XIV. KAPITOLA Na konci cesty Parník Victoria vyplul z Dominiky do Liverpoolu a nacházel se tři sta padesát mil jihovýchodně od Antil, když hlídky spatřily člun z Alerta . Okamžitě vyrozuměly kapitána a ten nařídil zamířit k tomuto člunu.
Byl opuštěn, nebo v něm byli nešťastníci, kteří přežili ztroskotání?...
V okamžiku, kdy Louis Clodion vydal výkřik: „Loď!“ zvedli se Will Mitz a dva nebo tři jiní a vztahovali ruce ke spatřené lodi.
Nejzdravější v sobě ještě našli určitou sílu a kapitán Victorie nemusel ani dát spustit člun. S Willem Mitzem a Louisem Clodionem u vesel a Tonym Renaultem u kormidla stanul člun brzy u boku parníku. Hodili jim lano a rozvinuli provazový žebřík. Za pět minut byli všichni cestující z Alerta na palubě Victorie , kde je očekávalo nejblahovolnější přijetí, jaké tak velice potřebovali.
Chovanci Antilian School, stipendisté paní Kathleen Seymourové, byli tedy zachráněni a s nimi pan Horatio Patterson a statečný Will Mitz, jemuž byli všichni povinováni díkem za záchranu!
Louis Clodion vylíčil, co se stalo od odplutí z Barbadosu. Kapitán Victorie se dozvěděl, za jakých okolností proběhla první plavba, dokud byl ještě Alert v rukou Harryho Markela a jeho bandy, pak o výzkumné cestě Antilami, jak potom Will Mitz odhalil úmysly těchto zločinců, jak on a jeho druhové museli prchnout z hořící lodi a jaká byla nakonec plavba člunem v posledních dnech.
A tak Alert , o němž se myslelo, že už urazil dvě třetiny zpáteční cesty, byl ponořen v hlubinách Atlantického oceánu i s piráty z Halifaxu , uprchlými z queenstownského žaláře!
A pak jménem svých druhů hluboce dojatým hlasem poděkoval Louis Clodion Willovi Mitzovi za všechno, co tento chrabrý námořník pro ně učinil. Tisknouce ho do náruče, plakali všichni radostí a vděčností.
Victoria byla uhlák s nosností dva tisíce pět set tun a po odvezení uhlí na Dominiku se právě vracela do Liverpoolu. Cestující Alerta budou tedy dopraveni rovnou do Anglie. Nuže, protože Victoria urazila pohodlně svých patnáct mil za hodinu, neměl se neopozdit návrat pana Horatia Pattersona a mladých laureátů ani o týden.
Je samozřejmé, že od tohoto prvního dne, díky péči, jíž byli podrobeni, nikdo z nich nepociťoval mravní a tělesnou skleslost, následek strašlivých zkoušek, které přestáli. Ty mizely už v jejich vzpomínkách. Úplně se oddávali tomuto uspokojení, tomuto nesmírnému štěstí, že je konec nebezpečí druhé plavby a útrap, které snášeli ve člunu na širém Atlantickém oceánu.
Pokud se týkalo pana Pattersona, ten, když zakončoval dlouhou a zajímavou rozmluvu s kapitánem Victorie , v níž se objevovaly postavy obou netvorů, Harryho Markela i hada z ostrova Martinique, vyjádřil se takto: „Rozhodně, kapitáne, je vždy namístě učinit nejdůkladnější opatření, než se vydáme na cestu!... Suave mari magno, je příjemné, jak pravil Lukretius, je příjemné, když moře je poklidné, připomenout si, že jsi vykonal svoji povinnost!... Co by se stalo, kdybych zmizel v hlubinách oceánu... kdybych se nevrátil do přístavu... kdyby dlouhá léta nebyly o hospodáři Antilian School žádné zprávy?... Ovšem, paní Pattersonová by však mohla použít posledních dispozic, které jsem považoval za svou povinnost učinit!... Avšak díky Bohu se vracím včas a nebude potřeba těch dispozic použít...! Finis coronat opus!“ Kapitán Victorie pravděpodobně nepochopil, co mu mentor říkal jak latinsky, tak ve své mateřštině o paní Pattersonové, ale neptal se a mohl nanejvýš blahopřát svému novému cestujícímu, že vyvázl z tolikerých nebezpečí.
Jak vidět, získal pan Patterson opět úplnou sebejistotu, veškerou volnost ducha. A tu mu připadl na mysl opět pověstný latinský citát, který se mu ještě nepodařilo přeložit. Ostatně Tony Renault mu jej nehodlal darovat a následující den se ho tázal před svými druhy: „Nuže, pane Pattersone, a ten překlad?“ „Vaší latinské věty?“ „Ano.“ „Letorum rosam angelum?“ „Ne..., ne...,“ opravil Tony Renault, „rosam angelum letorum...“ „Ah, nezáleží na pořadí těchto slov...“ „Naopak, záleží, pane Pattersone!“ „To je zajímavé!“ „Právě!... A nenašel jste smysl?“ „Našel jsem, že to neznamená vůbec nic...“ „Chyba! Ovšem jsem vás zapomněl upozornit, že tato věta se dá přeložit jen do francouzštiny.“ „Povíte mi to konečně?...“ „Ano... až budeme na dohled anglického pobřeží!“ A následující dny pan Patterson marně kroutil těmito opravdu kabalistickými slovy! Odborník přes latinu jako on a nemohl s nimi vůbec hnout!
Proto, celý velmi rozmrzelý, velmi utrápený, jakmile zazněl na lodi výkřik: „Země!“ vybídl Tonyho Renaulta, aby se vyslovil.
„Nic není prostější,“ odvětil mladý šprýmař Antilian School. „Nuže?“ „Rosam angelum letorum znamená doslovně ve správné francouzštině: Rose a mangé l'omelette au rhum (Rosa snědla svítek s rumem)!“ Pan Patterson ihned nepochopil, ale když pochopil, vyskočil, jako kdyby dostal elektrickou ránu a potom si zakryl tvář na znamení hrůzy. Zkrátka, po šťastné plavbě vplula Victoria 22. října do průplavu Saint George a téhož večera zakotvila v liverpoolských docích.
Ihned byly odeslány depeše řediteli Antilian School a rodinám mladých chovanců, které ohlašovaly jejich návrat.
Ještě toho večera vypravovaly noviny o událostech, jejichž jevištěm byl Alert, a líčily, za jakých okolností byli pan Patterson a mladí laureáti právě dopraveni nazpět do Anglie.
Tato historie způsobila značný rozruch. Vzrušení bylo veliké, když vešly ve známost podrobnosti tohoto dramatu, které začalo v Yorské zátoce povražděním kapitána Paxtona a jeho mužstva a jehož rozuzlení se událo na širém oceánu utonutím Harryho Markela a celé jeho bandy.
Zároveň byla péčí pana Ardagha o těchto událostech vyrozuměna paní Kathleen Seymourová. Lze si snadno představit vzrušení této výtečné a šlechetné dámy... Co by se stalo, kdyby ji nenapadlo zajistit plavbu na Alertovi Willovi Mitzovi?... A jakou vděčnost projevila tomuto statečnému námořníkovi, který se stal hrdinou dne!... Nyní zbývalo Willovi Mitzovi jedině počkat v Liverpoolu na svůj nástup na Elise Warden do funkce jako druhý lodní mistr.
Pan Patterson a chovanci Antilian School po stále se opakujícím děkování kapitánovi Victorie nasedli do nočního vlaku. Následující den se vrátili do Antilian School.
Protože prázdniny právě skončily, lze si pomyslet, jaké uvítání se dostalo cestovatelům po takové cestě! Bylo nutné poznat všechny její podrobnosti a jistě se o nich bude hovořit ještě dlouho, zvláště vždycky v hodinách zotavení. Přes tolikerá nebezpečí, jimž cestující Alerta unikli, mnoho jejich přátel litovalo, že na nich neměli podíl. A - o tom není pochyb - kdyby byla vypsána nová soutěž pro získání cestovních stipendií, soutěžící by nechyběli!
Ovšem vše nasvědčovalo tomu, že se nevyskytne jiná banda námořních lupičů, aby se zmocnila lodi, určené pro mladé laureáty.
Avšak všichni spěchali, aby opět uviděli svoje rodiny, které je tak netrpělivě očekávaly. Proto, s výjimkou Huberta Perkinse, jehož rodiče bydleli na ostrově Antigua, a Rogera Hinsdalea, jehož rodina žila v Londýně, odejeli John Howard, Louis Clodiop, Tony Renault, Niels Harboe, Axel Wickborn, Albert Leuwen a Magnus Anders bez otálení do Manchesteru, Paříže, Nantes, Kodaně, Rotterdamu, Goteborgu; dychtili strávit tam několik dnů, než se měli vrátit do Antilian School. Tato historie by nebyla dokončena, kdyby naposledy nebyla obrácena pozornost na pana Horatia Pattersona.
Je samozřejmé, že když si oba manželé padli do náruče, byl to předojemný výjev. Ne! Paní Pattersonová si nedovedla představit, že by její muž, tento tak pořádný, tak metodický muž, tak mimo všechny neblahé životní možnosti, byl vydán takovým nebezpečím a že by z nich vyvázl tak šťastně! Avšak tento výtečný muž si řekl, že už se nikdy nevydá do nebezpečí takové plavby! Nevyšel by z nich možná tak šťastně, non bis in idem, a paní Pattersonová bez námitky tento právnický axiom připustila.
Když pan Patterson odevzdal do rukou paní Pattersonové obnos sedm set liber, který dostal na Barbadosu, mohl pouze vyslovit živé politování, že k němu nemůže připojit pověstného hada, pohlceného nyní temnými hlubinami Atlantického oceánu. Jak dobře by se tento had vyjímal když ne v salonu hospodářské kanceláře, tedy aspoň v přírodovědném kabinetu Antilian School!...
A pak pan Patterson připojil: „Nyní nám zbývá pouze vyrozumět ctihodného pana Finbooka z Oxfordu...“ Paní Pattersonová v tuto chvíli již nedokázala potlačit úsměv a pouze řekla: „To je zbytečné, drahý...“ „Jakže... zbytečné?“ zvolal pan Patterson celý užaslý a překvapený. To zasluhuje vysvětlení. Zde je: Z přílišné opatrnosti a ve své fantastické mánii po pořádku, hnané ve všem do krajnosti, si úzkostlivý hospodář Antilian School vymyslel, když neshledal svoji závěť dostatečnou na uspořádání svých záležitostí, že se před odplutím dá rozvést. V tom případě, kdyby o něm nebyly žádné zprávy a kdyby se vůbec nikdy neměl vrátit, nemusela by paní Pattersonová čekat léta a léta, aby byla zbavena veškerého poručnictví, jak se stává ženám velikých cestovatelů za stejně smutných okolností. Pan Patterson nemohl přivyknout myšlence, že za jeho nepřítomnosti nebude dědictví ihned projednáno, jak má být u věcí, které mají být uspořádány náležitě a metodicky a že by drahá družka jeho života jako odměnu za svou věrnost a lásku neměla mít sama právo disponovat svým malým jměním, jak přísluší vdově.
Pokud byly myšlenky pana Pattersona příliš hluboce zakořeněny, než aby kdo mohl pomyslet vyslovit se z jakéhokoliv dobrého důvodu proti nim, měla také jeho důstojná žena své zásady, tak zakořeněné, že by nepřijala rozvod ani za těchto okolností. Avšak hospodář byl velmi tvrdošíjný a podivuhodně roztržitý zároveň - to jste mohli poznat v průběhu tohoto vypravování - a na to spoléhala paní Pattersonová, aby všechno dopadlo podle jejího přání. Po poradě s advokátem, starým přítelem, právním zástupcem Antilian School a obou manželů, se tvářila jako ochotná ke všem krokům. Nuže, v oprávněném vzrušení, které v něm vzbudil tento akt, jak předvídala paní Pattersonová, nezpozoroval její manžel nic.
„Ne..., pane Pattersone, nepodepsala jsem... Nebyli jsme nikdy rozdvojeni rozvodem..., a naše manželská smlouva zůstala a zůstane, jak byla...“ „Ne varietur!“ odpověděl pan Horatio Patterson, tisknouce upřímně paní Pattersonovou v objetí.
