II. KAPITOLA Tváří v tvář Deset minut poté, lehká loďka, gig, odrazila od sakolevy a vysadila na hrázi bez průvodu a bez zbraně muže, před nímž Vitylané právě tak překotně ustoupili. Byl to kapitán Karysty, - tak se jmenovala malá loď, která právě zakotvila v přístavu.
Tento muž, střední postavy, měl vysoké a hrdé čelo pod huňatou námořnickou čepicí. V tvrdých očích měl pevný pohled. Nad ústy měl kleftovský knír, vodorovně trčící a zakončený štětkou, ne špicí. Jeho hruď byla široká a svaly silné. Černé vlasy mu padaly v pramenech na ramena. Jestliže už měl pětatřicet, pak to bylo sotva před několika měsíci. Avšak jeho pleť, osmahlá větry, tvrdá tvář, vráska na čele, která vypadala jako brázda, v níž nemůže nic poctivého vzklíčit, ho dělaly starším než byl.
Oděv, který měl na sobě, nebyla ani kazajka, ani vesta, ani fustanella Palikarů. Jeho kaftan s kapucí hnědé barvy, vroubený malými prýmky, jeho zelenavé, široce řasnaté kalhoty, mizející ve vysokých botách, připomínaly spíš oděv námořníka z barbarského pobřeží.
A přece byl Nikos Starkos rodem pravý Řek a pocházel z tohoto přístavu Vityla. Zde strávil první léta svého mládí. Jako chlapec a mladík se učil na těchto skalách námořnickému životu. V těchto končinách se plavil, vydávaje se na milost a nemilost proudům a větrům. Nebyl jediný záliv, jehož úbočí by neprohlédl. Nebyla jediná skála pod hladinou, jejíž polohu by neznal. Nebyl jediný záhyb průlivu, jehož zákoutími se mohl pustit bez kompasu a lodivoda. Je tedy snadno pochopitelné, jak mohl řídit svou sakolevu s takovou jistotou. Ostatně věděl, jak jsou Vitylové nespolehliví. Viděl je už při práci. A celkem ani nekritizoval jejich loupeživé pudy, pokud jimi osobně netrpěl.
Avšak jestliže je znal, byl Nikos Starkos známý i jim. Po smrti otce, který byl jednou z tisíců obětí turecké krutosti, čekala jeho matka, naplněná nenávistí, jen na chvíli, kdy se bude moci vrhnout do prvního povstání proti osmanské tyranii. On v osmnácti letech opustil Magno, aby se mohl potulovat po mořích a obzvlášť po blízkých vodách, provozovat nejen řemeslo námořnické, ale i pirátské. Na kterých lodích sloužil za tohoto období svého života, kteří flibustýrští nebo pirátští kapitáni ho měli pod svým velením, pod jakou vlajkou vytáhl poprvé do boje, jaká krev třísnila jeho ruce, zda krev nepřátel Řecka nebo jeho obhájců, - ano, ta, která kolovala v jeho vlastních žilách, - to by mohl říci jedině on sám. Avšak několikrát byl spatřen v různých přístavech Koronského zálivu. Někteří z jeho přátel by mohli vypravovat o jeho odvážných pirátských kouscích, kterých se zúčastnili, o přepadených a zničených obchodních lodích, o vydrancovaných bohatých nákladech! Ale jisté tajemství halilo jméno Nikose Starka. Nicméně bylo známo v provinciích Magna, že se před tímto jménem kdekdo skláněl.
A tak je vysvětleno přijetí, jehož se tomuto muži dostalo od obyvatel Vityla, proč jim imponoval už pouhou svojí přítomností, jak se všichni vzdali záměru vydrancovat sakolevu, když poznali jejího velitele.
Když kapitán Karysty přistál u přístavního nábřeží, kousek za hrází, ustupovali před ním uctivě muži i ženy, kteří ho přiběhli uvítat. Když vystoupil ze člunu, neozval se ani jediný výkřik. Zdálo se, že Nikos Starkos má dost autority, aby pouhým pohledem nařídil kolem sebe ticho.
Čekalo se, až promluví, a když nepromluví, - což bylo možné, - neodváží se jej nikdo oslovit.
Rozkázal lodníkům svého gigu, aby se vrátili na loď. Nikos Starkos kráčel ke koutu, který tvoří nábřeží na pozadí přístavu. Ale učinil sotva dvacet kroků tím směrem a zastavil se. Pak si všiml starého námořníka, který kráčel za ním, jako by očekával nějaký rozkaz, a řekl: „Gozzo, potřebuji deset silných mužů na doplnění svého mužstva!“ „Budeš je mít, Nikosi Starku,“ odpověděl Gozzo.
Kapitán Karysty jich mohl chtít sto a byl by je našel a mohl by si vybrat mezi tímto přímořským obyvatelstvem. A těch sto mužů by následovalo svého krajana, aniž by se tázali, kam je vede, k čemu jsou určeni, pro koho se mají plavit nebo bojovat, jsou připraveni sdílet jeho osud a vědět, že tím či oním způsobem budou mít z věci prospěch.
„Ať je těch deset lidí za hodinu na palubě Karysty,“ dodal kapitán. „Budou tam,“ odvětil Gozzo.
Posunkem dal najevo, že nechce být doprovázen, vystoupil Nikos Starkos po nábřeží na konci přístavní hráze a zmizel v jedné z úzkých uliček. Starý Gozzo, měl v úctě jeho přání, vrátil se ke svým druhům a začal vybírat deset mužů, kteří měli doplnit posádku sakolevy.
Zatím vystupoval Nikos Starkos ponenáhlu po srázném úbočí, nesoucím osadu Vitylo. V této výši nebylo slyšet jiný zvuk kromě štěkotu zuřivých psů, pro cizince právě tak nebezpečných jako šakalové a vlci, psů se strašlivými čelistmi a širokou tlamou dogy, kteří se neleknou ani hole. Několik racků vířilo v prostoru; mávali rychle křídly a vraceli se do svých děr na břehu.
Nikos Starkos brzy minul poslední vitylské domky. Pak se dal po strmé stezce kolem akropole Kerafy. Minul zříceniny tvrze, která byla kdysi v těchto místech postavena Ville-Hardouinem (Geoffrey Ville-Hardouin, 1167-1213, francouzský dějepisec. Zúčastnil se čtvrté křížové výpravy) za dob, kdy křižáci ovládali různá místa na Peloponésu, musel obejít patu starých věží, jimiž je výšina dosud ověnčena. Tam se na okamžik zastavil a obrátil se.
Na obzoru, z této strany mysu Gallo, měl srpek měsíce brzy uhasnout ve vodách Jónského moře. Řídké hvězdy prokmitaly úzkými trhlinami v mracích, hnaných ostrým větrem. Za bezvětří vládlo kolem akropole úplné ticho. Dvě nebo tři malé, sotva viditelné plachty brázdily hladinu zálivu, pluly směrem ke Koronu, nebo vystupovaly u Kalamaty. Nebýt svítilny, houpající se na jejich stěžni, bylo by nemožné je spatřit. Níže na různých místech pobřeží bylo sedm až osm světel a byla zdvojnásobena chvějícím se odrazem ve vodě. Byla to světla na rybářských bárkách anebo v příbytcích, rozsvícená na noc? To nebylo možné říci.
Nikos Starkos těkal pohledem, navyklým tmě, po celé té nesmírnosti. Námořníkův zrak je nadán pronikavou silou vidění, která mu umožňuje vidět tam, kde by jiní neviděli. Avšak v tuto chvíli se zdálo, že vnější věci nepůsobí na kapitána Karysty, zvyklého bezpochyby zcela jiným výjevům. Ne, pohlížel do svého nitra. Tento rodný vzduch, který je jakoby dechem vlasti, vdechoval téměř nevědomky. A zůstal bez hnutí, zamyšlen, ruce zkříženy, a jeho hlava, vysunutá z kapuce, se nehýbala, jako by byla z kamene.
Tak uplynulo asi čtvrt hodiny. Nikos Starkos neustále pozoroval západ, který ohraničoval vzdálený mořský obzor. Pak učinil několik kroků šikmo po úbočí. Nešel nazdařbůh. Vedla ho tajná myšlenka; ale bylo by se řeklo, že jeho oči se tomu ještě vyhýbají, nač se přišly podívat na výšiny nad Vitylem.
Ostatně nic nebylo pustější než toto pobřeží od mysu Matapanu až po nejzazší kout zálivu. Nerostly tam ani pomerančovníky, fíkovníky, kostronky, moruše, ani nic z toho, co z určité části Řecka dělá bohatou a zelenající se zahradu. Ani jediný dub, ani jediný platan, ani jediný granátovník v temné zácloně cypřišů a cedrů. Všude skály, které příští otřes této sopečné půdy bude moci svrhnout do vod zálivu. Všude jakási divoká drsnost v této zemi Magnu, nedostatečné živitelce svého obyvatelstva. Sotva několik hubených, zkroucených, podivných smrků, zbavených pryskyřice, jimž se nedostává mízy, jejichž kmeny ukazují hluboké rány. Zde i jinde hubené kaktusy, hotové ostnaté bodláky, jejichž listy se podobají malým, napůl lysým ježkům. Konečně nikde nebyly ani zakrnělé křoviny, ani v půdě, utvořené více z hrubého štěrku nežli z hlíny, z čeho by se živily kozy, které přece jejich střídmost činí málo vybíravými.
Učinil asi dvacet kroků, a Nikos Starkos se znovu zastavil. Pak se obrátil k severovýchodu, tam, kde vzdálený hřbet Taygetu rýsoval svůj profil na méně tmavém pozadí oblohy. Jedna nebo dvě hvězdy, vycházející v té chvíli, odpočívaly tam ještě těsně nad obzorem jako veliké světlušky.
Nikos Starkos zůstal bez hnutí. Pozoroval nízký dřevěný domek, stojící na vyvýšenině asi padesát kroků odtud. Skromné, osamělé obydlí nad osadou, k němuž se přicházelo jen po srázných stezkách; stálo uprostřed několika stromů, zpola holých, a bylo obklopeno šípkovým plotem. Bylo patrné, že příbytek je dávno opuštěný. Plot byl ve špatném stavu, někde hustý, někde děravý a byl pro něj už nedostatečnou ochrannou zdí. Toulaví psi, šakalové, navštěvující občas krajinu, zpustošili nejednou tento malý koutek maniotské půdy. Špatná tráva a křoví byly plodem přírody na tomto pustém místě od té doby, co tam nepracovala lidská ruka.
A proč toto zpustošení? Proto, že vlastník tohoto kousku půdy zemřel před mnoha lety. Proto, že jeho vdova, Andronika Starková, opustila domova vstoupila do řad statečných žen, které se vyznamenaly ve válce za nezávislost. Proto, že syn od té doby, co odplul, už nikdy nevkročil do otcovského domu.
Zde se tedy narodil Nikos Starkos. Zde uplynula první léta jeho dětství. Jeho otec se po dlouhém a počestném námořnickém životě uchýlil do tohoto azylu, avšak stranil se vitylského obyvatelstva, jehož výstřednosti v něm vzbuzovaly hrůzu. Byl ostatně vzdělanější a poněkud zámožnější než lidé v přístavu, zařídil si život se ženou a dítětem. Žil tak v tomto útulku neznámý a klidný, když však jednoho dne se v záchvatu hněvu pokusil vzepřít útlaku, zaplatil svůj odpor životem. Nebylo možné utéci tureckým štváčům ani v nejzazších končinách poloostrova!
Otec už nežil, aby vychovával syna, a matka neměla sílu jej zdržovat. Nikos Starkos prchl z domova, aby se potloukal po mořích, rozvíjel ve službách námořního pirátství své podivuhodné námořnické vlastnosti, s nimiž se narodil.
Po deset let byl tedy dům opuštěn synem, po šest let matkou. Nicméně se v kraji říkalo, že se tam Andronika někdy vrací. Měli alespoňzato, že ji vídají, avšak ve velikých přestávkách a jen nakrátko, aniž by přicházela do styku s některým z obyvatel Vityla.
Co se týče Nikose Starka, ten dosud nikdy, i když ho jeho výlety jednou nebo dvakrát přivedly do Magna, neprojevil úmysl spatřit opět skromný příbytek na výšině. Nikdy se neotázal, co se s ním stalo. Nikdy neučinil zmínky o matce, aby se dozvěděl, jestli se někdy vrací do opuštěného příbytku. Avšak za strašlivých událostí, které tenkrát v krvi utápěly Řecko, se snad doneslo jméno Androniky až k němu, jméno, které by asi proniklo jako výčitka do jeho svědomí, kdyby jeho svědomí nebylo neproniknutelné.
A přece, jestliže se dnes Nikos Starkos zastavil ve vitylském přístavu nestalo se to jedině proto, aby mužstvo sakolevy rozmnožil o deset lidí. Touha, - dokonce více než touha, - velitelský pud, jehož si nebyl vůbec vědom, jej tam hnal. Cítil se uchopen potřebou opět spatřit, bezpochyby naposledy, otcovský dům, dotknout se opět nohou půdy, na níž se cvičil v prvních krocích, vdechovat opět vzduch, uzavřený mezi těmito zdmi, kde vydal svůj první dech, kde vykoktal pivní slova v dětství. Ano, proto vystoupil právě po příkrých stezkách tohoto pobřeží, proto byl nyní před malou ohradou.
Tam jakoby okamžik váhal. Neexistuje tak zatvrdlé srdce, aby se nesevřelo vůči jistým návratům minulosti. Nenarodili. jsme se někde, abychom necítili nic na místě, kde nás kolébala matčina ruka. Struny srdce se nemohou opotřebovat do té míry, aby se nezachvěla ani jediná, jestliže se jí dotkne jedna z těchto vzpomínek.
Tak tomu bylo u Nikose Starka, stojícího na prahu opuštěného domku, tak tmavého, tak mlčenlivého, tak mrtvého uvnitř jako venku.
„Vejdu!... Ano... vejdu!“ To byla první slova, která pronesl Nikos Starkos. A to ještě jen zašeptal, jako by se obával, že bude zaslechnut a přivolá nějaký jev z minulosti.
Co bylo snazší než vstoupit do této ohrady? Branka byla vyvrácena, křídla ležela na zemi. Nebylo zapotřebí ani otvírat dveře, odsunout závoru.
Nikos Starkos vešel. Stanul před stavením, jehož okenice, zpola zničené deštěm, držely jen na zrezavělém a popraskaném kování. Vtom vyrazila křik sova a vylétla z lentiškového houští u prahu dveří.
Tam Nikos Starkos opět váhal. A přece byl úplně rozhodnut prohlédnout příbytek až po poslední pokoj. Avšak nejasně ho zdržovalo, co se v něm dělo; prožíval jakoby výčitky svědomí. Když se cítil pohnutě, cítil se také rozčíleně. Zdálo se mu, že tato otcovská střecha mizí jako protest proti němu, jako poslední kletba!
Také, než by vešel do domku, chtěl jej obejít. Noc byla tmavá. Nikdo ho neviděl a „on se sám neviděl!“ Za jasného dne by snad nebyl přišel. Za tmavé noci cítil více odvahy ke vzdoru vůči vzpomínkám.
Pozorujme ho tedy, jak kráčí plachým krokem jako zločinec, snažící se prohlédnout okolí příbytku, do něhož hodlá vnést zkázu, plíží se podél zdí, otlučených na rozích, obchází kouty, jejichž hrany mizí pod mechem, dotýká se rukou vyviklaných kamenů, jako by se chtěl přesvědčit, jestli ještě zbylo trochu života v tomto mrtvém domě, naslouchaje vůbec, jestli ještě buší jeho srdce. Vzadu byla ohrada tmavější. Kosé svity měsíčního srpu; který nyní mizel, tam nemohly proniknout.
Nikos Starkos pomalu obešel domek. Tmavý příbytek setrvával v jakémsi znepokojujícím mlčení. Bylo by se řeklo, že je navštěvován nebo zakletý. Vrátil se k jeho západnímu průčelí. Pak přistoupil ke dveřím, aby je otevřel, jestli jsou jen na kliku, aby je vypáčil, jestliže trčí závora dosud v ložisku zámku.
Avšak tu mu vstoupila do očí krev. Viděl „rudě“ jak se říká, avšak rudě jako oheň. Neodvažoval se už vkročit do tohoto domku, který chtěl ještě jednou navštívit. Zdálo se mu, že jeho otec, a jeho matka se už každou chvíli objeví na prahu s rukama vztaženýma, se spíláním k němu, špatnému synovi, špatnému občanovi, zrádci rodiny, zrádci vlasti!
V tu chvíli se pomalu otevřely dveře. Na prahu se objevila žena. Byla oblečená do maniotského oděvu, - červenou bavlněnou sukni s drobným červeným lemováním, kabátkem tmavé barvy, staženým v pase, na hlavě široký hnědý čepec, ovázaný šátkem v řeckých národních barvách.
Tato žena měla energickou tvář, veliké černé a trochu divoké oči, osmahlou pleť jako rybářky na pobřeží. Její postava byla vysoká, přímá, ačkoliv jí bylo přes šedesát.
Byla to Andronika Starková. Matka a syn, odloučení tak dlouho tělem i duší, si stanuli tváří v tvář.
Nikos Starkos se nenadál, že se setká s matkou... Byl ohromen jejím objevením.
Vztahovala paže k synovi a zamezovala mu vstup do domku. Andronika Starková řekla jen tato slova pronesená hlasem, který je činil strašlivými: „Nikdy už Nikos Starkos nevkročí do otcovského domu!... Nikdy!...“ A syn, zdrcený tímto odmítnutím, ponenáhlu ustupoval. Ta, která jej nosila ve svých útrobách, jej nyní zaháněla, jako se zahání zrádce. Přece však chtěl učinit krok kupředu... Posunek ještě energičtější, posunek kletby jej zastavil.
Nikos Starkos se vrhl zpět. Pak vyšel z ohrady, pustil se po stezce, sestoupil velikými kroky, aniž se obrátil, jako by ho neviditelná ruka strkala za ramena.
Andronika, stojící bez hnutí na prahu domku, ho viděla zmizet v nočních tmách.
Deset minut po tom došel Nikos Starkos, aniž by dal na sobě znát své vzrušení a opět se ovládl, do přístavu, kde zavolal na svůj gig a nasedl do něho. Deset mužů, vybraných Gozzem, bylo už na sakolevě.
Beze slova vystoupil Nikos Starkos na palubu Karysty a posunkem dal znamení k odpluti.
Potřebná práce byla rychle provedena. Stačilo vytáhnout přichystané plachty, aby se mohlo rychle odplout. Vítr od pobřeží, který se právě zvedl, usnadňoval vyplutí z přístavu.
Pět minut poté Karysta proplula bezpečně a mlčky soutěskami, aniž lidé na palubě nebo Vitylští vydali jediný výkřik.
Avšak sakoleva nebyla ani míli na širém moři, když na hřebenu pobřeží vzplál oheň.
Příbytek Androniky Starkové shořel do základů. Matčina ruka vznítila tento požár. Nechtěla, aby zůstala ani jediná stopa po domku, kde se narodil její syn.
Ještě po tři míle nemohl kapitán odvrátit pohled od tohoto ohně, který plál na území Magna, a sledoval jej v tmách, dokud nezhasl.
Andronika mu řekla: „Nikdy už Nikos Starkos nevkročí do otcovského domu!... Nikdy!...“
