prvních filhelénů, kteří prolili krev pro věc nezávislosti. Již r. 1822 byl mezi slavnými Maurokordatovými přemoženými v proslulé bitvě u Arty a mezi vítězi za prvního obležení Missolunghi. Byl tam i následující rok, když podlehl Marko Bocaris. Roku 1824 se skvěle zúčastnil námořních bojů, které pomstily Řeky za vítězství Mehmeda Aliho. Po převzetí Tripolice roku 1825 velel části pravidelných vojsk plukovníka Fabviera. V červenci roku 1826 bojoval u Chaidari, kde zachránil život Andronice Starkové, kterou by byli roznesli na kopytech Kiutagiho koně - byla to strašlivá bitva, v níž byly filhelénům způsobeny nenahraditelné ztráty.

A přesto nechtěl Henri ďAlbaret opustit svého vůdce, a krátce poté se k němu v Methenách opět připojil.

V té době hájil athénské Akropole velitel Guras s patnácti sty muži. Tam do tvrze se uchýlilo pět set žen a dětí, kterým se nepodařilo prchnout, když se Turci zmocnili města. Guras měl potraviny na rok, čtrnáct děl a tři houfnice, avšak střelivo se mu brzy mělo nedostávat.

Fabvier se rozhodl, že Akropoli zásobí. Vyzval lidi dobré vůle o podporu při tomto odvážném plánu. Pět set třicet lidí se přihlásilo na jeho výzvu, mezi nimi čtyřicet filhelénů; a v jejich čele byl Henri ďAIbaret. Každý z těchto odvážlivců se opatřil pytlem prachu a vedeni Fabvierem nasedli v Methenách na loď.

13. prosince ten malý sbor vystoupil na zemi téměř u paty Akropole. Měsíční paprsek jej prozradil. Přivítala jej turecká palba. Fabvier vzkřikl: „Vpřed!“ Každý z nich, aniž odhodil svůj pytel prachu, který jej každou chvíli mohl vyhodit do povětří, překročil příkop a vnikl do tvrze, jejíž brány byly otevřeny. Obležení vítězně odrazili Turky. Avšak Fabvier byl poraněn, jeho pobočník zabit, Henri ďAlbaret klesl zasažen kulí. Pravidelní vojáci a jejich velitel nyní byli uvězněni ve tvrzi s těmi, kterým přišli tak odvážně na pomoc a kteří je už nechtěli pustit.

Tam musel mladý důstojník, zasažen ranou, která naštěstí nebyla nebezpečná, sdílet potíže obležených, když se všechna potrava omezila na několik porcí ječmene. Uplynulo šest měsíců, než mu kapitulace Akropole, přijatá Kiutagim, vrátila svobodu. Teprve 5. června 1827 mohli Fabvier, jeho dobrovolníci a obležení opustit athénskou tvrz a nasednout na lodě, které je dopravily do Salaminy.

Henri ďAlbaret, dosud velmi slabý, se v tomto městě nechtěl usadit a odplul na Korfu. Tam se už dva měsíce zotavoval po svých útrapách a čekal na chvíli, až bude moci opět zaujmout svoje místo v první řadě, když vtom náhoda dodalo novou vzpruhu jeho životu, který byl dosud jen životem vojáka.

V Korfu na konci Strada Reale stál starý, málo vzhledný dům, napůl řeckého, napůl italského slohu. V tom domě bydlela osoba, která se málo ukazovala, ale o níž se mnoho mluvilo. Byl to bankéř Elizundo. Nebylo možné říci, je-li šedesátník nebo sedmdesátník. Asi dvacet let už obýval ten zasmušilý příbytek, z něhož skoro nevycházel. Avšak i když nevycházel, mnoho lidí všech národností a stavů - horliví klienti jeho pisárny - ho přicházelo navštívit. Zcela jistě se uzavíraly značné obchody v tomto bankovním domě, jehož závažnost byla dokonalá. Elizundo byl ostatně považován za neobyčejného boháče. Žádný úvěr na Jónských ostrovech ani u jeho dalmatských kolegů v Zadaru nebo Dubrovníku nemohl soupeřit s jeho úvěrem. Směnka jím akceptovaná se vyplácela zlatem. Zajisté to byl šetrný a moudrý bankéř. Zdál se dokonce velmi uzavřený ve svých obchodních věcech. Chtěl výtečná doporučení, naprosté záruky; avšak jeho pokladna se zdála nevyčerpatelná. Je nutné se zmínit, že Elizundo dělal téměř všechno sám, využíval jen jediného muže, o němž bude později řeč, k vedení nevýznamných zápisů. Byl svým pokladníkem a vedoucím písařem zároveň. Nebyla ani jediná směnka, kterou by neprozkoumal, ani jediný list, který by nenapsal vlastní rukou. Proto ani jediný příručí zvenku nezasedl v jeho písárně. To nemálo přispívalo k tajuplnosti jeho obchodů.

Jakého původu byl tento bankéř? Říkali, že jeIllyr nebo Dalmatinec; avšak v tom ohledu se nevědělo nic přesného. Byl němý o své minulosti, němý o své přítomnosti, a nestýkal se se společností. Když se souostroví ocitlo pod protektorátem Francie, byl už jeho život takový, jaký zůstal od té doby, co anglický guvernér vykonával svou funkci na Jónských ostrovech. Zajisté se nemohlo doslovně brát to, co se o jeho majetku říkalo, který veřejné mínění odhadovalo na sta milionů; ale byl asi vskutku velmi bohatý, ačkoliv žil jako člověk skromný ve svých potřebách a choutkách.

Elizundo byl vdovec; byl jím už, když se usadil na Korfu s dceruškou, které byly tehdy dva roky. Nyní bylo té dcerušce, která se jmenovala Hadžina, dvacet dva let a žila v tomto obydlí, a starala se o jeho domácnost.

Všude, dokonce i v Orientu, kde krása žen je nesporná, by byla Hadžina Elizundová pozoruhodná krasavice, a to i přes vážnou a trochu smutnou tvář. Jak jinak by tomu mohlo být v tomto prostředí, v němž uplynul její mladý věk bez matky, která by ji vychovávala, bez přítelkyně, s níž by mohla vyměňovat své první dívčí myšlenky? Hadžina Elizundová byla střední postavy, ale elegantní. Byla po matce řeckého původu a připomínala typ krásných mladých lakonských žen, které předčí snad všechny ženy Peloponésu.

Důvěrnost mezi otcem a dcerou nebyla a nemohla být hluboká.

Bankéř žil osaměle, tiše, zdrženlivě - byl to jeden z lidí, kteří nejčastěji odvracejí hlavu a zastírají si oči, jako by je oslepovalo světlo. Protože byl málo sdílný jak v soukromém životě tak v životě veřejném, nešířil se nikdy, ani ve stycích s klienty svého domu. Jak mohla Hadžina Elizundová najít potěšení v tomto zasmušilém životě, stěží vnímajíc mezi těmito zdmi otcovské srdce?

Naštěstí u ní byla dobrá, oddaná, milující bytost, která žila jen pro svou mladou paní, která s ní cítila smutek, jejíž tvář zazářila, viděla-li ji usmát se. Celý její život spočíval v životě Hadžiny. Podle této podobizny bylo možné mít zato, že jde o hodného a věrného psa, jednoho z oněch „čekatelů lidskosti“, jak řekl Michelet, „pokorných přátel“, jak řekl Lamartine. Ne, byl to člověk, ale byl by zasloužil být psem. Spatřil Hadžinino zrození, nikdy ji neopustil, kolébal ji jako dítě, sloužil jí jako dívce.

Byl to Řek jménem Xaris, kterého Hadžinina matka odkojila, který s ní šel po jejím sňatku s bankéřem z Korlu. Byl tedy už přes dvacet let v domě, zaujímal postavení nad prostým sluhou a pomáhal dokonce Elizundovi, jednalo-li se o obyčejné psaní.

Jako jisté lakonské typy, měl Xaris vysokou postavu, široká ramena a neobyčejnou sílu svalů. Krásná tvář, krásné, upřímné oči, dlouhý a ohnutý nos, a nádherný černý knír pod ním. Na hlavě tmavá, vlněná čapka; za pasem elegantní fustanelfa jeho vlasti.

Vyšla-li Hadžina Elizundová z domu buď ve věcech domácnosti, nebo do katolického kostela sv. Spiridiona, nebo se trochu nadýchat mořského vzduchu, který až k domu na Strada Reale nepronikal, Xaris ji provázel. Mnozí mladí obyvatelé Korlu ji tak mohli vidět na esplanádě a dokonce i na ulicích předměstí Kastrades, táhnoucího se podél zátoky téhož jména. Nejeden se pokoušel dostat se k jejímu otci. Koho by nevábila dívčina krása a možná také miliony Elizundovy firmy? Avšak na všechny nabídky toho druhu odpovídala Hadžina zamítavě. Bankéř se pak nikdy nesnažil její rozhodnutí změnit. A přece by poctivý Xaris dal všechno za to, aby jeho mladá paní byla na tomto světě šťastná, všechen svůj podíl na štěstí, k němuž jej opravňovala jeho bezmezná oddanost na tomto světě.

Takový tedy byl tento dům, přísný, smutný a jako izolovaný v koutě hlavního města starobylé Korkyry; takový byl jeho vnitřek, do něhož měly Henriho ďAlbareta uvést náhody jeho života.

Byly to nejdříve obchodní styky, které vznikly mezi bankéřem a francouzským důstojníkem. Když opouštěl Paříž, vzal s sebou několik značných směnek pro Elizundovu firmu. Na Korlu na ně sáhl. Z Korlu pak bral všechny peníze, které potřeboval na své výpravy s filhelény. Několikrát se na ostrov vrátil a tak se seznámil s Hadžinou Elizundovou. Dívčina krása ho uchvátila. Vzpomínka na ni ho následovala na bojiště na Morei i v Attice.

Po opětném dobytí Akropole nemohl Henri ďAlbaret udělat nic lepšího nežli se vrátit na Korlu. Nebyl ještě zotaven po své ráně. Neobyčejné útrapy obležení narušily jeho zdraví. V bankéřově domě našel každodenně pohostinství na několik hodin, čehož až dosud žádný cizinec nedosáhl.

Takto žil Henri ďAlbaret asi tři měsíce. Pomalu se staly jeho návštěvy u Elizunda, které byly nejdříve jen návštěvami obchodními, zajímavějšími a každodenními. Hadžina se mladému důstojníkovi velmi líbila. Jakpak by si toho nevšimla, když viděla jeho vznícení ve své přítomnosti, viděla, jak je šťastný, když ji mohl slyšet a vidět! Ona zase neváhala mu prokazovat péči, kterou vyžadovalo jeho silně ohrožené zdraví. Henrimu ďAlbaretovi mohla tato starost jen prospět.

Ostatně Xaris netajil sympatie, které v něm vzbuzovala tak upřímná a roztomilá povaha Henriho ďAlbareta, k němuž lnul víc a víc.

„Máš pravdu, Hadžino,“ opakoval často dívce. „Řecko je tvojí vlastí právě jako mojí, a nesmíme zapomínat, že trpěl-li tento mladý důstojník, tak proto, že za ně bojoval!“

„Miluje mě!“ řekla jednoho dne Xarisovi.

Toto dívka řekla s jednoduchostí, kterou vkládala do všeho.

„Nuže, musíš se nechat milovat!“ odpověděl Xaris. „Tvůj otec stárne, Hadžino! Já zde stále nebudu!... Kde najdeš v životě bezpečnějšího ochránce nežli je Henri ďAlbaret?“

Hadžina neodpověděla. Byla by musela říci, že ví, že je milována, a také miluje. Zcela přirozená zdrženlivost jí bránila přiznat se k tomuto citu, dokonce i Xarisovi.

A přece tomu tak bylo. Nebylo to tajemstvím už pro nikoho z korfské společnosti. Ještě dříve, než se o tom jednalo veřejně, mluvilo se o sňatku Henriho ďAlbareta a Hadžiny Elizundové, jako by o něm už bylo rozhodnuto.

Sluší se poznamenat, že jak se zdálo, dvoření mladého důstojníka jeho dceři bankéře nemrzelo. Jak říkal Xaris, cítil, že stárne, a to kvapem. Jakkoliv bylo jeho srdce suché, obával se, aby Hadžina v životě neosaměla, ačkoliv věděl, jaké jmění zdědí. Tato peněžní otázka ostatně nikdy Henriho ďAlbareta nezajímala. Je-li bankéřova dcera bohatá nebo ne, o to se nestaral ani okamžik. Láska, kterou k dívce choval, se zrodila z daleko vznešenějších citů, nežli z nízkých zájmů. Miloval ji pro její dobrotu a krásu. Hadžinino postavení v tom smutném prostředí v něm vzbuzovalo sympatii. Miloval ji pro noblesu jejích myšlenek, pro velikost jejích názorů, pro energii, které byla schopna, měla-li by ji někdy použít.

A bylo to patrné, když Hadžina mluvila o porobeném Řecku a o nadlidském úsilí, které vynakládají jeho děti, aby je osvobodily. Na této půdě mohl mezi oběma mladými lidmi panovat jen úplný souhlas.

Kolik tedy pohnutých hodin strávili v hovoru o všech těch věcech v řeckém jazyku, jímž Henri ďAlbaret nyní mluvil jako svou mateřštinou! Jakou intimní radost oba cítili, když úspěch na moři vyvážil pohromy, jejichž jevištěm byly Morea nebo Attika! Henri d'Albaret musel dopodrobna líčit všechny události, kterých se zúčastnil, jmenovat jména národů a cizinců, kteří se proslavili v krvavých bojích, a žen, které by, kdyby měla volnost, Hadžina Elizundová zajisté následovala - Boboliny, Modeny, Zachariasové, Kaidosové, nezapomínajíc na statečnou Androniku, kterou zachránil mladý důstojník z bitvy u Chaidari.

A když jednoho den Henri d'Albaret pronesl jméno této ženy, učinil Elizundo, naslouchající této rozmluvě, posunek, který upoutal pozornost jeho dcery.

„Co je vám, otče?“ zeptala se.

„Nic,“ odpověděl bankéř.

Pak se obrátil k mladému důstojníkovi a otázal se tónem, který se měl zdát lhostejným k tomu, co se jím pravilo:

„Znal jste tu Androniku?“

„Ano, pane Elizundo.“

„A víte, co se s ní stalo?“

„Nevím,“ odpověděl Henri d'Albaret. „Myslím, že po bitvě u Chaidari se vrátila do provincií Magna, která je její domovinou. Avšak mám zato, že jednoho dne ji opět spatřím na řeckém bojišti...“

„Ano,“ připojila Hadžina, „tam, kde je její místo!“

Proč se Elizundo zeptal na Androniku? Nikdo se ho na to nezeptal.

Byl by zajisté odpověděl jen vyhýbavě. Avšak jeho dcera, málo seznámena s bankéřovými styky, na to stále myslela. Copak mohl být nějaký svazek mezi jejím otcem a touto Andronikou, které se obdivoval?

Ostatně, pokud se týká války o nezávislost, choval se Elizundo úplně zdrženlivě. Které straně platila jeho přání, porobeným nebo utiskovatelům? To bylo nesnadné říci - byl-li vůbec člověkem, který by přál té či oné straně. Jisté bylo, že mu jeho pošta přinášela nejméně tolik listů z Turecka jako z Řecka.

Ale je nutné opakovat, ačkoliv se mladý důstojník oddal věci Helénů, Elizundo jej nicméně přijal ve svém domě dobře.

Avšak Henri d' Albaret už nemohl prodlužovat svůj pobyt. Když se zotavil, byl rozhodnut provést až do konce to, co považoval za svou povinnost. Mluvil o tom s dívkou často.

„To je skutečně vaše povinnost!“ odpovídala Hadžina. „Jakkoliv mi váš odchod způsobí bolest, Henri, chápu, že se musíte vrátit ke svým spolubojovníkům! Ano, pokud Řecko nenabude opět nezávislost, je nutné za ni bojovat!“

„Odjedu, Hadžino, musím odjet!“ řekl jednoho dne Henri d'Albaret. „Avšak kdybych s sebou mohl vzít jistotu, že mě milujete, jak jávás...“

„Henri, nemám, proč bych tajila cit, který ve mně budíte,“ odpověděla Hadžina. „Nejsem už dítě a musím hledět vážně do budoucnosti. Důvěřuji vám,“ připojila a podávala mu ruku, „důvěřujte i vy mně! Takovou, jakou mě opustíte, najdete mě po návratu!“

Henri d'Albaret stiskl ruku, kterou mu podávala Hadžina jako záruku svých citů.

„Děkuji vám z celé duše!“ odpověděl. „Ano, náležíme si už nyní! A i kdyby naše odloučení bylo sebekrušnější, aspoň si s sebou odnesu ujištění, že mě milujete!... Avšak než odjedu, Hadžino, rád bych promluvil s vaším otcem!... Chci mít jistotu, že schvaluje naši lásku a že nebude dělat překážky...“

„Dobře uděláte, Henri,“ řekla dívka. „Mějte jeho slib, jako máte můj!“

A Henri ďAlbaret s tím nesměl otálet, neboť se rozhodl, že bude sloužit opět pod plukovníkem Fabvierem.

Věci nezávislosti se opravdu dařilo čím dál tím hůř. Londýnská smlouva ještě neměla úspěšné výsledky a bylo na místě se v duchu ptát, nechtějí-li velmoci vůči sultánovi pronášet čistě oficiální námitky a následkem toho zcela platonické.    .

Ostatně se zdálo, že Turci, podpořeni svými úspěchy, jsou velmi málo nakloněni k ústupkům. Ačkoliv dvě eskadry, anglická, vedená admirálem Condringtonem, a francouzská pod velením admirála de Rigny, křižovaly Egejské moře a ačkoliv se řecká vláda usadila v Egině, aby tam uvažovala za nejlepších podmínek bezpečnosti, projevovali Turci tvrdošíjnost, která je činila hroznými.

Pochopíte to, uvidíte-li všechno loďstvo dvaadevadesáti tureckých lodí, které pojala rozlehlá rejda u Navarina 7. září. Toto loďstvo vezlo nesmírné zásoby, které shromáždil Ibrahim k potřebě výpravy, chystané proti Hydřanům.

Nuže, na Hydře se rozhodl Henri d' Albaret opět připojit k sboru dobrovolm“ků. Tento ostrov, ležící na konci Argolidy, je jeden z nejbohatších ostrovů archipelu. Učinil svou krví i penězi tolik pro věc Helénů, které hájili jeho neohrožení námořníci, Tombasis, Miaulis, Dzamados, tak obávaní tureckými kapitány, a byl nyní ohrožen nejstrašlivějšími represáliemi.

Henri d'Albaret tedy musel spěchat s odjezdem z Korlu, chtěl-li se na Hydru dostat dříve než Ibrahimovi vojáci. Proto byl jeho odjezd definitivně stanoven na 21. října.

Několik dní před tím, jak bylo domluveno, zašel mladý důstojník k Elizundovi a požádal ho o dceřinu ruku. Netajil mu, že Hadžina bude šťastná, schválí-li jeho krok. Ostatně jde jen o to, aby dostal jeho svolení. Sňatek se odbude teprve po návratu Henriho d'Albareta. Jeho nepřítomnost - aspoň v to doufá - nebude mít dlouhé trvání.

Bankéř znal poměry mladého důstojníka, stav jeho jmění, vážnost, které se těšila jeho rodina ve Francii. Nemusel tedy v tomto směru žádat o reference. Rovněž jeho úctyhodnost byla úplná a nikdy nebylo o jeho firmě slyšet nic hanlivého. Protože se o tom Henri d'Albaret nezmiňoval, mlčelo vlastním majetku. Pokud se týká samotného návrhu, odpověděl Elizundo, že je mu příjemný. Tento sňatek jej může učinit jen šťastným, neboť přinese štěstí jeho dceři.

To všechno bylo řečeno zcela chladně, ale hlavní bylo, že to bylo řečeno. - Henri d'Albaret měl nyní Elizundovo slovo a zato se bankéři dostalo od jeho dcery díků, které přijal s obvyklou zdrženlivostí.

Zdálo se tedy, že se všechno daří k úplné spokojenosti obou mladých lidí, a je nutné dodat, především k dokonalé Xarisově spokojenosti. Ten výtečný člověk plakal jako dítě a jak rád by byl mladého důstojníka přitiskl na svá prsa!

Avšak Henri d'Albaret měl už jen málo času na pobyt u Hadžiny Elizundové. Rozhodl se vstoupit na levantskou brigu, která měla opustit Korlu jedenadvacátého, aby odplula na Hydru.

Jaké byly ty poslední dny v domě na Strada Reale, uhodnete, aniž bychom se o tom museli šířit. Henri d'Albaret a Hadžina se neopouštěli ani na hodinu. Dlouho hovořili v dolním sále v přízemí smutného obydlí. Ušlechtilost jejich citů vtiskovala těmto hovorům pronikavý půvab, který zjemňoval trochu vážný tón. Řekli si, že jim náleží budoucnost, vymyká-li se jim dosud přítomnost. Této přítomnosti chtěli tedy chladnokrevně čelit. Oba vážili vyhlídky dobré i špatné, ale bez malomyslnosti, bez slabosti. Když takto mluvili, neustávali horovat pro věc, které se Henri ďAlbaret odcházel věnovat.

Kdysi večer, 20. října, si naposled říkali ty věci, avšak možná s větším pohnutím. Příští den měl mladý důstojník odjet.

Náhle vešel do sálu Xaris. Nemohl mluvit. Těžce oddychoval. Běžel, a jak! Za několik minut jej statné nohy pronesly celým městem, od tvrze až na konec Strady Reale.

„Nu, co chceš?... Co je ti, Xarisi?... Odkud pochází toto rozčilení?...“ zeptala se Hadžina.

„Co mi je... co mi je!... Zpráva!... Důležitá... vážná zpráva!...“

„Mluvte!... Mluvte, Xarisi!“ řekl Henri ďAlbaret a nevěděl má-li se radovat nebo obávat.

„Nemohu!... Nemohu!“ odpověděl Xaris, kterého jeho rozčilení dusilo.

„Jde o zprávu o válce?“ ptala se dívka a chytila ho za ruku. „Ano!... Ano!...“

„Ale mluv tedy!...“ opakovala. „Mluv tedy, můj dobrý Xarisi!...

Co se stalo?...“

„Turci... dnes... poraženi... u Navarina!“

Tak se dozvěděli Henri ďAlbaret a Hadžina zprávu o námořní bitvě, svedené 20. října.

Bankéř Elizundo vkročil právě do sálu na lomoz Xarisova vpádu. Když se dozvědělo co jde, sevřely se bezděky jeho rty, jeho čelo se svraštilo, avšak neprojevil ani zklamání, ani uspokojení, zatímco oba mladí lidé nechávali upřímně překypovat svá srdce.

Zpráva o bitvě u Navarinu se právě dostala na Korlu. Sotva se rozšířila po celém městě, byly rázem známy i podrobnosti, dodané telegraficky vzdušnými přístroji z albánského pobřeží.

Anglická a francouzská eskadra, ke kterým se připojila ruská eskadra, čítající dvacet sedm korábů a dvanáct set sedmdesát šest děl, napadly turecké loďstvo a vynutily si průchod soutěskami navarinské rejdy. Ačkoliv bylo Turků víc, neboť měli šedesát korábů všech velikostí, a devatenáct set čtyřiadevadesát děl, byli poraženi. Několik jejich lodí bylo potopeno nebo vyhozeno do povětří s velikým množstvím důstojníků a lodníků. lbrahim se tedy už nemohl od tureckého námořnictva nadít, že ho bude podporovat na výpravě proti Hydře.

To byl neobyčejně důležitý fakt. Skutečně, měl se stát počátkem nového údobí pro řecké záležitosti. Ačkoliv se tři velmoci rozhodly předem, že nevyužijí tohoto vítězství k zničení Porty, zdálo se jisté, že se shodnou na tom, vyrvat zemi Helénů turecké nadvládě, a rovněž se zdálo jisté, že v krátké době bude zřízena samospráva nového království.

Tak se usuzovalo v domě bankéře Elizunda. Hadžina, Henri d'Albaret a Xaris tleskali. Jejich radost měla ohlas v celém městě. Děla u Navarina právě pojistila dětem Řecka nezávislost.

A především plány mladého důstojníka byly tímto vítězstvím spojených velmocí úplně změněny, či spíš - a tento výraz je lepší - porážkou tureckého loďstva. Následkem té porážky se musel Ibrahim zříci zamýšleného tažení proti Hydře. Proto už o Hydru nešlo.

Odtud pocházela změna v úmyslech Henriho ďAlbareta, které měl před dnem 20. října. Nebylo už třeba, aby šel za dobrovolníky, kteří přispěchali na pomoc Hydřanům. Rozhodl se tedy na Korlu vyčkat na události, které budou přirozeným následkem bitvy u Navarina.

Ať tomu bylo jakkoliv, o osudu Řecka už nemohlo být pochyb. Evropa je nenechá zahynout. Zakrátko po celém helénském poloostrově ustoupí půlměsíc praporu nezávislosti. Ibrahim, omezený už na střed a na pobřežní peloponéská města, je bude konečně muset vyklidit.

Na které místo poloostrova měl za těch okolností zamířit Henri ďAlbaret? Plukovník Pabvier se nepochybně chystá opustit Mitylénu, aby vytáhl proti Turkům na ostrově Sciu; avšak jeho přípravy nejsou zajisté skončeny a ještě nějakou dobu potrvají. Není tedy třeba pomýšlet na okamžitý odchod.

Tak posuzoval mladý důstojník situaci. Tak ji posuzovala Hadžina s ním. Nebyla tedy příčina, aby se sňatek odkládal. Elizundo ostatně neměl námitky, aby se nevykonal bez otálení. Proto byl stanoven na desátý den ode dneška, to znamenalo na konec měsíce října.

Bylo by zbytečné šířit se o pocitech, které vzbudil v srdcích obou snoubenců blížící se den jejich spojení. Nebude už následovat odjezd do této války, v níž by Henri d'Albaret mohl nechat život! Nebude už bolestné čekání, za kterého by Hadžina počítala dny i hodiny! Xaris, je-li to možné, byl ještě šťastnější než celý dům. Kdyby šlo o jeho vlastní sňatek, nepřekypovala by víc jeho radost! Dokonce i na bankéřovi bylo přes jeho obvyklou chladnost znát patrné uspokojení. Budoucnost jeho dcery byla zajištěna.

Domluvili se, že celá věc se odbude jednoduše, a zdálo se zbytečné, aby bylo k tomu obřadu zváno celé město. Ani Hadžina, ani Henri ďAlbaret nebyli z těch, kteří si přejí mít při svém štěstí tolik svědků. Avšak bylo přece třeba jistých příprav, kterými se bez okázalosti zabývali.

Bylo 23. října. Do sňatku zbývalo už jen sedm dní. Nezdálo se tedy, že by se mohli obávat překážky, opoždění. A přece se stalo něco, co by velmi znepokojilo Hadžinu a Henriho ďAlbareta, kdyby o tom věděli.

Toho dne našel Elizundo ve své ranní poště list, který mu zasadil nenadálou ránu. Zmačkal jej, roztrhal jej, dokonce spálil - což svědčilo o hlubokém vzrušení u člověka, který se dovedl ovládat tak jako bankéř.

A bylo možné ho slyšet mručet tato slova:

„Proč nepřišel tento list o týden později? Budiž proklet ten, kdo jej psali“